Daniel věřil na indicie.

Jestliže během posledních pár dní zaujala jeho pozornost nějaká zrzavá ženská, znamenalo to nějakou významnou změnu v jeho životě. Přdevčírem krizová manažerka s ohnivými vlasy a malým černým, kufříkem v jejich firmě, díky níž se jeho pozice, na které setrvával dvacet let, začala kymácet jako začátečník na windsurfingu.

Následovalo včerjší extempore s fotkou, a není divu, že obrázek, který spatřil, když se dokutálel ze svahu a se smíšenými pocity konstatoval, že bez zranění, ho přiměl k jisté ostražitosti.

Nebyl si scela jistý, že je to stejná zrzavá slečna jako ta ze včerejška. Seděla k němu zády a osvětloval ji pouze chatrný ohníček z několika polen přeložených přes sebe-na pionýrském táboře se tomu říkalo strážní oheň. Kufr měla ovšem položený opodál.

Jakékoliv závan tepla by se hodil, vzhledem k provlhlému šatstvu a pozdní noční hodině.

Daniel se toužebně zadíval i na kostkovanou deku, kterou měla neznámá složenou pod sebou. V mysli se mu vybavila představa čistého a suchého ústavního prádla.

Udělal reflexně několik kroků směrem k ohni. Když slečna uslyšela šramot a vstala, aby zjistila , co se děje, Daniel zjistil, že tu něco nehraje.

-hej nestůj tam a pojď se ohřát- houkla na něj .

-Jo a já jsem Adriana-.

Udělal mu místo na kárované dece. Musel si chtě nechtě sednout těsně vedle ní.

Adriana si natáhla nohy blíže k ohni. Daniel udělal totéž a po očku si ji prohlížel. Její obličej lehce unavený životem ho utvrdil v tom, co ho zarazilo při prvním pohledu. Ačkoliv ji zezadu pokládal za zbloudilou studentku, teď bylo víc než zřejmé, že slečnou mohla být s trochou dobré vůle v nejlepším případě před dvaceti lety. I když se zřejmě nepokoušela přetáčet tachometr zpět jakoukoliv kosmetikou, neubíralo jí to na zajímavosti a Daniel pocítil záchvěv sympatií.

-Kde jste se tady vzala?-pokusil se neoriginálně zahájit konverzaci.

Povzdychla si. -Myslíš přímo tady, nebo tak vůbec?-

-Abych řekl pravdu, existenciální otázky jsem zrovna neměl na mysli...-

-Škoda- odpověděla melancholicky a nastalo zase dlouhé ticho. Adriana se zvedla a přihodila do ohně trochu roští , které leželo opodál. Zezadu vypadala skutečně na dvacet.

-Tak vůbec, to neví podle mě nikdo- řekla konečně po chvíli.

-A přímo tady-utekla jsem, no-

Daniel bezděky otčil hlavu směrem k léčebně, kam měl před chvílí namířeno.

-Odtamtud ne,-řekla melancholicky, -i když takový rozdíl to zase nebyl.-

Ve zbytku večera se komunikace omezila na vyřešení problému, jak zabalit dva lidi do jedné deky, aby se maximálně využila její tepelná kapacita.

Daniel ležel zamotaný jako bourec, dva centimetry od sebe měl zrzavé vlasy slabě vonící skořicí. Adriana si po chvíli stěžovala, že ji něco tvrdého tlačí do stehna. Daniel se omluvil a přemístil svou sbírku mincí do druhé kapsy.

Na obzoru se tyčila budova psychiatrické léčebny a ze silnice nad svahem bylo slyšet projíždějící auta.

Daniel asi deset minut přemýšlel intenzivně nad svou existencí.

Potom usnul.

Když ho probudila ranní rosa a ranní provoz na silnici nad svahem, zjistil, že má navlhlou deku sám pro sebe. Maně se rozhlédl po nějaké prázdné pet lahvi, která by byla nepřímým důkazem toho, že včerejší setkání bylo jedním z příznaků Korzakovovy alkoholické psychózy, na které už delší dobu pracoval.

Vtom ale spatřil přicházet Adrianu, která rozhodně nepůsobila jako alkoholická vidina. V rámci svých možností „svým zjevem zápolila se svěžestí jitra“ jak by řekl básník. V zrzavých vlasech měla několik stébel suché trávy a Daniel si všiml, že má kotník pořád něčím obvázaný jako na fotce.

-Balíme- zavelela- nemůžou být daleko, nerada bych, aby mě hned našel.-

Balení netrvalo dlouho. V podstatě jenom vyklepali deku, a složili ji do kufru.

Daniel zkontroloval, jestli jeho poklad z kašny je na svém místě. Navrhl, že by mohli pro začátek využít kávový automat nahoře na benzínce, což bylo schváleno. -Nedívej se do kamery-sykla Adriana když vešli do benzínky. Daniel se jí snažil vyhovět, i když se mu to zdálo zbytečné vzhledem k nezaměnitelnosti jejich zjevů a obsluze, která si je prohlížela tak bedlivě, že by je jistě jakémukoliv zájemci dokázala popsat do všech podrobností i bez záznamu kamery.

-ZATÍM jsme se nedopustili žádného trestného činu-podotkl polohlasem, tak aby to slyšela i obsluha.

Vyměnili část drobných za horké latté, které popíjeli labužnicky u venkovních stolečků. Vzduch voněl jarem a ranní svěžestí . Proti obvyklé ranní kávě v kanceláři to bylo luxusní ranní posezení, jehož vyjímečnost byla znásobena vidinou volného dne-eventuelně spousty volných dní-bez jakýchkoliv závazků.

Daniel si užíval výhledu do zalesněného údolí, ale Adriana se neustále ostražitě rozhlížela. V dálce bylo vidět několik malých postaviček, sestupujících ze svahu.

-Sakra-

Adriana dopila kávu a popadla kufr.

-Věděla jsem, že mě bude hledat, ale nemyslela jsem si, že tak brzo-

-Kdo?-nechápal Daniel

:Kravaťák-.