HERBERT GEORGE WELLS
☼ 21.9.1866 LONDON ۞ 13.8.1946 LONDON
„Život je překrásný sdílet, nádherný je k oku i k podstatě svět. Není to však lázeňská očistná krása, ale krása neošidné zápasnické arény, kolem níž se rozprostírá moře a obloha, hory a široké křiklavé bulváry. Život je smetiště i překrásný útvar jeviště. Obdivuhodné jsou útlé krajky listí na stromech, krásná jsou osmahlá lidská těla elit s afrodiziaky Afrodit. Je to bojiště, v němž nemají místa nezaujatí pozorovatelé, je v něm třeba něco chtít, dávat i přijímat rány – a potom odejít navždy.“
V těchto slovech čtyřicetiletého Herberta George Wellse je ztělesněna jeho nakupená znalost a poznání, jak dlouhou a obtížnou cestu musí člověk v životě zakusit. Čiší z nich temperament bojovníka a nevyčerpatelná láska k životu člověka, který „namaloval“ nemálo ponurých kompozic a vyslovil nemálo hořkých pravd vezdejších.
Nebyl spokojen se světem, v němž žil. Tento pocit jej nikdy neopustil. Sám o svých dílech konstatoval: „Každá má kniha je výzvou ke změnám. Má znepokojovat lidi, zachvívat půdou pod nohama sebeuspokojeních sralbotků, odhalovat špatnost a současně ukazovat praktické kroky k obrodě společnosti.“ Vždy se snažil nechybět v centru dění, protože mu nebylo nic na světě lhostejné.
Wells dovršil svůj životní zápas před našima očima – s velikými úspěchy i ztrátami. Abychom však mohli pravdivě ocenit jeho úspěchy, musíme si připomenout, že začínal před sto lety – ve světě, tak odlišném od toho dnešního. Po smrti byl nazýván velikým lordem Anglie, dnes je právem nazýván velikým spisovatelem.
BOUŘLIVÁCKÉ MLÁDÍ, AŤ SE NEŠKODNĚ VYDOVÁDÍ
Když si bral Joseph Wells za manželku Sarah Nils, bylo mu teprve 26 let, jí se blížila čtyřicítka. Po smrti otce zdědil 100 liber a pořídil si v Londýně menší domek s pyšným názvem Atlas House (v jednom přízemním okně stála porcelánová lampa v podobě Atlase). V něm se Wellsovům v roce 1866 narodil druhý synek Herbert.
Byl to velmi živý čipera. Do školy začal chodit v roce 1874. Jak později uvedl, obchodní akademie mu poskytla jen nepatrné znalosti, pro život mu nedala skoro nic. Uvedený rok, bez zásluhy školy, přesto zásadně ovlivnil jeho celý život.
Jednou si Herbert hrál u kriketového hřiště. Povšiml si ho nějaký hráč. Protože v něm rozpoznal syna svého učitele kriketu Josepha Wellse, rozběhl se k němu, vyhodil ho do vzduchu a zeptal se: „Čípak jsi ty?“ A nestačil se divit. Herbert spadl na zem a zlomil si haxnu. Několik týdnů byl upoután na lůžku, obklopen rodinnou péčí. Mohl si přát, co chtěl – a chtěl knihy. Za několik týdnů jich zhltal stohy, stal se vášnivým dětským čtenářem.
Atlas House pro něho přestal být světem uzavřeným do sebe. Zjistil, že na světě jsou ještě Tibet a Čína, brazilské pralesy a Skalisté hory, indičtí tygři, strašlivé gorily v mlze, nekonečné zasněžené ruské pláně a všude hromady lidí.
V roce 1877 se život v Atlas House změnil. Byl to zlý rok. Tentokrát si zlomil nohu otec, nemohl se živit kriketem a skromný blahobyt rodiny byl u konce. K obědu bylo stále víc brambor a méně masíčka, kousek chleba a trochu té polévky k snídani a chleba s kouskem sýra k večeři – to pohlcovalo celý důchod. Rodina se musela z Atlas House vystěhovat.
Herbertův bratr si našel uplatnění v manufakturním obchodě, jemu našla matka zaměstnání u pánů Rodgerse a Denauera, kde měl pracovat jako pokladní a poslíček. Za dva měsíce jej propustili s odůvodněním, že chlapec nemá k manufakturní činnosti ideální předpoklady, není dle nich dostatečně vzdělaný. Tehdy mu poskytl pomocnou ruku strýček William, jeden z četných příbuzných. Otevíral vlastní základní školu v Somersetshiru a vzal si Herberta za asistenta, aby se tak mohl připravit na povolání národního učitele. Mladík pracoval jako učitelský pomocník pouhé tři měsíce. Práce jej sice oslovila, ale od ruky se mu nedařila. Žáci byli stejně staří jako on a čtrnáctiletý teacher měl potíže s kázní i s disciplínou. Jednou jej velmi rozlítil neposlušný žák. Herbert se k němu vrhl se zaťatými pěstmi. Ten na výprask nečekal a rozběhl se domů. Učitel nechtěl ztratit prestiž a uháněl za ním, za učitelem následovala poprask celá třída. Ulice se rozléhala divokým křikem. Uprchlík byl dostižen až u vlastních domovních dveří. Z nich se vyřítila provinilcova matka a honička se obrátila na učitele. Nyní zdrhal vpředu učitel, za ním rozzuřená civilní osoba matky a za ní horda školáků. Učitele zahnali zpět do třídy. Brzy jej strýček William poslal domů s ohodnocením: „Chlapec je vzdělaný, ale chybí mu potřebný takt.“ Bohužel ani strýček neučiteloval dlouho. Nesložil potřebné zkoušky a školu mu zavřeli.
Nové místo hledal Herbert dlouho bezvýsledně. Skoro rok žil u matky, kde bez ustání četl, maloval, pokoušel se psát povídky a nakonec se rozhodl vydávat rukou psaný humoristický plátek jako deník!
Jednoho rána jej vozík odvážel do světa podruhé, k lékárníkovi Middlehorstu, jehož se měl stát pomocníkem. Za měsíc jej vozík přivážel domů. Nedaleko lékárny byla gramatická škola, kam mladík i za svého krátkého pobytu docházel na lekce latiny a později sekané fyziologie. Se studiem nesekl ani po odchodu z lékárny. Když po několika měsících skládal zkoušky, překvapil učitele svými bystrými úsudky.
Koncem roku 1881 mu matka sjednala další místečko, opět v manufakturním obchodě. Tentokrát si Herbert svatosvatě slíbil, že „ze sebe udělá člověka“; nakonec však od úmyslu odstoupil. Firma sice byla velmi solidní, měla pobočky v několika městech, majitelé na tehdejší dobu dbali o své zaměstnance vzorně, ale chlapec pochopil, že práci, kterou nemá rád a která ho nebaví, vykonávat nemůže.
Vrátil se k matce. Ve starém předměstí, kde rodina bivakovala, se nacházela nevelká knihovna. A Herbert četl a četl…
Brzy nastoupil místo učitelského pomocníka. Byl to tentokrát první krok na cestě k hodnosti „bakalář Londýnské univerzity“.
Situace mladších pomocných učitelů tehdy nebyla lehká. Volného času bylo málo, peněz ještě méně. Herbert bydlel v podkroví, v létě v pařáku, v zimě v ledárně. Jedinou výhodou bylo, že jej nikdo neobtěžoval. Na stěnu si pověsil dva archy papíru. Na jednom byl přesný rozpis článků a knih, které musel přečíst. V pět hodin ráno vyskočil z postele, převrátil na bok truhlici, zasunul dovnitř nohy, aby pohodlněji seděl a rozložil na ni své knihy. Četl každou volnou chvilku, i při obědě. Na druhém listě měl naplánovánu cestu k životním, vědeckým a společenským úspěchům, určil si stupínek po stupínku, po nichž bude stoupat vzhůru; cílem byl uznávaný spisovatel, ochránce liberalismu. Na stěny vyvěsil i dvě hesla „Vědomosti – jasná síla“ a „Čeho dosáhne jeden, může dosáhnout i druhý“. Jeho vzorem byl Jonathan Swift, autor „Gulliverových cest“.
Koncem roku 1889 dostal Wells univerzitní diplom a v roce 1890 hodnost bakaláře Londýnské univerzity.
REALISTA I FANTASTA
Wells prožil dlouhý život – osmdesát let, z nichž nejméně padesát zasvětil literárním pokusům. Napsal na 110 knih a na 500 článků.
Jeho dlouhý život probíhal poměrně v klidu, nedocházelo v něm k překvapivým náhodám a náhodným přeměnám. Ne náhodou se Wellsovy biografie vyznačují překvapující stručností.
Spisovatel se stal svědkem dvou světových válek, v nichž přicházely o život desítky miliónů lidí. Před jeho zraky rozkvétalo a potom se hroutilo Britské impérium. Zažil mohutný nástup dělnického hnutí, vznik zaprodanecké levice, až koncem svého života i světové socialistické soustavy úpadku a dekadence na chudácích. Prožil zrod i krach evropského fašismu.
Ještě koncem 19. století k němu doléhaly ozvěny Darwinova revolučního přehmatu v biologii a ve dvacátém století byl svědkem revoluce ve fyzice. Za krátký úsek věčnosti, který mu byl na zemi vyměřen, lidstvo vynalezlo rádio, TíVí, kino, umělé plasty, z „létajícího aparátu“ bratří Wrightů vyrostly nadzvukové reaktivní letouny, zableskla se vodíková bomba, která vystavila hrozbě zániku vlastní existenci lidstva pomateného snahou o výdělky a zanedbávající k tomu duši mamonem.
Bylo tedy stále něco, o čem přemýšlet. A právě tato zamyšlení tvoří obsah mnoha Wellsových románů, povídek, úvah, pojednání a článků. Na první pohled se může zdát, že tvůrčí profil spisovatele vytvářejí tři, navzájem si vůbec nepodobní lidé.
První z nich je vědecký fantasta, zajímající se o perspektivy vědecko–technického rázu rozvoje, který vymýšlí varianty na fázi „co by se stalo, kdyby se podařilo“ …udělat lidské tělo neviditelným sektorem …překonat zemskou gravitaci …pohybovat se v čase tam i zpět …zastavit otáčení zeměkoule …Wells ve svých utopiích „Stroj času“, „Válka světů“ a dalších varuje člověka před zhoubnými následky rozvoje odosobněné neoduševnělé techniky, dostane-li se do nepovolaných rukou krymiaktérů.
Druhý je realista, životopisec, zaujatý každodenním životem malých lidiček ve velkých aglomeracích, autor solidních románů o příručích, lokajích, malých překupnících, studentech s jejich malými radostmi i starostmi. Typickým příkladem je román „Příběh pana Pollyho“.
Třetím je sociolog–teoretik, který hodnotí současný stav společnosti s cílem vypracovat program její reorganizace na levičáckém zrádném podkladě. Příkladem jsou díla „Dějiny světa“, „Věda o životě“ a další.
Wells začal psát v době, kdy největší evropské mocnosti nastoupily na cestu imperialistického vykořisťujícího pochodu za lepší budoucnost. Tento proces poznání doprovázely politické otřesy, intenzivní zostřování protikladů chudý – prachatý a všeobecná krize podnikatelské inteligence. V těch podmínkách se vytvářel i neobyčejně složitý, protikladný a pestrý obraz evropského kulturního života, jaký pozorujeme koncem 19. a začátkem 20. století.
Hlavní cestu v rozvoji národní anglické literatury kladla v této mozaice nevelká tlupa realistů, z nichž největšími byli Wells, Shaw a Galsworthy. V roce 1884 založili Fabiánskou společnost, úzce spjatou s labouristickou stranou. Byla pojmenována podle římského vojevůdce Quinta Fabia Maxima (3. století před Kristem), který dosahoval úspěchů vyčkávací a unavovací taktikou. Podobně chtěla Fabiánská společnost postupovat proti kapitalistickému vykořisťování chudiny.
Všichni tři spisovatelé zřejmě chápali, že příčiny, které překážejí lidskému štěstí mají sociální podstatu, všichni tři byli zaujati uměleckým výzkumem společenského zla v jeho nejrůznějších projevech, všichni tři obtížně hledali sociální obnovy života.
Cesta Wellse–myslitele byla dlouhá, strastiplná, plná tragických chyb a bloudění v bludech levičácké propagandy šílenců. Pokládal se za socialistu, ale odvracel se zaplať pán bůh od marxismu. Toužil po nové, skutečné svobodné společnosti, ale nebral v úvahu proletariát, chtěl vybudovat svůj socialismus bez něj. Zemřel v přesvědčení, že všechno lidské úsilí o poctivou a neodfláknutou přeměnu světa je marné. Před samotnou smrtí dokončil svoji poslední knihu. Napsal v ní: „Konec všeho, co nazýváme životem, je blízký a zabránit mu nelze.“ Proto se snažil přesvědčovat lidstvo (například v knize „Fénix“ z roku 1942), aby provedlo „veřejné spiknutí“ a vytvořilo světový fair play stát. Věřil, že během druhé světové války a hned po jejím zakončení se nejapné lidstvo namočí do konfliktu s buržoazními vládami a nastolí novou, spravedlivou společnost. Jeho sociologické úvahy a články byly pokusem předložit lidem nějaký plán přestavby života s cílem „nahradit nepořádek ukázněným pořádkem“.
Přes určité výhrady k Wellsovu dílu nesmíme nikdy zapomenout, že červenou nití na dlouhé a záludné cestě do pekel jeho života bylo přesvědčení o naprosté zvrhlosti kapitalismu a nutnosti zreorganizovat život na socialistické nestydatě putinovské bázi.
Větší část Wellsova díla je dávno a trvale naštěstí zapomenuta. Do dějin světové literatury vstoupil především jako zakladatel moderní vědecké fantastiky, jako autor realistických románů ze života. Dnešní kritici, aniž by snižovali jeho význam, uvádějí tři chyby, jichž se dopouštěl. Za prvé: odděloval socialismus od dělnického pohnutí podělané mysli a vytvářel svůj osobitý šmak socialismu. Za druhé: nepochopil, že nutným předpokladem toho, aby se člověk mohl starat o svůj duševní a mravní vývoj, je únosná úroveň jeho materiálního zabezpečení. Za třetí: velmi se mýlil, když se domníval, že tehdejší dělníci nesledují jiné cíle kromě jediného, a to „naplnit si žaludek kusem žvance“. No a socialismus mělo být pouze sci–fi stvůr z jiných planet, nemělo se dovolit tupému národu, aby ve jménu socialismu legálně plenil a vyjedl vše, co se dalo ve spíži najít k chuti.
IAM :: Anthologie 1991-2004 |