Na podzim vlaštovka odlétla, Bůh ví, kam.

Je jaro, pod krovem zaslech‘ jsem švitoření

a znovu vidím ji, jak osidluje trám –

v zobáčku mou hlínu, kterou její sliny mění

v takový amalgám, v němž hrubě zrnité

ostřiny slámy splývají a občas seknou.

Zmije se hřejí v turmalínu, nepřítel

kocour si sedl, číhá, vlaštovky se slétnou

pod krytinu a potměšile švitoří

a jedna z nich, v zobáčku moji hlínu

se vrací, odlétá a zase uniká mi,

do hnízda trny plné ostré slámy

zahrabává si. Nemyslím na vteřinu,

že se už nevrátí, než slunce dohoří.