GELASIUS DOBNER

☼   30.5.1719   PRAHA     ۞                24.5.1790   PRAHA

Muž, kterého nazývají „otcem kritické historiografie české“, jakoby v sobě pojil veškeré protiklady 18. století v té podobě, v jaké se toto století otisklo do českých dějin, zejména pak do dějin českého myšlení. Jasné rozumářství tu nachází azyl pod klášterní střechou. Touha vidět minulost v novém, ničím nepřikrášleném světle, se střetává s okolnostmi, které můžeme nazvat objektivními. Knihovny jsou ještě majetkem velké šlechty. A záleží na hraběti „tom“ a baronovi „onom“, zda povolí učenci přístup do kabinetu, jenž považuje jen a výlučně za svůj. Nikdo mu nemá co přikazovat. Nikdo si nedovolí mu poroučet. A s archívy je to stejná odrhovačka. Jejich dveře jsou ještě zavřeny na petlici, kterou obalila rez. A přece se tento truhlářský synek probere a probije. Netoliko k pramenům, s nimiž naučí sebe i ty, kdo přijdou po něm pracovat, jak s nimi dosud nikdo nepracoval, ale shrne svá studia s velkolepou, dodnes udivující stručností.

Bez Dobnera by sotva napsal své nejlepší statě František Palacký. Ještě generace Gollova a jeho studentů (Novotný, Šusta, Nejedlý, Šimák, Pekař a další) vyslovuje Dobnerovo jméno jako zaklínadlo a ním vyráží do boje, ve kterém se má prokázat falzifikace rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. A v polovině 20. století budou vědci jako Zdeněk Fiala, František Graus, Václav Vojtíšek i jejich žáci o Dobnerovi hovořit s úctou na rtech, třebaže mnohé z jeho závěrů rozšíří, předělají nebo zcela zamítnou.

CESTA VZHŮRU

Kdo byl učenec, o kterém tu v superlativech přeháníme? Truhlářský synek z Malé Strany. Jeho děd Michal přišel do Prahy z Boru roku 1699, usadil se na tehdejším Pětikostelském náměstí a stal se privilegovaným měšťanem. Rodina Dobnerova žila o dřevěném jobu. Už děd Michal truhlařil a hoblík, palici, klíh a pilu po něm podědil jeho syn Josef, který se oženil s Marií Annou Schäfferovou. Byl to výhodný sňatek a dnes už jen stěží soudit, nakolik to mohl být „sňatek z rozumu“. Skutečností však zůstává, že Josef Dobner vyženil vlastnické právo na dům U pěti kostelů, který mu připadl jako dědická pozůstalost roku 1720. To už bylo na světě sedmé z Josefových devíti dětí. Capart, kterému při křtu dáno jméno Job Felix. Současníci ho měli poznat pod jménem Gelasius à sancta Catharina, tedy pod klášterním jménem Gelasius od svaté Kateřiny (podobnost se svatou Káťou hledejte hned vedle u Andělského hradu v Římě). Dějiny české historiografie ho prostě zapsaly jako Gelasia Dobnera. Narodil se 30. května 1719 a svět opustil v témže měsíci o jednasedmdesát let později, bylo venku zrovna nádherně a psalo se v ranních novinách už 24. května 1790. Dobu, kterou prožil, nazývali ještě na sklonku minulého věku „stoletím dobnerovským“.

Nemůžeme, k naší velké lítosti, vyprávět žádnou příhodu z Dobnerova dětství, která by se mohla pochlubit jako ty, jež se obyčejně vedou o dětských letech velkých mužů a zdůrazňují buď udivující schopnosti, nebo podivuhodnou přezíravost k vědění. Zdá se, že mezi skřípotem pily, vůní dříví, vrzáním hoblíku, nahořklým pachem klihu, boucháním kladiv a povykujícím slovníkem tovaryšů, dětství plynulo pravidelně, bez větších extempore. Zvláštní snad je pouze okolnost, že na výchovu mladého Joba Felixe neměl největší vliv ani otec, asi příliš zaujatý svým posláním dřevaře na exkurzi za truhlářskou fantazií, ani matka a z okolí nikdo, kdo by měl třeba jen vzdáleně co společného s historiografií. Naopak, byl to lékař, univerzitní profesor Jan Antonín Scrini, kdo formoval výchovu sedmého z dětí truhláře Dobnera.

Jako všichni nejpokrokovější duchové oné doby byl Dobner zpočátku vychováván těmi, jež byli „nositeli temna a průšvihů“. Jezuity. Z jezuitských škol přešel k piaristům. Česky se naučil teprve šestiletý, když roku 1725 opakoval na škole v Kosmonosích rétoriku. Roku 1737 zemřel jeho zploditel a mladý Job Felix vstoupil do řádu piaristů. Prodělal noviciát a odešel do Hornu v Dolních Rakousích, kde studoval filozofii a teologii. Odtud vedla cesta do Vídně, kde vyučoval na piaristickém gymnáziu. A sám poslouchal lekce na právnické fakultě. Léta plynula. Dobner zasahoval do vnitřní rakouské církevní politiky. Vyhrál spor o to, aby rakouští piaristé byli odtrženi od české provincie a byli přiřazeni k provincii rýnské. Přes tuhý odpor jezuitů domohl se roku 1752, že česká dvorská kancelář povolila zřídit piaristickou školu v Praze, kde byly čtyři třídy německé a stejný počet tříd českých. Bylo to skromné vítězství, ale přece jenom vítězství. Sotva měl v ruce povolení, sáhl Dobner hluboko do vlastní kapsy a pro piaristickou školu koupil dům v Celetné ulici. Osmnácté století se přehouplo do své druhé poloviny.

PRAVDA SE RODÍ VE SPORU

Zatímco se Dobner pře s jezuity, zabývá se ve volných chvílích studiem dějin. Jen pro své potěšení. Ale už první jeho pokusy prozrazují svébytný talent. Svérázné vidění pointy. Dobner je duch tíhnoucí k systematice. K uspořádání toho, co dosud bylo toliko vyprávěnkou. Víceméně nezávaznou, nezřídka nezávadnou pro organismus jedince. Dobner sestavuje slovník učenců, kteří působili v Čechách a slovník historiografický. A právě tady má narazit na zavřené dveře knihoven. Na archívy zamknuté na deset západů a jedenáctou schválnost. Duch jako Dobner nemůže působit a pracovat zcela sám. Potřebuje nadšené a oddané asistenty, kteří jsou praktičtější, vynalézavější ve všedních schématech a snadných tématech. Dobner takového asistenta najde. V muži mnohem starším než je Gelasius à sancta Catharina. Je to tehdejší světící biskup Václav Antonín Vokoun. Sám spíše obdivovatel historiků a dějepisu než vědec, v každém případě však muž natolik zkušený, aby se dovedl rychle zorientovat. A tak Vokoun pozná nejen nesmírnou dřinu, ale i velké nadání, které vložil Gelasius à sancta Catharina do svého slovníkářského pokusu. Snaží se Dobnerovi pomáhat, seč mu jeho síly stačí. Především mu umožnil vstup do kapitulní knihovny.

Ale něco za něco. Navrhne Dobnerovi, aby se odřekl svých encyklopedických snah a raději na základě pramenů kriticky zhodnotil české dějiny. Zejména zpracování jejich nejstarších období by bylo víc než žádoucí. Z toho je vidět, že Vokoun měl hodně citu, dost znalostí a značnou míru přehledu, aby odhadl, co je v dané chvíli nejaktuálnější na pořadu dne.

Dobner se pustil do práce. Že na cizí popud? To nikterak nesnižuje jeho zásluhy. Vokoun byl zjevně muž vzdělaný, ale sám nedovedl usednout k cáru papíru. Uměl však poradit. A i tato iniciativa má velký význam pro tvorbu jednotlivců i pro utváření kultury jako celku. Dějiny lidstva by byly chudší o mnoho velkých děl, kdyby nebylo zasvěcených, třeba netvůrčích rádců, zamilovaných do určitého předmětu, vášnivých iniciátorů a oddaných podporovatelů.

Jako tvůrčí duch však potřebuje jiskru, která by zažehla, co zatím usychalo kdesi v chládku, v koutku, v ústraní, ani ten nejlepší rádce není schopen říci CO a JAK. Dobner – a v tom je jeho velikost – sáhne hned zpočátku po nejspornější otázce pramenů k nejstarším českým dějinám. Po otázce pravosti či nepravosti legendy takzvaného Kristiána o svatém Václavu. Sotva se začne věnovat kritickému dějepisectví, nakousne otázku, která je dodnes „ukázkovým případem“ české historiografie. Věc je v tom, že legenda takzvaného Kristiána se hlásí do 10. století. Kritický rozbor v ní však nalézá stopy událostí, které se nemohly odehrát – a autor o nich tedy nemohl mít ani potuchy – před dobou, ze které je nejstarší rukopis této legendy, ze 14. století. Je tedy legenda takzvaného Kristiána falsem? Někteří – a velmi vážní a vážení badatelé prohlašují, že je. Druzí tento názor stejně vášnivě popírají. Poukazují na to, že pozdní opisovač ze 14. století vnesl do původního textu vsuvky, které legendu takzvaného Kristiána přibližovaly tehdejšímu čtenáři. Spor není s konečnou platností vyřešen dodnes.

Spor zahájený před více než dvěma sty lety otevřel Gelasius Dobner spisem, jenž nese poněkud krkolomný název: Ob das Leben der heilige Ludmila und des heiliges Wenzels, das Balbin in seine Epitome herausgegeben, ein echtes Werk des Benediktiner Kristanus, eines Sohnes Bolesius sei. Práce sice nebyla vytištěná, protože roku 1757 dobrodinec Dobnerův, světící biskup Vokoun vyprchal z pozemského těla jako duch a umělecká pára umrlce k tomu, ale byla napsána a pomalu, ale jistě vcházela do obecného povědomí historiků.

V Praze se jednalo o vytištění takzvané Hájkovy kroniky. Populárního historického díla z 16. století. Peníze poskytl hrabě František z Dubé a text připravil k vydání páter Viktorin od Svatého kříže. Překlad měl přehlédnout a korigovat podle přání piaristického provinciála Dobner.

Českou historiografii nemohlo potkat nic lepšího. Dobner roznesl, jak se říká, vydavatele i samo dílo na kopytech. Ukázal, že autor knihy Václav Hájek z Libočan bez ostychu práší absurdity a páter Viktorin jeho výmysly ještě přiživuje. Nebudeme se tu zabývat tímto problémem podrobněji. Kdo má zájem, vytáhne si příslušnou literaturu v knihovnách. Kritika Hájkových povídaček však dala základ české kritické historiografii. Dobnerův spis o kronice Václava Hájka z Libočan byl napsán latinsky. Nové období českého dějepisectví mohlo začít.

HLEDÁNÍ

Charakterizuje-li něco velmi stručně a přitom nejvýstižněji podivuhodnou osobnost truhlářského synka Gelasia Dobnera, pak je to slovo – píle. Od roku 1761 do roku 1765 vydává tři díly Análů, mnohasetstránkového díla.

A mezi prací nad Anály vydává roku 1764 mnoho dosud neznámých a neotištěných pramenů k českým dějinám, protože konečně se mu otevřely dveře soukromých šlechtických archívů. Tak vzniká jedno ze základních děl Monumenta historica Bohemiæ nusquam antehac adita. Pravda, Dobner neměl ještě potřebné znalosti paleografie, neznal moderní zásady vydávání pramenů, ale byl první, kdo učinil krok, aby se dospělo tam, kde dnešní historická věda vězí v civilizačních etapách. Sotva však vyšel první díl Análů, kde Dobner tentokrát veřejně rozbil výmysly, které jsou výplodem obraznosti Hájka z Libočan, vrhli se na něj Hájkovi obhájci. Byla to jakási „předehra“ ke sporům o pravost rukopisů, které se měly rozhořet téměř přesně za sto let.

Na jedné straně sentimentální a namyšlené fangličkářské vlastenectví, na druhé nesmiřitelná snaha po vědecké pravdě. Na Dobnera se v „prvním sledu“ vrhli prostřední a malí duchové, jalové existence. Především mu vyčítali, že „praotce Čecha“ prohlásil za smyšlenou obsahovou osobu a dokázal, že se nemohla dostat do českých dějin jinak, než nelegitimní cestou – obrazností.

Důkaz Dobnerův můžeme dnes o něco prohloubit, vypilovat, upřesnit. Základ je však tentýž. Dobner dospěl k pravdě, kterou nelze vědeckými metodami popřít. Je v tomto ohledu klasik a jeho dílo klasické.

Výpady nemohly Dobnerem otřást. V jeho polemice udivuje mrazivý klid. Nepohnutá a nepohnutelná věcnost, s níž sráží do prachu útočníky. Naprostá nepřítomnost vzrušení. Emocí. Pohoršení. Uražené samolibosti u sráčů. Neútočili však jen pisálkové typu V. P. Duchovského – ostatně pisálkové často objednaní a zaplacení – (už na osmnácté století se vztahuje pozdější výrok Šaldův o „Kocourkově a Hulvátově v hovnech“ v české kultuře), ale také mužové, o jejichž vzdělání, kritickém duchu a mravních kvalitách těžko šlo pochybovat. Byly tu výpady Pubičky, F. M. Pelzla a Josefa Dobrovského, který rozvířil polemiku o původ jména Čech. Otázka ostatně dodnes není uspokojivě vyřešena. Dobner vyjasnil základní stanovisko: „láska k vlasti předků“ nesmí odporovat nebo dokonce popírat vědeckou pravdu. „Vlastenectví“ mu nebylo slovíčkařením, ale hledáním vědecky ověřitelných skutečností. Už to byl velký skok vpřed. Útoky a jejich odrážení však pozřely čas, který Dobner nutně potřeboval k vlastní badatelské práci.

Pravda je, že Dobner si nikdy nemohl ztěžovat na nedostatek existenčních prostředků. A ve své době se natolik proslavil, že si ho povšimla i císařovna Marie Terezie, která mu darovala roku 1772 mnoho vzácných výtisků a roční důchod ve výši tří set zlatých navrch. To nejen zvyšovalo společenské postavení truhlářského synka a bylo samo o sobě vyznamenáním, jehož se tenkrát dostalo pouze málokomu, ale částka, kterou dvorská pokladna Dobnerovi vyplácela, byla na tehdejší poměry tak vysoká, že zajišťovala blahobyt bez šetřivých snah.

Dobner patřil k mužům, kteří se neuzavírají životu. Kromě cest po archivech a knihovnách a stálých polemik spravoval ještě novou kolej v ulici Na příkopech a byl ředitelem piaristických škol. Roku 1776 si však řekl: OK, bylo už dost mrhání časem! Odchází do ústraní a chce se věnovat pouze vědě.

Dotkne se každé závažné otázky, spojené s nejstaršími českými dějinami. Rozborem sporných a nepříliš spolehlivých písemných pramenů určí téměř tak přesně jako dnešní věda rozlohu a polohu Velké Moravy. Věnuje se otázkám královského titulu Vladislava II. Zajímá se kulturním přínosem cyrilice. A vše pojímá z jediného zorného úhlu: z historické pravdy.

Závěr života, posledních čtrnáct let prožívá v plném tvůrčím soustředění. Zabývá se dílem starších českých dějepisců, kteří jsou dnes už – k naší škodě – zapomenuti a neoprášeni žádnými pamětníky. Věnuje životopisnou studii autoru pozoruhodné knihy Mars Moravicus, dějepisci 17. století a svým způsobem svému předchůdci Tomáši Janu Pěšinovi z Čechorodu.

Dobner si mohl říci, že vykonal vše, co tehdy bylo v lidských silách jedince. Musíme si bohužel přiznat, že my se dnes k velkému vědci chováme jako potvory, s pošramocenou pověstí, jak jsme si mnohdy ke své velké škodě navykli. Dobner nemá dosud biografii, která by se četla v širších masách. Nemá bohužel ani vědeckou biografii na síti.