Slabé cinknutí nesmělé sklenky
Na hraně rozbitého schodu
se leskne duše kamene, neslzí.
slyšíš?
Proč jsi daleko od našeho slibu..
Rozřezávám se na proužky "kdyby"
a vnímám nechuť,
nasládlého temna nevzešlých rán
vlastně,...
cupován na atomy vzdechu
necítím ani své srdce,
tak malý krok k tobě...
Všude vidím pouze
zákazy vjezdu, kdekoliv,
kam vedou moje stopy,
Opačně ne.
nebo chtějí vést? Bez další šance,
pískání duté budoucnosti
trpce zaniká.
S úsměvem
Hlad zbytečných chvil,
tekoucích od mého nože
do tvých ran
je už skutečný.
jsi jinde a vracet se, proč?
asi se to sluší,
připíjím sám se sebou,
na to co schází
pohledět do očí.