Karel Kryl:

JAK LÉTA JDOU

Jak léta jdou – a hroby přibývají –

počítám vrásky vryté do pleti.

Koleje běží – běží za tramvají,

jak dálka – sladkohořké prokletí.

Má paměť – šedý věšák na vzpomínky –

zítřek i dnešek změní na  k d y s i .

K Maxovi zajdu místo do Demínky,

přečíst si – dopisy – dopisy – dopisy…

Z té strany, kde je dnes Sláva, žádné dopisy nedocházejí. Jak říkává Rozára – (která už ostatně – po bezmála čtyřiceti letech – patří k exilovému inventáři) – „dostávají nožičky“.

Počátkem šedesátých let, za dob mého keramicko–paličského praktikantství, nastalo k poledni v nalévárně teplické sanitní keramiky podivuhodné ticho: to když se z rozhlasu po drátě ozvala znělka zemědělského vysílání.

„Na smluvené znamení – vysíláme pořad – nad vašimi dopisy.“ A poté: „Hovoří redaktor Sláva Volný.“ Naslouchali všichni. Hlas, který beze změny v modulaci a důslednosti prozněl lety šedesátými – až do srpnových dnů osmašedesátého.

V říjnu roku šedesátého devátého jsem na vrátnici – tehdy ještě dokořán otevřené rozhlasové stanice Svobodná Evropa – poprvé potkal Slávu Volného osobně. V následujících letech se pak setkávání – a nezřídka i spory – staly pravidelným způsobem naší vzájemné komunikace.

Ne, že by to posléze byla vždy výhradně setkání bezkonfliktní. Trvalo léta, než se Sláva zbavil svého – vždy nadšeného – „osmašedesátství“. Svého nadšeného vztahu k životu – a řekněme „svazáckého Donkichotství“ se nezbavil nikdy. Ku prospěchu sobě – i svým početným, namnoze závistivým protivníkům. Ke smůle svých kamarádů a kumpánů (kumpánek).

Tři vlastnosti, pro které Sláva chybí – a chybět bude:

1)     Ochota jít, je-li to zapotřebí – vždy a bez kompromisu „do toho“.

2)     Absolutní neochota dát se uplatit.

3)     Schopnost nehněvat se, pakliže se s někým ocitl v rozepři.

O dalších vlastnostech – a kladech či záporech – ať hovoří jiní. O podivném moralismu i o neuvěřitelné nespoutanosti – a nespoutatelnosti, o přehršlích lásek až po nejpřísnější monogamii.

O kladech – a protikladech – a o ženskejch.

Mé lásky stárnou obklopeny vnuky –

kamínky týdnů v broži s jaspisy.

A čas – ten pianista jednoruký –

počítá dopisy, dopisy, dopisy.

Smích jako náplast na ztrhané rysy –

a trocha citu – aspoň ke vzteku.

Co zbývá, nežli čekat na dopisy –

není-li doteků

není-li doteků…  (?)

SLÁVA VOLNÝ: narozen jako Jan Palach 11.8. ale 1928 ve Spišské Nové Vsi. Zemřel náhle na zástavu ♥ 29.1.1987 v BRD… můj kámoš Jarda Jiránek zase skočil pod lokomotivu se soupravou 16.1. přesně jako tragický případ Jan Palach po 44 letech na den přesně…

MARTIN ŠTĚPÁNEK:

POHÁDKA O SLÁVOVI

Napsat o člověku, kterého mám upřímně rád, s nímž jsem spjat tajuplným kouzlem přátelství a jehož si vážím, jest daleko těžší, nežli napsat hanopis o sousedovi, kterého ne a ne mít rád sám od sebe. Zápor je vždy fotogeničtější údaj než klad, šerednost lépe popsatelná nežli útvar krásy kolem. Pod stolem se mi válí hromádka zmačkaného papíru, koncept střídá koncept a hlava vypovídá poslušnost. Bojím se, abych nenapsal hňupství na entou a letora mi po přítelově vzoru říká – raději sklenku sem a píseň se mnou noťte. – V duchu ho vidím, jeho přimhouřené oči za skly v ocelových obroučkách, směje se potutelně a říká: „Tak piš, umělče, ale pospěš si, večer hraje na trávníku chlouby o titul Sparta s Bayernem, ať to stihneš.“ – Piš! Jak popsat biofyzikální jev, fenomén, legendu, kamaráda, ságu, pohádku? Notabene za denního světla tohoto popsatelného světa? Jak vystihnout s málem něco, co se do tebe vrylo, co tě zahltilo, někdy i opojilo ve své rudimentární odhalenosti, prostotě a někdy i jednoduchosti? Jak popsat bodrou a bezelstnou přímost a nezatíženost, která vždy vyvře daleko jednodušeji a pravdivěji než úvod tohoto spisku. Jednoduše řečeno – chybí slova. Nechám zbytečné vigilie a budu vyprávět pohádku:

Za devaterými horami a řekami bylo šťastné království. Chudému chalupníkovi, respektive jeho ženě, se narodil kluk jako šikula inspektor a dostal jméno Sláva. V tom království bylo sehr gut. Vládl hodný král, lid obdělával pole–role, vyráběl kosy a postraňky, vařil dobré pivo, holky tam kvetly jako tvé dnešní šaty se šmrncem rozkvetlé zahrádky, že by z té kombinace ožil i autor zahrad v barvě a designu Gustav Klimt, a kluci nabývali na síle. I Sláva rostl, brzy byl z něho kluk – šikula. Král popřával lidem svobodu, lid se odvděčoval poctivou prací a makal, stejně jako se veselil bez známek obtíže, tedy kosmicky ve stavu beztíže.

Sláva rostl jako z vody, chodil do školy, na jaře otloukal píšťalky a cvrnkal s holkami do ďolíku kuličky. V létě pomáhal tátovi sušit sena a mamince chodil pro hříbky do lesa bez červů, na podzim kradl sousedovi jablka (měl jich tuze moc na stromech, vypočteno na spotřebu na hlavu). V zimě pak tatínek s maminkou Slávovi vyprávěli, že lidé nejsou dobytčata, že každý má svůj rozum a že mají hodného krále; když bude poctivě pracovat, když nebude lhát a krást, že se mu na světě dobře povede.

Jednoho dne se Sláva probudil a spatřil z okna dost divnou věc, úkaz. Šťastné království bylo potaženo černým flórem, vše ve smutku, tatínek s maminkou plakali. Do šťastného království se naboural zlý hacker čaroděj Hejhuler (hey ruler) v závisti a zlobě, že se někomu dobře vede. V zemi nastaly zlé časy. Nebylo co jíst, pivo se zhoršilo, sousedovy štěpy zplaněly. Nastala strázeň, trýzeň, žízeň, hlad, zlodějna, lež a mor. Sláva chodil smutně po kopcích, přemýšlel jak nejlépe z nouze, rady však neznaje.

Avšak jednoho dne se opět začalo blýskat na časy. Do království přišel od východu bratrský král, který zlého čaroděje Hejhulera roznesl na kopytech a pak vyhnal, nebo tomu bylo naopak? Lidé jásali. Nevěděli, že král z východu je vlastně zakuklený zlý čaroděj Hejhulin a panoš, kterého sebou přivedl, je budoucí slabošský špatný vtip čaroděj Hejhuwald. Ale vem to nešť, vždyť máme svobodu. Holky už zase zrajou do hormonální harmonie a šarmu, víno kvete, pivo zlátne a pšenka pění; nebo podobně. Taková byla v zemi radost. Panoš a čaroděj Hejhuwald úskokem a lstí připravil starého krále o trůn. Lid opojen a zkušeností nemaje se směle vrhnul do ničení království. Hejhuwald povolal kata Mydláře II. Na Šumavě mu opatřil špalek a do zahraničí poslal pro sekyrku. Katovi kvetla živnost, krve bylo škoda slov pro útlocitné.

Hejhuwald panoš a čaroděj zval k sobě chlapy těžké vazby, i Slávu povolal; sliboval hory doly, jak se všem povede. Vyprávěl jim o tajuplných slujích, v níž číhají devítihlavé saně, vlkodlaci, upíři a jiná havěť. Kdo je dokáže otrávit, aby neujídali lidu masa z talíře, dostane ruku princezny a půl království k tomu.

Sláva se podíval princezně na ruku a zjistil, že má špínu za nehty. Rozhlédl se po půlce království a spatřil jen nevidomé oči bestií a strach. Vzpomněl si na maminku a tatínka, na sousedovu štěpnici. Pustil se do boje jako bratrstvo BOO–YAA T.R.I.B.E., které nahání větroplachům větší hrůzu než bratrstvo kočičí pracky, ale co je tohle? Vlkodlaci, upíři i saně, rosomáci, padoustevníkové i ropušníci (kvák kvák kvák intelektu pomyslně kvák), všechna zběř, kterou mu Hejhuwald a jeho vezíři popisovali, mu nabízejí chléb s medem, kdoví jakým jedem mazaný?, ředkvičky a kyselo, když k nim zajde. A smutné oči, v nich výčitku. Jak tak chodil krajem, městečky a městy, pozoroval, že tu něco neklape. Že ty hory doly a to provedení jaksi skutkem nenaplněno jest, zatímco Hejhuwald sedí na Hradě, čučí na krásné pamětihodnosti metropole, hulí fajfku a chlastá slivovici proti údajné viróze. Ale nechlastal, nečučel a nehulil dlouho. Krátce po smrti Hejhulina si také pro Hejhuwalda zaběhla sportovně vyladěná zubatá. Co teď? Vezíři začali metat salta a kotrmelce. Na trůn se dostal další šizuňk Hejhulácký, pak Hejhulný. Z Východních okresů též zazněly vřavy: Hejhulov napráskal Hejhulina a veřejně ho označil za lumpa, báťušku a holoubka sivého, osvoboditele křivého.

Sláva se toulá lesem, až usedne na kámen. V srdci tíseň, nejistota. Kudy kam? Věřil jsem černokněžníkům a čarodějnické pakáži, jedna svoloč horší druhé. Slzy mu kanou do potůčku. A tu, kde se vzala, tu se vzala – babička jako pověstný věchýtek. Sláva se šacuje, hledá pošušňání pro ni v podobě chleba, jenže kapsy jsou tolik tolik prázdné. – „Jen nech být, já vím, že máš dobré srdce. A vím také, jaký žal máš v duši, jak se rmoutíš, co dělají s lidmi čarodějové. Inu, nermuť se dlouho, něco tu pro tebe mám.“ Babička sáhla do kapsáře a vytáhla z něj kořen lomikamínku, kousek dala Slávovi pod jazyk. „Tato bylinka ti dá strašlivou sílu slova. Dokážeš oslovit chalupníka, stejně tak Růženku, tvou první lásku, stejně básníka Diviše i pesimistu Jedličku, stejně magistra v lékárně okresního města i univerzitního profesora; stejně prodavačku zeleniny i mladší a univerzálnější kolegy, kteří se teprve učí promlouvat k lidem, ber, lomikámen je totiž něco pravého na způsob bájného kamene hradu v Blarney, irish grey castle, ten, kdo jej políbí, získá rovněž dar výřečnosti. Stejně budeš oslovovat i ty, kterým jsi přestal důvěřovat, i ty, kteří ti důvěřují. Všichni ti budou rozumět obsah.“ Babička opět sáhla do kapsáře a vyjmula z něj řetízek, připnula ho Slávovi na pravé zápěstí. „Tento řetízek, ty jeho články a kruh, který uzavírají, to jsi ty a lid, jeho bolesti, strasti, radosti a dobro. To je naděje, kterou – protože máš v ústech lomikámen – musíš lidem nadělovat; upamatování, že lidé nejsou stádem tupých dobytčat. V tom řetízku je i kouzlo, které ti vrátí lásku a sluch lidu.“ Babička se na chviličku zamyslela a pak sáhla do kapsáře potřetí. Vyjmula z něj plnicí pero značky Barcley (jak podobné pojmenování ke vzpomínanému Blarney!). „A to je, Slávo, třetí dárek. Tohle pero nikdy nevyschne, pakliže si budeš hledět oněch dvou předchozích věcí. Až ti bude někdy zle nebo příliš dobře, napiš třeba, třeba příteli nebo přátelům…, rádi tě uslyší.“ Babička sáhla do kapsáře naposledy a dala Slávovi dvě buchty. „Jedna je s mákem a ta druhá s tvarohem,“ pravila a byla tatam. Sláva snědl buchty na posilněnou, napil se vody z potůčku na slastné trávení a usnul jako špalek dřeva.

Když se Sláva probudil, sešel ze zalesněného vršku a spatřil zas jen trýzeň, strázeň, hanebnou nekázeň, hlad, zlodějnu, bol a mor. Ale babiččin řetízek a lomikámen mu dodávaly sílu medvěda na Aljašce chovaného, zdravou drzost opice bez ZOO, bystrost lišky Bystroušky a oddanost buldočí. Šel svou zemí a více než dříve do ní kořenil. Od šumavských dřevorubců k ostravským chacha bucharům chacharům; slovenské Vyhodňáry políbil se stejnou láskou jako jihomoravské vinaře, plzeňské škodováky objal bratrsky bez přehánění jako místní pivovarské sládky. Valibuk Sláva se valil zemí jak buldozer na premiantské stavbě roku, jako parní válec, s chlapáckou touhou čelem rozrazit zeď trýzně, bázně, strázně, bolu, hladu a moru. Měl řetízek od babičky darovaný a v ústech ještě chuť buchet. S rozkoší bořil mýty čarodějů Hejhulínů a Hejhuwaldů, Hejhulných a Hejhuláckých a všech těch s podivem hejhulů, objímal svou zemi i s dívkami, vinobraními, sklizněmi i dočesnými, posvíceními i fašangy. Do tohohle koutu světa se přece musí vracet láska a radost, proto pociťuje jako nejen svůj klad vklad statečnosti s investováním této čisté energie. Sláva usíná po boku Růženky; usíná se mu dobře, neboť se jasní v království, do vyryté oráčovy brázdy jen nasít nového zrní. Je kam sít. Nový král, který se dnes prochází hradním parkánem, je evidentně sympaťák; lidé ho mají rádi, rádi si utáhnou opasek, aby přečkali trýzeň, strázeň, žízeň, hlad a mor. Tak se nám to přeci jen podařilo, říká si Sláva v polospánku a něžně pohladí Růženku. Je mu dobře. Vždyť i on s pomocí babiččiných darů pomohl vyorat brázdu v novém poli, pomohl vyčistit studánky. Pivo bude zas dobré a šenkýři přestanou šidit na míře. A nepřijdou už žádní čarodějové Hejhulové, zub je jich už pln a komu vlastně věřit pointu za pointou.

Na tomto místě nezazvonil zvonec, aby zvěstoval pohádky konec. Zazvonil telefon, v něm hlas kámoše stroze oznamoval, že brázda vyoraná je opět sajrajtem zasypána, z východu vtrhnul do země čaroděj Hejhulev se svým vojštěm, unesl krále a na království posadil svou tlustou zadnici–prdelnici, dámy typu Lucka ať milostivě prominou, do níž mu lid prostřednictvím volených zástupců velice rychle poleze.

A je to v kýblu, myslí si Sláva. Co je mu platná bylinka pod jazykem, řetízek a plnicí pero? Hodí na sebe gatě, dá pusu prostřednictvím Amorových zásad Růžence a vyjde do ulic. Město je opět potaženo černým flórem, lidé pláčou, holky vadnou nebo se rodí jako vadné v IQ a šenkýři se těší na šizuňk. Slávovi je do pláče z úbytku všeobecné úrovně. Tolik práce, tolik slov, tolik síly a vše jako bys do vody hodil. Usedl na lavičku, v ústech stéblo pastuší tobolky a oči se mu klížily. V tom ucítil měkký dotyk na rameni; vedle něj babka jako věchýtek, má uzlík z květovaného chodského šátku. „Je ti smutno, viď, synáčku. Ale nermuť se, ještě není všem dnům konec.“ – „Ale babičko, co vy o tom víte, tady už definitivně spadla klec. Ty saně, čarodějové a loupežníci se množí jak žampióny v kobylincích, já už nemám sílu tomu všemu čelit,“ procedí mezi zuby Sláva, hlavu v dlaních. „No, to jsi ale hrdina dne,“ povídá mu sebevědomější babička, „to necháš lidi ve štychu? Co ten řetízek na ruce? Copak je to nějaká boubelžoužel, že tě mají lidi rádi a že tě poslouchají? Hochu, hochu, sílu máš, že bys mohl rukama lesy kosit a lidskou lásku k tomu, že se nestydíš, když opomíjíš i fakt, že ti slouží hlasivky a že máš nějakej parádní hlas! Podívej, co jsem ti přinesla.“ Babička rozvázala uzlík. „Tak tohle jsou buchty, tady máš lahvičku velkopopovického kozlíka a jízdenku třetí kategorie do Světa. Upaluj na nádr, vlak do Světa odjíždí z Masaryčky za půl hodiny. A nezapomeň na řetízek, lomikámen a plnicí pero!“

Když Sláva dorazil do Světa, hned se pustil do práce: mezi zuby stiskl lomikámen, pohladil řetízek na zápěstí a odšrouboval pero Barcley. Já vám dám, oblbovat Růženky, chasníky (= chásku), vinaře, sládky, zámečníky, pasíře, sklenáře, kominíky, zahradníky a jejich děti! Sláva dál do Světa bouřil, hlučel na plnou hubu, lomozil na vydatné volume, dštil a jásal. A lidé ho doma poslouchali, mnuli si ruce a radovali se, že aspoň někdo jim ze Světa pomáhá překonávat snad symbolicky trýzeň, strázeň, žízeň, bol a mor. A Sláva víc než předtím vrůstal do své země, do myslí svého lidu. Vyprávěli si o něm ve frontách na okurky nebo u montážních pásů, v hospodách a domácnostech, a kdykoli padlo Slávovo jméno a někdo zaslechl ze Světa jeho junácký ryk, rozhostil se vůkol dvořící se úsměv.

A pak zazvonil zvonec a jedné pohádky z mnoha byl konec…

Jsem si plně vědom, že závěr pohádky o Slávovi působí poněkud nezvykle: nikde ponaučení do budoucna, šťastný konec ani ruka princezny a půlka království se dnes nekonají. Vypustil jsem záměrně pasáž o Smrtkmotřence, která si pro Slávu na sklonku ledna mrazivého (29.1.1987) přišla v bruslích a nebo na saních… jako saň, co nezná slitování; budiž jí ke cti a chvále, že na něj byla hodná, mírná a snad shovívavá. Než o statečném Slávovi je to spíš pohádka o Smutném království. Osud valibuka Slávy byl s osudem Smutného království sevřen silnou čelistí svěráku, pane Svěráku. Tři dárky, které Sláva dostal od babičky, nebyly zmarněny: exploze slova, píle pera a strhující, vášnivá láska k domovu a k jeho lidu. Z pohádky jsou též vypuštěny pasáže, které by se neměly dostat do rukou dospívající mládeži. Záměrně jsem se nerozepisoval o nezhojitelné ráně, která se otevřela Slávovým odchodem, o průlomu do hradby, který – chcete-li – vyspravujte betonem šestistovkou, ono se všechno spolehlivě vydrolí a zbude zase jen spolehlivě prázdno.

Zabíhám do sentimentality a opět vidím jeho přivřená víčka. Tož sklenku sem a píseň se mnou noťte. – Za chvilku na trávníku hraje Sparta s Bayernem.