Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 25.11.
Kateřina
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Claude Monet: notorická plátna v hlubinách čarovného času
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 24.6.2014 (17:01:32)

CLAUDE OSCAR MONET

 

     14.11.1840    PARIS        ۞      26.12.1926    GIVERNY

 

 

„Namalovat obraz je v tomto případě víc sport než umění,“ povzdechl si po návratu z celodenní štreky po lese skuhrající pán Auguste Renoir. Kolikrát už takto spolu s Claude Monetem překonávali všechny mýtiny a slušné paseky, a stále to nebylo pro oko ono. Dnes je krásně sluneční ráno, jakpak se pro ně vyvrbí pohodový den celkově? Hledali zde inspiraci pro svá budoucí plátna, stejně jako mnoho jiných francouzských portrétistů okamžiku té doby. Monet však měl svou přesnou a zdá se nedosažitelnou představu, které se nehodlal jen tak lehce vzdát. Budoucí obraz jej pronásleduje dnem i nocí, má jej skoro před očima. „Při pomyšlení, že by se mi to nemuselo povést, jsem měl pocit, že vyletím z kůže.“

 

Monet toužil vymodelovat a barvami vygradovat Snídani v trávě! Svou Snídani v trávě. Od chvíle, kdy spatřil Manetovo plátno, kterému kritika přiřkla tento původně posměšný název, nemá klid. Manet vystavoval na takzvaném Salónu odmítnutých, uspořádaném vzhledem k bouřlivé reakci nepřipravené veřejnosti na akty i postižených malířů na výběr děl do oficiálního Salónu na příkaz samotného Napoleona III. Sklidil výsměch a potupné odsuzování. Většina návštěvníků se cítila být dotčena, a dávali to také na plnou hubu najevo. Nikdo si nevšímal mladého třiadvacetiletého odvážlivce s krátce střiženou bradkou, který se před plátnem zasnil a kochal. Byl tu již se svými přáteli, a ještě se vrátí. Závidí Manetovi jeho oko, tahy štětce, odvahu…

 

 

MALUJ V PŘÍRODĚ

 

Claude Monet se narodil v Paříži, ale dětství a mládí trávil v Normandii. Když mu bylo pět let, odstěhovala se rodina do Le Havru, kde se jeho otec stal společníkem svého šváry, obchodníka s koloniálním zbožím a lodní výstrojí. V Le Havru chodil do školy, v Le Havru začal spřádat své malované eldorádo. Se školou to údajně nebyla žádná sláva, ale malování mu šlo od začátku dobře. Brzy si získal mnoho obdivovatelů, ale i první zapřisáhlé nepřející nepřátele, protože jeho trefné karikatury se ne každému zamlouvaly a přišly vhod na mysl. Rodiče jeho zálibě zpočátku nebránili, chodil dokonce na lekce kreslení. Neměli nic ani proti jeho přátelství s místním rodákem krajinářem Boudinem. Nemohli tušit, co tím způsobí. „Jen Boudinovi vděčím za to, že jsem se stal opěvovaným malířem.“

 

Byl to právě Boudin, který mladého Moneta posílá malovat do přírody, kde jej nabádá, aby se pokoušel zachytit štětcem náladu a hlavně prchavé okamžiky stále se měnící přírody, aby si všímal světla a hry stínu v jednotlivých hodinách i rychle hbitých minutách za den… Boudin byl zvláštní, vystudoval v Paříži, ale daleko víc než tamní vládnoucí doktrína zvaná akademismus jej přitahovala nespoutaná barevnost přímořské přírody. Důsledně maloval v plenéru celé obrazy. V době, kdy ostatní malíři pod širým nebem malovali jen skici nebo nanejvýš s obrazy teprve začínali, jenomže dál se furt drželi navyklých tradic ateliérové malby… Proto také později nalézá s impresionisty společnou řeč a bude s nimi dokonce vystavovat vůbec ne špatné výsledky.

 

Monet je zatím teprve na počátku této cesty, ale je rozhodnut nedat se od ní odradit. Rodiče nejsou příliš utěšeni ani zvědavi, když se vydá na cestu do Paříže. Píše se rok 1859.

 

Mladý muž, dostatečně způsobilý a také varovaný Boudinem, se neuchází o studium na Škole krásných umění. Zamíří si to na nezávislou Académii Suisse. A seznámí se tu s Camillem Pissarrem.

 

Paříž té doby je centrum kypré a kypící umělecké mládeže i ostřílených veteránů. Místo jejich hledání, vítězství i proher. Na jedné straně vabanku tu udávají tón akademické Salóny, na druhé straně vabanku desítky těch, kteří se s uhlazeným akademismem nikdy nedokážou shodovat. Čas bude muset určit, kdo má větší pravdu.

 

Monet se neúčastní bouřliváckých sporů o nové umění, maluje, pozoruje a naslouchá. Třeba ve výčepu Brasserie des Martys, kde je možné zahlédnout veršujícího Baudelaira, Maneta. Ale dřív, než si dokáže sám najít ten svůj koneček nití v žití v zamotaném klubku vervních nervních názorů, jeho pařížský pobyt je u konce. Musí totiž nastoupit vojenskou disciplínu jako řemen v dalekém Alžíru.

 

 

JAK VYCHOVAT NEPOSLUŠNÉHO SYNÁČKA VE VELKÉHO ZABIJÁKA?

 

Dva roky si odkroutí mezi písečnými dunami v exotické zemi, ale ruce a oko malíře mu tu budou k nepotřebě. Teprve pak se rodiče rozhodnou vzdorovitého a svéhlavého fracka z vojny vykoupit. Mohli to udělat už dávno, Monet ani nemusel narukovat, kdyby si to přáli, ale oni si nejspíš mysleli, že krušná zkušenost mladému nikterak neuškodí. A že si třeba bude i víc vážit pohodlného života doma. To se sakra zmýlili. Monet se doma rychle zotavil a pak opět odjíždí do Paříže. Že se pro něj štědrá rodičovská dlaň navždy uzavře do sebe? Neva. S jistotou bude malovat jedna báseň.

 

Navštěvuje kurzy malířství Švýcara Charlese Gleyra. Brzy se sice se svým učitelem začne názorově rozcházet, ale najde zase souhlas jinde. Mezi svými „spolužáky“ – Bazillem, Renoirem a Sisleyem. Když Gleyre svůj ateliér v roce 1863 uzavře, přejde s Renoirem do Louvru, kde se soustřeďuje malířská avantgardní omladina při studiu děl starých mistrů fikaných mazáků. Ale jednou nohou je již docela někde jinde. Přitahuje jej volná krajina romanticky landscape, vodní hladiny, zrcadlení vzduchu nad rozkvetlou loukou, ale i každodenní ruch pařížských bulvárů plných lidí a drožek… Venku se musí učit! Ne v zešeřelých sálech starého paláce. Jen tak mít ještě dostatek financí na svůj drahý špás, na barvy a na plátno!

 

O ateliér se podělí se svými přáteli, tu trochu žvance také nějak obstará a s oblečením si hlavu neláme. Jen ty barvy kdyby byly k dispozici.

 

Začíná hledat svůj výraz. Pomáhá mu silná víra. Maluje toky Seiny, zahrady i moře. A sní o velké figurální kompozici, kterou by sám pro sebe překonal Maneta.

 

A pak konečně ve Fountainebleuském lesíku najde to, co tolik hledá. Paseku, na kterou shora padají rozptýlené sluneční paprsky, lemovanou vysokými stromy. Tady by se mohla usadit skupinka šesti párů, která sem přišla na malý piknik. Třeba právě včera tu seděli a navzájem si nabízeli z košíků kousky laskomin (pecen chleba a hrozny zeleného vína).

 

„Slíbil jsi mi, že mi pomůžeš. Musíš tedy přijet a pózovat mi hned pro několik postav. Jinak z obrazu nic nebude.“ Bazille, který je v Paříži, příliš nespěchá, ale Monet, který měl v povaze své přátele tak trochu terorizovat (jako evidentní barbar z mateřských jeslí), se nenechá odradit. Když však kamarád konečně přijede, zdá se, že se proti nim příroda spikla. Je sice srpen, ale počasí je hororové. Leje jako z konve. Když se konečně občas vyprší dosyta, spěchají umělci na svou vyhlédnutou paseku. A znovu je potká smůla. Monet je zraněn nešikovně hozeným diskem, se kterým kousek odtud trénuje jakýsi anglický player. S pochroumanou nohou musí lelkovat na lůžku. A tak vleže pózuje on Bazillovi, aby si vyplnili ubíhající čas.

 

Konečně zas může chodit, konečně jsou všechny přípravné studie promyšleny, je hotová i skica celého obrazu, kterou dnes vlastní bohužel jen moskevské Puškinovo muzeum. Monet se může pustit do práce na šestimetrovém plátně.

 

Jenže jeho štětec je jako začarovaný. Chce Snídani vystavit na Salónu v roce 1866, čas se krátí, ale s prací není a není a nebude jen tak spokojen. Přátelé radí, kritizují i pějí chválu, ale nikam to dál nevede. Nakonec se rozhodne a v pěti dnech namaluje jiný obraz, kterým Salón obešle, Ženu v zelených šatech. Poloodvrácená tvář je stejná jako na většině ženských figur Snídaně. Camilla…

 

Monet je akutně rozmařile zamilovaný.

Monet je romanticky zamilovaný, ale také beznadějně zadlužený. Musí střídat podnájmy, stěhuje svá plátna z místa na místo a v návalu beznaděje některá z nich raději zhuntuje, než aby se stala lacinou kořistí ignorantů, kteří je budou považovat za hubeného vrabce v hrsti. A přece je nedokáže pokaždé uchránit před hrabivými pařáty agentů svých věřitelů. Mnoho soudních vykonavatelů se teď zajímá o Monety. Kdyby si tak z nich chtěli vzít příklad kupci. Skuteční znalci, ne smuteční pseudoznalci, kteří si je odnášejí jako proviant a protihodnotu za činži, otop, boty… Takový osud potká i Snídani v trávě. Když se s ní po letech opět shledá, když ji vyplatí z rukou svého bývalého domácího, sevře se mu srdíčko. Obraz, uložený ve vlhnoucím sklepení v roli jako nepotřebný tepich, je na mnoha místech prožraný plísní, barva se sloupla a velké části se už vůbec nedají zachránit. Ach jo. Monet je rozřeže na několik částí a centrální scénu s ubrusem dokončí. Jeho hlavní modelka a matka jeho dětí bude už v té době mít život dávno za sebou.

 

Camilla Doncieuxová, tmavovláska s přísným soustředěným pohledem, mu oznámí, že čeká dítě. V situaci, v jaké jsou Monetovy nepřipravené finance, je to víc než katastrofa. Rozhodne se hledat pomoc u rodičů, ale fotr je fakt nekompromisní příbuzný. Není spokojen se stylem synova bohémského improvizovaného života, nezamlouvá se mu koneckonců ani jeho malování. A budoucnost? Padne mnoho ostrých a hlasitých invektiv. Camilla pro něj neexistuje.

 

Claude je náhle bezradný. Zahnán do slepé uličky. Opravdu netuší, jak z navařené kaše ven. Usadí se u tety, která jediná nehledí na synovcovo počínání s takovým despektem. Camilla zatím čelí nejisté budoucnosti v Paříži sama. Téměř bez prostředků a bez brigády. V létě 1867 se jí narodí syn Jean.

 

 

HLEDÁNÍ SVĚTLA

 

Sebevětší starosti však Moneta neodradí od malování. Jeho paleta se stále více prosvětluje, tahy štětce jsou důmyslnější, výběr motivů přesvědčivější. Maluje Terasu v Saint Adresse, normandské pláže i navštěvovaná letoviska, syna však ještě neměl možnost vidět. Nemá dost chechtáků, aby mohl mýrnyxtýrnyx cestovat do Paříže. Ale i když se nakonec rozhodne pro společný život s Camillou, pronásleduje je nouze jako vytrvalý pinčl.

 

„Renoir nám přinesl svůj pecen chleba,“ píše Bazillovi. „Jinak bychom asi pochcípali hlady. Už týden tu není co jíst, čím topit, čím svítit… Byl jsem tak nešťastný, že jsem uvažoval o sebevraždě. Chtěl jsem se jít utopit. Naštěstí jsem si to na poslední chvíli rozmyslel…,“ posteskne si jindy.

 

Těžce nese, že se stále nedokáže prosadit, je mu líto i malého a Camilly, se kterou se v roce 1870 ožení. Měsíc po svatbě vypukne francouzsko–pruská válka. Monet netouží po militaristických povinnostech k vlasti, nechá ženu a dítě napospas v Normandii a sám zamíří za hranice. Do Londýna. A tady se jeho osudová karta náhle začíná pozvolna obracet k lepšímu. Seznámí se s prozíravým sběratelem a obchodníkem Paulem Durand–Ruelem, který od něj koupí některé obrazy. Znamená to, že ho přece jen někdo začne chápat? Že nežije etapu dní zbytečně? Maluje v Anglii, seznamuje se se zdejší krajinářskou tradicí a pak míří do Holandska. Koncem roku 1871 je již doma.

 

Durand–Ruelovy peníze mu na čas pomohou, přestěhuje se do Argenteuil na Seině, pořídí si obytný člun a vydává se s rodinou na dlouhé výlety se snivými plátny a vydatnými barvami. Občas za ním přijíždí na konzultace Manet, na různě dlouhá období se objevuje kámoš Renoir. Žije stranou hlavní bašty umění, ale nestraní se umění. Diskutuje s přáteli, pokouší se vystavovat, předvést veřejnosti to, čím se zabývá. Je málo takových, jako je on? Kdepak. A když je tedy nechtějí vpustit do Salónu, budou vystavovat sami nezávisláci. Monet se stane duševním otcem celého podniku, nápad byl ovšem Bazillův. Ten už ale nebude nikdy a s nikým vystavovat. Padl vysílen v boji.

 

Když se v bývalém ateliéru fotografa Nadara otevřou 15. dubna 1874 dveře na výstavu „Sdružení malířů, sochařů a rytců“, nebraly jízlivosti kritiky a pablbů konce. Třicítka malířů sem snesla 165 kvalitních obrazů, Monet sedm pastelů a pět olejů. „Impresionisté,“ odfrkl si pohrdavě pro veškerou moudrost žrout kritik. K nálepce pro „malíře pouhých dojmů“ si vypůjčil název jednoho Monetova obrazu. Zrodil se název pro celý umělecký proud.

 

Výstava nepřinesla kýžený finanční efekt, jaký od ní umělci očekávali. Podobně tomu bylo i při prodejních aukcích a dalších nezávisláckých Salónech. Dostali se do povědomí veřejnosti, ale žijí dál na okraji, extrém znají, co je to být na pokraji vysílení, hladu a nouze. Ani Durand–Ruel, který se dostal do finančních potíží, jim nemůže vytáhnout trn z paty. Ještě že je možné aspoň občas využít otevřené dlaně přátel, kteří jsou solventnější: Maneta, Zoly Emila. Jen trochu a neškodně. Malířů v nouzi je toho času víc než dost.

 

V roce 1876 namaluje Monet Camillu v duchu módy, která zaujala Paříž, v japonském kimonu. Umělci začali objevovat kulturu země vycházejícího slunce i módy. Byl to dobrý tah na city občanů, protože japonizující móda zasáhla i majitele naditých šrajtoflí. Prodal obraz za dva tácy franků a suma vytrhne rodině na čas nesnáz z denního programu. O dva roky později se však jen díky Manetově pomoci mohou z Argenteuil přestěhovat do Vétheuil. Monetova rodina se rozrostla o druhého syna Michela, ale Camilla odchází na zdravotní síle před očima. Neustálé finanční těžkosti, nouze a obavy z budoucnosti ji spolu se zhoubnou nemocí připravily o život. V roce 1879 to vzdává definitivně a umírá.

 

Ve stejném roce se koná i třetí výstava impresionistů. Monet vystavuje dvacet devět obrazů. Počet prodaných pláten proti předchozím výstavám sice stoupá, ale nikdo neprodal tolik, aby mohl zůstat spokojený. Kdy je už doma konečně začnou chápat?

 

Pestré a zářivé barvy i motivy obrazů uvádějí návštěvníky do rozpaků. Nejsou naučeni na takové útoky, na takovou pohlednou taktiku očí. Ani kritika není impresionistům nakloněná.

 

Monet vystavuje díla z období argenteuilského pobytu, i obrazy vzniklé při jeho návštěvách Paříže. Miluje a vychutnává si mihotání světýlek, odlesky slunce na vodní hladině, znovu a znovu se snaží adekvátně zachytit tu nepopsatelnou atmosféru téměř nepostihnutelných změn, které se mu rýsují nebo odvíjejí před očima. Vyhovuje mu technika barevných skvrn, stále více se prosazuje i v místech, kde by ještě nedávno použil hladké malby. Obrazy zbavené neutrálních tónů, roztřepené linie rovných ploch vzbuzují v divákovi dojem plnosti rozptýleného slunečního světla. Štědré využití základních ale i doplňkových barev spektra k jejich umocnění bije pozorovatele do očí a vtahuje ho do atmosféry obrazu. Obraz je odraz myšlenek obra, ne že ne.

 

Ještě dnes většina návštěvníků galérií při jejich prvním spatření jen překvapeně protáhne čelist a něco málo vydechne. Znali je z reprodukcí, z nesčetných publikací, které byly impresionismu věnovány. Ale skutečnost je přesto docela jaksi osobně jiná. Teprve až v Ermitáži, v Louvru, v Puškinově muzeu, v Orsay a třeba až v zámoří pochopí, čím vším je pro impresionisty barva. Jak plochá je reprodukční technika ve srovnání s originálem! A ani u nás vydávané publikace nejsou v tomto případě vůbec žádnou výjimkou.

 

 

KDY UŽ KONEČNĚ UBYDOU VEŠKERÉ STAROSTI?

 

S Camillinou smrtí se Monet horko těžko vyrovnává. Zůstaly mu dvě malé děti. A přibyly další trable. Ještě za života drahé choti se do Vétheuil přestěhovala rodina jeho obdivovatele a sběratele Ernsta Hoschedé. Majitel rozsáhlé sbírky impresionistů ji však po bankrotu musel lacino rozprodat a svou rodinu opustit.

 

S Alicí Hoschedé a jejími šesti dětmi se Monet stěhuje v roce 1881 do Poisy a nakonec trvale zakotví v Giverny na Empte. Pronajme si tu zahradní domek a o sedm let později ho koupí. Rodina nalezne útočiště, Monet klid a prostory ideální k malování. Zregulováním slepého ramene řeky začne u domu budovat senzační vodní zahradu, která mu bude zejména na sklonku života neustálou pramenící proudící inspirací a zdrojem čisté radosti.

 

Nezapomíná ale ani na okolní dění ve světě. Když na začátku osmdesátých let zemře Manet, snaží se prosadit umístění jeho Olympie v Louvru. Nedá se pochopitelně ani pomyslet na to, že by ji tam správci sbírek pověsili sami o své iniciativě, ale Monet je rozhodnut uspořádat sbírku k jejímu zakoupení jako daru Francii. Obrátí se na přátele i mecenáše. Jen Zola Emil se od celé akce distancuje. Má smysl někomu něco vnucovat, když si toho neváží? Monet ale nakonec prosadí svou a správa Louvru má zamotanou hlávku zelí v makovici.

 

Impresionisté stárnou. Objevují se vedle nich mladší malíři, kteří jejich vidění světa dál rozvíjejí po svém způsobu. Kdysi stmelená partička průkopníků se již dávno rozpadla na svébytné individuality. A Monet nezahálí? Ale kdepak.

 

Stále hledá to jediné správné zobrazení prchavého okamžiku, zlomeček času žel bohu bez drahé Camilly. Tak, jak ho kdysi hledali s Boudinem. Někdy maluje i několik pláten naráz, postupuje v závislosti na pohybu slunce a stínu v jednotlivých částech dne. Maluje své proslulé série Seníků, Topolů, a Rouenské katedrály. Jako by už nechtěl zobrazit samotný objekt, který si vybral, ale spíše to cosi nepostihnutelné, co je mezi ním a jeho plátnem v éteru. Prostor, ducha, atmosféru, čas.

 

Vystavuje, už samostatně, ne s impresionisty, přichází k němu věhlas a pár žáků to také zkusit. Objevují se v Giverny i zájemci ze zámoří. Uspořádá si svůj rodinný život, protože se v roce 1891 ožení s Alicí. O šest let později si jeho syn Jean vezme za manželku dcerku Alice jiskrnou divu Blanche. Konečně může cestovat bez obav, co zítřek přinese, malovat jen to, co uzná za vhodné. Soustřeďuje se stále víc na svou zahradu. Zamiloval se do leknínů, buduje ateliér pro rozměrná plátna, která chce věnovat vlasti. A zhoršuje se mu zrak jako Josefu Ladovi ze středočeských Hrusic.

 

V roce 1911 umírá Alice. O několik let později pochová syna. V roce 1920 se znovu vrací ke Snídani v trávě. Jaký asi musel mít pocit, když se znovu dotýkal štětcem obrazu, započatého před více než půl stoletím? Jeho oční choroba se však neustále horší. Musí se podrobit operaci. Přestává malovat a o tři roky později umírá.

 

Po jeho smrti naleznou v ateliéru srolované plátno. Část Snídaně, kterou kdysi Monet odřízl a odložil. Michel Monet ji prodá soukromému sběrateli, o mnoho let později prodá i ústřední část obrazu. Obě části čeká složitá a dlouhá cesta, ale nakonec se potkají pod střechou pařížského muzea. Kdysi to byli části jediného díla. Dnes je odděluje volný prostor. A také zkušenost desítek let, kterou autor „C.O.M.“ jako vzácná kometa ve vesmíru barevnosti získával mezi prvním a posledním dotykem štětce na tomto neméně vzácném obraze…

 



Poznámky k tomuto příspěvku
vierita (Občasný) - 10.7.2014 > moc hezky se to čte a má to úžasný závěr...
Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + šest ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter