BOHUSLAV BALBÍN, ŽÁDNÝ ALBÍN, AVŠAK PŘÍNOSNÝ TYP DOCENTA

☼    3.12.1621    HRADEC   KRÁLOVÉ        ۞     28.11.1688    PRAHA

Dějiny si potrpí na podivné a protikladné hodnoty. Nebo shody? Ve věcech zásadních i v záležitostech ryze okrajových. Rok 1621 se blížil ke svému zániku na kalendáři. Zbývalo už jen dvacet osm paběrek dní do konce onoho černého smolného smutečního roku, o jehož letním slunovratu, tedy 21. června, bylo v Praze na Staroměstském rynku sťato či připraveno o život oběšením na provaze sedmadvacet představitelů české šlechty a měšťanstva. Vůdcové takzvaného českého povstání (1618-1620), jímž začala válka, která měla skončit teprve za třicet let krutovlády, roku 1648. Mírem uzavřeným v Münsteru a Osnabrücku. Když nastoupil čas adventní, 3. prosince 1621, narodil se Zuzance Balbínové, rozené Vodičkové, ženě královského prokurátora pardubického Lukáše Balbína syn, jemuž přiznáno jméno Bohuslav. A nyní začíná puzzle spletenec slepenec blázinec náhod, protimluvů a protikladů. Synek, který měl celým svým životem a vědeckým dílem dokázat, že velikost českého národa nelze zmírnit mýrnyx týrnyx, zkrátí-li se o hlavu jeho politická špička reprezentující čest a odvahu, že myšlenky, které byly vysloveny z nitra sociálně slabších a duchovně smělejších procesů nezadusí oprátka krutosti a smutku, se narodil otci, jenž byl tvrdým zapřisáhlým odpůrcem právě českého povstání, namířeného proti Habsburkům. Některé prameny dokonce uvádějí, že Lukáš Balbín neváhal ozbrojit se a s mušketou v ruce bránit se oddílům povstalých českých stavů. Nuže, novorozeně ještě nechápe souvislosti, kdo s kým táhne do boje a kdo štěká protest proti komu. Ještě mžourá na tento svět ryze nevidomýma očima, které teprve přivykají jeho světlu a učí se hravě rozeznávat podstatné a méně podstatné tvary. Zatím nechápe. Ten, jenž si vyslouží přízvisko obránce jazyka a národa českého, zaslouží si ho svou mužnou vytrvalostí a vyrovnaností, vyznavač pravdy, fanatik bleší poctivosti, je dopraven ke křtu. A při této ceremonii ho drží v náručí… ano je to sám vykuk snílek a hřmotný silák Albrecht z Valdštejna. V tom roce nepokojů šestnáctistém dvacátém a prvním ještě dávno ne vévoda Frýdlantský. Ještě dlouho ne vojevůdce, který po několik dlouhých a nelítostných let bude pánem života a smrti krásy ve střední Evropě, jehož moc dosáhne až ke břehům Baltu. Ještě ne velmož, u něhož se Jeho Veličenstvo Ferdinand II., provždy rozmnožitel explorer Říše, jak se praví v jeho titulu, který podědil po předcích, zadluží tak, že Veličenstvu nezbude, než se vydat alespoň dočasně na milost a nemilost Albrechtu z Valdštejna. Zdobit ho řády a čestnými tituly. Obdarovávat celými ourodnými knížectvími. Ne, tak daleko věci dne 3. prosince zdaleka ještě nejsou. Tenkrát je kmotr Valdštejn plukovník, který v době českého povstání zradil stavy, zcizil plukovní pokladnu a vypravil se s ní hurá do Vídně. Tam ho raději neviděli než viděli, protože zoufalci a zrádci bylo nutno zaplatit cenným oběživem, dovolili, aby si koupil v Čechách právo razit minci. Považte, takzvaná „dlouhá mince“, peníz zbavený obsahu drahého kovu, tedy stříbra, byla chmurnou tečkou za „dolarem středověku“, jak se někdy přezdívá pražský groš. Právo ražební si Valdštejn pronajal společně se srbským dobrodruhem Adamem Michnou a židovským bankéřem z Maislovy ulice v pražském poplivaném ghettu Bassewim, jinak finančním géniem své doby. V okamžiku, kdy drží pod kropénkou čílko, za nímž uzraje pozoruhodné poznání minulosti a výhled do budoucnosti českého národa, je Valdštejn obyčejný licoměrník a smrdutý zrádce. Šizuňk. Hyena, která slaví své neřestné hody na těle vlastního, teď podrobeného národa. Skupuje panství protestantské šlechty, která byla vyhubena nebo uprchla do vyhnanství z ráje. Nic mu není dost. Žádné bohatství dosti honosné, žádná pocta dosti okázalá. Žádná lež a svatokrádež dosti zavrženíhodná. Ach jo. Ach ouvej. Nese-li mu ovšem výhodu. A tak se poprvé setkávají budoucí vrozená čest a čerstvá spravedlnost. Moudrost a pokora v časoprostorném i časosběrném úseku s nadutostí, marnivostí, špinavou zapáchající zradou. Ještě o sobě nevědí. A až se setkají? I tu si osud zahraje s podivnou vynalézavostí…

PROCITNUTÍ ZE STRNULOSTI

Bohuslav Balbín se narodil v Hradci Králové. Na pozdějších jeho rukopisech proto často nalézáme přídomek „Královéhradský“ v jeho latinské formuli, či spíše česko–latinském novotvárku: „Reginohradecensis“. Spatřil světlo světa ve městě s dlouhou a pozoruhodnou husitskou tradicí. A prohabsburské postoje jeho otce Lukáše Balbína se zde šikly pouze do „lepší“ společnosti už poněmčené nebo německé drobné šlechty a patriciátu, ale rozhodně byly hodně cizorodé v městě i kraji, který měl Lukáš Balbín z moci královské a jejím jménem spravovat.

Bohuslav se na svého otce asi vůbec při nejlepší vůli nepamatoval, neboť královský prokurátor zemřel roku 1622, tedy v době, když Bohuslavovi byl pouhý rok. Matka, důvody mohly být existenční, ale nejsou též vyloučeny další, například společenské, které ovšem nelze prokázat, prodala roku 1636, když Bohuslavovi bylo patnáct let, hradecký dům jezuitům na stavbu koleje. Sama se přestěhovala do Častolovic a zemřela roku 1644. Bohuslav Balbín vstupoval do života těžce. Trnitou cestou neustálých chorob, které tehdy léčit nedovedli a tak se spoléhali na biblické úsloví „víra tvá tě zachránila z maléru“. Chlapec lazárek často putoval do kostelů Panny Marie v Krupce a Staré Boleslavi a ponenáhlu nabýval sil a dostatečného zdraví. A jeho oddanost mariánskému kultu, která ho má provázet celý život, je příčinně spojována právě s uzdravením, které bylo pokládáno za zázračné. Co osud odepřel Bohuslavu Balbínovi na tělesné, přidal mu na duchovní zdatnosti. Bohuslav čte a čte. Ještě mu není ani sedm a už několikrát přelouskal Českou kroniku Václava Hájka z Libočan. Zamiluje si dějepis a vše, co s ním přímo i nepřímo souviselo. Má štěstí: věc řídká, ba v oněch dobách téměř nevídaná, jeho matka a zejména babička Dorota Vilémovská z Petrovic jsou ženy, které v sobě pěstují ducha humanistických vzdělanců. Nepřemýšlí toliko v úzkých pojmech praktického života a zbožnosti, která se často uchyluje k formální a pusté formě pobožnůstkářství. Bohuslavu Balbínovi nejen nebrání, ale postrkují ho ke studiu s tušivou důsledností, která až udiví.

KŘIŽOVATKA

Desetiletý Balbín je už dost dospělý, dost samostatný a rozumný, aby mohl opustit ústraní mateřské a babiččiny péče. Roku 1631 startuje svá studia na jezuitsky přísně důkladném ústavu (gymnázium) v Broumově, ale vydrží tam pouhý rok. V následujícím roce 1632 si kmotr Valdštejn, nyní už postava, kterou zná celá Evropa, ba celý tehdejší svět, podagrou a slavomamem stižený a tituly omámený zdobný narcis, který hledí, jak zradit a potopit císaře a pomalu se chystá k násilnému převratu pořádků, (což ovšem naštěstí neuskuteční a což ho bude stát krk), vzpomene na kmotřence ze zchudlé a počestné rodiny. Poctivost se opět prolíná v jednom prostoru se zradou, aniž by jedna pochopila druhou, aniž by se o sebe příliš zajímaly. Nevíme, jaké důvody vedly Albrechta z Valdštejna, ale fakt je, že Bohuslavu Balbínovi poskytl dostatečné stipendium na svém znamenitém jezuitském konviktu v Jičíně. Jenže v té době zbývají Albrechtu z Valdštejna necelé dva roky života. Už v noci na 25. února 1634 zavraždí Walter Deveroux, kapitán Buttlerova dragounského pluku spiklence proti habsburskému Veličenstvu Albrechta z Valdštejna. V pachlebelovském domě v Chebu probodne Deveroux Valdštejna s výkřikem: „Tu máš, ty zhýralá, křivopřísežná, zestárlá, rebelantská šelmo!“

Valdštejnská historie končí v tratolišti krve vévody i jeho přívrženců. Habsburkové, vyděšeni novou, aťsi jinak motivovanou důkladnou vzpourou proti svému panství, nařídí ta nejkrutější opatření všem, kdo se jen vzdáleně cosi domákli o spiknutí. Družili se se zavražděným vojevůdcem. Nebo s jeho druhy. „Milost“ a „pochopení“ to jsou slova, která Habsburkové nevyškrtli ze svého slovníku. Nikdy je tam neměli. Vždy byli krutí veškerou surovostí, které jsou schopny toliko nízké a zbabělé zparchantělé dušičky.

Co se v této situaci stane s Valdštejnovým kmotřencem? Zláme si Balbín haxnu za toho, který uklouzl na náledí? Ne. Bohuslav Balbín má štěstí. Je žákem jezuitského konviktu. Žákem věrným, oddaným, poslušným, nadaným. Vojácký řád Tovaryšstva Ježíšova byl založen v 16. století sršatým Baskem Ignácem z Loyoly, vojákem, který se oddal církevnímu životu teprve poté, když v bitvě s Francouzi přišel o nohu. Rodákem z městečka Loyoly, ležícím na dně hlubokého a zlověstného údolí, obklopeného strmými stráněmi, porostlými smrky s těžkou chvojí. A Tovaryšstvo Ježíšovo, čili jezuité, vynikali strohou vojenskou disciplínou, která neznala výmluvy, neposlušnost, slabost. Měli dokonalé informační sítě. Cenili nadané mladé lidi a dokázali se o ně postarat, ať přišli k řádu z přepychového paláce, bohatého měšťanského domu nebo poddanské chatrče. Zde si byli všichni rovni před představenstvem a generálem řádu. Vyžadovala se kázeň, absolutní kázeň bez sebemenšího nešvaru. Ne však tupá. Ale spojená s vynalézavostí. Jezuité představovali mocnou sílu, se kterou si světští vládcové nevěděli rady. Proto jezuity jednou zapudili, aby je v zápětí s omluvami povolali zpět do země. Jednou je zbavili majetku, který jim za chvíli vrátili, rozmnožený o nové donace. Nikdo jiný než jezuita pocházející z Lucemburska, otec Lammormain, nebyl zpovědníkem císaře Ferdinanda II. A tedy nikdo jiný, než právě jezuité neznali lépe nejen tajemství dvora, ale i nejtajnější císařovy myšlenkové úvahy. Jezuitům se vytýká heslo, že účel světí prostředky. Je to hloupý a naivně moralistní přístup. Jezuité vyjádřili podstatu politiky. Její metodu a taktiku, která se používala a používá vždy a všude. Jde pouze o cíl. Ten tomuto heslu dává buď morální absoluci nebo ho staví před soud dějin.

Balbín se jako věrný a poslušný žák neměl čeho obávat. Pouze vystřídal místo působení. Z jičínského konviktu se odstěhoval do Prahy a potom do Olomouce, kde studia završil. Byla to šťastná léta, naplněná všestranným zráním. Kdysi nemotorný chorý chlapeček, o němž se soudilo, že mu není určeno dožít dospělosti, se měnil ve vzdělaného mladého muže. O prázdninách zajížděl do Častolovic. A většinu času trávil s přítelem rodiny Balbínovy, Ottou z Oppersdorfu na lovu a nekonečných procházkách.

DOSPĚLOST A DÍLO

Roku 1648 v Münsteru a Osnabrücku je z Evropy odňato prokletí války, které na ní třicet let nešetrně spočívalo. Z Čech je nehostinná pustina. Tři milióny obyvatel se scvrkly na chudou jednu třetinu. Hlad, nákazy všeho druhu, boje o přežití, rekvizice, to vše likvidovalo sílu i životy. Český národ, nyní mírem Vestfálským úředně připoutaný k moci Habsburků, stojí na křižovatce své tělesné a duchovní existence. Zvedne se vůbec? Nebo zbude zpola zapomenutá, neurčitá a zpola zakázaná vzpomínka na národ, který kdysi ukazoval evropskému lidstvu cestu ke svobodě, k pokroku duchovnímu i společenskému? Národ, který si nechal líbit ztráty své vlastní politické reprezentace, si vytváří jinou. Politiku mění a skrývá do náhradních struktur. Jestliže ve 20. století napíše český historik, že náš národ je „marod skrze historii“, pak buďme ujištěni, že základy této blahodárné choroby leží v době pobělohorské. Dějiny se stávají politikou utlačeného národa. Politikou ševců a děveček, kočích a podomků, truhlářů a kovářů, poddaných sedláčků, měšťanů a trhovců. Ne pro vzpomínku, ale proto, aby mohl vůbec být formulován smysl národního bytí. Je zajímavé, nakolik například husitská tradice se uplatňuje jako ideologická složka poddanských povstání v 17. a 18. století. Ve vsích vzniká lidová instituce, jaká snad nemá obdoby nikde na světě. Oblíbená postava mravokárných povídek spisovatelů 19. století, ale v podstatě soubor osobností, které se o zachování jazyka i národního bytí zasloužily měrou vrchovatou. Říká se jim „písmáci“. Tají česky psané Písmo svaté. Knihy o dějinách. Zejména o husitství. Dokáží organizovat. Učit. Vysvětlovat v kázání. Ale i v nich je dialektický rozpor. Jestliže oni pomohli „přezimovat“ českému národu, byli to zase oni, kdo do národního povědomí vložili „politickou schízu“; oprávněné, mravně sankciované vědomí, že doma je jedna politika, na veřejnosti druhá. Že je netoliko přípustné, ale že je dokonce chvályhodné přetvařovat se jak trotl. Tyto struktury a mechanismy přežívání, vyvolané dějinnou nutností nejsou dodnes dostatečně prověřeny, ale není pochyb, že přinášejí dlouhotrvající důsledky a následky bolu.

Rok po uzavření Vestfálského míru je Balbín vysvěcen na kněze. A pak dochází k osudovému střetnutí, které má navždy určit Balbínovy postoje. Jako nový kněz je Balbín vyslán na misijní cestu po Hradecku. A tady se setkává se skutečností, kterou už nezmírní ani matčina ani babiččina péče, ani toulky s panem z Oppersdorfu. Balbín sleduje, jaké škody napáchala a páchá rekatolizace jdoucí ruku v ruce s germanizací. Provází inspektora náboženských studií jezuitského řádu Španěla Rodrigueze Arriaga (podle druhého jména také spíše Baska nežli Španěla) na rozsáhlé spanilé jízdě naskrz Čechami: roku 1650 získává titul mistra svobodných umění a filozofie a když se zjistilo, že při misijní činnosti Balbín neprojevuje „náležité horlivosti“ (pídil se spíše po historických materiálech), je převeden do škol jezuitského řádu. Jezuité, jak řečeno, si dokázali vážit nadaných, nezakomplexovaných manýrů, ale tam, kde bylo nadání spojeno s absolutní poslušností řádu. V Balbínově případě se mýlili. Tento mimořádnými schopnostmi obdařený mladý muž byl svou podstatou odpůrcem toho, co jezuité chtěli a o co se snažili. Ale ztratit ho? Ani nápad! Nechť tedy vyučuje! Kladsko, Praha, Brno, Jičín, Jindřichův Hradec, toť zastaveníčka a štace učitelské pouti Balbínovy, která má trvat od roku 1653 do roku 1661.

Co tušil, v čem se utvrzoval za cest s otcem Arriagou, v tom ho učitelská praxe pouze nezvratně přesvědčila: není jiná cesta, než cesta skrze znovu vyloženou, pravdivě podanou českou minulost k nové české budoucnosti. Kromě oficiálních spisů ke korunovaci Ferdinand II., tendenčně zaměřené práce o účasti jezuitů na obraně Prahy před Švédy 1649, píše po letech vlastně v jednom nesmírném rozmachu a jedním dechem Balbín své základní pojednání Epitome rerum Bohemicarum (Výtah z dějin českých). Literární historik šedesátých let minulého století vykládal, že Epitome vznikl z „kultu minulosti“! To je zásadní nepochopení problematiky. Ne-li její zásadní neznalost. Cožpak by dílo, které vzniklo z „kultu minulosti“ vyvolalo to, co Epitome rerum Bohemicarum zavinily a o čem by literární historik měl vědět? Jak bylo v 17. století zvykem, sotva Balbín udělal poslední tečku, už ho práskli. Nejprve českým představitelům řádu. A pak se lavina dala do pohybu. Epitome putoval v jednom exempláři do Říma generálovi řádu k posouzení jako „zvlášť podvratný a nebezpečný“ a se stejnou charakteristikou do rukou císaři Leopoldu I. Generál řádu a císař Svaté říše římské národa německého, jak se tehdy habsburský státní útvar v návaznosti na středověkou tradici jmenoval, se neobtěžuje a nezatěžuje něčím, co je „výrazem kultu minulosti“. To pro něho nemá praktický význam. Věc spočívá v tom, že Epitome, toť výsledek tehdejší současné české politiky, její myšlenkový půdorys, její strategie i prognostika, chceme-li to povědět nám srozumitelnější hantýrkou v označení.

Blesk na sebe nenechal dlouho čekat.

A nebyl to blesk z čistého nebe. Nad hlavou Bohuslava Balbína hřímají politická mračna cenzury a aktu pošahané víry. Balbína posílají do vyhnanství. Do Klatov! Nic lepšího mu udělat nemohli. Klatovy, toť tehdy sama odlehlost. Klid. Zdálo by se, že ta nejidyličtější idyla, kdyby nebylo nekonečné bídy poddaných. Kdyby se stále pevněji a pevněji kolem jejich hrdel nestahovala smyčka takzvaného druhého nevolnictví. Zde, na samém okraji země české píše Balbín na žádost svého přítele Tomáše Pěšiny z Čechorodu svůj nejslavnější spis Rozprava na obranu jazyka slovanského zvláště českého (Dissertatio apologetica pro lingua slavonica, præcipue Bohemica), který se však musí nechat uležet v zásuvce plných sto let! Plné století! Až roku 1775 jej pod názvem shora uvedeným tiskne František Martin Pelcl a vyskytnou se mínění, že tímto editorským počinem začínalo české obrození. Balbín však dokázal víc než napsat „obranářský“ pamflet. Dovedl pochopit souvislost slovanských národů, v době, kdy naprosto nebyla zřetelná a patrná. A dokázal argumentovaně vystoupit na jejich obranu. I Balbínova píle a plodnost byly neuvěřitelné. Plánoval třicetisvazkové (30 svazků!) dílo vlastivědné Rozmanitosti z dějin Království českého (Miscelanea historica regni Bohemiæ). Stihl vydat deset svazků. I tak položil základy pro další badatelskou práci víc než solidní. V Balbínově pozůstalosti pak naleznou ještě práci o českých vědcích Bohemia docta (Učené Čechy).

Z Klatov Balbín přesídlil do Opavy a odtud se pak směl vrátit do Prahy, kde patrně zemřel. Známe přesně hodinu, den, měsíc i rok. Místo jeho smrti je však mlhavé. V oparu. Bohuslav Balbín navěky skončil svou aktivitu 28. listopadu 1688 o osmé hodině večerní. Bylo mu bez pěti zanedbatelných dnů šedesát sedm let. Skončil se život maníka, který uprostřed řádu, jenž měl dovršit zkázu českého národa, položil základ k jeho záchranným manévrům.