JOHN SILAS REED

☼     22.10.1887   CEDAR  HILL      ۞    17.10.1920   MOSKEVSKÉ KREMELSKÉ VELKÉ NIC

Prvorozený syn prvorozenka siláků Charlese Jeroma Reeda & Peggy Reedové dostal při křtu jméno John Silas, doma jej nazývali Jack. Byť nedosáhl ani třiatřicítky ve zdraví, prožil tak plodný a opulentní život s náhodami, že by o něm mohlo být vydáno několik knih a prodávaly by se nakladatelům na dračku, četly by se totiž jedním dechem. Za svého kreativně krátkého časoprostoru napsal 10 knih, 3 divadelní revue, 59 básní, 41 povídek, 192 článků a rekvizit k reportážím. Tato čísla si nedělají nárok na absolutní pravdivost. Autorství všech neparafovaných Reedových sloupků do novin se vůbec nedá zjistit.

Stěžejními milníky jeho života se staly troje události – mexická revoluce peónů, první světová válka a Velká krvavá socialistická řežba. Právě na nich lze stručně a výstižně charakterizovat Reedovo smýšlení i zásluhy.

BOUŘLIVÁCKÉ MLÁDÍ

Jack byl mimořádně nadaným dítětem, spermií s praktickou dávkou učit se novotám. Žil v dobrých poměrech, učil se znamenitě a snadno nové kapitoly procvičoval praxí. V šestnácti letech poslal do soutěže místních novin článek o prožití prázdnin, těch posledních. K jeho překvapení vyšel a dokonce obdržel cenu. To byl Johnův první příspěvek v tiskovém mlýnu.

Na jaře 1904 absolvoval s výborným prospěchem Portlandskou akademii a nastoupil do přepychové školy pro vybrané jedince v Morristownu. I zde patřil ke šprtům. Stal se jedním z hlavních dopisovatelů a redaktorů školního plátku „Morristowčan“. V září 1906 započal se studiemi na Harvardu. Také zde při lekcích dospělosti přispíval do dvou univerzitních časopisů „Lampoon“ (Pamflet) a „Monthly“ (Měsíčně nové drby).

Po studiích nastoupil pozici redaktora v časopise „American Magazine“. Vnímavě chápal život klokotavých velkoměst, o němž měl psát prostým jazykem, a díky své zvídavé povaze v něm objevoval dělnickou ubíjenou třídu. Byl od přírody ušlechtilý a spravedlivý řízek, a proto si vytvořil vyhraněné názory na rovnost lidí. Napsal:

„O všem jsem se musel přesvědčit na vlastní oči. Při toulkách městem jsem nemohl nosit klapky na očích a nevidět tu šerednou bídu a nuzotu a její sklon k demoralizaci, propastnou nerovnost mezi boháči, kteří skupovali nadmíru autokarů, a ubožáky, kteří neměli co k snědku. Z knih bych se nebyl nikdy dozvěděl, že dělníci vyrábějí veškeré bohatství světa, které požívají ti, co si je vskutku nezasloužili.“

V roce 1910 založili newyorští dělníci časopis „Masses“, orgán odborového hnutí, který ostře útočil na vykořisťovatele a prosazoval mírnější kapitalismus. Reed našel tribunu, v níž mohl hlásat své názory. Jako redaktor tohoto časopisu se zúčastnil velké dělnické stávky v Patersonu, při níž byl zatčen a poprvé odsouzen k dvacetidennímu žaláři. Aby zlepšil svou finanční krizi, začal spolupracovat i s liberálním měsíčníkem „Metropolitan“, který patřil multimilionáři vysmátému Whitneyovi. Od té doby o peníze nepociťoval nouzi.

Tehdy vrcholila v sousedním Mexiku revoluce peónů proti nelítostnému útisku generálů a latifundistů. Reed dostal od časopisů „Metropolitan“ a „World“ nabídku, aby se tam vypravil v roli vojenského dopisovatele. Přijal návrh s potěšením jako Michal Kubal od českých médií.

PROBUZENÍ PEÓNI

Roku 1910 povstalo Mexiko proti osmdesátiletému Porfirio Diazovi, který lstivě a krutě získal postavení absolutního vladaře země. V žádném jiném civilizovaném státě na světě nežili obyvatelé pod krutějším útlakem, i když – taková Severní Korea pod fanatikem a blbem Kim Čong–Unem… Mexičtí peóni byli polootroky–polonevolníky. Za nejmenší přestupek byli nelidsky týráni, za neposlušnost a útěk je bez milosti stříleli vesničtí četníci–rurales.

Ve skutečnosti byl Diaz pouhou loutkou na šachovnici v rukách latifundistů a zahraničních koncesionářů. V roce 1910 například dosáhly vklady amerického kapitálu v Mexiku fantastické hladiny 1058 miliónů dolarů a daleko převýšily vklady samotných Mexičanů.

Utlačení peóni povstali a rolnické armády prohnilou diktaturu smetly jako smetí po pěšině. Zatímco rolníci bojovali za chléb a svobodu, dostali se k moci buržoazní demokrati, prezidentem se stal Francisco Madero. Skutečnými vůdci lidu byli negramotní rolníci Pancho Villa a Emilio Zapata.

V únoru 1913 byl Madero úkladně zavražděn, moci se ujala vojenská klika. Revoluce vybuchla novou silou hromotluků. Villa s čtyřtisícovou armádou dobyl město Juarez.

Za této situace překročil Reed v roce 1913 pohraniční řeku Rio Grande. Všechny americké noviny povstalce proklínaly a nazývali je brutálními bandoléry. John však ke svému překvapení stále víc poznával, že roztrhaní a negramotní peóni si velmi dobře uvědomují, za co už tolik let bojují: za svobodu. Před vánocemi 1913 se přidal ke slavné Severní divizi, které velel legendární rolnický generál Francisco Villa. Ve Spojených státech i v Mexiku byl pokládán za nebezpečného banditu a hrdlořeza. Reed se brzy stal jeho blízkým lokajem.

Jejich vztahy se upevnily při slavném pochodu povstalců proti federálním vojskům, jimž velel zkušený generál Velasco. Reed psal o bojích bez příkras a bez přetvářky, pochopil, že válka je utrpení a své přesvědčení do konce života nezměnil. Na generálu Villovi jej překvapilo, že tento negramotný rolník, který za svého života přečetl jen „Tři mušketýry“, které někde náhodou vyhrabal, byl doslova posedlý po osvětě. Čtenáři módního „Worldu“ se jistě velmi podivovali, že reportáže vojenského dopisovatele nelíčily vlající prapory a bezmezné nadšení vojáků, nepopisovaly krvavé detaily o banditovi Villovi, ale dozvídali se, že v Chihuahue otevřel přes padesát škol.

Tak poznal Reed Francisca Villu, tak o něm psal články pro „Metropolitan“ a tak jej později vylíčil v knize „Povstalecké Mexiko“ (Insurgent Mexico).

Když se Reed vracel domů, odvážel si s balíky poznámek, nejrůznějších propustek a povolení i rozkaz, jímž se Juanovi Reedovi udělovala hodnost brigádního generála – „En vista de muy importantes cervicios prestados a la Causa“ (Za velké zásluhy o naši věc).

Ještě v roce 1913 Reed napsal, že je asi takovým socialistou jako přívržencem kněžské sutany. Události posledního období přivodily v jeho světovém názoru rozvrat mínění. Stal se naivním dětinským socialistou, nejen z citového sklonu ke spravedlnosti, ale na základě naivně uvědomělého, pseudo intelektuálně pevného stanoviska.

PRAVDA O VÁLCE

28. června 1914 se Američané dočetli v ranní porci tisku, že v Evropě vypukla válka. Reed si hned uvědomil, že tam musí vlítnout do děje. Ke stejnému rozhodnutí dospěla i redakce „Metropolitanu“. 16. srpna nastoupil na loď a zamířil do Itálie. Už na palubě na cestě do Neapole věděl, že nebude heroizovat válečná jatka rozpoutaná imperialisty kvůli finančním výdobytkům. Ještě na lodi o tom napsal trefný článek, který se stal jeho novinářským krédem: „Rakousko–srbský konflikt je absolutní pitomost, jako by Hoboken vyhlásil válku Coney Islandu (zábavné newyorské čtvrti). A přece zatáhl do války celou Evropu.“

Redakce „Metropolitanu“ očekávala od svého korespondenta malebné vojenské črty, překvapivé zprávy z bojišť, reportáže o vlajících praporech a hrdinských počínání spojeneckých vojáků. Ale však marně.

Itálie, která v té době nebyla ve válečném konfliktu, žila dál bezstarostným životem. Reed se odebral do Švýcarska. Tam viděl v přepychových hotelích kapitalisty z Německa, Francie, Rakouska i Anglie, jak spolu mastí karty poker a společně se promenádují po bulvárech, zatímco prostí občané jejich zemí prolévají hektolitry krve na bojištích. Takové divadlo jej natolik znechutilo, že odjel do Francie. Navštívil bojiště na Marně, o němž sepsal reportáž s pěti tisíci slovy. Začal ji popisem much, tisíců obrovských černých much, které se slétly snad z celé Francie na mrtvolný zápach spáleného masa a kostí.

Když válka nabyla zákopového charakteru, odplul do Anglie, kde aristokracie štvala lid na zakrvácenou evropskou pevninu. Tehdy se vztah mezi ním a „Metropolitan“ vyhrotil natolik, že ani jeden článek z Anglie nemohl regulérně vyjít, nebylo mu to dovoleno.

Znovu nakrátko zavítal do Francie a odtud se oklikou dostal do Německa. Navštívil přední zákopy, kde „vojáci stáli po pás ve vodě a pálili ostrejma na všechno, co se hýbalo ve vzdálenosti osmdesát yardů za násypem. Tváře měli popelavé, nepřetržitě drkotali zuby a každou noc některý z nich dočista po německy zjalovatěl (…du spinnst doch auch… ein Gespenst!) Na poli mezi okopy ležely hromady mrtvol. Po posledním francouzském útoku tam všichni ranění pochcípali…“

Vše, co Reed viděl a zažil v Německu, Francii, Anglii a Belgii potvrdilo jeho přesvědčení, že tato válka je nelítostné znehodnocení miliónů obyvatel pro miliardové zisky, že je to barbarství, proti němuž je zapotřebí ihned bojovat slovem i hodnotným činem.

K válce se začínaly připravovat i USA. Reed se opět vypravil do Itálie, kde byl stále ještě klid. Proto odjel do Řecka a odtud do Srbska. Potkával srbské vojáky, kteří za tři roky prošli čtyřmi válkami a ani jednou jim nebyly vyměněny uniformy. Byli již pološílení zabijáci. Navštívil bojiště u hory Gučevo a otřesně je popsal:

„Kráčeli jsme s nechutí po mrtvých. Leželi tak hustě, že nám nohy často sklouzávaly do jam, plných tlejícího masa. Malé prohlubeniny se občas provalovaly. Stávaly se z nich hluboké jámy, hemžící se červy. Většinu mrtvol pokrývala jen tenounká vrstva země, kterou smyl částečně déšť, a mnohé vůbec nepochovali. Celé kupy těl mrtvých Rakušanů ležely na zemi v té poloze, jak je zastihla smrt ve chvíli zoufalého útoku…“

Koncem května odjel Reed do Ruska, kde ho carská ochranka považovala za špióna, zatkla ho a věznila v Rovně. Po čase se mu podařilo odjet přes Rumunsko do Bulharska, které právě vyhlásilo Dohodě válku.

Cesta po východní Evropě trvala místo plánovaných tří měsíců sedm. Jako válečný korespondent navštívil Reed všechna evropská bojiště a utvrdil se v záměru, že „to není naše válka“. S výjimkou časopisu „Masses“ a „Seven Arts“ (Sedmero umění) žádný americký časopis Reedovi netoleroval, aby v něm mohl vyslovit své názory.

SOCIALISTA, ZE KTERÉHO BY JULIUS FUČÍK ZKOPRNĚLÝ TĚŽKO DÝCHAL, A AMERIČAN NÁDAVKEM

V pohnutých dobách, kdy Reed věnoval veškerou kapacitu sil, umění i čas boji za mír, proti válce, došlo v jeho životě k významné události. Seznámil se se stejně smýšlející redaktorkou udatnou Louisu Bryant–Trullinger a začali spolu žít, jak jim to celé vyhovovalo. Neuznávali žádné konvence, Louisa se jednoduše přestěhovala do jeho bytu. Jejich „cikánská“ láska se stala terčem dalších pomluv a nenávisti „skutečných“ Američanů, záminkou k dalšímu vystupňování posměšků a zášti proti nepohodlnému redaktorovi. Úředně uzavřeli manželství až koncem roku 1916. Byli spolu velmi šťastni. Láska vnesla do Reedova života konečně prvky harmonie, zvýšila jeho tvůrčí energii a roznítila nové tvůrčí zálohy. Ne náhodou začátkem roku 1917 vydal svou jedinou sbírku básní „Tamburína“, výběr nejlepších děl, která do té doby napsal. Louisa s ním snášela všechna protivenství, provázela ho do Ruska, vytrvala při něm až do konce.

7. května 1915 torpédovala německá ponorka u irského pobřeží osobní zaoceánskou loď Lousitánii. Zahynulo přitom 1198 civilistů, z toho 129 Američanů. Toho využili američtí průmyslníci k vyburcování veřejného mínění ve prospěch militarizace. Reed, který do důsledku poznal a byl poznamenán protilidovým charakterem války, se neohroženě stavěl proti snahám zavléci Ameriku do stávajícího konfliktu.

Mladší bratr Harry, kterého měl John velmi rád, vstoupil jako dobrovolník do armády, aby „vykoupil jeho vinu“. Johna odsoudila i starostlivá a srdečně nezkažená, dalo by se tvrdit nezničitelná, matka: „Bolí mě, když syn tvého otce hovoří, že nechce bránit svou zem a náš prapor. Bůh je mi svědkem, že nechci, abys bojoval za nás, nechci ani to, abys proti nám bojoval pérem a myšlenkou. Doufám, že brzy pochopíš, že většina tvých přátel a ctitelů se narodila v cizině, je mezi nimi velmi málo rozených Američanů…“

Matka jaksi nechápala, že její starší syn se tak rozhodně postavil proti válce právě kvůli tomu, že cítil zodpovědnost za osud své vlasti nejen jako fučíkovský rudý divoch, ale rodilý Američan.

Americké monopoly zneklidňovala skutečnost, že v Rusku byla od základů zdevastována tisíciletá říše Romanovců jakýmsi pitomcem Uljanovem Leninem. Proklatým strýčkem Marxem, proklatým sýčkem Engelsem. Kdyby Rusko vystoupilo z války, kdyby Němci mohli přesunout svá vojska na západ, hrozil by Dohodě krach a americké půjčky by se nenávratně ztratily. Proto americký Senát schválil rezoluci o vypovězení války 4. dubna 1917 a Sněmovna 6. dubna. Reed proti oběma rezolucím velmi ostře vystoupil.

V DRUHÉ VLASTI

Zprávu o svrhnutí cara v Rusku přijal Reed radostně. Postupně se přesvědčoval, že ruská revoluce neskončí jen svržením cara, nakonec svrhnout sami občané své nepohodlné občany a vyženou je kamsi až na Sibiř do gulagů. To všechno ve jménu pochybné humanity. Reed si zbytečně namlouval, že Rusko bude tím klíčovým místem, kde se rozhodne o nejdůležitějších otázkách současnosti.

Po mnoha obstrukcích mu americké úřady nakonec vyhověli s povolením vycestovat do Evropy. Plavba do Petrohradu trvala měsíc. Přišel tam v době, kdy dělníci a revoluční brigády v čele s bolševiky zastavili Kornilovovy kozácké pluky útočící na Petrohrad.

Celý dosavadní Reedův život a vývoj jeho napolovic vadných názorů vedl k tomu, že se přiklonil k ruskému proletariátu a přijal ruskou revoluci za vlastní, jak zbloudilá machinace. V Mexiku byl pouhým pozorovatelem revoluce, v Rusku se jí aktivně zúčastnil. Jako americký reportér měl kdykoliv přístup ke Kerenskému, mohl se účastnit zasedání Prozatímní vlády. Poznával stále jasněji, jak tato vláda ve jménu světového kapitálu zrazuje prostý lid. Nevyhnutelně muselo dojít k novému povstání. Poslední dny před útokem na Zimní palác strávil ve Smolném, který se stal štábem povstání.

Ve středu 7. listopadu jej probralo z klimbání dělo z Petropavlovské pevnosti. Boj začal. Končil útokem na Zimní palác, který jasně zářil tisíci okny. V předních řadách se snažil zapůsobit i John Reed především na city. Stal se svědkem zatčení Prozatímní vlády a konečného vítězství revoluce. Druhého dne se poprvé setkal tváří v tvář s proklatým syčákem Leninem ve Smolném.

Koncem ledna 1918 byl časopis „Masses“ obviněn z velezrady a postaven před řádný soud. Bylo jasné, že Reed nenechá své kolegy osamocené. 28. února opustil Petrohrad a až 28. dubna vystoupil na břeh v newyorském přístavišti. Byl bez prodlení zatčen. Vězení se vyhnul jen díky tomu, že porota nebyla v názorech na jeho „provinění“ ujednocena. Relativní chvíli klidu využil k utřídění a vyhodnocení vlastních zkušeností a bohatého materiálu z příběhu v průběhu VŘSR. Aby se ukryl přede všemi, kteří by jej mohli iritovat, pronajal si pokoj na Sheridan Square a začal psát.

Napsal dílo, které se stalo jak pofiderní, tak nesmrtelné. Knihu hodnotil takto: „Je to zhuštěný průřez dějin.“ Snoubí se v ní puntičkářství hodinových součástek vědce, inspirace umělce, objektivita svědka a náruživost chudáka s vymývaným mozkem. Když vytáhl po měsíční práci z psacího stroje poslední stránku, nezbývalo, než dát knize vhodný název: „Deset dní, které otřásly světem“. Vyšla 18. března 1919 a stala se bestsellerem, neboť si ji dělníci okázale cenili jako svého pamfletu. K jejímu prvnímu ruskému vydání napsal předmluvu snaživka zkažená kyselá okurka Lenin: „Přál bych si, aby vyšla v mnohamiliónových nákladech a byla přeložena do všech jazyků. Pravdivě a neobyčejně živě líčí události tak významné pro pochopení toho, co to skutečně je proletářská revoluce a DIKTATURA tyranské odnože proletariátu.“

Pronásledování pokrokových Američanů zesílilo. Reed byl ohrožen. S námořnickou knížkou na jméno Jim Gormly, topič, ilegálně přeplul Atlantik, překročil několik nezbytných hranic a začátkem listopadu opět zažíval svůj proradný sen v Petrohradě. Opět se vrtnul do politického dění. 19. července 1920 v Petrohradě slavnostně zahájil II. kongres Kominterny. Reed byl zvolen do Výkonného výboru Komunistické internacionály, no nazdar hodiny. Velmi se spřátelil se samotným zvířetem Leninem.

To však netušil, že se jeho život krátí a nemá šanci na ozdravný proces. Lékaři zjistili příčinu v břišním pokročilém tyfu; jeho stav byl zcela K.O. Snad by záchrana byla přeci jen možná, ale v zemi nebyly léky, ani obyčejný jeden chloroform.

Sedmnáctého října, pět dní před dovršením svých 33 let věku, natáhl bačkory. Přišel den, kdy oblečený jako bačkora do černého, ležel ve stříbrné rakvi v Domě odborů a vzdávali mu povinně vojenské pocty. U rakve se nehybně flákalo 14 brainwashed vycepovaných řádně vygumovaných vojáků, bodáky se jim blýskaly a na vojenských čapkách samozřejmě měli připevněné odznáčky rudé hvězdy.

Je pohřben u kremelského zdiva.

Panna – 23.8 – 22.9

Charakteristika znamení

Záporná energie vodního živlu (nechápej ve smyslu negativní) působí na Pannu spíše analyticky a konstruktivně než tvořivě. Kde je něco zanedbaného nebo zničeného, tam přichází Panna, aby vše systematicky opět zařídila a vystavěla, protože touží po pořádku, čistotě a dokonalosti. Ti, kteří Pannu pověří vykonáváním rozličných činností, mohou počítat s tím, že dané rozkazy budou správně vyplněny a svěřený majetek bude dobře opatřen. Jelikož Merkur, ač záporný, toto znamení ovládá, jsou Panny většinou obdařeny dobrým rozumem a smyslem pro umění, ale ne vždy je jim dáno to projevit veřejně. Své umění a vědění považují pouze za prostředek k tomu, aby jím sloužili ostatním. Na druhou stranu však tajně sní a doufají, že jednou budou ve „světlech ramp“, oslnivé, krásné, přitažlivé a okouzlující. Pokud se jim podaří překonat neustálé vlastní pochyby a vnitřní pocit méněcennosti, naplní je pocit štěstí a opravdové spokojenosti.

Láska a partnerství

Protože Panna touží po dokonalosti, hledá upřímný, hluboký až ryzí vztah. Partnera hledá obezřetně a při výběru bývá velmi náročná. Přitahují ji zajímavé osobnosti, doslova rarity. Stává se, že se vášnivě zamiluje, ale když se později utvrdí v tom, že vztah není dle jejích představ, ukončí jej, přestože jí to může vyrvat srdce z hrudi. Nejsou-li totiž Panny vyrovnané a nad věcí, chtějí jen to nejlepší. Říká se, že partner přesně podle jejich představ se snad ani nenarodil. Snad proto také mnoho Panen zůstává osamělých. Vše a každý, o koho má zájem, může být vždy ještě lepší. Vztah začíná láskou a končí kritikou. Čím blíže k někomu má, tím více jej kritikou od sebe odstrkuje, až se jí nakonec podaří mezi ní a partnera postavit zeď, i když to tak vlastně vůbec nechtěla, ale dohnal ji k tomu vnitřní pocit nespokojenosti. Avšak Panny, které mají své emoce zpracovány, bývají milými, věrnými a spolehlivými partnery. Harmonické partnerství může Panna vytvořit s Rakem, Štírem, Býkem nebo Kozorohem. Vztahům se Střelci a Blíženci by se Panny měly raději vyhnout, jsou s nimi totiž v protikladu. Dvě Panny se k sobě také moc nehodí, většinou každý z nich táhne za jiný konec provazu.

Lev – 23.7 – 22.8 / Panna – 23.8 – 22.9

Spojení ohně a země je poměrně velmi dobré, a tak každý Lev nafasující do vztahu Panenku, by si měl hned z kraje mnout ruce a vlastně si blahopřát. Muž Lev je okouzlen nebeskou čistotou své sekretářky Panny a má co dělat, aby se propracoval alespoň k zdání určité formy randění. Zato Lvice bere rande frontálním útokem a muž Panna nemá sebemenší šanci na nějaké záchranné manévrování. Je odchycen a dovlečen do společného vztahu a zůstává pouze na něm, jestli si zvykne hned nebo až za 20 let. Nějaká forma aktivního odporu je naprosto vyloučena, a tak chytrá a inteligentní panenka velmi dobře se zabydlí ve vztahu a svého kocourka či kočičku si brzo totálně ochočí. Tady tahá pilku Panna. Zejména pokud je mužem Lev. Lvi svou Panenku zbožňují a jsou vlastně rádi, že se můžou v soukromí séparé chovat jako předoucí koťátka. Erotické hrátky jsou jako to kočkování, u kterého je nejvíc fascinuje, jak jejich Panenka nabírá tu správnou žár. Jejich snem je umřít na koni, a tak do pozdního stáří dělají vše možné i nemožné, aby se tenhle osud naplnil. Šéf Panna svou Lvici miluje a ctí. Šéf Lev svou Panenku ovšem zbožňuje. Šéfka Panna svého podřízeného Lva sekýruje do té doby, než změní místo a šéfka Lvice svou Panenku v kalhotách bere sebou na konference jako osobní talisman. Po sňatku se ovšem vztah Lev–Panna velice zklidní. S dětmi si oba dávají načas. Mají je vesměs po třicítce, ale o to pak jsou tolerantnější a trpělivějšími rodiči. Vztah má velmi dobrou prognózu a obyčejně i po nárazových otřesech se dožívá důchodového věku.

https://www.youtube.com/watch?v=NIUvf7I3aJ0

:) Public Enemy 1989 Fight The Power 98.7 Kiss FM New York Jeff Fox

...když včera uplynulo rovných 25 let od jejich revoluční nahrávky: Public Enemy vs. Spike Lee – Do The Right Thing 1989.