Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 25.11.
Kateřina
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
agent u provokující kamery s vybraným osudem: Jaroslav Tuzar
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 9.7.2014 (12:12:32)

JAROSLAV TUZAR

 

      2.3.1908    TRUTNOV            ۞     19.7.1988    PRAHA

 

 

V roce 2014 se promítá za krásného počasí i v podstatě nevlídného Medardovo podnebí už 49. Mezinárodní festík Karlovarských pečlivostí, cizina představená českým (nejen snobským) očím na oko, české bijásky cizincům. „Všechno první tvoří nultý kilometr. Všichni první začínají nepopsaný list. Vydávají se do neznámých končin, letí do nedozírné výše, ujdou dál do tmy. Od prvních se začínají odvíjet další a další pohyby, myšlenky, výhry a prohry, jásání a mlčení. Tak uzrála Božkova první paroplavba, příjezd prvního parochodu do Prahy, Kašparův první let tryskáčem, nebo díky prapratryskám náhodám vstříc, cesta kopřivnického Presidenta do Vídně, vítězství Vondřichovo s českou motocykletou na Dourdanu. Ve stejném roce, kdy slavíme devadesáté výročí zrození českého filmového průmyslu, pohasíná náhle jeho život s osmi křížky na krku, proto by se konečně slušelo, aby uzrála i hodnota prvenství Jana Kříženeckého. Byl první, kdo zachytil náš národ v pohybu. Dík jemu, patřili jsme nějakou dobu k prvním šesti národům na světě, které uvěřily na výhodnost a přínos oživených obrázků a začaly se zvěčňovat.“

 

Tak uvádí Adolf Branald svoji knihu „My od filmu“ (o Kříženeckém), ale v podstatě i kroniku těch známých či méně známých, kdo se zasloužili nemalou měrou o náš film.

 

Film je práce bezva kolektivu a obraz, který se potom rozproudí, vidí první – kameraman. Čtěte tedy svědectví o českém bezva kameramanovi, jehož jméno jistě mnozí neznají nebo si je nevšimli, či dávno zapomněli, protože kameramani nebývají tak slavní jako filmové hvězdy.

 

Ale rozhodně je asi málo těch, kteří by neviděli některý z filmů, které tento kameraman snímal.

 

Když bylo Jaroslavu Tuzarovi něco přes dva roky, ocitl se v Praze. Otec – truhlář našel v Praze uplatnění v Pragovce, která ho ještě nějaký čas potřebovala: když přišla válka, nemusel okamžitě na frontu, až za nějaký čas. Jaroslav jede s matkou do Solnice do bezpečí k babičce, protože na venkově se přece jenom žije a dospívá trochu hodnotněji; u Tuzarů klepala jinak bída na dveře a babička měla přece jenom slepice, králíky i na chleba se dostalo a tak Solnice byla začáteční prověrkou života – sůl nad zlato.

 

Když bylo po válce, jeden z Tuzarových strýců, který se vrátil z Ruska a věděl o Jaroslavově velké slabosti k obrázkům i jeho kutilské vášni, mu přivezl malý Kodak na Ron–film.

 

To byl ovšem oříšek. Kde film v Praze koupit? Ale Jaroslav si pomohl, do it yourself. Kdejakou knížku, kdejaký časopis hltal vlastnostmi znalce, vystřihoval, maloval obrázky. Bylo mu deset let a potají, aby to nikdo z rodiny nevěděl a aby se strýc neurazil, že nepřivezl právě ten nejideálnější dárek, si sám předělal aparát na desky. Trvalo to nějakou dobu, ale přece jen se to povedlo.

 

Rodiče se stěhují do Hradce Králové, Jaroslav samozřejmě s nimi. Začíná chodit do klasického gymplu nasávat vědomosti a základní instinkt. Není to zrovna ono, co by pro sebe potřeboval. Latina, zeměpis, dějepis, čeština, vědomost bez zásadních pouček, Jaroslav prahne alespoň po jednom zajímavém předmětu techniky, vynálezů, vzorečků, kde by se dověděl něco víc o dávných příbězích z časů Atén a Říma.

 

A tak často chodí k tabuli s hlavou svěšenou a od tabule stejně. Nedokončí gymnázium, chce do učení, kde je technika. Otec ho pochopil. Má známého ve fabrice START a Jaroslav jde na dva roky do učení. Ve městě funguje kinematograf, ale jak to vošéfovat, aby se nějak k těm obrázkům přichomýtl? Seznámil se s místním mechanikem, jenž byl zároveň promítačem v biografu a přesvědčoval jej tak dlouho, až mu na to kývnul a vzal ho jako koumesáka praktikanta. Kabina promítače, to byl ovšem zcela jiný svět. Okénkem na zažloutlé plátno je vidět na neuvěřitelné příhody a na neuvěřitelné krajiny.

 

Před plátnem hraje klavír, někdy docela menší kapela. Jaroslav přemýšlí, jak to udělat, aby všechno fungovalo jako po másle, přetáhne kabel s mikrofonem, propojí ho do kabiny, sleduje ostrost záběrů a taky správné tempo a zůstává při promítání ještě dlouho po představení.

 

Když mu bylo osmnáct, otevírá dveře firmy, která zařizuje zkoušky promítačů v Moravské 14 na Malé Straně. Osazenstvo si všimne kluka, jenž má zájem takřka o všechno. A tak mu kromě vysvědčení o schopnosti promítat svěří ještě úkol vyrábět titulky k němým filmům. Jaroslav je nadšen, ale ví, že je to teprve začátek.

 

Jede do Prahy.

 

Chodí od firmy k firmě, ale slyší jen tu obehranou, stále stejnou otázku.

„Jak zámožný je tatínek? Má peníze, aby je mohl dát do filmu a do filmování?“

Odpověď je stále tatáž, jako by se opakovala i otázka.

 

„Máte svoji kameru?“

Zakroutí hlavou.

 

„Člověče, to si myslíte, že byste mohl pro naši firmu dělat a nemít ani peníze ani svoji kameru? Tak na všechny své žádosti zapomeňte.“

Nezapomněl.

 

Do Hradce přijel jednoho dne Václav Vích. Staří Hradečáci znají to proslavené jméno spíše jako slušné holičství. Vůbec se nemýlí. Václav Vích byla zavedená hradecká firmička mezi dobrým kadeřnickým zvukem. Ale Jaroslav věděl ještě o jednom důležitém detailu. Pan Vích vlastnil kameru „Šlechtovku“ a pořizoval pro c.k. Rakousko fotografie a také krátké promo snímky. Kromě toho byl holičem s velkou vášní pro knihy. Zapůjčil Jaroslavovi Smržovu knížku „Technika filmu“. Tahle kniha jako řada jiných způsobila Jaroslavovi nejednu bezesnou noc.

 

Tuzar si sám dovedl sestavit kameru.

 

Práce mu šla sice pozvolna, ale přece jenom se kýžený výsledek dostavil. Kamera je na světě. Tuzar může začít pracovat. Ale proč a pro koho?

 

Píše se rok 1926, rok pro Jaroslava Tuzara velmi zásadní. Za plat 200 korun přijímá Antonín Vojtěchovský českého fotografa a kameramana do práce, aby natáčel propagační film. Práce je dost.

 

V Praze funguje „Automatic film“, „Excelsior film“, „Praga film“, mají své laboratoře na titulky, dělají reklamy pro město. Problém je, že existence firmy trvá tak dva roky. Potom obyčejně vyhlásí úpadek. Jaroslav se na to musí připravit.

 

Točí 30 až 40 metrové reklamní spoty. Objíždí republiku, dobře ví, že je nutné především vyhovět představenstvu města a udělat takový obraz, aby byli radní spokojeni. Potom může točit i dál.

 

Ale spokojenost byla. Točí „Hrady i zámky“ na Váhu, dokument o historii Klatov. Všímá si práce našich lidí, jejich bystrosti a dovedností a dokáže se stejným vtipem a fortelem a optikou také zacílit na jejich práci obrazem. Populárně vědecký film „Skleněný chléb“ je uveden na Festivalu v Benátkách (1939) a sklízí velký ohlas. Žádný dokument tehdy takový úspěch nezískal.

 

Ale nelze předbíhat a opomenout ty nejkrutější začátky. Společně s Václavem Münzbergerem a Adou Vrzalem připravují první němý hraný film „Radioamatéři“.

 

Film se líbil, ale přece jenom se mnohem víc hovoří o dalším jeho pokusu: o zfilmované hře, která se jmenovala „Jménem veličenstva“ (1927). Jménem jeho veličenstva byl popraven a pohřben v Motole Josef Kudrna. Film „Poprava Josefa Kudrny“ byl pro štáb, pokud lze tak nazvat malou skupinku filmařů, velmi svízelným. Večer před natáčením chystali v hospodě dělbuchy podle receptů, jež každý přinesl a pomáhal si nejrůznějšími triky a zkušenostmi, o kterých zaslechli.

 

Za kamerou je Jaroslav Tuzar. Člověk, jehož vidění obrazu, ať už to byl dům nebo řeka, ať to byl detail člověka a nebo skupina lidí, dokázal zaujmout.

 

Tuzar nahlíží do hledáčku své kamery a točí klikou. To bylo právě to, co jej nejvíce rozčilovalo. Jak to dokázat, aby se nemusel pořizovat drahý motorek na kameru, stejně by mu ji nepřidělili; aby se ve jménu lepšího záběru a lepšího obrazu také vylepšila technika. Tuzar pracuje pro filmové studio, ale má svoji dílničku a soustruh a když dotočí, uvidíte jej za soustruhem ve svém kutlochu. Potřeboval strojek, jenž vyrábějí Francouzi. Ale kde vzít prostředky na takový stroj? Tuzarovi nedá zapeklitá situace spát. Potřebuje motorek místo kliky. Potřebuje usnadnit techniku snímání obrazu. V Karlíně byla firma ERA (Elektrické regulátory automatické). Tam se seznámil s mnoha zajímavými lidmi, tam si našel vhodnou partnerku vedle techniky, která se mu stala vhodnou partnerkou na celý život. A konstruuje svůj motorek. ERA měla mnoho šikovných hlav a rukou. Například elektrické vlakové osvětlení „BING–JUNEK“ pochází právě z Karlína.

 

Tuzar ještě dnes ukazuje štítek a potom připomíná, že vlastně tento systém vlakového osvětlení ve vagónech funguje dodnes. Tuzar vymýšlí, vylepšuje a hlavně má oči bez klapek otevřeny světu a svět vidí dobře ve svém obraze.

 

Centrála Paramont–Journal v Paříži reklamuje pražského chlapíka, jenž má tak pěkný obraz dokonce i v reportáži a angažuje jej pro svou práci. Tuzar jezdí na trati Varšava, Praha, Vídeň a není větší události, aby ji nezachytil svojí kamerou.

 

Přicházejí dny hraného filmu.

 

*

 

A je snad také čas, abychom si poněkud poopravili i svůj názor, kolik času na film má kameraman.

 

Klasikové naší kameramanské historie přijímají nabídky, ale někdy se stávalo, že se smlouva křížila s druhou smlouvou a jak to potom celé zařídit. Film samozřejmě musel být hotov za několik dní. A co počasí a co mimořádná událost? A tak se stalo, že si museli kameramani vypomáhat. Stalich i Vích měli smlouvy na devět dní. A když nedotočili, museli spoléhat na pomoc dobrodince.

 

„Tak co, Járo, vezmeš to, dotočíš?“

Dělník kamery s okem a srdcem básníka neodřekl.

 

Martin Frič točí film s Voskovcem a Werichem „Svět patří nám“. Kameraman Heller dostal po pěti dnech telegram, že má točit jinde. Za kameru se postavil Tuzar. Film dotočil.

 

Když v roce 1936 (ještě za bulharského krále) se točil v exteriérech „Port Arthur“, odvolali kameramana po pěti dnech. Tuzar točí sám dalších pět měsíců a k dispozici je největší kompars, s jakým snad za celý život pracoval.

 

Na pokyn a ze ctižádostivosti bulharského krále účinkuje mnoho sborů a jednotek bulharské armády; předělávají se pouze čepice a ovinovačky.

 

Když točil kameraman František Pečenka s Martinem Fričem prvního „Jánošíka“, pracovalo ve štábu asi sedmdesát lidí. Poradcem filmu byl Karel Hašler.

 

„Je to můj první film, ale nedotočím. Jaroslave, apeluji na tvoji kameramanskou čest a na naše veliké přátelství. Pomoz mi s ním!“

 

Tuzar pomohl, jak uměl. Jánošík se vepsal do dějin naší kinematografie bez toho, že by byl uváděn jako spolukameraman Jaroslav Tuzar. Nepotřeboval to. Ve své lidskosti a skromnosti, v pochopení pro práci druhých se Tuzar nezměnil až do posledního svého filmu, který pro vás natočil.

 

Proto chtěli obsadit právě Tuzara za kameru?

 

Točí s J. A. Holmanem „Velikou přehradu“ a také „Modrý závoj“. Velmi primitivně, do vlajícího modrého závoje a ke zpěvu profukuje transformátor, dnes se všemu už jenom poznatelně chechtá. Ale zve ho Ladislav Brom k práci pro film „Tulák Macoun“ a „Skalní plemeno“.

 

Pro srovnání, třeba „Tuláka Macouna“ natočil za osm bleskovitých dní. Poručíka „Rjepkina“ rovněž meteleskum bleskum za osm dní. A Active Member v Řecku na poklonu složili píseň čili výsměch zneužívaným znepokojeným policejním kamerám s názvem bohů Κάμερα στραμμένη πάνω μου“ (kamera strammenh panw na video lince   http://www.youtube.com/watch?v=RDDH--IYbBY).

 

Přicházejí další a další nabídky, ale na veliký úspěch, jenž by měl světový ohlas ještě asi několik let neuzrál ten správný čas. V roce 1947 Karel Steklý točí s Jaroslavem Tuzarem Sirénu. Svět filmařů ví, že československá kinematografie dostala Velkou cenu Benátek Zlatého lva a že za kamerou stál pan Jarda šikula Tuzar.

 

Anály filmových kronik jsou velmi přesné a filmoví dokumentaristé pilní a dokonalí jako včeličky pro svého včelaře. Vedle velkého a reprezentačního benátského kina na Lidu je herna, kde jenom vstup do hazardního podsvětí (hrací automat je peklo na nejednoho závisláka & malého Jardu…) představuje horentní sumu. Písmák Cosmas vzpomíná na nejednu veselou historku spojenou s oceněním natáčení v rámci přehledných cosmických logických memoárů, kterak se několik našinců společně s průvodcem a několika dalšími VIP hosty za starých lepších časů promenádovalo po Lidu, navštívilo soutěžní kino v Benátkách a vyposlechlo si názory italských dokumentaristů.

 

„Jsme rádi, že právě zde začala veliká a slavná kapitola československého filmu. Zlatého lva odvezl český a troufalý lev, odznak nebojácnosti“, řekli jim tehdy. Bohužel, bylo v tom více zdvořilostní fráze do budoucna než fakt, ale to už se stává.

 

Tvůrčí kolektiv dostává za film „Siréna“ Státní cenu (1947). V roce 1951 natáčí Jaroslav Tuzar „Vstanou noví bojovníci“. Ale zároveň v témže roce usiluje jeden z nejpozoruhodnějších režisérů své doby, polský Alexander Ford, aby získal Jaroslava Tuzara pro svůj film „Mládí Chopina“.

 

Jaroslavu Tuzarovi věnuje polský film značnou pozornost. Stává se i středem zájmu reportérů. Je to přece ten chlapík z Prahy, jenž natočil už v roce 1937 s režisérem Oskarem Schnirchenem rakouský film „Miláček námořníků“. Teď znají jeho práci na „Siréně“. Benátky nehovořily o nikom jiném.

 

Jaroslav Tuzar, který byl schopen dotočit do zdárného konce 13 filmů v průběhu roku a na nějž producenti UFY vykřikovali: „Ne tak zhurta, tak rychle my neumíme pracovat!“, přijímá smlouvu Alexandera Forda a točí komorní oddechovku „Mládí Chopina“.

 

Nejenom o tomto filmu, ale i při další spolupráci se zmiňuje Alexander Ford o citlivém profesionálovi s vnímavým výtvarným citem pro obraz. Spolupráce kameramana Jaroslava Tuzara přinesla Fordovi nemalé úspěchy v branži.

 

Když se objevil, aby se představil, nikdy na první dojem a pohled neupoutal své okolí. Okouzlil a zaujal především svou kreativností.

 

Vzpomíná na své přijetí v UFĚ.

 

„Co chcete, máme zprávu, že posílají kameramana!“

„To jsem já, Tuzar jméno mé.“

 

Odpověděl takřka neslyšitelně. Když produkce uviděla jeho první práce, zaslali na adresu hotelu i jeho zavazadla.

 

„Herr Tuzar – PRIMA!“

 

Takovou značku si vydobyl především svými zásluhami; jenom s Martinem Fričem uvedl do praxe 27 kvalitních filmů. Podepsali se na nich notoricky známé tváře kulturních es této země: Hrubín, Vávra, Höger, Munzar, Fabiánová.

 

Básnický fenomén František Hrubín mu věnuje jeho autogram s věnováním: „Zdál se mi sen: Pan Tuzar na okraj / natočil v Chlumu Tichomořský ráj.“ Vzpomínkou na léto 1960 srdečně – František Hrubín.

 

*

 

Vávrův a Tuzarův film „Srpnová neděle“ se stal součástí zlatého fondu kinematografie s prastarou tradicí.

 

Chlapec, jenž si udělal svůj první deskový film a snil své sny kinooperátora v malém zastrčeném bijásku, vzpomíná na spolupráci s hvězdami filmového nebe, s lidmi nezapomenutelnými.

 

„Byla to klasa. A ta z plátna nevybledne. To myslím na Smolíka, na Láďu Boháče, na Bohouška Záhorského, paní Fabiánovou, na Högera, ale určitě bych na řadu z nich nevzpomněl. Vždyť jsem vlastně dělal s nespočtem velikých mistrů v oboru.“

 

Jednotliví režiséři na spolupráci s Jaroslavem Tuzarem velmi rádi vzpomínají. Jindřich Polák, duchovní otec společně s Otou Hofmanem Pana Tau, protože Tuzar to byl, kdo začal točit díly pohádkového filmu, jenž obešel svět.

 

Ponti si objednal Tuzara pro svůj film „Mistr Gifs“ a ředitel filmové školy v Los Angeles Frank Gelert, asistoval u kamery Tuzarovi při natáčení „Vyššího principu“ a promoval na pražské filmové škole. Tuzar na ní učil mládež 15 semestrů a mezi jeho absolventy bychom mohli jmenovat rektora AMU Ilju Bojanovského, doktora Barana a kameramana „Hříšných lidí města pražského“, Havrana. Tuzar na ně nikdy nezapomněl, o všech hovoří jako o svých prověřených přátelích, spolupracovnících jednoho teamu.

 

Nikdy nepatřil mezi tvrdé pistolníky kameramanské profese. Vždycky si ho dokázali najít především pro kvalitu samotné práce.

 

V roce 1968 jsou oceněni tři zasloužilí umělci ve sférách filmu. Otakar Vávra, kameraman Jan Stalich, kameraman Jaroslav Tuzar. Bylo to spravedlivé ocenění.

 

Tuzar nepřestává sledovat, co se děje v oblasti filmu, nepřestává se zajímat i číst, co a jak se o filmu píše.

 

Tuzar je nepřehlédnutelnou kapitolou. Protože do posledka naplňuje představy a požadavky mimo jiné i ruského kameramana Vladimira Nachabceva:

 

„Aby filmový kameraman dokázal správně snímat realitu, měl by znát spoustu odborných vědomostí technického rázu, měl by mít i určité znalosti z řady dalších profesí, musí se léta zdokonalovat jak na fakultě, kvůli realizaci svých uměleckých záměrů odpoutat od „správnosti“ natáčení, musí být nejen vynikajícím houževnatým pracantem, ale i umělcem v onom širokém významu toho jediného slova.

 

Musí se naučit transformovat snímaný objekt tak, aby záběr zcela odpovídal jeho chápání podstaty určité scény, epizody nebo i celého filmu.“ (Film a jeho doba – 4/87)

 

Všechny takové vlastnosti byste našli u umělce a člověka, jenž kromě toho byl, řečeno lapidárně Branaldovými slovy, první. Mějte také úctu ke všemu a ke všem prvním, nejen tedy nějakým čtyřicátým devátým snad trochu moderním a mondénním hlavně: podnikem. Protože první je víc než rekord. Prvenství nemůže být překonáno, může být jen vymazáno z něčí chabé paměti, odsunuto do kouta, ukradeno nebo pozapomenuto.

 

 

 

 

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter