|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Bytost č. 21: Ǧi
Bytost Ǧi se zazdila, opak byl však jejím cílem. V domečku jí zůstalo několik krabic. Jedna z nich se probouzí k životu, nikoli však k štěstí rozkvetu, ale k rozkladu. Její sílící pach vstupuje do všech místností. Bytost Ǧi zapaluje v domě pořád víc vůni, no nikdy to neni dost. Tajemný vnitřní proces krabice brzy zaplňuje každý moment její existence.
Ǧi ten objekt opakovaně otevírá a prohledává, studuje jeho zvuky, no i přes to že vše v domě sama vytvořila, žádnou z věcí v něm ukrytých nepoznává. Obsah je temný a těžký jako rtuť, slepen dohromady. Silné aroma traví její mysl. Dveře v domečku sice jsou, ale od krabice příliš vzdálené, navíc tato je stejně tak těžká, že s ní útlá Ǧi nehne ani o píď.
Ǧi potřebuje pomoc, avšak je němá. Její řeč existuje jen mezi elementy kmitu času a dorozumí se tak jen s těmi, co jsou v rovnaké vrstvě pomalosti. Venku je prakticky nemožné tento typ bytostí najít.
Co má s krabicí udělat? Jak se jí zbavit nebo jak odvrátit její rozklad? A co skutečně ukrývá?
O duben později ...
Život její problematické krabice roste dál. Z temného vnitřku se začalo šplhat k světlu černé leptavé rameno, chlupaté jako plíseň. Ǧi ji tak jednoduše říkala - černá plíseň. Nejdřív se po stěnách krabice vytvořili černé žilky, které si hledali cestu dál po zdích. Ǧi měla v domečku svůj oblíbený pokoj, o kterém plíseň musela vědět, protože se k němu táhla. Brzy se její ramena plazili uvnitř pokojíčku. Ǧi v něm sedávala vždy na pravé straně a tuto stranu si i plíseň vybrala za svou. Jakmile se však Ǧi přemístila nalevo, divnorost se obrátil též. V domě bylo postupně víc a víc kreseb rozvětvených černých řek. Zdálo se, že plíseň Ǧi vnímá, že je s ní záhadným způsobem propojena.
Dny malé Ǧi byly pořád smutnější a plné představ přemnožených děsivých chapadel po celém prostoru, jak se vlečou přímo k ní schoulené ve svém pokoji, kradou světlo až ji celou obklopí a stráví sporami naplnených záští. Nakonec ji zaroste nohy, ruky, pohltá vlasy. Ǧi musí něco vymyslet.
Vyšla ven, jakkoliv to bylo pro ni nemyslitelné. Sháněla svým omezeným jazykem takového tvora, který by ji porozuměl alespoň natolik, aby viděl její vnitřní strach. Sedávala celé hodiny venku před domem s malou lstí - divnorost se totiž táhl za ní ven z domu.
Chvíli se Ǧi i smála.
V tom se k ní připlazil malý hodný hlemýžď. Měkkýš se ji přátelským hlasem představil jako Helix, a řekl, že to, co roste z jejího domečku je nesmírně vzácná plíseň, kterou s velkým potěšením bude požírat. Prý mu dodá zvláštních schopností a delší život. Ǧi by Helixe objala, kdyby ji to nebylo divné.
Tak každý den Helix přišel a vyžral velkou část černoty, a to pořád větší, jelikož spolu s hltáním rychle rostl. Ǧi visela v tichých snech, ve kterých padala všechna voda z temných mraků a odekryla se pomalá vesmírná zář. Helix byl naopak velmi komunikativní. Povídal ji o spoustě zajímavostí vnějšího světa, od kterého byla tak vzdálena.
Až jednou přišel zvláštní den - na konci zimy, kdy se přežraný Helix již nemohl málem hnout.
“Končím!” vyhlásil přes přerostlé břicho. “Už ani hlt.”
Ǧi viděla zcela čistý domeček, nikde nebylo temné tečky a Helixovi moc a moc děkovala. Němo objímala jeho velké slizké tělo jako vyjádření vděku, který jinak neuměla. Pak s chvěním přistoupila k tajemné krabici a nakoukla dovnitř, aby ji zkontrolovala. S hrůzou tam zpatřila zůstatek živého jádra. Chvíli ji v hlavě zvonili hlasité zvony. Ukázala svůj strach hlemýžďovi, no on odvětil, že víc už nemůže ani nesmí, a že s tím zbytkem si bude muset poradit sama.
“Mohu od teď přicházet na přátelské posezení u čaje, milá Ǧi; a u toho si trochu tvého pokladu vždy rád zobnu, ale víc ne. Snad budeš mou společností potěšena, já tvojí určitě.”
Ale …
|
|
