Rita V

 

„Zůstanou jen silní jedinci,“ ozvalo se vedle z hospody. Nejsem jedinec, ale robot,
směje se Rita. Z hospody se ozývají ožralé písničky námořníků meziplanetárních letů...
Pam, pam, pam... Proti mně světla náklaďáku.
      Vždycky jsem chtěla něco víc. Tak jsem se z hospod dostala na jiný místa. Nebe, pekla,
kruhy v obilí.. Pomalu se stmívá. Vždycky jsem byla sova, ale léta mě to naučily zapomenout.
Až teď, když jsem nechala práce, aspoň na čas. Noc mi dává sílu. Je těžké být tolerantní,
když spousta „jedinců“ není. Tak taky nejsem. Myslím si svoje, o vás. Nemusíte všechno
vědět, kdo to vidí, tak to vidí. A kdo ne, tomu oči otevírat nebudu.
      Proti mně jede další náklaďák a v restaurantu mi nalili do jídla zase vyjetý olej. Restaurace
na druhým konci vesmíru. To už je let. Ale starý rock a metal velí jít dál. A být silná i v tomhle
světě. Možná v té hospodě měli ti dobytci pravdu. I dobytek dokáže inspirovat. Děkuju. Jdu dál.
Budu už chodit jenom po chodníku, a ne v cestě autům. S vztyčenou hlavou už na něm nebudu
šlapat, ale po něm chodit. První krok. Můj strom je zase silný jako před lety.