|
Jak říkáte, že se jmenuje?
Smrt? Tu znám, to je má družka.
Ale jak to, že ji znáš ty a tak důvěrně?
Vídám ji, milenku života, v kápi módní barevné, zářící černočerveně,
když do práce vypraví se ze sluje.
Vím, těžko uvěřit. Stejně však snůška
lží může být návnadou
její, lstí, které na všechny osnuje.
Když s ní rozmlouváš z očí do očí,
srdce se zachvěje,
ptáš se sám sebe,
zda se ti hlava radostí, bolestí i smutkem rozskočí.
Ponoř všechny své síly pod hladinu života,
smrt se jen usměje,
pohlédni, naposled vždy tě omámí
a zotročí,
odchází vítězně tichými krůčky zmařené naděje.
Tvrdíte, že si říká líbezně Smrt
a já stejně doufám, že vás s ní někdo seznámí.
|
|
|
