FRED ASTAIRE

☼     10.5.1899   OMAHA                ۞      22.6.1987    LOS ANGELES

K opuštění Rakouska měl Frederick Austerlitz k dispozici zleva neotřelý witz a zprava neobvyklý důvod. Stejně jako jeho brácha Ernest byl důstojník, a to až do morku kostí. Jednou se však stalo, že nadporučík Frederick Austerlitz nepozdravil na promenádě hodností vyšší šarži, avšak vzrůstem menšího Ernsta, a ten mu tento poklesek nechal náležitě vyžrat: putoval za mříže. Bratrovo počínání ho tak zprudilo, že se vydal za lepšími vyhlídkami za „velkou louži“.

Newyorské mrakodrapy spatřil na podzim 1895, ale zakotvil až ve státě Nebraska. Zpočátku hledal obživu v obchodování, nakonec vsadil na vaření a prodej piva. Klientela ho milovala pro speciální humor. „Jsou dva druhy Rakušanů,“ prohlašoval, „darebáci a muzikanti. Já hraju často na piano i na nervy!“

Frederick se stal vítanou osobností večírků rozjeté a rozjívené omladiny oblasti Omahy, kde také potkal krásnou Ann Geliusovou, s níž se záhy vydal na radnici zpečetit sňatkem jejich honeymoon. Desátého září 1897 se jim povedla dcera Adele a dva roky na to, 10. května, syn. Jak se slušelo, jméno dostal po otci.

„Z dětství mi ve vzpomínkách zbylo jen málo,“ snaží se oprášit staré časy Fred Austerlitz ve své autobiografii Steps in Time. „Vím jistě, že jsem chodil se sestřičkou na taneční lekce, že Adele navštěvovala školu, jíž se honosně říkávalo taneční akademie.“

V roce 1904 se dali bohabojní občané Nebrasky přesvědčit svými fanatickými pastory (magory), že je třeba vystěhovat pivovary až za hranice státu. Se sládky přišli o místo i hostinští. Frederick rozhodl, že rodina zvedne krovky do New Yorku, zatímco on se v Omaze „nějak protluče na vlastní pěst“.

Adele pokračovala ve studiu v americké metropoli. Do školky Clauda Alvienna brala hyperaktivního brášku s sebou. „Matka nás do ničeho netlačila, avšak měla na nás silný vliv,“ vzpomíná Fred. Byl to však otec, kdo našel umělecká jména pro své talentované děti. Odvodil je od alsasko–lotrinského strejdy L´Astaira.

Taneční pár Fred a Adele Austerlitzovi, nyní již Astairovi, se brzy stal hvězdou Alviennovy školy a už v roce 1905 vstoupil do světa amerického vaudevillu. Šlo o populární formu divadelní taškařice, jež měla málo společného s evropským vaudevillem osmnáctého století.

Zdejší revui o několika číslech vždy startovali nováčci. Důvod byl ryze prozaický: Američané, jak bylo jejich zvykem, přicházeli pozdě, hlučně mlátili dveřmi, pili pivo a šustili sáčky s buráky nebo praženým popcornem. Fred a Adele ke své malé radosti vystupovali jako první několik let. „Jen jednou jsme byli druzí,“ bude Astaire později vzpomínat, „avšak jen proto, že první číslo patřilo cvičenému čoklovi“. S programem Deštivá sobota je začala zvát i města sousedících států. V New Jersey získali smlouvu na dvacetitýdenní angažmá – honorář sto padesát dolarů týdně.

Přicházela léta Fredova hledání vlastního výrazu. Smutnil, kdykoli kritiky zdůrazňovaly pouze šarm, spontánnost a mladický elán sestry. Přemýšlel a v New Yorku obcházel hudební vydavatelství a prodejničky; nejčastěji vyhledával písně Irvinga Berlina. Způsobila to náhoda, že u nakladatele Remicka se setkal s mladým mužem, jenž si tam právě přehrával vlastní skladby do sluchového stereo labyrintům vděčného ústrojí. Jmenoval se George Gershwin, a než Fred odešel, složil pro něj skladbu a dodal pln elánu a nadšení: „Napíšu pro vás muzikál, v němž budete tančit jako král!“ V Hudsonu pak uteklo mnoho vody, než Gershwinova slova zazněla v reálné podobě.

Když bylo Adele dvacet a Fredovi osmnáct, protančili se na Broadway. Každodenně hleděli do světel neónů, jež největšímu americkému městu pompézně zvěstovaly, že se hraje Over the Top (Na vršku). Nešlo o zázračnou show, naopak znalci ji označili za vyumělkovanou zbytečnost, Adelu a Freda přesto trochu ocenili. Globe: „Skutečná podívaná, to je tanec mladinkých Astairových.“ K Fredově obrovské radosti redaktor stať zakončil slovy: „…teenager úspěšně kombinuje výstřednost s juvenilním humorem. Tančí mu to dobře.“

Pořad Na vršku spatřil Charles Dillingham a nabídl jim smlouvu pro operetu Jablečné květy. Fritz Kreisler a Victor Jacobi znali Fredovu zálibu pro divadlo a „ušili mu slušnou a slušivě pulsující hudbu na tělo“. Při zkouškách se mohl k výsledku též zapojit onen muž od Remicka – George Gershwin.

Dillingham chtěl za dva roky úspěch zopáknout s novou operetou podle hry Ference Molnára. Nazval ji Milostný dopis…

…no asi s těmito májově zářivými funkcemi barev: supluje to nakrátko můj milostný projev pro jednu zrovna tak uhersky vyvinutou povedenou temperamentní něhu, kuráž hurᎠ– něhu skvostné Žažy, hurá že je, hurá legendární přemýšlivá Diva ve formě, Katalin… Katalin klenot pro Ermitáž… Éterická múza většiny malířů. Yeah, protože Ty nespoutáš reportáž, stačí, že upoutáš, udivíš vše, co je s potěšením vedle z Tvé pulsující milostné krajky samurajky.

(Fluidum plné siločar, zákoutí od flamenca plná záhad,

sad plný výsad, přísad, kosmetických návnad,

kolik zkoušek dospělosti ovládá samuraj akrobat?

Kolik koncertů rozezní symfonické show ze souvětí

v jejím hlasovém fondu konverzuje Bohyně plodnosti

s nápovědou v křížovce o cereální tyčinky pod nos Ti

zaručí společnost její Jasnosti s barvou babího léta vzlétáš k intimnosti

k intimnosti plné siločárek, jsem půl a s ní chci rozvášnit párek

zákoutí plná pěkných chvil na vlnách nepotopitelných bárek

u nepolapitelných motýlích koeficientů, period, lákavých symbolik, kanárek 

ví, jak zabrnkat na struny té kanárkové slečny u Ostrovů se zelenýma očima

má smaragdová vládkyně, ekologický Klenot mezi ženami, s rubínovou bystrostí,

láká mě dívčí krev adrenalin u červánků s pověstí fešandy na výlety na exkurze – naturel na živel s hláškama býčíma

Egri Bikavér, krasobruslařko s chromozómy v tanci jako měla Katarina Wittová

jsi legenda ve hře jako Dominika Cibulková nebo na wimbledonu Petra Kvitová)

– a u publika si ani neškrtla. Astaire však získal novou zkušenost k nezaplacení. Poprvé v Milostném dopisu uplatnil takzvanou „honičku“, která se v příštích letech stane pro něho obzvlášť charakteristickou. „Honička, to byla naše obchodní značka, a kdykoli jsme ji začali, diváci tleskali, nakonec jako utrženi ze řetězu skandovali.“ Fred Astaire ve své autobiografii pokračuje: „Bylo to jednoduché jako facka. Začali jsme krokem, orchestr přidával na tempu, my jsme nasadili klus a poté běh a lidem se to nadmíru zamlouvalo.“

V další hře – Pro boha živého –, jejíž premiéra proběhla v Lyrickém divadle 20. února 1922, dostali první mluvené role. Ocenilo je publikum i kritika: „Když přitančí Astairovi, vše je jasnější, milejší, nezapomenutelnější.“ (Life)

Uplynul rok a mladé dvojici telegrafoval Alex Aarons z Londýna: „Mají tady zájem o vašeho Boha živého.“ Neváhali ani chvíli, avšak název upravili na Přestaň flirtovat. Astairova honička uchvátila v Liverpoolu a Londýně rezervované Angličany stejně jako předtím Američany. „Kolumbus tančil radostí, když objevil Ameriku,“ psal kulturní redaktor londýnského listu Times, „jak by ale dováděl, kdyby objevil Adelu a Freda Astairovy!“ Slavné noviny pokračovaly s neobvyklým ignorováním britské odměřenosti, jaké byste se ani náhodou nedočkali u lepší irské povahy: „Jsou pružní jako stébla trávy ve stepích, lehcí jako babí léto, tolik odlišní od baletních prekérně prkenných loutek.“

Tak halasné srdečné přivítání ani Adele ani Fred dozajista nečekali. Přitom návštěvníci přicházeli ve večerních toaletách a nenašel se divák bez bílé vázanky. Mezi publikem se téměř vždy ukázal některý člen královské rodiny.

Bezmála dva roky vydržela láska britské metropole k umělcům made in USA a Astairových k Londýnu. Patří však k umění včas odejít a slavný pár se vrátil k něčemu neokoukanému na Broadway. To již pro jejich show psali písně George a Ira Gershwinové, taktéž vyhlášený produktivní pár.

První představení po návratu do USA se jmenovalo Lady, buď hodná a změnilo se v milník jak pro oblíbené sourozence, tak vůbec pro americký muzikál. Lady, buď hodná patří svou hudbou ještě ke stylu honky tonk a kabaretu dobré nálady, ale je považováno již za první muzikál, a ten byl od svého zrodu v Americe nejvyhledávanější.

V show Veselá kopa se Fred poprvé představil jako sólový tanečník. Byl to bravurní step se sborem čtyřiadvaceti mužů v černých vázankách, kteří opakovali jeho kroky.

Sláva, jíž svět začal Astairovy zahrnovat, byla oslňující, avšak málokdo tušil, že je to výsledek důkladné piplačky. Adele si brzy začala stýskat: „Už bych si jednou chtěla organizovat čas sama, žít normálně.“ Podtext povzdechu: třiatřicetiletá Adele se chtěla stát lady Cavendishovou a žít na romantickém zámku v Irsku. V Chicagu oznámila, že odchází od divadla v létě 1932. Její bratr náhle nevěděl, jak dál. Vždyť byli z hlediska divadelní kariéry jeden pro druhého nepostradatelní. Astaira však štěstí neopustilo.

Právě se objevil zvukový film a Fred do něj vstoupil v rozhodujícím okamžiku a navíc jako průkopník muzikálu.

První nezapomenutelnou roli, krojovaného Bavoráka v tradičních krátkých kalhotách, sehrál s Joan Crawfordovou ve filmu i ve flámu Dancing Lady v režii společnosti Metro–Goldwyn–Mayer se lvem v logu ohlašujícím se stylovým Grrrrrrrr.

https://www.youtube.com/watch?v=iHU53NedhkQ

Pak už rychle postupoval vzhůru po žebříčku popularity. Filmový muzikál se v období světové hospodářské krize a drtivé nezaměstnanosti změnil v lacinou útěchu. Ovšem Astaire, tančící ve fraku a cylindru, jej zjemnil v umělecký tvar, jenž dokázal přežít svou dobu.

Nejelegantnější muž 20. století, jak se o Astairovi vyjádřil George Blanchine, našel krom umělecké partnerky také konečně životní družku. Byla jí štíhlá, atraktivní třiadvacetiletá Phillis Potterová, která již protrpěla jedno nevydařené manželství. „Nikdy jsem se již vdávat nechtěla,“ lakonicky spustila a Fred dodával: „Mně zas nikdy nenapadlo, že bych se měl ženit, a to až do minuty, kdy jsem poznal tak osvícenou volnou ženu Phillis.“

V dalším filmu, Let do Ria, se stala Fredovou oporou Ginger Rogers. V té době již hrála, a to velice úspěšně, ve třinácti filmech. Fred byl pro ni jako herec stříbrného plátna použitelný začátečník zelenáč. Jenže – a to bylo rozhodující – již přes deset let zářil jako mužská taneční hvězda první velikosti na nebíčku showbyznysu a jako takový byl pro madam Rogersovou přitažlivý a nenahraditelný.

„Astaire a Rogersová vytvořili nový typ romance,“ podotýká Bob Thomas v knize Astaire, the Man, the Dancer, „a zdálo se, že jsou spolu nepřekonatelní“.

O jejich příkladné oblibě si můžeme udělat představu z toho mála, že Astaire byl zasypáván v průměru sedmdesáti milostnými dopisy za měsíc. Přitom – posuzováno obvyklými parametry – nebyl žádný krasavec. Spíš naopak. Pohublý, na tenkém krku trůnila hlava s neúměrně velkým čelem, vystouplýma očima a protáhlou bradou, která ideálu mužské krásy ani zdaleka nepřitakávala. To, co mu chybělo na mužnosti, však vyrovnal šarmem, romantikou a nesmírnou muzikálností. Procítěně, nikoli s tehdejší přeslazeností, interpretoval písně, které pro něj stále psali Cole Porter, George Gershwin, Jerome Kern a další věhlasní muzikanti. Při vířivém valčíku či staccatu stepu se pohyboval tak virtuózně a nápaditě, že i v těch nejodvážnějších ukázkách své bravurnosti válel gentlemansky, působilo to na dámy tak, jako by se vznášel tahoun na tahu motýlově ve skafandru na vesmírném vandru, motýlově ve stavu beztíže.

Čím víc zpíval a trsal, tím víc ho pronásledovaly statisíce neodbytných fanynek a redaktoři, po nichž šéfové vyžadovali stále nové a nové senzace z Fredova života. Když nahlédneme do dobového tisku, dozvíme se, že tanečník byl 173 cm vysoký, vážil i s cylindrem 69 kilogramů, když nebylo 6.9., ale spíš přesycený Silvestr, raut v kalendáři, Nový rok pomalu a jistě vyměřený na přesýpacích hodinách, měl hnědé vlasy, hnědé oči a na tváři mateřské znamínko. „Je mírné povahy, jakmile ho však naserete, rozmlátí nábytek, ať doma, či v hotelu, a kdo se mu příčí a zajídá, po tom mrskne tím, co má zrovna po ruce…“

Fred se přestal trápit tím, že tisk uveřejňuje kdejakou křiklavou senzaci z jeho soukromí. Phillis však tak trpěla, že se přestala účastnit tiskových konferencí, nenavštěvovala svého muže ve filmovém studiu a téměř přestala louskat, co je nového a zase hloupého v novinách. Nechodila ani na mejdany a lidé „od filmu“ se jí zdáli hluční a nevychovaní hulváti.

Skutečná senzace teprve měla přijít, jmenovala se Top Hat s hudbou Irvinga Berlina. Daily News: „Top Hat je nejlepší, co kdy filmová hudební komedie přinesla a přinese objevného.“

Také britský list The Observer se nechal slyšet: „Mr. Fred Astaire je největší zjevení moderního filmu. Kromě Chaplina a Astaira neexistuje hvězda (mužská), které bychom hleděli na nohy jako u vytržení.“

Po rozchodu s Ginger Rogersovou, který si vynutil Astaire z liché obavy, aby se z jejich stylu nestalo průmyslově omílané klišé, ačkoli patřili mezi deset nejlepších v USA a Británii, nastalo další období hledání – navzdory dvěma úspěšným filmům s Ritou Hayworthovou. Časopis Time sice prohlašoval, že Hayworthová je nejlepší partnerka, s jakou se kdy Astaire nakrucoval, avšak filmoví odborníci se shodují v tom, že nové vrcholné období začalo až po druhé světové válce.

Je namístě jedním dechem dodat, že Astaire se v době války hlásil do armády jako dobrovolník a svůj křest ohněm zahájil v Kalifornii, kde neúnavně objížděl vojenské útvary, podobně jako činil s Adelou již během první světové války. Když v září 1942 vydalo ministerstvo financí válečné úpisy (za miliardu dolarů), patřili Phillis a Fred Astairovi k osobnostem, které křížem krážem cestovaly po Státech a vyzývaly početné obecenstvo, aby finančně přispívalo bojující velmoci.

Jakmile začala invaze do Evropy a spojenci vstoupili v Den D na území F (Francie), odletěl Fred nákladním letadlem do Londýna, aby podpořil armádu i Červený kříž, v němž tehdy působila jeho sestra Adele – v té době již vdova.

Z osvobozené Paříže (v srpnu 1944, letos tomu už bylo akorát 70 sladkých let svobody) pokračoval slavný tanečník v jeepu do zemí Beneluxu a do New Yorku se vrátil s Bingem Crosbym, dalšími revue matadory a americkými vojáky na lodi Queen Mary až po pádu toho šíleného Hitlerova poručnictví.

V prvních poválečných měsících začal všemohoucí šéf studia MGM Louis Mayer měnit Hollywood v koncern těžící zlato hlavně výrobou muzikálů. Najímal nejlepší skladatele, choreografy, kulisáky, orchestry a samozřejmě herce. Nechyběli mezi nimi ani Astaire, Crosby či Berlin.

Astaire se však na tohle tvářil dost kysele, unyle, tristně, a poněvadž by jeho povaha nedovolila ani pomyšlení, že jeho výkon nemá odpovídat nejvyšší úrovni, zdvořile oznámil, že odchází, aby se „beze zbytku věnoval rodině a svému koníčku – chovu jezdeckých koní“.

Otevřel si na Manhattanu taneční akademii s 28 zkušebnami a prostorným sálem, který nazval na počest sestry Adele. Vychoval nejméně 150 učitelů tance ručitelů odvážné romance – a ještě víc ušlechtilých koní. Jeho nejšťastnější den přišel, když kůň z „Astairovy stáje“ Triplicate porazil čtyřnohou zbožňovanou herku věhlasného šéfíka MGM Louise Mayera a vyhrál Zlatý pohár. A snad právě v ten den se mu začalo stýskat po někdejším tanci a filmování.

Když si mladý Gene Kelly – jediný Astairův pokračovatel, jenž by se s ním mohl měřit – zlomil při soustředění nohu v kotníku, požádalo studio MGM o výpomoc Freda. Zaskočil do filmu Velikonoční přehlídka jako partner k Judy Garlandové – a podal tak vynikající výkon, že zahájil další, třetí fázi své kariéry.

Irving Berlin tehdy v rozhovoru pro The New York Times připustil, že Astaire je „největší mistr tance a stejně dobrý zpěvák“.

Miláček Ameriky a Judy Garlandová se měli stát hvězdami dalšího ohlašovaného muzikálu – The Barkleys of Broadway. Garlandová však onemocněla a volba padla na Ginger Rogers zas a opět, s níž se Fred před deseti lety rozkmotřil. Snímek byl tak báječný, že Akademie filmového umění a věd mu udělila prvního Oscara. Další film, The Band Wagon, označil list The New York Times za nejlepší muzikál všech dob. Dejte si pro radost ozvěny roku 1988 s EPMD a jejich verzí Band Wagonu.

https://www.youtube.com/watch?v=izgc4MnFhyE

EPMD ‎– „Get Off The Bandwagon (Remix)“

Astaire byl ve svých třiapadesáti letech na vrcholu sil a slávy. Avšak žádná radost nebývá nezkalená. V tomto případě se ozývala rána osudu. Jeho žena Phillis, vždy zdravá a vitální, podlehla na zhoubnou rakovinu plic vzdor zákrokům nejlepších chirurgů.

Od onoho černého 13. září 1954 (přežil ji o dalších 32 a půl let) se zdálo, že Fred už nikdy nebude schopen pracovat, že film Daddy Long Legs zůstane nedokončen. Jednou ale přišel do studia a sdělil produkčnímu Engelovi: „Hele, víš co, Same, tak já to zkusím. V práci může být moje celková záchrana.“

Znovu začal hýřit a vířit talent od Boha v muzikálu s Ginger Rogers a její živočišností kočky v náručí. Koncem padesátých let vystupoval elegantně již spíše otcovsky pregnantně po boku mladých hollywoodských ňafyn Cyd Charisse, Leslie Caron, Audrey Hepburn.

Od zrodu televize se stal jejím přítelem. Zpočátku se vysílalo živě a Astaire pečlivě vybíral oslnivé partnerky. Nejprve zvolil mladičkou tanečnici Barrie Chase a přetvářel ji k obrazu svému. Kostýmy, líčení, účesy, vše vybíral sám a mluvil i kameramanům do ideálního úhle snímání. Ve filmu byl absolutním vládcem nad konečnou podobou tance, avšak za televizní revue byl i producentem a režisérem. Každá estráda nesla prostě pečeť jeho originality, jako ve vínech znalců dostává palec nahoru Egri Bikavér.

„Fred se pohybuje jako kocourek. Je neuvěřitelný partner, cítíte jeho sílu, v jeho krocích není náznak nervozity nebo improvizace nahonem.“ To je hodnocení Barrie Chase.

Margot Fonteynová v knize The Magic of Dance zdůrazňuje, že se nenechá zaslepit produkcí, „avšak kdybych měla podtrhnout jednu stránku, kterou u Astaira považuji za vůbec nejdůležitější, pak je to pregnantnost. Jeho technika je ohromující, člověk má pocit, že se umělec pohybuje vzduchem. Když se na něho díváte, zdá se vám, že je tanec snazší úděl než procházka parkem v ranní rose v ranním oparu, že je přirozenější než dýchání. To vše vás napadá, když tančí Fred.“

I v dalších letech se kritiky překonávaly v superlativech a Astaire přijímal Oscary, čestná to uznání, čestné to medaile.

Bylo mu téměř sedmdesát, když završil svou kariéru tanečníka. Hrál však dál v několika filmech, účinkoval v televizních pořadech, připomeňme aspoň jednu nejdramatičtější roli s Paulem Newmanem ve snímku The Towering Inferno.

Ještě dalších deset let válel svoje kreace, piruety, pěstoval svou slávu televizními výstupy a zůstal věrný i jezdeckému sportu. Na jednom ze závodišť, bylo to v roce 1973, se setkal se svou poslední láskou, třicítkou Robyn Smithovou, mladou jezdkyní, která věděla, jaká je Astaire hvězda, avšak žádný jeho film nikdy neviděla. Zapůsobila na ni Astairova upřímnost a skromnost. Oženil se s ní 24. června 1980 na dobrých sedm let soužití. Krátce předtím se umělecký svět připravoval na velkolepou oslavu jeho osmdesátin. Fred se upřímně divil: „A proč se to má tolik slavit? Vždyť je to jen další kulaté výročí.“

Devátého „kulatého výročí“ se tedy již nedočkal. V říši okouzlení, jejímž mistrem se stal, se neštěstí a smrt nevyskytovaly. Své diváky nikdy v desítkách vaudevillů, v patnácti divadelních revuích, ve třiatřiceti hudebních filmech, osmi hraných filmech, jedenadvaceti hudebních pořadech a televizních dramatizacích a v tisícovkách vystoupení, nerozplakal.

V pondělí, 22. června, krátce po dovršení osmaosmdesáti let, téměř přesně k výročí 7 let od svatby se svou Robyn, zemřel v Los Angeles frajer, o němž Bing Crosby nezapomene připomenout v dopise Johnovi O´Harovi: „Nikdy se nenarodil pásek, jenž by víc miloval profesionalitu a preciznost, nikdy se nenarodil a nenarodí skvělejší tanečník, člověk přívětivější, gentleman v pravém smyslu toho jména.“ Takový kujón to byl po celých 88 let.

https://www.youtube.com/watch?v=ShDVaK12Jqc

https://www.youtube.com/watch?v=Ho_JMSEK0AA

GAVIN FRIDAY & THE MAN SEEZER – „Caruso“

No, I'm not myself today.
Je suis Salome... I am romantic
Je suis Apollo... I am gigantic
Hey! Stronzo,
I'm standing next to you in the supermarket
Yeah! Your are obvious, I am oblivious

Salome, Apollo, in Technicolour
I walked on the moon to touch the stars,
A legend in my lifetime.
Oh momma! My Rosa! From an early age
I was used and abused, no more those bad reviews
Take me back to '72 my coo ca choo,
Oh! Ignorance was bliss,
Spunk-a-flow, to the joy of my first kiss

I'm not me... I'm not me... I'm not me... not me...
Non sono io!

Oh my lord, I'm so bored, what's on the TV?
Do we really need these pissy popstars
When there's not enough of me!
Oh Dada, my Dali, un chien de Lou Lou...
I am the art in your party,
Not a twist cap sniffing bore.
It's tough in the queue, it's as unto a platform shoe,
Oh! Trampled underfoot,
I'm Fred Astaire, I face the music and dance.

I'm not me... I'm not me... I'm not me... not me...
No I'm not myself... today

Oh glorioso deliver us not into frustration

Salome, Apollo, in Technicolour,
I walked on the moon to touch the stars.
Hey Stronzo... Ancora!

I'm not me... I'm not me... I'm not me... not me...
Non sono io!
Heave ho... heave ho...

Leonardo! Marlon Brando! Machiavelli!
And Bertolt's Belly!
A millionaire with curly hair, I'm your burning empire.

Greta Garbo! Andy Warhol! And his jam-roll!
Nero plays his violin, Seezer his accordian

I'm sitting in the bathtub watching the dirty water
Swirl down the plughole...  and on my stereo...
...is Caruso.