EDSON ARANTES do NASCIMENTO–PELÉ   (RICONOSCIMENTO, OMAGGIO, TRIBUTO)

☼  21.10.1940  TRÊS CORAÇÕES    a rozdýchal i tu v závěru dost emotivní nakládačku Němců družstvu Argentiny na letošním MS konaném v Brazílii…  finále 1:0 pro Evropany.

:-)

Finále mistrovství světa v kopané při kýžených proměněných šancích, jo, zaskóruj tady perně melodramaticky napínavě střelhbitě melodicky – ukaž, co je v Tobě, když se v roce 1970 v Mexiku rozhoduje o zlaté medaili mezi celky Brazílie a Itálie. Brazilci jsou ve vrcholné formě, hrají tvořivý, jiskrný, ale současně potřebně organizovaný fotbal, což dřív nebývalo zvykem. Svou skvělou techniku podřídili potřebám celku. A pak, mají ve svém centru nejlepšího fotbalistu, jaký kdy pobíhal za míčem po trávnících této kulaté planety – symetrického Pelého. Ne nadarmo se povídá, že s ním vedou 1:0, ještě než se začne hrát. Skutečného fotbalového krále, o jehož hře bylo mnoho vypovězeno, ale o němž lze jednoduše sesumírovat, že uměl, cokoliv si zkusil. Tak jako si mnozí geniální hlavičky na svět přinesly mimořádné dispozice pro určitý obor lidské činnosti a umocnili talent pílí, jako hlavičkou sirky škrtneš si každý den objevováním novot, přinesl si Edson Arantes do Nascimento vzácnou souhru dovedností – cit pro balón, odhad, přehled, mimořádné periferní vidění, rychlost, atletickou výbušnost a radost plynoucí i z vlastních chyb, neb v chybách je i fajnšmekr fajnšmekrovatější, více ligový a více lidový kujón dobré nálady.

Běží patnáctá minuta zmíněného finále, po levé straně chvatně uniká soupeřům Rivelino, jeho centr se snáší přesně do místa, kam nabíhá Pelé, výskok, hlavička a příznivci Brazílie na Aztéckém parádním stadiónu i celý národ doma se dávají unést nepopsatelným pocitem blaha. Ale houževnatí Taliáni ještě do poločasu stihnou vyrovnat skóre a zchladí euforii odvetnou brankou. Po přestávce však ovládla hrací plochu brazilská samba, hudba rovná se radost dvou tanečníků opačného pohlaví minimálně, nespočet příznivců samby maximálně. Pod náporem neustálých, rychlých, vtipných, košatých kombinací se začíná obrana Italů hroutit. Pelé není k udržení a předvádí veškeré své dovednosti. Z jeho nádherných akcí a přihrávek se rodí jedna šance za druhou. Gerson upravuje na 2:1, a potom zúročují přihrávky Pelého do vyložených pozic Jairzinho a Carlos Alberto na konečných 4:1. Gejzír radosti Brazilců na stadiónu a zejména doma od Rio de Janeira, Sao Paola, přes hlavní město Brasílii až k horám a pralesům pradávných indiánských obyvatel v západní části vzácné zeměplochy není k utišení. Žlutá barva vlajek, košil a triček zaplavila hrací plochu a pořadatelům dalo řádně zdlouhavě zabrat, než vyklidili obdélník, v němž mohli vítězové převzít do trvalého vlastnictví Zlatou Niké, protože ji vyhráli do třetice všeho dobrého z historie a splnili tak sen několika generacím příznivců hry, kterou Brazilci tolik milují. V té chvíli nejcennější klenot země se jednu chvíli objevuje i v rukou hráče, který se o triumf zasloužil strhujícím nasazením své obětavosti – Pelého. V tom okamžiku oslavná vřava dosahuje maxima. Ohlušující kakofonie píšťal, bubnů, petard a lidských hrdel posilněných od plic emocemi zdraví slavné aktéry obíhající kolem hřiště. A všichni hledali v tom rozjásaném klubku pohledem menšího muže snědé pleti a děkovali mu ze svých hrdel za největší sportovní výkon, zážitek v jejich životech, které žijí jako vzácnou kompozici jazzu potěšujícího dar jejich života.

V nenáročném, nehonosném domku fotbalisty Dondinha v malém městě Três Corações se 23. října 1940 narodil špunt, kterému sudičky přály happy birthday. Jak to už u otců, kterým se nikdy nezdařilo splnit si životní cíl bývá, v případě Dondinha, stát se oblíbeným ostříleným fotbalistou, snil o tom, že syn to za rodinu dokáže. Otec Pelého nebyl špatný hráč, ale na slušnou životní úroveň jeho umění nestačilo a potloukal se jako profesionál od klubu ke klubu. K představě, že malý Edson se jako fotbalista proslaví, se velmi upnul. Pelého matka, paní Celesta Nascimento, sledovala tyto naděje s velkými obavami, užila se svým chotěm až příliš mnoho bídy a nakonec byla dokonce potěšena, že po jednom velkém nezdaru se kopané vzdal a stal se učitelem na obecné škole v Três Corações. Neměl sice velký, ale zato pravidelný plat a pětičlenná rodina měla chudý, ale pěkný domov.

Zpočátku neměl otec na syna příliš času. Do kopané ho však nutit nemusel, zapracovaly hravé geny. Byla to vlastně jediná zábava kluků z celého městečka a malý Edson se pletl větším klukům do hry a snažil se zasáhnout míč už v době, kdy ještě ani neuměl pořádně běhat.

Sotva trochu vyrostl, stal se mu balón, samozřejmě že obyčejný hadrák vyrobený ze starých ponožek vyplněných novinami, jedinou kratochvílí. Brzy dosáhl ve výrobě hadráků velkého věhlasu, takže za ním přicházeli chlapci ze širokého okolí s potřebným materiálem, aby jim vyrobil „závodní“ kvalitní míč. Stal se uznávaným organizátorem pouličních soubojů, kapitánem. Méně již jeho umění i častou absenci zaviněnou zápalem hry překvapit soupeře nešetrnou lekcí bystrosti obdivovali jeho učitelé. Ale otec často pozoroval malého Edsona při hře a s hrdostí zjišťoval, že má mimořádné nadání někam to dotáhnout.

Jak přišel Edson k přezdívce „Pelé“ není spolehlivě objasněno, jisté je, že si přinesl už od dětství. Údajně jednou, kdy pouliční uličníci hráli „peladu“ – bosou kopanou, začali na něho pokřikovat Pelé. V portugalštině takové slovo neexistuje a nelze odvodit ani jiný význam, než „rychlonožka naboso, rychlá trefa, rychlá přihrávka“. Protože peláší. Zbývá nám ve slově vzájemná fůze rychlostní chůze s peladou.

Pelému brzy jeho vrstevníci z ulice ani městečka nemohli stačit, byl to sportovní drak neuvěřitelný exemplář, a tak uskutečnil svůj první velký přestup – do pouličního klubu „sete de Setembro“ (symbolika sedmého září), který působil ve městě Baurú. Kluci v Baurú na tom byli líp. Na ulicích byl jen malý ruch a tam si mohli, stejně jako na volných parcelách, bez starostně začutat, jak jen chtěli. Pelého klub „sete de Setembro“ se stal pro ostatní kluby v Baurú s drakem brzy postrachem.

Starosta Baurú, nadšený příznivec fotbalu, pouliční klub podporoval a dost často zápasům přihlížel. První „mistrovství města“ bylo pro chlapce v Baurú velkolepou senzací. Mužstvo „sete de Setembro“ obsadilo na turnaji druhé místo. Už v dalším roce zdolalo v rozhodujícím utkání obhájce, kteří měli ve svých řadách několik chlapců až o čtyři roky starších.

Pouliční klub nebyl pro Pelého právě nejlepší společností. Spoluhráči pocházeli většinou z chatrčí chudiny, která žila v odstrašujících poměrech. Denně měli na očích špatný příklad. Černošské matky s mnoha dětmi trpěly nespravedlnost a ústrky od občanů hladem, otcové propadali pití. O děti se prakticky nikdo nestaral.

V rodině Pelého vládly ve srovnání s tímto velmi spořádané podmínky. U Nascimentů se nikdy nekouřilo svinstvo a červené vínko se podávalo jen jako lahodný doplněk k jídlu. Jako kapitán pouličních turnajů si Pelé vybíral jen takové hráče, kteří nekouřili.

Na konci čtvrté třídy musel Pelé se školou seknout: nedostavil se ke zkouškám a hned bylo zle. Šel tedy do učení k ševci, u kterého si vydělal dolar měsíčně. Nějaké kapesné dostával ještě jako čistič bot. Už za měsíc mu mistr věnoval pár starých ošoupaných kopaček. Pelému se vyplnilo jeho nejtoužebnější přání. Pyšně se představil se svými „novými“ kopačkami u Luisitania Futebol Clube de Baurú. Zařadili ho do žákovského družstva, a to dobře udělali.

První příležitost ke kariéře se naskytla, když bývalý špičkový hráč Valdemar de Brito, blízký přítel rodiny do Nascimento, postřehl chlapcovy reakce, vlastnosti, fotbalové devizy. Byl přesvědčen o jeho síle divoké posily v akci born to be wild a dal podnět k přestupu do Baurú Atlético Clube, kde zrovna trénoval. Tak se stal Pelé jeho oblíbeným chráněncem. Byl přesvědčen, že čtrnáctiletý Pelé je schopen hrát v první lize. Se souhlasem otce Dondinha ho vzal do Sao Paula, a tam ho předvedl největším klubům Palmeiras a Corinthians. Nikdo se však o chlapce nezajímal. Rovněž návštěva v klubu Bangú v Riu zůstala nevyužita. Konečně měl de Brito bingo: Pelého přijal FC Santos.

„Hraj tak, jak si hrával na ulici. Se stejným nadšením a lehkým srdcem, a pak všechno půjde samo.“ Když k sobě lnou kvalita duše s kvalitou hry, hra s duší se doplňují a vznikne kavalírská podívaná snadno. Kolo má duši, míč má vzduch uvnitř jako duši. S těmito slovy se rozloučil se svým tehdy patnáctiletým žákem.

Trenér Santosu Lula hlídal Pelého jako oko v hlavě. Ubytoval ho v tréninkovém táboře Vila Belmilro a velmi rychle zajistil uzavření smlouvy. Zaručovala Pelému 6 000 cruzeirů měsíčně, byt a stravu zdarma. I když hrál Pelé nejprve v dorosteneckém a později v okresním amatérském družstvu, trénoval pod vedením Luly s prvoligovými profesionály. Už v prvním utkání amatérů se vyznamenal jako střelec. Nic už nemohlo zadržet Pelého na cestě mezi nejlepšími. Sotva šestnáctiletý fajnšmekr byl trenérem Lulou zařazen do kombinovaného mužstva, které vyhrálo v Cubatau v jednom přáteláku 6:1. Poprvé hrál Pelé vedle Zita a Dorvala v oficiálním utkání za FC Santos. Z šesti branek vstřelil čtyři. O něco později sehrál své první mezinárodní utkání. Švédský klub AIK Stockholm, vracející se z Buenos Aires, přerušil cestu v Santosu. Skandinávci podlehli náporu 0:1. Pelé se líbil a Lula se už nerozmýšlel a postavil Pelého i v následujících ligových zápasech. V sezóně 1957 dřel FC Santos, aby získal své třetí prvenství ve skupině Sao Paulo. Pelého jméno zdomácnělo v tisku. Brazilští sportovní komentátoři jsou kritičtí, Pelé však obstál na jedničku. Vzbudil pozornost těch, kteří sestavovali národní manšaft. Po nezdaru na mistrovství Jižní Ameriky v Limě se spěšně hledala nová želízka v ohni, škrtni sirkou a dokaž využít šance, proměnit šance. Zbývalo jen osm měsíců do mistrovství světa ve Švédsku, vyhlášené vlasti Vikingů.

Pelé byl v té době na dovolené u svých rodičů v Baurú. Rozhlasová stanice Panamericano ze Sao Paula oznámila nominaci proti Argentině. V rodině do Nascimento nevěřili svým uším, když slyšeli jméno Pelé s hvězdami Niltonem Santosem, Mazzolou, Zitem a Bellinim. Fotbal byl tenkrát o sympatických hráčích a sympatických bojovnících s duchem.

Pelé v národním mužstvu, to je gól! V malém městě se tahle bomba šířila jako oheň. Dondinhův domek byl obležen spoustou známých a zvědavců. Jak Pelé později vyprávěl, nemohl rozčilením tehdy spát. „Jsem schopen ten úkol splnit?“ vrtalo mu hlavou. Nedovršil ještě svou sedmnáctku věku!

Ke svému prvnímu mezistátnímu utkání nastoupil Pelé na stadiónu Maracaná proti Argentíně. Sice až v druhém poločase, nervy měl z toho nejisté, to víte, roztřesená kolena, vždyť v ochozech skandovalo a projevovalo se naráz 150 000 diváků. Ale jakmile se párkrát potkal s míčem, vzpomněl si na fantastická de Britova slova a zcela splynul se hrou. Vyrovnávací branku, kterou vypálil a proměnil úžasnou technikou, přijali diváci s obrovským potěšením, strašně ji tomu černému reprezentantovi přáli…

*

Brazilci ještě nechyběli na žádném šampionátu a vždy byli ozdobou turnajů. Fajnšmekříci velkého fotbalu velkých fotbalových srdcí. Konečný efekt jim však dosud jen o vlásek unikal. A přitom tolik toužili odčinit „potupu“, která je potkala v roce 1950, kdy na domácí půdě prohráli finálový zápas s Uruguayí.

Teď po osmi letech měli ve Švédsku znova svoji příležitost jistou. Zahájili slibným vítězstvím 3:0 nad Rakouskem. V dalším zápase však kapitán Anglie Billy Wright spolu s brankářem McDonaldem ubránili brazilský nápor nejen na nervy a udrželi nerozhodný stav 0:0. Postup teď mohlo Brazílii zajistit jen vítězství nad Ruskem, který tu hrál (světe, div se) také dobrou a účelnou kopanou.

V té chvíli si kulaťoučký brazilský trenér Vicente Feola Filho asi v duchu říkal: „Děj se vůle boží – a prozřetelně na hřiště vyslal dvě zbrusu neokoukané tváře. Pravé křídlo Garrinchu a levou spojku Pelého. Za tento krok ho později velebila celá Brazílie včetně indiánské populace.

Už první minuty připomínaly brazilskou sambu v nejdokonalejším podání. Tři nastřelené tyče a ve třetí minutě vedoucí branka. Mužstvo Ruska a vodky se nedostalo ani k protiakci. Brazilci s přibývajícím časem zesilovali ehm tornádo, skvělý Jašin měl co dělat, aby udržel výsledek na přijatelné mezi – 0:2.

Také ve čtvrtfinálovém utkání Brazílie – Wales se hrálo jen na jednu branku a pouze zázraky Jacka Kelseye, Merlinsky střežícího branku Walesu, vedly k výsledku 1:0. Autorem branky byl uvolněný a zapálený čiperka Pelé. Ten pak v semifinále s Francouzi dosáhl hat–tricku a ve finále vstřelil Švédům dva z pěti brazilských gólových šlupek.

Ve finálovém utkání se Švédy překonala hra Brazilců všechno, co dosud bylo v kopané předváděno. Jen tři minuty snad mohl někdo uvěřit na zázrak, když Liedholm střelou z hranice pokutového území vypálil vedoucí gól Švédska. Za tři minuty však Vavá hladce vyrovnává a od této chvíle existovalo na hřišti jen jedno družstvo. Garrincha nevyzpytatelně pernými kličkami obcházel své strážce a posílal do pokutového území jeden lepší centr vedle další a další šance. Z jeho servisu také padly obě první branky.

Po změně stran přišly velké chvíle Pelého. Jako lasička proklouzával švédskými řadami, klamal tělem, zasekával míče, posílal nádherné přihrávky (chyť si to, dovedo od Švédské reprezentace) do volného prostoru (že bys nemohl všemu šéfovat, hm?), krátkými narážečkami vrážel klíny do severského obranného valu. Střílel levou i pravou rychlonožkou, vyhrával souboje hlavou. Všechno s náramnou nonšalantností, lehkostí, samozřejmostí, jako kdyby hrál s bosými kamarády někde na Capacabaně pro radost slečen před projevy nejbližší smyslné slibné noci.

V těchto rozhodujících chvílích se zdálo, že kopaná už asi nemůže nabídnout nic krásnějšího. Vedle pořádně urostlých potomků Vikingů vypadal Pelé jako drobotina, školní dorost, ale fotbalově už byl gigantem před další proměněnou šancí. Dvěma brankami ve druhé půli zvýšil vedení Brazilců, které ještě přikrášlil pátým gólem Zagalo. Budiž však popravdě řečeno, že v tu červnovou neděli by neobstálo v boji s Brazilci žádné mužstvo na světě, prozřetelná boží prostoto.

Když ukončil rozhodčí tento festival brazilské fotbalové chlouby a skončil muka Seveřanů v očích světa, seskupili se Brazilci před hlavní tribunou. V té chvíli, opřen o Didiho a Gilmara, se Pelé najednou rozplakal. Byly to dětské slzičky štěstí z naplněného snu. Byl ještě chlapcem. Vždyť mu v té době nebylo celých osmnáct.

Konečně se tedy Brazilci stali pány fotbalového světa. Získali titul způsobem, který nenechal nikoho na pochybách, že šampiónem je nejlepší z nejlepších. Jedenáctka: Gilmar – Djalma Santos, Bellini, Orlando, Nilton Santos – Zito, Didi – Garrincha, Vavá, Pelé, Zagalo přinesla fotbalovému světu pořádnou podívanou – i nový herní systém 4–2–4.

O čtyři roky později se hrálo mistrovství světa v Chile. Nám přineslo obrovskou radost, ale Pelému, byť se Brazílie znovu stala mistrem, jen hořký pocit pelyňku. Zranění mu nedovolilo nastoupit a skórovat během finálového utkání, které Brazilci stvrdili výhrou i tak se slušným výsledkem 3:1. Za zmínku však stojí jedna událost z prvního utkání Československo – Brazílie v kvalifikační skupince.

„Stáli proti sobě jako dvě pevnosti. Navzájem se opatrně pozorovali a zkoušeli. Brazilci se tentokrát odhodlali dokonce k defenzívní hře s formací 4–3–3. Útočníci to měli těžké. Jeden zvláště. Pelé. Proti němu hrál tehdejší nejlepší záložník světa Josef Masopust. Souboje obou hlav slibovaly požitek.

Pelé začal hrát rychle a rázně. Chtěl zadní řady Čechoslováků překvapit nájezdy. Objevoval se v těsné blízkosti branky a přitom náhle zmizel z nebezpečného pásma soupeře a pohyboval se uprostřed hřiště. Neustále měnil místo a mistrně dirigoval hru. Klidně a uvážlivě, jako člen generálního štábu. Masopust ho nepřestával sledovat. Sotva však soupeř uvolnit jen malý prostor, už tam zahučela střela ze 30 metrů na Šrojffovu branku.

Náhle zůstal Pelé stát. Bez pohybu… jen na pár nicotných vteřin. Bolestí se sehnul. Málokdo to postřehl. Teprve když nereagoval na Didiho přihrávku, přerušil rozhodčí Schwinte hru. Pelé odkulhal ze hřiště.

Bolest, která ho měsíce sužovala, se ozvala. Teď mu to bylo jasné. Muselo se to stát právě při mistrovství světa, kdy jeho vlast potřebuje v každém utkání jedenáct dokonale trénovaných hráčů! Chvíli se pokoušel zranění rozpohybovat. Až po několika minutách mu přihrál Zagallo lehký míč. Zůstal stát před nohama Pelého na šířku dlaně. Okamžitě byl Čechoslovák Masopust u něj.

Na hřišti se nikdo ani nepohnul. Rozhostilo se hrobové ticho. Teprve Zitovo zvolání „přihraj meloun zpátky“ je přerušilo. Pelé však zůstával bez pohybu.

Masopust se lehce mohl zmocnit míče a založit útok svého družstva. Neudělal to. Nechtěl sebrat svému velkému soupeři příležitost poslat míč aspoň do zámezí. Pelé respektoval velkorysé gesto Čechoslováka a poslal špičkou míč za postranní čáru.

Po přerušení hry odvedl Masopust za potlesku a lesku v očích diváků Pelého ze hřiště.“

*

Ale čekal ho ještě mnohem horší zážitek, a to na MS 1966 v Anglii. Stal se tam obětí brutální hry, zákroků, které neměly s kopanou fajnšmekrů nic společného a sledovaly jen jediný cíl, vyřadit nejlepšího hráče Brazílie a světa z provozu. Až příliš se tehdy udělalo ze strany rozhodčích i v zákulisí pro to, aby se Anglie stala mistrem světa. A nejvíce na to doplatila právě jihoamerická kopaná. Argentince rozvrátil rozhodčí z Německých rovinek Kreitlein (pruhové lejno po obvodu kruhovém), a Brazilce hrubá urážející hra. Bezelstný Pelé uměl hrát nádherný fotbal, snad jen jediné neuměl tak jako třeba Bican nebo Platini – vyhýbat se faulům soupeře, zdárně předvídat jejich nečistý záměr. Také jsem neuměl předvídat tu hnusotu u jednoho diletanta pacholka zápasníka zápachu v práci Jiřího Kopala bohužel ve slabé chvíli z 2.12.2011. Pelé, on sám ani faulovat vědomě neuměl, když už někdy míra jeho trpělivosti přetekla únosnou mez, následoval na hony viditelný zákrok, který soupeři nemohl ublížit, a v tom je celá pointa dobrého hráče, dobrý hráč nikdy neublíží nikomu jako nějaký záludný samolibý sráč lejno.

V Mexiku v roce 1970 hrál Pelé na svém posledním mistrovství světa. Svému klubu FC Santos zůstal věrný po celou dobu své vrcholné kariéry. Teprve v jejím závěru přešel do USA. Z finančního hlediska to byl jeden z nejvydařenějších přestupů v historii kopané. Přechod Pelého do New Yorku znamenal velké oživení zájmu o kopanou v USA. I v tom splnil své poslání.

Pelé – král a zároveň svátek fotbalových utkání. Svět má a bude mít nové sportovní idoly. Platiniho, Real Madrid Club de Fútbol, přezdívaný jako bílý balet na trávníku (Los Blancos), přijdou ještě další jako ti letošní machři ze SRN, machbar – to zajisté dáš, kámo. Ale sotva příklad některého z nich přivede na plochy a hřiště tolik zvědavců jako jich přilákal Pelé. Zůstane největší, protože krom fotbalových kvalit měl i vzácné lidské vlastnosti – skromnost, slušnost, toleranci. Bratrství k pravidlům a lásku k pohyblivému míči.