HIPPOKRATES (ŘECKY: Iπποκράτης)

☼     460 před Kristem       KÓS             ۞      377   B.C.  LARISSA

„Život je krátký, umění dlouhé, příležitost prchavá, zkušenost klamná, úsudek obtížný.“  Hippokratés

*

Naši předci pochopitelně neznali dnešní civilizační nešvary a choroby vzniklé se sedmi miliardami přírůstků lidstva, to však neznamená, že by nebyli nemocní. Trpěli vrozenými vadami, úrazy či poraněními způsobenými rostlinami, zvířaty nebo lidmi bestiemi. Proti všem těmto neduhům hledali nějakou záchranu a snažili se přijít jejich příčině na kloub. Ale protože se jich nedopátrali, domnívali se, že jde o působení nadpřirozených sil. Nemocný byl „poznamenán“, potrestán, byla to kletba, od níž se musel oprostit, aby se vyléčil. Prvními lékaři byli proto kouzelníci, kteří se snaží právě tak léčit jako usmiřovat původy zla. Když vznikly kolem Středozemního moře první městské civilizace, nahradil kouzelníka kněz–léčitel–v péči lepší bylinář a pěstitel. V Mezopotámii stejně jako v Egyptě patřilo k jejich povinnostem sbírat za svitu Měsíce (měsíční prach odvrátí strach) byliny čelící vlivu zlých duchů.

Osmnáct století před Kristem začal vládce Starobabylónské říše Chammurabi rozlišovat mezi kněžími–lékaři, odpovědnými bohům a chirurgy, kteří se jako městské osoby zodpovídaly státu. V Egyptě se za faraónů objevili první specialisté. Každý uzdravoval jen patřičnou část těla. Hérodotos píše ve svých Dějinách: „V Egyptě je celá řada lékařů: jsou ti, co se zabývají jen očima, hlavou či břichem, ba i nemocemi nepostřehnutelnými lidským okem.“ Dodává však, že ctitelé Isidy a Osirida se domnívají, že jim vládnou nadpozemské síly, především znamení zvěrokruhu.

Medicína prvních velkých civilizací se tehdy mísila s pověrami. Bez porady s orákulem se lidé odmítali do čehokoliv pouštět bezhlavě. Snažili se zjednat si přízeň bohů oběťmi, vztyčováním Totemů a Soch, nošením Amuletů, Tetováním… a uvažováním o nesmrtelnosti chrousta – když je taková spousta banálních i bohužel vážně smrtelných bacilů číhajících v banálních bacilonosičích, vypukne-li někde pandemie.

Vyprostit medicínu z dvojího pouta pověr a apriorních schémat se podařilo až Hippokratovi. Udělal z ní vědní obor založený na pokusech a pozorování. Jako první skutečný lékař napsal medově poplatný medicínský závěr: „Je třeba prostudovat všechno tak dopodrobna, abychom se dopouštěli jen malých chyb… Lékař je jako lodivod. Pluje-li nesprávnou cestou za pěkného počasí, nikdo si to zpočátku neuvědomí. Avšak za bouře, když se loď dostane do nesnází, zaviní chyba zkázu.“ A dále nabádá k pěstování zdravého základu v jádru rozumu: „Jedině prostřednictvím medicíny dospějeme k určitým znalostem o lidské přirozenosti zdravého ducha ve zdravém tělesnu, avšak jenom tehdy, bereme-li lékařství v celé jeho obecné dimenzi prospěšně uzdravovat.“ Při léčení užíval sám zřejmě jen prostředků v jeho době již známých. Používal jich však uvážlivě, a dalo by se říci, že skutečně racionálně. Každý protijed je i jed. Hlavně pak popisoval a třídil choroby a pozoroval jejich příznaky. Jeho soustava nemocí zůstala v platnosti po celá staletí. Ale co víme o muži, jehož proslulá přísaha platí s dílčími úpravami až do současnosti?

Odpověď na tuto otázku není jednoznačná nebo lehká k vyhledání. Doba, která dala světu sochaře Feidia, filozofa Platona, básníky Aischyla a Sofokla, darovala lidstvu také autora mnoha vzácných lékařských knih–pana Hippokrata.

Nedaleko západního břehu Malé Asie leží podlouhlý řecký ostrov Kós. Tady žili začátkem pátého století před Kristem lékař Héraklidés a jeho manželka Fainereté, což znamená zářící ctnost. Kolem roku 460 před Kristem se těmto manželům narodil chlapec. Miminko obdrželo zvučné jméno Hippokrates, což doslovně znamená krotitel koní nebo vládce koní. Vyrůstal v takzvané asklépiánské rodině – byly představitelkami učení nezávislého na kněžské medicíně a předávaly lékařské poznatky formou lékařských dynastií následujícím generacím.

Již Hippokrates starší, děda proslaveného lékaře, studoval medicínu a věnoval se anatomii. Rovněž Héraklidés, jeho otec, se zabýval především dietetikou, jez do polo syta, pij za jednoho střízlíka. Velký Hippokrates shromažďoval a utřiďoval všechny jemu dostupné předchozí recepty a vnesl své poznatky do všech koutů antického světa v době, kdy neexistoval internet. Pod jeho jménem se dochovalo přes padesát vědeckých děl.

*

Vstup do světa medicíny neměl usnadněn. František Gel o tom ve své knížce Pane doktore píše: „Nejdříve se musel střetnout s kultem na poledníku nultém, s kultem Asklépiovým. Asklépios, kterého známe více podle jeho latinského pojmenování Aesculap, byl ve starém Řecku a Římě bohem lékařství. Každý obor činnosti měl svého boha, své výhody, své vlohy a ani lékařství se tomu nemohlo vyhnout. Řecké legendy vyprávějí, že Asklépios byl synem boha Apollóna a dcery jednoho thesalského vládce, tedy po tatínkovi bůh, po mamince obyčejný smrtelník. Dovedl prý léčit všechny nemoci hlavně čarováním, léčebnými elixíry a železem. Doporučuji vřele navštívit Železitou hůrku v západních Čechách při hranici s BRD a načerpat zde chutnou energii přímo od pramene. Jak ta voděnka dobře zachutnala. Uměl prý dokonce křísit mrtvé. Zeus, nejvyšší řecký bůh, ho ztrestal bleskem, ale pak se nějak obměkčil a zařadil ho do souhvězdí jako Hadonoše. Když se podíváte na hvězdnou oblohu, dodnes ho tam najdete. A symbol Hadonoše, hůl ovitá hadem, říká se jí také Aeskulapova hůlka, se stala proto symbolikou lékařských postupů. Ať už byl Asklépios jaký chtěl, jeho učení bylo v Hippokratově době už moc zastaralé. Kult uctívání Asklépia začal asi 700 let předtím, než se Hippokrates narodil. Po celém Řecku byly vystavěny chrámy, ke kterým proudili nemocní i z větších dálek, když už nemohli chodit, posílali své příbuzné a náhradníky. Lékaři, mezi nimi i Hippokratův otec, uměli sice trochu ošetřovat rány a vředy, používali vodoléčby a vedli k určité hygieně, předepisovali diety a tělocvik, ale i oni zůstávali většinou u modlení a zaříkání. Léčba probíhala v době spánku, klidu na lůžku, často po zjevení boha nebo hada. Ti, kteří se úspěšně vyléčili, vpisovali pak do sloupů své feedbacky Ó Díky, teď jsem zas plná/ý sil.

Nevíme, je-li pravda, že Hippokrates spálil Asklépiův chrám na Kósu. Zdá se dokonce, že si této tradice i vážil, když nebylo nic lepšího. Nemocní lidé neměli sice velkou naději na úspěch léčby, ale měli aspoň pocit, že v bídě nemoci jim někdo pomáhá. A konečně, sám mnohé znal od táty, který jako lékař Asklépiova chrámu získal hodně zkušeností.“

Jako „periodeut“, učitel, putoval Hippokrates od města k městu. Často byl zobrazován s kloboukem a holí, symboly poutníka na špacíru. Procestoval Egypt, Řecko a Skýthii; vyučoval v Larisse, v Thesálii, vyšetřoval marody v Thasu, Délosu, Abdeře, Krotoně, Kranonu, Aniadu, Theře, Omile. Zdržoval se prý v Aténách v době známého moru v roce 431 před Kristem, kterému padl za oběť také Perikles. Putoval do Makedonie, na dvůr krále Perdikkase. Došel prý i do Afriky.

Jeho život bývá, tak jako je tomu u mnohých lidových géniů, protkán legendami, které se jen trochu zakládají na pravdě a pomáhají nám porozumět životu tohoto velkého kamaráda provozování zázraků. Jednou z nich je i tradované setkání Hippokrata s Démokritem. Ačkoliv o něm podalo zprávu mnoho historiků byzantské epochy, současní badatelé se k němu staví skepticky. I přes to, že Démokritos žil v thrácké Abdeře a Hippokrates podnikl několik cest do Thrákie. Všechny knihy „epidemií“ také obsahují hlášení o nemocných z těchto měst. Oba se dožili slušně vysokého věku. Naši antičtí informátoři zkrátka vycházeli z přirozeného předpokladu, že Hippokrates by se při své povaze chtěl docela určitě poznat s Démokritem, který byl jeho duchovním předchůdcem a zabýval se také lékařskými problémy.

Jiný známý příběh o Hippokratovi vypráví o jeho odmítnutí daru od Artaxerxese, nepřítele Řeků i reků. Zval ho ke svému dvoru a nabízel mu prvotřídní dary, ale vlastenecky smýšlející Hippokrates pozvání zdvořile zásadně odmítl. Malíř Girodet–Trison zobrazil scénu, jak se s ošklivostí odvrací od královských pokladů. Tento příběh připomíná jiný podobný o Hérakleitovi, který prý nechtěl ošetřit Darea. Tyto legendy ukazují vztahy, které vládly mezi perskými králi a řeckými koloniemi, které chtěly zůstat nezávislé na jejich vynucené ochraně na hraně. Skutečnost, že Hippokrates pobýval u Skýthů, dosvědčují jeho popisy a pozorování, z nichž jasně vyplývá, že jejich autor vděčí za své překvapivé znalosti poměrů pobytu u těchto horkokrevných národů.

Jindy se Hippokrates a Europhon z Knidu setkali u lůžka nemocného Perdikkase II., makedonského krále, který měl záhadnou chronickou chorobu. Způsob práce škol z Knidu a Kósu byl velmi rozdílný. Europhon léčil krále způsobem, který se neosvědčil. Hippokrates si všímal všeobecných příznaků, ale i těch nejmenších změn v chování nemocného, a proto odhalil psychickou příčinu Perdikkasovy nemoci. Po vyléčení ho král zahrnul poctami, ale marně prosil, aby zůstal na jeho dvoře.

Tento poslední příběh dokazuje, že se psychoterapeutická léčba používala již v antice nejen v chrámové medicíně, ale i mezi hippokratovskými lékaři. A také to, že autor legendy, je-li to vůbec nějaká legenda, chtěl znázornit řevnivost obou škol: z Knidu a Kósu. Toto zápolení trvalo celá staletí. Mohli bychom ho nazvat duchem analýzy a duchem syntézy, přičemž prvně jmenovaný má tendenci oddělovat a vydělovat, ten druhý zdůrazňovat celistvost jevů.

Hippokrates měl dva syny, Thessala a Drakonta, a jednu dceru, která se provdala za slavného ranhojiče. Četní vnuci nosili jeho jméno a známe je jako Hippokrata III. až po Hippokrata VII. Všichni byli osvědčení lékaři. Patřili do hippokratovské školy, což je mimochodem další důvod, proč je tak obtížné odlišit zásadní spisy Hippokratovy od spisů autorů, kteří žili před a po něm. Jedním z nejdůležitějších dokumentů v dějinách medicíny je sbírka známá pod názvem Corpus hippocraticum, která zřejmě pochází z poloviny pátého století před Kristem. Stejně jako básně Homérovy jsou to díla velmi cenná, klasická. Je jich mnoho, jsou v nich i vzájemné protimluvy; z toho se dá soudit, že nepocházejí od jediného autora. Kritikové se dlouho snažili odlišit záznamy mistra od prací jeho žáků, ale pro lékaře to nemá stěžejní význam. Pro rozvoj medicíny je daleko zajímavější poznat, jak probíhaly objevy v lékařství, v jakém vztahu byly ke stěhování národů a jak narůstalo vědění v celém období.

Můžeme se domnívat, že Hippokratovy představy jsou přesně a detailně prezentovány právě v tomto díle. Vedle toho tu najdeme i reakci na vědecké názory tehdejších současníků. Hippokrates představuje nový typ lékařství, které odporuje starým zásadám, náboženským rituálům a magii. A teď se můžeme zeptat: Proč měl právě tento muž takový dobrý vliv? V čem spočívalo jeho učení?

Odpověď nalezneme v několika prostých větách, do kterých by se dal shrnout základní obsah tisícestránkového počtení: První povinností lékaře je neuškodit, uklidnit. Žádná nemoc není trest seslaný od bohů a každá nemoc má přirozené příčiny. Varuj se zbytečných zásahů, dělej jen to, čeho je opravdu třeba, software přírody si chce sám přivolat pomoc, upravme jí jen cesty, odstraňujme překážky. I příroda však může být někdy malátná a od toho je lékař, aby jí pomáhal přes obtíže. Užitím léků prostých a neškodných se Hippokrates třeba snažil o snížení horeček. Na rozdíl od polykání trusu netopýrů, což doporučovali jeho konkurenti, předepisoval vodu mírně okyselenou octem. Za lék považoval i správnou životosprávu, řecky dietu. Jako dietní jídlo třeba doporučoval polévku z krup nebo ječnou kaši. Není od věci oblíbit si také řecký jogurt s tvarohem, s medem, s ovocem.

K vyšetřování neměl mnoho prostředků. K diagnóze dospívá jen prostřednictvím očí, uší, nosu, poslechu a ochutnávky. Dodnes se lékař zcela v duchu jeho zásad pacientů ptá: „Jak se cítíte? Co vás kde bolí? Dýcháte rychle nebo pomalu?“

Nevěděl nic o baktériích či virech, neznal podstatu biologických životních pochodů, a tak jen vnějškově zkoumal moč či ohmatával játra. Tím spíš si zasluhují respekt například jeho výroky o epilepsii: „Žádná nemoc není více božská ani více lidská než jiná, všechny mají přirozené příčiny, bez nichž nemůže žádná nemoc vzniknout a bujet.“ Musel to být i statečný nezmar, neboť takové prohlášení se mohlo považovat i za rouhání bohům. Vždyť za něco podobného byl jeho současník a jeden z největších řeckých filozofů Sokrates odsouzen k trestu smrti vypitím číše bolehlavu.

Ve své době zastupoval Hippokrates především nový způsob myšlení. Použil v medicíně úvahy řeckých přírodních filozofů, především Hérakleita a iónské školy. Viděli ve zrození velký zákon přírody. Vše ve vesmíru je v pohybu, každý jev se projevuje změnou, nic není nepohyblivé, neexistuje odděleně, všechno se navzájem proniká, vytváří se z protikladů, každé narození je doprovázeno smrtí. Ve změně stavu materie je obsaženo zrození ohně a smrt vody. Zrod je podmíněn věčným protikladem věcí, který je výrazem změny. Takový je dialektický způsob uvažování, se kterým se setkáváme u Thaleta, Anaximandra, Anaximena, Empedokla a dokonce i u Pythagora.

I podle Hippokrata neprobíhá nic odděleně, ale tvoří část a osu jednoho děje. Všechno má tudíž přítomnost, minulost a budoucnost. Pohyb jednoho dílu je závislý na pohybu celku. „Příroda má pouze jeden díl a jedno směřování. Účastní se ho celé tělo. Vše je ve všeobecném souladu. I nejmenší vnější konec je ve vztahu k původu.“ V jedinci vedle sebe existují zdraví i nákazy a podmiňují zvláštní biologické chování, které určuje stav organismu v daném okamžiku života.

Medicína vznikla podle něho v okamžiku, kdy člověk výběrem a úpravou odlišil zvířecí potravu od své vlastní. A umění životosprávy, dieta, hraje vůbec prim v jeho díle. Zajímají ho také vztahy mezi člověkem a prostředím, ve kterém se zrovna vyskytuje. Tuto problematiku zvlášť rozvádí ve své učebnici o vzduchu, vodě a prostředí. Přesně vymezil pojem temperamentu. Určuje ho charakter hlavní šťávy, která u daného jedince převládá. Duševní rozpoložení a povaha člověka je dána různým poměrem tělesných šťáv. Z toho pak vznikají odlišné temperamenty: sangvinický, flegmatický, cholerický a melancholický. Teorie o šťávách existovaly již před Hippokratem. Ostře bojoval proti přírodním filozofům přiznávajícím pouze jednu základní látku, neboť pro něho bylo tělo spojením pevného a tekutého. Tekutiny jsou šťávy. A z jejich činnosti vznikají životadárné jevy.

Onemocnění je podle Hippokrata vyvoláno poruchou rovnováhy mezi šťávami či změnou jejich povahy. Rovnováha nastává při naprostém zdraví. Tento stav se nazývá „Eukrasie“. Ale nesmí se jí věřit, zdraví je nejistý stav. Drobné slabosti, neviditelné poruchy se po jistou dobu v těle rozplynou, ale pak nastoupí prudká základní konstelace – nemoc. Havárie. Malér. Pokud chceme nad ní s pompou zvítězit, je třeba rozpoznat, odkud vánek vane.

S tím souvisí jiný Hippokratův zákon. Příroda má vrozený sklon znovu vytvářet narušenou rovnováhu, psychózu. Organismus se snaží sám od ztráty rovnováhy šťáv osvobodit. Příroda je tedy svým vlastním lékařem. „Příroda je příčinou zpětných vlivů, které se odehrávají při onemocnění na obranu zdraví a pro vyléčení nemoci, i když se proti tomu vůle brání. Příroda je lékařem nemocí. Sama si v sobě hledá prostředky a cesty, ne pomocí rozumu, to by tomu dala na frak… Lékař je služebník a interpret přírodních dějství.“ Tento přirozený sklon vracet harmonii se projevuje varem, biologickým projevem, kterým se vadná šťáva přeměňuje, stává neškodnou. Vylučování probíhá buď přirozenými cestami, nebo nakupením na určitém místě těla jako vyrážka, hnisavý vřed, metastáza a podobně.

Celkové onemocnění, které se vyvíjí spolu s učením o účasti celého organismu na nemoci i v těch případech, kde jde jen o lokální onemocnění, je pouze závěrečnou fází vývoje, ale charakterizuje je velmi přesně hippokratovské pojetí. Hippokrates odmítal uznat čistě lokální poruchy jako příčiny onemocnění.

Léčení rozdělili jeho vyznavači na tři základní úkony, uznávané dodnes. Hovořili o diagnóze, prognóze a terapii. K diagnóze jim sloužila anamnéza a objektivní vyšetření trpícího pacienta. Nemoc člověka není nekonečný jev, ale má svůj průběh a různá stadia. Terapii zakládali na přesvědčení, že rozhodujícím faktorem v boji s nemocí je přirozenost člověka, která ji musí sama překonat. Lékařovým úkolem je pomáhat přirozeným silám. Na nemocného člověka pohlíželi v souvislostech s jeho životním prostředím.

Na svou dobu popsal Hippokrates výborně plicní a kostní tuberkulózu, záškrt a jiná onemocnění. Objevil bezprostřední auskultaci – metodu poslechu, vyslovil zásadu zaměnitelnosti nemocí: „Ti, kteří trpí malárií, nemohou dostat epilepsii. Ale mají-li epilepsii a dostanou malárii, pomůže druhá tu první vyléčit. Dnes víme, že vyléčení progresívní paralýzy lze dosáhnout pomocí přeočkování malárií. Již v Epidemiích poznamenal Hippokrates: „Alkipos měl záchvaty šílenství. Důsledkem akutního nástupu horečky tyto záchvaty přestaly.“

I když chirurgie byla tenkrát ještě v plenkách, přesto zkoušel dosti odvážné operace: zákroky do močového měchýře, ledvin, očí, řezy do břicha, trepanace a amputace.

V Corpus hippocraticum najdeme i spis o pravidlech a zásadách lékařského povolání, které byly později kodifikovány ve formě Hippokratovy přísahy. Její podstatou je vymezení lékařské důstojnosti a zvláště stavovská etika, která měla odlišovat Hippokratovy učedníky od zaprodanců šarlatánů.

Hippokrates je považován za praotce funkční medicíny. Je to oprávněné tvrzení. Jako první poznal rozmanité složení organismu, které sahá od původních základních pojmů přírodních filozofů až po planetární systémy antického obrazu světa. A přece ho i po smrti provázely legendy. Když byl pochován poblíž Larissy, vyrostl nad jeho hrobem ohromný platan. V jeho dutině se usadily včely, jejichž hojivý med měl prý samé léčivé účinky. To je samozřejmě pověra. Ale přece jen má v něčem pravdu. Jeho učení nebylo po smrti zapomenuto. I když se v lecčems zmýlil, což samozřejmě souvisí se znalostmi doby, mnoha jeho zásad se drží doktůrci (ne zaprodanci a jiní neslavní dacanové) až dodnes.

„Pomáhat – nebo alespoň neškodit.“

Osídlenou zemi (Ekumenu) člení – podle předpokladů pro život lidí – na tři pásy:

• chladný – severní (kde žijí Skýtové)
• nejpříznivější – mírný (do nějž patří Řecko)
• suchý – jižní (zahrnující Libyi (Afriku), Egypt a větší část Asie).

Na základě porovnávání obyvatelstva těchto pásů dochází k závěru, že vlastnosti těla i ducha jsou určovány (či přinejmenším ovlivňovány) podnebím.

HADONOŠ

Souhvězdí se hledá s námahou, ale pokud budete trpěliví, naleznete je uprostřed oblohy mezi souhvězdími Herkula, Střelce a Štíra. Je úzce spojeno se souhvězdím Hada, které dělí na dvě poloviny. Při „levé noze“ Hadonoše vzplála roku 1604 supernova, kterou popsal hvězdář a cestář Rudolfa II. Jan Kepler. Byla to poslední pozorovaná supernova v naší galaxii.

Souhvězdí zobrazuje postavu muže s obrovitým hadem. Podle legendy je to Asklépios čili Aesculap – bůh medicíny a lékařů, zobrazovaný jako vousáč se psem a holí ovinutou hadem. Asklépios byl synem boha slunce a věštby Apollóna a vodní víly Korónis. Ta se ale odvážila si kromě něj držet ještě smrtelného milence. Když se o tom Apollón domákl, ztropil scénu a rozhodl se jí usmrtit zákeřnou chorobou za pomoci své sestry Artemis. Když mrtvé tělo vodní víly hořelo na hranici, zželelo se Apollónovi nenarozeného syna, kterého Korónis očekávala, a vyňal jej z jejího lůna. Tím dítětem byl Asklépios. Byl vychováván moudrým kentaurem Cheirónem (viz souhvězdí Kentaura), od kterého pochytil veškeré lékařské umění. Asklépios v něm byl však natolik dokonalý sluha, že křísil i mrtvé. Proto jej musel Zeus zabít bleskem. Skutečný Asklépios byl thessalský lékař, který se tak proslavil po celém Řecku, že byl prohlášen za boha a uctíván hlavně ve svatyni v Epidauru na Peloponésu. Zde byli chováni posvátní hadi, kteří ztělesňovali jeho božskou léčivou sílu.

Dcerou Asklépia byla Hygeia, kyprá i čiperná bohyně zdraví, od jejíhož jména pochází označení hygiena.

„Mým marodům – Jak vyrobit pacienta“

MUDr. JAN HNÍZDIL

Knižní výběr z článků a úvah MUDr. Jana Hnízdila lze vřele doporučit všem, kteří si považují zdraví vlastního i zdraví společnosti a jsou ochotni pro ně něco udělat. Mohou si být jisti, že je četba nejen poučí, nýbrž i povzbudí a pobaví. Jan Hnízdil má totiž dar psát přístupně a srozumitelně a navíc i s vtipem, elegancí a humorem, ať už je řeč o záludnostech úzce odborných, nebo o věcech obecnějšího dosahu, o lékařství, o sportu či o politice. A jak se sluší na vyznavače psychosomatiky a celostního pohledu na člověka, nikdy nezapomíná uvádět zcela konkrétní příklady a pronikat do všech zákoutí životních příběhů.

:)

Co by konstatoval Hippokrates svým názorným př. a znázorněným dějinám v roce 2014?

Jasně, že Jan Hnízdil je člověk, který pochopil. Pochopil zdravotnictví, farmacii, otázku dopingu. Ale on nejenom, že pochopil, on i bojuje. Bojuje proti špatnému zdravotnictví, farmaceutickým zrůdnostem a tomu, že doping je vlastně nesmysl. Ukázal všechny tyhle špatnosti v tak jasných barvách, že nechápu, jak mohou lidi být tak slepí (myšleno obluzováni nějakými reklamními žvásty, boudami, bludy). Vždyť je to tak jednoduché. Máš práci, která Tě nebaví, chodíš z ní pozdě večer, Tvůj šéf je hanebný intrikán či loutka a dřevo bez portfeje. Bolí Tě hlava, máš migrény, nemůžeš spát. Ne, Ty nezměníš práci, Ty jdeš k doktorovi (první chyba je v Tobě). Doktor Tě pošle na desítky vyšetření, které nic akutního nenajdou, tak Ti dá léky, aby náhodou něco nezanedbal (druhá chyba je v doktorovi). Třetí chybou je farmaceutický průmysl, který sype předražené prášky jako na běžícím pásu, které jsou tak na hovno, že Ti nejenom neulehčí, ale spíš ublíží. A to je všechno. O ničem jiném to není. Jenom to pochopit. Sleduju každý jeho rozhovor, každé jeho vystoupení v televizi a můžu si hlavu ukývat, jak se vším souhlasím. Děláte dobrou věc, doktore, snad si to lidi brzy uvědomí a budete po zásluze oceněn.