Podzim s výhradami
Couvající slunce
mete saze letních šer
do kotle na nebeskou tuš
v níž se hladiny propadnou
dolů kde zpatrní je jen
rozlité mlíko lamp
roztřepené lano v hloubce;
šustí tma lidi zmizeli
leda když vyvrhnuti lokálem
vrhnou stín
a vevrávorají vniveč
Listnáče ztrácejí hlas
a hraniční hvozdy
mění se ve věž šepotů;
kdysi mi byly přísliby
bezedných studen budoucna
teď ale vím
že to smrt volá po lesích
a do kalící se záře
vplétá trny
a vtírá nakyslá zrna tmy
a jen šedovlasí a ti
co slezli z mar a na čas
odešli ještě do kuchyně
jí rozumí
Pro někoho
podzim býval
bezvýhradnější
|