ROBERT   EDWIN   PEARY

☼      6.5.1856    CRESSON, PENNSYLVANIA         ۞      20.2.1920     WASHINGTON

Jména a jejich příjmení. Dlouhá řada popisných slůvek. Symboly lidské vytrvalosti, odvahy, ctižádostivosti a selského střízlivého rozumu. Reálného odhadu hranice lidských možností i jejího přeceňování v zájmu dalšího utrženého rekordu. Amundsen, Nansen, Scott, Shackleton, André, Franklin… Kolik jich už bylo. Co jméno, to napínavý příběh. Příběh, kterému by se žádný beletrista neodvážil dát tak reálnou a přitom tak neuvěřitelnou zápletku. Kdyby se nestaly, působily by zvlášť neuvěřitelně.

Hrdinové ledových mrazivých kluzkých bořících se plání, ker a věčně zmrzlé půdy. Kolika generacím kluků byl ideálem, obdivovaným vzorem? Napodobovaným, zbožňovaným. Kolik kluků toužilo být born to be wild jako oni. Silní, odvážní, spolehliví a obětaví, rozhodní a pevní… A přece jsou mezi průkopníky neznámých cest muži, které by si žádný kluk za svůj vzor dobrovolně nevybral. I když o to tolik usilovali. I když pro to byli ochotni obětovat vše. Soud času je neúprosný. Věhlas a lásku si může získat jen člověk s dychtivým vřelým srdcem. Ne dobyvatel. I když se mu třeba povede pokořit si jako první Severní točnu, Severní pól.

Robert Edwin se narodil v Cressonu v Pensylvánii manželům Charlesovi a Mary Peary. Když mu byly tři, ztratil otce a ještě mladá = plná sil maminka zasvětila svůj další život výchově jediného kloučka. Postarala se o to, aby dostal dobré vzdělání, neváhala se kvůli dobré škole i přestěhovat. Byla to tedy i její zásluha, že se Robert stal civilním inženýrem. Ale nejen její. Od mládí ho pronásledovala touha vyniknout nad průměr, snaha vymanit se z přízemních poměrů, do kterých jej posadily sudičky. Toužil po slávě a věhlasu. Jenže sny jsou jedno a realita věc docela jiná. Slávu nezíská nikdo jen tak myrnyx–tyrnyx, mir nichts, dir nichts. Robert si slíbí, že nevynechá v životě žádnou příležitost, která mu bude nabídnuta. Ať už bude jakákoliv. Proto také opustí jednoho dne Freyburg ve státě Maine a vydá se na vlastní pěst hledat štěstí do Washingtonu. Mladý inženýr je tu, zatím na zkoušku a za gáži deset babek týdně, přijat do státní správy.

Jenže nabídnuté zaměstnání asi nesplňovalo jeho představy. Píše matce dlouhé dopisy, plné rozčarování z takové ochuzené reality. Je mu pětadvacet a nikdo, kromě berňáku, ho tu ještě nezná… A pak se vydá do Nikaraguy. Tady ve Střední Americe se připravuje převratná stavba. Po vzoru Suezského průplavu je na spadnutí budování kanálu, který propojí dva oceány. A zatím to vypadá, že se kanál postaví právě v Nikaragui. Může tu po slávě prahnoucí inženýr Peary chybět? Ne. Podílí se na přípravě projektů, na stavebním průzkumu. Konečně se dostal do centra významnějších událostí, které ohromí planetu… Ale všechno probíhá až moc pomalu. Peary nevydrží jen tak nečinně čekat. Může být něco horšího než zdejší močály? Proč se nepřesvědčit! Opustí na čas Střední Ameriku a zamíří na sever. Poprvé se seznamuje s přírodními podmínkami Grónska a ostrova Disco, kde stráví polární kus léta. Uvažoval už tenkrát o dosažení Severního pólu? Snad. Ale ještě nepřišel ten správný čas. Musí se vrátit, jeho závazky v Nikaragui se nedají hodit za hlavu. Své poznatky z cesty písemně sdělí Národní akademii věd v USA a vrátí se ke stavbě kanálu.

Nepřijel však sám. Doprovází jej černošský sluha Matthews Henson, mladík o deset let mladší než Peary, inteligentní, pracovitý, a vytrvalý stejně jako jeho zaměstnavatel. Bylo to jedno z nejdůležitějších setkání v Pearyho životě a Henson jej bude doprovázet po celou dobu jeho dobývání severu.

V Nikaragui byla zatím na apríla 1887 ustavena Maritime Canal Company, čtyřicet pět inženýrů se snaží v jejich službách o nemožné, nejznámější z nich je Robert Peary, ať chcete, nebo nechcete. Jeho severská cesta jej postavila na výsluní místní popularity, otevřela mu vrátka do společnosti. Těší ho to… Práce na stavbě však nepokračují tak, jak by si přál. Jednání se protahují, a nakonec ustrnou na mrtvém bodě. Se stavbou kanálu se započne docela jinde. V Panamě. Panama však Pearyho absolutně nezajímá. Jeho život bude mít už docela jiný směr, docela jinou náplň. Ožení se s Josephinou Diebitschovou a odjíždějí společně do New Jersey vychutnávat svoje honeymoon, líbánky.

VOLÁNÍ SNĚHOBÍLÝCH DÁLAV

Prožije klidný manželský život jako z pohádek? Ale kdepak. Přijme místo provinčního stavitele? Nic takového. Peary míří na sever. V roce 1892 vede výpravu Filadelfské akademie do Grónska. Doprovázejí jej čtyři nebojsové, vedle černého Hensona ještě lékař dr. Frederick A. Cook, Nor Astrup a John Verhœff. A také paní Josephine.

Skupina putuje severním Grónskem, překonala vzdálenost 1100 km, a dostala se až k fjordu Independence. A pak se ještě o něco severnější trasou vracela zpátky, do Anniversary Lodge. Doprovázeli je Eskymáci, kteří se obratně postarali o dostatek živin i oblečení, vhodného k pobytu v těchto oblastech.

Peary po zkušenostech dospěje k nezvratnému přesvědčení, že chce-li cestovatel na severu obstát, musí začít fungovat jako domorodci. Návyky civilizovaného světa tu mohou být spíš brzdou. Nebyl první, podobné zásady razil již jeho krajan Charles Francis Hall před třiceti lety, ale velká část severských cestovatelů se spoléhala jenom sama na sebe.

Když v srpnu 1893 přistáli v Anniversary Lodge, Peary se ani nezdržel, aby nesložil poklonu své ženě. Vždyť Jo zrovna byla v osmém měsíci těhotenství! 12. září se jim v Grónsku narodila holčička Marie. Ahnighito, jak ji pojmenovali Eskymáci. Sněžné dítě, nikdo tu tak bílé miminko jaktěživ neviděl.

HNACÍ MOTOR – CTIŽÁDOST

Peary je v té době již pevně rozhodnut. Tady, na severu, bude hledat svou slávu, která jeho jméno rozprostře po celém světě. On zatkne hvězdnatou vlajku s pruhy do nejsevernějšího cípu naší planety. On sám.

V polárních krajích stráví další dvě zimy a pak se vrátí domů. Musí sehnat peníze, bohaté mecenáše, musí si udělat reklamu. Na jaře 1897 se vytvoří v USA pod vedením Morrise K. Jesupa Peary Adriatic Club. Je to neobyčejná společnost. Má podporovat a financovat polární expedice, přispívat k hlubšímu poznávání severu. Ale pomoc tohoto společenství se nevztahuje na všechny polární výpravy. Týká se jen Pearyho. Peary v té době již zcela nepokrytě považuje severní oblasti za svou doménu, za své hájemství, domorodce za své služebníky. A všechno, co tam najde, za svůj majetek. Zní to sice dost trapně, ale je to tak.

Společnost koupí loď, na které se ještě před rokem plavil Nansen. A Peary se na ní může vydat zpět mezi Eskymáky. Znovu s jejich pomocí hromadí zásoby masa a kožešin, loď se promění v eskymácký tábor, na kterém ženy šijí oblečení, muži opravují psí postroje a všude kolem si hrají děti. Ale ani v ruchu příprav na dalekou cestu nezapomíná Peary na obchod. Již v roce 1894 objevil v Grónsku obrovský meteorit, vážící 34 tun, který je pro Eskymáky již dlouhá desetiletí jediným zdrojem železa. Nyní jen naloží spolu se dvěma menšími na loď a odešle do USA. Prodal jej newyorskému muzeu za 40 000 babek.

Pearyho pronásleduje obava z konkurence, pochopitelně „nekalé“ konkurence, která by mu mohla po kmotrovsku lotrovsku jeho vysnění cíl vyfouknout před nosem. Ví, že napoprvé ještě pólu nedosáhne, ale rozhodne se udělat pro to všechno, co bude v lidských silách. V silách jeho a také Eskymáků. Přijde polární noc, loď není schopna dalšího pohybu. Peary se vydá na cestu po souši i po zamrzlém ledovém poli. Míří do Fort Conger, poblíž 82°. Tady byla kdysi zřízena stálá stanice pro výzkum polárních klimatických podmínek. Od té doby, co ji posádka opustila, zpustla, ale Peary je přesvědčen, že se pro jeho plánovanou cestu k pólu dá využít. Žene své Eskymáky tmou, občas osvětlenou paprsky Měsíce. Jeden z nich dezertuje, Peary neváhá ztrácet čas pronásledováním uprchlíka. Něco takového si najatí pomocníci (i ponocní) nesmí dovolit. S nespolehlivými průvodci by přece na pól netrefil.

Konečně najdou to, co zbylo z bývalé polární stanice. Je 9. ledna 1899. Patnáct let tu nestála lidská končetina. Zbyly tu části zásob oleje, cukru. Konečně si mohou rozdělat ohýnek, provést informativní inventuru. A ještě ten večer udělá Peary nepříjemný objev. U obou nohou má omrzlé prsty. Cesta na sever v lednu nepřipadá v úvahu. Hm hm hm. Bude se muset vrátit na loď, kde je lékař. Dva měsíce čekají na východ Slunce, cesta zpět za tmy tmoucí, a s nemohoucím Pearym, by byla sebevražedným manévrem. Deset dní pochodu je dělilo od lodi. Dostali se k ní až 3.3.1899. Ještě týž třetí březen amputují nešťastnému zoufalci Pearymu osm prstů na končetinách. A může být rád, že jeho dobrodružství nedopadlo podstatně hůř. Neodradí jej to. Již 19. apríla je znovu se svými nohsledy na cestách. Ne, k pólu nepojedou. Ale zásoby si připravit na příští rok mohou. Spokojeně se vrátí do Etahu a odešlou loď k potřebným opravám do USA.

KOLIKRÁT SE TO JEŠTĚ BUDE OPAKOVAT?

Ale ani následujícího roku neměl Peary na růžích ustláno. Na cestu k Fort Congeru se vydali až v dubnu, odtud jej pak na části cesty doprovázejí Eskymáci, konečnou fázi se rozhodne zdolat jen s Hensonem. Do cesty se jim však postaví voda. Pól zůstane až za ní. Musí se vrátit a tak se alespoň věnuje průzkumu grónského území. Dojdou až na jeho nejsevernější mys, který nazvou jménem Morris Jesup (po americkém filantropovi Morrisi Ketchumu Jesupovi), pojmenují nejvyšší horu ostrova, nezahálí. Do Etahu se vrátí v květnu 1901. A tady na něj čeká překvapení. Manželka Jo přijela s dcerkou již loni na podzim, prožila tu tedy dlouhou zimu. Ale rodinné shledání má daleko do barvotiskové idylky. V Etahu totiž pobývá i mladá Eskymačka Alequasina a její novorozený syn. Pearyho sin = Pearyho levoboček. Nebylo možné, aby se o tom Josephina nedopídila. Poznání ji krutě ranilo. O to víc, že teprve nedávno pochovala svou druhou dcerku, kterou její táta nikdy neviděl. Setkání po třech letech absence vzájemných kontaktů se tedy příliš nevyvedlo. Paní Pearyová odjíždí rezignovaně lodí do Washingtonu, Peary zůstává. Ještě neví, že v USA zemřela jeho matka.

Ale ani další útok na pól, zahájený následující jaro, nebyl oukej. „Postup kupředu byl nemožný, dal jsem postavit tábor. Bojoval jsem, dokud jsem mohl a jsem přesvědčen, že to byl boj udatný. Ale nemožné udělat nedokážu.“ Je o dva stupně níž, než kam se dostal Nansen. Námaha však neodpovídá výsledku. Sklesle míří zpět k civilizaci. Ne, nevzdá se. Už plánuje novou cestu. Je vytrvalý. Nevyklidí bitevní pole, dokud to jen trochu bude možné. Ale nejprve bude muset učinit pauzu. V Etahu na něj čeká loď a na lodi Jo. Ani paní Pearyová se nevzdává bez boje. Tentokrát odjedou společně.

Pobyt doma jej netěší. Vede důležitá strategická jednání, shání další peníze, ale duchem je napůl nepřítomen. Nemá tu stání. Už jednou jeho cíl ohrozila konkurence, italská výprava vedená Ludvíkem Amadeem vévodou Abruzzským. Kapitán Cagni tehdy dospěl až na 86° 40´, dál se nedostal, ale co když se objeví zas někdo další!

Paní Pearyová manželka doma neudrží. V odjezdu mu nezabrání ani narození syna Roberta juniora. Ano, není již nejmladší, jistě, jeho život má jen omezenou délku, šířku, výšku, hmotnost, hodnost… Právě proto musí pryč. Proto musí být k sobě i k druhým ponejvíc hardcore harcovník. Jeho cíl je ještě stále v nedohlednu.

Arctic Club mu postavil novou loď. A v polovině roku 1905 je Peary už zase na severu. Východiskem nové výpravy bude tentokrát mys Hecla. Peary si pro dobytí pólu vypůjčí italskou variantu postupu, k pólu půjdou po částech, slabší budou připravovat podmínky těm silnějším. Ale ani tentokrát si neškrtnou. Zdrží je opět kanál volného moře. Ztratí mnoho času čekáním na led. A když se dostanou na druhou stranu, zůstane Pearyho družina oddělena od potřebných zásobovatelů. Dojde dál než Italové, ale to je také všechno. Na zpáteční cestě musí znovu nečinně čekat u zčeřené hladiny volné vody, než se dostanou na druhou stranu. Zásoby jsou vypotřebovány, saně spálili. Za krkem jim tam posedává smrt. Konečně hlídka oznamuje vytvoření tenkého ledu. Všichni si pevně připnou lyže. Teď nebo už nikdy, kámo!

„Přiznám se upřímně,“ napsal pak Peary, „že bych nechtěl tyto okamžiky ještě jednou absolvovat. Bylo to poprvé a naposled za celou dobu mého působení v arktických krajích, kdy jsem si nebyl jist, jaký bude konec, jaké score. A když jsem se uprostřed pukliny probořil dvakrát za sebou jedním koncem lyže, byl jsem přesvědčen, že je se mnou šmytec. A když za chvíli jeden z naší řady zoufale vyjekl, zabručel jsem si pro sebe mimovolně – Pomoz Bůh, kdo to asi je. Ale netroufal jsem si zvednout oči od lyží, které byly v neustálém stejnoměrném pohybu. Houpavá vlna průhledného ledu, kterou vyhazovala špička mé lyže při každém kroku, nedovolovala spustit ze sebe oko.“

Naštěstí to peklo přešli všichni. I ten, kterému se lyže na okamžik probořila. Na zpáteční cestě najdou zbloudilou část pomocných oddílů, ale všem hrozí smrt hladem, nedobrovolná hladovka v krajině břišních útrap. Teprve objevení první zvěře je z nejhoršího zachrání. Maso hltají do sebe za syrova, ještě teplé. Přežili to. V té době se jeho eskymácké přítelkyni narodil druhý sin – statný zdravý syn.

NESPORTOVNÍ ZÁVODY

Peary je zase na několik měsíců doma. Neví, že v červenci 1907 vyplula z Ameriky jachta zazobaného Američana Johna R. Bradleye. Je na ní Frederick A. Cook, se kterým Peary dobýval Grónsko. O tom, že Cook míří k pólu, se dozví až po jejím návratu. Pozdě!

Jako smršť zorganizuje v několika týdnech novou výpravu a žene se za odvážlivcem. Nedokáže se smířit s představou, že by jej mohl někdo důmyslnější takhle snadno předběhnout. V Etahu zjišťuje rozsah katastrofy. Ne, Cook se ještě nevrátil. Ani o jeho dvou eskymáckých průvodcích není ani stopy. Cookův společník, který zůstal u dobře zásobeného skladu kožešin a narvalích klů již přestal doufat, že se ještě brzy shledají. Je nemocný a chce domů. Život mezi Eskymáky mu nesvědčí svou jednotvárností. Rozkacený Peary s ním odmítne jednat, pak si však situaci chladně rozváží. Ano, dá jej dopravit na pomocné lodi domů, když zaplatí za cestu. A podepíše mu plnou moc k disponování s Cookovým skladem. Pro navození příznivého dojmu mezi Eskymáky rozšíří informace, že tento majetek, který Cook odhadl na 45 000 dolarů, bude sloužit jako kapitál pro organizování pomocných akcí k hledání ztracených. Nejcennější narvalí kel však pošle jako svůj dar prezidentu Rooseveltovi. Na stejné lodi, na které odplouvá nešťastný Francke.

Peary se dostal na nejkritičtější křižovatku svého života. A nevykročil šťastně. Jeho další jednání bylo jistě motivováno i tím, že mu je již přes třiapadesát let. Jeho polární příběh se brzy uzavře. Prožil tu velkou část svého života. Prošel po svých stovky kilometrů. K čemu mu to bylo? Aby do nejvyššího bodu zatknul vlastnoručně důkaz o své přítomnosti. Nic jej nezastaví.

Skupina dvaadvaceti mužů, 133 psů táhnoucích 19 saní se vydala naposledy k pólu. Teď anebo nikdy. Všichni jsou si dobře vědomi. Postupně se od ní oddělují menší skupinky. Nakonec zůstane mezi bílým sněhem jen Peary, doprovázený čtyřmi Eskymáky a svým černošským posluhovačem. Bude jediný běloch na pólu. Tedy – kdoví jestli se tam vůbec dostane zdráv.

Šestého dubna 1909 v deset hodin dopoledne dojdou podle kontrolního měření na 89° 57´. Jsou vyčerpaní, ale téměř u cíle. Po krátkém oddechu nasedne Peary na saně a se dvěma Eskymáky se vydá na další průzkumnou obhlídku. Pól již odtud není daleko. Přístroje se mohou seknout v údajích. Chce si být jist, že svého cíle skutečně dosáhne. Oukej. Křížem krážem proputuje okolí. Sedmého se vrátí.

Muži na nejsevernějším cípu světa se vyfotografují, změří hloubku moře pod ledem na 2 742 metrů, víc jim lanko ani nestačí. A pak se vydají zpět. Jedou rychle. Velice rychle. A přece nepředstihnou zprávu o tom, že Cook je předběhl o celý rok. Vrátil se, i když už na něj nikdo nečekal. Do té doby Peary o dobytí pólu nikomu neřekl. I poznámky z cesty dokončoval až na lodi v Etahu. Na přímé otázky odpovídal dvojsmyslně a dost vyhýbavě. Teď však proti svému protivníkovi vyrazí do boje. Cookova cesta k pólu je podvodná líbivá lež!!!

Spor, který mezi dvěma muži vzplál, se nevedl v kožených rukavičkách, Viktore, ba ani ve spisovné english gentleman´s talk. Cookovy důkazy byly skutečně vratké, sám Peary se pečlivě postaral, aby byly ještě nedůvěryhodnější. Boj o prvenství se táhl roky. Odborníci se nemohli shodnout, kdo z nich má vlastně pravdu. Cookovi nahrávala situace, že Peary nebyl v odborných kruzích pro svou nesmiřitelnost moc vítán. Kdyby byl jeho soupeřem Amundsen, vypadala by situace od počátku zcela jinak. Jenže pro Pearyho byly pojmy tolerance, ohleduplnost, takt, solidnost a kamarádství prázdnými frázemi. A i když ani Cook nebyl badatelem zcela důvěryhodným, na jeho stranu se postavilo dost příznivců. Třebaže zde opravdu leccos nehrálo. Dnes se předpokládá, že Cook, nechtěl-li se dopustit vědomého podvodu, a i ten bychom v jeho životě našli, prostě špatně odhadl svou polohu.

Jenže ani Pearyho důkazy nebyly úplně košer. Pochyby vyvolaly některé Hensonovy rozhovory s novináři, rychlost Pearyho zpátečního pochodu, jeho podivné tajnůstkářství, které tak neodpovídá jeho celkovému založení a povaze. A také jeho deník, ve kterém zaznamenal cestu k pólu a zpět. Zpráva o dobytí točny je na volném archu papíru, deníkové záznamy nezachycují radost a nadšení, které by měl Peary po úspěšném zdolání své životní dráhy pociťovat a sdílet…

Byl Peary vůbec na pólu? Odpověď hledaly generace vědců. Novináři. Naposledy i redaktoři časopisu National Geographic. Byl nebo nebyl? A když nebyl, věděl o tom? Některá svědectví dokazují, že ano. Nemohl se vzdát, byl na své poslední cestě. A přiznat debakl, to znamenalo předat palmu vítězství Cookovi…

Kde tedy Peary byl? S jistotou se to už nikdy nedozvíme. A možná to ani sám Peary nevěděl. Své tajemství si odnesl do hrobu. Zemřel na zhoubnou anemii, přesně na tu prevítskou chorobu, kterou u něj již před mnoha lety diagnostikoval jeho největší rival – dr. Cook.

CEPHEUS

Souhvězdí připomíná svým tvarem dům nakreslený jedním tahem. Leží nedaleko Polárky, a je tedy na obloze vidět po celý rok. Nejjasnější hvězda tohoto souhvězdí, Delta Cepheii, je také jednou z nejzajímavějších hvězd oblohy. Je to totiž první pozorovaná a popsaná proměnná hvězda, jejíž jas pravidelně kolísá (v intervalu 5,37 dne). Podle ní se jmenuje celá skupina pulsujících hvězd cefeidy. Z trvání pulsu lze odvodit zářivost hvězdy a z poměru k jasnosti hvězdy pak její vzdálenost od Země. Astronomové tak získali nový způsob měření vzdáleností ve vesmíru. Tato hvězda je zároveň jednou z nejhezčích dvojhvězd.

Etiopský král Cefeus musel podle řeckého mýtu obětovat svou dceru Andromedu mořské bestii, aby si usmířil rozhněvaného boha moří Poseidona. Toho urazila jeho manželka Cassiopeia, protože prohlásila, že je krásnější než jeho dcery, mořské nymfy Nereovny. Andromedu však naštěstí zachránil Perseus na Pegasovi či za pomoci okřídlených sandálů (pověsti se rozcházejí). Cefeus je součástí skupiny souhvězdí zpodobňujících všechny postavy slavného příběhu, Cassiopeiu, Andromedu, Persea i Pegase a dokonce i nestvůru – v podobě souhvězdí velryby – Cetus.

http://www.youtube.com/watch?v=9WMJSv2__sA

One Dove – „White Love“ – Andy Weatherall's Guitar Paradise Mix

…plus toto dílo musí být identické s „The Hard As Hell Mix“, vydaným v lednu 1991 na DMC: Mantronix:

http://www.yourepeat.com/g/mantronix+step+to+me+(do+me)+(the+real+club+mix)