Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 25.11.
Kateřina
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
sondáže k lepšímu poznávání krajin: Sven Hedin
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 29.9.2014 (07:23:55)

SVEN HEDIN

 

   19.2.1865   STOCKHOLM                ۞     26.11.1952   STOCKHOLM

 

 

Ve druhé polovině září 1973 vydala švédská pošta pětiznámkovou sérii s portréty významných cestovatelů a objevitelů své země. Je mezi nimi i geograf Sven Hedin. Známková kresba představuje muže v širokém klobouku (říká se mu širák), pod nímž vystupuje výrazná tvář se zpytavým i přemýšlivým pohledem. Za Hedinovým portrétem je pak zachycena dvojice mužů na velbloudech a také vysoké pohoří, nepochybně představující Himálaj.

 

Švédští vydavatelé této známky připomněli světu badatele, který svými výzkumnými cestami přispěl k poznání asijského kontinentu. Ruští zeměpisci považují Svena Hedina za pokračovatele díla N. M. Prževalského. Hedinovy výpravy do vnitrozemí Asie i podstatná část jeho života si nesporně zaslouží, aby byly připomínány i v naší současnosti.

 

Životní koloběh Svena Hedina se začal odvíjet ve druhé půlce února roku 1865 v královském městě Stockholmu. V zámožné rodině švédského politika i podnikatele prožil bezstarostné mládí a v plné míře využil možností studovat na vysokých školách nejen v rodné zemi, nýbrž i ve vyspělejším Německu. Věnoval se přitom především historii a geografii.

 

Po skončení vysokoškolských studií měl dvacetiletý Sven Hedin několik možností, jak uplatnit své získané vědomosti. Vybral si takovou, kterou u něho blízcí a známí nejméně očekávali. Přijal na půl roku místo učitele v jedné švédské rodině, která v té době právě žila v Rusku na pobřeží Kaspického moře v přístavním Baku. Mladý Hedin však věděl moc dobře, co dělá. Měl svůj záměr. Po skončení svého vyučování se hodlal vydat na cestu do tehdejší Persie a Mezopotámie. A také to pak udělal. Z našetřených výdělků si koupil koně a v jeho sedle se proháněl napříč oblastí Přední Asie.

 

To byla první Hedinova výprava. Byla ovšem jen jakousi předehrou mnoha dalších objevitelských cest, které potom během svého života zvládl učinit.

 

Po návratu do Švédska publikoval články o svých zážitcích a poznatcích ze zemí Přední Asie. To posléze vedlo k tomu, že byl zvolen do švédského poselstva, které bylo ze Skandinávie vysláno do Teheránu. Rovněž této cesty Hedin využil k rozhojnění svých cestovatelských zážitků.

 

V dalších letech se začal připravovat na svou první velikou výpravu. Za cíl si vytkl projít oblastmi vnitřní Asie, prozkoumat místa, o nichž toho bylo tehdy v Evropě známo poskrovnu a přiblížit je autentickým způsobem široké veřejnosti. V roce 1893 se osmadvacetiletý geograf na tuto výpravu také s velkou zvědavostí vydal.

 

Putoval přes Rusko k Aralskému jezeru a od něho podél řeky Syrdarji do Taškentu. Už na tomto úseku Hedin prožíval nejednu dramatickou situaci, neboť v bujné vegetaci se střetával s divokou zvířenou, z níž tygři ještě nebyli těmi úplně nejnebezpečnějšími predátory. Proti tomu, co cestovatele čekalo při jeho dalším putování, to však byla téměř idylka.

 

Po nedlouhé zastávce v Taškentu se Hedin vydal přes Margelan k pohoří, jemuž vévodí legendární Pamír – střecha světa. Prošel úrodným údolím Fergany a podél toku Tarimu pak dospěl do Kášgaru. Toto místo bylo pro Hedina výchozím bodem k přechodu přes poušť Taklamakan, která byla, a vlastně dosud je, považována za nejděsivější ze všech pouští světa. Sven Hedin to mohl po jejím zakušení jen potvrdit. A také to udělal. O svých zážitcích obšírně napsal v knihách V srdci Asie a Deset tisíc kilometrů po neznámých cestách. Do stručné, nicméně velice výstižné podoby to u nás převedl Otakar Dorazil ve své práci Objevitelé nových světů. Tam je možno se kromě jiného dočíst i o tragické události při cestě přes obávanou poušť.

 

Hedin se vydal z Kášgaru na východ k řece Chotan. Chtěl urazit přes poušť asi 300 kilometrů, což se nezdálo nesnadné. Měl s sebou čtyři sluhy, věrného Islama Baje, staříka Mohameda, mladého Kazima a průvodce Jollčiho, o němž se pravilo, že hledal v poušti zakopané poklady, a že se vyzná v jejích nejtajnějších cestičkách. Hedin si najal osm velbloudů a vložil na ně potraviny na čtyři měsíce, neboť potom chtěl procestovat Tibet.

 

První dny se šlo krásně, to bylo ještě v kraji s lesem, s bažinami a jezery, kde se velbloudi mohli pokojně napást. Změna nastala po dvanácti dnech, kdy se před karavanou objevilo moře písku, duna za dunou, některé až třicet metrů vysoké. Jollči ubezpečoval Hedina, že mají k řece Chotanu nejvýše čtyři denní pochody, ale Hedin přesto nařídil, aby z poslední pouštní studny vzal vodu na deset dnů.

 

Nikde nebylo stopy života, písek se vznášel v chomáčcích a tlačil se do úst, do nosu a do uší. Velbloudi se hluboko bořili a již třetí den trmácení se pouští byli znaveni. A tu Hedin zjistil, že jeho rozkaz o zásobách vody nebyl uposlechnut, že Jollči nabral vodu na čtyři dny, a že jí v lahvích zbývalo pouze na dva dny. Bylo to šílené poznání, neboť cesta byla stále obtížnější a obtížnější, duny rostly až do výšky šedesáti metrů. Poslední kapky vody docházely, třebaže byl podáván pouze malý pohárek, a únava byla hrůzostrašná. Neúnosná pro někoho jako Švéd. Rozhodli se kopat studnu, neboť na jednom místě byl písek pochcaný, ale v hloubce tří metrů byla opět vrstva naprosto vysušeného základu. Příštího rána je probudil vítr, který zavál pískem celé ležení, div že je tu neudusil. Dva velbloudi již nevstali, začínalo umírání; zvonce velbloudů zvonily při pochodu v taktu stále pomalejším. Nakonec jim zbyla v nádobě jen třetina litru vody. Islam a Kazim spatřili, jak z nádoby pije Jollči, na kterého měli již dříve podezření, a byli by ho k smrti utloukli, kdyby nebyl Hedin zakročil. Potom zbývala pro každého jen kapička vody, v poledne si ovlažovali rty cípkem namočeného kapesníku.

 

Začala se odvíjet tragédie. Někteří velbloudi už nevstali, Mohamed klečel a vzýval Alláha o pomoc, hned plakal, hned se smál jako smyslů zbavený. Jollči zalezl do stanu a sypal si písek do úst jako pomatený tragéd. Hedin, Islam a Kazim se rozhodli jít dál, stařík Mohamed a zrádný Jollči zůstali už v ležení smrti. Tři chodci šli ještě čtyři noci za svitu hvězd a ráno uléhali do jam a zahrnuli se pískem, aby je kryl alespoň trochu před přímým slunečním žárem. Pak se také Islam rozloučil podáním pravačky. Hedin a Kazim se ospale ploužili dál, klesajíce vysílením do písku, kde leželi po mnoho hodin nehybní beze slov.

 

Když se zdálo, že už je konec trampotám a smrt se blíží jako jedovatá kobra bez píšťalky krotitelů, objevil se najednou v dálce proužek lesa. Kazim už nemohl dál a také Hedin cítil, že ho přemáhá spánek, ale s posledním vypětím sil se přeci jen doploužili k lesu. Uviděl ptáky, slétající se do lesa, a domýšlel se, že tam bude voda. Doplazil se skutečně k malé tůni, do níž mohl ponořit svůj zaneřáděný a zaprášený obličej a sát nový život do opotřebovaného organismu. Kdyby nebyl spatřil ony ptáky a zamířil jinam, byl by to býval boj na hovno, neboť k nejbližší tůni to měli deset kilometrů, jak se později sám přesvědčil.

 

Byl zachráněn. Naplnil své nepromokavé boty vodou a vydal se obtěžkán cennou tekutinou na zpáteční cestu. Našel a vzkřísil umírajícího Kazima. Ten se dovlekl k tůni, dále však totálně uřícený nemohl. A tak se Hedin vydal sám kupředu a teprve po třech dnech bez jídla, kdy jeho potravou byla pouze tráva a listí, objevil stopy dvou pastýřů a došel k jejich stádu. Příštího dne jeli kolem dva kupci a zvěstovali, že našli v poušti umírajícího muže, kterého vzkřísili vodou. Byl to Islam Baj. Přišel den na to i s Kazimem. Přinesl zápisky z cesty, některé přístroje a celou pokladnu jemu svěřenou. Jollči a starý Mohamed zůstali trčet v poušti a písek zničil každou stopu po jejich hrobě.

 

Po takových dramatických a otřesných zážitcích by nepochybně mnozí z cestovatelů od další cesty upustili. Sven Hadin měl výjimečnou odolnost, vytrvalost, houževnatost. Nenechal se odradit a pokračoval v cestě podle rozvrhu své výpravy. Jediné co tehdy učinil, bylo, že se vrátil přes Aksu zpátky do Kášgaru, aby se tam přichystal k dalšímu průzkumu hrozivé neživé pouště a posléze pronikl do Tibetu. Z této tajemné země měl v úmyslu vydat se do Pekingu a teprve odtud nastoupit zpáteční „jízdu“ do Evropy.

 

Všechno tohle potom také z valné části absolvoval. Prozkoumal kraj kolem Jarkentu a Chotanu i kolem jezera Lob–nor. Pronikl rovněž na území Tibetu, kde objevil dosud nezmapovaná horská pásma i četná neznámá jezera. Dosáhnout Lhasy, jak měl už při této cestě za lubem, se mu však nepovedlo. Prošel potom plošinou Cajdam a zamířil do Pekingu. Vrátil se z této výpravy do rodného Švédska s obrovským množstvím zážitků, především však s četnými poznatky, prospěšnými jak vědě, tak i lidstvu.

 

V následujících dvou letech Sven Hedin zpracovával své poznatky a postřehy do dvou svazků knih, o nichž jich padla zmínka a také do řady vědeckých pojednání, které publikoval v odborném tisku. Už při této práci se však zároveň chystal na svou druhou výpravu do nitra Asie. Ta se uskutečnila v letech 1899 až 1902. Za její hlavní cíl si Hedin vytkl průzkum celého toku řeky Tarimu, objasnění záhady „putujícího“ jezera Lob–nor a v neposlední řadě pronikání mnohem hlouběji do Tibetu než se mu podařilo při první výpravě.

 

Jak už vyplynulo z předcházejícího vyprávění, nebyl Sven Hedin žádný Sralbotka, ani Primitivní Amatér Snílek. Co si předsevzal, do posledka uskutečnil kujónsky. Nebo pro to chtěl učinit maximum možností. Nejinak tomu bylo i při jeho druhé výpravě do vnitrozemí Asie. Přes rozličné nástrahy a nebezpečenství se mu skutečně podařilo prozkoumat a zmapovat podstatnou část toku Tarimu. Proplouval po jeho vodách na speciálně zbudovaném prámu. Přesněji řečeno, jednalo se o prámy dva. Na prvním měl velký stan, dále dřevěnou kajutu, v níž vyvolával fotografické desky, bylo tady i ohniště s kuchyňskými potřebami. Za velkým prámem pak byl připoután menší, na němž byly zásoby potravin a další výbava. Na těchto plavidlech neměl Hedin těžká zavazadla, nezbytná pro průzkumnou cestu do Tibetu. Ty přepravovala přes poušť na smluvené místo u břehu Tarimu zvláštní velbloudí karavana. Obě výpravy se měly posléze setkat a pokračovat společně do Himálaje. Při průzkumu řeky Hedina opět doprovázel Islam a Kazim. Navíc se s nimi plavil ještě mladý Turek Kader a tři domorodí sluhové.

 

Po tříměsíční plavbě se Sven Hedin skutečně s karavanní výpravou na dohodnutém prostoru v dohodnutém čase shledal. Bylo to krátce před vánočními svátky roku 1899. Cestovatel se tehdy rozhodl, že výprava přečká v táboře u Tarimu celou zimu. Bylo to nezbytné, poněvadž v té době již začala řeka zamrzat a nebylo možné plout dál.

 

Během zimy prováděl Hedin dílčí výzkumy v poušti a po půlroční přestávce pokračoval v průzkumu řeky a především v objasňování záhady putujícího jezera Lob–nor. Hedin si ověřil, že změny polohy Lob–noru souvisejí s vodami Tarimu. Již citovaný Otakar Dorazil to ve své knize vysvětluje těmito slovy: „Vody Tarimu se rozlévají jednou tu a podruhé o desítky kilometrů dál, a jezero, které jimi vzniká, se tak posunuje z místa na místo…“

 

Když Sven Hedin prozkoumal tajemství jezera, rozhodl se učinit ještě cosi navíc, co v původním rozpisu výpravy neměl. Vydal se na několikatýdenní „zajížďku“ do pouště Gobi. Při ní se mu podařilo odhalit v písečném moři zbytky dávného města a zároveň v jeho ruinách nalézt staré čínské rukopisy, osvětlující nejen historii tohoto místa, nýbrž celého kraje. Ukázalo se, že se jedná o město, které pohltily písečné duny již před více než půldruhým tisíciletím. A podobně to bylo i s jeho okolím, které do té doby bylo poměrně hojně osídlené. Byla to tehdy Hedinem neplánovaná „zajížďka“, nicméně přesto velmi užitečná.

 

Během druhého roku této výpravy se Sven Hedin věnoval převážně výzkumu Tibetu. Se šestnácti chlapisky, čtyřiceti velbloudy, pětačtyřiceti koňmi, šedesáti osly a padesáti ovcemi, dále s potravinami na sedm měsíců, se vydal ve druhé polovině roku 1900 směrem ke Lhase. Jeho úmyslem bylo proniknout do sídla mocného dalajlámy a uskutečnit tak něco, co se dosud žádnému Evropanovi nepovedlo.

 

Nevyšlo to ani Hedinovi na druhý pokus. Přestože se na jednom místě od karavany odpojil a v přestrojení za tibetského poutníka postupoval pouze se dvěma průvodci a jedním mongolským knězem směrem k Lhase, nezůstala jeho snaha obalamutit buddhisty Tibeťanům utajena.

 

Jednoho dne, kdy už této malinké výpravě zbývalo k dalajlámovu sídlu několik desítek kilometrů, byl Hedin se svými průvodci zadržen. Před cestovatelem se objevil jeden z vysokých tibetských hodnostářů a velice přívětivě mu vysvětlil, že jeho další cesta směrem ke Lhase je nežádoucí a nemožná. Hedin se pokoušel uctivého dalajlámova vyslance všelijak obměkčit, nevedlo to však k ničemu. Hodnostář byl trpělivý, ale pokaždé neoblomný. A družina jeho průvodců by se rozhodně nerozpakovala vykonat, co dalajlámův vyslanec Hedinovi naznačil; pokusí-li se přes toto varování pokračovat dál ke Lhase, bude ho to stát hlavu.

 

I neohrožený cestovatel, jakým Hedin bezesporu byl, by nemohl jednat jinak, než to učinil Švéd. Vrátil se ukázněně zpátky ke karavaně i s párem překrásných běloušů, které mu tibetský hodnostář věnoval na znamení, že k němu nechovají žádné nepřátelství, pokud ovšem uposlechne jejich srdečně míněného příkazu.

 

Hedin tedy do Lhasy nepronikl, nicméně jeho cesta Tibetem přinesla mnoho zcela nových poznatků o této tajuplné zemi a o životě místních obyvatel, a také četné dosud neznámé geografické údaje. Po návratu ke karavaně Hedin postupoval severotibetskou náhorní plošinou, až se posléze dostal do města Láhauru. Přes Kašmír pokračoval do svého oblíbeného města Kášgaru. Tentokrát se tam však dlouho nezdržel. Po krátkém zotavení utržených bolístek z náročného putování se vydal přes Rusko do rodného Švédska. Rovněž tato výprava trvala bezmála tři roky, a pokud jde o získané poznatky, byla ještě plodnější než první Hedinova cesta do srdce Asie.

 

Po návratu zůstal i tentokrát Sven Hedin několik roků ve Stockholmu a zpracovával výsledky svého bádání z Asie. V té době napsal obsáhlou práci s názvem Tibet s podtitulkem Výzkumy a dobrodružství v neznámé zemi. Česky vyšla později v letech 1910 až 1913. V té době už měl ovšem Sven Hedin za sebou třetí velkou výpravu do asijského vnitrozemí.

 

Východiskem této cesty byla pro Hedina Persie, odkud zamířil do Indie a Láhauru, potom do západního Tibetu. Tam uprostřed velehor objevil prameny řek Indu a Brahmaputry a rovněž jedno, do té doby geografům zcela neznámé, mohutné pohoří. Cestovatel ho pojmenoval Transhimálaj. Později začali někteří kartografové uvádět název Hedinovo pohoří. V těchto odlehlých oblastech světa švédský zeměpisec a náruživý cestovatel ještě upřesnil obrysy mnohých tibetských vysokohorských jezer a získal nespočet nových geografických údajů.

 

Tentokrát pobyl Hedin v Tibetu skoro dva roky. Teprve potom pokračoval ve své další cestě. Prošel napříč Čínou až k pobřeží Žlutého moře, odkud se přeplavil do Japonska. Ze Země vycházejícího slunce se posléze opět vrátil do Evropy. Už jen tyto telegrafické údaje postačí, abychom si učinili představu o významu této Hedinovy výpravy pro tehdejší geografii a vědu vůbec. Sven Hedin také za toto své objevitelské úsilí získal nespočet poct rozličných institucí, byl jmenován členem mnoha zahraničních zeměpisných společností a v rodné zemi byl za své zásluhy povýšen do šlechtického stavu.

 

Když se vrátil ze své třetí velké asijské výpravy, bylo mu čtyřiačtyřicet let a psal se rok 1909. Sven Hedin mohl být tehdy s vykonanými výzkumy a objevy spokojen. Stejně tak jako s oceněním za své snažení. Jeho knihy byly vydávány mnohojazyčně po celé Evropě a nacházely značný čtenářský ohlas.

 

Sven Hedin však ještě nehodlal skončit svá putování. Ještě zůstávalo příliš mnoho zemí, které dosud nepoznal a chtěl osobně poznat. A tak se v roce 1916 vypravil do Malé Asie, prošel Sýrií a Palestinou.

 

Během první světové války zpracovával Hedin ve Stockholmu své dosavadní poznatky vědecky i beletristicky. A také se připravoval na další cesty, které hodlal uskutečnit hned, jakmile skončí válečná bestiální vřava. Dočkal se však až v roce 1923, kdy se vydal na dlouho připravovanou cestu kolem světa. Tak alespoň své putování nazval, i když přitom ponechal stranou celý Jihoamerický kontinent a ani do Austrálie a dalších končin světa se nedostal. Přesto bylo toto Hedinovo cestování užitečné pro mnohé čtenáře, kteří s oblibou vychutnávali jeho cestopisy až do dna.

 

Poslední Hedinovou velkou akcí byly rozsáhlé topografické, archeologické a geologické výzkumy v Mongolsku a v Čínském Turkestánu. Při této výpravě, která probíhala v letech 1927 až 1935 stál Hedin v čele vědeckých týmů ze Švédska, Číny a Německa. Dokončení výzkumu však zabránil vývoj politických událostí až na poblití, souvisejících s blížícím se válečným konfliktem. V té době již sedmdesátiletý Sven Hedin neuměl racionálně odhadnout nebezpečí hrozící hitlerovskou agresí a projevoval k němu své zpropadené sympatie. To vrhlo stín na jeho celou předcházející badatelskou činnost i na zásluhy, které získal za své objevitelské činy ve vnitrozemí Asie. V poválečném období potom Hedin svůj postoj k hitlerovskému Německu sebekriticky revidoval, nicméně mnozí jeho příznivci mu to nedokázali pochopitelně odpustit až do jeho úmrtí v roce 1952. Avšak toto období Hedinova poblouzněného života by nemělo vygumovat všechno podstatné a velké, co tento muž pro poznání Asie vykonal.

 

 

 

STŘELEC

 

Zvířetníkové souhvězdí mezi Štírem a Kozorohem je u nás pozorovatelné na letní obloze, avšak jen na krátký čas, protože je nízko nad obzorem. Nejjasnější část Mléčné dráhy ve Střelci je nakupením hvězd kolem středu naší galaxie, který je od nás vzdálen asi třicet tisíc světelných let. Souhvězdí Střelce je vůbec velmi bohaté na objekty všeho druhu: dvojhvězdy, proměnné hvězdy, hvězdokupy a difúzní mlhoviny. Před šesti tisíci lety byl bod podzimní rovnodennosti, určující období podzimního lovu ve Střelci (dnes je zde bod zimního slunovratu). Spojení souhvězdí s lovcem na koni je tedy asi velmi starého data.

 

Sumerové považovali souhvězdí za boha války Nergala. Řekové v něm spatřovali satyra Króta, vynálezce luku, který mířil na zákeřného štíra. Satyrové, společníci boha Dionýsa, byli přírodní stvoření napůl koňské a napůl lidské povahy, měli koňská kopyta a ohon, zbytek těla se podobal člověku s ježatými vlasy, malými růžky a kozíma ušima, zatímco kentauři měli koňské tělo. Římané a po nich i středověcí hvězdáři často zobrazovali Střelce jako kentaura, což ovšem vedlo k záměnám se stejnojmenným souhvězdím Kentaur.

 

 

 

 

 



Poznámky k tomuto příspěvku
benkroft (Občasný) - 6.10.2014 > jedna dve mrdka z osla jde a z wikipedie opisuje he he heeeeeeeeee
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + tři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter