MAX ŠVABINSKÝ

☼       17.9.1873     KROMĚŘÍŽ                                    ۞       10.2.1962     PRAHA

Vlastně se ani neměl narodit. Na bytě u rodiny Švabinských byl mladý student Jan Novotný, a když měla šestnáctiletá vilná zastánkyně vóšukuku na svět povít potomka, tak tuto nadmíru pobavenou i povedenou famílii střelhbitě opustil; zbabělec, jako vystřižený ze Škvoreckého staromoderně pojatých pověstí. Chlapeček dostal jméno Max a narodil se 17. září 1873, svojí technikou pak udivoval diváky po celý život, jeho pitoreskní humor vždy zářil. Jeho matce se zpočátku žilo velice těžko v pohrdání na maloměstě s křesťanskou a nevykasanou casanovskou morálkou.

Narodil se a vyrůstal v Kroměříži, dnes začleněnou do památek UNESCO. V rodné uličce Maxe Švabinského si nenechejte ujít kulinářský požitek vyzdobeného interiéru pizzerie U malého Maxe. Právě koncem 19. století o tomto městě právem platilo označení „Hanácké Atény“. Krásné, členité, výstavní, renesanční a ausgerechnet barokní stavby, arcibiskupský palác, chrámy a kostely, květná zahrada a parky, plno božských soch a polobožských sousoší na kolonádě, architektonická výzdoba, obrazová galerie, malebná ne šalebná zákoutí – to vše pro malého vnímavého chlapce bylo pravým důkazem ráje. Spojeno s kontextem okolí, Podzámeckou zahradou na podzim, voliérami s bažanty a pávy, řekou Moravou a chropyňskými lesíky jakoby již předem orámovalo budoucí zaměření citlivého kluka. Ten byl od narození zábavný, inu a zkrátka pečlivě vždy středem pozornosti celé rodiny. Pro opuštěnou svobodnou matku byl po celý život zárukou hlubokého smyslu života, významný vliv měly bábrlinka Pauly a tetička Máry (čáry máry pod kočáry…). Těm také později věnoval celou řadu slavných obrazů. Se ženami přirozeně zacházel ponejvíc do kostela, se staříčkem na špacír čokovoko kol malebností přírodního rázu.

Mladý Max býval často nakažen bacily. To sedával doma u okna a pozoroval širokou hanáckou rovinu – bydleli totiž Švabinští na malém kopci na okraji Kroměříže nad bočním korytem Moravy s výhledem přes řeku do kraje. Později přiznal, že právě tato pozorování změn barevnosti krajiny, fantastické tvary letních mračen a lektvary medu připomínající stříbrný proužek mlhy nad řekou, v něm formovaly základ budoucího velkého malířského pohledu a dohledu a velké finálové barevné dohry.

Malovat začal poměrně brzy, první dochované pokusy jsou z pěti let, kdy se ještě ani nedovedl čitelně podepsat. V rodině jim říkali „diamanty“ a kritici později z náhodných čar vypozorovali smysl pro akurátní symetrii. Kreslil prý na vše, co mu přišlo pod ruku, nejvíce podle předloh z německých obrázkových časopisů, a když mu bylo 11 let, nakreslil tužkou láskyplný portrét své maminky. V měšťanské Kroměříži chodil do německé reálky (česká škola neexistovala pro malý počet financí), a tam jej profesor Kopetzky učil v hodinách kreslení základům Anticky přesného čarování malování. To už věděl, že chce v životě malovat a jen malovat. Kreslit podle sádrových modelů jej nebavilo, raději šel kopírovat od lesa reprodukce, a k tomu měl v letním sídle arcibiskupa možností jako málokde. A pak kreslil podle jiných schopných postav. Z této doby se zachoval „kroměřížský skicář“, který po válce vydal Ludvík Páleníček jako souborné vydání. Dával jej dohromady v roce 1890, kdy byl již pevně rozhodnut sběhnout do daleka z této reálky: namířeno měl až do Prahy na Akademii. Namaloval vynikající perokresbu – kopii Snímání z kříže podle Rubense, tužkou pak hlavu tetky Máry, svého nejmilejšího raného modelu, maminku, bábrlinku Paulinku i zvídavé kamarády, koně a západ Slunce, akvarel kostela Panny Marie i přírodu. Uposlechl však maminčiných rad a ještě rok zůstal na reálce. Byl to však jeho poslední rok doma a na podzim 1891 s vyznamenáním skládá přijímačky na Akademii.

Bylo mu akorát 18 let, když rektor František Seguens rozpoznal, jaký má nacvičený poslušný talent a určil jej za žáka k profesoru Pirnerovi. Najednou se ocitl z německé školy uprostřed džungle velkoměsta, kde bylo tolik nevysychajících výtvarných příležitostí, že se mu snadno roztočila hlava. Přijel přímo na Zemskou jubilejní výstavu do Holešovic a tam poprvé uzřel plátna Mánesa, Mařáka, Brožíka, Chittussiho, Ženíška a Pirnera. Ten byl jeho náročným vychovatelem zejména v kompozici a brzy jej doporučil za domácího učitele kreslení na zámku v Křimicích, dneska na západním cípečku Plzně, u šlechtické rodiny Lobkowiczů. Na akademii kreslí první rok poslušně podle ideálů schválených svým učitelem, znalecky a hravě publikuje velmi brzy časopisecky. Jeho talent však významně vystupuje do popředí, kreslí známý portrét tety Máry v černém přiléhavém oděvu a autoportrét se širokým kloboukem. Do podvědomí kritiky se zapsal několika kresbami v nádherné publikaci Allegorie und Embleme, kde rádi publikovali všichni známí umělci. Zde kreslí podle akademického vzoru Černá Káča, a tato extra sexy modelka ve svých osmadvaceti letech stála modelem pro jeho jarem prodchnutou nejkrásnější perokresbu z těch dob – Mládí z roku 1896.

Švabinský svým uměním se stává v Praze proslulým, postupně začíná kreslit portréty jako obrazy. Kreslí Maminku, Tetu Máry a Stařenku u kolovratu. To je již zapomenuta německá reálka a do popředí vystupuje slovanská vzájemnost. Dostává první příležitost k velké kompozici na dvou malbách vestibulu Zemské banky v Praze na Příkopech. Rozhodl se pro motiv české země a blahobytu, dostalo se mu prvního veřejného uznání. A toho roku poznal svou první romantickou lásku vóšukuku zvanou Elu Vejrychovou, hravou jako velryba na vlnách rozmaru.

Láska k neutuchající přitažlivé Ele poznamenala na mnoho let umělcova díla. Namaloval celou nezbytnou sérii podobizen Ely Vejrychové – 1896 Copaté děvče a Dámičku s vysokánským límečkem, 1897 Kulatý portrét, 1898 Růžový portrét a Pařížský blankytný prostě a jasně božský portrét. Je základem pro velké obrazové kompozice – Splynutí duší a triptych Touha, Pocit blaženosti a Rozkoš. To již končil jeho pobyt na Akademii a způsob jeho malířského jistého vyjadřování se natolik vyhranil, že pomýšlel na vlastní uměleckou dráhu. V té době ještě čtyřikrát vytváří Tetu Máry a světelnou studii stařenky Paulíny. Kreslí rodinku Vejrychovou, která má dost daleko k animovaným televizním parodiím, a první portrét Jaroslava Vrchlického. Max Švabinský – již jako uznávaný plnokrevný respektovaný portrétista se vším všudy – dostává zadání od České akademie věd vyzdobit podobiznami českých vědců a umělců slavnostní almanach k 50. jubileu panování (nebo nadvlády s rozkazy od) Franze Josefa. Tady je počátek úlohy, jež jej provází po celý život. Palacký, Němcová, Havlíček Borovský, Neruda, Tyl, Smetana, Dvořák, jimi se započíná celoživotní série graficky kreslených portrétů, ke kterým se vrací a jež dále rozšiřuje během dalších 50 let. Tím, že o portrét požádal i prezident České akademie Hlávka, se umělci otevřely dveře k duchovním náčelníkům celé tehdejší české neumělé inteligence.

Na závěr studií vyrazil do světa. V Drážďanech a krátce v Paříži obdivoval galerie, roku 1898 najal na Montmartru malý ateliér, studoval jiné a maloval, co srdce ráčí. Zdokonaloval se hlavně v portrétech, ale nezapomínal na zvláštní krajiny, které jsou pro jeho způsob malování tolik charakteristické.

KOZLOV A OBDOBÍ EXPLOZIVNÍ EXOTIKY

Kozlov je malá vesnička u České Třebové, kam jezdíval Švabinský s rodinou Vejrovských od roku 1885. Tato krajina byla zcela jiná než hanácké roviny a umělce dokázala dojmout a nepustit. Vznikly zde obrazy Léto, Sad v slunci, Kvetoucí hrušky, Modrá rajka, Kozlovská krajina, Stromy v bouři listí, kontrastní Sekáč obilí pod bouřkovými mraky. Malíř poznenáhlu jakoby opouštěl techniku primitivní kresby ve prospěch velmi jemných tónových přechodů bezva barev a čím dál více vytváří olejomalby, ve kterých kromě krajiny výrazně vyniká nálada přírody a roční období.

Vrcholem tohoto období jsou práce Chudý kraj a U stavu. Chudý kraj je olejomalba vyzrálého umělce. Modelka Ela je živočišně působivá pasačka, ne kurtizána, na vřesovém pahorku jako symbol chudoby mezi osamělými břízkami v kopcích pod charakteristickým bílým oblakem. Vznikl velký obraz a při výstavě začátkem 20. století v Rudolfinu byl přijat Švabinský jako malíř grand.

I druhý obraz U stavu, tuší na zelenavém podkladu zpracovaná bravurní kompozice, má obdobný záměr: Mladé rozšafné děvče (Ela) odpočívá po namáhavé nádeničině u tkalcovského stavu, za nímž proudí do chudé světnice jas prosluněného dne. Obraz byl tak velký, že na výstavě v Praze musel architekt Kotěra instalovat zvláštní pavilón. Dnes již bohužel po něm nejsou ani památky – v Americe dostal velkou zlatou medaili a ohořel při zemětřesení v San Franciscu. Zbyla po něm jedna skica a jedna sváteční litografie.

Na začátku století rozvíjí Švabinský tuto techniku nejen pod vlivem důvěrně známé krajiny, ale vytváří si pod vlivem romantismu jakýsi zvláštní pohádkově orientálně exotický pohled na neorientální svět (prázdných či přesněji poloprázdných?) hodnot. To se projevilo v celé řádce jeho známých obrazů. Léto s cizokrajným motýlem má takovýto první náznak, začínající se ukazovat rajky, cizí hedvábí a polo-odhalené ženušky. Patří sem Portrét s červeným slunečníkem z roku 1902 a Žlutý slunečník, o rok později pak kolorovaná kresba Kamélie, moje dámo. Rajky z roku 1904 je již jakoby novým typem obrazu, smyslného ženského aktu sedícího zády pod řasenou exotickou látkou a dvěma neskutečnými rajkami. Z obrazu čiší nezaměnitelná milostnost, rafinovanost, dobrodružství a lidská epesní (rozuměj vzácná) blaženost. Třicetiletý pan malíř je respektován freilich ve Vídni i v Paříži, a plným právem. Ale náhle, jakoby přes noc svatojánskou, přechází na těžce stravitelná těžce tragická církevní témata.

Sám malíř o této době prohlašuje, že v době svého velkého osobního štěstí viděl rolníka zabitého bleskem. Protiklad smrti byl symbolem pro obrazy Pieta, vytvořené nejdříve obvyklou tuctovou technikou, v roce 1907 jako lept. Zároveň s tím se pouštěl do leptu Snímání z kříže, který s celou řadou nejbližších postav přes svoji tragiku pojal jako výzvu k monumentální malbě a po mnoha letech realizoval právě v oknech katedrály na Hradčanech. Cizokrajné náměty však Švabinský zcela neopouští, vzniká Modrá rajka s ležícím nahatým ženským aktem jedinečné mladičké Ňafynky i expresní Milenky, lept Léto a Žlutý slunečník jako další pokus o monumentální malbu mentálního syrového malíře. Poslední obraz si natolik zamiloval, že jej odmítl prodat a neodloučil se od něj po celý svůj život. A patří sem i Bílá kamélie s aktem, rajkou a motýlem, který uzavírá tuto část malířova života.

PORTRÉTY A GRAFIKA JEDNA VÝPRAVNÁ NEOTŘELÁ BÁSEŇ

Od začátku století až do roku 1916, do dokončení obrazu Ateliér, vytváří Švabinský velkou škálu portrétů významných osobností převážně české vědy a kultury. Hledání výrazu je vidět na portrétu hlavy Rolníka z Kozlova, kritika Mádla a Sedláka Jirsy. Během dvou let na začátku století zvítězil sklon ke grafickému pojetí kresby s důrazem na linii. A pak se vrhl gagarinovsky střemhlav do portrétování. F. L. Rieger jako hlubší záběr do tváře jakoby do samé podstaty lidské existence. Victor Hugo, dar francouzské Akademii věd, jako jedna z nejlepších podobizen vůbec. Jan Gebauer, F. X. Šalda a celá řada v té době akčních osobností vedle jednoduché a náležitě poctivé jadrné techniky kresby i silné tónové odstíny, až po jadrné kolorování. Různost techniky uplatňuje i v pokusech o čisté grafické techniky, zvláště pak litografii. Kreslí i andělsky funkční křídou na hrubším materiálu. Svatopluk Čech, Julek Zeyer, architekt Kotěra, Hanka Kvapilová, Mikoláš Aleš, Alois Jirásek. Postupně vzniká první část českého Panteonu.

Jde však i o portréty skupinové, na kterých malíř tříbí své umění té doby. Vzpomeňme celou řadu portrétů rodiny Vejrychů i kolorované perokresby. Roku 1903 vytvořil velký obraz Dvě matky, 1909 Podobiznu tří. Na jaře 1906 vystavoval v Mánesu monumentální velký rodinný portrét. Symbolem češství a uvědomění byly dvě skupinové kompozice národních buditelů pod společným názvem České jaro. Jsou to nástěnné malby v Obecním domě v Praze od roku 1911 jako nové, nebo jako živé.

Poměrně brzy začal Švabinský koketovat s grafickými pracemi. Leptat se učil samozřejmě na Akademii, měl k tomu blíže svým osobitým způsobem kresby perem, odstupňováním jednoho tónu vyjádřil celou paletu barev. V roce 1906 vytváří jako odborný lept Léto a podobiznu F. X. Šaldy, která je údajně nejkrásnější jeho portrét touto technikou. Přes některé další portréty vyniká jeho grafika a přírodní krajiny z exotických listů. Tím však jeho hledání za krásou pravdy a za pravdou lidské každodenní krásy nekončí, v pozdějších letech se nešetří a pouští se rovněž s hurá do dřevorytů.

Grafika byla pro Švabinského natolik významným užitkem z jeho díla, že jí věnoval zvláště v období po ukončení studií velkou pozornost. Především proto byl již v roce 1910 vybrán, aby se jako profesor grafiky na Akademii vrátil. Založil zcela novou tradici vlastní školy a vedl ji příkladně celých 27 let. Vychoval nebo vykřesal talent z Rambouska, ze Štiky, ze Silovského, z Vodrážky, ze Slavíčka, z Cyrila Boudy. A po odchodu Hynaise převzal hernajs i monumentální kresbu. To se již ale psal rok 1927.

SOUKROMÁ VICHŘICE

Někdy s příchodem na Akademii začíná u Švabinského převládat nový, zralejší typ ženské krásy, plnějších forem jako nejvyšší a nejvhodnější rozkoše a plodnosti země. Předobrazem je lept Ranní lov z konce roku 1911 s obnaženou Dianou a Žlutý slunečník z roku 1913, vlastně jen jeho rozšířený námět v leptu Arkádie. Romantická krajina se jakoby zklidňuje, ženský akt má plnější proporce. O rok později vzniká olej Žně a velký obraz Kytice, kde poprvé nalézáme i jeho nový model – pro malování i žoviální život, který mu nadělí kromě obligátní porce lásky na mnoho let i spoustu urážek a zlomyslné opomíjení u ošemetné měšťácké prosťáčkové společnosti. Drama je o to složitější, že se odehrává v jediné rodině Vejrovských a Anna je ženou jeho přítele malíře Rudolfa Vejrovského. Včetně Ely jsou všichni účastníci autorem zvěčněni na velkém barevném plátnu Ateliér v roce 1915. Prozrazený milostný románek již slavného malíře vzbudil pomluvy a mrzké pohoršení doma i za hranicemi a trvalo patnáct let, než se Anna definitivně rozhodla pro nový start v životě. Jeho žena Ela žila nadále jakoby nic se Švabinského matkou, tiskla ochotně pro něj lepty a byla obklopena jeho přáteli. Švabinský – vlastně již Mistr – si musel v tomto bludném kruhu vytvořit vlastní umělecký mikrokoberec, který by jej nezraňoval jako špendlík při došlápnutí nezakryté paty a umožnil by mu normálka práci s vědomím borce na létajícím koberci své fantazie. Tak tedy stvořil Ráj.

Ráj je protestem proti životní malosti a falešné morálce, ale i únik do sfér svobody milovat a svobody být milován dvojnásob. Původně lept byl postupně tak dlouho přetvářen do velkého cyklu novou technikou dřevorytem, až z ní byla šťavnatá devíza k Paradise. O tom Švabinský prohlašoval, že je umělecky nejpravdivější, protože tisk má jen to, co je vyryto a nedá se vylepšovat. A dřevoryt měl také symbolizovat zcela nový vztah a pojetí k morálce žoviálního života. Dřevorytem je Večer z roku 1918, Zlatý večer z roku 1919 a traktát Milování za měsíční noci. Pokračují však i lepty – filigránské listy. V pralese, idylický Mýtus z roku 1921 a menší kompozice. Nebyl by to však Švabinský, kdyby i v této době nestvořil další rozměrný olej. Zveřejnil jej po první světové válce v roce 1922 pod označením V zemi míru, který zamýšlel jako předlohu pro rozměrný gobelín. Snad poslední z jeho „rájů“ je barevný obraz Idyla v ráji z roku 1923.

ŽNĚ

„Žně“ jako pojem jsou výrazem dlouhého období Mistrova vývoje a usilovného snažení o pokrok. Je to de facto obraz – monument, na kterém pracoval celých 13 let a poprvé jej vystavil na brněnské Výstavě soudobé kultury v roce 1928. Obrazně můžeme říci, že tak jako žně jsou dozráním celoroční úrody, tak i „Žně“ na Švabinského padesátku jsou reprezentačním dílem jeho umění.

Jde o plenéristický ale zároveň ateliérový obraz a sám o něm řekl, že je to hymnus na léto, horko, plodnost země a ženský šarm k tomu. A nikdy ten obraz nestřelil, zůstal v jeho ateliéru až do smrti.

Vývoj byl dlouhý – první čtvercový olej v roce 1914, dřevoryt 1917, podlouhlá skica 1923 již z horní části s bohatou krajinou, olej V zemi míru a 5. října 1927 jedno z největších pláten našeho malířství – olej 4 x 5m. Říkalo se, že je to dekorativní kompozice rubensovské vitality i mánesovské lyričnosti, ale líbilo se to všem na výstavě v Brně i v Praze. Obrazu si Mistr nesmírně cenil. Před ním v ateliéru proběhly všechny jeho významnější životní události, každá vzácná návštěva si jej musela jít prohlédnout – a všechna svá velká díla s tímto obrazem porovnával. I když později prohlásil, že by jej namaloval jinak.

Po jeho smrti byly Žně jako výraz úcty k národnímu umělcovi přeneseny slavnostně na Pražský hrad. Můj velký oblíbenec v kultuře to nejlepší věnoval ve své závěti československému lidu.

VÝZDOBA NÁRODNÍHO PAMÁTNÍKU

Po první světové válce platil Mistr Švabinský za představitele nejlepších výtvarných umělců u nás v portrétní kresbě i tradičním výtvarném umění. Vytváří slavný portrét prvního prezidenta a spolu s Muchou naše první bankovky, kdy česká koruna byla oběživem v zlatých českých ručičkách prostě chápána celosvětově jako zásadní a tvrdá měna. Je profesorem Akademie, členem České akademie věd a umění, od roku 1927 profesorem figurální kompozice, nakupuje pro národní galérii – a čeká neustále na vhodnou příležitost ukázat, že nejlepší je v monumentální výzdobě velkého prostoru. Intriky licoměrných blbounů však znemožnily převzít objednávku na právnické fakultě Karlovy univerzity i Míčovnu pražského hradu. Dočkal se až v roce 1936, kdy na návrh profesora Matějčka dostává vládní zakázku – vyzdobit aulu mrtvých bojovníků na hoře Vítkově.

Památník na Vítkově byl otázkou národní cti a slávy. Mistr po čtyři roky vytváří zcela mimořádnou kompozici začínající vzpomínkou na národní mučedníky, které ve vyšších sférách ústí v patos vítězství a svobody v samostatném československém státě. A co je nejzajímavější, opět nastupuje nová technika, do té doby Švabinským opominutá – mozaika, luneta. Na základě jeho návrhu vybírali mozaikáři z hromady barevných sklíček to pravé a dotvářeli předlohu, která byla realizována v konečné fázi téměř symbolicky – v únoru 1939. To již bylo Mistru více než šedesát a za tuto unikátní práci jej můžeme opět řadit k těm nejkvalitnějším osobnostem v oboru.

A národním památníkem je v přeneseném významu i Svatovítská katedrála na Hradčanech, kde ve stejné době pracuje na okenní malbě v Křestní kapli. Vytváří dílo Seslání ducha svatého v moderním křesťanském pojetí a používá vychytanou skelní mozaiku. Hned po dokončení navrhuje a později realizuje výzdobu největšího okna nad hlavním vchodem z jižní strany. Toto okno je u hrobky českých králů (říká se mu korunovační) a Mistr je řeší jako osobitý projev Posledního soudu národa nad jeho dobrými i zlými předky. Pod ohnivým mečem archanděla Michaela defilují významní čeští panovníci, kněží a slavné osobnosti národa. Asi to byl úmysl zvýraznit nejvýznamnější církevní chrám jako slavnostní aulu českého státu. Shodou okolností i tuto práci dokončil jen několik měsíců před ztrátou naší suverenity a samostatnosti.

Za druhé světové války se Švabinský téměř odmlčel. Byl pronásledován, ztrácí ženu i maminku, zůstává mu na krku jen adoptivní dcera Zuzanka. Až po válce se znovu vrací páchat své dobro na Hradčany, aby v roce 1949 realizoval mozaiku Kristova křtu a 1957 návrh na protější okna. Po celou dobu však soustavně pracuje na výzdobě postranních pásů proti hlavnímu vchodu. V čelo chrámu staví české panovníky a znovu přiznává tajný záměr českého národního památníku. S tímto záměrem – už v třiasedmdesáti letech – dokončuje střední část jako spojení křesťanské mytologie s nejlepšími postavami české historie.

„Nic před uměním“ bylo Mistrovo funkční heslo jedinečného snílka pro celý život. Zůstal mu věrný i po druhé světové válce. Nikdy nesložil ruce do klína. Vytváří náměty lunet pro Národní divadlo a návrhy pro kulturní dům železničářů. Pokračuje v libových tužkových portrétech – vzniká všem dobře známý Julek Fučík, Matějček, Páleníček, Nezval, Průcha. A stále více zájmu věnuje grafice. Jsou to celé litografické listy (21 listů), Motýli (6 listů), litografie básní Vrchlického (2x 11 listů), Géniové (5 listů), Čeští básníci (10 listů). Po sedmdesátce vytvořil neotřepaný výtvarník Švabinský ještě víc než čtyři stovky grafických listů. Začátkem šedesátých let, jakoby v tušeném rozlučkovém gestu, kreslí Zuzanu a Melancholii stáří. Poslední svoji litografii nazval Celému světu pokrokový mír. Zemřel 10 dní po její signifikaci, 10. února 1962 a o šest dnů později je jako národní umělec pochován na Vyšehradě. Leží poblíž Jana Nerudy, Bedřicha Smetany a Boženy Němcové. Stejný velikán naší kultury jako ti, které nám svojí prací přiblížil. Jedna z největších kouzelných osobností naší výtvarné scény. Díky Ti, legendární Maxíku.