Tohle přece zvládnu. Ještě nejsem

úplně slepá, ještě šedý zákal

nevyrostl jak divný květ

na očích mých

na srdci mém

a když se tak stane

zbudou mi ruce

abych mohla sahat

lidem na duše.

A bude ze mne kmetpán

a budu ctihodná

s plnovousem

vlasy rozcuchané

když v parcích budu žebrat

o kousek krásného dne

a hrozit pomateně nebi

když neposlechne mě.

A hrozit budu

tak trochu pořád.

A budu vlastním psem.

Jak já se budu milovat

a oddaně na sebe koukat

a vrtět ocáskem. A budu

se za sebe prodávat

na rohu Perlové ulice, to aby

bylo na šustí kukuřičné

ze kterých budu splétat

maličké panenky

až všechny ty živé

vyběhnou mi z náruče

kde zatím držím je

pevně

tak pevně

až zapomenu jejich jména

až bude zapomenuto

jméno mé.

A budu stará dáma

voňavá, přepudrovaná

v čepce purpurové

a v papučích si ledabyle

v osmdesáti letech

vyjdu pyšně do světa

i kdyby to bylo jen

na roh naší ulice.

A budu láhev bezdomovce

schoulím se mu dlaně

tak laskavá. A budu zahradník

semínek hořčičných

co porostou až do nebe.

A budu kvásek do chleba.

A budu běhat po mracích

já liška nebeská

až jednou budu slepá

A pořád doufám

že budu vám

mí milí

ztracení

na duše sahat.