|
... v této ukázce představím díky písni delší sen Aznoba, lovce, který přišel v nepřátelském zajetí o prst
Aznobův sen byl snad i horší než Kormagův. Stále ohmatával dosud nezahojený pahýl uříznutého prstu, horečnatě se chytal za krk a vykřikoval slova v naší tajné řeči: „Ĥoram pòrtal sâ sèdlas ğa ùster dòplad bê lŷkde sâ mòre!“, což znamenalo Ĥoram nás ochraňuj a pokojného odpočinku nám dodej, buď vždy spravedliv a obrať od nás utrpení a nemoci. Jeho slova, která vycházela z úst vyprahlých, se podobala tomu, jako by Aznob byl již dávno mrtev, a jeho chraptivý hlas, kterým pronášel ona slova, se rozléhal po okolí nad hladinou řeky.
Viděl, jak se probudil pozdě v noci, ucítil škubání v místě, kde mu Ĝašš uřízl palec. Zranění nebylo stále zahojeno. Aznob se rozhodl, že si ránu dojde umýti k řece. Ve snu nocovali asi míli od vody, a proto si krátil cestu zpěvem dávné písně O tmě a jejím zaniknutí.
Tma vládla kdys světem
tma byla světa pán
nikdy nezářila žádným světlem
v tmách každý skřet žil sám
V Zemi tmy se všude mlha pne
tam vládne špatná, krutá moc
obyvatelé neznají tam světlo dne
ač v zemích jiných den střídá noc
Tam řeky černou vodu mají
a zeleň, ta žádná tam neroste
lesy dávná tajemství ukrývají
tam měl král Usgál praotce
Však zemřel z života ve tmě…
To krále Usgála rozhněvalo
když seznal, jak zemřel děd
stovky kovářů ohně rozdělalo
vojsko chystal si ku pomstě
Meče kouti začali
otroky sobě sehnali
biči jim záda
v krev rudou drásali
Po roce z bran vojska vyjela
v rukou meče a kopí a štít
pomstou jim srdce kypěla
Usgála posedl velký chtíč
Chtěl získat vládu v Zemi tmy
chtěl osvobodit její obyvatele
Oštěpy ostré jak sloní kly
do srdcí skřetů zlých ze zaryly
Srdce vládce však jako z kamene
skřetům hned kázal, by tmu bránili
ti uposlechli krále, co nezná dne
a na pole válečné vyjeli
Usgálovi muži obdrželi
v boji tom mnohé rány
po zemi celé se rozprchli
v chatrčích žili ze slámy
Žil tam i uctívač bohů
ten pomoci jim měl
prý Otrrekka
Země tmy pána
zabíti
jak, kdy a čím
to však dlouho
předlouho nevěděl
Jednoho dne ho Usgál
předvolati dal v svou chýši
a starý, slabý král
pravil k jeho čisté, ctěné duši
Rettessone můj milý!
pomoci tvé nastal čas
dny mé již se chýlí
k bohům vyšli hlas
Otrrekk nás již dlouho sužuje
pomoz, ach pomoz, ty!
Otrrekk tmu všude sdružuje
v říši své věčné temnoty
Jednou vím, že přijde zlý den
kdy na svět tmu vypustí
osady bude vraždit neviděn
bez slitování, lítosti
Rettesson vyslyšel krále
již spěchá do Země tmy
dojde až k černé bráně
jest za ní město Asstri.
Asstri jest Otrrekkovo sídlo
Asstri, toť slovo značí
věčný chlad, černé temno
v Otrrekkově odporné řeči
Nad hlavou náhle mu
přelétlo mrchožroutů hejno
počal se modlit k Ĥoramu
ten vyslyšel proseb jeho
Poslal své orly zlaté
pro záchranu světa
by vrátili Zemi tmy
co jí náleželo světla
A Otrrekkovi skřeti temné říše?
nebylo jim již pomoci!
Zemřeli ve své pýše
jich zrak se podobal sleposti…
Tuto dlouhou píseň Aznob nedozpíval, protože se již nacházel u řeky. Když si chtěl ránu umýt, všiml si, že mu z ní cosi vyrůstá. Zaradoval se: „To je nemožné!! Ten prst mi dorůstá!!“
Náhle se z prstu, který rostl a rostl, vytvořil obrovský had. Ten pravil hlasem syčivým, podobným šumotu větru v korunách nad Aznobovou skloněnou hlavou:
„Zle se ti povede. Chceš zemřít otrávením, nebo udušením?“
Aznob vykřikl:
„Co to děláš?! Proč…“
Svá slova však nevyřkl celá. Had ho obmotal, do těla mu vpustil jed a počal ho škrtit… | 
