Letos padesátiletý ruský režisér Andrej Zvjagincev je ve své zemi považován za jednoho
z nejlepších tvůrců a následovníka samotného Andreje Tarkovského. Před
jedenácti lety jej proslavil první snímek Návrat, který sklidil velký úspěch na
festivalu v Benátkách.
Vyprávěl o dvou chlapcích na prahu dospívání, které nečekaně
vyhledá jejich po mnoho let nezvěstný otec, a vydává se s nimi na pouť na
jakýsi vzdálený severský ostrov. Režisér hovořil o snímku jako o „mytologickém
pohledu na lidský život“. Filmu tehdy dodala tragický nádech ještě jedna
událost: krátce před premiérou nešťastně zahynul jeden z představitelů
synů, šestnáctiletý Vladimir Garin. Při plavbě s přáteli po Ladožském
jezeře se nechal vyprovokovat dvěma dívkami k tomu, aby skočil do vody,
dostal ale křeč do nohy a utopil se…
Zvjagincev v následujících letech natočil snímky Vyhoštění
a Jelena. Úspěch svého debutového filmu jimi nepřekonal, přesto zůstal věrný
psychologicky i myšlenkově náročným příběhům o nepříliš funkčních rodinách.
Také letos přichází Zvjagincev s novým filmem, který
nese název Leviatan, a získal za něj v Cannes cenu za nejlepší scénář. Potkáváme
tu i jeho osvědčené spolupracovníky: kameramana Michaila Kričmana a hudebního
skladatele Philipa Glasse, možná nejoceňovanějšího skladatele klasické hudby
současnosti (proslavily jej snímky Koyaanisqatsi a Powaqqatsi,
v posledních letech třeba Hodiny nebo Iluzionista) .
Snímek vypráví o zoufalém boji opraváře aut Kolji odkudsi
z okraje Barentsova moře na severu Evropy za to, aby mu zůstal jeho
skromný dřevěný domek na pobřeží, kde žije s ženou a synem, stejně jako
jeho práce. Vlivný starosta nedalekého města totiž rozhodl o vyvlastnění jeho
pozemků, aby si na nich mohl postavit, co sám uzná za vhodné. Koljovi sice
přijíždí na pomoc jeho kamarád z vojny Andrej, dnes úspěšný moskevský právník
znalý všech kliček, má ovšem tak obyčejný a nevýznamný človíček jako Kolja
nějakou šanci proti bohatým a mocným? Zvláště když má sám starosti
s rodinou, hluboko do kapsy a problémy s alkoholem…
Proč nese snímek název Leviatan? Je to biblická příšera,
kterou není možno zkrotit či se s ní nějak dohodnout. (Ekumenický překlad
jej nazývá livjátanem, v kralickém se hovoří o velrybovi, a inspirací byl
pravděpodobně krokodýl.) Na biblický příběh přímo ve filmu odkazuje pravoslavný
kněz, když cituje verše z knihy Jób. Leviathan má ovšem ještě jeden
významný kontext: jmenuje se tak filozofický traktát Angličana Thomase Hobbese
z roku 1651, který poukazuje na silnou roli moderního státu, který
v sobě soustředí veškerou moc.
Příběhů, kdy jedinec bojuje s větším systémem, známe
mnoho z literatury i filmů nejrůznějších zemí, je to vlastně nadčasové
téma. Zvjagincevův film je zajímavý tím, že smutný námět pojednává ruku
v ruce s úchvatným portrétem krásné i drsné přímořské krajiny:
režisérovi i jeho spolupracovníkům se podařilo mistrně navodit atmosféru hornaté
přímořské krajiny, kde v písku leží kostry velryb, stejně jako nedalekého
městečka s paneláky. Režisérův rukopis poznáváme také v rodinných
vztazích: ani v této rodině to příliš neklape, zhruba dvanáctiletý chlapec
je na otcovu ženu Lilju, která není jeho vlastní matkou, hrubý, ta zase nachází
překvapivé zalíbení v advokátu Andrejovi. Konečně se mu spolu s herci
dobře daří i postihnout postavy: starosta je mafián, ale takový bodrý, malého
střihu, vystrašený při možnosti skutečných problémů, zatímco advokát
v obleku symbolizuje vzdálený svět, kde platí zákony a cení se slušné
vystupování.
Některé scenáristické zvraty jsou ovšem poněkud těžko
pochopitelné: například chování právníka v určité klíčové chvíli je
naivní, nezdá se ale ani chování starosty, který vypadá skutečně poděšen
zjištěnými fakty, a pak zvolí primitivní způsoby zastrašování. Stejně tak je
tomu s nevysvětleným závěrem: nehodí se čtenáři prozrazovat, o co konkrétně
jde, naznačíme jen, že jedna z postav zemře a její smrt je protivníky
podstatně využita. Je ovšem možné, že režisér nechává tuto věc nezodpovězenou úmyslně
– ať už totiž ulička vede kudykoliv (sebevražda, vražda, neúmyslné zabití), vždy
je nějak na vině starosta a klika kolem něj.
Otázkou je také, jestli děsivé vyústění snímku paradoxně
neupírá na přesvědčivosti. Lidí v podobných situacích je bezpochyby mnoho –
pravděpodobnější však bude, že naleznou útočiště v alkoholu a přizpůsobí
se bezvýchodné situaci, než že jejich příběhy dostanou takto strašlivý rozměr.
Co ale snímku kromě atmosféry a výborných, civilních
hereckých výkonů nemůžeme upřít, je poslední, úplně závěrečná pointa. Ta je
opravdu naprosto nečekaná a staví do jiného, byť stále hrozného, světla většinu
toho, co starosta dělal předtím.
|