Márty byl obětí i bohem svého světa. Podprůměrný intelekt, podřadně kreslil, příšerně tancoval… ale dělal to s takovým nadšením a sebe přesvědčením, že mu nebylo možné odolat. On byl mezi blby celebritou. Nadaný portrétista, král diskoték. Dobrosrdečný a věru statečný. To bylo před dvaceti lety. Pochybuji, že se odtamtud dostal. Ten má blbov na doživotí.

   Blba pozná každý, kromě blba. Blbův svět je živočišnější. Je ovládám pocity, které blbost přináší. Někdy se povýšenci stane, že ho nějaká nepřízeň srazí do blbova světa a on se nestačí divit, jak je blbův svět barvitý a divoký, jak drsná pravidla v něm platí. V takovém světe se s poníženým pocitem přilepí na prvního blba a snaží se mu nacpat pod křídlo. Takový člověk by mohl mluvit o štěstí, kdyby narazil na Mártyho. Ten by se ho ujal s veškerým servisem. Poctil by ho tím nejlepším, co jeho svět nabízí. Udělal by mu stoličku, aby mohl po jeho zádech vylézt zpět.

 Márty ví, že až ten člověk po jeho zádech vyleze do svého světa, rozloučí se a už jen tak nepřijde. Takový blbec zase není. Není to poprvé a zřejmě ani naposled.

   To se pak jeden vrátí domů, jako spráskaný pes, posadí se a civí. Potom se zahledí nahoru a řekne si: „Jen se mi smějte… ale pamatujte- každému z vás můžu pomoct zpátky, až se něco zvrtne.“

Ještě dlouho bude cítit sílu Mártyho děsivě vyspělého srdce.

Ps: Všechna jména v příběhu byla rafinovaně změněna z hluboké úcty k Mártymu.