EDGAR HILAIRE GERMAIN DEGAS
☼ 19.6.1834 PARIS ۞ 26.9.1917 PARIS
Při vyslovení jména DEGAS se nám okamžitě vnukne pokračování plné jeho baletek, aktů, modistek, udřené uprané a usušené pradleny. Vybaví se nám i Degas člověk, jak jej zachycují fotografie v tom nejlepším záběru, kresby a autoportréty: štíhlý, ale nijak vyrostlý, tmavovlasý s velkou protáhlou tváří, špičatým instinktem a vysokým čelem, s živýma hluboce posazenýma očima. Neznám malíře, který by tak dokonale vykreslil dech a tep každodenního pařížského života poloviny a konce devatenáctého století. Miloval svoje rušné velkoměsto, jeho měnící se rozptyl atmosfér, vzýval život i jeho proměny a ještě navíc nepochybil.
Jeho vrstevníci uváděli, že chodil vždy nenápadně, střídmě, ale elegantně oháknut. Ze způsobů a řeči vyzařovalo jaksi staromódní fluidum. Na malíře své doby byl ohromně vzdělaný. V mládí měl velmi rád společnost, ve středním věku organizoval výstavy impresionistů, kdekomu finančně vypomohl. V kavárnách, kde se setkával s bouřliváky i s bohémy, se tehdy nevyhýbal ostrým konfrontacím na to, co zrovna letělo.
K sobě býval náročný až surově nelítostný. Práce mu byla vším. Mnohokrát se vracel ke stejnému námětu, poněvadž jen málokdy byl se svým dílem spokojen. Proto nacházíme na jeho obrazech nejednou stejné postavičky nebo jejich skupiny, stejné pohyby a postoje. Dovedl si vážit času a přímo harpagonsky s ním hospodařil. Snažil se využít každé minuty, každé vteřiny. Každého prchavého okamžiku. Celý život ho totiž provázela obava, že nakonec ztratí očnice i zrak. A tady je patrně možno dopátrat se důvodů, proč s přibývajícím věkem – a slábnoucím zrakem – se změnil na hystericky cholerického autora věd. Proč o něm mnozí tvrdili jen to jediné: že je nepříjemně nesnesitelný bručoun po francouzsku.
Nenáviděl publicitu, ale přitom trpěl tím, že kritika jeho umění buďto rozcupovala s enormním nepochopením anebo ještě silněji přehlížela. I když podporoval impresionisty, nezajímala ho jako malíře krajina a její světelné proměny, ale zaměřoval svou pozornost na každodenní kolotoč lidí kolem sebe, snažil se vybarvit jejich emoční cykly, vášně, bolesti, zármutek i jas radosti. A přesto se na konci svého života od lidí zcela izoloval. Poloslepý mourek bez přátel, kteří postupně opouštěli tento svět do rakví a pak na Père Lachaise, se bez cíle potuloval Paříží. Skoro každý den se vracel do rue Victor Massé, kde jeho starý kvartýr a ateliér musel v roce 1912 kapitulovat před novou zástavbou…
Degas tedy neměl rád chvějivé sluneční paprsky a odlesky jako impresionisté, ale naopak zbožňoval zář velkoměsta: idylické plynové lampy noční Paříže. Každému obrazu předcházelo neuvěřitelné množství detailních náčrtů. Vstřebával život, který kypěl a kolem něho protékal, ale maloval to, co ho nejvíc zaujalo, teprve s odstupem času v ateliéru. Věřil, že vzpomínka uchová jenom to podstatné. V pozdějším období, kdy se mu zhoršil zrak, jsou jeho baletky, modistky, žokejové, pradleny bez charakteristických črt určitých osob. V mládí se naopak snažil zachytit to, co viděl, velmi věrohodně. Osobám propůjčoval zpravidla podobu svých přátel.
Edgar Hilaire Germain Degas se narodil v létě roku 1834 v Paříži. Jeho předkové pocházeli ze staré provinční šlechty. Původně se podepisoval jako oni – „de Gas“. Ale ještě za císařství (kolem roku 1865) začal používat občanské jméno Degas.
Jeho dědeček Hilaire de Gas opustil za revoluce v roce 1793 Francii a přesídlil na jižní cíp Itálie – do Neapole. Tady založil banku a oženil se s vyvolenou vyvoněnou Italkou. Otec – Pierre–Auguste – se později do Paříže nachomýtl jako ředitel filiálky této rodinné banky, rodinného klenotu. Jeho sňatek s Célestinou Musson z New Orleansu pokládali někteří za pustou ztřeštěnost. Ale Pierre–Auguste byl se svou Célestinou šťasten. Edgar byl nejstarší z pěti dětí (dva jeho bratři převzali později bavlnářskou firmu v New Orleansu, jedna sestra se vdala v Paříži a druhá v Neapoli). Měl tedy svoje příbuzenstvo roztroušeno přes půl světadílu. Poněvadž rodina byla zámožná, mohl Edgar navštěvovat lyceum Ludvíka Velikého, kde si slušně doplnil své mezery ve vzdělání. Ještě v pokročilém stáří četl Vergilia a Theokrita v originální verzi, klobouk dolů. Od dětských let rád kreslil. A otec tuto jeho zálibu podporoval. Když se Edgar po maturitě rozhodl, že nebude právníkem, ale malířem, pomohl mu zařídit ateliér a poskytl mu i finanční pomoc. Degas se proto nemusel dlouze starat o prodej svých pláten, aby měl z čeho žít.
Nejdřív se učil u starého malíře Barriase, pak přešel k Lamothovi, jenž byl žákem Ingrese. V roce 1855 se zapisuje na pařížskou École des Beaux Arts, která ovšem byla v té době baštou uměleckého konzervatismu. Škola zdůrazňuje především přesnou kresbu a statickou tradiční kompozici. Mladý Degas chodí do Louvru a kopíruje staré mistry. Ale jednoho dne má všeho po krk a odjíždí do Neapole za dědou. V letech 1856 až 1860 navštěvuje Itálii několikrát. Řadu týdnů tráví a zraje v Římě s romantikem Gustavem Moreauem, který ho odpoutává od jednostranného obdivu Ingrese a prohlubuje zájem mladého nadějného umělce o historické malířství. Edgar navštěvuje i svou tetu Bellelli ve Firenze. Uchvacuje ho výrazná a čistá kresba italského quattrocenta (Botticelli, Mantegna, Leonardo). Signorelliho kopíruje v Orvietu, Gozzoliho v Pise, upoutává ho Raffæl. Kromě kopírování starých mistrů mu učarovala i italská krajina. Svědčí o tom četné náčrtky a skici. Je ovšem zajímavé, že i když Itálii a její mistry obdivoval, později v jeho tvorbě stopy po italských pobytech neregistrujeme.
Na začátku Degasova uměleckého vývoje jsou historické výjevy a portréty. Prvním jeho ukončeným historickým dílem byl obraz Spartská děvčata vzývají na souboj chlapce (1860). Další jeho historické práce ovlivnil už vehementní čmáral Delacroix, kterého mu přiblížil se vším všudy Moreau. Je to vidět především na plátnu Neštěstí města Orleánsu, kde už stojí daleko blíž k venkovskému barbizonu a odklání se od Igresova klasicismu. I když tento obraz vystavil v Salonu v roce 1865, rozloučil se jím s historickým malířstvím. Stále víc ho přitahoval současný ruch ve městě.
Významnou část Degasovy tvorby šedesátých let tvoří i zdařilé portréty. Snažil se v nich zachytit povahové vlastnosti portrétovaného i prostředí, v němž bylo mu vyměřeno žíti. Kolem roku 1861 si však poznamenal do svého poznámkového notesu náměty, kterým se hodlá věnovat v budoucnu: muzikanti, večerní kavárny osvětlené plynovými lampami, baletky, vzrůšo rytmus.
V jeho uměleckém růstu sehrálo důležitou roli poznání japonského dřevorytu. Seznámil se s ním prostřednictvím svého přítele, rytce Bracquemonda, který jako první z pařížských výtvarníků objevil dílo Hokusaie. Ve svém ateliéru Degas s velkou pečlivostí schraňoval malou sbírku dřevorytů Hokusaie, Utamara, Hirošigu, Kijonagu a Harunoba, které během let nakupil. Právě japonskému dřevorytu vděčí Degas za řadu kompozičních prvků. Značný vliv měla na něho i černobílá fotografie, která už v šedesátých letech 19. století dovedla zachytit obraz ve zlomku sekundy. Sám rovněž fotografoval a snímky používal k rozvrhnutí kompozice obrazu. Fotografie ho naučila zaostřovat kresbu na drobný detail, zatímco pozadí nechával často tmavé nebo rozmazané…
Začátkem šedesátých let se Degas seznámil s Manetem a Durantym. S Manetem docházel studovat cvaly koní na dostihy do Longchamp. Kritik a spisovatel Duranty svými názory pak připoutával Degase k pařížskému životu. Do světa baletu a divadla vstoupil Degas poprvé dvojportrétem tanečnic z baletu Pramen kolem roku 1867. Byl především ovlivněn Symfonií v bílém od svého amerického kamaráda Jamese Whistlera. Hromadný portrét Orchestr pařížské opery (1868 až 1869) je pak důkazem Degasova malířského zacházení do detailu. Na obraze odděluje svět jeviště od reálného světa hudebníků a hlediště barvou, světlem i charakterem malby. Zatímco na osvětleném jevišti krystalizují do zářivých pastelových tónů baletky, v orchestru převládá až na drobné odlesky z jevištní rampy šerosvit. Svět jeviště je prchavý a náznakový, hudbou zaujaté tváře členů orchestru jsou však věrnými portréty Degasových současníků. Ústřední postavou je fagotista Désiré Dilhau, malířův věrný kamarád, kterému brzy po dokončení obraz také věnoval.
Od roku 1862 se objevuje v Degasově díle nový námět, který prozrazuje jeho zájem o dynamiku pohybu. Koňské dostihy! Zatímco Manet a Angličané zobrazovali derby v plném efektu, vítr je provokace pro tempo, Degas vychutnával i atmošku před derby. Ladné pohyby nádherných kobyl a zcela uvolněné postavy žokejů.
V šedesátých letech trávil Degas den co den především v ateliéru. Večer se obvykle stavěl na pokec v kavárně Guerbois na bulváru Batignolles. Tady se scházívala každý čtvrtek velmi pestrá společnost. Stálými hosty kavárny byli malíři Manet, Bazille, Guillemet, sochař Astruc, grafik Bracquemond, spisovatelé a kritici Zola, Duranty a Duret, často sem docházeli Renoir, Fantin–La Tour a občas se ukázali i malíři Monet, Pissaro, Sisley, Cézanne, Stevens, Guys, fotograf Nadar, hudebník Maître.
Právě zde se odehrávala stěžejní teorie impresionismu. Řešily se aktuální nejasnosti. John Rewald (History of Impressionism) uvádí, že ústřední postavou společnosti býval Manet. Degas mu byl nejblíže svým naturelem i vzděláním, ale právě ti dva upadali do častých slovních nedorozumění. Ironický a sebevědomý Manet nebyl moc tolerantní a otevřený k odlišným názorům a nejednou se dostával do sporu s útočným Degasem, o němž se nikdy nevědělo, kde pro něho končí žert a začíná křeč. Většina hostů kavárny Guerbois patřila k impresionistům. Malířům, kteří se odvraceli od tradičních zažitých témat a vychutnávali si zrakové zážitky zázraku okamžiku. Milovali život a svobodu, nesnášeli upjaté staré společenské konvence a navíc diktované od pseudointelektuálů. Nezobrazovali předmět v objektivní podobě, ale jak se jeví jim v daném okamžiku, v daných atmosférických zákonitostech. Upoutávala je okamžitá nálada s rychlostí závodní formule.
Degas do své kresby přijal některé zásady impresionismu. Ale zdaleka ne úplně. Zatímco mnohé jeho přátele okouzluje sluneční světlo a volná příroda, jeho volala atmosféra uzavřené cimry, divadla nebo večerní Paříže. Zatímco impresionisté dají přednost klidu, vzývá Degas naopak pohyb. I on je zaujat sytě zářivými barvami, ale na rozdíl od impresionistů nevylučuje ze své palety černou a šedou.
V roce 1869 rozšiřuje svou tvorbu o další námět. A k němu se pak neustále vracel až do poloviny osmdesátých let. Námět vysloveně sociální: pradlenky, jako máte v provensálských náměstích malých obcí u veřejných prádelen. Unavené, nevyspalé, udržené a utrmácené v nezdravém, parou prosyceném prostředí. I ony jsou součástí pařížského koloritu.
O rok později se rozehrálo drama, které na dlouhou dobu poznamenalo život Francie. Vláda vypověděla válečný konflikt Prusku. Snažila se tím odvrátit pozornost národa od tíživé situace. Bismarck na tuto příležitost pochopitelně čekal připraven. Pruská vojska vpadla do Francie drancovat. Napoleon III. kapituloval u Sedanu a jádro jeho armády se vzdalo ve Vogézách. 4. září 1870 byla v Paříži vyhlášena republika. Skončil prohnilý režim druhého císařství. 18. ledna 1871 dochází k vyhlášení pruského krále za německého císaře ve Versailles a o deset dní později kapituluje Paříž nemilosrdně odstřelovaná německým dělostřelectvem. 26. února pak byla podepsána ponižující mírová smlouva. Francie se musela vzdát Alsaska–Lotrinska a zavázala se vyplatit pět miliónů franků reparací. Německé oddíly barbarsky okupují část Francie jako záruku za jejich zaplacení a dva dny poté demonstrativně obsazují Paříž. 18. března se pak v Paříži ujímá velení Komuna. Koncem května vládní jednotky Paříž opět dobývají a Komunu utápějí v krvi.
Degas se po vyhlášení republiky hlásí k pěchotě, ale pro chabý zrak jej přidělují k dělostřelectvu. Jeho přátelé reagují na válku s Pruskem porůznu. Bazille se dobrovolně hlásí k zuávům, ke koloniálnímu pluku, který je nasazován na nejnebezpečnějších místech fronty. Koncem listopadu 1870 umírá v bojích u Beaune–la–Rolande. Manet je štábním důstojníkem. Renoira odveleli do zázemí, do Pyrenejí zacvičovat koně. Monet, který se v předvečer války oženil, pacifisté Pissaro a Sisley na poslední chvíli prchají do Londýna. Cézanne odchází na jih ke Středozemnímu moři.
Po ustání bojů s Němci opouští i Degas Paříž a odjíždí do Normandie, kde v ústraní prožívá údobí Komuny i masových represálií. Do Paříže se vrací až na podzim 1871. Zatímco Monet, Pissaro, Renoir a Sisley utíkají z těžce zkoušené Paříže do přírody, Degas uniká před skutečností do iluzorního světa divadla, s nímž se seznamoval již před válkou. Nejdříve to jsou opět náměty založené na kontrastu jeviště a hlediště jako na obraze Orchestr pařížské opery. Tento kontrast se stupňuje v dramatickém výjevu z baletu Robert ďas. V roce 1872 začal malíř navštěvovat nácvik baletního souboru v síni staré opery v rue le Peletier, u Opéry. Dělá si sám náčrtky. Upoutává ho především nepřirozený nesmlouvavý dril. Poznává život baletek, jejichž sny kontrastují s denní realitou. Degasovy tanečnice prozrazují smutek. Jsou vychrtlé, tváře raději stranou často odvrácené. Malířův přítel a kronikář Lafond vystihl charakter jeho baletek slovy: „Za pohádkovým kouzlem jeviště ukazuje škaredost, chorobnou předčasnou vyspělost těchto mladých děvčat se zestárlými, příjemnými, příliš odvázanými nebo snad zasněnými grimasami a dětskými tělíčky. Tyto baleríny jsou většinou zakrslé bezvýznamné hopsandy z posledních řad baletu. Mají malé špinavé nohy a chudokrevný vzhled. Ať už je ukazuje v gázových sukénkách, trikotu nebo doma více či méně jednoduše oblíkané, nikdy baletky úmyslně nepřikrášluje.“
Na podzim 1872 opustil Degas Paříž a odjel do New Orleans, aby se po půl roce – v dubnu 1873 – opět vrátil. A začátkem května došlo na vídeňské burze ke krachu, který vyvolal řetězovou reakci v celé Evropě. Ve Francii, která byla vyčerpána reparacemi, byla krize obzvláště citelně drastická. Na pokraji krachu se ocitala i degasovská neapolská banka. Degasův otec umírá v únoru 1874. I neworleanský bavlnářský podnik je zadlužen. A tak nakonec platí dluhy za zesnulého otce Edgar Degas a jeho švagr architekt Fèvre. Malíř jen s těžkým srdcem rozprodává svou sbírku pláten, především vynikající La Tourovy pastely. A od té doby se i on musí živit malířstvím.
Doznívající krize z roku 1873 uvrhla do bídy nejenom impresionisty, ale i obchodníka s obrazy Duranda–Ruela. Malíři si teď museli pomoci sami. Začátkem roku 1874 Cézanne, Degas, Guillaumin, Monet, Morisotová, Pissaro, Renoir a Sisley zakládají Anonymní společnost malířů, sochařů a rytců. 16. dubna 1874 otevírají v bývalém ateliéru známého pařížského fotografa a vzduchoplavce Felixe Nadara na bulváru les Capucines svou první výstavu. Počet prezentujících tvůrců se do otvíračky objemově nafoukl na osmadvacet. Degas se účastnil s deseti obrazy – baletky, pradlenky, dostihy. Stal se duševním mozkem skupiny. Byl organizačně nejiniciativnější, navrhl i instalaci. První výstavy impresionistů nesklidily zásadní úspěch. V dubnu 1876 přesto otevírají novou předváděčku v galerii Duranda–Ruela v le Peletierově ulici. Organizačních starostí se znovu ujal Degas, vystavoval zde Účtárnu bavlnářské společnosti (New Orleans) a třiadvacet dalších mini příběhů v rámech. Objevují se nové motivy – modistky a kavárenské situace. O rok později se koná třetí výstava. Celá skupina se tituluje nejprve posměšným pojmenováním „impresionisté“. Degas vystavuje náměty od moře, tanečnice, kavárenské koncerty a koupající se dámy.
Od poloviny sedmdesátých let Degas opouští tradiční olejomalbu a začíná používat takové malířské techniky, které víc umožňují vyniknout barvě. Zakládá si především na pastelu, jenž často kombinuje s akvarelem, temperou, kvašem. Svůj tematický okruh už dál nevyvíjí. Staré náměty však pozoruje jinak a také jinak lépe je zpracovává. Vznikají nové a nové obrazy – Koncert v kavárně U vyslanců, Dvě kabaretní zpěvačky, Zpěvačka v zeleném, Ženy v kavárně, Děkující primabalerína s kytkou, Tanečnice v sále, Nástup masek, Tanečnice u fotografa. Tento obraz vystavoval na čtvrté výstavě impresionistů na avenue l´Opéra v roce 1879. Z Degasova popudu se začali impresionisté označovat jako Nezávislí.
O Degasovy obrazy začínají projevovat zájem i za hranicemi Francie. Durand–Ruel vystavuje jeho díla v Londýně nebo v New Yorku. Opět se začíná na malířův rozpočet smát štěstěna. Už začátkem dvacátého století, v plném proudu BELLE epoque, se jeho obrazy začínají prodávat za horentní sumy, takže se může vydat na výlety po Španělsku, Švýcarsku a severní Francii. Také jeho soukromá umělecká sbírka se rozrůstá. Na druhé straně se mu však neustále zhoršuje zrak.
Posledním námětem v Degasově stáří jsou akty – intimní studie dámských křivek: ženy, které se koupou, utírají a češou. Jak postupuje oční komplikace, přestává Degas malovat a přiklání se k sochařině. I tady jsou jeho náměty obdobné jako v malířství – tanečnice, dostihové herky, koupající se domácí mazlíčci něžného pohlaví. Svoje díla formuluje z hlíny nebo z vosku, dláta vůbec nepoužívá. Jeho sochařské pojetí je novátorské, plastiky mají svižný pohyb, jsou plné kypícího života. Neodvážil se je však vystavovat pod svým jménem. A protože do svého ateliéru tento zamračenec jen zřídka zval nějaké hosty, ani odborníci tuto část jeho tvorby nepoznali. Přitom po Degasově smrti se našlo v jeho ateliéru asi 150 sošek z hlíny nebo z vosku, z nichž mnohé Degas úmyslně zhuntoval. Takže odlít do bronzu se z nich mohlo jen dvaasedmdesát.
Začátkem druhé dekády 20. století už Degas ani nemaluje ani nekreslí. Postupně přestával modelovat své sochařské kousky. Zemřel koncem první světové války, v září 1917. Je pochován v rodinné hrobce na Montmartru. Z přátel ho přežili jen Renoir a Monet.
Degas neměl žáky. Značně ovlivnil Foraina, Bonnarda, Vuillarda, mladého Picassa. Jeho pokračovatelem byl Toulouse–Lautrec, který od Degase převzal jeho dynamickou kompozici a podobně jako on si zamiloval všední ruch pařížských bulvárů. Třebaže tito dva malíři nikdy nebyli přáteli, těžko je možné si bez Degase představit Lautrecovu tvorbu.
Degas byl průkopníkem všech výtvarných technik. Patří k těm výrazným průkopníkům, kteří položili v 19. století základy moderního neotřelého umění, v němž si hned zajistil trvalou pozici. Dokázala to i jeho retrospektivní výstava v pařížském Grand Palais v roce 1988. Soustředila 275 jeho děl, která sem byla zaslána z Metropolitního muzea z New Yorku, z Kanady i z mnoha francouzských galerií. Ukázala návštěvníkům bohaté výrazové prostředky, které sloužily Degasovu géniu.
|