HENRY AUSTIN LAYARD

☼    5.3.1817   PARIS          ۞     5.7.1894    VENEZIA

Layard byl jedním z otců nového historického přemýšlení Evropanů. Dokázal Starému světu, že dlouho před Římany a Řeky tu byli Babylóňané a Asyřané, kteří stáli vedle Egypťanů u kolébky lidské civilizace. Schliemann potom nalezl poklady nevyčíslitelné hodnoty v Tróji, Evans na Krétě a Furtwängler v Olympii. Ti všichni objevili pouze mosty, po nichž proudily do Evropy mnohem starší znalosti rolníků, řemeslníků a umělců.

(R. D. Barnett, správce sbírek starého Předního východu, British museum, London).

VĚČNĚ NA CESTÁCH

To odpoledne v červenci 1839 připomínala londýnská domácnost Austinových bílé doverské útesy, kde se jinak klidné vlny přílivu vzpínají ve vzdoru:

„Vzal jsem si tě za vlastního, nosíš mé jméno a utíkáš? Jako koncipient jsi neuspěl, kde se uchytíš bez vzdělání, hochu jeden nešťastná? Nikam nepojedeš, budeš mít vojnu jako řemen!“

Jinak rozhodný advokát Benjamin Austin si nevěděl rady, co s ním. Uvědomoval si, že se na Henryho nestálosti všichni trochu podepsali. Austinové ani Layardové neměli nikdy štígro. Layardové byli navíc francouzského původu a utekli do kentského hrabství, když královna Alžběta poskytla útočiště hugenotům. Protestantští hugenoti dostali sice vlastní kapli v kryptě canterburské katedrály, ale cestu ke kariéře jim přehradily zamčená vrata britské mocenské hierarchie. Pro běžence z „kontinentu“ zbyly jen podřadné profese. Uspěla jen malá hrstka talentovaných, pokud byli ochotni zastupovat zájmy impéria v dalekých koloniích, jak to dokládá krásně zfilmovaný Sandokan.

Layardův otec byl úředníkem koloniální správy na Ceyloně. Tropické vedro mu podlomilo zdraví. Nakonec musel výhodné místo opustit a vrátit se do Evropy. Rodina žila ve Švýcarsku a v Itálii. Mezitím ustaly napoleonské války v nelítostné řežbě u Waterloo (1815). Hugenoti mohli znovu do staré vlasti. První syn Henry se Layardovým narodil v Paříži.

„Můj otec“, napsal Henry Layard později v životopise, „byl velkým obdivovatelem umění. Všude, kde jsme bydleli, nás obklopovali básníci, malíři, starožitníci a cestovatelé. Stěhovali jsme se tak často, že jsem nikdy nechodil pořádně do školy a domácí lektoři mne vzdělávali dost jednostranně. Ačkoliv jsme byli britskými občany, znal jsem angličtinu hůře než francouzštinu a italštinu. Víc než Walter Scott a alžbětinští básníci mne celý život okouzlovalo jiné dílo – Kniha pohádek tisíce a jedné noci“.

V zájmu o arabský subkontinent nebyl Henry osamocen. Když začal pracovat jako koncipient u svého strejdy Benjamina Austina, docházel k prvotřídnímu advokátovi i Benjamin Disræli. Tento okouzlující mladík – zlé jazyky tvrdily, že sváděl Austinovu ženu Sáru k jeho veliké zlosti – procestoval východní body Středomoří a dovedl celé večery poutavě vyprávět o životě v osmanské říši. Henry Layard poznal jako chlapec s rodiči Itálii a Francii. V létě roku 1838 mu dal strýc volno a Henry navštívil Finsko, Dánsko, Rusko. Co bylo z toho nejhorší, si asi sami domyslíte. O rok později se rozhodl, že se jukne, jak to chodí na Ceylonu, kde žilo několik rodinných přátel z doby, kdy ještě nebyl na světě. Miláček londýnských salónů a lokálů Disræli mu radil, aby si vedl podrobný deník. Layardovy vlastnoruční zápisky se později stanou jedinečným svědectvím o zemích britského zájmu. Budou z nich vycházet vědci, umělci a nakonec i prostořecí politikové.

LODÍ, PĚŠKY A NA HŘBETĚ KONĚ

V první polovině 19. století začínal Orient vlastně už za Terstem v Srbsku, v Dalmácii a v Černé Hoře. Turečtí úředníci neviděli cizince rádi, byli podezřívaví. Layardovi nepomohly ani intervence diplomatů, ani průvodní listy. Často nedostal ani koně a musel se tím nehostinným hornatým terénem po Balkáně plahočit jen pěšky. Zažil neuvěřitelné věci. Osmanská správa byla nemilosrdná a drastická. Na tržišti ve Splitu bičovali řemeslníky – údajně za lichvu. V Bosně hořela nesklizená pole – údajně za vzpouru vesničanů. V Dubrovníku vypuklo povstání a vznikla tam republika, v jejímž čele stál princ Danilo, jinak katolický biskup. Layard pronásledovaný Turky našel shelter na hradě v Cetinji, kde zdobily cimbuří usekané hlavy „pohanských psů“. Což je Orient opravdu tak primitivní? Kde zůstali mudrci z Knihy pohádek tisíce a jedné noci? Iluze vepsané na papíru?

První část nebezpečné trasy skončila v Istanbulu. Henry Layard tam chytnul záchvat malárie. Arménský lékař ho málem zabil, když vyčerpaný metabolismus léčil pouštěním žilou. „Nevěděl jsem“, napsal Henry své tetě Sáře Austinové, „že mě místo klidného poznávání zaskočí tolik děsu a hrůz. Necestoval jsem, spíše jenom unikal před nebezpečím.“

Nebylo divu. Layarda totiž zaskočil první velký otřes osmanského panství. V létě roku 1839 porazili Egypťané Turky v bitvě u Nissibu a začaly odvetné represálie. Bylo jasné, že Layard nemůže pokračovat v cestě přes anatolské vnitrozemí sám. V Istanbulu se k němu přidružil zoolog Eduard Mitford. „Cestovali jsme sami a byly dny, kdy jsme se nesnášeli“. Layard v dopisech vylíčil „hnusně ponorkovou nemoc“, kterou dobře znají všichni účastníci výprav v cizím a neznámém prostředí. Lékem může být v takové přechodné šlamastyce asi jen neúnavná práce, neúnavná to by chtělo zdůraznit. Zatímco Mitford lapal do sítí ptáky a sbíral entomologické hmyzí objevy, kreslil Henry Layard mapy a stále s sebou nosil kompas a sextant. Znalost topografie se mu později šikne, až uprostřed rozvalin objeví starověké pamětihodnosti. Vnitřní Anatolie je směsicí řeckých, římských a byzantských kulturních vlivů. V dopisech Královské zeměpisné společnosti Layard lituje, že nikdy nestudoval na univerzitě: „Vidím světce a mučedníky. Takové obrazy mi připomínají Giottovy fresky v Assisi. Vím však, že vycházejí z úplně jiných tradic, které neznám.“

DO MEZOPOTÁMIE A DÁL DO PERSIE

Podobně jako středověcí tuláci, směřovali Layard s Mitfordem do Svaté země. Ani v Sýrii, ani v Palestině však nenašel klid. Na venkově mezi sebou bojovaly beduínské comicsové klony klanů. Imperiální zájmy Francie a Ruska přerušily ve východním Středomoří námořní cesty. Zchudla i slavná města – Damašek i Jeruzalém. Layard navštívil PETRU, starověkou skalní vyhlášenou metropoli NABATEJCŮ. V troskách chrámů rozeznal, že římské památky sice překrývají, ale jinak nemohou nijak zastínit pozůstatky staroorientálních civilizací. Jak to říkával onen starodávný neznámý mudrc? Ex Oriente lux–z Východu přichází světlo. Východ, to byla krajina za Eufratem. Ale jak se tam dostat?

Layard se vrátil podél pobřeží znovu do Damašku. Dvakrát ho přepadli lupiči a jednou ho dokonce vinili / špinili z bacilonosičství, to když procházel vesnicemi nakaženými morovou ránou. Cesta za Eufrat vedla přes Aleppo do Kurdistánu. V červnu 1840 přišel Layard do Mosúlu a vstoupil tak na výsostné háje Mezopotámie, na území starověké asyrské říše. Tehdy si poznamenal: „Hliněný Mosúl je odporně plný špíny, dokonce i z mešit opadávají cihly. V kanálech Tigridu plavou zdechliny a lidé jsou zde víc než hašteřiví, nakažliví vzteklinou. Jenom dva pahorky připomínají někdejší slávu. Na místě, kde Jonáš obracel Asyřany na pravou víru, je hřbitov. Na vedlejším Kujundžiku stával kdysi asyrský palác…“ Layardova identifikace tellu (sídlištního pahorku) Kujundžik s palácovým komplexem v asyrském městě Ninive byla tehdy sice ještě nepodložená, ale naprosto správná. Celé generace archeologů mu za ni poděkují, stejně jako tisícovky návštěvníků, procházejících „asyrskými sály“ muzeí v Londýně, v Paříži, v Berlíně a v New Yorku. Ale do té doby ještě mnoho času uběhne, protože i Henry Layard si chce jako každý člověk splnit dětský sen.

29. dubna 1840 si s Mitfordem pronajímají kelek a na malém prámku s jedinou kajutou se plaví 300 mil po proudu Tigridu do Bagdádu. Ve městě Knihy pohádek tisíce a jedné noci je vítá plukovník Taylor, zástupce britské Východoindické společnosti. Taylor je milovníkem starožitností a seznamuje Layarda s majorem Rawlinsonem, který jinak působí v afghánském Kandaháru. Rawlinson nadšeně vypráví o perských památkách, zvláště pak o skále v Behistúnu, kde zdobí reliéfy vládců trojjazyčný klínopisný nápis. Henry Layard zatouží poznat i Persii a znovu se pouští do dobrodružství. Opět prochází krajinou, kde je každý cizinec, který zrovna není šíitou, zapřisáhlým nepřítelem.

Výprava dorazila do Hamadánu, kde čekala dlouhé týdny na povolení k průjezdu územím Bachtijárů. Zatímco perský velký vezír pokládal Layarda za anglického špeha, přijali svolní a svobodní Bachtijárové cestovatele vlídně a pohostinsky. Tyto kočovné kmeny jsou dodnes předmětem vědeckého pozorování etnografů a historiků, protože svými zvyky snad nejvíc připomínají životní styl pasteveckých rodů na úsvitu dějin. Layard se seznámil s bachtijárským šejkem Muhammadem Tákím, dokonce obětoval poslední dávku chininu, aby zachránil šejkova syna před malárií. To jenom utvrdilo perského šáha v přesvědčení, že Layard plní tajné poslání a snaží se podnítit Bachtijáry ke vzpouře. Muhammad Tákí je zajat a umučen v žaláři. Rozčarovaný Layard se vrací – spíš opět prchá – do bezpečí Cařihradu.

NOVINÁŘ A ARCHEOLOG

Nastal čas vydělávat, protože finanční subvence příbuzných a přátel přicházely nepravidelně a vlastní úspory byly dávno vydány všanc. Henry Layard se stal korespondentem listu Morning Chronicle. Jeho články v Londýně příliš nezaujaly a podle toho vypadaly i honoráře. Anglický čtenář k čaji o páté chtěl číst buď o politických intrikách v turecké Velké Portě, nebo aspoň o lechtivých skandálech v harémech. Layard psal spíše o nezdarech anglické diplomacie. Seznámil se obratně s britskými diplomatickými silami a šéf mise v Istanbulu mu nakonec radil, ať se přece jen raději vrátí do Mezopotámie a konečně už zdárně odhalí tajemnou minulost asyrské říše, aby našel její hlavní město pod nánosy hlíny, písku, šutrů.

Zahájit archeologickou operaci na území pod tureckou správnou není vůbec jednoduchá výzva. Cizinci potřebovali „ferman“, který byl průvodním dopisem a povolením zároveň. Turecký guvernér Muhammad Paša poslal Layarda z Mosúlu na pahorek Nimrúd. Tento kopec u Tigridu měl být podle pověstí sídlem biblického lovce Nimroda. Hned první sezóna výkopů byla úspěšná. Dělníci odkryli palácovou bránu:

„Beji, honem, pospěšte si! Máme ho, našli jsme Nimroda!“, hulákali hurá arabští kopáči 20. února 1846. Z hlíny u dveřních pilířů čněla vousatá hlava muže s turbanem v nadživotní velikosti. Později se ukázalo, že nešlo vůbec o bájného lovce Nimroda, ale o předek okřídleného býka s lidskou hlavou, který střežil vchod do palácových komnat. Layard ještě nevěděl, které asyrské město vlastně objevil. Ninive začali v okolí Mosúlu mezitím pročesávat i Francouzi a Muhammad Paša pobaveně sledoval podivné soutěžení archeologů, kdo je blíže cíli. Snad čekal, že najdou zlatý poklad. Vezme jim ho a stane se obdivovaným. Archeologickým výzkumům vůbec nepřáli islámští duchovní hodnostáři. Starověké památky byly popsány klínovým písmem, kterému tehdy ještě nikdo nerozuměl. Co když Evropané jednoho dne prohlásí, že jim podle starých textů Mezopotámie odnepaměti patřila? Angličané a Francouzi tak jako tak už ohrožovali panství Velké Porty. Turecký guvernér v Mosúlu raději všechny výkopy zatrhl, než bude pozdě.

Francouzi se na čas vzdálili, ale Layard zůstal. Postavil si pod kopcem v Nimrúdu prostý domek a začal na místě zpracovávat své úlovky. Měřil a zakresloval zbytky architektury, kopíroval reliéfy a nápisy. Byl přesvědčen, že se dříve mýlil a prohlásil, že našel asyrské hlavní město Ninive právě v Nimrúdu. Napsal o tom obsáhlé depeše do Bagdádu, do Istanbulu a samozřejmě i do Londýna. Trápilo ho, že nemůže dál kopat.

Layardův přítel Henry Rawlinson (raw jadrnost do práce, s chutí do toho půl je hotovo) se vyznamenal v bojích proti Afgháncům a povýšili ho na plukovníka. Stal se britským rezidentem v Bagdádu. Byl to on, kdo střízlivě zhodnotil dosavadní „asyrské“ objevy a přesvědčil v Istanbulu sira Stratforda Canninga, aby intervenoval přímo u sultána. Muhammada Pašu uvěznili a sesadili. Nový turecký guvernér proti archeologům nic nenamítal. Dokonce vyzval Layarda, aby přijel i na mosúlský Kujundžik a dokázal svou – mimochodem neplatnou, mylnou – teorii, že Ninive bylo de facto souměstím Nimrúd–Mosúl.

Teprve když Rawlinson rozluštil část asyrských královských nápisů, ukázalo se, že Layard našel v Nimrúdu staré město Klachu, kde asyrští vládci sídlili v 10. až 8. století před Kristem. Ninive, ležící pod povrchem Kujundžiku se stalo metropolí teprve za asyrského krále Sinacheriba o století později. O Sinacheribovi se několikrát zmiňuje Starý Testament, stejně jako o Salmanassarovi III. (858–824 před Kristem), jehož vojska pronikla do Sýrie a do Palestiny. Layard našel v Nimrúdu takzvaný Černý obelisk Salmanassara III. s dvaceti výjevy o předávání darů vítězi v této nejstarší válce o Palestinu. Černý obelisk je pýchou sbírek trofejí Britského muzea v Londýně, stejně jako desítky velkých reliéfů a soch z Nimrúdu i z Kujundžiku.

Transport obrovitánských kolosů nebyl vůbec bezproblémovou záležitostí. Henry Layard nechal v Mosúlu postavit velké vory, které skoro tři týdny pluly po Tigridu až do Basry.

ZASLOUŽENÉ POCTY

V létě 1847 onemocněl Layard znovu malárií a chinin ho nevysvobodil. Musel se vrátit do Anglie, kde během jednoho roku (!) vydal knihu Památky z Ninive s vlastními ilustracemi. Byla to nevšední a poučná kniha. Autor dokázal spojit odborný výklad s postřehy cestovatele a s obrázky z denního života v Mezopotámii bez sebemenší frašky. Čtenáři byli dojati a londýnské noviny nešetřily slova chvály. Archeologická literatura měla svůj první bestseller a zlatý důl pro nakladatele zaručen. Layard se konečně i finančně oklepal, dokonce se stal zámožným.

Na podzim roku 1849 odjela do Mosúlu nová expedice s úkolem dokončit výkopy na Kujundžiku. Tento úkol Layard nemohl splnit. Asyrské hlavní město Ninive bylo v 7. století před Kristem mnohem rozsáhlejší, než starověký Řím. A tak je dodnes prozkoumán vlastně jenom komplex vladařského paláce. Když vystoupáme na sídlištní pahorek, uvidíme hradby teprve na obzoru krajiny.

Expedice měla přesto ohlas. V Sinacheribově trůnním sále našla sochu „asyrského Herkula“ (jde o ojedinělý sochařský portrét sumerského hrdiny Gilgameše) a také další historické zprávy o asyrském obléhání Jeruzaléma, které z pohledu druhé strany doplňují starozákonní text Druhé knihy královské. Layardovy objevy potvrdily, že Starý Testament v mnoha kapitolách odráží historickou realitu. Britské muzeum získalo další vzácnosti nesmírné historické kvality.

Paláce, sochy, reliéfy. Zbraně, skleněné nádoby, šperky. A hlavně klínopisné hliněné tabulky. To vše tvoří obraz civilizace, která v prvním tisíciletí před Kristem ovlivnila další vývoj v Persii, v Urartu (u jezera Van) i v Babylónii. Asyrské dědictví potom zprostředkovaně obohatilo všechny další starověké civilizace ve východním Středomoří.

Henry Layarda povýšili do šlechtického stavu a nazvali „mužem, který pozvedává zaniklá města z prachu minulosti“. Sir Henry se potom od roku 1852 věnoval diplomacii a politice. Byl velmi úspěšným britským atašé v Madridu a v Istanbulu. Skoro třicet let psal břitké politické komentáře do různých londýnských periodik. V roce 1880 odjel do Benátek, kde zahynul někde v tom nejlepším, rozuměj uprostřed studia italského výtvarného umění, a došel mu dech.

Sir Henry Austin Layard patří plným právem mezi největší persóny světové archeologie. Teprve, až poznáte, kolik píle a odříkání v úsilí bylo úzce spjato už v minulosti k seznamování se s tradicemi starých civilizací, začnete si vážit odhodlání odborníků dokázat vyhledávat výsledky s odbornou péčí. „Exempla docent, exempla trahunt“. Příklady táhnou: „miracles make examples, examples make miracles“.