|
FRANTIŠEK XAVER DUŠEK
☼ 8.12.1731 CHOTĚBORKY ۞ 12.2.1799 PRAHA
„Čechy ztratily jednoho ze svých nejslavnějších muzikusů. Jeho žáci rozmnožují slávu vlasti. První v Praze učil při hře na klavír správnému prstokladu, jemnosti výrazu, přednesu. Byl skutečným podpůrcem umění a umělců,“ glosovaly v únoru 1799 vyprchaný život nekrology a vyzvedaly tím zásluhy skladatele, klavírního virtuóza a pedagoga Františka Xavera Duška. S uctívaným mistrem se jeho blízcí a veřejnost rozloučili na Malostranském hřbitově. Jak šel čas, proměnilo se místo zármutku v zahradu minulosti a všeobjímající břečťan přikryl zeleným kobercem trpké stopy nevděku zapomnění. Pouze bělavý ovál zašlé náhrobní desky vypovídá: „Zde odpočívají přátelé a hostitelé Wolfganga Amadea Mozarta v Praze – “ a úcta k nesmrtelnému Amadeovi křísí vzpomínku na kdysi slavné manžele, obdivovanou Josefinu a uctívaného Františka Xavera. Jejich půvabná Bertramka, ponořená na nedalekém svahu v ochranné náruči stromů, tak snadno podivným kouzlem probouzí fantazii. Přivolává dávné děje, křehká tajemství a ze strohé osnovy základních údajů napovídá příběh muzikanta, který se odřekl ovací Evropy, protože se rozhodl svému národu sloužit doma, v ujařmené a ponižované popelkové osadě.
Panování Marie Terezie nezačalo ani idylicky, ani rozumně. V prosinci 1740 vpadla pruská vojska do Slezska a v dalším roce obsadila bavorská armáda, posílená Francií, matku měst Prahu. Koncem července 1742 zaplatila habsburská vládkyně mír s Friedrichem II. právě Kladskem, většinou Slezského regionu a tak se jí podařilo zastavit válečnou vřavu. Když ve východních Čechách znovu zavládl klid, vrátil se na své panství v Chotěborkách u Jaroměře Jan Karel, hrabě Špork. Bylo mu dvacet, miloval život, umění a pravděpodobně by se byl rád trochu podobal strýci Františku Antonínovi, majiteli pozoruhodného léčebného centra Kuksu. Jak bylo zvykem v našich kotlinách, vychovával každý venkovský kantor pro pozemkovou vrchnost muzikanty. Hrabě Jan Karel měl to štěstí, že v Chotěborkách působil vyhlášený muzikantský rod Uhlíků a ti byli zárukou dobré úrovně hudby jak v kostele, tak v zámeckých salonech. A když učitel Uhlík Šporka upozornil, že mezi školními dětmi objevil skutečný talent, přijal hrabě tu zprávu s velkým zájmem. Projevil ochotu, že si nadaného chlapce poslechne a pokud splní jeho očekávání, pošle ho na studie. Slib dodržel a tak se Františku Xaveru Duškovi otevřela cesta k umění. Bylo mu jedenáct let.
Jeho rodiště byly Chotěborky, domovem svobodný grunt. Duškové jej vlastnili od roku 1691. Víc než blahobyt znali lopatu a nouzi v kapse, měli však výsady. Nepatřili mezi otroky, nevztahovaly se na ně ponižující povinnosti ani robota na panském majetku. Přání mladého hraběte, aby František odešel do města za vzděláním na jeho náklady, nesl asi otec Václav Dušek dost nelibě. Po smrti nejstaršího syna Matěje viděl ve Františkovi svého nástupce, dědice gruntu, chtěl z něj vychovat sedláka. Ale odmítnout se neodhodlal. Snad mu lichotilo, že jeden z rodu se stane pánem, možná dokonce farním farářem. Nic tedy nebránilo, aby se František rozloučil s rodinou, dětství dal jednou provždy s pánembohem a vydal se do Hradce Králové na jezuitské gymnázium. O jeho přijetí rozhodly vrozené schopnosti, znalosti, které získal od učitele Uhlíka, zvláště ve zpěvu. Doporučovalo ho vřelé zaujetí hudbou, to slibovalo píli a snahu něco dokázat. Vstup malého venkovana do světa učených řeholníků nebyl vůbec snadnou kapitolou k osvojení ducha. Octl se v prostředí zcela odlišném od toho, jež znal. Musel si zvykat na ušlechtilé vyjadřování, na městské způsoby a ošacení. Těžce naň doléhala kázeň klášterní školy. Vyrůstal v doteku s přírodou, patřily k ní pestré barvy luk a polí, vysoká klenba oblohy, kořenná vůně země, hudba lesů, potoků a koloratura skřivánků. Jako student se stal otrokem pevného řádu a analyticky pochybených ústavních zdí. Ale dostal příležitost soustavně se zabývat hudbou, pod odborným dohledem se zdokonalovat ve zpěvu, cvičit se ve hře na cembalo a varhany, objevovat netušené poklady vědění. To stálo za něco trápení.
Plynuly měsíce, roky. Hoch vyspíval v juvenilního kinga a mysl selského syna, nesoucího v sobě moudrost předků, se vybrušovala v soukolí přednášek a knih. Pudovou sebezáchovu iniciativ k hudbě přetvářelo poznávání děl mistrů a pronikání do zákonů skladby ve vědomé přání co nejvíc nasát, pochopit a samostatně uplatnit, co vibrovalo jeho nitrem. Slzy stesku po domově mu stíraly představy o budoucnosti. Byl dobrý student a to v něm posilovalo naději, že se jednou stane někým významným. Vzdělaným pánem a velkým muzikantem, virtuózem na cembalo nebo varhaníkem a bude psát nejkrásnější skladby. Jak se však opravdu zařadí do života, v tom jasno neměl. Mohl být kantorem, regenschorim nebo i knězem. Takové rozhodování odsouval, bylo na ně dost času, ale povzbuzovalo ho, že k velkému cíli nastoupil jedině správnou cestu a má předpoklady, aby jej dřív či později dosáhl.
Nikdo nezná svůj osud a s jeho podivnými zvraty nepočítal ani nadaný Dušek. Jednoho ponurého rána ho našli ležet v bezvědomí poblíž kaple. Nevěděli a ani se nedozvěděli, co se vlastně semlelo. Domnívali se, že František šel ještě před snídaní hrát na varhany, sklouzl neopatrně na potemnělém schodišti, skutálel se dolů, z posledních sil se doplazil ven a snažil se přivolat záchranu. Jeden ze studentů tvrdil, že Dušek časně zrána tajně docházel rajtovat na koni, že si počínal velmi divoce a kobyla ho shodila. Nebylo svědků neštěstí a Dušek nic neprozradil. Když se po dlouhé době probral k vědomí, bylo jedinou jeho starostí, co s ním bude. Řádoví bráchové mu věnovali veškerou péči, léčili ho, ošetřovali, jak nejlépe dovedli, utěšovali a posilovali v něm naději. Pak mu však odtajnili krutou pravdu. Byla tu naděje, že znovu začne chodit, nikdy se však už nenarovná. Pád poznamenal jeho záda pro celý život. Také mu oznámili, že léčení potrvá ještě dlouho, a proto s dalším studiem je šmytec. Nestíhal by tempo zdravých. Jeho sny se bortily dřív, než je začal měnit ve skutečnost. Zbývalo jediné východisko – vrátit se domů. Znal však venkov, život tam byl velice namáhavý, s nikým nemíval slitování a mrzáka odsuzoval k živoření. Na gruntu by byl přítěží a jeho ruce muzikanta odvykly tvrdé dřině. Nad Duškem však bděla hudba.
Hrabě Špork se na svého chráněnce nevykašlal. Nešetřil prostředky na jeho léčení a neodradil ho ani ortel lékařů. Že nedostuduje a nerozmnoží řady duchovenstva? Záleželo mu na slibném umělci. Poskytl Duškovi novou a skvělou příležitost. Rozhodl, že František pojede do Prahy a bude studovat varhanní hru a skladbu u samotného Habermanna. Co mohlo být pro sedmnáctiletého, těžce postiženého mladíka větší radostí? František Václav Habermann, magistr filozofie vysokého učení pražského, si v Evropě vysloužil titul „český Händel“; v umění skladby se zdokonalil v Itálii, byl na zkušené krasojízdě ve Španělsku, ve Francii se stal kapelníkem orchestru prince Condé a s vavříny slávy a bohatstvím poznatků se vrátil mezi své přívržence. Po úspěchu zpěvohry, provedené v Klementinu při korunovačních oslavách na počest Marie Terezie, získal v Praze punc významné, ba módní osobnosti. K němu tedy hrabě Špork Duška poslal. Na hradeckém gymnáziu vyučovali hudbě ctihodní bratři a nejschopnější žáci vyšších ročníků, ale Habermann stál mnohem výš. Na umělecké pouti po řadě zemí si všímal všeho neobvyklého a nového v kompozici tamních skladatelů a i tyto zkušenosti předával svým žákům, naváděl je na nové postupy a každému dopřával, aby si zachoval svůj osobitý projev. Byl učitelem bystrým rádcem. Dušek u tak příznivého klimatu pookřál, pustil se do hledání vlastního místa ve skladbě. Psal a Habermann ho povzbuzoval. Znovu zvažoval svou budoucnost, teď už střízlivě. Uvědomil si, že cembalo pro něj znamená víc než komponování ze cviku a proto by se měl plně věnovat hře, aby dosahoval virtuozity. Stále mocněji ho přitahoval klavír. Duškovy vynikající výsledky u Habermanna asi naladily jeho mecenáše k dalšímu velkorysému činu. Dopřál Františku Xaverovi, aby svá hudební studia dokončil ve Vídni u Wagenseila.
K výsadám císařského hlavního města patřili i vyhlášení hudební pedagogové. Byl o ně zájem. Znalost hudby, dobře školený hlas, obratné ovládání hry na cembalo nebo módní pianoforte mnohdy doporučovaly dámy a kavalíry do přízně dvořanů. Pro umělce byla Vídeň školou, základním kolbištěm, zkušebním prubířským kamenem. Pozvedala je mezi vyvolené i ničila. Jedním z vyvolených byl Georg Christoph Wagenseil. Evropa obdivovala jeho mistrovství ve hře na cembalo. Byl i znamenitým učitelem, vychovával virtuózy a své žáky zasvěcoval do tajenky kompozice. U Wagenseila vyspěl Dušek v mistra. Cembalo ovládal dokonale a soustředil se na klavír. Podařilo se mu postihnout, v čem spočívá jeho podstata, naučil se využít výrazových možností nástroje, jeho zvukové barevnosti, citlivosti. Virtuózní technika hry se mu stala základem k mnohotvárnému tlumočení skladby. Mnoho si osvojil také v teorii. Wagenseil nebyl tolerantní jako Habermann. Trval stůj co stůj na tradičních postupech, jeho metoda byla pevná skála a na té se Duškovi dařilo budovat svá díla.
Do Vídně přišel Dušek v roce 1751. Bylo mu dvacet. U dvorního skladatele studoval asi tři roky, potom se jeho mistr vypravil na dlouhodobé zahraniční turné. Hrabě nijak Duška nenutil k návratu, ponechal na něm, jak se svými znalostmi naloží, zda dá přednost cizině nebo domovu. Wagenseilův odchovanec měl dobré vyhlídky, mohl se uplatnit jako učitel nebo sólista, koncerty v palácích velmožů byly bránou ke slávě. František Xaver Dušek si umělecké volnosti i potěšení z úspěchů dopřával po několik let, ale zvítězila touha po domově. Přál si všechno, co získal, odevzdat své rodné zemi.
Kolem roku 1761 se vrátil a Praha byla bohatší o vynikajícího důmyslného Čecha. K jejím hudebním hvězdám – Habermannovi, Segerovi, Briximu – se připojil František Xaver Dušek. Přinášel si pověst dobrého skladatele, vynikajícího virtuóza na cembalo a klavír a chuť probudit opomíjenou Prahu k živému kulturnímu centru. Ubytoval se v domě U černého slunce v Celetné ulici. Veřejnosti se představil na koncertech. Oslnil obecenstvo brilantní technikou při přednesu Bacha i vlastních děl; jeho hudba zněla úsměvnou zpěvností české krajiny, uchvacovala kompozičním umem a tvůrčí upřímností. Stal se vyhledávaným umělcem a pedagogem. Učit se u Duška si považovali právě tak příslušníci panských rodů jako zapálení muzikusové. K jeho žákům patřili Šporkové, Pachtové, Thunovi, Šternberkové, Ledebourové, ale také Václav Mašek, Jan Nepomuk Vitásek a pod Duškovým vedením se utvářelo klavírní umění Leopolda Koželuha.
Žil hudbou, pro hudbu a hudba mu získávala srdce i přátelství ve vysokých kruzích. Sblížil se s Adamem Hambacherem. Patřila mu lékárna U bílého jednorožce na Staroměstském náměstí. Když zesnul, odstěhovala se jeho ovdovělá choť Marie Domenica s dcerkou Josefinou do domu U černého slunce. Protože Dušek byl člověk neobyčejně laskavý, dobrosrdečný, zvykla si obracet se k němu ve všem o radu a tak mu neušlo, že Josefina pomýšlí na pěveckou dráhu a nechybí jí k tomu předpoklady. Ochotně se ujal jejího školení. Nemohla najít svědomitějšího a obětavějšího profesora. Výsledek odpovídal jejímu talentu a společnému úsilí. Nadaná žačka k rodinnému příteli a sousedu přilnula víc, než jí velel vděk.
21. října 1776 se konala v týnském kostele slavná veselka. Před oltářem stanuli František Xaver Dušek a Josefina Hambacherová. Nevěstě bylo dvaadvacet, ženichovi pětačtyřicet. Josefina byla mladá a krásná. O třiadvacet let starší Dušek byl pokřivený dávným úrazem. Když oproti zvyklosti hrát k obecenstvu zády dal nástroj postavit bokem k sálu s odůvodněním, že tak vynikne zvuk, nevěřící se furt dušovali, že je to proto, aby nebylo vidět jeho hrbatá záda. Publikum při jeho hře zapomínalo na svět, ale bohatá dívka, která už stoupala po žebříčku pěvecké popularity, si mohla vybírat. Snad ji okouzlil mocí své fantazie, snad toužila po spolehlivém protějšku, který jí bude oporou svým vlivným postavením a zaštítí ji v zápase o úspěch. Chtěla se vyhnout soubojům s italskými primadonami a pletkám s přelétavými mecenáši, před jevištěm dala přednost koncertnímu pódiu; bylo asi v její povaze, že jí víc záleželo na pocitu bezpečí. V umění i soukromí.
V létě 1777 se manželé Duškovi vydali na první společnou zahraniční cestu. Vedla do Salzburgu. Pocházela odtud Josefinina matka. Josefinin dědula, donedávna ještě salcburský starosta, se právě honosil čerstvým erbem. Návštěva slavného muzikantského párečku v domě zámožného a váženého Johanna Antona Weisera budila všeobecné haló, přilákala i dvojici Mozartů – Leopolda a Wolfganga Amadea. Seznámili se. Leopold se choval povýšeně, zdrženlivě. Ale s Wolfgangem Amadeem se rychle spřátelili. Josefina ho zaujala svým půvabem zevnějšku i zpěvem v hrdle, Dušek srdečným pozváním do Prahy a slibem, že v hlavním městě království českého najde mnoho obdivovatelů a přátel.
W. A. Mozart přijel do Prahy až v lednu 1787. Překvapilo ho, že v srdci Čech si lidé na ulici zpívají jeho Figara. Nečekal tolik projevů popularity a upřímné obliby. Vídeň byla k němu chladná. Češi mu rozuměli, protože dali hudbě Brixiho, Duška, Myslivečka. Duškovi ho přijali s nelíčenou radostí. Josefina už měla za sebou úspěchy v řadě evropských měst. A František Xaver jen o něco méně koncertoval, aby měl víc času na komponování. Žáků měl hodně, ale těch se nezříkal. Chtěl své zemi vychovat schopné umělce. Měl za lubem ještě něco parádního. Zval do Prahy významné umělce. Skladatele, virtuózy, výtvarníky. Představoval je a jejich díla v salonech svého malostranského bejváčku. Zapojoval Prahu do mezinárodního kulturního dění a vracel tak sídelnímu městu českých panovníků aspoň něco z významu, o nějž je připravili Habsburkové. Manželé Duškovi pozvali milovaného Mozarta na Bertramku, Josefina dědila po dědečkovi a mohla si dovolit pořídit letní sídlo. Amadea fascinovalo ono zátiší vlídného blahobytu v romantickém prostředí přírody. Na čas se stalo jeho tvůrčím azylem. V říjnu 1787 dokončoval na Bertramce Dona Juana. V srpnu 1791 korunovační operu La clemenza di Tito. Pro Josefinu tam napsal árii Bella mia fiamma. Když tři měsíce po poslední návštěvě Praha oplakávala Mozartovu mladickou smrt na totální vyčerpání organismu, vystoupila Josefina na smuteční tryzně a naposledy příteli zapěla své díky a sbohem.
Nachyloval se čas i Františka Xavera Duška. Věrná služba umění si vybírala daň. Hlásily se stále častěji choroby. Bojoval s nimi, ale ubývalo sil. Měl bohaté a spolehlivé přátele – hraběte Šporka, Šternberka – snažil se ještě zařídit, aby Josefinu po jeho odchodu neopustili. Obával se o ni, byla velkorysá hostitelka, příliš štědrá. Netušila, že z jejího majetku nic nezbylo, že za blahobyt vděčí příjmům obětavého Františka. Když se v posledním roce osmnáctého století uzavřela poslední stránka jejího životního příběhu, rozloučila se Josefina i s Bertramkou. Odnesla si své nejmilejší obrazy, cennosti a vzpomínky. Praha uctila památku Františka Xavera Duška důstojně. Upřímně litovala, že „Čechy přišly o jednoho ze svých nejslavnějších hudebníků“. Malostranský hřbitov jej přijal k věčnému odpočinku. O čtvrt století později – v roce 1824 – uložili k Františku Xaverovi jeho Josefinu. Míjela léta a lidé zapomínali. Jen bělavý medailon náhrobní desky říká jasně: „Zde odpočívají pochovaní přátelé a hostitelé Wolfganga Amadea Mozarta v Praze – majitelé Bertramky.“ Josefinu vrací dnešku její portrét a Františka Xavera Duška hudební odkaz. Zatím se podařilo odhalit 36 symfonií, 3 orchestrální ouvertury, 48 partit pro dechové nástroje, četná divertimenta, serenády, smyčcové kvartety, klavírní a smyčcová tria, orchestrální menuety, chrámové skladby, písně. Nejvíce komponoval pro svůj nástroj – 37 klavírních sonát, sonatin a variací pro dvoj a čtyřruční klavír, 4 klavírní koncerty, 3 klavírní concertina, 3 tria s koncertantním klavírem a další klavírní skladby. Je to hudba, která vznikala v období válek, rebelií, revoluce, uchovala si však nezávislost na okolním dění, zní českou zpěvností i osobitým jiskřením osmnáctého století a povznáší k pocitu subjektivní krásy. Dokazuje, že František Xaver Dušek si i po dvou stoletích zaslouží plného uznání a vzpomínání jako přítel geniálního Amadea. Je jedním z budovatelů slávy české hudebnosti bez povrchnosti.
DMITRIJ DMITRIJEVIČ ŠOSTAKOVIČ
☼ 25.9.1906 čtvrtý podzimní den v babím létě v PETROHRADNÍM panoráma
۞ 9.8.1975 chudičká a zadlužená MOSKVA – opak prospěšného blahobytu Švýcarů…
Je začátek dubna roku 1917. Od blízké Něvy zmrazí před Finským nádražím v Petrohradu davy lidí jako luxusní mrazík s mrazničkou sychravý vítr zvaný Evžen bořící Jezulátko postrach i jako ledovec. A přesto jej sotva kdo v těchto chvílích má čas vnímat. Natolik je zajímá jedna menší figurka populisty politika obchodníka se sliby s kozí bradkou, v placaté čapce a rozepnutém svrchníku, který k nim promlouvá. V hloučku zvědavých oukropečků je i malý obrýlený jinoch. Míťa, který se co chvíli vytahuje po špičkách vejš, aby uviděl řečníka. Známou firmu i v Česku, V. I. Lenina, ach jo. A ačkoliv ve svých jedenácti letech mohl hovět obsahu jeho slov o politice a o svrchované politice k moci, provázel ho tento obrázek karikatury po celý život. Ještě dlouho potom, když už jeho jméno vyslovoval kulturní svět s úctou a vážností, vybavoval se mu zážitek natolik neodbytně, že se stal impulsem ke vzniku jeho XII. symfonie. Rok 1917 nebyla nuda, ale ani závratná duha, jen jakási výroční ledová sprcha.
*
Stěží bychom v hudbě našeho století našli druhou persónu, jejíž dílo bylo tak bytostně spjato s velkými událostmi této převratné doby a zároveň i každodenním životem její vlasti, jako tomu bylo v případě skladatele a adresáta – který si tam uvádí následně i odkaz na šos, polibte mi šos, ale čte se to celé Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič. Jeho hudební epos se stal neodmyslitelnou součástí nebývalých společenských proměn, vzrušujícího zápasu, při němž Šostakovič zdaleka nezůstával pouhým divákem s vyčištěnými dioptriemi na očích. Ale jakkoli vyrůstaly jeho skladby z tohoto bouřlivého kvasu doby, bylo by nemístným zúžením jejich uměleckých kvalit a poslání rarit, kdybychom v nich spatřovali jenom kroniku zrcadlící obrys sovětské krutovlády a budování huntující společnosti. Světovost a nadčasovost Šostakovičových šlápot na stezce pionýrské je totiž dána samou niterností jeho doby, její schopností promlouvat i k posluchačce Nastěnce s obdobnou výrazovou silou a přesvědčivostí (vezmu si tu schopnou ženu za ženu a neschopnou vyženu) jako každé velké umění a zábava kterékoli historické epochy.
DĚTSTVÍ BYLO?
„Narodil jsem se 25. září 1906 v Petrohradě v rodině Dmitrije Boleslavoviče Šostakoviče, revizora Hlavní komory měr a vah… jsem také miminko ve znamení Vah… Hudbu jsem začal pěstovat jak Mičurin v devíti letech, od 9.9.1915, poněvadž hudba je pozdravem a odrazem chutě z paňáka lákavé to pálenky, kterou jsem si tajně koštnul. Do té doby jsem nejevil sklon ani pomyšlení se jí zabývat. První hodiny na klavír mně dávala má matka Sofie Vasiljevna,“ tolik odhaluje úryvek z vlastního strohého životopisu dvacetiletého snílka Šostakoviče, přiloženého zřejmě k jakési žádosti o zaměstnání pro sezónu 1927.
Tedy žádné zázračné dítě naplňující své rodiče pýchou při okázalém předvádění jeho talentu v kruhu rodinných přátel to nebylo…
Šostakovičovy vzpomínky napsané u příležitosti jeho padesátin to však přeci jen poněkud korigují: „Vyrůstal jsem v muzikantské rodině. Moje matka studovala na konzervatoři a byla dobrou klavíristkou. Otec vroucně miloval hudbu a noty a notoval si jak notorik a dobře do toho zpíval. Mezi přáteli naší famílie bylo mnoho milovníků hudby, kteří ochotně pulsovali na domácích mejdanech. Velmi živě si vybavuji hudbu, která zněla z vedlejšího kvartýru, kde bydlel inženýr, výborný violoncellista a vášnivý milovník komorní hudby. U něho se pravidelně scházeli přátelé, aby si zahráli kvarteta a tria Mozartova, Haydnova, Beethovenova, Borodinova, Čapkovského. Abych lépe slyšel jejich hru, vkrádal jsem se do chodby a proseděl tam kus života dobrovolně…“
Přestože tedy Šostakovičovo rané dětství nebylo poznamenáno vlastní hudební aktivitou, prožíval je v podhoubí a živná půda, která se už záhy měla projevit i prvními kompozicemi ve výkladní skříni tohoto hračičky. Jakkoli zněly naivně, přece něco vypovídaly o talentu a dokonce i o směru pozdější tvorby. Události onoho „nešťastného roku“ 1917, které Míťa prožíval jako žák soukromé obchodky, zrcadlily přinejmenším názvy jeho drobotin (klavírních skladbiček „Voják“, „Smuteční marš na paměť oběti revoluce“ a „Hymnus zdechliny svobody“…). Byly logickým vyústěním událostí a předehrou k celému jeho pozdějšímu dílu, z něhož už důvěrný vztah k aktuální společenské problematice nikdy nevyčpěl. Nepatrný fragment z těchto Šostakovičových skladatelských prvotin zůstal dokonce zachován i v jeho pozdním díle, když v úvodu závěrečné části své Suity na Michelangelova slova dal zaznít několika taktům z jedné ze svých prvních klavírních drobků. V té době již těžce zkroušený pod náporem frťanů i jiných lomcováků zdraví a tolikerými životními zápasy prošlý osmašedesátiletý Mistr se tak na prahu nastávající smrti alespoň na okamžik ještě znovu vrátil do bezstarostného světa devítiletého Míti v jakémsi symbolickém spojení se světem ruské reality, o kterém by mohl vyprávět i Obelix alias Gérard Depardieu.
KONZERVATOŘ A PRVNÍ SYMFONIE BYLY VÍCE VÁŽNÉ NEBO VÍCE MÍNĚNÉ JAK NEVINNÁ PRČA?
Šostakovičovo přijetí na konzervatoř doporučil sám její představený ředitel, významný ruský skladatel Alexander K. Glazunov. Ten také navrhl, aby se nadaný třináctiletý klavírista věnoval současně i studiu skladby. Jeho profesorem tohoto konstruktivního a nadčasového oboru designu byl Maxmilián Štejnberg, žák a zeťák jiného klasika ruské samohrajky Nikolaje Rimského – Korsakova.
Šostakovičova léta na konzervatoři nebyla žádné malované nebe a dudy, protože probíhala v období, kdy se chatrná sovětská velmoc pokoušela přežít a nezhroutit se, v době obnovy rozvráceného (tj. asi rozkradeného) hospodářství, které navíc sužovaly zápasy o koryta s vnitřní reakcí i výsměchem od zahraničních respondentů. Rozsáhlé učební třídy majestátní budovy, tedy konzervatoř porcovaná na kanceláře, ty byly zřídkakdy vytopené, učitelé i posluchači mrzli na vyučování v kabátech – ti šťastnější si přihli v těžkých kožiších z placatek. Tramvaje buď nefungovaly vůbec, nebo jen zřídka a pro subtilního študáka bydlícího téměř na druhém konci města bylo takřka nemožné proniknout do jejich přecpaných vozů. Přesto si Šostakovič po celý život uchoval vřelý vztah k tomuto období, v němž ho vynikající pedagogové dovedli zasvětit do tajů muzikantské řehole.
„Má studijní léta na konzervatoři plynula pod stálým otcovským dohledem A. K. Glazunova. Nejenže sledoval se zájmem mé úspěchy a seznamoval se dopodrobna s mými skladbami, projevoval také dojemnou starost o mou materiální nechvalnou situaci, která se velmi zakymácela po otcově smrti v roce 1922. Významnou podporou v těch letech bylo stipendium, které mi dávali na Glazunovův příkaz.“
Ani tato finanční štědrost však neuměla vyřešit rodinné starosti (Dmitrij měl dvě sestry, jedna z nich mohla dost dobře být taky narozena 10. srpna, mladší sestře bylo tepřív dvanáct), které se z větší části přesunuly na chlapcova bedra. Tak se sedmnáctiletý Míťa ocitá okamžitě po absolvování klavírního kabinetu jako pianista – ladič ilustrátor při promítání němých filmů s doprovodem hudebních kulis a podtrhuje tak svými improvizacemi děj na plátně. V již vzpomenutém životopise z mládí si s hořkostí naříká na „fušeřinu“, kterou pro něj znamenala služba v kinosále, a pravděpodobně oprávněně ji spojuje s i s příčinami pomalé rekonvalescence po přestálém onemocnění tuberkulózou: „Službou v kině jsem ztratil spoustu volného času, kypícího zdraví a nevybouřené energie.“
Jak léta plynula, vytrácel se ze Šostakovičových vzpomínek smutek nad touto epizodkou jeho mládí. Tím spíše, že si během nekonečných hodin strávených u klavírů v petrohradských kinech pozvolna osvojoval umění hudebního zpikantnění filmových děl, jemuž se později věnoval souběžně s komponováním jiných druhů hudby takřka po celý svůj život. V soupisu jeho skladeb je pětatřicet položek s filmovou hudbou, avšak víc než toto numero nám napovědí o významu Šostakovičova přínosu filmu jména režisérů, s nimiž tvořil. Je mezi nimi totiž většina těch, kteří spoluvytvářeli dějiny moderní sovětské kinematografie – Grigorij Alexandrov, Lev Arnštam, Michail Čiaureli, Alexander Dovženko, Friedrich Ermler, Sergej Jutkevič, Michail Kalazotov, Grigorij Kozincev, Grigorij Ošal, Leonid Trauberg a jiní soudruzi.
Dvacetiletý Šostakovič ukončil studia kompozice diplomkou a zároveň i skladbou, která mu rázem otevřela dveře do společenství nejpozoruhodnějších skladatelů tehdejší meziválečné doby. Hudba I. symfonie f moll byla přímo nabita elektrizující vitalitou Šostakovičova mládí, hravostí a až překypující mírou svěžích a neotřelých vtípků. Rok po petrohradské premiéře zazněla symfonie v Berlíně pod taktovkou slavného Bruna Waltera a zakrátko přeskočil její věhlas i rozvlněný Atlantik. V listopadu 1928 zařadil úspěšný debut neznámého mladíka ze země Srpů a kladívek a pramálo svobodných myslitelů do programu koncertů Filadelfského orchestru Leopold Stokowski, téhož roku uvedl symfonii zanícený propagátor moderní hudby Otto Klemperer (slavná americká variace na našeho rapofila a modernisty bez rozpaků do médií šijícího Oto Klempíře z J.A.R.), v New Yorku poblíž té nejširší avenue ji dirigoval v roce 1931 Arturo Toscanini. K vysvědčení z konzervatoře se tak vbrzku přidalo nejvyšší možné absolutorium – jeho dílo rozmnožené vzápětí o nové skladby se stalo živým šlágrem programů ve všech koncertních síní světa, co už něco u fajnšmekrů znamenaly.
ZA VLASTNÍM JAZYKEM, NEBYL TŘEBA GANGSTERSKÝ ČI PODOBNĚ NEVYCVÁLANÝ?
Šostakovič tedy vyhrál na celé čáře první bitku jako kozák a od toho okamžiku se datoval nepřetržitý proud utkání o nacházení vlastního hudebního jazyka a utvrzení jeho zásadního postavení v kontextu soudobé muziky. Skončil až skladatelovou smrtí v létě 9. srpna 1975. Měsíc předtím stihl dokončit poslední umělecký kousek – Sonátu pro violu a klavír, jejíhož provedení se už nedočkal. Byla jeho sto čtyřicátým sedmým opusem. V naší době je to prudce vysoký počet skladeb, a i tímto zaujímá Šostakovič výjimečné postavení mezi jejími hudebními představiteli. Náš Karel Svoboda byl ještě vypečenější a talentovanější koumes pro melodie, o tom žádná. Lady Carneval mu záviděli v soutěži Rio de Janeira snad všichni, co tou dobou zaháněli žal. Ruský méďa béďa takto horečnou pracovní aktivitou připomínal mistry v oboru v minulosti, jakými byli Bach nebo Mozart. Vědomě kráčel v jejich šlépějích nejen co do počtu vytvořené hudby, ale zvláště co do její žánrové rozmanitosti. Zasáhl téměř do každého druhu hudební formy, téměř do každého žánru, od symfonie přes operu a balet, až po filmovou hudbu a skladby výhradně pro jazzový orchestr. Sám nejednou zdůrazňoval, že má rád většinu hudby od Bacha po Offenbacha, jen když to má chuť skutečné hudby. Proto dokázal napsat vedle svých velkých, rozměrných děl i drobné písně a popěvky, jejichž melodie přijali lidé za své.
Přes šířku skladatelova odkazu a přes význam, který zejména v posledních letech života přikládal komorní hudbě, zůstane Šostakovič v dějinách naší doby trvale zapsán hlavně pro svá symfonická díla. Jeho novátorský přínos je pozoruhodný tím spíše, že 20. století odsunulo víceméně do pozadí typ monumentální, převážně naprogramované symfonie, který Šostakovič jako Mičurínek vypěstoval (celkem jich vytvořil patnáct!) Prakticky zcela osamocen vyzdvihl ze zapomnění tvůrčí krédo svého oblíbence Gustava Mahlera s jeho filozofující taktikou symfonií, v nichž spatřoval souznění s vlastními ideály – „hlubokou lidskostí, etickým výchovným účelem hudby, zabývání se nejvyššími světovými ideály, humanismem, a nadělovat lásku skrze noty každému, kdo má dvě ouška pro jejich symfonie nastevřena“. Jestliže však Mahler řešil své umělecké i humanistické problémy na pozadí dohasínajícího romantismu, Šostakovič tak učinil uprostřed zápolení o novou společnost, která nebude tak zkaženou všemi zápory, na které si vzpomenete.
Jeho neotřesitelnou víru ve spravedlnost a správnost zvolené cesty a v chápání svého díla jako součástky této hrdinské cesty neotřásly ani nespravedlivá hanění tohoto díla, jimž bylo svého času vystaveno v důsledku zúženého chápání umění a jeho stranickosti. Majakovského provolávání – „Poslouchejte mě, jsem občan SSSR!“ – našlo pak protějšek ve známých Šostakovičových vyznáních: „Jsem sovětský skladatel. Naši epochu přejímám jako úsvit s heroickou, optimistickou, mimořádně radostnou náladou v útrobách jednoho člena rodiny.“ Právě v tomto významu je skryt klíč k nejvlastnějšímu jazyku Šostakovičova skladatelského rukopisu, po žádné přestřelce v rámci poplivané gangster boogie ani památky.
PETROHRADSKÁ SYMFONIE, MĚLA ZA SVOU SOUČÁST I POLÁRNÍ NOC?
V neděli 22. června 1941 se chystal náruživý fotbalový příznivec Šostakovič s přáteli na ligu. A právě v tomto okamžiku ho spolu s ostatními milióny občanů SSSR zaskočila zpráva, že Sajúz něrušímyj respúblik „svabódnych“ byl drtivě napaden fašistickým zlem nepřítele. Rázem se vše změnilo. Mezi dobrovolníky hlásícími se do Rudé armády byl i Šostakovič. Nebyl přijat. Kromě jeho krátkozrakosti měli velitelé i další důvody, aby skladatele odmítli. Marně objížděl v taxíku odvodní komise v jednotlivých obvodech Petrohradu. Zatím se s ostatními profesory konzervatoře zúčastnil budování zákopů a střeleckých bašt. Po několika odmítnutích se nakonec prosadil alespoň v řadách členů požárnické zbrojnice. Již od poloviny července uzrával v jeho mysli plán na sestrojení příštího díla. „Bude to symfonie o naší epoše, o našich lidech, o naší posvátné válce, o skutečnosti, že vítězství je naše.“
V srpnu kritického roku 1941, v době prvních nacistických náletů na město, hlídkuje Šostakovič na střeše konzervatoře, do jejíž budovy se nastěhoval. I na hlídku s sebou vláčí skicák či dokonce partituru příští symfonie. Už 3. září dokončil první větu, o čtrnáct dní později další, na konci měsíce byla hotova. V děsivé atmosféře obléhaného města, mezi hladem strádajícími obyvateli, v neustálém rachotu smrtonosných střel se takto doslova prudce rozjela nová Šostakovičova skladba, jejíž finálová věta byla hypotézou příštího vítězství, o němž měl skladatel jasné představy i v těch nejkritičtějších momentech nepřátelského náporu. Poslední stránku partitury dopsal na sklonku prosince v Kujbyševě, kam byl evakuován na příkaz státních a stranických orgánů, pročpak asi?
VII. symfonie C dur, tento jedinečný heroický epos novodobé hermelínově heroinové laděné kultury, se poprvé rozezněla 5. března 1942 v přímém rozhlasovém přenosu z kujbyševského Paláce kultury. Ještě týž měsíc byla hrána v Moskvě, v červenci ji provedli členové Petrohradské filharmonie evakuovaní do Novosibirska a konečně 9. srpna, v den, kdy měla podle Hitlerových diagramů vstoupit německá armáda do Petrohradu, ji uslyšeli živě také obránci města Hrdiny.
Ještě před dokončením vzbuzovalo dílo mimořádnou pozornost hudebního světa také z povzdálí. Stokowski intervenoval o právo jejího prvního provedení v USA dokonce u sovětského atašé. Když byl v červnu 1942 dopraven mikrofilm s partiturou do Ameriky, svěřil autor chytře její provedení Toscaninimu. 19. července ji Toscanini uvedl s The NSB Symphony Orchestra v newyorském rozhlasovém studiu 8, odkud ji přenášely všechny stanice v USA. Tehdy ji také Američané pokřtili názvem, pod nímž se uvádí dodnes – nechce se mi tomu věřit, že zrovna Leningradská. Po vysílání napsal velký americký básník Carl Sandburg do deníku Washington Post na adresu Šostakoviče a jeho TĚŽCE ZKOUŠENÝCH spoluobčanů: „Milióny lidí slyšely vaše hudební poselství napsané krví srdce. Rudá armáda bojuje proti nejstrašnější mašinérii, která kdy vstoupila v jakýkoli kraj. Celý svět naslouchá této bitvě se zatajeným dechem. I my vás slyšíme, Dmitriji Šostakoviči, víme, že tam jste a tvoříte hudbu, která nám podává svědectví o této bitvě. Vaše hudba vypráví světu o velkém a hrdém lidu, který zápasí a trpí, aby přinesl svůj vklad do pokladnice lidského ducha a svobody.“
ČLOVĚK PRVNÍ KATEGORIE (UŽ NEZPOCHYBNITELNÁ TEZE)
„Cítím se normálka, jen když vězím po uši v práci,“ napsal Šostakovič už v roce 1933 a uchoval si tento vztah k tvorbě i v době, kdy ji nemoc činila téměř nemožnou. Během devíti let od prvního srdečního záchvatu v předvečer svých šedesátin (dnes oslavuje kulatých 60 let zrovna Jan Kraus, doufejme, že nedostává náběh na infarkt… Šostakovič třetímu podlehl), napsal dvě symfonie, čtyři smyčcové kvartety, houslový koncert, dvě sonáty a čtyři písňové cykly. Když v srpnu 1971 vepsal do partitury poslední notu své XV. symfonie, svěřoval se příteli: „Pravděpodobně jsem už neměl koncertovat tak zhurta. Ale já bez tvůrčí práce nedovedu žít.“
Je s podivem, že při tomto obrovském pracovním úsilí (vedle komponování také zavařoval jam a téměř celý život udílel lekce jako kantor) žil Šostakovič ještě plnohodnotný život člověka se spoustou mimohudebních zálib, dělal ze sebe starostlivého otce rodiny, poslance Nejvyššího sovětu vlasti a aktivistu mezinárodního mírového hnutí. O jeho lásce k fotbalu, kterého se v mládí aktivně zúčastňoval, již padla zmínka. Kuriózní bylo, že do stejného sešitu, kam si zapisoval dokončená díla, zaznamenával i výsledky mistrovských utkání fotbalové soutěže. Ve chvílích odpočinku hrával s oblibou šachy. Kdysi v dobách svého působení v biografech při promítání němých filmů vyzval jednou k partii neznámého floutka, který mu následně uštědřil zdrcující šach–mat. Hořkost po letech pominula, když tento jeho soupeř zvaný Alexander A. Aljochin vyhrál v Argentině mistrovský zápas se světovým šampiónem Capablancou.
Za svůj život se Šostakovič přátelsky stýkal s mnoha významnými osobnostmi. Kromě hudebních přátel a filmových režisérů, k nimž ho poutaly pracovní povinnosti, to byli například Majakovskij, legendární divadelník Mejerchold (u něhož i krátce bydlel), neobvykle pevné pouto udržoval se skladatelem a hrdinou občanské války maršálem Tuchačevským. Všichni, kdo s ním přicházeli do kontaktu, byli fascinováni jeho plachou skromností, která se projevovala i v rozpacích, s nimiž přijímal ovace na premiérách svých skladeb.
Básník Jevtušenko, na jehož verše vytvořil XIII. symfonii a poému Poprava nezbedy Stěpana Razina, vzpomíná, jak mu Šostakovič poprvé zavolal, aby ho požádal o svolení zhudebnit jeho básně krásně. Telefon brala Jevtušenkova žena, a když odpověděla, že muž sice pracuje, ale že ho zavolá k telefonu, Šostakovič se svým příznačně omluvným tónem tiše doporučoval, aby tehdy sotva devětadvacetiletého básníka nerušila, že se ozve raději později.
Oč tišeji Šostakovič promlouval do svého okolí, o to rozhodněji a silněji působí dodnes na světě pomocí podmanivých tónů hudby.
IAM: „PHARAON REVIENT" (FARAÓN SE VRACÍ DO AKCE) 1994
Živoucí Atone,
tvůj úsvit je nádherný zážitek
měl jsem první mateřskou zemi ze všech, Egypt, a budu ji pozorovat
Východ pozná nový den
budete svědky scény, ve které se hraje drama naší Civilizace
všechny charaktery jsou zde
a od jiskřičky, započetí času,
oproti písečným dunám a větru
a hlasu pouště Faraón cestoval napříč staletími
začal jsem vyprávět uprostřed ticha
dech smrti zubaté otřásá zemí
protože cyklus života musí dovršit všechno ve vesmíru
život mozku se vyvíjí rychlostí světla
vede až ke spletité a k úplné duši, jakou člověk ještě neviděl
zdvojnásobí svou účinnost pokaždé, když bylo zajištěno nové pouto
v přítomnosti osobních smyslů já využiji jen podstatu vědy
dokonce i v transu si uchovávám vzpomínky
na to, že má oblast byla úmyslně přepadávána
těla plavou v hypnotickém přílivu proudu
se špetkou orientální Marocké, Alžírské, Tuniské a nadpozemsky rajské hudby
ve stejné tepně je věštba vzkříšena i o 3 725 let později
oduševnělá svěžest vede daleko od materiálních pohnutek
nadpozemská síla sestupuje z nebe jako jeho přípona, pokračování
sledujte ten děj, sledujte ten průběh, lidičky
protože odrážení vaší ješitné zbytečnosti povede zrcadlo a uškrtí vás to
vaši prapředci si toho byli vědomi, proto napsali odkaz,
co je dnes dobré, pokouším se to zlomit až na podstatu,
ale duch zůstává neporušen, nic to nemůže rozbít
Faraón se vrací s nasazením přívětivosti do akce
Sporný Faraón se jmenoval slovutně Akhenaton
žádá nové uctívání, básně i proroky
sporný Faraón, básník Faraón
Akhenaton vynalézá nezničitelný humanitní obor
Aménophis IV. si pozmění osudové jméno a osudové místo
novému Bohu se říká Aton
je to jedinečný Bůh
lidi uslyší jeho hlas po tisíce let
fantazie tady ustává
humanita započíná existovat pod pravidlem želez a kamení
jak zůstat upřímný?
když ztrácí pravdu i ten holý život s lidskou tváří
je založen Otcem islámu, vírou Monotheismu
hej Satane, moje duše spí v plamenech, protože moje srdce je kus černého šutru
můj dech je orientální, můj smích je zkušený světoběžník
on a hlas Bilala, prvního beduína z Afriky, zní z výšin minaretů
z úst znějí prvky moudrosti jako se z útrob ducha ozývá spirála věčnosti
z karmy každé bytosti nikdy neuniknou zápisy o hříchu nebo dobrotě
o čistotě nebo o špíně – o nemocné nemravnosti nebo o utužovaném zdraví!
V mém případě jde zároveň uslyšet mražení v zádech,
máte bázeň při vyslovení jména, dunícího jako volání
v blízkosti míst, kde vychází slunce na oblohu
je zdobeno žloutkem jako sytá barva mědi, vůně čaje, ostrá chuť mě volá
miliony jedniček, centrum, které se nikdy nemění, motiv, který se navrací
a přichází nazpět pořád stejný.
Přesvědčivost soustavy prošetřuje neustále bezpečnost ve všech čtyřech koutech na obzoru
Suprová a vrcholná, v pozoruhodné světové budově
zdvojnásobuje nebo sdružuje ošidný svět zlodějíčků
já jsem vytvořil fresky (malby) a formu textů z arabesky
zaostřuji své úmysly na Východ, přímo k Mekce jako baktérie
do říše stromů a do zvířat, studuji pasáže slov od 104 000 proroků
a ve své knihovničce jsem se ponořil do antropologie
kde analýza světelného spektra přislíbila úspěch mým esejím
aby osvětlila mou vizi, je infračervená nebo ultrafialová
moje závěry nebudou uznány televizí
(nebo: moje studie nebudou uzavřené v tunelu)
jsou vytvořeny ze 1 700 centimetrů objemu
vzpírají se všem fyzikálním zákonům, které byly naměřeny
světlo vstoupilo do přítmí
živé barvy oživují přítomné verše jako Michelangelo
na stropě Sixtínské kaple, jediný rozdíl zůstává v tom, že já
nacvičuji mozaiku jedinečnosti na vnitřní straně reprodukce
tak se neděste, poznávejte váš legální šmrnc
kdo tohle předváděl a není to tak dávno
takový Khalife Al Mahoun, který nedávno dobyl Byzantskou říši
nevyžaduji nic víc než staré knihy jako válečnou kořist
neboť mým dogmatem je vědět o tomto člověku, co nechal padnout
před destrukcí východní části naší historie
Třetí svět a jeho hmotnou bídu
Západ a jeho duchovní chudobu
vzájemné poznání, pro které existuje budoucnost
svatý, plný, nekonečný, Faraóne vrať se tedy k nám
Následovník Atona, zrozen z představ Faraóna básníka
má větší moc než praotec v Karnaku, je to jen Bůh Akhenatona, našeho Otce
otec křesťanů a muslimů, který vzkřísil z popele Théb své kaple a mešity
tak hluboké, tak opravdové, tak obrovské jako je věda, děkuji Bohu bez přestání,
Bůh, který tomu velí, není záměrem lidí, kteří jsou kultivovaní
sním o tom mít tuto knihou otevřenou před svým zrakem
ve třech různých jazycích:
latinsky, arabsky a hebrejsky
obsahuje konečné vědomosti a nekonečnou moudrost
zasvěcení egypťané a libanonští žáci Califa Al Hâkima
Amenophis IV je otcem i synem
věhlasný předek sekty z Batenis
můj Bůh nemá sochu, je to podstata, ne forma
bylo by domýšlivé dát mu podobu člověka
v našich genech jsou vepsány esence stvoření
počáteční krok Boha, iniciativa Boha je ten důvod
pak nastává opak (= opak je pravdou)
pak přichází duch, pak východisko, pak slovo
to předtím i to za tím
tohle je trůn monoteismu
existují dvě podstaty pro zločin otročin, pět dohromady
abych byl přesný, kam vás dohání démon,
tam je Bůh vaše záštita
hranice, které se nemají překračovat, kde se leskne démon
neboť kdokoliv překročí hranice Boha je despotou
zdravím ty, co poslouchají islám, ale drží si čisté principy u všech výkladů Bible
a pohrdám těmi, kteří prohlašují, že Korán napsal člověk
a ještě říkali muslimům mohamedáni
Nyní, pro neznalce, temní středověcí rytíři
věřící stále stejně silně, aniž by se informovali
že muslimové mají jiného Boha
křesťanský Arab ho také nazývá Alláhem, upřesňuje Vatikán
tito lidé se usmívají s uspokojením, kterému není rovno
z nedostatku jejich znalostí
„Ano, ale vidíte jak přísné je jejich písmo“
„ne ve sporu o náboženství …“ Sourat 2, verš 256
Korán respektuje také věřící jiného vyznání
dle židovské citace křesťané je zmiňují jako tvory hodné obdivu
v protikladu s rozvojem vědy
Západ se toho naučil spoustu během století
z Východu a je čas to zmínit
neboť náš strom je uvězněn
historie začala hned vedle úsvitu
a na zem putoval východ slunce
uhodnete, co bude, pokud nebe zůstane krvavé?
...noc, kdy Faraón se vrací do akce
Nikdy nezajdete do dálky, protože jste již přijeli do cíle
jste tady, na počátku časů
sen – o kolik víc z toho všeho dokáže pojmout do konce času?
Jaký sen?
Sen o naší lidskosti, o srdečnosti v humanitním oboru
lidstvo se vždycky vrátí sem, podívejte se na otázky, které jej znepokojují a často pronásledují
tady na všechny otázky musíte odpovídat Bohu
odpověď od všudypřítomného Boha je mumlavá
tady je můj vzkaz, moje poselství ze dna lidských duší
protože všechno, co můžete zničit v pomíjivém čase jsou lidské hodnoty a díla
ale duch, který dal dohromady tyto monumenty, ten je věčný a nezničitelný
* Tmavá společnost vám nadělila album „OMBRE EST LUMIERE“ („Temnota – stín je světlo“)
Účinkovali Shurik´n v roli Joe
Eric v roli Khéopse
Pascal v roli architekta pyramidy Imhotepa
Malek v roli sultána a uživatele laškovného harému
François v roli Kephrena
Phil v roli Akhenatona
PEACE
| 
