|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Zurim nervózně podupával na koelu. Jeho blahna se už blížila rozkladu. Ještě chvíli a budou to dva levaf, ještě chvíli a zmizí v nenávratnu, avšak, kdo chce něco dokázat, musí riskovat. Zurimova kaira počala vydávat zlověstné zvuky. Pevně se ovinul voxely. „Ještě vydrž, ještě chvíli,“ kázal sám sobě, přeplněný bolestí a strachem. „Teď! Teď!“ vykřiknul. Bulat bez prodlení stisknul spoušť. Následovalo mělké lupnutí kosiku a Zurim dostal plnou dávku. Bolest zmizela okamžitě.
„Do but-kut-kal!“ zařval Zurim vztekem bez sebe. Rozvinul voxely a omotal jimi Bulata. „Ty mrzký fuxtede, koukej mi opatřit nemoc, kterou ti Vuruci nedokážou vyléčit!“
Bulat se vymanil ze Zurimova sevření, ale jen proto, aby se obřadně rozplácnul.
„Zurime, tohle bylo to nejhorší z Ruptumy. Ještě nám zbývá sedmnáct vzorků, ale tohle bylo nejhorší.“ Bulat se pomalu zvýšil téměř na Zurimovu úroveň. „Tohle bylo to nejhorší, co jsme kdy měli. To není přirozený druh. Ruputi to vyrobili, aby tím označili základní kámen života.“
„Aha?“ projevil Zurim zvědavost. „Takže to nemělo zabíjet? Ale jak to?“ Zurim byl teď nejméně o pět sulk nižší než Bulat.
„Vlastně je to náš největší objev,“ snažil se Bulat Zurimovi pozvednout náladu. „Doposud se nepodařilo prokázat, nebo vyvrátit existenci živoucí energie, pralátky života. Všude tomu říkají jinak a všude se o to marně snaží, ale na Ruptumě se jim to podařilo.“
Zurim se zasmušil. Zastavil nával ješitnosti při pohledu na koel. Přeci koel je náš největší objev. Zóna nejvyšší nepravděpodobnosti, z principu jediná v celém vesmíru. Možná nakonec jsou i jiné vesmíry, ale v tomhle existuje jediný koel, tento. Zurim krátkýma nožkama přecupital podél koelu. „Co to tedy je, pověz, Bulate?“
Bulat se zakymácel, dvěma voxely si počal krouživě hladit kairu. „Má to nepřeložitelný název. My tomu říkáme Silar, podle té pověsti…“
„Ale jistěže,“ přerušil ho podrážděně Zurim. Rozčilovala ho Bulatova potřeba rozmělnit příběh popisem podružností do nejmenších detailů. Byl si jist, že kdyby ho včas nezarazil, odvyprávěl by mu pověst o Silar- Matce života, kterou zná úplně každý, komu je deset, do nejmenších podrobností.
„Drž se tématu, laskavě prosím,“ řekl důrazně, přičemž výhružně roztáhl voxely.
Bulat se zakroutil, jako ždímaný hadr, ve smířlivém gestu.
„Ruputi, tedy jedno z jejich hlavních náboženství, říká, že nejdřív byla Temnota, smrt. Byla největší, nejmocnější a nejstarší. Byla jediná, Ona byla všechno. Nebylo nic, co nebyla Ona.“
Zurim miloval příběhy, jako každý Seleďan. Začal se kolébat vpřed a vzad, přičemž předl, jako kočka. Bulatova kaira znachověla a diskovitě se protáhla, čímž vytvořila kvalitní ozvučnicí.
„Temnota byla ve všem absolutní…“
Zurimova blahna rezonovala frekvencí Bulatova hlasu.
„…ale vše, co nakonec cítila, byla absolutní samota. Stvořila si tedy společníka. Jenže společník byl vlastně Ona. Stvořila ho sama ze sebe. Chvíli jí to vydrželo, ale bylo to, jako mluvit sama se sebou. Vždy se choval tak, jak chtěla.
Jednou ji napadlo: „K čemu mi je, že jsem nejmocnější, když to nemám s kým porovnat, když mi to nikdo nepotvrdí?“
„Kdo je nejmocnější?“ zeptala se jednou svého společníka.
„Přece Ty,“ odpověděl.
„Řekni: Já jsem nejmocnější,“ vyzvala ho.
„Já jsem nejmocnější,“ řekl společník.
Od té doby Temnota nepromluvila. Celou věčnost pozorovala svého společníka a ten se za celou věčnost neprojevil. Bezbřehá samota opět prostoupila Temnotu. Znovu se rozhodla, že si stvoří jiného společníka. Mohla to udělat v jediném mžiku, ale ten společník by byl stejný, jako ten, kterého stvořila předtím. Ať to brala, odkud chtěla, nedokázala najít způsob, jak to vyřešit. Napadlo ji tedy, že přikáže svému společníku. Poprvé po věčnosti na něj promluvila: „Stvoř mi společníka, který mi stvoří společníka, který bude jiný, než jsi ty.“
Bulat propadl roli vypravěče, hrál celým tělem. Zurim se proměnil ve vrnící pudink.
„V ten moment…“ zaduněl Bulat to nejnižší slyšitelnou frekvencí, „se Temnota začala nekonečnou rychlostí rozpadat na nekonečný počet společníků, z nichž žádný nedokázal stvořit jiného společníka, než byl on sám, tak stvořil společníka, kterému dal za úkol stvořit společníka, jiného než jež je on. Teprve po nekonečně dlouhé době se objevil jediný společník, který to dokázal.
Celé nekonečno už bylo vyčerpáno ke stvoření společníků a tak si ten poslední řekl: „Když už není to, co je, použiji to, co není.“ A začal tvořit společníka z toho, co nikdy nebylo, tedy z opaku toho, co je. Stvořil světlo. Jediný bod světla, který se roztáhnul přes celou temnotu. Stvořil Život, ten vše prozářil a stal se vším, nahradil Temnotu s jejími společníky.
Za nekonečně dlouhou dobu se začal nudit a napadlo ho, že si stvoří společníka…“
V Zurimovi to zabublalo, zatřásl se, zapružil a napřímil se do civilní podoby.
„Aha! Už tomu začínám rozumět!“ halekal přeplněný štěstím. „Život se začne rozpadat na nekonečné množství společníků, až jednou stvoří temný bod, ten vše pohltí a tak pořád dokola.“ Zurim vydechl jako píchlé kolo. Zbortil se v extázi.
„Ne,“ hlesl Bulat.
„Ne?“ vzdechnul vyčerpaný Zurim. „Ono je to jinak?“ zašeptal s údivem. Přídavek nečekal. Počkal, až odezní zrnění před očima a vyzval Bulata, aby pokračoval.
Bulat byl nyní baňatý, jako džbán. Jeho blahna duněním připomínala vzdálené bitevní pole.
„V jednom jsi měl Zurime pravdu. Osamocený Život, stejně jako Temnota, stvořil společníka a stejně, jako Temnota zjistil, že mu takový společník přináší akorát schizoidní záchvaty, a tak, po nekonečně dlouhé době musel dojít ke stejnému závěru, jako Temnota a přikázal společníku…“
„Bla, bla, bla!“ skočil mu do řeči rozčilený Zurim. Byl netrpělivý. Bulat ho navnadil nečekanou pointou a pak mu předložil přežvýkaný žvanec.
Bulat utichnul, nevydal jediný tón. Nepohnul se, jen spiklenecky těkal očima. Zurim sotva dýchal. Napětí rostlo, div se o něj nedalo opřít.
Náhle, bez varování Bulat vyrazil. Přicupital k paralyzovanému Zurimovi a pevně ho ovinul voxely. Zurim neměl šanci, než se vzpamatoval, byl s Bulatem pevně spojen kaira na kairu.
„Vtip je v tom,“ promluvil Bulat přímo v Zurimových útrobách, „že Život, tedy Světlo nemělo nejmenší tušení, že obsadilo Temnotu. He? Když rozsvítíš, je rázem světlo. He…?“
Zurim se nervózně zavrtěl.
„Světlo se začalo rozpadat na nekonečné množství společníků a mezi těmi společníky vznikalo nekonečné množství mezer a ty mezery byly temné. Temnota začala prosakovat světlem. Nakonec to bylo, jako když vhodíš černý a bílý písek do nádoby. Dvě nejmocnější síly teď byly rozdrobeny na nekonečné množství nekonečně malých částí a smíchány do sebe. Z toho mohl vzejít pouze nekonečný spor. A z toho sporu…“ Bulat povolil sevření, „je složen celý vesmír.“
Nyní opatrně pustil Zurima. Ten nehnutě stál s nepřítomným výrazem. Bulat si vychutnával triumf. Už se těšil, až s tím příběhem vystoupí na brzkém festivalu. Úplně tím všechny odrovná. Na Seledě byly příběhy hlavním kulturním proudem a příběhy z cizích světů v tom hrály prim. Seleďané neholdovali filmu, divadlu ani hudbě, milovali příběhy a Bulat byl díky své práci celebritou.
„Každý… celý… všechno…“ Zurim se v mrákotách kolébal operačním sálem, dotýkal se zařízení, chápal se předmětů, podroboval je zkoumavým pohledům. Ve všem spatřoval zápas Temnoty a Světla. Třeba takové kli, hebké na dotek, příjemně plstnatý, vejčitý plod, ale běda, jak jste pozřeli slupku. Zato dužina, učiněný klenot. Nebo semínka, lahodné oříškové chuti, pokud nežlukla, potom vás vyřadila na celý týden.
„Jak s tím souvisí Silar?“ otázal se Zurim se zlověstnou předtuchou.
„Silar je látka, která se naváže na částečky světla v každé matérii a označí je.“
„A?“
„A tím k sobě přiláká temnotu.“
„A?“
„A taje pak v převaze.“
„Je tohle pravda Bulate?“
„Na tomhle principu to funguje. Všechno živé, co Silar označí, začne ztrácet ty “dobré“ vlastnosti a nakonec to uhyne.“
„Myslím Bulate, že s tímhle příběhem musíš letos vyhrát,“ řekl Zurim vážně, „je to fascinující objev, nicméně ten vurucký kosik si dokáže poradit i s tímhle.“
Zurim byl vyčerpaný. Prohlédli s Bulatem už bezmála tisíc světů, ale stále nebyli schopni nalézt jedinou chorobu, kterou by Vuruci nedokázali léčit. Tím si Vura držela výsadní postavení ve čtyřistajedničce, už víc, než padesát rufů. Délka rufu byla průměrná hodnota délky roku na všech jedné a čtyřstech planetách. Padesát rufů, bylo třicet sedm Seledských let. Postavení Seledy ve čtyřistajedničce nebylo zrovna záviděníhodné. S objevem koelu se to trochu zlepšilo, ale Seleda chtěla víc. Byl to Zurimův nápad, najít nemoc na kterou Vuruci nestačí, konečně by je čtyřistajednička brala vážně.
Snažili se už osm let. Zurim si povzdechnul: „Ach Bulate, zbyli jsme jen my dva …a jaký jsme měli tým.“
Bulat si stoupnul před Zurima a zrcadlově opakoval všechna jeho gesta na znamení soucitu.
„To ten koel,“ povzdych si Bulat
Díky koelu teď mohli navštívit třeba deset světů denně, kdekoli ve vesmíru a právě díky tomu jejich tým proklestili z třiceti na dva. Jejich kolegové se vrátili k plusové práci. Bylo vhodné minusová místa držet na optimálně minimální úrovni.
„Běž domů, Bulate, už tě dlouho neviděli,“ řekl unavený Zurim. „Já vypnu koel a taky půjdu. Když mě, nebo tebe něco napadne… však víš.“
Bulat se rozloučil mlasknutím kairy, dobelhal se k výstupu, protáhl se a pomalým otáčením začal stoupat k povrchu.
Západ Velty zbarvil krajinu do oranžova. Bulat se svými partnery bydlel na okraji pochozí zóny, takže neměl nárok na vůz. Sám si to vybral, protože miloval procházky. Když mu bylo nabídnuto místo v institutu, čekal s jeho přijetím, dokud se neuvolní silo na okraji pochozí zóny od něj. S příjemnou nostalgií vzpomínal na chvíli, kdy jejich dům zakotvil v silu na břehu jezera Tyklak. Tehdy měli novou partnerku Levar a Siluh byla v požehnaném stavu. Jejich potomci jsou nyní ve stadiu lurmy. Potrvá ještě pět let, než se jim vyvinou plíce. Siluh je vzorná matka. Každý týden připlouvá k bójce na jezeře, krmí děti nastřádanou brulvou a učí je. A Rikel, Salum a Hilik jsou dobrými partnery, zodpovědně se starají, aby se jim vedlo dobře. Levar nepracuje, připravuje se na mateřství. Siluh a Bulat mají minusová povolání, takže je to na těch třech, aby uhájili čest jejich domova. Dva minusoví v jedné rodině byli tak akorát.
Bulat si užíval cestu. Nad hlavou mu šustilo listí neutuchajícím větrem, vysoká tráva se vlnila podél cest. Korunami stromů prosvítaly oranžové pablesky zapadající Velty. Pěstební vrcholky domů lehce vyčnívaly nad okraje sil. Sotva vyšel z institutu, přepadla ho smečka kaviků. Šťouchali ho vlhkými čenichy a olizovali mu nohy. Bulatovi nestačily voxely, aby je všechny popleskal. Když kavikové zjistili, že z něj žádné laskominy nevyrazí, odcupitali obtěžovat někoho jiného.
V korunách stromů se počaly chystat k spánku zurky, to bylo vždy doprovázeno tesknými nářky. Seleďané tuto denní dobu milovali, vycházeli ven na klidné procházky, krmili drzé kaviky, vznešené mlaky a lákali na pamlsky plaché herbčíky. A když začal nářek zurek, všichni se zastavili a poslouchali. Nastal čas míru a rozjímání.
Doma ho přivítala akorát Levar.
„Mlask!“
„Mlask!“
Cvakly kairy tichou místností.
„Kde jsou všichni?“ podivil se Bulat.
„Siluh s Hilikem jsou na jezeře, Salum šel na procházku a Rikel se už dva dny neukázal.“
„Hm…“ brouknul Bulat bez většího zájmu, doploužil se ke svému hnízdu a tam se zhroutil, jak široký, tak dlouhý. Levar se přelila přes něj a počala utěšitelsky vrnět.
„Těžký den?“ zeptala se soucitně. Bulat souhlasně zavrněl, ale neřekl nic. Levar nahmatala jeho kairu a začala ji hladit. „Jak jsi ztuhlý… uvolni se.“
Bulat se zavrtěl ve snaze uvolnit se a opravdu se mu ulevilo. Levar disponovala jemnými, šikovnými voxely. Také by kavikové div neulízali k smrti a to je ani nemusela krmit.
„Nedaří se nám,“ řekl náhle Bulat.
Levar mu přestala lechtat kairu. „Už jsi to řekl Zurimovi?“ zeptala se ho přísně.
Mlčel.
„Bulate! Slíbil jsi nám, že mu to řekneš.“
„Až bude vhodná chvíle,“ zabučel Bulat defenzívně.
„Bulate, máš tajnosti před šéfem.“
„Ano, ale uvědom si, co je v sázce,“ žadonil bulat.
„Ale máš tajnosti před svým šéfem,“ zněla varovně. „To může uškodit rodině. Bulate, uvědomuješ si možné následky?“
„Ach Levar, kdybys viděla ten svět… tak hrozný, tak nemocný.“
„Bulate, přeci to není na tobě,“ nedala se odbýt. „Nemůžeš to rozhodnout sám.“
„Dobrá,“ rezignoval, „až se všichni vrátí, ještě jednou to probereme.“
„Všichni?!“ zaduněla Levar.
„Ale jistě, na Rikela čekat nebudeme, probereme to ještě dnes,“ řekl Bulat nevrle, „a teď mě nech chvíli odpočinout, jsem velmi, velmi …velmi unavený,“zíval.
Ten den neprobrali nic. Když se všichni, až na Rikela vrátili, usoudili, při pohledu na nebohého Bulata, že ráno bude moudřejší večera. Siluh s Hilikem se schoulili do jednoho hnízda, poslední dobou k sobě měli velmi blízko. Ostatní se také uložili do svých hnízd, aby se oddali slastem spánku.
…
„Mlask! Mlask! Mlask!“ ohlušující třaskavé pozdravy.
„Á, návrat ztraceného,“ zareagoval právě probuzený Salum.
„Vstávat, vstávat,“ halekal bodře Rikel. „Zrodil se nádherný den, Velta láká k životu. Tak vstávejte vy líní drunti.“
„Smuk-dut!“ zaklela Levar. „Rikeli! Ty otravný kaviku.“
„Běž se toho účastnit sám,“ podpořila ji vesele Siluh, stále ještě ovinutá Hilikovými voxely.
Rikel rozšafně hupkal mezi hnízdy a lechtal členy rodiny. Ti mu za to spílali a plácali ho po hlavě.
„Ale copak to tu máme?“ podivil se Rikel při pohledu na spícího Bulata. „Ten je nějakej přetaženej. Že vy jste ho nutili kopulovat?“ Rikel se vrhnul do hnízda mezi Hilika a Siluh, aby parodoval sexuální hrátky. Siluh ho pleskal přes kairu, až zavil bolestí. Skulil se z hnízda a vrhnul se na Bulata.
„Bulate,“ šeptal mu něžně, „mám pro tebe nevyléčitelnou nemoc.“ Ucpal mu nos.
„Hep… hep.“ Zalapal Bulat po dechu. „Co, že máš?“ zeptal se rozespale.
„Nevyléčitelný optimismus!“ zařval Rikel, přičemž hopsal na Bulatovi, jako na trampolíně.
Bulat ho otráveně smetl na zem. Rikelovo řádění ho nijak nevyvádělo z míry, za roky společného soužití už byl od něj zvyklý na ledacos.
„Rikeli!“ okřikla ho Levar.
Rikel uznal, že už stačí a uklidnil se.
„Co máš na srdci Levarorundo?“ otázal se s tím nejnevinnějším výrazem.
Levar zůstala vážná. „Musíme s Bulatem probrat Tu věc. Znovu.“
„Aha…? Aha! Bulate? Tys to Zurimovi ještě neřekl?“ divil se Rikel.
Bulat si utrápeně povzdechl: „Kdybyste jen tušili, co je to za svět.“ Zvedl se z hnízda a jako na porážku odcházel do jídelny. Ostatní šli za ním, tam se každý pokusil uvelebit na svém místě u kulatého stolu.
Rikel vytáhnul ze špajzu lahev kvalitního sulku, pak se natáhnul a z horní police sundal mísu a obřadně s ní zakolébal ve vzduchu. „Copak to jé,“ šibalsky mrkal na svou rodinu.
„Kobul? Je to kobul?“ rozzářila se Siluh.
Rikel se zatvářil růžově. Ostatní, jak uslyšeli kobul, zapružili potěšením. Kobul, tedy pravý kobul byl většinou nad jejich možnosti, ale evidentně ne nad Rikelovi.
„Jaks k tomu přišel?“ žasnul Salum, „Doufám, že nebudou nepříjemnosti.“
„Ale no tak,“ mírnila ho Levar a dráždivě ho žahla do krku.
„Mohli bychom se už do toho dát?“ ozval se Bulat. Byl nízko, téměř po stole tekl.
Rikel se zatočil, jako někdo z lepší společnosti a postavil mísu na stůl. Pak, aniž se otočil, sáhnul za sebe, uchopil láhev sulku a z výšky ji naklonil nad mísu. Všichni zatajili dech, i Bulat se nahromadil v žádostivém očekávání.
„No tak dělej, neprotahuj to,“ pobízel ho hladový Hilik.
Rikel zářil, pomalu nakláněl lahev, až z ní unikl tenoučký pramínek čiré tekutiny. Ostatní se naklonili blíž k míse a se zatajeným dechem sledovaly pramínek připomínající skleněnou tyčku, trčící z mísy kobulu. Rikel to protahoval, nepatrně pohnul lahví a pramínek se ještě ztenčil.
„Nepřežeň to,“ strachoval se Hilik, „brzdi, brzdi Rikeli!“
Hilik měl nervy na pochodu. Kobul sám osobě nebyl nijak zvlášť chutný, ale přidejte trochu sulku… Vtip byl v tom, že čím víc sulku přidáte, tím je kobul chutnější, ale jak se dostanete přes hranici, která je tenká, jako žiletka, kvalita kobulu začala prudce klesat.
„Rikeli!“ nevydržel Salum.
Rikel v ten mžik přerušil vlasový proud sulku. Pak se strašidelně zavlnil a vypustil z lahve poslední kapku.
„Rikeli!“ zařvali všichni unisono.
Rikel se spokojeně poplácal voxely, uchopil mísu a bouchnul s ní o stůl. Kobul a sulk začaly reagovat. Rikel na chvíli strnul a pak ve vítězném gestu vystřelil voxely nad hlavu. Zase to dokázal. Už podle barvy a vůně bylo jasné, že připravil delikatesu. Bulat se voxelem dotknul sametově hebkého povrchu kobulu, jeho tělem projela elektrizující vlna slasti. Dojatě pohlédl na Rikela, v jehož veselých očích objevil temnou hloubku moudrosti.
„Tak, mí drazí, ať se blahna zaplaví,“ popřál jim Rikel dobré chuti.
První promluvila Levar. „Tak pojďte,“ vyzvala členy rodiny. Lehce se přitiskla k Bulatovi, její kaira vrněla v smířlivém tónu. Siluh s Hilikem byli naladěni okamžitě. Rikel je se zalíbením pozoroval. Než se připojil, pomysli si, že je možná večer požádá o sdílení v hnízdě.
„Dělej, Salume,“ zazněli všichni v jeho mysli. Salum váhal, v míse ještě zbylo sousto kobulu. Nemohl se soustředit. Vytřel mísu dosucha, pozřel poslední molekulu toho rozptýlení a připojil se ještě ve chvíli, kdy byl plný opojení. Společným slastným vzdechem vyprovodili poslední zázněje kobulového požehnání.
Propletené mysli se usadily jedna v druhé. Bulatova rodina začala uvažovat, jako jeden seled:
„Východisko…
Kde jen ho nalézt
Takový hrozný svět
Není to na nás, není…
Je. V tuto chvíli jenom na nás
Úpadek není nutný, může to Seledě konečně přinést výhodu
Nebo ji to zničí. Celá čtyřistajednička je v ohrožení
Nedá se to léčit, ani kontrolovat, není to nemoc
A co Vura? Tohle přeci nikdo nechce.
Chceme lepší postavení, zasloužíme si ho
Za takovou cenu přeci ne
A za jakou, kdo ji stanoví?
My?
Je to na nás moc
Zurim
Zurim je vedoucí projektu
Ano, řekneme to zurimovi
…a podpoříme ho, kdyby to chtěl zastavit.“
Vyčerpaný Bulat odpadnul. Ze všech sil se snažil ochránit svou rodinu před některými poznatky, kterých nabyl při průzkumu planety Luf 3 Krol v právě načatém čtvrtém kvadrantu Lurdského prostoru. Přivezl odtud pět vzorků, které podle očekávání selhaly a šestý, který ovšem nebyl chorobou. Bulat si byl jistý, skoro jistý, že na šestý vzorek by byl vurucký kosik krátký. Konečně měli něco, čím mohli narušit Vurucké sebevědomí, spravedlivě omezit jejich výsady ve čtyřistajedničce. Mohli pro sebe získat to, oč tak dlouho a marně usilují.
Bulatovou myslí vířily vzpomínky na neutěšený stav světa Luf 3 Krol. Vzorek 6 byl negativní odpovědí vesmíru na vurucký kosik. Nemoc, která nebyla nemocí, a přesto dokázala vyvolat kolektivní šílenství takového rozsahu, se kterým se ještě nesetkal. Použil jedenáct subjektů, ale ani jednou neuspěl. Zmařil jedenáct životů. Za všechny ty roky, na všech planetách ani jediný a na Luf 3 Krol, jedenáct. Všech jedenáct subjektů kosik vyléčil, zbavil je vlivu vzorku 6, odstranil šílenství …a oni zešíleli. Jeden zemřel skoro okamžitě, poslední vydržel pětasedmdesát dní, než si vzal život.
Rozhodně o tom musí říct Zurimovi, tohle nedokáže tajit věčně. Cítil, že čím déle to tají, tím je jeho blahna toxičtější. Přestává to zvládat. Od té doby, co byl vystaven účinku vzorku 6, už dostal několik dávek z kosiku, ale stále cítil jeho vliv.
…
Zurim byl Bulatovou zprávou znepokojen.
„Musíme použít koel, ještě dnes.“
Zanechal rýpání v zahradě a ještě jednou si zprávu přečetl. Pokusil se spojit s Bulatem, ale marně. Bulat byl odpojen. To bylo ještě divnější. Zurim bydlel na opačné straně jezera, poblíž sídla prosperity, kde podával pravidelné raporty z výzkumu. Stoupnul si na špičky, protáhnul tělo a zahleděl se k institutu. Samozřejmě, že jej neviděl, ani jezero. Nejdále, kam dohlédl, byly koruny stromů blízkého parku. Dnes válo od jezera. Cítil vodu a keře haptu, jimiž byly lemovány cesty v parku. Vybavil si jejich sloupovitá květenství složená s tisíců modrobílých kvítků.
Náhle ho vyrušil dunivý zvuk na obloze. Zvedl zrak. Nad jižní částí parku se objevil stěhovací roler. Málem by zapomněl, Kahurova rodina se dnes stěhuje. Jejich dům už čněl nad silo, aby bylo možno aktivovat kotevní systém. Kahur, Leva a Burim se stěhují dál na sever, budou mu chybět všichni tři. Zpropadený Bulat. Aby se tak kvůli němu nestačil rozloučit.
„Musím do institutu,“ odeslal zprávu na rodinný totem, aby se Vika a Mus po něm nesháněli, až se vrátí, a vykročil k parku. Šel přímo, nespěchal, ani se nezdržoval. Na břehu jezera se zastavil, odsud už byl institut vidět. Uložil si směr a vrhnul se do vody. Protáhnul voxely podél těla, až za nohy. Dvě mohutná tempa a zmizel v hlubině jako kalmar.
Když dorazil do institutu, Bulat už tam byl. Seděl na koelu, jako hromádka neštěstí. Když zaslechl šustění u vstupu, ještě se mu přitížilo.
„Co se děje?“ spustil Zurim hned, jak seskočil ze vstupu.
„Něco jsem ti zatajil,“ hlesnul nešťastný Bulat.
Zurim si nebyl jistý, jestli slyšel dobře. Překonal několik marných pokusů o myšlenku, a pak, aby měl jistotu, se zeptal: „Ty jsi mi něco zatajil?“ Znělo to nepřijatelně, i když to vyslovil sám.
Bulat seskočil z koelu, byl tak placatý, jak jen to šlo.
„Zbláznil ses?“ hlesnul zmatený Zurim. „Bulate…“ na víc se nezmohl.
„Zatajil jsem ti vzorek 6 z Luf 3 Krol.“
„Zata… Bulate!? Zatajil?“ Zurim byl bez sebe. „Za to nás budou vystavovat!“ soptil. „Vždyť… Vždyť na to ani neexistuje trest. Bude se muset nějaký vymyslet. Nebo ne! Už to mám, oprášíme zákony před přijetím!“ Zurimova hlava hrála všemi barvami. Takhle ho Bulat ještě neviděl.
„Ukaž mi to!“ zařval náhle a přisál se na Bulata. Tomu bylo na omdlení.
„Nezajímá tě, proč jsem to zatajil?“
„Ale jistěže mě to nezajímá! Jak by mě to mohlo zajímat? Myslel sis snad, že o tom můžeš rozhodnout sám? Nebo sis myslel, že rozhodneš o tom, kdy to vejde ve známost?“
„Zurime!“ zaječel Bulat a současně přisál voxely na jeho rozvibrovanou kairu. „Zurime, na mém místě bys udělal totéž.“
Zurim se zarazil a zvláčněl, pak se ale vzpamatoval a jízlivě opáčil: „Když bych se zachoval stejně, tak čeho se bojíš? Proč myslíš, že bychom se rozhodli špatně?“
„Já nevím, jánevím Zurime,“ zakvičel Bulat. „Kdybys to jen viděl, kdybys viděl ten svět. Stoprocentní zasažení. Ta nemoc se vyvíjí, zabíjí po generacích, po desítkách generací. Způsobuje šílenství. Oni vědí, že život jde v kruhu, ale jdou po přímce.“
„Po přímce?“ zpozorněl Zurim. „Bulate, ty fantazíruješ.“
„Ne. Oni se tak vyvíjejí. Předávají si tu nemoc dobrovolně. Ona v nich povypínala všechny důležité zábrany, oni ji dokonce milují.“
„A co kosik?“ zeptal se Zurim s nadějí v hlase.
„Nezabírá.“
„Nezabírá? Ale to je skvělé Bulate, to je skvělé!“
Zurim nezděčně svinul voxely. Konečně. Konečně jim svitla naděje.
„Jak je to nakažlivé?“ zepztal se se špatně potlačovaným vzrušením.
Taková reakce se Bulatovi nelíbila.
„Podívej se tam se mnou. Uvidíš, že to uvidíš jinak.“
Zurim se zatvářil znechuceně. „ne, to nepůjde.“
„Zapřisahám tě pojď,“ naléhal Bulat.
Zurim nechtěl ani slyšet. „Né, ještě se musíme rozloučit. Kahur, Leva a Burim se dnes stěhují, bylo by neomalené…“
Zurime…“ zaduněl zlověstně Bulat, „já ti ten vzorek neukážu, dokud nespatříš Luf 3 Krol.“
„Neukážeš?“ zakymácel se překvapený Zurim
„Prosímtě, Zurime, zasáhlo to celou civilizaci. Na něco takového nejsme připraveni. V sázce je celá čtyřistajednička.“
„To přeháníš!“ skřehotal rozvzteklený Zurim. „Tohle není na tobě! Vzpamatuj se, ty blázne, nebo… Nejsi už zasažený?“ Zurim při těch slovech couvnul k ovládací desce. Tam, v přihrádce ležel kosik. Nahmatal ho, aniž Bulata spouštěl z očí. Bulat viděl, oč se snaží, ale jenom si povzdechnul.
„Lup, lup,“ vypálil Zurim na Bulata, ten jenom chabě potřásl voxely.
„Vydej se tam semnou, uvidíš, že vzorek 6 je nad naše chápání.“
Zurim Bulata chvíli strnule pozoroval.
„Já ti povím, kam se vydám,“ řekl náhle a otočil se k východu. Pak se skácel k zemi, hned vedle své hlavy.
Bulat nechápavě zíral na jeden ze svých voxelů, toporně napřažený a zploštělý, jako list trávy. Jeho kaira vydávala zvuk, jaký doposud neslyšel.
„Co jsem to udělal?“ nevěřil svým smyslům.
Zurimovi ostaky se roztékaly po podlaze.
„To vzorek 6,“ napadlo ho. Je zasažený. Nejdřív ty tajnosti a teď vražda? Jeho kaira začal nesnesitelně rezonovat, tlačil na ni, aby si ulevil. Moc to nepomáhalo.
„Zurime, odpusť,“ šeptal, neschopen kloudné myšlenky. V chaotickém sledu vnímal obrazy. Viděl Rikela a Zurimovu rodinu, viděl Siluh a jezero, stromy. Slyšel nářek zurek, při západu Velty. Mladičká Levar se k němu tulila a špitala mu: „Už budu připravená…“
Náhle pochopil, co se tu odehrává. Vibrace jeho kairy potemněla žalostným tónem. Tohle je loučení. Jako jeden z mála, kteří cestovali po světech, věděl, jak je Seleda nádherná. Byla vrostlá do jejich srdcí, neopustitelná. Radši zemřít zde, tím nejhorším způsobem, než žít věčně jinde.
S kapkou závisti pohlédl na Zurima.
„Přešťastný příteli,“ povzdechl si, když hladi jeho tělo. „Měl jsi mi víc naslouchat. Vídíš? Vzorek 6 už mě má ve své moci,. Zabil jsem.“
Nešťastný Bulat naložil Zurimovi ostatky na koel, zploštělými voxely posbíral rozteklou blahnu a nakydal ji ke zbytkům Zurima.
„Kdo jsem já, abych rozhodoval?“ zeptal se sám sebe, se značnou dávkou hořké ironie.
Už věděl, jako to bude. Dva výzkumníci zmizeli, neznámo kde a z jakých příčin. Zřejmě fatální chyba koelu. To bylo přijatelnější, než vražda. Něco takového si jeho milovaná Seleda nezaslouží. Nastavil na koelo bariéru stupně sedm a počkal dva levaf. Zurimovo tělo se doslova odpařilo. Bulat ho odevzdal vesmíru.
Už byl klidný, věděl, že je nemocný a byl ochoten přinést nejvyšší oběť. Odveze vzorek 6 na Luf 3 Krol, kam patří, nastaví koel aby chvíli cestoval a pak se vrátil domů. A on? Zůstane na Luf 3 Krol. Přistane na jednom z míst, která už znal z předchozích cest. Ano, u toho prastarého, polorozpadlého, kameného domu. Přistane níž, mnohem níž, v lese, tam, co teče potok, který voní po Seladě. Tentokrát neprojde transformací, zůstane seledem do poslední chvíle. Odešle koel, pozře destabilizátor a lehne si do potoka. Když bude mít štěstí, budou jeho poslední myšlenky patřit rodině a Seledě. A vzorek 6? Ten rozsype někde po lese. Na Luf 3 Krol už stejně nemůže ublížit.
Bulatova mysl byla čistá. Vnímal realitu každičkým kouskem nervu. Klidně přešel k trezoru, dotknul se stěny a počkal, až se vysune zásuvka s Bulatovou signaturou. Až ze zadního kouta zásuvky vytáhnul krabici, položil ji na ostatní vzorky a otevřel. Uvnitř byl obyčejný tubus, označený: L3Kvz.6 s jednoduchým, akustickým zámkem.
Bulat tubus přidržel před kairou a slabě zavrněl, víčko poodskočilo. Nahlédl dovnitř. Zdálo se, vzorek 6 je kompletní. Zavřel víko a zatlačil na něj, dokud necvako. Pak ze zásuvnky se složitějším, zadávacím protokolem vytáhnul kapsli s destabilizátorem a uložil ji do stehenního pouzdra.
Ovládla ho touha naposled vystoupat na povrch. Naposledy spatřit Seledu, nadechnout se. Riziko bylo příliš velké. Tato místnost bude tím poslední, co ze Seledy spatří a to mu bylo málo. S bolavým srdcem nastoupil na koel. Zadal koordináty Luf 3 Krol. Pak se s ním zatočil prostor a setmělo se.
První, na co by přísahal, bylo hlučné cvrkání, následně si uvědomil, že je tma a pak ucítil to povětří. Luf 3 Krol. To cvrkání byli takoví, malí, noční tvorové. Takto se projevují v noci v období dlouhých dní. Kdysi se s nimi pokoušel komunikovat, ale byli zcela bez důvtipu.
„Je noc, to je dobře,“ pomyslel si Bulat. Pustil se zábradlí a pohlédl na nebe. Skrze hypnoticky rozkývané, šumící koruny stromů prosvítaly hvězdy. Tak studené, cizí. Bulat nastavil koel na pozvolný návrat a odhodlaně z něj vystoupil, pevně svíraje tubus se vzorkem 6. Ušel pár kroků, než se ohlédnul. Koel už tam nebyl, zůstal sám. Bez jediné myšlenky se šoulal k potoku. Jeho krátké nohy se hřmotně prokřupávaly podrostem. Náhle, kdesi blízko třeskla rána, avšak Bulat ji neslyšel.
…
„Pane prezidente, omlouvám se, že vás takhle přepadám, ale obávám se, že se budeme muset sejít.“
„E… pane ministře, ujišťuji vás, že by mně nic nepotěšilo víc, než vaše milá společnost, ale bohužel už mám nějaké povinnosti spojené s úřadem prezidenta, pročež budu muset vaše zdvořilé pozvání odmítnout.“
„Já jsem si vědom, pane prezidente, ale pokud mi ještě zbývá zdravý rozum, musím na vás naléhat.“
„Podívejte se, pane ministře, dám vám jednu dobrou radu. Požádejte své poradce, aby vás seznámili s patřičnými protokoly. Jsem si jist, pane ministře…“
„Pane prezidente, bez protokolu prosím. Prosím!“ ministr obrany Matrin Stropnický užil takový tón svého brilantně školeného hlasu, že prezident pochopil vážnost situace.
„Dobře Martine, a odpusťte mi tu familiérnost, ale ujišťuji vás, jestli je to nějaká hovadina, vlastnoručně vás roztrhnu …a ještě mi povězte, kde, že se to musíme sejít“
„Ve Varech, pane prezidente, v nemocnici … vy víte kde.“
„Ano, to vím. Tak brzy nashledanou,“ prezident Zeman položil telefon tak rychle, že se ministr obrany nestačil rozloučit.
…
Ministr obrany nervózně posedával v nepohodlném křesle v tiché kanceláři Karlovarské, vojenské nemocnice, o které běžný personál neměl tušení. Přehazováním nohy přes nohu se snažil vydobýt trochu pohodlí. Kousal si ret. Mělké zaklepání na polstrované dveře ho vyrušilo ze zadumání a přinutilo přehodit nohu přes nohu.
„Ano?“ zazvučel.
„Budete si přát ještě kávu, nebo něco jiného, pane ministře?“ zeptala se uctivě milá slečna, které bylo svěřeno jeho blaho.
Ministr si bezděčně prohrábnul patku a starostlivě se usmál: „Ne, děkuji, Bohunko, jste hodná.“
Bohunka tedy sklopila zrak a vycouvala ze dveří, načež si ministr prohodil nohy.
Náhle zpozorněl. Jakoby cítil temné dunění heliportu. Pohlédl na hodinky a nervózně si upravil kravatu. Pak se dvakrát zhluboka nadechnul a uvolnil se. Přece nebude vyplašený, jako nějaký zajíc. Pohladil desku stolu. Povrch příjemně klouzal pod rukou. Čekal, až se otevřou dveře, věděl, že tentokrát nikdo klepat nebude.
„Á, dvoukvádro,“ pomyslel si, když se tak stalo. Ve dveřích stál hranol s decentním střihem. Pod límečkem vykukoval nenápadný, kroucený drát mizící za uchem. Muž, který by se klidně mohl jmenovat Jack, nebo Harry, ale zcela určitě to byl Petr, nebo Honza, krátce nakouknul do místnosti, aby odhalil jakýkoli náznak nebezpečí, a pak teprve krátce kývnul na ministra, což mohlo znamenat: dobrý den, ale klidně, také: máš štěstí, tentokrát tě nestřelím. Ministr mu oplatil ještě nepatrnějším kývnutím a už hleděl do zbytku prostoru za jeho velkolepou postavou, kde se pohupoval prezidentova prořídlá kštice, přistíněná monumentem zad dalšího Jacka, nebo Honzy. Od incidentu s Klausem, někteří muži z ochranky brali svou práci, jako poslání.
„Dobrý den, pane prezidente,“ vystřelil ministr, jako na gumičce, jakmile se objevil ve dveřích.
„Dobrý den, pane ministře. Tak, copak pro mě máte,“ konstatoval prezident rozvážně, unaveným hlasem, zatímco Honza tiše zaklapnul dveře zvenčí.
Po pevném sevření ruky, ukázal prezident, ministrovi kam se má posadit a sednul si na jeho místo.
„Pane prezidente,“ ministr stropnický předvedl na stole několik hbitých prstokladů, „tohle lze říct jedině bez obalu.“
Prezident Zeman naklonil hlavu na stranu a prsty si podepřel spánek. Líným pohybem víček nahoru a dolu dal najevo, že větší pozornosti už není schopen.
Ministr Stropnický si krátce promnul skráně a se vší vážností řekl: „Máme tu invazi.“
Prezidentovo levé obočí se počalo zvedat, přičemž se hlasitě nadechl.
„Je to… Já nevím, jak to mám říct,“ potřásl ministr hlavou, jako by se chtěl zbavit jakéhosi závoje, který mu brání soustředit se.
„É… chcete, abych to řekl za vás?“ užil prezident oblíbeného sarkasmu.
„Jedná se ehm… o mimozemskou invazi, nebo aspoň o její přípravu. Tedy, podle nejhoršího scénáře.“ Ministr bez mrknutí hleděl prezidentovi do očí. Ten si pečlivě oddechnul a pokusil se najít pohodlnější polohu.
„Pane ministře,“ řekl vyčerpaně, „budu předpokládat, že nejste na drogách, ani jinak psychicky postižený. V takovém případě vás ujišťuji, že jsem připraven ve vší vážnosti, vyslechnout vaše argumenty.“
Ministrovi se očividně ulevilo. „Ano, takže v kostce,“ dal se do vysvětlování.
„Ještě mi dovolte otázku,“ přerušil ho prezident, „Jak dlouho o tom víte?“
Mahagonově hnědá, stará židle, pod ministrem žalostně zaskřípala.
„Je to pět dní, pane prezidente,“ odpověděl zahanbený ministr.
„Pět dní,“ zopakoval prezident, rozvážně pokyvuje hlavou.
„Já sám jsem se to dozvěděl teprve včera,“ dodal ministr na svou obhajobu. „Ti pitomci na vnitru si mysleli, že to zvládnou sami…“
Prezident stále kýval hlavou. „No, pokračujte,“ přerušil trapné ticho.
„Tedy, v sobotu, pátého července, jistý nimrod z Krajkové na Sokolovsku, asi tak v půl jedné ráno, v lese na Hřebenech, v okolí zříceniny hradu Hartenberg, zastřelil… Omylem zastřelil…“ ministr Stropnický si povolil kravatu a zhluboka se nadechnul, „Mimozemšťana,“ vydechnul zničeně, načež rozpřáhnul ruce, dlaněmi nahoru.
Prezident Zeman s neměnnou tváří lehkým přikývnutím pobídl ministra, aby pokračoval, kteréžto gesto ministr přijal s psím vděkem a sotvaže oblažil vyschlé hrdlo dvěma polknutími, pokračoval: „Jedná se o, zdráhám se říct hominida, jeho… Byla to zjevně inteligentní bytost, se znaky hominida a olihně. Říkají mu Zoidberg.“
„Zoidberg?“
„Ano, Zoidberg. Jedná se o postavu z animovaného seriálu. Futurama se to jmenuje.“
„Aha,“ pokýval hlavou prezident.
„Tedy Zoidberg…“ ministr dal zdvižením obočí najevo, že mu záleží na tom, jestli mu toto označení prezident schválí, „byl v lese spatřen sám.“
„Spatřen?“ i prezident předvedl, co dokáže s obočím,“ on byl především zastřelen, jako nějaký kňour.“
„Ano, to bohužel. E, měří 156cm, hlava plynule navazuje na tělo. Tam, kde by se dala čekat ramena, mu kolem celého válcovitého těla vyrůstá osm chapadel. Má dvě krátké nohy, bez prstů. Byl zcela nahý až na nějaké pouzdro ze syntetického materiálu, připevněné k noze a jedno chapadlo měl pevně omotáno kolem kovového tubusu, který se nám ještě nepodařilo otevřít. Jo, a v tom pouzdru byla nějaká kapsle s neznámou látkou.“
Prezident zeman se zaobíral vážnými gesty. Dlouze si hladil řídké vlasy, než se postavil.
„Nuže, pane ministře, ukažte mi víc.“
…
Ve výtahu se mlčelo. Když se otevřely dveře, ministr Stropnický vykročil, jako první, napřaženou rukou ukazuje směr. „Právě jdeme do laboratoře, kde už čekají specialisté, aby otevřeli ten tubus.“
Jeden z prezidentových mužů je předešel, aby nahlédnul do dveří před nimi, pak s velice vážným výrazem, kývnutím hlavy naznačil, že je vzduch čistý.
Vstoupili do potemnělé místnosti s řadou sedadel před výlohou, za kterou byla laboratoř. Prezident se začal rozhlížet po vypínači.
„Ne, ne, nerozsvěcujte,“ varoval ho ministr, „pak bychom neměli dobrý výhled.“ Pak se naklonil k mikrofonu na stole a stisknul výrazné tlačítko. „Tak jsme tady, doktore Dlouhý. Můžete zahájit extrakci.“
„Extrakci?“ podivil se prezident. „nestačilo by to prostě otevřít?“
Ministr pokýval hlavou všemi směry.
Doktor Dlouhý si stoupnul před výlohu. Evidentně nevěděl, ke komu mluví a kde se dotyčný nachází. Byl oblečen v bílém skafandru se širokým hledím, stejně jako další tři lidé v laboratoři.
„Protože se nám nepodařilo zjistit, co tento artefakt obsahuje ani ho nedokážeme otevřít, vyvrtáme zde,“ ukazoval Dr. Dlouhý prstem na tubus, který držel nad hlavou tak, aby ho prezident s ministrem za vitrínou dobře viděli, „milimetrový otvor pro kameru.“ Na to se otočil a vstrčil předmět bytelně působícího, proskleného boxu.
Ministr se naklonil k prezidentovi. „Ten tubus je z neznámé slitiny, nejspíš hliníku. Zkoušeli to všemi dostupnými metodami, ale nic.“
„No, a není nebezpečné do toho vrtat?“ dělal si starosti prezident.
„Ta skříň, ve které to budou dělat, odolá výbuchu ručního granátu. Před námi je nerozbitné sklo a celá laboratoř je biologicky absolutně nepropustná.“
„Pane ministře, někde jsem slyšel, že absolutní je akorát Bůh.“ s nadřazeným úsměvem poučoval prezident.
„Je to světová jednička,“ trval na svém ministr.
„No, a co ti lidé?“ ukázal prezident na muže zabývající se manipulátory okolo vitríny.
„To jsou samozřejmě profesionálové.“
Prezident uznal, že už projevil dost lidského zájmu a odmlčel se. Pozoroval, jak profesionálové pomocí manipulátorů upínají tubus, chystají endoskopickou kameru a vrtačku, podobnou té staré zubařské.
„Tak, hotovo,“ otočil se Dr. Dlouhý čelem k výloze. „Teď ještě odsajeme vzduch v komorách pod přepážkami, abychom minimalizovali následky případného výbuchu, což zabere asi pět minut.“ Pak se otočil zpět k vitríně, aby zařídil, co slíbil.
Ministr se naklonil k prezidentovi, aby vyplnil zbývající čas. „Na dně té vitríny jsou tři litinové přepážky a pod nimi jsou zabetonované tři masívní ocelové komory. Dohromady mají tvar pyramidy. V těch komorách se vytvoří vakuum, a kdyby v tom boxu došlo k explozi, ty litinové přepážky se prolomí a komory absorbují velkou část energie té exploze.“
„To je chytré,“ usmál se prezident. „A proč neodsají vzduch i v tom boxu?“
„No… pokud by se třeba v tom tubusu nacházelo něco živého…“
„Už rozumím, pane ministře,“ přerušil ho prezident nahonem, aby si uchránil pověst brilantního myslitele.
„Tak. Můžeme se do toho dát,“ oznámil Dr. Dlouhý. Pokynul svým kolegům a ti zmizeli za pancéřovými dveřmi.
„No to mě podržte!“ zvolal Dr. Dlouhý, když do vyvrtané dírky vsunul endoskop.
„Co tam máte?“ vrhnul se ministr k mikrofonu.
„Strpení, okamžik,“ šponoval Dr. Dlouhý jejich zvědavost. „Je tu taková západka… hned to otevřeme.“ Pokynul kolegům, kteří se tlačili u skleněného průzoru pancéřových dveří, aby bez obav vstoupili do laboratoře. Ti okamžitě obsypali vitrínu, takže z toho mála co bylo doposud vidět, nebylo vidět vůbec nic. Jen bílé postavy pohybující rameny a nevěřícně kroutící rameny.
Po drahné chvíli, která přiměla oba vládní představitele vstát a obtisknout nosy do výlohy, se jedna z postav odvrátila od vitríny a pozvedla průzor k výloze.
„Tak to máme přesně. Schránka obsahuje 75,- euro, 10 jednodolarovek, 500,- korun a 80,- liber.“
|
|
|
