Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 24.4.
Jiří
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
učenlivý Albert Einstein a vyučující dekoratér rovnic v labyrintech světa, Jan van Eyck
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 7.1.2015 (12:04:16)

ALBERT EINSTEIN

 

  14.3.1879  ULM IM BAYERN,  B.R.D.     ۞  18.4.1955   PRINCETON  IN  THE  U.S.A.

 

 

„Moje vědecká činnost není motivována ničím jiným než neodolatelnou touhou zviditelnit samotné tajemství přírody. Moje láska k poznávání a touha přispět ku zlepšení životních podmínek člověka jsou tak spjaty s mými vědeckými zájmy.“ A. E. fyzik a bavič široké veřejnosti, vynálezce nejedné rovnice, potažmo kvantový šprýmař na účet jara, léta, podzimu a zimy…

 

Úryvek z Einsteinova dopisu, uvedený v záhlaví, lze ještě vylepšit jiným vědcovým výrokem, který se stal zároveň jeho celoživotním krédem: „Pouze život, který žijeme pro ostatní, stojí za to žít.“

 

Albert Einstein zasvětil svůj kromobyčejný plodný život vědě a usiloval o to, aby její výsledky sloužily celému lidstvu, pokroku a míru. Jeho současníci ho nazývali taťkou Kopernikem 20. století, dnes je nezřídka označován za fyzikální veličinu, která nemá obdoby, je mu přiznáváno geniální nadání, nesmírná pracovitost a neokázalá nefalešná skromnost. Během své šestasedmdesátileté životní pouti se mu dostávalo uznání i zatracování, byl nadšeně oslavován i potupně pronásledován.

 

Narodil se 14. března 1879 v bavorském Ulmu. Jeho otec byl spolumajitelem drobné dílny na výrobu akumulátorů. Baterka nažhavená jako mladická rozvážnost, baterka v Albertově hlavince odmala blikala především koncentrovanost k okolí. Neodpovídá skutečnosti pověra, že se Albertovy zploditelé během jeho dětství nedobrovolně smiřovali s tvrzením, že na svět přivedli zaostalé dítě. Tento názor se často zdůvodňuje zjištěním, že se chlapec začal hlasitě vyjadřovat až ve třech letech. Těžko soudit, jak a kdy mohla vzniknout taková fáma. Její původci snad zamýšleli dostatečně zviditelnit, že i později vynikající vědec může mít v mládí nesnáze s učivem. Ve skutečnosti platil Albert Einstein za průměrného žáčka, kterého ve škole některé předměty zajímaly často, zatímco jiné ho nechávali klidným a netečným, jako každý druhý pociťoval pro něco formu averze. Rozhodně však neznal početní problémy s matematikou a dlouho neobjasněné definice s fyzikou. Naopak, právě tyto dva předměty hltal častěji a dokonce s pocitem relativní relaxace adrenalinu… Pokud měl nějaké potíže s učební látkou a vstřebáváním vědomostí, pak při biflování cizích jazyků. Při pozdějších rozhovorech na téma svého dětství se Albert Einstein nijak netajil tím, že studium na mnichovském gymnáziu v osnovách zahrnovalo ve své podstatě přísnou a prudérní náplň výuky. Vysvětloval to tím, že už tehdy se mu tohle bezmyšlenkovité šprtání slovíček zajídalo.

 

Mladý Einstein ovládal již v patnácti tak dokonale matematiku, že předčil svého profesora. Když měl ve svých šestnácti napsat domácí úkol z francouzštiny o svých životních plánech, formuloval to těmito slovy: „Pokud budu mít štěstí a složím zkoušky, nechám se zapsat na technologický institut curyšské univerzity. Myslím, že se stanu profesorem tamních věd a budu se plný nadšení věnovat teoretickým výzkumům. Důvody, které mě dovedly k těmto plánům, jsou především moje tendence k abstraktnímu myšlení a k matematice a kromě toho i můj nedostatek fantazie a smyslu pro praktičnost. Tento výběr mi vnutil i můj vkus…“

 

Mladý Albert Einstein původně neměl při přijímacích testech na curyšskou univerzitu štěstí. Projevil nadprůměrné znalosti v matematice a fyzice, zatímco v jazycích a biologii pohořel. Proto začal navštěvovat střední kantonální školu v Aarau, aby se v těchto předmětech zdokonalil. To už se Einsteinova rodinka přestěhovala z mnichovské zaprášené periferie do Itálie.

 

Po roce přestoupil Albert Einstein znovu před komisi curyšské polytechniky a uspěl. Dohnal vše, co zanedbal, právě na výbornou mu procházelo celé univerzitní studium. V roce 1900 držel v ruce diplom inženýra, další dva roky však marně sháněl pro svou kvalifikaci přiměřený job. Nakonec mu jeden jeho spolužák dopomohl získat místo referenta v patentovém úřadě v Bernu. Tam mezi fascikly s doklady o reálných i zcela poťouchlých vynálezech přemítal mladý inženýrek o fyzikálních potížích. V roce 1905 publikoval Albert Einstein ve fyzikální brožurce Annalen der Physik kromě dvou dalších výrazných článků dnes již historickou studii O elektrodynamice pohybujících se těles, v níž vyslovil své převratné názory o speciální teorii relativity. Byla to právě tato práce, která otevřela Einsteinovi bránu institutu, na němž před časem se zájmem studoval. Získal tam funkci mimořádného profesora. Jeho plán stát se budíčkem profesorem a věnovat se teoretickým výzkumům nabíral reálnou podobu.

 

V Curychu zůstal Einstein až do března roku 1911, zde se oženil s někdejší spanilou kolegyňkou ze studií Milevou Maricovou a stal se hrdým tátou dvěma chlapcům. Zahradní síťka houpe v máji její přitažlivá lýtka / je garáží pro Porsche a má přednost v jízdě jak sanitka / houpe boky, houpe kroky / houpe snad jen hloupé málo schopné cvoky… Poté mimořádný profesor curyšského institutu přijal nabídku od pražské německy hovořící univerzity na místo regulérního profesora, přiznejme si skutečnost, že naučit Einsteina slovanskému jazyku by byl nadlidský úkol pro Němce v jeho zaujetí matematikou a jinými lepšími obory než češtinou se sedmi pády a hafo jazykolamů u premianta...

 

Na sklonku března roku 1911 už byl Albert Einstein se svou rodinou v Praze. Najal si byt na Smíchově v Třebízského (nyní Lesnická 7) ulici a od 1. apríla začal působit na fakultě teoretické fyziky. Jeho pedagogické povinnosti nebyly příliš náročné. Podle dohody měl přednášet pouhých pět hodin týdně, za což pobíral roční plat 8 672 korun. Kromě toho měl možnost dalšího přivýdělku z univerzitních seminářů, za které museli studenti odvádět školné. V této souvislosti je třeba zmínit, že profesor Einstein, ačkoliv vedl během svého pražského působení desítky vynikajících seminářů, nepřijal od žádného z posluchačů ani korunu. Přednášel zpočátku vždy v úterý a ve čtvrtek v pražském Klementinu, semináře byly v přízemí posluchárny tehdy nově pochystaného Ústavu teoretické fyziky ve Viničné ulici číslo 7. Později se zde konaly i samotné přednášky.

 

V budově fakulty se také konala Einsteinova nástupní přednáška. Matematik G. Kowalewski, jenž se jí se zájmem zúčastnil, později ve vzpomínkách dosvědčil:

 

„Celá pražská vědecká inteligence se seskupila a zaplnila největší sál, který bylo možné v ústavu zaplnit. Svým prostým vystupováním si Einstein získal srdce všech posluchačů. Na věci všedního života pohlížel s nadhledem. To, co se zdálo průměrnému jedinci důležité, nemělo pro něj význam. Snad proto pohrdal všemi triky řečnického brebentění. Hovořil však živě a jasně, nešroubovaně přirozeně, a co chvíli osvěžoval svůj výklad poznatků s humornou pointou. Mnohý z posluchačů byl nepochybně udiven tím, že teorie relativity je vlastně docela brnkačka… porozumíte jí jednoduše…“

 

Kromě pedagogické činnosti se profesor Einstein zabýval v Praze i vědeckou prací v oblasti teoretické fyziky. Od speciální teorie postupoval k obecné teorii relativity, dumal nad relativistickou gravitační teorií a nad jinými problémy tohoto vědního oboru. Když později zavzpomínal na tato léta svého života, bez okolků se přiznal:

 

„Speciální teorie relativity vznikla v Krámské ulici 49 v Bernu. Kramgasse v Bernu je středo-bodem samotného historického centra, kde svého času pobýval i přepečlivý až geniální hip hopový recenzent a student pouliční hlášky Herr Matthias Jost. A počátky obecné teorie relativity rovněž započala existovat v Bernu. Jasnější však se mi stala teprve v Praze a v Curychu. Do konce jsem ji dovedl až v Berlíně 1915…“

 

Při jiné příležitosti pak vzpomínal: „V tichých prostorách Ústavu pro teoretickou fyziku pražské německé univerzity ve Viničné ulici jsem přišel na kloub tomu, že z ekvivalenčního principu vyplývá odchylka světelných paprsků v blízkosti urozeného Slunce v pozorovatelné míře. Tehdy jsem ovšem netušil maličkost, že před více než sto lety byl podobný důsledek vyvozen z pozorovací lekce u Newtonovy mechaniky a z emisní teorie světla.“

 

V té době publikoval další své poznatky, zúčastnil se velkého vědeckého kongresu v Bruselu, který byl určen kvantové teorii, přednášel ve Vídni i v New Yorku. Einstein však nežil v Praze pouze vědou, to by asi ani nepřežil. Měl tehdy i své rodinné radosti a trable. Na tom prvním se podíleli především jeho caparti Albert a Eduard. Svízel mu však nalévala na talíř nechtěně jeho žena Mileva, která trpěla kostní chorobou, těžko se pohybovala a vyhýbala se společnosti. Její manžel naopak společnost vyhledával a cítil se v ní jako delfín při průzkumech. Poezie je v jeho případě baculatá, masivní a macatá forma intelektu delfína na vlně poznání. Poezie je podnět vzešlý z příbojů na pláži, poezie je blikající baterka, proto věda potřebuje mít svou jistou poezii. To bylo příčinou toho, že Mileva začala na muže žárlit a požadovala, aby se vrátili zpět do Curychu.

 

Zpočátku Einstein požadavku manželky odolával. I on měl k životu v Praze své výhrady související především s jeho vědeckou prací, neboť mu u Čechů chyběla „rezonanční deska“, kterou jako tvůrčí osobnost bezesporu potřebuje často cítit, aby mohl konfrontovat a vyvracet své názory. Na druhé straně však tady nacházel nejednu spřízněnou duši. V rodince Berty Fantové se setkával s filozofem R. Hermannem, s jeho kolegou F. Weltschem, s matematickem G. Pickem i se svým budoucím nástupcem Frankie Frankem. K Fantovým nezřídka docházeli i mladí literáti Max Brod a Franz Kafka. Společně potom debatovali o Kantových a Hegelových filozofických objevech, nejednou si pozvali na pomoc i neodbytnou hudbu. V takových chvílích usedal Max Brod natěšen ke klavíru a Einstein sahal po houslích. Také v tomto případě se potvrzoval Einsteinem často vyslovovaný příklad pro vás, že „bez hudby se nedá převratně přemýšlet a nelze nic kloudného vytvořit“. Rap a Einstein už tehdy se smyčcem do vážně vzdělávaných etud.

 

Kromě Fantova salónu býval Einstein občasným hostem i ve vinárně Louvre na Národní třídě. Sem obvykle zašel s astronomem W. W. Heinrichem, profesorem české univerzity, s nímž nad sklenkou perlivého vína debatovali o nejrůznějších fyzikálních zákonech. Tam vysvětloval Einstein Heinrichovi, jak dospěl ke svým názorům na tepelné pohyby molekul, o nichž napsal studii v květnu 1911; tam se společně přeli o pravdivosti jiné Einsteinovy práce Vliv gravitačního pole na šíření světla zveřejněného v červnu téhož roku.

 

Když se na sklonku léta 1912 vracel Einstein s rodinou raději do Curychu pro klid své hypernespokojené ženy, opouštěl Prahu pan vědec, který už byl ve svých třiatřiceti letech uznávanou vědeckou kategorií. Další léta to jen utvrzovala. Einstein si získal lásku davů a obdiv nejen jako badatel nešílených pouček (v roce 1921 mu za ně byla udělena Nobelova cena), nýbrž i jako myslitel a bojovník za pokrokové ideály, to jest jako zapřísáhlý odpůrce ničivých válek.

 

Je pozoruhodné, že Nobelovu cenu nedostal za svou proslulou teorii relativity, nýbrž za objev zákona fotoelektrického jevu. Pro Einsteina to však bylo svým způsobem zadostiučinění, jak je patrné z jeho slov po obdržení Nobelovy prémie: „Snad je to dobře, protože mnozí mě měli až dosud jen za tvůrce teorie relativity. Já jsem však udělal i další užitečné věci, možná dokonce mnohem užitečnější…“ Můj emsí číslo jedna na planetě smělých snů zůstane pan Albert Einstein.

 

I tohle však svět postupně pochopil. Proto se v učebnici teorie relativity objevila později tato přiznání:

 

„Vzhledem k tomu, že teorie relativity hluboce zasáhla do tak základních pojmů, jako jsou prostor a čas, projevil se její vliv i nad rámec vlastní fyziky i matematiky a zasáhla například i do současné filozofie. Hlavním oborem praktického užití principů teorie relativity je ovšem dnešní atomová fyzika, zvláště fyzika jaderná a fyzika elementárních částic. Zatímco v době svého vzniku vysvětlovala jen několik subtilních fyzikálních jevů bez praktického významu, dnes je již nepostradatelná i při konstrukci a provozu mohutných strojních zařízení. Například velké urychlovače elektronů a protonů by se nedaly projektovat, sestrojit a řídit bez předchozích výpočtů na základě relativistické mechaniky a elektrodynamiky.“

 

Už koncem roku 1913 byl Einstein povolán do Berlína jako člen Pruské akademie věd s právem hlasitě přednášet na univerzitě. Ja ja wunderbar. O dvacet let později, když se dostal k moci prevít Hitler, musel Einstein Německo kvapem opustit. Nacisté tehdy zabavili jeho majetek, vypsali na jeho hlavu odměnu 50 000 říšských marek a jeho knihy zbloudilými praktikami pálili. Jenže v té době už byl Einstein ve Spojených státech, kde se stal profesorem univerzity v Princetonu. V této instituci působil až do roku 1945, kdy odešel na odpočinek. Ani potom však nepolevil v tempu svého bádání a k všeobecnému veřejnému užitku danému  americkou svobodou. V roce 1949 přispěchal se svou zobecněnou teorií gravitace, k čemuž mohla přispět i sličná podoba Marilyn Monroe. Už předtím se však aktivně zasazoval o to, aby nebylo použito atomové zbraně. Jedině ženské zbraně, jedině sex bomby. I když to byl právě Albert, kdo dal nepřímo impuls k tomu, aby byla zahájena výroba atomové bomby ve Spojených státech.

 

Bylo to v roce 1940, kdy se Albert Einstein obrátil na tehdejšího amerického prezidenta Roosevelta dopisem, v němž varoval před atomovým nebezpečím, hrozícím z nacistického Německa. Einstein tehdy kromě jiného napsal: „Pane, některé nedávné práce Fermiho a Szilardovy, které se mi dostaly do rukou v rukopise, mě přivádějí k domněnce, že prvek uran může být přeměněn na nový významný zdroj energie už v bezprostřední budoucnosti. Je možné, dokonce jisté, že může být zkonstruována extrémně silná bomba nového typu. Jediná puma tohoto ražení přivezená v lodi a explodující v přístavu jej může i s okolím vymazat z mapy. Dozvěděl jsem se, že Německo skutečně zastavilo prodej uranu z československých dolů, které zabralo, a existuje vážné nebezpečí, že se podobnou bombu pokoušejí sestrojit…“

 

V Hitlerovském Německu, jak známo, atomovou bombu během válečných let naštěstí pro nás nevyrobili. Zato v USA ano. A tehdy, když se započalo s její výrobou, si Einstein mnohokrát vyčítal, že to byl právě on, kdo způsobil příčinu, že tato strašlivá zbraň vyhubila desetitisíce nevinných obětí a poničila japonská města Hirošimu a Nagasaki. Také tehdy napsal představiteli Spojených států a opět varoval. Tentokrát před použitím atomových zbraní. Zůstal však nevyslyšen. Obrátil se proto se svým poselstvím k vědcům celé planety. Krom jiného v něm uvedl: „My vědci, kteří jsme uvolnili tuto strašlivou sílu, máme nyní velkou odpovědnost za to, zda atomová energie bude sloužit pro blaho lidstva, a ne k jeho zkáze.“

 

Albert Einstein až do svého skonu 18. dubna 1955 (tehdy se nesmál vůbec nikdo tak strašlivému smutečnímu oznámení) intenzivně brojil proti válečnému využití atomové energie. Upadl v nemilost mocných vládnoucích kruhů ve Spojených státech, léta byl odposloucháván americkou FBI jako „protiamerický relativní element“. Svou autoritou se snažil burcovat svědomí těch, kteří o výrobě atomových zbraní rozhodují. Neuspěl, avšak jeho zápas burcoval jiné vědce k boji za mír. Einsteinova poselství jsou dnes stejně aktuální, jako byla za jeho života. Jméno geniálního vědce se spojuje nejen s jeho záslužným výzkumem okolí, ale i s jeho neohroženým bojem za trvalý mír na naší planetce.

 

https://www.youtube.com/watch?v=ZNuuSriKIy4

 

 

Dejme si trochu Vídně s vírou čerpající u pramene, u Ježíše Krista. Dne 20. apríla 2013 vedly moje stopy do centra. Uprostřed náměstí Minoritenplatz stojí nepřehlédnutelný kostel Minoritenkirche (kostel řádu minoritů) s masivní osmihrannou kamennou věží. Osmihran je anglicky nazýván Octagon. U zrodu kostela stál vévoda Leopold Šestý. V roce 1219 projevil radost ze šťastného návratu z křižácké výpravy založením kostela. Prvotní románský chrám vznikl na pozemku darovaném mnichům řádu minoritů. Když byl poškozen požárem, bylo rozhodnuto, že na jeho místě bude založen nový a větší kostel. V rozestavěném kostele byly v roce 1278 vystaveny balzamované tělesné pozůstatky padlého 45 letého českého krále Přemysla Otakara II., který to koupil v bitvě na Moravském poli. Později byly ostatky odneseny a pochovány v moravském Znojmě. Architektonické ztvárnění tohoto kostela vychází z francouzských zdrojů, které do Vídně zavlekli francouzští stavitelé a kameníci. V roce 1784 na příkaz císaře Josefa II. získala kostel italská kongregace a dnes je chrámem italské menšiny ve Vídni. Navzdory větším stavebním úpravám najdeme na kostele nespočet původních gotických prvků. Z gotického chóru sv. Ludvíka ze 14. století se zachoval vzácný reliéf Trůnící Panny Marie s anděly a donátorem. Velkou vzácností je slavná plastika madony Säulenmadonna, kterou kostelu v roce 1345 daroval vévoda Albrecht II. Zvláštností chrámového interiéru je mozaiková kopie slavné fresky Poslední večeře Páně od Leonarda da Vinciho. Mozaika má úctyhodné rozměry 9,2 x 4,5 m a hmotnost 20 tun. Vznikla na objednávku Napoleona Bonaparta a měla nahradit originál v La Scala v Miláně, který se měl převézt do Paříže. 

 

 

 

JAN  VAN EYCK

 

   1390   MAASEIK, V BISKUPSTVÍ LIÈGE, SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ       ۞     9.7.1441   BRUGGIA

 

 

Dlouhou dobu se malovalo na desce nebo na plátně temperami. Tak tvořili Giotto i mnozí další mistři, třebaže tento způsob nebyl vesměs ideální. Při jeho použití se nedosahovalo trvanlivosti nástěnných maleb. Když se obrazy omývaly nebo jinak přišly do kontaktu s vodou, barvy se pochopitelně rozmazaly. Malíři v Itálii, v Německu, ve Francii i Španělsku uvažovali o nesčetných setkáních na veřejnosti i ve stínu svých ateliérů, jak nalézat východiska z této slepé uličky a zdokonalit podstatně technickou stránku malby.

 

„Podobné pokusy začaly dělat i vlámský malíř Giovanni da Bruggia (Jan van Eyck), jenž byl ve své zemi slavný řemeslnými zkušenostmi,“ píše Vasari. „Měl velikou zálibu v alchymii, připravoval fermeže mícháním různých olejů a zkoušel všechno možné, jak to dělají rozvážní a uvážliví lidé. Jednoho dne namaloval s velkou pílí obraz, který pokryl pakostem a dal podle tehdejšího zvyku vyschnout na slunce. Bylo však příliš parno, nebo snad bylo dřevo málo uzrálé, deska obrazu na několika místech popraskala. Při pohledu na škodu, kterou vyvolaly sluneční paprsky, rozhodl se Giovanni, že musí vykoumat takový způsob malby, při němž by se mu už nikdy nemohlo přihodit něco takového. Dával vinu jak pakostu tak tempeře, jíž byl obraz stvořen k úhlednosti svěží osvěžující. Hledal proto takové pojítko barev, aby se obrazy nemusely sušit na slunci, ale ve stínu. Když vyzkoušel mnoho jednotlivých i smíchaných látek, přišel na to, že lněný a ořechový olej vysýchají nejlíp ze všech pojítek, které si otestoval. Když pak tyto oleje vařil s jinými přísadami, získal fermež, odpovídající jeho představám a dlouholetým přáním a touze ostatních malířů. Dalšími pokusy zjistil, že tento druh oleje je silným pojítkem barvám jím rozetřeným, jež po uschnutí nejen zcela vzdorují účinkům vody, ale zároveň si uchovávají tak silnou barevnost, že zůstávají ohnivě lesklé i bez pakostového nánosu. Nejobdivuhodnější přitom bylo, že se ty barvy neskonale lépe spolu spojovaly než temperové barvy. Giovanni začal malovat těmito barvami a jeho plátna se rozšířila po celém tamějším regionu k velké radosti všech lidí. Den ze dne prohluboval své know–how; jeho výsledky se vydařily. Sláva jeho vynálezu se brzy rozkřikla po celých Flandrech, ale i po Itálii a všech ostatních zemích planety. Pověst vzbudila v umělcích velkou zvědavost, jakým způsobem Giovanni dosahuje v malbách té převratné dokonalosti za denního světla. Viděli jeho díla, neznali však tajemnost jeho malby…“

 

Vasari dál přibližuje, jak malíř Antonello da Messina si prohlédl Giovanniho obraz, který dostal král Alfonso I. v Neapoli. „Živost barev, krása a jednota malby na něj spolehlivě zapůsobily tak mocně, že zanechal všech obchodů a plánů a odebral se do Flander.“ Antonello se postupně stal důvěrným kámošem v nouzi Giovannimu. A ten se nakonec rozhodl, že naučí svého italského následovníka olejové malbě. Když Giovanni zemřel, vrátil se Antonello do vlasti a začal malovat přehršle obrazů způsobem, jemuž se naučil u Jana van Eycka a velice se tím po celé zemi proslavil…“

 

*

 

Nevíme, jak už to u různě hezky česky very important personálu – od antiky až po středověk – bývá, kdy se vlastně Jan van Eyck vyklubal mámě z devítiměsíčního zázemí od prvopočátků běžné spermie. Neznáme ani přibližně, v jakém věku padl za oběť svému životu. Není zjištěno, kde spatřil barvy světnice poprvé. Možná že v Maaseycku nebo v Maastrichtu, kde se přídomek van Eyck na sklonku čtrnáctého století vyskytoval v hojné účasti. Až do roku 1422, kdy začal působit v Haagu ve službách Jana Bavorského, hraběte holandského, není o jeho životě a práci vlastně nic známo. Po smrti svého zaměstnavatele v roce 1425 se Jan stává dvorním malířem s titulem „komořího“ burgundského vévody Filipa Dobrého. Usadil se v Lille, kde si odkroutil svou službu až do roku 1430. V témže roce se přestěhoval do Brugg, kde se stal váženým občanem. Koupil si tady v roce 1432 dům. V letech 1426 až 1428 a pak ještě v roce 1436 ho vévoda pověřoval nejrůznějšími utajenými poselstvími. Nejdál zasahoval do děje v roce 1428, kdy směl doprovázet vyslance vévody až do Portugalska. Maloval zde podobiznu infantky Isabelly, příští choti Filipa Dobrého. Vévoda oceňoval nejen jeho malířský „kumšt“, ale i nenápadnou ryzí inteligenci, takže ho pokládal za vhodného adepta pro všelijaká diplomatická setkání a rokování. Byl v tomto ohledu předchůdcem svého krajana Rubense, který sloužil o dvě stě let později svému pánu rovněž jako malíř a schopný diplomat. V Janově osobě se tedy snoubilo výjimečné umělecké nadání s nadprůměrnou inteligencí. Zemřel v roce 1441.

 

Třebaže z jeho osobního života toho tolik nevíme, zanechal výraznou stopu v úsilí o obrodu malířství, ve snaze prosadit nové realistické umělecké vidění.

 

*

 

Počátkem patnáctého století se lidského myšlení začala zmocňovat jistá panika. Vzrůstala zvídavost, která nutila zkoumat lidské vjemy i vnější realitu. Před očima se objevil svět plný detailních jednotlivostí. Rýsovala se nová a širší představa o vesmíru. V roce 1410 vznikla pojednání Pierra d´Ailly Tractatus de imagine mundi a Meteora. První podnítilo později Kryštofa Kolumba a druhé Ameriga Vespuciho. Tento nový postoj k životním realitám se nejdříve projevil v sochařství a malířství. Literatura přišla s jeho ztvárněním až mnohem později. Jako se smysl pro objem a dramatický pohyb projevil u Nicoly a Giovanniho Pisanů dříve než u Giotta a u Duccia, postavili před malíře své epochy nový, působivý a emotivní obraz člověka Claus Sluter, Jacopo della Querci a Donatello.

 

„Realismus hledal svou definitivní tvář. A nejúplnějšího výrazu se mu dostalo ve Flandrech, odkud se začal rozmáhat do jiných evropských zemí. Pro Vlámy jedinou metodou, jak podat na ploše obrazu skutečné zážitky v barvách vytuněné, bylo trpělivé, ostré pozorování. Vlámové si svět nekonstruovali, ale registrovali jej intuitivně jako kočka nebo pes jen pomocí smyslů. Zachycovali jeho viditelný a hmatatelný povrch, nikoli jeho vnitřní uspořádání. Objem tělesa vnímali prostřednictvím jeho povrchu, modelovaného světlem. Prostor byl pro ně neohraničeným prostředím, v němž se volně šířilo světlo plus stín. Na obrazech italských mistrů jsou vržené stíny krátké a tvoří jeden celek s tělesy, mezi nimiž jsou ve vzdušném prostoru jakoby prázdná místa. Vlámové vržené stíny rozptylovali. Jan van Eyck objevil onu pravdu, k níž se přiblížili už helenističtí malíři, ale od jejíhož hledání se později upustilo: že totiž stín je všude, i ve světle, a že rovněž světlo je všude, i ve stínu. Obrazy van Eyckovy jsou nekonečně víc než kouzelná zmenšující se zrcadla, v nichž se odrážejí zlomky okolního světa; van Eyckovy malby jsou nábožné hymny v impulsech“ (Charles Sterling).

 

Vlivu nizozemského malířství podlehli i italští umělci. Příčinou byla na jedné straně technická dokonalost olejomalby, které dosáhl Jan van Eyck. To hlavní však byl věcný charakter vlámského realismu, ve kterém se odráželo estetické cítění měšťanstva se všemi jeho rozpory, které jsou snad věčné. Tato společenská vrstva tehdy v celé Evropě především objednávala závěsné obrazy. Velcí italští bankéři – Arnolfiniové, Portinariové, Medicejští – byli stálými odběrateli vlámských zásadních malířů. Rovněž kněží a šlechta se podřizovali více či méně vkusu měšťanů. Sicilský král René z Anjou miloval jenom vlámské malíře. Filip Dobrý, hrdý na své poddané, na bratry van Eycky a na van der Weydena, se skoro nikdy neobracel na italské mistry. Nizozemské malířství milovali i Alfons V. Aragonský a Isabella Kastilská. Ale vraťme se zpět k Eyckovi, kterým začíná ta slavná a velká historie výtvarného veselí.

 

„Tady na severu nežili na ulicích a náměstích jako obyvatelé slunné Itálie a nic je nenutilo hrát ustavičně divadlo na podiv okolí,“ míní dr. Olga Spalová. „Podnebí je vedlo k domácímu životu mezi čtyřmi stěnami, kde přilnuli k věcem, které je obklopovaly, vážili si světla pronikajícího skrze průzračně vlhké mlhy a vzduch do setmělých ateliérů a místo ztraceného ideálu antické krásy, který nikdy nepoznali, hledali výraz lidského charakteru v prostých tvářích kvetoucích zdravím nebo zkrátka jasně zvrásnělým životem. Nad každým Eyckovým obrazem by mohl stát stejný nápis, který zdobí stěnu na první podobizně lidí, kteří nebyli králi ani vévody. Na jeho dvojportrétu kupce Arnolfiniho z Luccy a jeho snoubenky, vyzutých do punčoch, aby nepoťapali podlahu: „Já jsem tu byl.“ I když maloval ty nejsvětější výjevy, nepochybujeme ani zlomek osudové sekundy, že měl před sebou model z masa a kostí, že seděl před Madonou jako svatý Lukáš se svým plátnem nebo s dřevěnou deskou a snad se účastnil i průvodu božích mučedníků…“

 

Van Eyck se snažil ve svých malbách vyvolat iluzi hloubky, ale nebloumal přitom nad výtvarnou organizací obrazové plochy odvazové i takřka nehybné sochy. Hloubku vyjadřoval především odstupňováním světla v éteru. Soustřeďoval se na základní hybný efekt, na světlo, které váže různá prostředí a slévá v organickou harmonii pleť obličejů, barevné látky, kovy i sklo. Svým uměním byl nakonec bližší Italům než mystickému cítění obyvatel evropského severu. Náboženské malby obohacoval významným přínosem. Mezi jeho tvorbou nacházíme už i první žánrové obrazy – Koupající se ženy, Hon na lišku, Bankéři. Nemůže však popřít, že byl dvorským malířem. Jeho díla se vyznačují stále stálou vybraností, jsou poznamenána přepychem brokátů, šperků a mramorů.

 

„Janova láska ke kráse hmoty a umného tvaru povede k tomu, aby plýtval nádherou vzácných látek všeho druhu,“ uvádí Antonín Matějček ve studii věnované Janu van Eyckovi. „Ale jeho úcta k pravdě ho nutí, aby podával člověka v jeho individuální svéráznosti, sleduje jeho tělo portrétně věrně, třeba až do ošklivosti osobní fyziognomie. Ale tento realista, předstihující svou dobu objektivností formy, prosté téměř slohového zaujetí, je přece synem své doby jako umělec, kterému je vezdejší svět částí veškerenstva, jež prostupuje duch boží. Přepychem hmoty a reálného tvaru vypravené obrazy van Eycka jsou stále ještě uměleckou podobou nadzemského, rajského světa a tvorstva, byť promítnuté v tělesnu světa vezdejšího. V tom je Jan van Eyck výrazným vyznavačem mystického panteismu, jenž pronikal duší pozdějších gotiků. Základní dílo Jana van Eycka, oltář kostela svatého Bava v Gentu, je svým ikonografickým programem nejvýmluvnějším dokladem tohoto duchovním hodnotám zasvěceného realismu.“

 

*

 

Postůjte také někdy v rámci přenesených možností před tímto slavným masterpiecem v kostele svatého Bava. Oltář byl umělcem dokončen v roce 1432. Pracoval na něm asi deset let na náklady štědrého a bohatého gentského patriota Jodoka Vydta a jeho ženy Alžběty. Původně stál nad hrobkou Vydtovou. Je to vlastně komplet sada více pláten, jež zachycují množství výjevů a portrétů. Když je oltář uzavřen, je před námi výjev Zvěstování, který probíhá čtyřmi deskami křídel. Vidíme poloviční figury proroků, postavy Sibyl, eritrejské a kúmské. V dolní polovině umístil malíř postavy Vydta a jeho choti, figury svatého Jana Křtitele a Jana Evangelisty. Když se pak křídla oltáře rozevřou, spatříme nádheru nebeského světa v umělcově představě. Je tu Bůh Otec s Marií a Janem Křtitelem, které obklopují sbory zpívajících a hrajících andělů. Tuto horní část lemují postavy Adama a Evy. V dolní půlce je veliká lidová veselice uctívání Beránka v bohatě členěné jižní krajině s procesími proroků, patriarchů, apoštolů, papežů, mnichů, mučedníků. Každý má vepsán do tváře svůj vlastní charakter. Tady prý je namalována první skutečná krajina a v postavách Adama a Evy první skutečný akt.

 

Není zatím zodpovězeno, jak vlastně Jan van Eyck dospěl ke zralosti svých gradujících mistrovských let. Nejsou známa díla, která by předcházela jeho práci na oltáři. Zachovalo se pouze devět obrazů, které nesou umělcův podpis, data nebo údaje, jež dosvědčují jeho autorství. Ale tyto obrazy jsou mladšího původu. Madona, která je v Národní galerii v Melbournu, nese nejstarší Janův podpis s datací 1433 se známou malířovou průpovídkou: „Jak to umím!“

 

V dalších letech se Jan van Eyck velmi rychle oprošťuje od dekorativního gotického formalismu a spojuje organičtěji postavy s prostorem. Madona kancléře Rolina (dneska v pařížském Louvru na zaslouženém veřejném odpočinku) zahajuje novou řadu obrazů madon se světci a donátory, v nichž se stále výrazněji a bouřlivěji prosazuje Janův realismus. V palácové komnatě, kterou uzavírá arkáda se dvěma útlými sloupy je namalován kancléř Rolin s mužným vzezřením, proti němuž sedí Madona zahalená do vínového pláště a přidržuje dětského Ježíška, který jednou ručkou žehná kancléři a ve druhé drží říšské jablko. Mezi sloupy je výhled na rozkvetlý záhon růží a lilií, z hradeb pozorují dvě postavy krajinu, jež se rozkládá pod nimi. K zeleným kopcům a modrým horám se klikatí neposedná řeka, na jejíchž obou březích se rozložilo město spojené mostním obloukem. Je to krajina zcela konkrétní, zabydlená drobnými lidskými figurkami s nepatrným srdcem v ulicích i na mostě. Na obraze je pečlivě vykreslena mozaika kamenných dlaždic, aksamitový plášť kancléřův lemovaný norkovou kožešinou má zlatý ornamentální vzor, na zlaté obrubě Mariina pláště jsou drahokamy. Divák si může prohlédnout figurální mramorový vlys a mramorové hlavice sloupů i barevnou skleněnou mozaiku oken nad sloupy. Je možno obdivovat vzor polštáře, na němž Madona sedí i vyřezávanou truhlu pod ním. Písmenka rozevřené knihy před kancléřem i rozlehlost krajiny otevírající se vůkol pod hradbami.

 

Rokem 1439 datovaná a umělcem signovaná Madona u kašny antverpského muzea uzavírá tuto řadu. Je to drobný obrázek, v němž Jan van Eyck zpracoval tradiční motiv madony v růžovém keři s vyzrálým barevným slohem a monumentálním realismem.

 

*

 

Je pochopitelné, že Jan van Eyck nemohl přejít nevšímavě portrét, který se začal počátkem patnáctého století v malířství obdivuhodně hodně prosazovat. Přes sto let se nejrůznější malíři snažili převést podobiznu z oblasti symbolismu na reálnou nosnou půdu. Aby se portrét stal skutečně věrným obrazem toho kterého člověka. Zatímco například italská podobizna ještě setrvávala na profilovém podání hlavy, portrét Jodoka Vydta a jeho ženy na gentském oltáři jsou už věrnými individuálními portréty. V podobiznách donátorů, kancléře Rolina a kanovníka van der Peele, se výraznost portrétního pohledu stupňuje. V těchto dílech předcházela malbě přesná a do nejmenších detailů zvládnutá kresba. Můžeme se o tom přesvědčit na studii kardinála Albergatiho kreslené stříbrným hrotem, kterou opatrují v Drážďanech jako oko v hlavě. Kresba byla přenesena na desku a ztvárněna barvou tak přesně, že se nezměnil ani jeden jediný rys. Ani výraz obličeje se nezkreslil. Podepsaný portrét takzvaného Tymothea z roku 1432 (Národní galerie v Londýně) dokazuje, že Jan van Eyck se díval na svoje modely jako přísný realista a v ničem modelům nelichotil. Robustní rysy venkovana zušlechťuje jenom odraz vnitřního duševního života, který oživuje i stařeckou tvář Muže s turbanem (1433) a přísný obličej funny face rytíře Zlatého rouna Baudoina de Lennoy. Portrét Jana de Leeuw (1436), bruggského zlatníka, spolu s portrétem umělcovy ženy Markéty (1436) znamenají dosažení vrcholu objektivity v podání portrétované osobnosti.

 

Na úvod vás do děje vlákal úvod z Vasariho Životopisů, v němž se Jan van Eyck označuje za vynálezce olejomalby. Dnes je již patrné, že jím nebyl. Jeho malířská technika byla složitou kombinací tempery, olejových pojiv a fermežových nátěrů, jejichž tajemnost stále ještě vyvíjí značný náskok před přesnou analýzou. „Ale jeho pokusy omyly,“ jak zdůrazňuje Jan Matějček, „získaly nizozemskému malířství technická prvenství, jež zajistila obrazům nizozemských umělců nehynoucí životnost, jasnost a svítivost barvy.“

 

Umění Jana van Eycka nebylo jeho současníky přes velkou vážnost, které se těšil, plně doceněno a pochopeno. Jeho názorové novoty včetně brainstormingu a slohové vymoženosti byly příliš okázale revoluční. Nizozemské malířství se ubíralo v Janově době i v několika dalších desetiletích po cestě, kterou udávali mistr z Flémalle a Rogier van der Weyden. Byl to pozdně gotický spiritualismus. Teprve až za půl století po jeho skonu se nizozemské výtvarné umění začalo prodírat do půd realismu. Bylo to však už pod vlivem italským, což zapříčinilo, že se vytrácel jeho národní svéráz.

 

 

 

 

 

„MNICHOV – ZÁŘÍCÍ PŘÍKLADY U JEDNÉ METROPOLE UMĚNÍ“

Západočeská galerie v Plzni, výstavní síň Masné krámy, Pražská 18, Plzeň

28. 1. – 6. 4. 2015 (vernisáž 27. 1. 2015)

Mnichov se stal v druhé polovině 19. století jedním z hlavních evropských uměleckých center, když se zejména malířství Mnichovské školy stalo mezinárodně uznávaným a oceňovaným fenoménem. Mnichov byl vyhledáván mladými umělci z celého světa, mezi nimiž měla taktéž silné zastoupení česká komunita. Umělci z českých zemí tam získávali vzdělání buď na Akademii umění, nebo v soukromých výtvarných školách. Mnichov pro ně představoval alternativu k pařížskému školení, nebo jeho předstupeň, v rámci střední Evropy však předstihl další místa uměleckého vzdělání, jakými byly Praha, Vídeň, Berlín a jiné. Po nástupu secese v 90. letech 19. století se specifický koncept Mnichovské školy transformoval do pluralitního spektra uměleckých tendencí, pro české výtvarné umělce byl však Mnichov až do konce „dlouhého 19. století“ za I. světové války nadále mimořádně přitažlivý. Termín „zářící metropole umění“ v názvu výstavy je převzat ze známé novely Thomase Manna Gladius Dei z roku 1902. Projekt obsáhne dobu od roku 1870 do roku 1918, tedy dobu od slavné éry Mnichovské školy až po nástup avantgardy.

Výstavu představí s veškerou péčí vhodnou i pro 21. století autor projektu Mgr. Roman Musil, ředitel Západočeské galerie v Plzni.



Poznámky k tomuto příspěvku
Bůh s námi (Občasný) - 10.1.2015 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
čtenář Emil Kovac - 13.1.2015 > no to je kokotina... to se pominu!!!
<reagovat 
 čtenář Emil Kovac - 13.1.2015 > mystikus> A ty si zajdi na patologii, at ti tam vyndaji to hovno z hlavy, daji ho do nalevu a vsude ho ukazuji pro zasmani !!!
<reagovat 
 čtenář Emil Kovac - 13.1.2015 > mystikus> a nejsi nahodou ty ten pohadkar-nouma, hm!?
vrrr vrrr
<reagovat 
 čtenář Emil Kovac - 14.1.2015 > mystikus> pch...
https://www.youtube.com/watch?v=8R6lEytvMLo
<reagovat 
Zeanddrich E. (Občasný) - 16.1.2015 >

"

 

."


Doporučil 
<reagovat 
čtenář Emil Kovac - 14.1.2015 > takže bozk na rozlúčku?

https://www.youtube.com/watch?v=TO8ieJDQPbU
<reagovat 
 čtenář Emil Kovac - 15.1.2015 > mystikus> trosky to zme my a zme i prago pyčo a zme i plus i mínus i prdel i mozek... pšouku posekám tě jako jarní louku !
<reagovat 
 čtenář Emil Kovac - 15.1.2015 > mystikus> správně Babulko píši ti jedničku s hvězdičkou (pohrabáčem na čelíčko) ejkejej nazabudni, že Tvůj rap je Klekí-petra styl
<reagovat 
 čtenář Emil Kovac - 15.1.2015 > mystikus> Crazy Chris Deluise feat. Věra Bílá feat. moje genialita na tebe nejsou zvědaví takže pal vocaď a nezapomeň si tu nic
<reagovat 
 čtenář Emil Kovac - 15.1.2015 > mystikus> dožaduješ si mě ty, abys ses ode mě něco přiučil... jsi takový malý spratek, který stojí v rohu posluchárny a nemůže ze mě spustit oči, tak moc bys chtěl být jako já, chtěl bys abych byl tvůj mistr a učitel, jenže jsi připosraný a zmůžeš se jen na hnilobné plky hodné tvého IQ teda spíš jenom Q... gádžo jdi si utřít nudle
<reagovat 
 čtenář Emil Kovac - 15.1.2015 > mystikus> vydíš jak si sám cintáš do trenýrek, nemůžeš přestat, nedá ti to, jsem tvoje droga, chceš mě víc a víc, chceš aspoň kousíček mé velikosti... tak kdo se mejlí, co, ty chudáčku? nesaháš mi ani po nehty na mých diamantových nohou a to tě sere. jsi výstřik z řití všech nýmandů světa a já se už teď nemůžu dočkat tvýho dalšího mazlavýho džouku... ůůůůůůů puso val to sem!
<reagovat 
 čtenář Emil Kovac - 15.1.2015 > mystikus> už je ti do breku viď?
<reagovat 
 čtenář Emil Kovac - 16.1.2015 > mystikus> nazdar vřede, tak jsem tu zase, instrumentální kouzelník, čím dál tím větší prase, tvoje kecy moje derivace, ty, který jen závidíš skills a já, který exceluji... nebo ty taky exceluješ? a v čem? cos dokázal, kromě přitroublejch esejí na internetu? pojď s pravdou ven, h? řekni kdo jsi a co po tobě zůstane, vylez ven z ulity virtuálna ať se o to můžem opřít, h?! ať můžu smeknout a nebo ti nachcat na hrob1 Come on baby, light my fire !!!
<reagovat 
 čtenář Emil Kovac - 16.1.2015 > mystikus> tak vidíš hloupá nicko, zase se to točí kolem tvé připosranosti a kolem tvých velkohubých řečiček, hraješ si na něco, co nejsi a úsměv ti brzo zakysne až tě moje houfnice rozjebe po dvorku... jedeme dál!

P.S. dej si techno k svačině a pak si najdi na internetu jak se máš aspoň přiblížit mé pompéznosti!

https://www.youtube.com/watch?v=KevUFO2moZI
<reagovat 
 čtenář Emil Kovac - 16.1.2015 > mystikus> Náleží ti tak maximálně průstřel lebky za to tvoje neumětelství co tu předvádíš. Hi hi... jsi průjmík mezi mými hýžděmi. Hi hi... jak je ti? Být u velikánovi prdele?
<reagovat 
 čtenář Emil Kovac - 17.1.2015 > mystikus> A to víš jistě, dementíku? Nevíš nic a snažíš se to zamaskovat chytrostí z internetu! Hi hi hi jsi mi pro smích čím dál víc. Nepřestávej se svými "frky" more budu dlouho živ!
<reagovat 
čtenář Emil Kovac - 17.1.2015 > olalá další z tvé odpadní vody na můj mlýn močko!!! Poď víc, chci Tě! Chci tvůj bezzubý smích, který bohužel nebude nikdy poslední. Chudáku. Uvíznul jsi na mrtvém bodě...
<reagovat 
 čtenář Emil Kovac - 17.1.2015 > mystikus> Už se opakuješ! Rozumíš?! Prostě nejsi, nebyls, nebudeš originální. Vždycky budeš jen můj stín onanující nad mou velikostí. Couráš se, nasaď větší tempo nebo ti zmizím úplně. A co pak budeš dělat? U koho si budeš leštit pinďourka? Huhůů jehehéé naker manca tučinava gádžo
<reagovat 
 čtenář Emil Kovac - 17.1.2015 > mystikus> Hostí mě tvá potentní mysl! A zítra si pro tebe přídem s kucíma, už vim kde bydlíš hovno uhvozdřené
<reagovat 
 čtenář Emil Kovac - 17.1.2015 > mystikus> Máš pravdu. Omluvám se ti za všechny zlé řeči a narážky. Neprohlédl jsem hned tvou pronikavou bytost myslitele. Doufám, že mi můžeš odpustit. Modlím se za tebe a přeji ti klidné dny plné tvůrčí pohody a nových výzev!
<reagovat 
 mystikus (Stálý) - 20.2.2015 > čtenář> křeč a opětovný křeček ková co?
<reagovat 
j.f.julian (Stálý) - 22.2.2015 > tak to dopadne, když dáš nedospělému, nevyzrálému díťěti šanci psát cokoliv... kolik máš tříd? samozřejmě školy zvláštní...
Body: 1
<reagovat 
neandrtalec (Stálý) - 1.9.2018 > Nevím, co mám vlastně číst, příspěvek nebo komentáře? Obojí zaujalo. AA je dobré théma!!!
Body: 5
<reagovat 
 mystikus (Stálý) - 2.9.2018 > neandrtalec> čtou se jen commenty, ty jsou drsnější ☺
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter