Jsem těžký,
oblý a měkký, zastlaný v matraci, přeskládaný a vylisovaný do bleda. A ty?
Jsi skřípavá a špičatá nebo ostnatě příchylná? Její ruce z másla mu vpletly
do vlasů drolivou omítku vlhkého dvorku, vydechujícího na balkón v přízemí
sklepní vůni. Roztřesení, nazí, inhalovali mlhovinu nikotinu, post factum triste, rozveselit poslední
sousto uvízlé v krku žižkovské noci. Spíš? Zvuk zalomený do usínání, snění
komíhavého, mihotavého, promodrale žlutého, svěšeného tajeným postranním
přemítáním. Ne, pomyslela si. Oči přetekly do rozválené hladiny rybníka, pod orobince
s kořeny utaženými bahnem, vlasy se vylily z břehů úzkého lehátka až
k úpatí televizní věže, dech vyšplhal vzhůru utrhnout, uchránit, do skryté
proluky v ulici uschovat, zamlčet, zalhat alespoň jedno dítě, nepočaté
v křehce se vinoucích, utajených nocích. Ráno, na šňůře obstarožního
sušáku narychlo přemáchnutý zašedlý povlak se mokře lepí na ruce, sukně
pokapaná vodou nahrnutá mezi stehna, kůže bolavě kropenatá studenou letní
vyrážkou. V Bělehradské, prohnuté v pase vzhůru, prodřená dlažba sevře
podpatek, příliš vysoký pro jízdu tramvají načerno. Ranní hodina, ztuhlá a
neobratná, s přivřenými okny nad zeleně zvlněnými roletami netečných
obchodů a doutnajících hospod, neforemná a rozvláčná, polonahá a odlíčená, jakoby
se nestalo.
|