|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Hraničář
Lesy objímala hustá mlha a hraničář si pozapínal knoflíky kabátu až ke krku. Během několika minut teplota klesla z přijatelných deseti stupňů nad nulou na mínus pět. Šedá obloha získávala tmavší odstín a mrazivý vánek občas s sebou přinesl sněhovou vločku. Mlha se usazovala níž a brzy již hraničář neviděl ani na oblohu, ani na strom vzdálenější než pět metrů. Chlad a vlhko. Zdánlivě nepohodlné prostředí, ale on to měl rád. Celý život chodil po lesích a strážil jemu svěřený úsek hranice mezi dvěma královstvími. Miloval pohled na mohutné smrky a borovice. Teď, když se stmívalo a mlha hodně zhoustla, vypadaly jako obalené pavučinami lesních pavouků. Vánek ustal a denní zvířata se stěhovala do svých nor a hnízdišť. Věděl, že asi za hodinu bude les patřit nočním tvorům.
Tady v Hrónských lesích je doma už třicet let. Jako pětiletého ho knížepán poslal na hraničářské učení do Smochova. Své rodiče už nikdy neviděl a pamatoval si je jen matně. Možná to nebyly ani vzpomínky, spíš si je představoval. V patnácti mu byl přidělen tento úsek a zde je do dneška.
„Dnes je mlha hodně hustá, viď Baku?“ optal se svého psa. Bak, severský horský pes, byl jeho jediný společník již deset let. Silná hrubosrstá rasa, která vydržela chodit třeba tři dny v kuse, se jevila jako ideální hraničářský pes. Hraničáři sahal až k pasu a působil jako hora svalů. Bak byl trochu odlišný od ostatních zástupců jeho rasy. Ti měli povětšinou černou barvu, ovšem Bak měl navíc ještě zvláštní hnědou náprsenku ve tvaru srdce. Hraničář tak vždy tvrdil, že jeho pes je ten nejlepší, protože má velké srdce.
Začalo sněžit. Tři měsíce do zimy a v noci už padá sníh. Příští zima se možná hodně protáhne, odhadoval hraničář. Svět kolem něj už docela potemněl a on byl odkázán jen na své oči a Bakovo instinkty. Pro tuto noc hodlal obejít Hladovou horu, která vešla ve známost jako „Sídlo zlých zvířat.“ Tak si to pojmenovali obyvatelé vesnic pod horami a okolních chat. Název nebyl pro nic za nic. Své nory a skrýše tu měli Zervolci, Chrstnice a hlavně Lesní psi, jinak také přezdívaní „Páni lesa“.
Bak se zastavil a cosi větřil.
„Co se děje, kamaráde?“ zeptal se psa, ačkoliv věděl, že mu nikdy neodpoví. Ani nemusel. Důvod jeho zaražení se ihned projevil. V dáli se ozvalo táhlé zavytí.
„Klid, Baku. To byl jen vlk.“
Pes jako by rozuměl a šlapal dál.
Vlk nepředstavoval velké nebezpečí. V těchto končinách patřil k nižším predátorům. Zároveň to bylo dobré znamení, protože kdyby byl v blízkosti Lesní pes, vlk by zcela určitě nevyl a klidil by se mu z cesty.
Hraničář nosil přes rameno dlouhý rovný meč vyrobený přímo ve Smochově. Měl také za opaskem ukrytou vekou vzácnost. „Remitusku“, což byla střelná zbraň na jeden náboj. Vlastnili ji jen boháči a šlechtici. On ji dostal od svého učitele ve Smochově. Ten ho totiž označil za nejlepšího žáka, jakého kdy měl.
Často vzpomínal na svá učňovská léta. Byly to doby, kdy byl v kontaktu s lidmi. Pořád se něco dělo a měl vždy s kým promluvit. Hraničářská služba, je osamělá práce pro samotáře. Smutná a nedoceněná. Zpočátku, prvních pár let, mu to ani nepřišlo. Miloval přírodu, bavilo ho být v lesích a samota tolik nevadila. V dalších letech si však začal uvědomovat, že mu něco chybí. To něco byla láska. Nebo přítomnost někoho dalšího. Měl dokonce období, kdy se na to chtěl vykašlat a utéct do podhůří, ale podepsal hraničářský kodex a ten říkal jasně, že součástí služby je zákaz jakýkoliv svazků. Celoživotní samota. Tedy jen do padesáti. To totiž hraničáři končí služba a může si potom dělat, co chce. Dostane navíc štědrou rentu. Jenže v padesáti už bude sotva chodit.
Bak zavrčel.
Tentokrát se hraničář neptal, ale také se zastavil a vyňal meč z pochvy. Čekal. Cosi se plížilo trávou, ale nebylo to vidět. Bak opět zavrčel.
Na lesní cestičku vyběhla Chrstnice. Malinká nedospělá. Hraničář se usmál a schoval meč. Chrtnice je malé dlouhé zvířátko s krátkými nožkami a hlavou, která napovídala, že je to druh hlodavce. Tenhle exemplář by se vešel do dlaně. Zvířátko zasyčelo a ukázalo ještě ne zcela vyvinuté ostré horní zuby. Svůj název získala díky tomu, že dokáže vychrstnout na protivníka sliny. A to až do pětimetrové vzdálenosti. Sliny jsou agresivní, a pokud by se vám dostaly do očí, mohli byste i zemřít.
Bak štěkl a malá Chrstince vystrašeně utekla kamsi do trávy. Hraničář se musel smát.
Když začalo svítat, mlha se stále držela u země. Spolu se psem už prošli kolem dokola celou Hladovou horu a mířili do svého domova. Tím byl malý srub o jedné místnosti. Psovi popřál dobrou noc a sám si potom po dlouhém pochodu dopřál spánku. Jeho kosti už mu dávaly jasně najevo, že brzy bude muset své noční obchůzky zkrátit. Prostě stárne.
2.
Probudil se a uvařil čaj z lesních plodin, které sám nasbíral. Nikde neměl hodiny a čas pro něj vlastně nebyl důležitý. Řídil se podle rytmu lesa. Otevřel dveře srubu a vešel před něj i s šálkem v ruce.
Zhluboka se nadechl. Miloval ten čistý vzduch. Po nočním sněžení nebylo již ani stopy a teplota se vrátila nad nulu. Jen obloha nechtěla dovolit slunci čechrat paprsky horské louky. Zůstávalo za šedými mraky.
Srub byl zpola schován pod třemi vysokými modříny, na které navazoval hustý smrkový les a krajina pokračovala stoupáním až na Hladovou horu, kde v noci hraničář prováděl svou obchůzku. On sám se teď díval na druhou stranu, kde se tyčily „Kočičí hory“ jejichž dva kopce také patřily do jeho revíru. Napravo od něj se rozprostírala horská luka a v malém údolí se třpytila vodní plocha jezera „Drap“. Na horizontu se leskly zasněžené vrchy pohoří „Bison“ jehož nejvyšší vrcholy sahaly prý až nad nebe.
Líbilo se mu, kde žije. Jen kdyby tu tak mohl mít milující ženu a veselé děti. Bohužel nikdy nenašel v sobě odvahu vzepřít se kodexu a odejít.
Poté, co dojedl houbovou polévku, pohladil psa, a řekl: „Tak kamaráde, jdeme na to. Dneska prošmejdíme jeden Kočičí vrch. Co ty na to?“
Bak zaštěkal a hraničář to bral jako souhlas.
Když tak vcházel do jedlového lesa patřícího již ke Kočičím horám, napadlo ho, že nalevo od něj, za kilometry lesů, jsou města a vesnice. Podhůří kypící životem a hlavně lidmi. Jsou jich tam tisíce a on je tady sám v nekonečném hájenství zeleně.
Dnes měl jasný plán. Projít tento kopec, potom sestoupat níže až k loukám a pak před setměním dojít domů. Dnes se noční obchůzka konat nebude.
Po několika hodinách chůze došli ke staré stezce. Prašná cesta byla široká akorát dost na to, aby tudy mohl projet kočár se spřežením, ale to jen v minulosti. Dnes cestu prorůstaly různé traviny a mechy. Vyježděné rýhy po kočárech tu však zůstaly stále viditelné. Vstoupil tedy na cestu. Ovšem hraničáře čekalo setkání. Hrdlo se mu sevřelo, protože už dlouho nemusel nikoho od cesty přes hranice odrazovat. Však už tudy nešel nikdo dobrý rok. Asi padesát metrů před ním pochodoval neznámý pocestný. Voják to nebyl, protože měl obyčejné vesnické oblečení. Ani neviděl, že by ten muž nosil meč nebo jinou zbraň.
„Haló pane, zastav prosím,“ zavolal hraničář silným hlasem.
Pocestný se zarazil a otočil čelem k němu.
„A to jako proč?“ kontroval neurvale ten neznámý chlap. Měl na sobě kazajku z ovčí vlny, hnědou čepici s pérem, pravděpodobně kohoutím a nesl prázdný pletený koš.
„Pod kopcem je hranice, tam už tě nemůžu pustit.“
„Hele, nevím, co jsi zač, ale já takhle chodím pravidelně a ještě mě nikdo nezastavil.“
Hraničáře ta informace zaskočila.
„Cože? Ty tudy chodíš pravidelně?“
„Jo. Alespoň že dobře slyšíš,“ řekl pocestný a otočil se do směru, kterým chtěl pokračovat.
„Stát!“ křikl hraničář a Bak ho doprovodil hlasitým zavrčením.
„O co ti jde a co jsi vůbec zač?“
„Jsem hraničář a mým úkolem je hlídat hranici. Prosím vrať se domů.“
Pocestný se zasmál.
„Tak hraničář! Ho ho hó. No to je mi něco. Tak hele ty šašku, teď poslouchej. Já tudy chodím už měsíce a i dneska tudy půjdu, kam budu chtít!“
Bak zavrčel ještě zuřivěji a popošel směrem k pocestnému.
„Hele, uklidni si tu obludu! Asi jsi úplnej cvok.“
To slovo „cvok“ hraničář vůbec neznal. Asi je to tím, že nechodí mezi lidi, pomyslel si. Stále mu nešlo na mysl, že ten chlap tudy prochází pravidelně.
„Pokud mne nechceš poslechnout po dobrém, budu muset přistoupit k násilí.“
„Jen si posluž, blázne,“ řekl pocestný a zpod kazajky vytáhl zbraň, jakou hraničář dosud neviděl. „Tímhle tobě i tvýmu čoklovi vystřelím mozek.“
Bylo to podobné jeho „Remitusce“, jen to vypadalo větší a zbraň měla mezi hlavní a rukojetí nějaký válcovitý předmět. Opravdu jsem dlouho nebyl mezi lidmi, uvědomil si.
Jako hraničář nemohl ustoupit a Bak byl již celý napružený a připravený zaútočit.
Celou situaci zachránila třetí osoba.
Z lesa se vynořil Sylvén. Muž stejně starý jako hraničář a jeden z mála lidí, které znal. Ten muž byl myslivec a podle toho i vypadal.
„Sakra chlapy, co to tu nacvičujete?!“
„Tenhle blázen,“ ukázal pocestný na hraničáře, „mě nechce pustit dál. Prý hlídá hranici.“
Sylvén zakroutil hlavou.
„Jende, klidně ho můžeš pustit dál. Jde do Krendova jen nakoupit,“ promluvil Sylvén k hraničáři.
„Ale to je za hranicí.“
„Ne, není.“
Jend hraničář se zarazil. „Žiju tady třicet let. Takže vím kde Krendov je. A je za hranicí.“
„Vidíš? Je to mešuge,“ řekl pocestný.
„Drž hubu, Vincoure a jdi už,“ řekl poručnicky myslivec a pocestný Vincour opravdu pokračoval ve své cestě. Sice si ještě něco drmolil pod vousy, ale to už nebylo slyšet. Myslivec popošel až k hraničáři. Bak se vrátil poslušně ke svému pánovi a zaujal své místo po jeho pravé noze. Myslivce znal a tak na něj nevrčel.
„Sylvéne, znám tě už deset let, proto ti to prominu, ale měj na paměti, že jsem hraničář a rozhoduji já o tom, kdo přejde hranici.“
Myslivec se na Jenda díval smutně.
„Chlape, ty to máš v hlavě opravdu pomotané, co?“
„Nechápu tě. Co když je to špeh?“
„Jakýpak špeh? Je to pastevec.“
„Ale jde na stranu krále Jadona.“
„Král Jadon je mrtvý už roky! Už jsem ti to říkal.“
„Opravdu? Asi stárnu.“
Sylvén vytáhl ze svého mysliveckého kabátu kus sušeného srnčího masa a dal jej Bakovi.
„Stárneš a hlavně neposloucháš.“
„Jsi stejně starý jako já.“
„Jenže já se na rozdíl od tebe nestraním společnosti. Měl by ses sebrat a najít si bydlení ve vesnici. Nejbližší je ani ne pět kilometrů odtud a jsou tam dobří lidé.“
„Rád bych,“ řekl posmutněle Jend. „Ale jsem vázán hraničářským kodexem. Musím tady zůstat ještě pět zim.“
„Blázne, na ten se vykašli. Hraničáři už nejsou!“
„To je hloupost!“ řekl podrážděně Jend.
„Nejsou, žádní! Jen ty, blázne bláznivá.“
„Proč by nebyli?“
„Protože už nejsou potřeba.“
To na hraničáře zapůsobilo jako přímý úder do obličeje. Nedokázal si připustit, že by byl jediný a zároveň nepotřebným.
„Odcházím, myslivče. Zapřemýšlej nad svými slovy, protože hraničářů je v těchto časech třeba.“
Když odcházel cestou, kterou přišel, ještě slyšel, jak Sylvén říká: „Jsi blázen bláznivý a je mi tě líto.“
3.
Doma přemýšlel. Ležel na posteli a myslel na to, že po dlouhé době potkal dva lidi a oba mu řekli, že je blázen. Navíc se s tím jedním málem dostal do konfliktu. A Sylvén ho ke všemu pustil přes hranice. Jak tomu má rozumět? Opravdu se zbláznil? Však mnoho jiných lidí se díky osamocení přišli o zdraví rozum. Je ale možné, aby si ten pastevec chodil přes hranice pravidelně celé měsíce?
Jend došel k závěru, že je už hodně starý a je špatný hraničář. Když usínal, ještě ho trápila myšlenka na to, že by opravdu byl posledním svého druhu. Ale kdo by místo hraničářů hlídal hranice?
Ráno ho probudil Bakův štěkot. Pes stál u dveří a neúnavně štěkal pronikavým hlasem. Jend byl během minuty oblečený a připravený. Otevřel dveře a v pravé ruce třímal meč. Avšak zbytečně.
Vincour, pastevec, se kterým se včera málem pobil, vedl na pastvu své ovce. Asi třicetičlenné stádo si to šlapalo do údolí, ve kterém bylo spousta trávy na spásání. Od stáda se k Jendovi blížil myslivec Sylvén.
„Dobré ráno, Jende.“
Hraničář vypadal přepadle a zmateně.
„Co to má znamenat?“
„Kolem vesnic za lesy už jsou pastviny spásané a tak mě napadlo, že to tu ukážu Vincourovi. Tady je to netknuté a…“
„Je to blízko hranice. Nemůžu ho tam pustit.“
„Jende, tys to furt nepochopil, že ano?“
„Nepochopil co?“
„Žádné hranice už nejsou.“
„Hloupost.“
„Žádné hranice už nejsou!“
Hraničář se chvilku na myslivce upřeně díval a pak se zadíval do země.
„Jak to že ne?“
„Říkal jsem ti už několikrát, že král Jadon zemřel a jeho syn Jonad souhlasil s příměřím vůči našemu království. Hranice zmizely a obě království jsou teď spřátelená.“
„Jak je to dlouho?“
„No říkal jsem ti, že král zemřel před deseti lety. Tak od té doby.“
Hraničáři se zatočila hlava. Matně si vzpomínal, že před těmi deseti lety opravdu ustaly nájezdy vojáků a v horách zavládl klid. Nikdo mu však neřekl, že je konec války.
„Proč mi to říkáš až teď?!“ zařval na myslivce.
„Já se snažil ti to říci, ale ty jsi neposlouchal a furt plácal o svém důležitém poslání.“
„Takže já tu tedy chodím po horách už deset let zbytečně?“
Myslivec kývl na souhlas. Bak zakňučel, jako by rozuměl šoku svého pána.
„A já jsem tedy jediný, kterému to nedošlo.“
„Říkám to nerad, ale ano. Víš, neber to ve zlém, ale stal ses takovou zvláštní postavou těchto hor. Lidé si o tobě vyprávějí příběhy…“
„Příběhy?! O tom jaký jsem blázen?“
Myslivec si uvědomil, že se Jenda asi hodně dotkl. Ale když on ty leta odmítal uvěřit něčemu tak pro něj nereálnému jako je zrušení jeho hraničářské služby.
„Jende, promiň. Když ty jsi byl vždycky tak nepřístupný.“
„Tak jsi mě vodil za nos a nechal mě žít v nevědomý. Tak ti teda děkuju! Jsem rád, že mezi takovými jako jsi ty, nežiju!“
„Jende, klid. Pojď se mnou do vesnice. Najdu ti bydlení a pracovat můžeš se mnou jako myslivec. Les znáš skvěle a…“
„Nikam nepůjdu! To bys chtěl co?! Abych vám tam dělal nějakou atrakci. To teda nikdy!“ křičel téměř nepříčetně. Chrlil zlobu a potlačované emoce. Byl skoro tak rudý jako jeho krev. Bak štěkal a myslivec na Jenda zděšeně hleděl. Poté se hraničář otočil, vešel do svého srubu a zabouchl dveře.
Na ty ještě chvilku klepal Sylvén a říkal: „Promiň, omlouvám se. Jende je mi to moc líto.“
Hraničář však nereagoval. Svalil se na postel a stočil do klubíčka jako malé dítě. Bak mu položil hlavu na ruce. Cítil jeho smutek.
Jend byl ve zvláštním stavu vědomí a nevědomí. Chvilku snil a v těch snech viděl svou minulost. To jak cvičil jako kluk boj s mečem. Viděl, jak se hordy nepřátelských vojáků valily přes Kočičí hory a on je tenkrát dokázal zdržet. Byla to jeho nejslavnější bitva. Spolu s královskou gardou je odrazili. Viděl také ale smích lidí, které občas vídal na svých pochůzkách. Dřív nevěděl, proč se smějí, nyní však pochopil, že to bylo jemu. Mysleli si…ne, věděli, že je blázen.
Chvilku byl při vědomí a v hlavě mu rezonovalo to, co mu řekl myslivec.
„Víš, neber to ve zlém, ale stal ses takovou zvláštní postavou těchto hor. Lidé si o tobě vyprávějí příběhy…“
„Jende, promiň. Když ty jsi byl vždycky tak nepřístupný.“
„Král Jadon je mrtvý už roky! Už jsem ti to říkal.“
„Ach jo, Baku,“ promluvil na psa. „Jsem tak hloupý, tak ubohý. Deset let promarněných. Jak jsem mohl být tak hluchý? Ztratil jsem soudnost a myslel si, jak jsem důležitý. Hraničář, pán hranic, které neexistují! Místo aby si lidé vážili mé oběti, tak se mi smějí. A oprávněně. Jsem nic a k ničemu. Kdybych nebyl, tak se vůbec nic nestane.“
Bak se na svého pána podíval skoro lidsky. Jako by cítil, co chce jeho pán udělat.
„Ne, neboj Baku. Přeci bych tě tu nenechal samotného.“
Pes se uklidnil.
Pán však ne. Tři dny nevycházel z domu a to na něj několikrát myslivec zaklepal. Jend se však chtěl utápět ve svém smutku. Styděl se.
Nakonec, když Sylvén opět klepal, otevřel.
„Zdravím tě, Jende. Už jsem měl strach, že jsi provedl nějakou hloupost.“
„Hloupost je celý můj život. Ale jestli myslíš, že bych si vzal život, tak to tě uklidním. Nevezmu. Chci zemřít jinak.“
Myslivec se na Jenda díval vážně. „Jak to myslíš?“
„Chci zemřít jako hraničář.“
„Ale já ti říkal, že…“
„Neboj, já to už pochopil. Ale stejně chci zůstat tady a budu žít jako doposud. Ve vesnici nebo ve městě bych nepřežil.“
„Pomohl bych ti.“
„Jsem, jaký jsem. Samota je mou partnerkou a mým osudem. Ale moc bych si přál zemřít jako hraničář. Udělat něco velikého.“
Jend zůstal ve svém srubu a dál podnikal své noční i denní výpravy po svém revíru. Duchem zůstal hraničář. Jeho okolí se však měnilo. Na pastvu sem chodil už nejen pastevec ovcí Vincour, ale ještě další chlap, který vlastnil krávy. Chodilo sem více lidí a nedaleko někdo vykácel kus lesa pod Kočičími horami a vystavěl si tam velkou chalupu. Hraničářovo okolí se pozvolna zalidňovalo. Vše bylo klidné až do dne, kdy přes louku běžela nějaká žena a vystrašeně křičela: „Můj syn, můj jediný syn! Ztratil se v lese! Pomozte někdo!“
Jend to slyšel a podíval se na Baka. Ten zavrtěl ocasem. Chtěl jít ven.
„Paní, co se stalo?“ ptal se té vystrašené ženy.
„Šly jsme na borůvky na Hladovou horu a sbírala jsem sbírala a najednou…..Ach já mu říkala, ať se nevzdaluje.“
Žena se dala do pláče.
„Je to má vina. Přišla jsem o dítě.“
„O nic jsi nepřišla, ještě ne. Já ti syna najdu, to slibuju,“ řekl hraničář a vzápětí se vydal na Hladovou horu. Tušil, že tentokrát to však jednoduché nebude.
4.
Ženu poprosil o nějakou synovu věc, aby si ji mohl Bak očuchat. Nešťastná matka měla s sebou synův svetr. Pes nasál jeho pach a mohlo tak začít pátrání.
Bak se nezastavoval, nýbrž nasadil rychlé tempo, které hraničář stíhal jen s velkým vypětím. Jend se cítil nervózně. Ještě nikdy nezachraňoval dítě. Míjel strom za stromem a cestou přemýšlel, jak by matce vysvětlil, že nedokázal její dítě zachránit. Musí se mu to podařit! Snad už není pozdě. Do půlhodiny se začne stmívat a noční zvěř dostane svůj prostor pro vyžití.
Uvědomoval si, že hýká velice nahlas. Bak mu to ale neusnadňoval. Měl stopu a ta ho lákala čím dál víc. Pes nezastaví, dokud nenajde kluka. Co ale hraničář?
Zaber ty dědku! Tak zvedej ty nohy! Sakra, musíš být za těch třicet let přeci zvyklý, říkal si Jend.
Uvědomil si, že les začíná tmavnout. Neslyší vytí vlků. Nejsou tu. Je pravděpodobné, že dnes si vyjde na procházku Lesní pes – „Pán lesa“. Z toho se mu dělalo zle. Ten tvor má výborný čich a jistě mu nebude dělat problém najít malého kluka.
Potom se náhle Bak zastavil. Hraničáři bilo srdce jako nikdy předtím. Zaslechl nějaký zvuk. Rozpoznal pláč dítěte. Bak vrčel.
„Klid hochu, jen klid,“ řekl hraničář. Tak trochu psovi, tak trochu sobě.
Popošel o pár metrů a mezi malými smrčky, které byly vysoké sotva jako dospělý člověk, seděl plačící kluk.
Hraničář chtěl k němu jít a odvést ho pryč, ale Bak znovu zavrčel. Tentokrát mnohem naléhavěji. Hraničáři zatrnulo. V nedalekém křoví se cosi zachvělo. Chlapec se rozplakal ještě víc a tenkým hláskem řekl: „Já se bojím. Já chci mámu.“
„Dostanu tě odtud,“ sliboval Jend.
Bak se nehnutě díval do křoví a vydával zvuk, jaký dosud u svého psa hraničář neslyšel.
Z křoviska se ozvalo zachrčení, které mohlo být odpovědí na Bakovo vrčení.
Dva metry vysoké keře jeřabin a dalších listnáčů byly do sebe spletené a tak jim nezbývalo moc času. Brzy zahynou pod stínem vysokých smrků. Nyní však poskytovaly výhodnou pozici pro veliké zvíře, které se v něm schovávalo. V modrém šeru se objevily svítící oči. Tohle musí patřit šelmě z pekel, pomyslel si Jend. Zvíře zavrčelo a vyšlo ze křoví. Oranžová barva očí působila nadpřirozeně a nebezpečně.
Lesní pes. Nikdy předtím ho nespatřil, i když o to potají stál, nyní toho litoval. Velká hlavě dominovala nepřirozeně dlouhá tlama, ve které mohlo být snad sto zubů ostrých jak ten nejdokonalejší meč. Zvířeti z tlamy odkapávaly odporné sliny a jazyk vypadal jako černý slizký had. Dvě špičaté uši byly namířeny přímo k nebi a Lesní pes měl v obličeji výraz čirého zla.
Bak byl napružený, jako by se chystal právě skočit, ale to si hraničář vůbec nepřál. Lesní pes popošel a ukázal se v celé své hrozivosti. Baka převyšoval o půl metru a jeho srst vypadala jako namazaná čímsi slizkým. Místo ocasu měl tvor chapadlo s přísavkami, které bylo skoro metr dlouhé.
Bak stále zlostně vrčel, malý chlapec plakal a hraničář vyndal meč.
Lesní pes štěknul a chystal se ke skoku, rychlejší byl však Bak.
„Ne!“ křikl hraničář. To bylo poprvé, co jeho pes neposlechl.
Bylo však již pozdě. Oba psi se již rvali. Bak kousal svého protivníka do krku, ale tomu to evidentně nevadilo. Postavil se na zadní a Baka setřásl. Pak kousl on a Bak zakňučel.
Hraničář zařval a hnal se vstříc netvorovi. Mečem švihl proti zvířeti, avšak to svým mohutným skokem srazilo Jenda k zemi. Cítil, že musel Lesního psa zranit, protože netvor zakňučel. Zároveň si uvědomil hroznou bolest v levém rameni. Na něm totiž stanula pravá přední tlapa toho zvířete a drápy se mu zabořili do svalu. Nad hlavou se mu zjevila netvorova tlama plná vražedných tesáků. Do tváře mu ukáplo několik kapek odporných slin a vypadalo to, že mu zbývá sotva pár vteřin života, než se „Pán lesa“ rozhodně kousnout. Pak z něj netvora něco srazilo. Byl to Bak, kterému z boku tekla krev. Hraničář vstal a ještě stačil zahlédnout, kterak zrůda zaryla své tesáky do krku jeho psa. Krev vytryskla a bylo jasné, že jeho věrný parťák už ho nikdy na žádnou cestu nedoprovodí. Hrůza v hraničáři kumulovala a zpoza opasku vytasil „Remitusku“. Vystřelil. Bohužel ne tak přesně, aby psa usmrtil. Na levém boku zvířete se objevila krvavá čmouha. Byla černá, jako všechno v tom nepozemském tvorovi. Na oplátku ho do prsou švihlo chapadlo a on se ocitl na zemi. Zdálo se mu jako by byl na chvilku omráčený. Chapadlo muselo mít na sobě nějakou kyselinu, protože měl v oblečení díru. Skrze čtyři vrstvy látky mu chapadlo obtisklo na prsa tři krvavá kolečka ve tvaru kruhových přísavek. Něco to do něj vpustilo, uvědomoval si. Nalevo od něj leželo Bakovo tělo. Hraničáře zaplavil smutek.
Zaslechl chlapcovo vyjeknutí. Viděl, jak se k němu Lesní pes přibližuje. Vrtěl chapadlem a z tlamy mu ukapávaly černé skvrny. Na prsou cítil horko, které se neustále rozlévalo do všech koutů jeho těla, avšak musel zachránit kluka. Vstal a s netušenou rychlostí byl u netvora. Zvíře se k hraničáři otočilo a chtělo skočit. Ještě jednou švihlo chapadlem a pak bylo probodnuto mečem. Jend narval do zvířete meč až po rukojeť. Přímo do středu hrudníku, takže špička zbraně prošla na druhou stranu ven. Lesní pes padl mrtev a hraničář si oddechl.
„Pojď,“ řekl klukovi.
Vraceli se pomalu, protože hraničáři bylo čím dál hůře. To psisko do něj vpustilo jed. Měl pocit, že shoří. Viděl v duchu ty oranžové oči a viděl i mrtvého Baka. Smrt se blížila.
„Chlapče, já už nemohu jít dál,“ řekl pomalu Jend.
„Pane, já pro vás pošlu pomoc.“
„Myslím, že už je pozdě. Pamatuj si, že se už nikdy nesmíš své mámě ztratit.“
Pak řekl chlapec něco, co udělalo Jendovi radost.
„Chtěl bych být jako vy.“
„Děkuju, ale to raději ne.“
Kluk na hraničáře chvilku zíral. Jend se snažil ještě vypadat trochu důstojně, alespoň před tím klukem.
„Chtěl bych to umět s mečem a mít takového psa jako jste měl vy.“
„Jo, hodí se, umět to s mečem. Teď už běž a řekni mamince, ať už na Hladovou horu nikdy nechodí.“
Kluk jako by ještě čekal, že se hraničáři uleví a půjde s ním, ale Jend křikl: „Tak běž už sakra!“ Chlapec se rozběhl z kopce dolů.
Hraničář padl na zem a točila se mu hlava. Hrudník už v té bolesti ani nevnímal. Chtělo se mu spát.
Sylvén spolu s dalšími muži nakonec hraničářovo tělo našli. Odnesli ho k jeho srubu a vedle něj i pohřbili. Nezapomněli ani na jeho psa a tak měli hrob společný. Myslivec nechal ve vesnici zhotovit velký kamenný náhrobek, na kterém stálo: Zde odpočívá hrdina zdejších lesů a jeho věrný pes Bak. Zemřel hrdinou smrtí při výkonu své služby. Jmenoval se Jend a byl to poslední hraničář.
|
|
|
