VONA GROARKE (☼   1964)

Irská básnířka žijící v poklidné atmosféře u sousedů v Manchesteru v Anglii. V roce 2004 vydalo zblovské nakladatelství Opus – Kristina Mědílková (hledejte a naleznete Zblov 24 u České Skalice) výbor z autorčiných počátečních sbírek v triodách pod názvem Vlastní cestou. Před několika měsíci se znovu na témže Opusu zaskvěla její knížka „Spindrift“, kterou Groarke v anglickém stejnojmenném originále publikovala v roce 2009 (to jsem se s partou nejbližších plavil do Irska až ke cliffs of Moher). Co značí onen její technický poetický termín „Spindrift“? V úvodu knihy záhadku ozřejmila jako mořskou vodní tříšť unášenou větrem z hřebenů vln.

PÍSEŇ O LÁSCE

Tvůj email se mihotá

v mé schránce.

A tohle jsou Tvá slova,

neodhadnutelná, klouzavá

pod konečky prstů

jako by se dotekem

dala aspoň

pootevřít.

*

Hned bych si tě položila

na kvetoucí vřes,

všechna léta mezi námi

jak plátno běloskvoucích prostěradel,

co nebylo a mohlo být,

vrátila bych bez váhání,

tak jako moře, co nosíš

na zápěstích.

*

Modřina na vlastním předloktí

mi vybavuje vzpomínku

na díru v Tvém rukávě,

jíž bych ráda,

kdybych mohla,

prosívala všechen čas.

*

Záblesk mobilu

v dlani

je vzplanutím slunce,

v němž sedíme

a nasloucháme klábosení

hlasivek a kapradin

a v němž Ti vidím pihy dozrát

v odstín shodný

s mým.

*

Co si jen počnu,

až jednou budu stará,

abych psala Píseň o lásce?

(překlad: Daniela Theinová)

http://archive.magazine.wfu.edu/2008.03/wfupress/part4.html

http://www.opus.medilek.net/

Nová planeta, Paradisiakum, Zahrada venkovního potěšení, a v neposlední řadě energie, ten báječný tvor, investor

Nešvarné období vystřídat za období rozkvětu
obvyklosti co jdou k zlosti nahradit bujnou flórou, roste tu
vídáme to dnes a denně, jak síť lidí zůstala po dusíku oškubaná
ostentativně se stydí mluvit, promyslet, vylepšit svět pro občana
trochu fantazie do pořádku celku v souřadnici v soustavě metrů
architekti v říši snů, vždyť tady Demence ponechala sloužit ničivou Metlu
bytosti jsou architekti, kde intelekt umí bájně sloužit jako inspektor
já bych radši zkusil sektor novot vedle šikulů jsem průkopník ne investor

☻

Budoucnost chci Tvou zcela růžovou chuti Zinfandel
vášnivost hýčká kůžovou u hodné nymfy anděl
hodný anděl v rámci salsy lahodný objekt sváděl
žádné vylomeniny jen randílek andílek srandu sem přiváděl
abstraktní pojem jako chytrá alfa a správný kosinus
ta pravá má hezký účes jaký jí načančali v kadeřnictví „Venus“
Míšo, k Tobě je vždy živý někdo snivý a dobrotivý, kdo není ani chvíli bezobsažná klapačka

kdo není už vymačkaná prázdná tuba a s kým není nudná ani lochtačka, ani klouzačka.

♥ NOVOROČNÍ PŘEDSEVZETÍ, BUĎ MI MILOU OSOBNÍ STRÁŽKYNÍ 2015

Staň se mi osobně statečnou a já klidně předčím Sedm statečných

nebaví mě žvásty bez díla netečných, zpátečních i zmatečných

nejsi usazenej lidskej kal a já nejsem nekalá příšerka Hvězdné pěchoty

podle nadporučíkovy poroty nikdo nemá zájem o život vedle ...doroty

Staň se mi osobně vinobraním na úrodném úhledném pahorku

já nejsem kos ani v branži Hugo Boss, Harry Potter potěší, že neřeší a vyřkne

ortel a fortel ví, jak bez komplexu potu a přehršle triků má holku

já mám plány oslovit holku jako lilie, kaktus nebo růže

jsi výplod elixíru mládí, které svádí dohromady všechno, co se může

abstrakci i výhody faktů, staň se mi osobně třešinkou na aktu

Mona Lisa pro elán barev bez chňapky radí svádět, pozdrav tu

vykonáme společné štěstí a špás, když dojde jedno, druhé nás jen tak neopustí

máme dostatek možností a jistotu, že se památeční chvíle nerozpliznou a šarm náš se nerozpustí

nejsem muška, ale mušketýr, vystačí si fakír a safír, aby přesvědčili, čím je eso bohatýr?

leč na mostě zlatníků je tím nejlepším lákavost a vnady Tvých avantýr

Poznámečka pod čarou:

Pravidla jsou jako plavidla pro motovidla, jež neděsí strašidla, jen otáčení a roztáčení kormidla

lidi šlapou jako šlapadla a chápou jako chapadla od zdymadla, baští to jako koblížek a povidla

…dne 21.1.2012 to vyšlo, jenom s opozdilou účastí máme 29.1.2015, sobotní interview Milana Vodičky v MF Dnes: ironicky dobrej chlápek novinář s příjmením Vodička hostí Mořského vlka

RADY MOŘSKÉHO VLKA

Zřejmě žádný český turista toho nenaplul dohromady tolik jako Radomil Vlk. Kdybych se nebál v letadle, jezdil bych na moři ještě častěji, říká. A vypráví o tom, JAK TO CHODÍ na výletních lodích, které prošmejdil od kasina po kotelnu, jak dát spropitné a zda si vzít batoh nebo kufr.

Výletní lodě jsou svět sám pro sebe. Mají vlastní pravidla a o cestující je postaráno tak, aby se obešli bez života na pevnině a měli neustále o zábavu postaráno. „Člověk si na lodi vlastně ani moc neodpočine, pořád něco dělá,“ říká ostřílený turista.

Plul jste taky na lodi Costa Concordia?

Jistě. Před rokem. A podobný okruh. Když mi žena v sobotu ráno říkala, co se stalo, smál jsem se, že to je nějaká kachna. Bojím se v letadle, bojím se v autě na D1, ale na lodi ne. Tam se cítíte jako v divadle. Skoro se to ani nehoupe. A Costa Concordia patřila mezi to nejlepší, na čem jsem kdy plul. Byl jsem na lepších lodích, ale dal bych jí devět z deseti možných bodů. Byla to high-tech loď.

Neskončíte teď?

Naopak. Už mám zaplacenou plavbu na jaro. Mimochodem, je to obdobná trasa. Vyplouváme z Janova a objedeme západní Středomoří.

Na kolika plavbách jste vlastně byl?

To bych musel spočítat. Ale jsem někde kolem třicítky. Poprvé jsem vyrazil v roce 1993 na Bahamy. A strašně se mi to zalíbilo. Třeba vloni jsem byl na pěti plavbách. Dvě ve Středomoří, pak Karibik, Indický oceán a Havaj.

Co Vás na lodě tak táhne?

Rád cestuju. Vyhovuje mi navštívit víc zemí a víc míst najednou, ale nemuset každý den ráno balit kufr a kočovat. Na začátku pobytu vybalím v kajutě a o nic se už nestarám. Jsem pořád na jednom místě, i když se přesunuju. Taky je to o ceně. Když si to srovnáte, vyjde plavba levněji než letecký zájezd. Prostě je to pro mě pohodlné a příjemné.

Jak vlastně vypadá život na lodi?

To bych musel rozdělit na dvě části. Když kotvíme, znamená to výlet na pevninu. Ráno vydatnější snídaně a pak se vyráží. Snažím se odcházet první a vracet se poslední. Já si výlety organizuju sám – na lodi Vám samozřejmě nabídnou spoustu výletů, ale to je dojná kráva. Vezměte si třeba návštěvu Říma z města Cittavecchia, což je přístav, odkud Costa Concordia vyplouvala. Nabídnou Vám ho za 200 eur. Ale já vím, že zpáteční jízdenka vlakem a městská doprava vyjde na devět eur. Navíc si uděláte program podle svého.

A když jste na moři?

Pro mě to třeba není tak atraktivní. Dospím se, po snídani jde žena na fitness nebo aerobic, pak si třeba projdete obchody – mají tam butiky a skvělé ceny. Pak oběd. Když chcete, jdete k bufetu, když chcete servírovaný, klidně i s kávičkou zabere hodinu a půl. Potom lehátko, později třeba kurz italštiny, vaření nebo aukce obrazů. Nějaké sportovní soutěže, basket, tenis, golf, simulátor Formule 1. Nebo můžete jít na přednášku, ty mám opravdu rád. Třeba o místech, kde budete zítra kotvit. Ale jsou i o hubnutí, historii. Loď se snaží, aby byl den na moři zajímavý. Uteče to rychle.

Co galavečer, kdy kapitán večeří s hosty? Slyšel jsem, že musíte mít smoking.

To už tak dávno není. Když jsem začínal, bylo to tak. Kdo ho neměl, tomu ho za drahé peníze půjčovali. Dneska je to ale jinak. Na italských lodích je dobré mít třeba sako a kravatu. Má to tak devadesát procent mužů.

A pověstné spropitné? Jeden známý mi vyprávěl, jak na konci všichni dostali obálku, dali do ní peníze a číšník to před nimi otevíral, takže když někdo myslel, že to ošidí dolarovkou, byl ztrapněn.

Dělo se to, ale už je to pryč. Na amerických lodích to normálně rozlepil a řekl Vám, že je to málo. Teď to funguje jinak. Při příchodu na loď si zaregistrují Vaši kartu nebo dáte hotovost jako zálohu. Strhávají Vám z toho třeba alkohol nebo kadeřnici pro manželku. A na konci Vám všechno automaticky vyúčtují. V Evropě spropitné dělá osm až deset eur denně, v Karibiku jedenáct dolarů a třeba na Havaji dvanáct až patnáct dolarů. Ale obsluha na lodi je taková, že se Vám po návratu domů nechce ani do restaurace.

Čím to je?

Přijdete třeba pozdě na večeři, ale pro filipínského číšníka je to v pořádku. Všechno zařídí. Když se víc poznáme, řekne mi, že když něco hodně pokazí, vysadí ho v nejbližším přístavu, protože na Filipínách na jeho místo čeká stovka jiných.

To Vám to takhle řekne?

Proč ne? Já se s nimi bavím. Naučím se třeba pár slov filipínsky a číšníci jsou šťastní a obletují nás. Protože hodně cestuji i jinak, často jsou nadšení, že jsem byl v jejich městě. Jsou to zajímaví a vzdělaní lidé.

Kam všude jste se na lodi dostal?

Víte, když je na dveřích někde napsáno Staff Only, Jen pro zaměstnance, tak já tam vejdu. Byl jsem takhle jednou třeba o Vánocích v kapitánově apartmá. Rodinka pila kávu pod stromečkem, děti si hrály s hračkami, které dostaly. Ale také jsem byl s Filipínci a Samojci v kotelně a třídírně odpadu.

Co byste poradil člověku, který jede poprvé?

Nebrat s sebou batoh, kufr je praktičtější. A udělat si už doma přesnou představu, kam chci jít, jak se tam dostanu. Tahat to na lodi z internetu je už pozdě. To je tam strašně drahá záležitost. Klidně minuta za dolar a půl.

Prožil jste za ty roky něco, co Vás vystrašilo?

Jenom jednou u pobřeží Antarktidy. Náhle hlásili, že se blíží nějaká smršť. A než to dořekli, loď se otřásla tak, že na recepci, kde jsem čekal na kapitána, s nímž jsem měl hrát golf, spadly počítače. Pak už byl zase klid.

Nezmění teď Costa Concordia Váš pohled na věc?

Podívejte, já jsem stavbař, racionální člověk. Statisticky je loď nejbezpečnější dopravní prostředek, jaký může být. Jezdil bych víc, ale škoda, že se nevyplouvá v Praze z Holešovic.

♥ Míša ♥

https://www.youtube.com/watch?v=qbJCqnITC7s

Betty Boop  jsi, ač nejsi jméno Melánie
s Míšou to bude milejší šleha Mela šlehačková!
sexbomba by chtěla
oblažit zprávičkami Špásitela
tak spanilá Míša v posteli je
s tak sošnou tváří chce pokoušet ne pokousat anděla
ne, není ani svatá relikvie
není ani hravá od Mattela
víceúčelná umíš svádět, jak Arabela
stačí, že zavlněla a má duše zavrněla
máš vlohy Afrodity a žádná Ti z ní nezakrněla

u Káji Saudka Barbarella
sympatická výbušnina
(ještě lepší sloučenina)
vybírá si dělostřelce
rázovité umělce, bez dopinku
tuhle by proháněl i Emil Zátopek
poněvadž jeho vášeň Míšinčin Inčučín Čin, nevšední mystický nematerální Úlovek

http://www.totem.cz/enda1.php?a=299324

https://www.youtube.com/watch?v=6jFzELXIcVk

KEITH RICHARDS:

Měl jste učitele nebo někoho, kdo vás vedl? Pokud ano, co jste se od něj naučil, co vám dal?

Jako hudebník bych mohl vyjmenovat tisíce lidí, kteří na mě nějak zapůsobili. Například moje matka milovala jazz a hrála ho, takže to byli Sarah Vaughn, Ella Fitzgerald, Billy Eckstein… spousta věcí z konce čtyřicátejch a začátku padesátejch let. Vyrůstal jsem tedy ve výše zmíněném hudebním prostředí. V té době jsme v Anglii zase neměli tolik na vybranou, protože jsme nevlastnili magneťáky. Mohli jsme poslouchat jen BBC, tudíž jsem byl odkojený právě touhle stanicí. Tak půlhodinka denně stála za všechny prachy, dalo se. Vzhledem k zaměření BBC tam proudilo éterem i hodně klasiky. V té době jsem klasickou hudbu přímo nesnášel, protože mě do ní doma nutili, ale postupem času mi došlo, že i ona má co nabídnout.

Když jsem se pustil do muziky, dost mě dokázaly nastartovat písničky „Heartbreak Hotel“ od Elvise nebo „Long Tall Sally“ od Little Richarda. Objevily se v polovině padesátých let, když jsem se pomalu rozjížděl, takže to byl pro moji duši hotový balzám. Ve třinácti mě jako blesk zasáhl rock´n´roll. Začal jsem si projíždět různé stanice a najednou jsem se ocital v jiném prostředí. Pak jsem si o tom povídal s Johnem Lennonem a oba nás napadla tatáž metafora: svět najednou získal mnohem víc barev, předtím byl jenom černý nebo bílý. Pro lidi mojí generace to vlastně bylo něco jako konec války. Žili jsme v ní i v jejích ruinách. Do padesátých let jsme byli odkázáni na příděly potravy. Hlavně třtinového cukru byl hrozný nedostatek, v přídělech se dostal až na poslední místo. Možná právě proto je naše generace pořád pohublá.

Jaká byla vaše první práce v oboru a jak jste k ní přišel?

Stalo se to v tělocvičně ve škole, někdy kolem Vánoc. Bylo mi patnáct. Pořád si pamatuju, jaké to bylo, když jsem za zpívání utržil své první peníze. Byla to zanedbatelná částka, takže mě museli vyplatit v mincích, protože výdělek nestačil ani na tu nejmenší bankovku, přesto to byla paráda. Ve dnešní měně by to vydalo na deset penny. Ty mince jsem si uschoval, neutratil jsem je, ačkoli jinak jsem neměl nic. Nakonec mě ale nouze donutila. A stejně to byl fantastický pocit, dostat zaplaceno, došlo mi, že jsem vlastně profík.

Na těch penězích bylo krásné i to, že jsem práci nedělal kvůli nim, ale kvůli muzice. S rukama jsme do toho šli, abychom si vyzkoušeli, jaké to je, co to s námi udělá, co to udělá s lidmi. Před Rolling Stones jsem hrál ještě v několika kapelách. Sice nebyly nic moc, ale hráli jsme.

Jak jste se prosadil a co s vámi ta velká událost udělala?

Ohledně průlomu to byl s Rolling Stones trochu zamotaný scénář. V době, kdy jsme začínali, jsme byli vyloženě antipopová kapela. Ani nám nedošlo, že představujeme blížící se změnu. V podstatě jsme byli celkem snobi, protože jsme prohlašovali: „My nehrajeme rock´n´roll, jenom blues.“ O lidech, kteří vězeli až po krk v blues, se tradovalo, že to jsou puritáni, idealizovali si ho na sto dvacet procent. A když Muddy Waters vystoupil na jeviště s elektrickou kytarou a opřel se do toho, prakticky ho vypískali. Za pár let se totéž přihodilo Dylanovi.

My jsme prostě šli s příjemným pocitem, že se něco děje. Pro nás bylo hlavní metou získat trvalé angažmá v několika slušně pulsujících klubech a taky natočit desku, kdyby se poštěstilo. Strašně jsme se chtěli dostat do nahrávacího studia, ta představa pro nás tehdy znamenala hotový ráj. Chtěli jsme vidět, co dokážeme a jak bude náš výplod vypadat. Chtěli jsme si sami sebe poslechnout a zamyslet se nad tím, co by se ještě dalo zlepšit. Chtěli jsme se učit v praxi, za pochodu. Ve srovnání se soudobou technologií jsme tehdy žili v době ledové, přesto se stále objevovaly nové technologie a otevíraly možnosti. Uvědomoval jsem si, že zelenou má hlavně elektronika – dvoustopé, čtyřstopé, osmistopé a pak i šestnáctistopé nahrávky. Vždycky jsme se vrhali na ty nejvíc strhující novinky.

Do studia nás jako první vzal Ian Stewart. Nabídl nám natočení dema. Řekl bych, že jsme vlastně jeho kapela. Pak se k nám přidal Andrew Oldham, konkrétně poté, co odešel z Beatles. No a najednou nám do klína spadla smlouvička s firmou Decca. Ani jsme tomu nemohli věřit. Najednou jsme se dostali do světa vysoké léčivé otáčivé muziky. Jednu minutu jsme si lámali hlavu nad tím, jak to provedeme, abychom se udrželi nad vodou, a ve druhé jsme seděli na ředitelství v Decca Records a říkali veleslavnému vedení: „Jestli o nás stojíte, budete muset solidně platit.“ Byli jsme zatraceně drzí, ale vyšlo nám to.

Co vás den co den motivuje k další práci?

Časem mi začalo docházet, že bych se mohl pustit i do psaní textů. Při textařské práci se z člověka najednou stává někdo úplně jiný, protože ho ten proces cele vcucne do sebe. Na svět se začnete koukat přes filtr úvah „to by mohl být nápad na píseň“ a tak podobně. Mně to úplně vyrazilo dech, takže jsem se kromě kytaristy mrknutím oka stal textařem; dokonce bych přiznal, že mě to bavilo ještě víc. Uchvacovalo mě, že tvořím hudbu, že mi vzniká přímo pod rukama. Nic takového mě nikdy předtím nenapadlo. Jednou mě a Micka dostrkal Andrew Oldham do kuchyně a řekl nám: „Potřebujeme pořádnou písničku, takže dokud něco nesplodíte, nehnete se odsud.“ „No,“ odpověděl jsem mu, „trochu jídla tu máte, takže by to mohlo i klapnout.“ Vyšli jsme s písničkou „As Tears Go By“. Během měsíce a půl se dostala do Top 10. Byla pro Marianne Faithfull. Předtím jsem textařinu považoval za samostatnou disciplínu, stejně jako někdo dělá kováře, kameníka a tak dále. Nenapadlo mě, že bych ji mohl kombinovat i s kytarou. Najednou se mi otevřely oči a šel jsem do toho.

Jaké vlastnosti vám nejvíc dopomohly k úspěchu?

Podle mě to není nic těžkého, opravdu. Na kytaru bych hrál za všech okolností, i kdybych byl třeba instalatér. Připadá mi, že se mi dostalo obřího požehnání, když mohu to, co mě na světě nejvíce baví, dělat ve své profesi. A když se z koníčku stane způsob obživy, pak nezbývá než děkovat a zase děkovat. Kdybych měl uvažovat nad tím, jestli existuje něco jako štěstí, bez váhání bych kývl. Ano, existuje dozajista, a já ho měl víc než vrchovatě. Díky němu mám obrovské možnosti. A náležitě jich využívám.

Kdybyste na samém začátku věděl to, co víte dnes, co byste tehdy udělal jinak?

Je jasné, že člověk by byl rád, kdyby se to a ono nestalo, ale obecně řečeno, muziku prožívám jako dobrodružství. Kromě jiného frčí tak rychle, že se z něj nedá vyskočit. A ani bych to neudělal, protože jsem hrozně zvědavý, kam mě nakonec přivede. Dostal jsem možnost, abych život prožíval z úplně odlišné perspektivy než dřív, takže teď si tak někdy říkám, jakou cenu za to jednou budu muset platit.

Jaké největší ponaučení jste si odnesl?

Kdysi na mě hluboce zapůsobil náhrobní kámen bezejmenného hudebníka, na nějž jsem jednou na hřbitově narazil. Bylo na něm napsáno „Hudebník – předal své umění dál“. To ale není jen ledajaké předávání, člověk totiž předává dál nejen umění a výsledky své práce, nýbrž i část sebe, svého já, dokonce i podstatnou část života. Napadlo mě, kdo asi předal své zkušenosti jemu, od koho si je opatřil? Člověk si v takových chvílích uvědomí, že je vlastně součástí tisíciletého řetězce, který má kdesi začátek, ale snad ani konec nemá. Začalo to u trubadúrů a potulných zpěváků na loutnu. Na ně dodnes navazujeme, ačkoli si to vůbec neuvědomujeme.

Když jsem začal poslouchat Chucka Berryho, zajímalo mě, koho poslouchal on, odkud získával inspiraci. Pak člověk pozná Muddyho Waterse a Roberta Johnsona. Když jde ještě dál, narazí na klasickou hudbu, pochopí, že Mozart vzešel z Bacha a Bach zase z Corelliho. A takhle bychom mohli pokračovat mnoho set let zpátky. Každý žánr má někde svoje kořeny, ať je to folk, country nebo co vlastně. Každý žánr i styl má svou předlouhou historii, i když si to mnohdy možná ani neuvědomujeme. Za zlomový okamžik v dějinách hudby považuji vynález záznamového zařízení, protože díky němu se hudba stává věčnou, není jen pomíjivým okamžikem či prožitkem. Předtím sice byla zapsaná, ale kdo mohl tušit, jak ji hráli, jak měla být interpretovaná, jak mohla být interpretovaná vůbec?

Dneska si život bez nahrávek vůbec nedovedeme představit.

Která alba vás oslovila?

Best of Muddy Waters, Muddy Waters.

Rockin´at the Hops, Chuck Berry.

The Best of… The Everly Brothers, Buddy Holly, T–Bone Walker, Robert Johnson, Little Water, Little Richard, Fats Domino. Velikáni jsou prostě velikáni. Zítra budu dělat opakovaný záznam pro Jerryho Lee Lewise. Předáváme zkušenosti dál.

Měl jste už jako dítě v pokojíčku plakáty na zdi? Kdo na nich byl?

Když jsem byl prcek, tak žádné plakáty ani nebyly. Byl konec čtyřicátejch let, doba nedlouho po válce, na příděl by vám je nikdo nedal. A tak jsem si na zeď kreslil svá znamení…

Která představení, akce nebo koncerty vás nejvíc hypnotizovaly?

Začnu-li u našich představení, tak bez ohledu na to, kde právě odehráváme naši brigádu – ať je to Istanbul, Sydney, Bombay, New Jersey, Londýn – jakmile dorazíme na místo konání a začneme si vybalovat fidlátka a tak, je úplně jedno, kde jsme. V mládí jsem býval dost kritický pes, dost často se mi něco nezdálo, ale teď si plně uvědomuju, že každý koncert je jedinečný, že mi každý něco dá a že ten další je vždy lepší než ten předešlý. Neprožívám vzlety vzhůru a sinusoidí propady dolů, pořád tryskám výš.

V Paramount Theater v roce 1964 jsem viděl Joe Texe, The Shirelles, Curtise Mayfielda a The Impressions. Všechno jsem stihl za jediné odpoledne. Viděl jsem spoustu parádních kousků, ale tohle tedy byl výrazný nářez. Jen když jsem se rozhlédl po obecenstvu, tak mě mrazilo v zádech. To byla panečku podívaná. Mick a já jsme navíc byli jediní běloši široko daleko, to taky bylo zajímavý.

http://www.super.cz/325994-brzy-oslavi-85-let-presto-je-porad-ciperna-jako-vcelka-maja-mrknete-jak-to-v-duchodu-slusi-nejmensi-ceske-herecce.html

Brzy oslaví 85 let, přesto je pořád čiperná jako včelka Mája: Mrkněte, jak to v důchodu sluší nejmenší české herečce

30. ledna 2015 11:00

Nejmenší česká herečka, dabérka a také zpěvačka Aťka Janoušková, která propůjčila svůj hlas legendární včelce Máje, oslaví v březnu už 85. narozeniny.

Nikdo by ovšem tenhle věk čiperné a usměvavé dámě, která ztvárnila řadu rolí v divadle i filmu, nehádal. „Netvrďte, že mi bude tolik, asi omyl v matrice,“ smála se Aťka, která se na veřejnosti objevila v roli kmotry knížky Každý den jsem měla premiéru. Tu napsal dlouholetý televizní pracovník Daniel Růžička spolu s vůbec první televizní programovou hlasatelkou u nás Jarmilou Šusterovou-Horčičkovou.

Aťka si z pokročilého věku vůbec nic nedělá. „To pravé veselí si nechávám až na devadesátiny. A až mi bude sto? Tak to je daleko a ještě se uvidí, času je dost,“ smála se.

Jak prozradila, už si jen užívá a odpočívá. Chodí do divadel, nevynechá občas kino, ale hlavně je doma, občas mrkne na televizi a hlavně hodně čte. A jednou měsíčně si zajde s přáteli na kafíčko. „A také ráda jím. Nejsem vegetarián, ani se necpu jen samými zdravými pokrmy, chutná mi maso! Samozřejmě všeho s mírou, ale dobré jídlo mi dodává i dobrou náladu. A o tu jde především,“ dodala sympatická herečka. ■

https://www.youtube.com/watch?v=euc6gswPeS4

D.S.M – „Destiny“ (DMC Dakeyne Remix)