TRIALS X
Někdo to rád vrchovatě jazzové, srandovní a pravdivé. V battle of the DJs roku 1987 se k fůzi hiphop jazz uchyluje CJ Mackintosh. Dále Stetsasonic, Streets Ahead, Guru a Gang Starr, Native Tongue posse – svoje nadání zaujmout svěže prosadili, odborníci na beat a rhymes vzatí. A máme tady polskou scénu, ze které hip hop jazz doprovází legendární Trials X, jako to válí naživo v Plzni devátým rokem pětičlená formace uličníků Limbo: Případ skvěle dráždivého jazzu Trials X. začínal v r. 1991 s prvními polo-profesionálními nahrávkami, které uvádělo mezi jinými varšavské Radio Kolor s moderátorkou Bozziou Swiatkowskou propagující polské vydání hip–hopu z ulice. Hudbu poskládal ještě lépe než puzzle D.J. Platoon B. a J. Tiger psal neskutečně zásadní učitelské texty. Soubor natočil a vydal v roce 1995 album „Prawda Cel Przeslanie" (Pravda – cíl – poslání), kterého se v prvním týdnu prodalo přes 3000 ks, ale muselo být staženo, neboť distribuční firma nepodepsala se souborem smlouvu a vydala ho nelegálně. Trials X uskutečnil mnoho koncertů s Adidas Streetball Challenge 95 a pro Orchestr sváteční pomoci ve vězení v Siedlci. Teď J. Tiger oživuje Trials X prodejem alba v mp3, které nebylo nikde vydáno („Experyment"), a bylo natočeno na čtyřstopém zdroji sterea; také s tím vydaným na kazetách „Pravda – cíl – poslání" (obojí je k dostání na stránce http://artists.mp3s.com/artists/68/trials_x.html). Trials X, tím také J. Tiger, se objevil vedle Kazika (další hip hopperský šampion) na mixu SP records s hitovým a kultovním kusem „Czujee Sie Lepiey..." (Cítím se líp). Tuto skladbu vysílala i polská televize v Hudební jedničce (Muzyczna Jedynka) jako skvělý klip navržený k festivalovému ocenění polských videoklipů. Trials X byl rovněž uváděn v televizi Polsat v programu Halogramy videoklipem „Jaraja, jaraja" (Hulí a hulí) J. Tiger vystoupil dále na prvním mixu DJ Volta s názvem „Smak beat records".
J. Tiger je taktéž členem nové formace Modfunk, klubovní hudby (stylem blíž k francouzskému housu …víc info na www.modfunk.pl). J. Tiger o svojí historii: „víš, byla to doba velmi náročná pro hip-hop, protože nikdo nevěřil tomuhle stylu hudby, ale byli jsme progresívní, noví a s velikou chutí udělat něco dobrého, speciálního. Tím jsme dokázali každému, jak věříme v hip-hop, v kulturu a všechny ty pozitivní věci. Natočili jsme video,CD kompilaci a kazetu. Né mnoho, jenom umění byl náš sen. V roce 1992 se narodila hip-hopová skupina, né MC, abys mi rozuměl, ale skupina. Taková je naše minulost ...a jsem na ní patřičně hrdý."
PRZESTROGA (Varování)
Za okny v noci ostré zvuky ulice většina lidí spí, zůstávají jenom divoši je slyšet sténání panny znásilněné na ulici ztlumenej hukot, hádky, co nevidět někdo někoho praští nelíbí se mi to, a co, přesto existuje zlo sprostota, ničemnost, opilství a co dál jako kleště, které se zarývají do kůže vtisknou se vám vady a to je chmurná představa to už bych byl raději šedou krysou, která lenoší v kanálech města neviděl bych to zlo, které se vyvrhne ven ve dne i v noci, a zvláště v noci ale jsem člověk a neruš moje soukromí protože jakmile to zkusíš, zpřerážím ti ze zlosti kosti zapamatuj si jediné, že kosa vždy padne na kámen jako příklad mohou být členové sicilské mafie přesto bojuji se zlem ve jménu dobra jen vydržet, přežít, nenechat se praštit když to bude nutné, zaútočím rychle jako kobra jestli je to banální? Bohužel jsou takové extrémní situace
MIASTO (Město)
Opět ulice, opět město, opět nehoda, opět událost. Porazili dítě, auto, rána, upocené dlaně lepí se jak těsto. Pár kroků vzad, pár kroků vpřed někdo tam u pouliční lampy právě umírá hlady Je horko, teplo a současně chladno. Někdo se dívá nakřivo, v očích se mu zračí zlo na tramvajové zastávce manifestuje chudák řve a křičí, protože nemá chleba brzo asi praští někoho svou holí, ale ovládnul se, nechal ji v podpaží jenomže Rumuni nemanifestují – věší se na krk a žebrají kde se dá a nemocní ztracení čekají na pomoc kdo jim co dá? Copak někdo u nás něco má?...
Tohle že má být město? Odpověz na otázku. Takové má být město? Chci slyšet tvůj názor.
Vůně metropole, smrady metropole někdo je čistý, na jiném je vidět špína jeden je veselý, jiný je nějaký smutný ten je poctivý, tamten je krutý proto musíš mít oči široce otevřené na chvíli se zahledíš a už máš servaný hadry a to ještě není tak velká ztráta – může být větší, když narazíš na kata můžeš potom ztratit dokonce svůj život není těžké zastavit tlukot srdce město, to není sranda – je tu boj o bytí to není hra – tady nikdo karty nemíchá jsi sám, jednáš sám, jsi sám, myslíš sám ty znáš to místo i já to místo znám ale to neznamená, že musíš zapomenout na agresi a šejdíře, kterých je všude plno
Tohle že má být město? Odpověz na otázku. Takové má být město? Chci slyšet tvůj názor.
Pouliční světla nesvítí, sídliště potemněla – nikoho nezajímá proč je tma policie jako obvykle míří jinam, aby byla co nejdál od podezřelých míst a stále hlídá jen hlavní třídy, jak má tedy vědět, co se tam vzadu děje někoho pojebali? Někoho pořezali? anebo snad zase do kufru strčili? situace se mění, když někdo přijde o život – mozek začíná pracovat jinak najednou už někdo usilovně odstraňuje chyby najednou světla svítí, objeví se policie vše se mění, ale jenom navenek později už se o věc nebudou zajímat tak je to se vším a není to OK dlaně se lepí jak těsto, teď se lepí jako lepidlo...
Tohle že má být město? Odpověz na otázku. Takové má být město? Chci slyšet tvůj názor.
CZUJEE SIE LEPIEY (Cítím se lépe)
Vstávám dnes ráno a otvírám okno slunce mi znovu kouká do očí zdá se, že bude hezký den konečně na ulici uvidím svůj stín mám už dost zamračených, studených dnů teď musí být teplo, teplo v mojí krvi až do posledního kousku mě rozpálí dokonce i kdybych byl z kamene a kdybych byl z oceli
Cítím se lépe, když je hezky lépe se cítím, když slunce svítí cítím se lépe, když bezstarostná voda odráží zlaté horké paprsky
Ve velkém městě velké paneláky stíní nebe venku děti běhají se psy smývají úzké pozadí šedi – ať tady konečně zavládne trochu radosti stromy se houpou v klidném, obyčejném, velmi jednoduchém a fajn rytmu teplota stoupá a asfalt se rozpaluje nechceme zimu – tady potřebujeme teplo
Cítím se lépe, když je hezky lépe se cítím, když slunce svítí cítím se lépe, když bezstarostná voda odráží zlaté horké paprsky
Bezstarostná voda, bezstarostné sny svět se stále mění, otáčí se Země zpocené moje tělo, chybí mu vítr - všechno to způsobilo, že mi pookřála duše teplo, teplo, ale ne moc horko nikdy více zimy, říkám to vstoje protože rapuju, protestuju a manifestuju proti špatnému klimatu, ve kterém se trochu špatně cítím
Avšak cítím se lépe, když je hezky, lépe se cítím, když slunce svítí cítím se lépe, když bezstarostná voda odráží zlaté horké paprsky cítím se lépe, když je hezky, lépe se cítím, když slunce svítí cítím se lépe, když bezstarostná voda odráží zlaté horké paprsky... cítím se lépe...
DETROIT – PRZEDSIONEK PIEKLA (Detroit – brána do pekel)
Detroit, Léta Páně devadesát jedna vražd v tom městě je hodně... Jeffery Wilson, jedenáct let byl usmrcen – koupil třináct kulek stalo se to uprostřed města před vchodem do supermarketu dva nezletilci si pořídili novou bouchačku a vyzkoušeli ji na prckovi
Detroit – brána do pekel, každým rokem tolik lidí umírá... Detroit – brána do pekel, ano, to město je tím známé...
Vražda číslo čtyři sta dvanáct: Felton Baickwill, šestnáct let kluk zastřelil babičku a dvě tety – nechtěly mu dát prachy na crack... fuck! hluboké bodné rány v tělech objetí svědčily o tom, že měl jinou zbraň je to šílenej kluk, nemýlím se znásilnil dokonce svoji babičku!
Detroit – brána do pekel, každým rokem tolik lidí umírá... Detroit – brána do pekel, ano, to město je tím známé...
Patnácté narozeniny Fanny Nelsonové - na dveře ťukají tři černoši: všichni na kolena! Navalte prachy! – řvou oni nežertujou, tváří se příšerně potom, když už mají všechno, nutí Fanny sát otcův úd zabijou ho a krev stříká na ni v policejním hlášení to stojí...
Detroit – brána do pekel, každým rokem tolik lidí umírá... Detroit – brána do pekel, ano, to město je tím známé...
Tyto náhodně vybrané příběhy jsou jenom citace úryvků z místních novin: Detroit News a Detroit Free Press Motherfuckers!...
S.M.R.C. (Auto, Myšlenky, Pohyby, Čas)
Tlumené reproduktory, bassy duní v uších rovná silnice a noha na plynu myšlení se zkracuje v jeho další fázi chci na vše zapomenout – ať zahraje moje duše... a hoří... krev cítím ve spáncích je to vše zvláštní: fakta, události nic se nemění – snad jenom sedadla v mém autě a rychlost na tachometru... bez křiku – řeknu vám: mám neprůhledná skla a nikdo mě nevidí a divoká nenávist na ulici se mi oškliví koukám na to ze strany a o život hraju sám... naštěstí... silnice je rovná zastavuju se, někdo mi říká: Zůstaň ne! Já musím ject přímo předjíždět můj vztek rychle a rázně protože jakmile vjedu do zatáčky tak budu připravený a nevlítnu už do nějaké nové zatáčky proto plyn až na doraz, přidávám plyn na doraz radost, uvolnění, hranice potěšení o to mi jde, právě o to mi jde mám rád takovou náladu, ne tu co mi škodí jenom v mém voze se tak cítím nepotřebuju gandžu, dokonce žádný hašiš...
Moje auto, moje myšlenky, moje pohyby, můj čas...
Vzdaluju se, vzdaluju, proto hoří gumy lesknou se puklice, na asfalt svítí slunce nemám v úmyslu vystupovat z mého vozu pojedu až mě to začne nudit, nemám co ztratit... a sny? – už se s nimi nepočítá všechny se proměnily ve skutečnost nezávislost, svoboda, velký prostor mám, proto zkoušku z reflexu teď si malou udělám znám hodně možností, jak ji udělat bez polámaných kostí už teď se rozjíždím opravdu maximálně dvě stě na tachometru – super je to ale prima jedu prostředkem silnice – čekám, až něco vyjede znáte to číslo, né jednou se totiž míhalo ve filmu tehdy i hrdinové jsou často v úzkých však já dělám to samé a nemám strach... Bááách! Konečně něco jede, nějaký náklaďák se blíží rychle ke mně nemějte strach, klid – já to dělám naschvál ale jak neuhne hmmm to bude špatné asi nějaké poleno, protože jede pořád rovně proto zpomaluju, brzdím, rychle vyskakuju chlapík to vzdává a prudce zatáčí doprava široká silnice ho naštěstí zachrání... můj džíp je celý, avšak já celý zpocený nasedám, jedu dál a neohlížím se...
Moje auto, moje myšlenky, moje pohyby, můj čas...
MUZYCZNY NARKOTYK (goscinnie Oliwka i M.C. Bob)
Hudba je jako droga slyšíš ji a cítíš její dotyk v krvi, v duši, v mysli stop! hned to promyslím ale nemám přeci co hip hop mánie buňky obklopuje chci vám o tom něco říct šílené rytmy a šibalský zvuk koho nevtáhl, ten musí být na pozoru protože rytmus se rád opakuje tak ti radím, odsuň se v těch reprácích bydlí velká síla jeden za jedním udeří v napětí za chvíli budeš závislá musíš mluvit o velkém štěstí když zůstaneš dál nezasažena
Když zůstaneš dál nezasažena musíš mluvit o velkém štěstí za chvíli budeš závislá jeden za jedním udeří v napětí v těch reprácích bydlí velká šlupka tak ti radím, odsuň se protože rytmus se rád opakuje koho nevtáhl, ten musí být na pozoru šílené rytmy a šibalský zvuk chci vám o tom něco říct hudba je jako droga slyšíš ji a cítíš její dotyk v krvi, v duši, v mysli stop! hned to promyslím ale nemám přeci co hop hip mánie buňky obklopuje
To je hip a to hop přestaň ho zesměšňovat (deprimovat, ignorovat), protože hudba se vypne a přestanu rapovat, zastav se na chvíli a poslouchej ten živel dál, a už se přihlouple nehihněj
Poslouchej ten rytmus, magnetofon a ulice to všechno nasytí tvé buňky bez dobré muziky slabé máš výsledky tak začni cvičit a dostaneš úspěchy k mojí radě se musíš přizpůsobit, přestaň tedy jen panikařit napiš třeba hezkej text, v dobrém textu muzika ukrytá je i kdybych přestal rapovat, tak hudbu i tak budu mít rád bouchačku v ruce a holku po boku
Začátek éry hip hopu, já jsem rapperem, říkáš o sobě rapuješ pořád do cizí hudby baví tě stále ty dětinské nemoci chceš se vybíjet svým vzhledem hudba pro tebe málo znamená ale hip hop zničí tu imitaci on věří, že žiješ v rytmu čači přestaň to už předstírat a začni konečně přemýšlet pamatuješ? Rytmus se rád opakuje vybuchnou za chvíli membrány u repráků tehdy budeš odkázaná sama na sebe zase můžeš mluvit o velkém štěstí hudba ti poskytuje zas druhou šanci pociťuj konečně hip hopu dotyk ty rytmy jsou stejné jako návyková látka... peace...
JESTEM WOJOWNIKIEM (Jsem bojovníkem)
Všechno mě od začátku štvalo: bez práce, bez peněz, znáš to ideologie, názory – nulová soudnost celá ta věc je cítit hovnem vycházím na ulici, cítím se nesvůj barevné výlohy, černo-bílý život laserové myšlenky, dokonalý atribut bez něho – zahyneš brachu nadešel čas, přetekla číše ozvalo se z duše gangsterské nadání končím s filmy – film si zvládnu zahrát sám prodal jsem video a koupil jsem bouchačku o co tu jde? O důstojnej život! Takovej že není?! Tak si ho sám vytvořím! Plesnivej zákon tu vůbec nic nezmůže slyším srdce, jako když odbíjí hodiny...
Jsem bojovníkem za důstojnost! Jsem bojovníkem za důstojnej život!...
Kulky od devítky třímám v ruce cítím, že pomalu mi skáče adrenalin sním o přepadení a o působivé scéně všechno samozřejmě bez jediného zvuku... šlo to klidně – jak jsem to udělal říkám: naval kurva kasu! – chlapa jsem odkrouhnul to byl ale rachot v celém baráku chápeš? Nemohlo být hůř policejní siréna houká z dálky nevím co dělat, ale beru nohy na ramena nervy a myšlenka, co teď bude dál je to hloupé, policajti jsou asi všude s pytlem peněz vlítnu do paneláku výtah nejede – utíkám po schodech dvanáct pater, za mnou nepříčetný seržant co nevidět bude střecha, dostávám strach...
Jsem bojovníkem za důstojnost! Jsem bojovníkem za důstojnej život!...
Chytil mě, hajzl, a nandal mi náramky nebyly z obchodu, protože neměly cenovku u soudu, kurva, jako na pouti: žvaní, koukají jako zfetovaní vynesli rozsudek – konec srandy – deset let půjdu koukat na mříže do těsné celi od neděle po neděli za porušování zákona nikomu nepatří poklona po šesti letech vyjdu na svobodu za dobré chování a klidnou povahu zase budu bojovat za svou důstojnost když to nevyjde, tak se hned neděs snažil jsem se, jak jsem mohl, dělal jsem, co jsem mohl, do práce mě nevezmou, protože mám flastr tolik jsem přemýšlel – v prdeli jsou mé plány! jak mám dál žít v té pojebané zemi...
Jsem bojovníkem... víte za co.
JARAJA, JARAJA (Hulí si, hulí...)
Někdo mi fouká do ucha, televize běží na letišti zajistili půl tuny marihuany zprávy se šíří jako oblaka kouře to nebyly drogy, ale blbé otruby halas, šum, větší hluk v klubu já pořád piju pepsi, protože už mám dost koka-koly všichni se baví, atmosféra se lepší zaslechl jsem, proč není vodka dlouhej modrej pruh se vznáší u stropu upadají v zapomnění pomalu staré časy nějaký kámoš si alkohol žádá tady nic takové není, chce gandžu, nemá vatu já se rozhlížím kolem, rozhlížím se kolem do rytmu vesele si někdo ťuká na čelo ťukej si, ťukej, a budeš mít okno moc jsi vyhulil a letíš vysoko znal jsem pár takových, ulítli moc vysoko prachy měli jen na drogy to jen tak příležitostně, tak dobrá už klid nerozčiluj se, nebo ti vrazím jointa do oka teď měním rým a místo u stolku musím se posadit kousek dál, tady je moc hluku vstávám ze židle, jdu, dav mě tlačí dál vidím někde číšníka, říkám džus mi nalij kam to čumíš chcípáku, nelij mi ho po rukou brzy poliješ kulečníkový stůl dolil mi zbytek a vytasil přede mě jointa hulíš? Je k dostání marjánka i hašiš
Hulí si, hulí, jedno cígo za druhým
Jointa za jointem, jedno cígo za druhým, hulí, v špičkách mají pořád nějaké zboží rozdělí se s ostatními, jiným trochu dají sám jsem jednou dostal a docela jsem uletěl smál jsem se smál, jsem si jistý, že bez důvodu proč jsem to tehdy vzal nepochopil jsem dodnes to bylo něco nového, chápeš kolego mezitím, zábava jede v plném proudu našel jsem si místo tady, kde není tlačenice tady, kde není tolik kouře jako tam ohlížím se dozadu, dva chlápci potahují do sebe dávku kousek po kousku přes trubičku propisky dnes jim dali asi amtu z lístku nevím jak mám přijít k sobě, jsem zvláštně omámený nechtěl bych tady způsobit nějakej zmatek ale něco mě táhne, nutí k tomu mám chuť vyzkoušet něco speciálního gandžu, hašiš, ne něco ostrého Mám tady jen heroinek Vytáhl z krabičky ten malý papírek dal jsem si ho pod jazyk skoro jako bonbón čekal jsem na výsledek a vzalo mě to myslel jsem, že to bude trvat věčně koktal jsem, breptal, slova docela zapomínal smál jsem se, smál, docela jsem uletěl rukama kroutil, gestikuloval nesmyslně, celý den jsem tím promarnil
Hulí si, hulí, jedno cígo za druhým
OD CIEBIE ZALEZY (To záleží na tobě)
Současnost přebíjí minulost, budoucnost je spjatá s minulostí současnost přebíjí minulost, budoucnost je spjatá s minulostí včera jsem byl bledý, dnes je mi horko včera jsem byl takový, dnes jsem jiný nejsem dětinský, trochu jsem se změnil dětství mělo na mě velký vliv chápeš – rodiče, tady to nebylo, chápeš – rodina žádná hodnotná nebyla a proč poslouchej, ale uši si profoukni čas nevrátíš a jak se převrátíš připomeneš si možná něco, cokoliv co je pro tebe jakkoliv zásadní možná právě to uděláš jako já pokud je už teď ta pravá chvíle nedělej ze mě vola, nedělej ze mě debila, jde mi o život, existenci a bytí, vzájemné usmíření a ne aby to bylo těžší, pravda je náš cíl a naše poslání možná jsou to velká slova, prohnuté jako podkova, ale přibité do hlavy a ne do kopyta koně udělají svoje, vyrovnají cesty, včera jsem byl horší, dneska jsem takový
Současnost přebíjí minulost, budoucnost je spjatá s minulostí současnost přebíjí minulost, budoucnost je spjatá s minulostí tvrdej oříšek k rozlousknutí má každej z nás jestli souvisí dnešní situace se včerejší? Kdo má na ořechy louskáček, ten odpoví si sám, pro ty, kdo ho nemají dávám plán číslo dvě za prvé zuby musí být ostré, za druhé zbytek už je jednoduchý každý – individuálně to ví současnost můžeme měnit, ale minulost už ne v této situaci nelomte rukama pamatujte si tehdejší chyby, dnešním se vyhněte tak jednoduše chvíle zamyšlení prospěje rozumu a ovlivní jeho činnost důsledně promyslíš každou věc zohledníš to, co bylo, co je a co bude tak si nepřiděláš problémy a nenarazíš do zdi když je míček ještě ve hře v nesmírné rychlosti života! tolik toho ještě můžeš dosáhnout úspěch dnešní, zítřek stane se minulostí budoucnost ale bude krásnější jako koruna, bude se lesknout svou jasností
Současnost přebíjí minulost, budoucnost je spjatá s minulostí současnost přebíjí minulost, budoucnost je spjatá s minulostí kolik ještě v řece uplyne vody než naše myšlenky budou laserové než naše životy budou barevné potřebujeme sílu jako v olověném mlýnu ale nechci už více toulat se v oblacích sestoupím teď na pevnou zem tady, kde je šedost a zmatek dvě tváře má tady, kde je zima jako v horských potocích kde vládne naivita a sprostota převažuje čas hojí rány, já je rozškrabávám někdo mluví vážně a ty ho posloucháš pozorně raději dej pozor, protože tě houpe vzpomeň si, kdysi to bylo stejné později jsi řekl, mělas pravdu mami a tak můžeme dávat jeden příklad za druhým tady je chytrák bohatý, avšak slušnej je utrmácenej intenzívně musíš myslet a budoucnost budovat současnost měnit a sebe vytvarovat na člověka a ne zvíře TRIALS X ti věří protože na tobě ostatně závisí současnost...
Současnost přebíjí minulost, budoucnost je spjatá s minulostí současnost přebíjí minulost, budoucnost je spjatá s minulostí
FEKALIA (Výkaly)
Výkaly dráždí můj mozek výkaly jsou kaluží oplzlostí a ty se raději posaď než padneš víš co si myslím? to asi neuhádneš! život je sviňská řeka hovna plavat v ní jde těžko dívám se na svět mám temné myšlenky někdo mi říká: všechno je v pořádku uhni, vytahuju své přirození nikdo se tě neptal na názor smrade výkaly komunismu a naše výkaly máme zničený národ, taková jsou fakta
Kdo nám teď za to všechno zaplatí?! exkrementy zůstaly, do ciziny zdrhali piráti máme svobodu, ale lidé jsou sráči náš bass zní naplněný hrůzou DJ Platoon B. má ten instinkt jak mixuje, krev rychleji pulzuje vlna zápachu všechny exkrementy lidi, vy máte na mozku vředy blbá masmédia vás tlačí celé davy zalijí vás výkaly a co uděláte sami starejte se raději sami o sebe a ne o cizí protože zápach už čoudí
Vibrace, masturbace a potok slov mám už dost žvanivých hlav chce se mi, chce se mi zvracet víc vám neřeknu, protože budou problémy otrávené životní prostředí, otrávené myšlenky výkaly – pokrývají vzácnou zemi nadešel čas to všechno spravit špatný tok myšlenek by někdo musel zabít ale zatím nevidím žádného dobrovolníka proto nám to dneska asi nevyjde nevzdávej to, nevzdávej, mysli na budoucnost lidské myšlenky srůstají a srůstají se kosti lidské myšlenky srůstají a srůstají se kosti schovávám pěsti, i když jsem měl vztek lidské myšlenky srůstají a srůstají se kosti nová etapa našich dní teď nechť v klidu nastane
Výkaly dráždí můj mozek výkaly jsou kaluží oplzlostí
…a život není jen nevrlej uštěkanej pes, na kost až ohlodanej jazz
život je jak balet, stříkající barvy v širokánským výběru Tvejch Palet
♥
https://www.youtube.com/watch?v=KZF1N1hnTTA
https://www.youtube.com/watch?v=KsgpkwkzkFk
Do kupienia w Empikach i pozostałych, dobrych sklepach muzycznych. Dostępne również odpowiedniki w formatach cyfrowych.
TRIALS X „Prawda – Cel – Przesłanie“ (reedycja 1994-2014)
VIVIEN LEIGHOVÁ
☼ 5.11.1913 DARJEELING ۞ 8.7.1967 LONDON EYE
„Narodila jsem se ve znamení Štíra. Štíři požírají sami sebe, ubodávají se k smrti. Totéž se odehrává i se mnou.“ Tato slova z úst Vivi, nebo česky Fifi, Fifinky, náležející slavné anglické herečce Vivien Leighové, pronesená v jednom rozhovoru krátce před smrtí, znějí při zamyšlení nad jejím osudem skutečně pokrokově, prorocky i lišácky. Asi to nebylo zásluhou znamení zvěrokruhu, že prožila ty nejoslnivější úspěchy i nejbolestnější pády na holou zem. Ačkoli měla nepopiratelný herecký talent, světový úspěch jí zajistila především krásná tvář a ponuře pohnutý soukromý život. „Je nádherná, dokonalá, úchvatná, je to zkrátka bohyně,“ předháněli se novináři ve vzletných epitetech na okouzlující sex appeal této Tygřice. O její práci však psali mnohem méně a to i tehdy, když si pochválení svého ducha v duchaplné škatulce a figurce náramně zasloužila! Kdoví, zda ta křehounká krása, pro nás možná kapku staromódního medu v jejím naturelu, nebyla pro Vivi Leighovou spíš prokletím než spásou, krásou, rosou a basou harmonickou.
♥
S jejím jménem je ve světové kinematografii nerozlučně přifařen přepis románu Margaret Mitchell Jih proti Severu. Scarlett O´Harová byla role, po níž bažily všechny americké ňafyny z branže třicátých let – Paulette Godard, Joan Fontaine, Susi Hayward, Norma Shærer, Jean Arthur, Lana Turner, Loretta Young, Joan Crawford, Bette Davis i Katharine Hepburn. Každá po svém útočila na city producenta Davida Selznicka, aby přiznal Scarlett právě jí. Nejen proto, že tato románová freska občanské války jižní Konfederace proti severní Unii v šedesátých letech devatenáctého století byla v USA po bibli nejohmatanější přečtenou knihou. Všechny si uvědomovaly zcela jasně, že ta, která ztělesní nezkrotnou, paličatou a vášnivou svůdnici z bohaté plantážnické rodiny, hledající opravdovou lásku, nemusí mít strach z budoucnosti, neboť jí k nohám padne celá Americká společnost. Z tohoto souboje vzešla nakonec vítězně bombardérka Angličanka Vivi Leighová, což vyvolalo ohromný emocionální dozvuk.
Vraťme se však na začátek životní cesty hvězdy, která na filmovém nebíčku zazářila tak rozkošně zářivým leskem LATERNA MAGIKA. Narodila se na úpatí Himálaje, v indickém mraveništi i s poslušnými pojízdnými slony: Darjeeling, kde její otec Ernest Hartley budoval kariéru borce jako koloniální úředník se sejfy v bance. Dostala jméno Vivian Mary a vyrůstala v rozkošnou neposednou dívenku se zasněnýma smaragdově zelenýma očima a záplavou světle kaštanových vlasů. Indické dětství však brzy skončilo; rodiče poslali šestiletou dcerku zpátky do Evropy, aby se vzdělávala v lekcích od anglických škol. U chlapce by internátní výchova nebyla nijak divná, leč pro přehnaně senzitivní Vivi toto rozhodnutí nebylo ani o píď radostné. Vyrůstala bez rodinných vazeb a stravující touha po lásce a neustálé péči, kterou tolik nezažila v dětství, se v dospělosti stala nenaplněným ideálem nejen pro ni, ale i pro ty, kteří ji měli upřímně moc rádi.
Studovala v chladné Anglii, v slunné Itálii a v secesně ostražitém Německu a od třinácti let měla jediné přání – stát se dobrou herečkou. Dokázala je prosadit i proti vůli rodičů, kteří se vrátili domů a nakonec se nechali obměkčit, aby se dcera rozjela do světácké Paříže a navštěvovala hereckou školu u Comédie Française. Poté se mladičká adeptka velkého Herectví, z níž se vyklubala ohromná sexy krasavice, zapsala na londýnskou Královskou akademii dramatických kouzel a zážitků. Když jí bylo devatenáct, seznámila se s právnickým inspektorem Leighem Holmanem, zajímavým mužem s perspektivní budoucností, a strojila se a slavila se veselka. Deset měsíců poté, v říjnu 1933, se budoucí hvězdě narodilo děťátko, jen jediné v životě, a dostalo jméno Susanne.
Manželství ani mateřství ovšem paní Holmanovou neodradilo od dávného rozhodnutí o herecké dráze. Vymyslela si umělecký pseudonym: u Vivi zaměnila „a“ za „e“ tedy celé Vivien a jako příjmení použila mužovo křestní rozkošné jméno. Tak se zrodila Vivien Leighová, debutující v lednu 1935 na okrajové londýnské scéně. Za pouhé čtyři měsíce však získala úlohu v komedii MASKA CTNOSTI, kterou dávali ve West Endu a takřka přes noc se stala famózní. Spatřil ji tehdy i režisér Alexander Korda a vzápětí jí nabídl pětiletý kontrakt na dva filmy ročně. Mladá herečka přijala (pár filmových epizod už měla za sebou) a skutečně velké šance se dočkala v roce 1936, v alžbětinském příběhu POŽÁR NAD ANGLIÍ. Tento snímek ji přivedl na rozcestí nejen ve filmové dráze, ale i v soukromí – jejím hereckým playboyem totiž byl populární (a ženatý) šarmantní Laurence Olivier. Na první setkání s Vivi Leighovou vzpomíná ve své knize Hercova zpověď: „Poprvé jsem upřel zraky na držitelku té úžasné, nepředstavitelné krásy na jevišti divadla Ambassadors, kde hrála v MASCE CTNOSTI od Ashleye Dukese. Vzbudila tím značnou pozornost – třebaže v té době nikoli díky svému slibnému herectví. Krom toho, že kouzelně vypadala, měla krásné držení těla; její krk se zdál příliš křehký, než aby udržel hlavu a nesl ji s jakýmsi překvapením a s pýchou žonglérského eskamotéra, který dokáže předvést skvělý manévr jako nahodilý sportovní výkon. Měla ještě cosi: přitažlivost tak vzrušující, s jakou jsem se ještě nesetkal. Možná že to byla podivně podmanivá jiskra živelnosti v DŮSTOJNOSTI, citlivosti v čitelnosti, která si získala nadšené legie ctitelů. Krátce potom, co jsem ji poprvé spatřil, jsme se potkali náhodou v hale Savoy Grillu… a pozvali jsme Vivi a jejího manžela na víkend. Jako v každém prvním jednání z tohoto období, no ne? Jednou odpoledne jsem se líčil na představení Romea, když Vivi zaskočila do mé šatny v New Theatre; bylo to údajně kvůli nějakému pozvání. Zůstala jen pár minut, pak mě něžně, lehce políbila na rameno, a byla zas pryč. Brzy mi začalo být mé ženy líto, cítil jsem za ni bolest a samo sebou kus viny. Ale pro mne s Vivi to bylo tak osudově neodvolatelné jako pro každý pár od Siegmunda a Sieglinde až po Windsora a Simpsonovou. Někdy jsme to pociťovali jako diagnózu závislosti na VELIKÉM FINÁLE, jenomže léčba byla nemyslitelná; snad jenom první křesťanský mučedník by tomu dokázal odolat. Ctnost jako by fungovala zcela naopak: láska byla jako anděl, vina byla temný ďábel pokušitel…
Manžel Vivi mi připadal dost jako nudný pán, suchý rozumář bez jiskry; naprosto jsem se mýlil. Trpěl mnohem víc, než bylo zapotřebí. Byl ohromně inteligentní, chytrý, ale ne bezprostřední nebo evidentně romantický. Později, když láska byla vyřešena, vyhřešena, provedena rozvodná řízení řízenou střelou, uzavřena nová a speciálnější manželství, nastolena počestnost a skandální dvojice se vrátila do válečného úsilí, stali jsme se všichni přáteli. Navštěvovali jsme se a já měl Leigha Holmana velmi rád…“
Milenci se dva roky skrývali (Olivierovi se nedlouho po setkání s osudem narodil synek Tarquin z manželství s herečkou Jill Esmond), ale nakonec se oba svým partnerům k pletkám mimo okruh domácnosti doznali a vztah se stal veřejnou love affair. Snažili se hrát co nejvíc spolu – v ELSINORU v roce 1937 byla Vivien Ofélií po boku Laurencova Hamleta – a postupně nabýval na významu i film. Objevila se ve špionážní historce TEMNÁ CESTA, v lehké odpočinkové komedii BOUŘE VE SKLENCE VODY, v melodramatu 21 DNÍ SPOLU (s Olivierem). Společnost MGM ji v roce 1938 angažovala do snímku YANKEE V OXFORDU a její hubatá profesorská panička, flirtující s vyspělejšími studenty, měla úspěch stejně jako pouliční barová zpěvačka ze snímku ULICE SVATÉHO MARTINA. V té době dostal Olivier nabídku z Hollywoodu, aby ztělesnil Heathcliffa ve filmu Williama Wylera VICHRNÉ NÁVRŠÍ. Přijal ji, ale rozloučení ruku v ruce v odloučení nesli oba dost napjatě, že to dopadlo tak, jak to muselo završit se koulemi a boulemi. Leighová utekla z domova, rozjela se do Ameriky a dcerku svěřila do péče svému manželi a tchýni.
Do Hollywoodu dorazila ve chvíli, kdy se definitivně rozhodovalo o filmové roli století. Toužila po ní stejně jako její americké sokyně kolegyně, i když šance, že by ji mohla mít v kapse, byla neprůhledně mizivá. David Selznik se nemohl rozhodnout. Clark Gamble jako Rhett Butler byl zcela jasný, Ashleye měl ztělesnit Leslie Howard, pro roli Melanie byla vybrána Olivia de Havilland. Zbývala jedině Scarlett a boj o ni se přiostřil. A tehdy zasáhl bravurní Olivier – představil Vivien Selznickovu bráchovi Myronovi a společně odjeli na místo, kde se už natáčely celkové exteriérové záběry. Právě „hořela Atlanta“… „Ohlédl jsem se po Vivien,“ vzpomíná se slzou na očku Olivier. „Její vlasy vzbuzovaly dokonalý dojem Scarlett, tváře jí půvabně zrůžověly, rty se rozkošně i vyzývavě pootevřely, zelené oči tančily a zářily vzrušením v záři ohně. Povídám si v duchu: Tomuhle přeci Selznick neodolá. Ustoupil jsem a nechal volné pole Myronovi. Ten ukázal na Vivien a řekl: Davide, představuji ti Scarlett O´Harovou. David se naplno zadíval na Vivien, pak ji odtáhl trochu stranou od hloučku a domluvil s ní okamžitou zkoušku programu. Slíbil, že vezme ohled na její přirozeně nedokončeně nedokonalý jižanský přízvuk. Režisér George Cukor byl s nimi a jasně ho to bavilo. Stěží jsem věřil tomu, co se právě odehrává za zásadní chvíli, ale bylo to tak…“
Producent Selznick skutečně nemohl odolat a Vivien do role Scarlett obsadil. Musela ovšem přistoupit na nepříliš výhodný sedmiletý kontrakt, který jí v budoucnu pořádně ztrpčoval život. V té chvíli však jistě nezaváhala – ze zápasu s nejlepšími a nejkrásnějšími herečkami přece vzešla do cíle ona! Natáčení jim zabralo takřka celý rok, rozpočet zněl na 4 melouny doláčů, promítání hotového díla trvalo tři a půl hodiny na stříbrném drahocenném plátně. Po premiéře, která byla velkolepá, vůbec ne hloupá, skutečně celá Amerika padla představitelce krásné, rozmarné a nespoutané Scarlett k nohám. Vivien se sice po letech nechala slyšet, že k této postavě necítila žádné sympatie, neboť v ní nenacházela nic svého, ale iluze splynutí herce s rolí byla dokonale rozšafná. Výsledek byl korunován Oscarem za herecký výkon a Cenou newyorských kritiků.
V Evropě ovšem mezitím vypukla druhá světová a vláda nařídila, aby Britové v zahraničí, kteří nedostali povolávací rozkaz, prozatím setrvali tam, kde jsou. Laurence, který dokončil s Hitchcockem film Rebecca, tudíž nemohl opustit USA a Leighová samozřejmě zůstala s ním v bezpečí. Byla ovšem nejpopulárnější hollywoodskou hvězdou a taky se podle toho chovala. Novinář Wolf Kaufmann o ní napsal: „Život s ní musel být pekelně pikantní, nebo kořeněný. Nikdo se jí nedokázal zavděčit, ačkoliv udělala všechno, co si přála a kdykoliv si to přála. Obklopila se lidmi, kteří ji uctívali a splnili každý její rozmar – a těch bylo nekonečno…“ Ani v této pozici však Vivi nemohla ovlivnit přidělování rolí, a proto se neukázala po boku Olivierově ve snímku Pýcha a předsudek a on zas naštěstí nehrál v milostném románku aristokrata a baletky v MOSTU WATERLOO. Laurence se tudíž snažil, aby se spolu objevili aspoň na jevišti a uvedl v New Yorku a dalších městech ROMEA & JULII. Byl to však nečekaný propadák, neboť americké publikum o Shakespeara jevilo pramalý tak trochu pragmaticky pojištěný zájem, a neúspěch pohltil veškeré investice, na něž si oba předtím nastřádali filmováním. Ještě stále to spolu táhli „in flagranti incognito“, neboť rozvodový rozsudek dosud nenabyl právní moci (sňatek, který z nich udělal nejslavnější párek světa, se uskutečnil v srpnu 1940), a nesměli se vrátit do Anglie. Podařilo se jim alespoň zprostředkovat přesun dětí z ohrožovaného Londýna – Susanne přijela v doprovodu babičky a obě pokračovaly do Kanady za příbuznými na venkov, Tarquina přivezla jeho mamka, která získala v Hollywoodu aspoň nějaké než žádné uplatnění.
V této složité situaci nabídl režisér Korda Olivierovým, jak se jim pak po léta říkalo, scénář filmu LADY HAMILTON – Vivien měla hrát titulní postavu a Laurence ztělesnil admirála Nelsona. Romance o osudové lásce s vlasteneckým podtextem měla slušný ohlas i výtěžek, a když práce skončila, směli se oba vrátit domů – Laurence totiž v USA absolvoval letecký výcvik a přihlásil se do armády. Jeho žena však po návratu do zachmuřeného Londýna prodělala první vážnější krizi. Lékaři konstatovali, že má tuberkulózu, takže musela vysadit, a když se vylízala z nejhoršího, zjistila, že smlouva se Selznickem jí zcela svazuje ruce. Nemohla přijmout jiné nabídky a on ji za čekání odškodnil úlohou Kleopatry ve filmovém přepisu Shawovy hry CÆSAR A KLEOPATRA (1945). Umělecký výsledek byl nevalný, třebaže její výkon zase na americké publikum, zvědavé na Scarlett po čtyřleté pauze, zapůsobil. Po návratu domů se producent dál snažil likvidovat hereččiny plány s divadelní společností Old Vic a zašel tak daleko, že musel zasáhnout soud, který prohlásil smlouvu za neplatnou. Vivien si konečně mohla vybírat sama – ale nebyla to právě šťastná volba. ANNU KARENINOVOU (1948), v níž dostala titulní roli, sice režíroval Julien Duvivier, ale tento přepis Tolstého románu zapadl na okraj zájmu.
Herečka tedy nasměrovala své síly k divadelní práci a odjela s Old Vic na turné po Austrálii. V Melbourne se setkali s mladým talentovaným hercem Peterem Finchem a ten jen pozval na vynikající představení Tartuffa, v němž předváděl hlavní roli. Olivier byl nadšen a nabídl mu angažmá. Netušil ovšem, jak tento muž zasáhne do jeho dalšího života. Vivien bylo pětatřicet, obrovská romantická erupce citů zvolna přešla do manželských kolejí, a ona zřejmě znovu zatoužila po strhující vášni. Její muž sice něco tušil, ale nevěděl, jak dalece se dařilo tomuto vztahu kulminovat. Úder byl nečekaně šokující; po návratu z Austrálie mu Vivien oznámila, že už ho dál nemiluje.
Rozchod se ovšem konal jen ve sféře privátní, zatímco herecká spolupráce pokračovala. Vítězné tažení anglickými divadelními scénami, kdy Vivien ztělesnila nejen postavy klasického repertoáru, ale vynikajícím způsobem zahrála i Blanche v psychologickém dramatu Tennessee Williamse TRAMVAJ DO STANICE TOUHA (1949), vybublalo mimořádným úspěchem na stříbrném plátně, tak na jevišti. Postavu neurotické Blanche, na niž se herecky upjala se stejnou cílevědomostí jako kdysi na Scarlett, skvěle zopakovala i v Kazanově filmovém přepisu po boku Marlona Branda v roce 1951. Za TRAMVAJ DO STANICE TOUHA také převzala druhého Oscara, další Cenu newyorských kritiků a Britská filmová akademie ji vyhlásila nejlepší anglickou herečkou.
Obdobný triumf pak zažila i v divadle. Nápad Olivierova manažera nastudovat souběžně Shawovu hru CÆSAR & KLEOPATRA a Shakespearovo dílo ANTONIUS & KLEOPATRA sice měl příchuť senzačnosti, zvlášť pro zasvěcence, ale vyšlo to a úspěch byl nevídaný. Z Londýna se obě inscenace stěhovaly do New Yorku a soubor hrál Kleopatry několik měsíců před zcela vyprodaným hledištěm. Takový zápřah však Leighové nesvědčil. Byla podrážděná, vyčerpaná, jako sypáček se děsila každé prkotiny, propadala stále hlubším stínům splínu.
Po návratu domů v dubnu 1952 se sice Vivienin stav zlepšil, ale jen přechodně. Při natáčení na Cejlonu o necelý rok později, kdy prosadila, aby jejím partnerem byl Finch, se opět složila. Olivier pro ni okamžitě přiletěl a převezl ji na přední londýnskou psychiatrii. Když se zotavila, snažil se ji udržet v kondici novou rolí. Psal se rok 1953, v Británii to byl rok korunovace královny Elisabeth, a když dramatik Terry Rattigan dopsal komedii o romantické lásce prince regenta z Karpatie k půvabné revuální tanečnici, nazvanou SPÍCÍ PRINC, bylo rozhodnuto. Leighová hrála slušně, titul zabral a Hollywood chtěl natočit americkou verzi PRINC A TANEČNICE, ovšem s podmínkou, že hlavní ženskou postavu vystřídá plavovlasá Marilyn Monrœ. Ještě předtím však Olivier s Leighovou přijali lákavou nabídku ze Shakespearovského divadla ve Stratfordu na nastudování tří her: VEČER TŘÍKRÁLOVÝ, MACBETH a TITUS. Vivien sebrala všechny síly, tvrdě na rolích zapracovala, byla ukázněně sebekritická, cílevědomá a úspěch si bezesporu zasloužila. „Jedině Shakespeare je opravdovým měřítkem hereckých možností,“ tvrdila vytrvale. „Neobstát v této zkoušce znamená kapitulovat. Žádné jiné triumfy to nemohou změnit…“ Jako herečka tedy obstála i v této zatěžkávající zkoušce a v období relativního klidu se spolu s Larrym pokusili vyprostit z trosek i své pochroumané manželství. Vivien otěhotněla, těšila se, že dítě dá jejímu životu injekci radosti a také on začal doufat, že ještě není vše ztraceno. Po nešťastném potratu tato naděje zmizela a šťastná konstelace k návratu se již nekonala.
Výsledek nervového vypětí skončil opět pádem z rovnováhy do vratkých kolapsů. K filmu se Vivien vrátila až v roce 1956 titulem HLUBOKÉ MODRÉ MOŘE v Litvakově režii, což byl podle dobových kritik přeslazený cajdák pro pubertu. Proběhl kiny bez nějakého většího dojetí. Stejně neúspěšný byl i hereččin pokus o záchranu zchátralého divadla St. James, určeného k demolici. A pak definitivně zkrachovalo dvacetileté manželství s Laurencem, který se zamiloval do herečky Joan Plowrightové a nevydržel další období psychického rozkladu psychiky své ženy. Odstěhoval se po děsivé scéně z domova a podal žádost o rozvod, což ve světovém tisku vyvolalo úplnou explozi. Veřejnost totiž Olivierovy stále pokládala za ideální herecký i manželský tandem, a protože neznala pozadí, vyčetla Olivierovi, že pustil k vodě churavějící Vivien kvůli mnohem mladší ženě. Laurence však tentokrát necouvl a po rozvodu se v roce 1961 oženil s Plowrightovou.
V šedesátých letech se tedy Leighová sama vzepjala k boji o znovunabytí přízně u publika. Po inscenaci SOUBOJ ANDĚLŮ a komedii DEJ POZOR NA LULU triumfovala na Broadwayi v muzikálu TOVARYŠ. Následovala DÁMA S KAMÉLIEMI, vyčerpávající turné po Austrálii a Jižní Americe a dva poslední filmy – ŘÍMSKÉ JARO PANÍ STONEOVÉ (1961) a LOĎ BLÁZNŮ (1965). Sil však povážlivě ubývalo, znovu se navíc ozvala ke slovu tuberkulóza. Vivien Leighová ztratila svůj život v noci ze 7. na 8. července 1967.
Tennessee Williams psal často o ženských, které citově neunesly ztrátu lásky. S výjimkou Scarlett O´Harové to platí o většině postav, jež Vivi Leighová ztělesňovala. Může to být i příhodný, byť melancholický epitaf pro osud jedné z NEJVĚTŠÍCH hollywoodských legend, herečky s věčně roztouženým srdcem na dlani, která nedovedla odlišit život od dramatických postav, a přestože získala v životě vše lákavé, o čem jiné mohly jen odtažitě snít, nebyla nikdy zcela šťastná a uspokojená.
Pro Míšu k 6. listopadu 2010:
Méně nenávisti uspíší broučkům víc obdivu
méně předsudků více impozantní harmonie
méně slov víc obohacujících skutků
méně rozumu zákonitě více otázek
méně zubní pasty víc plaku neřkuli vzkazu z kousavého kazu
méně škodolibosti víc bohémské noblesy
méně mračících očí víc do dioptrií vpuštěného sluníčka
méně hudby víc žen i jakostních odrůd vína
žena je jak rozlévané víno, trpká jako šťovík,
sladká slaďoučká ve víru pulsující bravury a chutí
méně tajemná i ženská deziluze konec pošetilé iluze
a hlavně začátek poezie ve hře reakce na štěstí.
TENNESSEE WILLIAMS
☼ 26.3.1911 COLUMBUS ۞ 25.2.1983 NEW YORK
V díle Tennessee Williamse se neustále tváří jako největší jablka sváru dobro a zlo, ráj a peklo. Nepsal však alegorie; jeho díla a dramata jsou zalidněna postavami plnými života, lidmi trýzněnými tužbami a vášněmi happy endů, dobrými i zlými částicemi částic, lidmi vytrvalými z tvrdé životní reality. V tom smyslu zrcadlí jeho dílo samotného spisovatele, moderní pošramocenou dobu, celistvou Ameriku.
VYNIKNOUT NAD OSTATNÍ
Již od kolébky formovaly a utvářely jeho charakter a myšlení dva protichůdné živly, proudy, náhody. Hluboký vliv na výchovu měla matka Edwina, dcera protestantského duchovního, sama vychovávaná v náboženské bázlivosti a pokoře. Malý Thomas Lanier vyrůstal pod její dojemnou péčí, obdivoval ji a zbožňoval ji. Zřejmě po ní zdědil puritánskou touhu být dokonalou značkou. Matka, pociťující tíhu svého utlačovaného a bezvýchodného života, chtěla syna podobného osudu ušetřit jednou provždy. Od nejútlejšího mládí mu vštěpovala zásadu: „Je jeden způsob, jak dát lidské existenci smysl: vyniknout nad ostatní.“
Thomasův vývoj samozřejmě ovlivňoval i otec. Na rozdíl od něžné matky to byl žlučovitý, svárlivý, cholerický netvor, který se nejdříve živil prodejem bot a později se stal impresáriem divadelní skupiny ve městě St. Louis. Otcova násilná povaha mladého Thomase Laniera duševně rozhodila, ale na druhé straně mu zřejmě imponovala jeho vitalita, výbojnost a vášnivá nezkrotnost.
Všechno jej poutalo k matce, jeho vztah k otci vycházel z nesourodé směsi nenávisti a obdivu. Laskavá pouta ho pojila i k mladšímu bratrovi a sestře Rose.
V pěti letech prodělal záškrt s těžkými následky na srdci. Ocitl se na prahu oddělujícím život od smrti. To ho poznamenalo na celý život: snad právě tehdy se zrodily jeho sklony k hypochondrii a obava z předčasné smrti.
V osmnácti letech začal studovat na univerzitě. Otec, na kterého kladlo synovo studium nemalé finanční nároky, byl od samého začátku proti. Na jeho nátlak Thomas Lanier po půldruhém roce studií zanechal. Několik let se živil jako příležitostní dělník a potom povýšil na úředníka v továrně na obuv. Ale to jej neuspokojovalo. Příliš pevně v něm zakotvila matčina výzva: Vyniknout nad ostatní! Tehdy v něm ožily i vzpomínky na otcovu činnost u divadelní skupiny v St. Louis. Ačkoli jeho každodenní práce nijak s uměním a literaturou nesouvisela, přece se začal ucházet o přátelství lidí z divadelních a literárních kruhů. A nalezl je. Pod jejich vlivem se pokusil o první literární kroky. První neúspěchy jej nezlomily. Poznal, že musí proniknout do tajů jazyka a literatury co nejhlouběji, a proto se v roce 1937 rozhodl ve vysokoškolských studiích pokračovat. O rok později je úspěšně dokončil. Po studiích přesídlil do New Orleansu a vydal se na těžkou cestu spisovatele. Tehdy si i upravil jméno na Tennessee Williams; ve státě Tennessee se totiž narodil jeho otec. Změna jména naznačuje, že jeho vztah k otci byl přece jen komplikovanější, než by se mohlo na první pohled zdát.
Pohnuté mládí zřejmě vymodelovalo v Tennessee Williamsovi rozporuplné rysy jeho povahy. Životopisci a literární kritici se stále nedovedou shodnout na tom, jaký skutečně byl. Část z nich praví: „Věčný námět děl Tennessee Williamse je vášnivá touha po lásce, bolest, kterou žízeň po lásce obnáší, žal nad křehkostí a pomíjivostí všeho, co je krásné.“
Druzí ho charakterizují: „Hypochondrický, bázlivý, stydlivý, ale zároveň přátelský a originální Tennessee Williams, který stále před něčím prchá – před smrtí, před davem, před poklidným životem a blaženým sněním na vavřínech. Člověk, který poznal trýzeň i vášeň.“
Zdá se však, že nejupřímněji se o sobě vyznal sám Williams v novele „Mojžíš a svět rozumu“. Je to autobiografický příběh, v němž se spisovatel vrací do svých mladých let. Plně si uvědomuje složitost svého JÁ a neodvažuje se vyobrazit sebe sama v jediné osobě.
…V Greenwich Village žijí tři muži: malíř Mojžíš, který nedokončí žádný obraz, ale už svou tvorbou, byť v podstatě neúspěšnou, kolem sebe vytváří atmosféru prozářenou poezií, „hřebec“ Lance, který je posedlý sexuálním sportem a který žije plnokrevným životem; a konečně vypravěč příběhu, sám Williams, který sní jen o tom, že se proslaví psaním.
BÁSNÍK HLUBIN JADRNÉHO LIDSKÉHO NITRA
Literární pokusy Tennessee Williamse by vyzněly dosti naprázdno, kdyby se neseznámil s jadrnou krasavicí, která se stala jeho přítelkyní do samoty i literární agentkou, s Audrey Woodovou. Od roku 1939 do roku 1971 ho úspěšně hájila ve všech obchodních a organizačních podnicích, vytvářela prostor pro ničím neomezovanou literární činnost.
V roce 1940 uvedlo bostonské divadlo Williamsovu hru „Zápas andělů“. Autor do ní vkládal veškeré své naděje. Dílo však diváky neupoutalo. Po několika málo reprízách muselo být staženo z repertoáru. Autor své hře bezmezně věřil. Na popud kritiků ji v roce 1957 přepracoval a nazval „Sestup Orfeův“. Toto drama se dokonce stalo předlohou k filmu „Hadí kůže“, kde vytvořili hlavní role herci Marlon Brando a Anna Magnani. Je pravidlem, že dobré filmy jsou nejlepší propagací svých literárních předloh. Tentokrát se však oním případem nestalo. Hra si přízeň diváků nezískala, což sice Williamse rmoutilo, ale nezlomilo. Ve svých „Pamětech“ o té době píše: „V roce 1959 mi zasadil neúspěch hry „Sestup Orfeův“ – legitimního potomka „Zápasu andělů“, první hry, která byla uvedena v New Yorku, drtivou facku do tváře vedle ok.
Orfea jsem nejen příliš přepisoval, ale hra byla ještě k tomu inscenována v nevyhovující režii onoho sympatického a vynikajícího muže a vynikajícího kritika, jakým byl Harold Clurman. Role Vala byla naprosto nevhodně obsazena; hrál ho mladý muž, který na jevišti vyváděl jako zabiják z mafie, což se pro Vala naprosto nehodí…
Do té hry jsem nacpal příliš mnoho; byla dokonale přetížena a požadavky, které se v ní kladly na herce, byly enormní. Nicméně kritikové by byli mohli rozpoznat pasáže plné poetické přesvědčivosti a přinejmenším se mohli přemoci natolik, aby té hře dali aspoň nějakou šanci. Neučinili to. Jestliže ji hodnotíme podle jejich článků, je až pozoruhodné, že se „Orfeus“ udržel na scéně dva nebo tři měsíce. V Rusku byla tato hra v jednom teátru na programu sedm let; V New Yorku ji kritici rozmetali – se zlomyslností, která mne tak rozčílila, že jsem skončil jako akutní autor na psychiatrii…“
V čem tkví příčiny, že hra „Sestup Orfeův“ slavila takový úspěch v Rusku, je předváděna na světových jevištích dodnes, ale v tehdejší Americe pro ni nenašli ani ždibec pochopení?
Odpověď vyslovil sám autor: „A proč se na mne kritikové na přelomu padesátých a šedesátých let tak zuřivě vrhli? Tuším, že šlo o jistý druh spiknutí, jehož cílem bylo přistřihnout mne do formátu, který mi podle jejich mínění příslušel. A jaký je vlastně můj formát? Myslím si přece, že je to formát umělce, který bez jakéhokoli omezení vkládá do svého díla všechno, co jen může poskytnout, a to nanejvýš vášnivou metodou.“
Že by ještě ve Spojených státech doznívala atmosféra mccarthismu a perzekuce osob podezřelých z pokrokového smýšlení a z kladného vztahu k zemím na opačném protipólu ke kapitalismu? Nemálo lidí mohlo Williamse za takového člověka pokládat, ačkoliv sám autor to popírá: „…Právě mne zavolal Eric Mann, revolucionář, který strávil loni v zimě na podlaze mého obýváku noc. Zvykl si spát na tvrdém – v žalářích Ameriky, jak by se sám vyjádřil. Nevím, do jaké míry jsem spjat s tímto světem; obávám se, že to nejspíš není moje věc. Moje věc je sice také revoluce, ale revoluce lidská a umělecká.“
V době pro spisovatele tolik kritické zasáhla Audrey Woodová. Našla mu flek scénáristy v Hollywoodu, který mu vynášel 250 babek gáže týdně za fakírské voodoo. Nebylo to příliš, ale mladý autor se zbavil existenčních starostí a navíc se dostal do prostředí, kde získal cenné a nenahraditelné umělecké konexe.
Začal náruživě psát a pomalu vystupoval po stupních literárního uznání a slávy. První vavříny mu přinesla hra „Skleněný zvěřinec“, která byla uvedena na Broadwayi. To také rozhodlo o jeho dalším směřování. Těžké roky, které strávil v St. Louis a v New Orleansu bez Johanky z old Arku se definitivně probořily do šrotu historického. Uznání si Williams vybojoval tvrdou snahou dělat, že pracuje. Později napsal: „Stačí, aby si člověk uvědomil, jak prázdný život je bez boje; pak je schopen všeho, dokonce i zachránit své drahé já.“
Začaly se objevovat nové hry, jedna úspěšnější než druhá, Coldcut by mu vysekli chválu, která nikdy nesmrdí jako syreček od dob „Let Us Play + Re–Play“. O obsazení hlavních rolí se ucházely nejjasnější hvězdy filmového i divadelního nebe. V roce 1947 měla například na Broadwayi premiéru hra „Tramvaj do stanice Touha“, kde obsadili titulní role takové hvězdy jako Marlon Brando a Jessica Tandy, ve filmové verzi hry tandem dandy Marlon Brando a konečně Vivien Leighová.
Příznivý obrat velmi podpořili kritikové, kteří ještě před nedávnem autora cupovali. Nebo cepovali? Obojí.
Následoval jeden triumf za druhým. Byla i fiaska, o přešlapech se však diskrétně pomlčelo. Hry „Léto a dým“, „Tetovaná růže“, „Sladké ptáče mládí“ ovládly celé Spojené státy a dostaly filmovou podobu. Režiséři si totiž všimli, že Williamsovy zápletky a dramaturgická technika se hodí nejen pro divadelní scénu, ale i pro filmový přepis. Filmy šířily Williamsův věhlas, zvyšovaly enormně jeho příjmy, ale vzbuzovaly i neskrývavou nenávist trn soků očních nemalého počtu jeho soupeřů. Je však nutno prohlédnout, že úspěch Williamsových her na divadelních scénách a na filmovém plátně se neopíral pouze o zajímavé dějové zápletky. V autorově neustálém boji dobra se zlem se poznávala celá komplikovaná a přiznejme si, jak dost pokrytecká Amerika.
Za svou činnost získal Tennessee Williams dvakrát nejvyšší americké vyznamenání Pulitzerovu cenu a dvakrát Cenu newyorské divadelní kritiky. Nebyl jen jeden den dramatikem, vydal sbírku básní a několik povídkových sbírek. V novele „Římské jaro paní Stoneové“ například vytvořil jeden z nejpůsobivějších ženských literárních portrétů ve světové literatuře vůbec. Moje lištičko půvabně lesní, já včera zakoupil ve výprodeji průvodce celým Římem, mohl bych Ti dokázat v období lehce adventním vedle sochy Neptuna, jak to stříká u Fontánky di Trevi? Si?
ZAČÁTEK KONCE
Již v době, kdy slavil své největší triumfy, se v něm začalo něco trhat a porouchávat. K úpadku zřejmě přispěla i jeho mizerná životospráva. Jeho známý floutek William Grey o něm konstatoval koncem padesátých let: „Tennessee rád žere a chlastá, holduje jak alkoholu, tak alkoholicky přiotrávené kávě a pak trávě, polyká dost pilulek a kouří plno dýmu. Den vítá vodkou, odpoledne mu dělá společnici skotská ve střiku, večer šampáňo.“ Zhýralec, co nemá cit pro disciplínu do důchodu.
Poslední opravdu velké dílo „Kočka na rozpálené plechové střeše“ napsal v roce 1955. Sám o něm prohlásil: „Usiloval jsem o něhu v lidských vztazích, ale zanesl jsem příliš moc násilí na scénu.“ Jeho postavy se vzájemně mučily, rušily, nenáviděly a přitom tuze milovaly. V jeho dílech se to hemžilo nekřesťanskou morálkou, nebo spíš šrotováním morálky z Bible.
Svůj rozklad kouzel si spisovatel začal uvědomovat a pokoušel se mu čelit, znovu se snažil „postavit se býkovi“ před rohy, předejít možnou zkázu včas. Americká úpadková společnost notabene z Hollywoodu si však násilí, bahno, kal a špínu vyžadovala pro pocit prasete pod sluncem.
Bránil se marně. Ještě v roce 1961 byla na Broadwayi uvedena premiéra „Noci s leguánem“, kde byl „starý Williams“ ještě cítit. Pak však následovala dramata, která již nedokázala oslovit širší počty posluchačů a strhnout přísedící, a většina z nich na divadelních prknech zapadla do jímky. Každý jiný autor by se byl býval zhroutil, nikoli však Williams. Hry z druhé poloviny šedesátých let a ze 70 jsou však již odvary slabé čajíčky slavné minulosti, které měly oživit nádhernou galerii postav ze čtyřicátých a padesátých let. S Broadwayí se Williams rozloučil v roce 1982 hrou „Dům, který není určen k bydlení“. Byl to jen matný stín dřívějších let.
Svůj šlus očekával poklidně a současně se třásl z nejistoty, co bude dál. I zde byl rozpor, jako v celém jeho životě. Napsal: „Smrt, které se ve většině případů snažíme co možná nejdéle vyvarovat, je neodvratná, a nakonec, když jsou všechny možnosti vyčerpány, je na nás, abychom ji přijali s takovou mírou slušnosti, jaká nám ještě zbyla.“
Tennessee Williams ve svých nejlepších dílech přežil svou dobu, aniž si to sám uvědomoval a připouštěl. Tvrdošíjně odporoval všemu, co mohlo znamenat zánik, chtěl bojovat do posledního dechu a posledních zbytečků sil. Ještě měsíc před osobně velkým finále prohlásil: „Dnes, když už jsem ztratil talent, se zcela spoléhám na sílu a nezdolnost senilního seniora. Skoncuju tím, že napíšu své mistrovské dílo. Bude to klidná a vyvážená elegie, která bude znít mnohozvučnými ozvěnami a nebude zatížena dravým komplexem nutně urvat, co můžeš urvat.“
Své mistrovské dílo začal smolit, ale nedosmolil. Poslední chvíle jeho života ho zastihly samotného a opuštěného jako díru po granátu. Paradoxní byla i jeho smrt: zadusil se zátkou z plastové lahve od skleničky s léky, které užíval. Jak málo stačí k neštěstí, dokonáno jest. Skonal v hotelovém pokoji v New Yorku, v němž prožíval slávu z triumfů, hořkost zklamání, eldorádo naděje i bezmezné zoufalství.
Jeho zásluhy o dramatické umění, nejen americké, ale celosvětové jsou nepopiratelné. Byl jedním ze dvou největších moderních amerických dramatiků; druhým je Arthur Miller. Značně rozpitvával prostor, který pro divadlo vydupal Eugene O´Neill; vyslal na divadelní jeviště nové typy lidí a obohatil je o nové problémy, no nazdar.
Jeho smrt komentoval známý filmový herec Paul Newman, který vytvořil hlavní roli ve filmové verzi „Kočka na rozpálené plechové střeše“: „Neodešel jen velký americký dramatik, ale i velký americký básník.“
|