Kdosi v černém kradl z kostelních věží

peříčka z odžitých hnízd,

zatímco města

protkaná doteky pouličních lamp

šla spát,

já zas slyším smích Markétčin,

takže sen se mi zdá,

takový život dal jsi mi básníku,

ještěže smím si být nepodobná,

zlodějkou svých rozepsaných knih,

až zakotví poslední výletní lodě,

tma rozdělí přístavní kavárny

na vaše a mé,

mezi pohledy tanečnic

nechá uvězněné,

nejtišší ticho jaké lze snést,

třeba výměnou za důvěru

napíšu vyznání na téma fantazie,

ale nejsem tu od toho, abych foukala za vás

do sněhových peříček slepených v dlaních,

tuším je odevšad kolem,

jako trosečník za každým kopcem tušící moře

přes všechnu tu vodu kolem dokola věří,

i já věřím na šťastná rozuzlení,

náhodným tvářím nehledám jména,

včerejšky učím se zapomínat,

proto zítřejší ráno, až splyne s dočasností,

znovu ztratím svá prožitá podobenství,

budu milovat víc než kdy jindy,

závrať je pocit,

ztráta soudnosti shrnutí bytí

a peříčka …..

…. ať si každý svůj příběh dopíše sám.