OPERNÍ DOUŠKA
Protkán strojem času,
se sebežerů knihovnu,
chodíval sám se sebou každý večer
na dvě na tři,
díval se do očí Darmobohu
a v básních hledal spásu.
Četl, miloval a jedl, ale poskrovnu,
znovu a znovu překvapen
z devíti bran ženy
a z pláten mistrů
a také sám ze sebe. Pokoušel se opatrně
vstoupit do jejich prostoru, pootevřít vrátka,
ale cítil, že cesta je jaksi více nekonečná, než tak,
jak v historii psána.
Obracel se k Tóře, hospodě a k Bohu
tuše, že tempera a kvaš budou
stejně jednou pozřeny jak odpustky.
Pouštěl si žilou hodokvas, kakofonii barev,
dýchal pivo a maloval operu.
Naposledy, na Fibichově Pádu Arkunu
se potěšil, - o přestávce našel v loubí u hlavního vstupu do zlaté kapličky
znak zednářů
a pak také zděsil, - nad oponou „Národ sobě“
v reliéfu podobiznu indiána.
Všechno je jinak, Rudý bratr s pérem…
A hlavně,
ono příslovečné „Dílo“ se jaksi neplní,
olůvko se kymácí a kružidlo je v PC jen,
a tak se může stát, že ranní modlitba
bude časem ve jménu, dejme tomu,
ctihodného a svatého Dařbujána…
Snad jen špatný sen
|
