|
5 LET OBÍHAL ZDRAVOTNÍ LÉKAŘSKOU PÉČI, ZATÍMCO JEHO NÁDOR BUJEL…
(LENKA PETRÁŠOVÁ, REPORTÉRKA NA STOPĚ VE SLUŽBÁCH MF DNES)
Když změna, pak tedy pořádná, ne? Říká a zatřese hlavou, na níž poprvé v životě nemá dlouhé máničkovské háro, ale slušivý krátký sestřih. Je k nepoznání: nejmladší český disident STANISLAV PENC, jinak také čerstvý majitel zrádného bacilu a onkologický pacient.
Má čtyřcentimetrový nádor na mozku. A ta věc se nedá odoperovat, ozařovat ani jinak vyléčit.
Astrocytom, jak se nádor jmenuje, sice nepatří mezi zhoubné druhy, což však vůbec neznamená, že jej dřív nebo později neusmrtí.
Penc se teprve za dva měsíce dozví, jestli se nádor pořád zvětšuje. Což v překladu znamená: zjistí, jak rychle mu začne utlačovat okolní nervová ústrojí v hlavě a měnit jeho řeč, myšlení či pohyby k nepoznání.
„Je věk 44 let dostatečný na životní rekapitulaci?“, vznesl o Vánocích otázku na svém Facebooku. Bylo to jen pár dní poté, co se o své nemoci dozvěděl.
A bohužel právě jeho příběh a jeho cesta k diagnóze ukazuje tu nejhorší slabinu českého zdravotnictví v péči o onkologicky nemocné: přístup k pacientům.
„Běhal jsem po doktorech pět let. Potíže? Vlastně neurčité. Jen jsem byl pořád hrozně unavený. Bylo mi to divné, žiju celou dobu v přírodě, práce tady mě vždycky spíš nabíjela, tak jsem chtěl vědět, co mi je,“ vypráví.
Vyšetřili mu kdeco: od prostaty přes břicho, srdce… „Viděl jsem, že mě mají za simulanta, a rozčiloval jsem se: Jaký já jsem simulant? Nejsem nikde zaměstnán, nepobírám peníze od státu, čili já nepotřebuju razítko do neschopenky, tak proč bych simuloval? Já potřebuju jenom jednoduše vědět, co mi je a proč jsem tak unavený!“
Když se mu na podzim začala měnit osobnost a rozešla se s ním po deseti letech vztahu přítelkyně, řekl si, že to u lékařů zkusí ještě jednou. „Abych věděl, jestli jsem opravdu ztřeštěný cvok,“ vysvětluje. Jediné, co mu těch pět let totiž nikdo nevyšetřil, byla hlava.
A tak se přišlo na ohromně rozvinutý nádor na mozku. Ostatně okolnosti, jak se o tom, co má v hlavě, dozvěděl, jsou taky pro české zdravotnictví dost vypovídající.
„To bylo taky zajímavé. Když mě doktoři posílali na vyšetření, řekli mi: Jestli tam něco najdou, tak vám to hned řeknou. A tak jsem tam potom dvě a půl hodiny vyčkával, abych se dozvěděl, jestli něco našli, nebo ne. Místo odpovědi mě pak jen odbyli, že oni mi teda rozhodně nic neřeknou, že musím zpátky a řekne mi to jiný zodpovědný lékař,“ vzpomíná Stanislav Penc.
Detail? Možná, ale podstatný.
Sami onkologové přiznávají, že sdělovat pacientovi diagnózu „máte nádor“ je nikdo neučí. Je to tudíž úkol, který si lékaři mezi sebou mnohdy přehazují. A tak první slova, která pacient o své diagnóze slyší, bývají často tak hrůzostrašná, že je nikdy nezapomene.
„Speciálně v Česku je to stále ještě velký problém. Nežijeme v Americe, kde k vám ošetřující lékař přijde s thymolinovým úsměvem, potřese vám pravicí a stejnou dikcí, s níž by vás zval na drink, vám oznámí novinu: Máte rakovinu a budete tu ještě tři měsíce. Pacient mu odpoví: Thank you, doc, a jde za svým právníkem vyřídit veškeré náležitosti převodu své továrny na prvorozeného syna,“ vypráví lékař Petr Arenberger.
Podle něj byla populace zdejších lékařů mnoho let vedena k tomu, aby pacientům sdělovala milosrdné lži, a pacienti je zase rádi přijímali. Často tak až do smrti nevěděli, že umírají. A neměli ani čas rozloučit se zaživa s blízkými.
„Dnes jsme ve sdělování pravdy o závažném zdravotním stavu mnohem otevřenější, ale zachovali jsme si korektnost. Sdělit šetrně i špatnou diagnózu, nesrazit tím nemocného na kolena, neposlat ho rovnou na zábradlí Nuselského mostu, ale naopak ho motivovat ke spolupráci při léčbě, je proto velmi těžké,“ vysvětluje začarovaný kruh siločar a trochu tím lékaře omlouvá Arenberger, který se sám musel naučit říkat pacientům: „Máte tam jasnou rakovinu kůže.“
SLOVA HORŠÍ NEŽ BOLEST
„Jsou to slova, co ze své nemoci nikdy nezapomenu. Na bolest a ztrátu vlasů jsem zapomněla. I na následnou reoperaci a zvykání si na nové umělé prso. Ale na lékařku, která mi jako první sdělila krutou pravdu, si budu pamatovat vždycky,“ říká Jana Rathouská, která prodělala na vlastní kůži rakovinu.
„Z ordinace jsem tehdy utíkala s pláčem a málem jsem vběhla venku pod tramvaj, protože věhlasná paní doktorka mi o tom, že mám nádor prsu, řekla: Bože, tak máte nádor, to má dneska každá druhá, tak se trochu seberte, tady si vezměte papíry a já vám řeknu, kam máte jít…“ vzpomíná teprve čtyři roky starou událost.
Do ordinace dotyčné už nikdy nevkročila, pro papíry poslala manžela a přešla i do jiné nemocnice, jen aby tou chodbou už nemusela projít. „Zvláštní bylo, že nová lékařka v jiné nemocnici si jen povzdechla: Nojo, nejste jediná, kdo sem k nám odtamtud utekl,“ přiznává barvu pacientka.
Ale zpět ke Stanislavu Pencovi.
Dnes už je v péči těch nejlepších lékařů, a jak se bude jeho vážná choroba vyvíjet, se teprve ukáže.
Není jediný, kdo dokáže na své nové situaci najít i nějaká pozitiva. „Když jsem publikoval, že se stahuju z veřejného dění kvůli nádoru na mozku, přijel za mnou i Karel Schwarzenberg a z hospice ke mně rovnou poslali „převozníka“. Shodou okolností kamaráda. Vystoupil z auta s vážným ksichtem, kráčel ke mně rozvážným krokem, a když viděl, že ještě neumírám, teprve se začal chovat normálně,“ směje se Penc. Díky tomu, že se o děsivou diagnózu podělil veřejně, za ním přijelo hodně kamarádů, které třeba šestnáct let neviděl.
Jeho příběh nicméně odhaluje i další zákeřnou věc, s níž onkologičtí pacienti musí bojovat. Přesněji: oni nebojují, ale většinou podléhají – klamnému byznysu s nadějí.
„Tak, tady to je,“ odsouvá Penc kávu a klade na stůl všechny ty „poklady“ jeden vedle druhého – šamanská bylina, která vypadá jako bobkový list, ale jinak voní a chutná jako čaj. Prášek, který nevoní nijak, ale jedna malá krabička stojí pětistovku. A další a další věci, jejichž exotické názvy se nedají udržet v paměti. Většinu z toho Penc dostal. Mají to být zázračné preparáty, které pomohou v boji s nádorem a uleví na psychice těžce zkoušeného člověka.
„Neodsuzuju to. Vyzkouším. Ale je mi líto lidí, kteří platí tisíce za naději, že se z toho vydrápou, a na druhé straně mají byznysmena, který se jen snaží vydělat, nebo fanatika, který se sám něčím podobným vyléčil a nyní o své – pochopitelně jediné – pravdě přesvědčuje ostatní. S pár takovými lidmi jsem se už potkal a pohádal. Vždyť mohou ublížit lidem v nejzranitelnější fázi života,“ kroutí hlavou stále duchaplnější úkaz Penc.
Sám si všechno, co mu kdo doporučí, dost pečlivě prověří. I proto ho pobavila „vědma“, která mu za šest stovek chtěla diagnostikovat asi šestnáct chorob, jen na tu hlavní nepřišla a doporučila mu přístroj za čtrnáct tisíc. „Lidé ve stejné situaci jako já bohužel často prodají, co se dá, a platí tisíce za jakoukoliv naději,“ říká posmutněle.
Má pravdu.
Tento příběh je starý rovněž čtyři roky a možná jen shodou okolností se týká stejné nemocnice, kde se původně měla s nádorem prsu léčit Jana Rathouská.
„Žena mi umírala na rakovinu prsu, bohužel jí bylo teprve čtyřicet, takže nádor byl agresivní a nebylo pomoci,“ vzpomíná taxikář Jiří Porsche. „A najednou nám večer domů na pevnou linku volá nějaká firma ze Zlína a nabízí nám zázračné houbičky. Prý to zaručeně ženě zabere. Cena? Šedesát tisíc. Křičel jsem jako blázen, dokud se nepřiznali, že telefonní číslo mají od personálu nemocnice,“ říká taxikář.
Jeho žena za dva týdny prohrála boj s rakovinou, ale hořká pachuť z toho, že i někdo ze zdravotníků vydělává na bezmoci nemocných, zůstala dodnes.
PŘIŠEL ČAS ZASTAVIT SE
Stanislav Penc se příběhu vůbec nediví. Mimochodem: právě v sobotu oslavil pětačtyřicítku na krku. Přesněji – neoslavil nijak bujaře, protože právě když mu bylo osmnáct, fízlové jej coby nepřítele tehdejšího režimu poprvé do krve zmlátili, a tehdy se zařekl, že narozeniny prostě oslavovat nebude.
Letos přesto jednu výjimku udělá: chystá se při této příležitosti zahodit telefon a definitivně se odpojit do internetu, aby se mohl po letech, kdy se pral za cizí problémy, poprvé věnovat vlastnímu zdraví. A taky svým dvěma synům a zvířatům na statku v Milkovicích – kozám a starým dožívajícím oslům po kamarádovi.
Nicméně je vidět, že odpověď na svou vánoční řečnickou otázku z Facebooku – zda je ve věku, kdy by měl rekapitulovat svůj život – už zná.
Jen málokdo s takovou diagnózou by zřejmě dokázal během pouhých dvou měsíců tak radikálně změnit životní návyky i cíle. Shodit pačesy coby celoživotní symbol boje za lepší svět kolem, vyhodit kostkované košile a komplet proměnit šatník. A hlavně: seřadit si životně důležité priority, upravit životosprávu, uvědomit si, co všechno je ještě nutné stihnout a co ještě stihnout sám chce. „Přišel čas zastavit se,“ napsal přátelům do emailu.
„Ničeho nelituju. Můj život byl prožitý naplno a nemusím se za něj ani trošku stydět,“ dodává k tomu dnes. Smířeně, odevzdaně i s novou nadějí, že přeci jen bude žít.
AKHENATON: „JE NE SUIS PAS A PLAINDRE“ (NA NIC SI NESTĚŽUJI) notabene 10/95
Byl deštivý den, kdy nikdo neměl na spěch,
venku ani noha, ani blbá pantomima s hlavou v okně
a já jsem byl velmi zaneprázdněn myšlenkami na „náš koncert“
na místo, na zvuk, na podmínky, na atmosféru
která panovala... ale chviličku před začátkem
ke mně přistoupila nějaká žena a řekla mi:
„tohle dítě umírá
a jeho velký sen je setkání s Vámi“
Jel v sanitce 400 km, aby nás viděl
aby si poslechnul náš repertoár...
když k nám Steve přijel, jeho obličej byl tak bledý,
byl zrcadlo nemoci, prostoupený bolestí...
Koncert skončil, on byl tak spokojený,
že jeho oči zářily všemi barvami jara.
Pak jsem mu slíbil, že to příští rok zopakujeme
abych zabránil beznaději, aby ho neporazila...
Musel jsem odjet asi na tři týdny
a když jsem se vrátil, Pascal byl úplně jiný...
Řekl mi, víš, nejkrásnější srdce dotlouklo,
23. srpna večer Steve zhasnul
nemohl jsem ti nic říct, neměj mi to za zlé, kámo,
ale po 21 dnech se pro tebe zrodila tahle slova
Já, který jsem si stěžoval na dovolenou,
na tohle, na tamto, na peníze vydělávané ve Francii,
na Chilla, že ztratil 200 míčů v Roissy
a Steve ztratil život, když mu bylo 17 a půl
Od toho dne nechávám svůj rozmar venku za dveřmi
a slíbil jsem si, že přestanu myslet na svůj osud
všechno co jsem kdy řekl, jsem nemusel nikdy říkat
lituji toho, neboť můj život do té doby nebyl zdaleka ten nejhorší
Byly večery, kdy jsem byl tak hrozně nešťastný
že jsem naslouchal svým vrtochům...
Steve, jsem si jistý, že z místa kde jsi, mě můžeš vidět
a tyhle slova jsou navždy na tvou památku...
Nelituji ničeho, nelituji ničeho
Přišel k nám s nataženou rukou, ke mně
Myslel jsem, že chce nějakou almužnu
Na tuhle noc v Marrakechi jen tak nezapomenu
on chtěl jenom jednoho šneka
Vidíš posun našich snů, které jsme tam konečně dostali?
Štěstí pro něj, pro mě to neznamená nic
to jsou samozřejmé věci
byla půlnoc a on byl úplně sám, byly mu 4 roky
Rozmotal jsem uzel v lidských útrobách
ale on byl tak plný radosti, vlasy mu vlály
obrazy klidu se zatím vrátily do mého srdce
jako bych nechtěl nic zapomenout
Jako tohle dítě, které pláče
dostalo výprask od táty, který je dost rozzuřený
Řemenem v ruce, tahá ho za vlasy
protože prckovi se příčí jít nastražit past s ostatními
Znovu jsem viděl tu ubohost,
smrt plave na plechových městech zrůdných a počmáraných barabizen
Slova, která jsem dal jedné květině
a která hlídal tenhle capart, hodina pro jeho srdce
Byl jsem uličník, dělával jsem hlouposti
a nesnášel jsem všechny dny, co nezapadly do mého plánu
vypečené hry, další chyba v mém pohádkovém zámku
a v podrážkách mých Kickers (kopaček) a tkaničkách mých Tobaccos
Měl jsem krizi, když všichni moji kamarádi odešli
důvěra mé matky mi nemůže dát všechno
dneska na to znovu myslím a trochu se to zlepšuje
ve srovnání s takovými dětmi, my jsme narozeni v bavlnce
Nemohu nic změnit, nemohu pro to nic udělat
dny, kdy jsem na to kašlal, budu muset prostě zamlčet
Nelituji ničeho, nelituji ničeho
Během let 1939–1945 zahynulo 360 tisíc obyvatel bývalého Československa, spousta z nich v koncentračních táborech. I v pochmurné době se ovšem chodilo do práce, do biografu na prvotřídní filmy, za fotbalem na stadiony Sparta a Slavia. Konaly se veselky, hrály si děti. Žilo se.
„Já tou dobou zažil první lásku, první rozhledy po světě,“ vybaví si 88 letý staroch Olbram Zoubek z Litomyšle (města rodáků Bedřicha Smetany i Jiráska Aloise), jeden z nejuctívanějších ikon českého sochařství současnosti. „Samozřejmě jsem během té doby poznal i hlad, krutý strach. Ale hlavně jsem byl mladý. A to vám leccos přehluší, i ošklivé zážitky. Takže pro mě to bylo vlastně… krásné.“
*
CO SI Z PROTEKTORÁTU VYBAVÍTE?
Třeba hned začátek. 15. března 1939. Byla hrozná zima a Němci přijeli v otevřených bojových autokarech, zírali jsme na ně před naším žižkovským barákem. Seděli v těch auťácích, chumelilo na ně. Maminka, vlastenka a sokolka, na Němce zblízka povykovala: „Jděte domů!“ Měli kvéry v ruce, ale jen čuměli, nereagovali. Přestože slovům nerozuměli, museli tu nenávist cítit.
S ČÍM SI SPOJUJETE DALŠÍ HISTORICKÉ OKAMŽIKY, TŘEBA ATENTÁT NA HEYDRICHA?
S momentem, kdy četníci chodili po domech a ukazovali fotografie kol parašutistů. Všichni museli podepsat, jestli je znají, nebo ne. Myslel jsem tehdy na ty, kteří o atentátu něco věděli. Tušili jsme, že je čeká smrt.
JAK BYLO ČLOVĚKU, KDYŽ SE POPRVÉ DOZVĚDĚL O VYPÁLENÍ OBCE LIDICE?
Byla to čirá hrůza. Pro všechny. Požár z hořících Lidic byl viděn až na západním cípu Prahy.
JAK SE VŮBEC ŽILO ČECHŮM V PROTEKTORÁTU? MĚNILO SE TO NĚJAK BĚHEM LET?
Režim postupně přitvrzoval. Vždyť i Sokol zavřeli až v roce 1941. Nedostatek potravin se stupňoval. Přibývalo poprav. Koncem války bylo zřejmé, že Němci prohrají, a tak se pozvolna rodila naděje.
JAK SE V TÉ DOBĚ ŽILO VÁM?
Téměř celou válku jsem chodil do reálky na Žižkově, až ke konci jsem byl místo oktávy totálně nasazený. Tehdy to pro mě bylo vlastně docela přínosné: žádné zkoušky, žádné kompozice, i peníze jsem si nějaké vydělal, přestože jich bylo poskrovnu. Měl jsem štěstí, jelikož jsem se dostal do velmi příjemného podniku Wegena na Letné. Příjemného třeba tím, že to byla manufaktura na dámské prádlo.
OPRAVDU ŠTĚSTÍ!
Byl to původně židovský podnik, který s příchodem nacistů převzal trojhendr čili německý správce zabaveného majetku. Vedle prádla se tam vyráběly i plynové masky, tlumoky nebo křidýlka k letadlům. Bylo tam zaměstnáno asi 500 lidí, z toho 490 žen.
PRO MLADÍKA PARADISIAKUM.
Kdybych byl chtěl hřešit, tak by to bylo velmi snadné. Jenže já byl zrovna zamilovaný, měl jsem oči jen pro jistou Hedviku. Spolupracovnice byly všech věků, všech morálek. Učnice. Nebo německé paničky od vojáků, kteří buď už padli, nebo bojovali dlouhou dobu kdesi daleko na frontě. Tyhle ženské už podle vývoje války věděly, že to s nimi nedopadne dobře, takže morálka tam byla irre, šílená.
JAKOU PRÁCI JSTE MĚL NA STAROST?
Vyrábělo se prádlo dvojího druhu. Jednak běžné, určené pro vybombardované Němce. Sám jsem bedny s prádlem balil a psal na ně adresy, hodně chodilo do Berlína, do Lodže. V jiné dílně jsem ale měl na starost luxusní prádlo ze starých židovských látek, snad damašku, brokátu, co já už dneska vím… To pak dostávaly paničky od německých důstojníků. Taky jsem jezdil jako závozník s autem. Šoférova dcera pracovala v prodejně Wegeny Na Příkopech jako žena za pultem, otce tam občas vodila dívat se do kabinek, když si dámy zkoušely spodní prádlo. Jednou tam vzala i mě. To bylo krásné.
CO DALŠÍHO MOHL MLADÝ ČLOVĚK ZAŽÍT V PROTEKTORÁTU?
I za protektorátu na Petříně každé jaro rozkvetly šeříky. I tehdy jsem randil. Přestože leccos bylo samozřejmě jinak. Lidem třeba chyběly tancovačky. Mně moc ne, moc mi to nešlo. Tancování bylo povoleno jedině v tanečních, kam jsem tenkrát docházel bohužel bez své dívky. Musel jsem vzít zavděk vzdálenou příbuznou, mimochodem pravnučkou Boženy Němcové. Byla sice sofistikovaná, leč jináč ani hezká, ani šikovná tanečnice. Kromě tanečních jsme se bavili tím, že jsme na reálce pěstovali študácké ochotnické divadlo. Měl jsem i slušné role, třeba Velkého mága ve stejnojmenné hře od Dyka. Taky jsem chodil do Sokola. Dokud ho nezrušili.
TÍM JSME U TĚCH MÉNĚ PŘÍJEMNÝCH VZPOMÍNEK. JE JICH VÍC?
Jistě, například nálety. Jakmile byl poplach, museli jsme spěchat do sklepů. Lidi se kolikrát ulejvali, nechtělo se jim kvůli tomu vstávat z postele. Byl jsem ve Wegeně v protipožární hlídce, ostatně jako všichni mužové – dva študenti a pár starých páprdů. Místo do krytů jsme chodili na střechy. Lehli jsme si a koukali na ty obláčky, jak flaky nedokážou dostřelit až k americkým bombardérům. Jenže jednou z těch letadel začalo cosi podezřele padat. A my z Letné viděli nad Vinohrady a nad Emauzy divná oblaka. Tentokrát to shodili…
JAK ČASTO JSTE TEHDY CÍTIL ZÁVRATĚ A STRACH?
Sem tam. Vyvěšovaly se červené vyhlášky, na kterých se psalo, kolik rodin bylo popravených. Z toho bylo člověku bídně. Ale přiznám se, že jsem se to nějak snažil vytěsňovat. Mládí a zamilování tohle dokáže, to je pud sebezáchovy. Přitom na dva roky byl vězněný třeba i pan Herold, náčelník žižkovského Sokola, který bydlel v baráku hned nad námi. Sice se vrátil, ale byl celý hubený a špatný. Nebo jiný pán, tak trochu ochmelka z pátého patra: V hospodě jednou něco blbě nakecal, a tak ho Němci bez pardonu popravili… Asi jsem i těch hrůzách ani nechtěl moc vědět. Dodneška si vyčítám, že jsem nechtěl moc vědět ani o Židech. Že jsou deportovaní, vyhlazovaní.
O TOM SE MEZI LIDMI NIC NEŘÍKALO?
Nějak se o těch hrůzách nemluvilo. Bydleli jsme na Žižkově, přímo u dnešní paty vysílače. Před sedmdesáti lety stál na jeho místě židovský hřbitov. A protože Židé měli zakázáno chodit do parků, vydávali se na procházku tam, na hřbitov. Mezi hroby kráčely maminky táhnoucí kočárky, na kabátu žluté povinné hvězdy. Postupně jich tam chodilo méně a méně. Přiznám se – mně to prostě nepřišlo. Že existují tábory? Měl jsem za to, že jsou soustřeďovací, ne vyhlazovací. Já si něco takového tenkrát zkrátka nepřipouštěl. A myslím, že rodiče taky ne.
KDY JSTE ZA VÁLKY POCÍTILI NEJVĚTŠÍ NEDOSTATEK SUROVIN A SORTIMENTU?
Těsně před koncem. Když už bylo jasné, že se blíží konec, tak se vyjídaly zásoby. Pamatuju si, že jsme doma měli schovaná kila cukru. Jinak to ale vážně bývalo zlé. Vůbec nebyl chleba. Měsíc jsme měli ráno k snídani jen brambory. Býval jsem zvyklý na rohlíky a bílé kafe, to najednou nebylo. Nanejvýš brambory a melta. Pořád si vybavuju tu šílenou chuť, jakou jsem měl na vepřovou se špenátem a bramborovým knedlíkem. To už jsem dělal do sochařiny, když jsem jednomu drogistovi z Moravy vyřezal kohouta. Poslal mi za to osm kil krupice. Němci na to nesměli přijít, to by byl velikánský průšvih, tak mi ji zabalil do bedny od mýdla. Půl roku jsme pak kvůli tomu měli od maminky knedlíky s mejdlovou vůní.
MOHL SI ČLOVĚK ČASTO VYPOMOCI POTRAVINAMI Z VENKOVA?
Měli jsme na venkově strýčka, řídícího učitele na Mělnicku. Byl to nimrod. S bráchou jsme za ním jezdili a teta nás vždycky napakovala něčím k snědku. Vozili jsme to v ruksaku na kole. To víte, že byly na silnici kontroly. Jeli jsme se strachem. Lidem na venkově se tehdy žilo líp, tetička se strejdou bídu neprožívali. On jako nimrod dost lovil, často nás zásoboval bažanty. Ještě teď mám vlastně válku spojenou s bažanty…
NOUZE NEBYLA JEN O JÍDLO, DÁVALY SE I ŠATENKY NA OBLEČENÍ.
Já ale nikdy nebyl módeman, to vadilo spíš ženským. My jsme pořád něco přešívali, opravovali kalhoty. Ve škole se doporučovalo, aby se chodilo naboso, prý se tak budou šetřit boty. Tak jsme s pár kluky druhý den opravdu vyrazili na vyučování bosky, ale byla to spíš taková provokace.
POSLOUCHALO SE U VÁS ROZHLASOVÉ VYSÍLÁNÍ Z LONDÝNA?
Jistě. Jak už jsem říkal – maminka byla nadšená sokolka. Němci to rušili, z rádia se ozývalo praskání. Prskání. Tatínek proto pouštěl v koupelně vodu na prázdno, aby to prskání nebylo slyšet na celý kvartýr. Za to hrozily ukrutné tresty.
VYBAVÍTE SI Z PROTEKTORÁTU SPÍŠ NĚJAKÉHO HRDINU, NEBO SLABOCHA?
Hrdinou byl náš třídní profesor. Když nás ve škole nabádali, abychom zdravili hajlováním, tak povídal: „Kdyby bylo nejhůř, možná tu ruku zvednu. Snad k tomu ale nedojde.“ Mluvil s námi úplně otevřeně. Ve třídě měl přitom mimo jiné i dva kluky, kteří spolužákovi zkonzumovali svačinu, a tenhle profesor jim udělal strašnou scénu, při každé jeho hodině museli stát v koutě. Za to ho nenáviděli. Věděl to, stejně ale mluvil otevřeně i před nimi. Přitom ho klidně mohli udat. Jen tak. Z blbosti. Naštěstí se v pohodě dožil konce války.
VY TAKY. JE PRAVDA, ŽE JSTE SE OSOBNĚ ZÚČASTNIL KVĚTNOVÉHO POVSTÁNÍ?
Jakmile začali volat na pomoc z rozhlasu, tak jsme tam s bráchou naklusali. Neozbrojení. Němci měli na střeše kulometné hnízdo, sypali to do ulice. Radši jsme zalezli do baráků, na jejichž místě později postavili budovu Federálního shromáždění. Směrem k muzeu byl parčík, ve kterém ležel raněný strážník. Bědoval a volal o pomoc. Báli jsme se za ním vydat, bylo to pod palbou. Znamenalo to hrozné riziko, takže jsme nikam nešli. Dlouho jsme si to pak vyčítali.
CO BYLO DÁL?
Když střelba ustala, vyrazili jsme domů. Vedle našeho žižkovského baráku ale stála mezinárodní telefonní centrála, kterou obsadilo čtyřicet Němců. Plná ulice včetně nás se vrhla do dobývání, pušku měl jenom jediný člověk. I tak jsme hulákali, aby se vzdali. Vyšel německý velitel oficír a formálně vystřelil z pistole do vzduchu, dal ruce nahoru. Vypochodovali se sbalenými tornami, tak jsme je odzbrojili. Na mě puška nevyšla, stejně jsem tehdy ani neuměl vystřelit. Dodnes mám ale doma papír, že jsem se už 5. května přihlásil do revolučních gard. S tak brzkým datem to má málo lidí!
BYL JSTE NA BARIKÁDÁCH?
Ano, na křižovatce U Bulhara, tři dny a tři noci. Tam jsem viděl kluka těžce raněného do nohy, ležel přímo vedle mě. Tehdy jsem prožil strach. Nakonec nám přidělili pancrfausty, přitom ani s nimi jsme neuměli. Někoho napadlo, že si ve sklepních okénkách před barikádami počíháme na německé tanky, které by se k nám mohly přiblížit od Masarykáče. Posadili nás tam, abychom jim pomohli z boku střílet do pásů. Tanky naším směrem nevyrazily. Bohudík, protože dnes už vím, co tankisté udělají jako první: Kulomety prostřílí všechna ohniska, ze kterých by mohli být ohrožení. Hned bychom to koupili a nepřežili.
VY JSTE OVŠEM PROŠLI TÍM PEKLEM BEZ ÚHONY.
A přišli vlasovci. Přehnali se a zase pláchli. Později vyšlo najevo, že přímo nad tou naší barikádou číhali na střeše Němci. Naštěstí došlo k příměří, dorazili Rusové, byl konec utrpení. Dnes už vidím, jak špatně to bylo organizované. I proto byly na straně barikádníků ohromné ztráty.
JAK JSTE OSLAVIL MÍR?
Alkoholem ne, tenkrát jsem nepil. Ostatně do problémů jsem se dostal i při rozebírání barikád, kdy jsem únavou omdlel. Bylo hrozné dusno, my jsme přímo na slunci rovnali kameny zpátky. Mně se zatmělo před očima, na chvíli jsem oslepl. Dotáhli mě do chládku, položili na studenou dlažbu v průchodu, kde jsem se vzpamatoval.
SLEČNA HEDVIKA SE O VÁS MUSELA BÁT.
Já se bál hlavně o ni! Měla totiž za matku Němku. Přestože byla vychovávána zcela po česku, tak mě s hrůzou napadlo, že by v poválečné atmosféře mohla mít jako Němka potíže. Jakmile to bylo možné, vyrazil jsem za ní na Žižkov. Naštěstí byla v pořádku.
VÁŽNĚ JÍ NĚCO HROZILO?
Bohužel jsem týrání Němců na vlastní oči poznal dost. Zbytečného sprostého týrání. Nedůstojného. Že nám předtím dělali ještě horší věci? No ano, dělali. Ale proč bychom v tom s nimi měli soupeřit?
DALO SE PROTI TOMU NĚCO PODNIKNOUT?
Vládly šílené emoce. Kdyby se tehdy někdo postavil na obranu Němců, tak by ho lidi rozcupovali. Měl jsem třeba skvělého profesora francouzštiny Otakara Kunstovného, do češtiny přeložil Dějiny umění od Élie Faura. Byl to hrozný cholerik, který v rozčilení koktal. Navíc měl mírný francouzský přízvuk. Kvůli politice ho za války vyhodili ze školy, místo učení tak na radnici vydával lístky na petrolej. Bohužel asi někomu nedal tolik petroleje, kolik si ten člověk představoval. Takže se během revoluční vřavy najednou ozvalo: „To je on, syčák, ten nadržoval Němcům!“ Kunstovný nebyl schopný se obhájit, koktal, měl cizí přízvuk. Ušlapali ho k smrti. 10. května jsem na vlastní žádost vystoupil z revolučních gard. To už přicházeli jiní, kteří s chutí rabovali, dopouštěli se jak hyeny podrobného násilí.
NEBYL TO NAKONEC HOŘKÝ MÍR?
Bezesporu. Bylo mi to hodně blbý. Když nad tím přemítám, tak tyhle odvety na Němcích jsou z celého protektorátu možná mou nejsilnější vzpomínkou. Měsíc po revoluci jsem přišel do školy a potkal toho třídního. Říkal jsem mu, že jsem z násilí na Němcích nešťastný. Uklidňoval mě, že to musím pochopit. Že v lidech jsou emoce, které nelze zastavit. Řekl mi: „Netrap se tím“. Ale mně to dál trápilo. Dodnes mě to trápí. Možná jsem něco přece jenom mohl udělat.
(Vyptával se Lukáš Hron za Víkend Dnes)
Alice Horáčková představuje v sobotní příloze (okolo termínu 16.2.2012) od MF Dnes Stanislava Pence, bojovníka od koz, který jde proti všem, a kterému by také jako ostatním výrazně ulehčila život štědrá finanční injekce od sponzorů. Tenhle chovatel – pasáček koz má pregnantní myšlení a nahlas říká, co si myslí, i když to ostatní naštve. Jen více rozhodných duší a nebojsů do post moderního světa České republiky, připomíná mi dalšího oslavence Jaromíra Jágra, oba bych se dokonce neostýchal navrhnout na kandidáty za nového prezidenta téhle společnosti. Tenhle borec z města odešel žít bioživot, ještě než se z toho stala móda. STANISLAV PENC bojoval proti minulému režimu, s tím současným se také nepáře a teď se chystá promluvit do kampaně za lékařské využití marihuany (o to usiloval již v dobách filmu „Judgement Night“ jiný výrazný zastánce práv obyčejných lidí Jiří X. Doležal – na soundtracku k filmu „Judgement Night“ znovuobjevíte mimo jiné Cypress Hill s vyznáním „I Love You Mary Jane“). Je bodrá existence Stanislava Pence jen tučné sousto pro noviny v únoru jako že je jenom notorický kverulant, nebo má v něčem pravdu?
Stanislava Pence jsme na samotě za Mladou Boleslaví málem nenašli. Po telefonu nám cestu vysvětloval zhruba takto: „Vždyť jsem vám to říkal: od svatýho doleva a pak se dívejte do nebe. Že mě nevidíte? Tak si jeďte třeba do Libáně.“
Jednačtyřicetiletý Penc je skoro tak umanutý jako kozy, o které se stará vedle oslů, psů, koček, včel a tří dětí. Někteří mu říkají „magor od koz“ pro sveřepý boj za své názory, padni komu padni. Nebojí se kritizovat dokonce ani lidi z undergroundu či kamarády. Před revolucí se dostával do častých konfliktů s komunistickým režimem, po roce 1989 narážel na ústřední odpor třeba v otázce zveřejňování jmen (zlotřilých) agentů někdejší Státní bezpečnosti na internetu. Za to mu hrozila desetimilionová pokuta, ale soudní spor nakonec vyhrál.
Dávno před tím, než se rozjela móda farmářských trhů a nastal boom zájmu o všechno bio, se odstěhoval z hlavního města na samotu a začal chovat kozy, protože prý z českých kopců mizí rychleji než velryby z oceánů. I tady provokoval neústupností, když třeba došlo na kácení stromů v okolí. Ale za paranoidního blázna se nepovažuje, jen žije skromně a prostě se nebojí nahlas ozvat, jak sám říká. Kdyby to tak dělali všichni, vyřeší se problémy hned a nemusí se pak tolik demonstrovat a podepisovat petice, domnívá se.
Teď se pere za marihuanu. Skupina poslanců v těchto týdnech rozjíždí kampaň za průlomový zákon, který by umožňoval prodávat konopí v lékárnách pro léčebné účely. Penc to však považuje za největší český podvod od dob velké privatizace. A zase jde proti všem.
Máte pověst kverulanta. Ale dá se kverulovat takhle na samotě? Nepotřebujete k tomu nějaké lidi, úřady?
Podívejte se, já nejsem kverulant, ale aktivní člověk. A to právě proto, že žiju na samotě. Kdybych byl v centru Prahy, tak bych se pořád musel někde na úřadě někoho doprošovat. Ale tady si můžu dělat, co chci. Když se s někým dohaduju, tak jenom z vlastní vůle.
Jste tady vůbec připojený na internet?
Vy jste si toho o mně moc nezjistila. Určitě jste si říkala: Penc, ten mluví furt vo hulení, to bude ňákej zhulenej týpek. Jenže moje stránka Kozy.cz byla jedna z prvních v republice! Já bych dokázal žít v kanále, na ulici, v lese, ale proč bych to dělal? Chci komunikovat na internetu, používat elektriku a kromě toho, bez mobilního telefonu byste mě tady asi nenašli.
Budete si chodit kupovat marihuanu do lékárny, jak teď navrhují poslanci?
Nebudu. Parta moralistů nám tady vypráví, že jedna rostlina bude stát od třiceti do šedesáti tisíc korun, bude to jen na předpis a bude to dělat deset vyvolených firem. Zdá se vám normální umožnit pár hajzlíkům obrovský byznys na něco, co si každý může vypěstovat zadarmo? Konopí vypěstujete v každé hlíně, za každého počasí, vydrží kdeco, je to v podstatě plevel! Podle mě tady jde o největší podvod od velké privatizace.
Jinými slovy si o státní licenci na pěstování konopí asi nezažádáte…
Je dost pravděpodobné, že si o licenci zažádám. Ne že bych chtěl konopí prodávat, ale abych v tom konkurzu dokázal, že ho do lékáren dodám za pár korun. Počítal jsem to a jedna kytka by neměla stát šedesát tisíc, ale nejvýš pět set korun.
Co na tom konopí vlastně máte?
Je to léčivá a k tomu magická rostlina.
K čemu ji používáte?
K léčebným a relaxačním účelům.
Konkrétně?
K léčebným a relaxačním účelům.
A to byste mi nic neřekl ani jako známé, kterou to zajímá?
Známé bych to řekl, ale ta známá by to pak nedala do novin. No dobře. Před dvaceti lety jsem měl bouračku v autě a od té doby mám všechno rozlámaný, posunutý pánevní lopaty, zítra jdu mimo jiné na operaci s loktem. Když si večer zakouřím, tak mě nic nebolí. A pomáhá mi to nejen tělesně, ale i psychicky. Když se takhle zrelaxuju, tak si můžu v klidu přečíst noviny a podívat se na všechny televizní zpravodajství, aniž bych tady mlátil věcma a propadal beznaději.
Vy kouříte každý večer?
Kouřím, když chci.
To jsem nevěděla, že marihuana pomáhá i na záchvaty vzteku.
Nemám záchvaty vzteku, možná i proto, že užívám konopí. Podle mě je konopí stejný jako alkohol nebo cigarety. Není to všelék, neměl by to kouřit každej. Má svý rizika, a jestliže ho někdo prodává nebo dává dětem, měl by jít do vězení. Ale kdybych musel do vězení já kvůli čtyřem kytkám na zahrádce, tak se budou dít takový věci, že z toho půjde všem hlava kolem.
Kdy jste si takhle zapálil poprvé?
Na otázky týkající se sexu a užívání jakýchkoli látek už zásadně neodpovídám. Pro vás je to jedna věta v článku a pro mě tři měsíce, kdy budu řešit s policajty, kde mám a nemám konopí.
Ale na Facebook fotografie konopí přece dáváte.
Dělám to především proto, abych dokázal, že konopí je naprosto normální rostlina. A co je na tom, ukázat svý usměvavý děti u konopí? Třeba z nich jednou budou zemědělci.
Kromě marihuany se angažujete v desítkách dalších aktivit. Co pohání to vaše dynamo?
To vám nedokážu říct. Mně nepřipadá, že by to bylo něco světoborného. Když to člověk má postavený tak jako já, nemůže jinak. Prostě neumím držet hubu. I když mi minulý týden přišly tři anonymy, že mě někdo zastřelí. Pokaždý, když něco zveřejním na Facebooku, hned se ozvou mraky lidí: „A nebojíš se? Co když ti něco udělaj? Dávej pozor!“
Myslíte, že ten strach souvisí i s komunismem, kdy se lidi báli ozvat?
Je to několik věcí dohromady. Zaprvý: lidi se domnívaj, že sami nic nezměněj. Zadruhý se divěj: Proč to někdo dělá, když z toho nic nemá? Hodně jich má pocit, že za všechno musí něco nutně bejt. A třetí důvod je ten, co říkáte. Že maj lidi obavu.
Já si taky nejsem jistá, že se toho dá tolik změnit.
Tady v obci Libáň se donedávna kácelo cokoliv jakkoliv, a teď už se tu dodržují pravidla. To se změnit dalo. Dá se taky změnit klima ve společnosti, když se pozavírá pětadvacet papalášů a v novinách se bude psát o tom, jak je bývalý předseda vlády v kriminálu sexuálně ponižován od jednadvacetiletého zločince. Jediný, co se nedá změnit, jsou lidi.
Jenže každý nemá tolik energie, jako máte vy.
Každý by se taky neměl angažovat. Já se angažuju, protože jsem si život nezablokoval jako spousta jinejch, kteří si ho hodili rovnou do půjčky nebo na kariéru. Podle mě má být angažovanost doplněk k vyrovnanému životu, ale jestli se to má zúžit na podepisování petic, chození k volbám a na demonstrace, tak to není demokracie. To je na nic.
A co tedy jiného?
Často slyším blbosti typu „všechny shodit do Vltavy“ nebo „za komunistů bylo líp“. Přitom tady od roku 1999 platí zákon o svobodném přístupu k informacím. A tenhle zákon umožňuje každému občanovi, aby se státní instituce na cokoli zeptal. A kolik lidí si myslíte, že se tak v průměru jednoho úřadu zeptá?
Pár stovek za rok?
Tři čtyři za rok. A z toho dvě žádosti podáte vy a tu třetí člověk, který ji s vámi konzultoval. Nejvíc žádostí je v Praze, tak sto za rok. Ale co to je? Tam teďko jsme: skoro každý aktivní občan se za těch dvacet let nějak angažoval, podepsal petici, šel na demonstraci. A většinou se nic nestalo. Neodpověděli, udělali z nich blbce a ty lidi zapškli.
Býval jste takhle napružený už v dětství?
Já osobně se domnívám, že jsem furt dítě, a budu si to hejčkat co nejdýl. Například z filozofického pohledu jsem přesvědčen, že chlap si ženskou nachází proto, aby ho trochu stahovala k zemi a říkala mu: „Neblázni úplně.“
Ale děti nemají odpovědnost.
Ale já vím, co dělám. Kdybych nedávno prohrál spor o zveřejnění databáze Státní bezpečnosti na internetu, ve kterém mi hrozila desetimiliónová pokuta, tak bychom museli prodat barák, nevím, co bychom dělali. Ale já se dokážu od toho problému oddělit, jako by se děl někomu jinýmu. Což by asi v dospělým pohledu nešlo. Vidím to u táty a mám ho rád, ale máme jiný uvažování.
Jak vás vlastně směrovali rodiče?
Mě rodiče nijak nesměrovali.
Neříkali vám nic o komunismu?
My jsme se s rodičema o politice moc nebavili. Ale nebyli ve straně, neangažovali se a to je dobře, protože velká část generace si tu páteř pokřivila. Zásadní okamžik nastal v naší rodině před 21. srpnem roku 1988, kdy mě policajti přišli preventivně zatýkat. Otevřel jim tatínek, který řekl, jak na to byl zvyklej, že nejsem doma, a zavřel dveře. Jenže oni zazvonili znovu a zeptali se: „A vy se jmenujete jak?“ „No Stanislav Penc.“ „Tak půjdete s námi.“ Odvezli ho do Karlína na policejní stanici, kde byl s Johnem Bokem a Rudou Battěkem, který si tam sundal boty a mlátil s nimi do oken. Do tý doby mi táta říkal: „Do toho mě netahej, to mě nezajímá,“ ale tehdy všechno pochopil.
Četla jsem, že rodiče chtěli, abyste si ostříhal dlouhé vlasy.
Tohle řešila celá moje generace. Byla to divná doba, to už se dneska neděje. Naše dítě mělo do podzimu dlouhý háro, pak zvedlý číro a teď vypadá zubatě. Nikdo se nad tím nepozastavuje. Dneska jsou lidi pomalovaný i v obličeji.
Proč jste nikdy nepodepsal Chartu 77?
Pro mě to byla zbytečná záležitost. Nebo zbytečná… Zbytečná nebyla. Ale když jsem někdy kolem roku 1986 vstoupil do veřejných aktivit a dělali jsme první demonstrace, tak starý chartisti čekali doma připravený s kartáčkem na zuby, až na ně v šest hodin zazvoní policajti, aby je na osmačtyřicet hodin odvezli na cépézetku, celu předběžného zadržení. Kdežto my jsme policajtům utíkali, schovávali jsme se, nebyli jsme věčně doma. Taky na základě toho dostávalo hodně z nás na těch fízlárnách přes držku.
Vy taky?
Mockrát. Na Karlově mostě jsem dělal takový diskuse a zastavoval tam lidi: „Pojďme proti komunistům.“ Klidně i pět set lidí tam kolem mě stálo. Jednou, když jsem šel na most dřív, se objevili estébáci. Prý když okamžitě neodejdu, tak mě shodí z mostu. Kousek jsem poodešel do Karlovy ulice, ale přiřítili se znova, srazili mě na zem a začali kopat. Jeden mě zrovna držel pod krkem, když tu najednou prásk a pustil mě. Dostal do držky od tří frajerů, kteří tam najednou vlítli a zachránili mě.
Jak dlouho jste byl ve vězení?
Krátce, já si nemůžu stěžovat. Měl jsem několik čtyřicet osmiček a dvacet čtyřek brzy po Palachově týdnu. Tehdy jsem si myslel, jak je ten kriminál strašně přecpanej. Ale teď je přecpanější mnohem víc.
Jak to víte?
Já se dostal do konfliktu s policií mockrát, dokonce i po revoluci. To jsem indickému aktivistovi Kumarovi Vishwanathanovi, který žije v Ostravě, ukázal pražskou hospodu U Kafků. Sotva jsme si sedli, hned byl u nás kordon policajtů – občanku. A já na to: „To nám nejdřív musíte říct důvod.“ „Tak ty chceš znát důvod?“ A už mě vlekli za vlasy do Konviktský, jeden policajt se pak na mě přišel podívat do cely a říká: „Tak si tady chcípni!“ Ale když jsem zkusil svůj indiánský pokřik, nevydrželi to a v jednu v noci mě vynesli ven. Stál tam Kumar, s mobilem v ruce, celej nešťastnej. „Nikomu se nemůžu dovolat a ještě je tam někdo zatčenej a strašně řve.“ Ten den jsme totiž byli oba jmenováni do vládní rady pro lidská práva.
Taky jsem četla, že vás jednou zatkli kvůli letákům.
To bylo v Doksech roku 1988. Převezli mě antonem z České Lípy do Prahy, a když jsem po výslechu vyšel z Bartolomějský, sáhl jsem do tašky a zase ty letáky rozdával.
Jak to bylo možný?
Myslím, že si nebyli schopný připustit, že bych měl takovou drzost. (Kolem Pence proběhne koza) Kozo, běž. Hnát někam kozy není jednoduchý, to nejsou ovce. Potřebuju ještě najít oslíky.
Kolik máte vlastně těch koz?
Kolik vidíte.
Takže dvacet?
Čtyřiadvacet. A dáte je do novin?
Určitě. Mají jména?
Všechny.
Znáte tu studii amerických vědců, podle které pojmenované krávy dojí víc mléka než ty nepojmenované?
Ale je to logický, ne? Na začátku jsem si řekl, že kozy nebudu zabíjet ani prodávat, a dodržuju to. Už dvanáct let pořádáme pro děti prohlídky s výkladem, můžou se podívat i na dojení. To vše zdarma. Když už jsme u toho, jedna zajímavost: tahle stodola byla jednou tak velká. Teď ji chceme znovu dostavět a ve druhém patře plánujeme ubytování pro děti s handicapem. Jenom potřebujeme peníze na investici.
A zažádal jste si o dotaci?
Nedali nám ani pětník. Ale ekologické středisko ve třetím patře činžovního domu v Hradci Králové dostává šest miliónů a tam děti učí lepit draky a ukazují jim zvířata na obrázku. A my tady máme divočáky, srnky, koroptve, zajíce, všechno je v sadu, protože jsme vyhnali myslivce, už tady nestřílej. Tady jsou velké porodnice! Když si člověk odpoledne stoupne, tak vidí divočáky, jak běhají po loukách, to je krásná věc.
Ale proč zrovna kozy? Proč ne třeba lamy?
Lamy jsem chtěl taky. Ale kozy jsou typická česká zvířata, kterým v přeneseném smyslu vděčíme za život. Po druhé světové válce tady bylo jeden a půl milionu koz. A dneska? Jedenadvacet tisíc. Což je v tomto období procentuálně větší úbytek českých koz než velryb na světě! (= už proto by si zasloužil ocenění nejvyšší: aby se staral jako prezident jo). A potom, ty kozy jsou sice stádový zvířata, ale chovají se individuálně. První kozu jsem dostal z Kunratic, ale to jsem potřeboval přesvědčit rodinu, abychom prodali baráček na Jižním Městě a odstěhovali se pryč. Jinak bych se z toho města zbláznil.
Bylo to těžké přesvědčování?
No když jsem si pořídil ke dvěma kozám a čtyřem psům ještě včelíny, tak myslím, že bylo přesvědčeno.
Nevadí vám, že jste pro některé lidi ten „magor od koz“?
Mně je to v podstatě jedno. Já věci dělám bez ohledu na to, co si o tom kdo myslí. (Nezasloužil by si alespoň dotace pro handicapované děti v pomoci od dalších?)
Z čeho vlastně žijete?
Z jídla a pití, odjakživa. Žijeme skromně.
Ale když kozy nezabíjíte ani neprodáváte…
Mám kozy pro radost, a ne pro byznys. To radši ať nám občas vypnou elektriku a jíme brambory, ať je to ze dne na den než s vidinou, že budu otrokem ňákých šušní. Jsem už dost starej na to, abych věděl, že ve svým životě nic zásadního měnit nebudu. Škoda jen, že kamarádů, se kterými mi ta práce líp ubíhala, jezdí pořád míň a míň… No možná je to i tím, že jsem je musel všechny naučit, aby mi tu neházeli vajgly. Protože stačí, aby koza sežrala tři vajgly, a je po ní. Ale asi je teď taková divná doba. Všichni se zabývají spíš sami sebou nebo jen choděj do hospody.
Ale vy prý do hospody chodíte taky, a navíc s kozama…
Ale to je v rámci propagace. Když jsem žil v Praze, tak jsem skoro denně chodil po ulicích se čtyřmi psy a dvěma kozami. Mně se týden co týden stává, že mi někdo zavolá: tady kácej stromy, tady chtěj rozšířit fabriku, tady někoho vyhazujou z práce. Ty lidi se na mě obracejí proto, že se o mně někde doslechli. Tak třeba i v tomhle rozhovoru.
(já si umím domyslet třetí díl k Cestě z města, Tomáš Vorel chystá teprve druhej díl, ale tento řízek Stanislav Penc by skvěle hrál moudrého na venkově).
STANISLAV PENC (* 28.2.1970)
Vyučil se zedníkem, v době komunismu spoluzakládal Mírový klub Johna Lennona, angažoval se v Jazzové sekci. Stál u počátků Občanského fóra. Koncem roku 1998 byl jmenován na čtyři roky do Rady vlády pro lidská práva. O rok později se přestěhoval z Prahy na samotu kousek od Českého ráje, kde založil Spolek přátel koz. Působil také ve Straně zelených, odkud kvůli neshodám s politikou strany v roce 2008 odešel. Roku 2009 zveřejnil na internetu databáze StB (evidence zájmových osob), za což mu hrozila až desetimiliónová pokuta. Spor však vyhrál. Žije s partnerkou na statku, kde otevřel ekologické centrum pro školní děti, a vychovává tři děti.
|
