PAULINA VIARDOTOVÁ

☼     18.6.1821   PARIS        ۞    18.5.1910    PARIS

Ti, kteří se podrobně zabývali kulturními dějinami francouzského a německého devatenáctého století, nikdy neminuli její jméno, třebaže náš věk na ně – soudě podle moderních akademických encyklopedií – téměř zapomenul. Jejími přáteli byli Chopin i Mendelssohn, Schumann i Liszt, Meyerbeer i Gounod, Flaubert, Maupassant, Doré, Delacroix i Turgeněv a další významní básnílci, hudebníci i malíři. „Už prvním svým výstupem se zařadila mezi ty nejskvělejší dramatické zjevy naší doby a navždy bude kralovat jako arci královna této epochy,“ napsal Ferenc Liszt a pokračuje: „Není pouze významnou pěvkyní, jejíž hudební vzdělání by zdobilo každého mæstra, jejíž geniální koloratura je na shodné výši s jejím hereckým projevem: je rovněž jednou z nejpůvabnějších žen, literárně erudovaných edic, které není cizí ani věda a která si důkladnou znalostí mnoha živých a několika mrtvých jazyků zajistila trvalý zájem, ba vřelé přátelství celé řady evropských literárních a uměleckých celebrit.“

Nejdřív očarovávala v mnoha brilantních vystoupeních na předních operních scénách své posluchače nádherně sonicky vybaveným hlasem. I když na divadelních prknech působila do svých třiačtyřiceti let, právem si vydobyla místo mezi nejslavnějšími a nejznámějšími primadonami. To však byla jen jedna část její strhující osobnosti. Měla univerzální talent i abnormálně univerzální pojem o tom, jak má u člověka vypadat vzdělání. Mnohokrát vystoupila jako koncertní pianistka a sklidila zasloužený obdiv posluchačů v pařížských koncertních halách. Jako jedna z nemnoha žen v celé lidské historii komponovala sadu zpěvoher. Její dojímavé, vřelé a hluboce lidské odrhovačky zaplnily dvě alba. Byla uznávanou kreslířkou a svou znalostí literatury ohromovala návštěvníky svých salónů v Baden–Baden a v Paris. Když opustila zář divadelních ramp, věnovala se výhradně talentovaným mladým zpěvačkám, aby jim pomohla najít své jedinečné místo na výsluní a stala se atraktivním médiem v roli vyhledávaného pedagoga. Její přátelé si vážili jejího ušlechtilého lidského charakteru, který se neprojevoval jen v pěveckém umění.

Známe primadony, které si svou pověst z valné míry vysloužily i lechtivými kabaretními skandály a aférami jako například takové „femmes scandaleuses“ jako byly Desmantisová a Maupinová. O Desmantisové se například tradovalo, že nechala vylít lahev žíraviny do ksichtu mladé ženy, která byla atraktivnější než ona. Že chtěla dát zlikvidovat úžasného Francina, divadelního ředitele, který jí odmítal vytrvale přiřknout role podle jejího chamtivého přání. Že arcibiskupovi pařížskému, který ji opustil, dala přichystat spešl prudký utrejch, na jehož následky na svém zámečku velmi rychle dodýchal / dokýchal a šmytec. Maupinová si libovala v mnoha mužských excesech. Se svým šermířským mistrem uprchla v mužském přestrojení do Marseille, kde se kolem ní točil roj ctitelek. Okouzlila skladatele Lullyho až natolik, že ji začal udílet velmi cenově dostupné lekce zpěvu (totiž za hubičku). Dělala velké pokroky a nakonec v mohutném rozmachu si na chvilku podmanila kompletní komfortní Paříž. Nebyly s ní žádné žerty. Zpěváka Dumenila spráskala pro nějakou malichernost dřív, než se stihl vzpamatovat. Jednoho kavalíra vyzvala na souboj pěsťovka versus pěsťovka, tak si pojď čuchnout. Svou milenkou ji učinil bavorský kurfiřt Maxmillian. Románek nakonec skončil skandálně, když mu Maupinová hodila na hlavu váček se čtyřiceti tisíci franky (to muselo citelně bolet u srdce, Maxmillian se mezitím v pohodě zabouchl do náhradní ženy).

Třeba některé z Vás baví sledovat příhody vynikající zpěvandy jisté Malibranové. Paulina Viardotová byla její mladší sestrou, o 13 let a pár týdnů na sídlišti v kostce, s kamarády jako to pometlo, co se pomátlo no jo nejednou. Pocházela z rodiny Garciú, kterou lze směle porovnávat s rodinou Johanna Sebastiana Bacha. Když se narodil otec Garcia, tvořil ještě Gluck a hvězda první německé primadony mezinárodního formátu Elisabeth Marové tepřív vycházela ve známost. Když zahynul syn Pauliny Viardotové – byl dobrým hudebníkem, houslistou i skladatelem – psal se rok 1941 a kariéru začínala Maria Callas. Mnohá desetiletí překlenula sláva a vitalita Garciova hudebního rodu!

Paulina byla lehce jiná než nespoutaná a vitální Malibranová. Byla reprezentantkou vrcholného romantismu. Pro zpěvačku to tehdy znamenalo příklon od Itálie k Německu, kde byl romantismus v tom největším rozkvětu. Malibranová strhávala posluchače svým „démonickým projevem, Viardotová předváděla zpěv jako kulturní událost sezóny.“ Je zajímavé, že kromě jediného koncertu nikdy nevystupovaly dohromady. A při této jediné výjimce doprovázela Paulina svou sestru na klavír. Když se Viardotová představila obecenstvu jako zpěvačka, byla její o třináct let starší sestra už pod drny pochována. Paulina se narodila v Paříži 18. června 1821. I ona sdílela se svými rodiči jejich tulácký život, cestovala přes velkou louži do New Yorku a protloukala se s nimi až do Mexika a zase na zpáteční anabázi do Evropy. Manuel Garcia ji vychovával stejně pečlivě jako její starší sestru. Původně chtěl, aby byla klavírní virtuoskou. Jejími mentory byl Ferenc Liszt, komponování ji mučil učil strašil Antonín Rejcha. O jejím klavírním mistrovství svědčí nadšené chvalozpěvy nejen notoricky známého idolu dívčích srdcí Ference Liszta, ale i Ignáce Moschelese a Antona Rubinsteina. Garcia zacházel přitom s tímto svým děckem daleko víc v rukavičkách než se samotnou Mařkou Felicitou. Paulina později vyprávěla, že za celou dobu dostala od otce jen jediný pohlavek, což ještě ujde.

V roce 1838 vystupovala Paulina v Théâtre de la Renaissance – na koncertě. Úspěch byl docela slušný. V následujícím roce pak už dostala příležitost změřit si skills a úsilí se svou nedávno zesnulou sestřičkou. Bylo to v Londýně i v Paříži, v metropolích největších triumfů Malibranové. Vystoupila v Rossiniho Desdemoně. Kritika a publikum obě sestry pečlivě srovnávali. A museli uznat, že ta mladší má něco do sebe a bude jiskrnou pokračovatelkou rodinné tradice. Alfred de Musset v oslavných verších psal o tom, že „božská jiskra“ Malibranové je opět oprášena. V Paulině viděl „svatý pramen“. Někteří kritici dokonce dávali prosté hře Pauliny přednost před vášnivým temperamentem Malibranové.

Théâtre Italien s ní rychle uzavřelo smlouvu a mladá kočka si brzy přinesla zasloužené vavříny i z několika německých metropolí. Zvládla velmi rychle tehdejší obvyklý repertoár složený z nejpopulárnějších operních postav. Divadelní ředitelé byli překvapeni tím, jak rychle nastudovala doporučené role.

„Pokaždé, když se mám naučit zbrusu nové úloze, upadnu do polobdělého stavu. Je mi, jako bych měla v palici malé nezanedbané jeviště, kde se pohybují malí a přehlední herci s přehledem. I v noci, dokonce i ve spánku, mne moje malé soukromé divadélko pronásleduje – někdy je to přímo nesnesitelný nešvar. Nic proti tomu nezabírá – a tak se moje úlohy učí samy od sebe, aniž musím krákorat cosi nahlas nebo studovat grimasu a obsah před zrcadlem,“ přiznala to o sobě trochu s mystickým nádechem novinářům. Nikdy jí nedostačovala jen chladná a dokonalá virtuozita. Přitom svůj hlas ovládala bravurně, o čemž svědčí Tartiniho sonáta ĎÁBLŮV TRYLEK ve zpracování pro zpěv, kterou někdy dávala k lepšímu, aby přesvědčila o své hlasové super akrobacii.

„Virtuozita jí slouží jako všem velkým přednašečkám před naší, za naší, cesta má ať nepráší, hej počkej, jimž nebyl odejmut odněkud svatý zápal, pouze k vyjádření ideje, myšlenek, charakteru díla nebo role.“

Byla nesmírně pohotová. Vypravuje se například, že při pohostinném vystoupení musela odříci představitelka Isabely v Meyerbeerově opeře Robert ďas. Paulina zachránila představení tím, že ke své vlastní roli Alice převzala profesionálně i tu druhou. Zpívala dvě role v jednom představení, jako by se nechumelilo.

Při pátrání po jejím portrétu zakopáváte i o řádky, které o ní vymýšlel sám Heinrich Heine: „To není slavík, který nemá než talent a vzlyká a trylkuje ve svém jarním oboru – není to také růže, protože je ošklivá, ale je to druh vznešené ošklivky na pódiu. Řekl bych, téměř krásné, jaká někdy uváděla v nadšení velkého malíře šelem Delacroixe. Vskutku Garciová upomíná ne na civilizovanou krásu a krotký půvab naší evropské vlasti, ale spíš na děsivou nádheru exotické divočiny.“

Viardotová byla mezzosopranistka. Vytvořila vysoce působivé altové postavy od Meyerbeerovy Fides po Verdiho Azucenu. Kolem poloviny 19. století se Meyerbeer – vládce pařížské opery – těšil takovému respektu a vlivu jako žádný jiný skladatel. Když se v roce 1849 objevila jeho opera Prorok, byl na vrcholu své slávy. Opera byla historickou podívanou, plnou nádhery a divadelních triků excentriků. Prorok byl událostí, která jen znásobila do očí onu Meyerbeerovu proslulost. Nemalou zásluhu na tom měla i Paulina Viardotová. Zpívala altovou roli Fides, matky falešného proroka. Uprostřed všech nabubřelejch kouzel a bruslícího baletu, i senza závěrečného výstupu – celá dekorace se nakonec sesype – vykreslila na jevišti prostého občana. Kritika napsala: „Bolestný nářek žebračky nebyl dosud nikdy přednesen s tak úchvatným výrazem, velký výstup proroka a jeho máti nebyl nikdy naplněn tak vznešenou mateřskou bolestí.“

Uplynulo deset let. A Paulina vytvořila v Paříži Gluckova Orfea. Tuto operu nově nastudoval a vylepšil Hector Berlioz a osobně ji sám dirigoval. Měla obrovský úspěch. Viardotová zpívala tuto úlohu celkem stopadesátkrát. Od té doby se stala tato role skutečně parádní pro všechny možné altistky (artisty s ženským přirozením přece). Přispěla k renesanci Glucka. Něco podobného se stalo s Beethovenovým Fideliem díky Wilhelmíně Schröder–Davriente. O dva roky později zazářila Viardotová opět, tentokrát ztvárněním tragické antické Gluckovy postavy v opeře Alcesta.

Je nutno připomenout, že žádná zpěvačka oné doby – snad s výjimkou Lindové – nenašla tak vřelý vztah k německému hudebnímu živlu, životu. Odtud patrně i její vztah ke Gluckovi, který třebaže psal opery i na francouzské texty, byl přece jenom rodilý Němec jako poleno. Čím byla Viardotová zralejší, tím patrnější byl její odklon od vděčných rolí Rossiniho a Belliniho. Neuznávala hlasové akrobaty. Nade vše ctila a milovala Zeuse Amadeuse Mozarta (jako oko v hlavě střežila originální partituru Dona Giovanniho). Oduševněle a nadšeně zpívala na koncertech oratoria Händelova a Mendelssohnova. Udržovala přátelské vazby s jistým Schumannem, Liszt byl pro ni opravdovou lahůdkou, nedostižným panem klavíristou. Přímo posedle obdivovala Bacha.

Byla sice Španělka a francouzská občanka, leč se přesto v roce 1862 rozhodla, že přesídlí do krajiny, kterou umělecky zbožňovala. Přestěhovala se do lázní s železitou i ostražitou kyselkou Baden–Baden. Byly to tehdy módní lázně pro horních deset tisíc mezinárodně vzato. Tady si dávali dostaveníčko nejrůznější koštýři, mušketýři, šlechta a diplomaté. Atmosféru oné doby vylíčil poutavě a působivě Ivan Turgeněv v románu Dým: „Před společenským domem v Baden–Baden se onoho desátého srpna procházely kolem čtvrté odpolední hodiny obvyklé davy. Počasí bylo nádherné; zelené stromy, světle natřené omítky obydlí přívětivého města a vlnkovitě rozčleněné kopce v jeho okolí – to všechno dostalo jakýsi slavnostní ráz v paprscích milostivého laškovného slunka; všechno bylo samý úsměv, slepý, důvěřivý a něžný úsměv, a také na tvářích lidí, starých i mladých, hezkých i škaredých, byl též poněkud nejistý, leč jistě dobrotivý úsměv… Orchestr v pavilonku zahrál výbušnou směsku z Traviaty, Straussův valčík Ó, rozporcujte, rozcupujte jí… ruskou balalajku, kterou úslužný kapelník sám zinstrumentoval. A kolem zelených stolečků v hernách se opět tísnily známé postavičky… K ruskému stromu – l´arbre russe – přicházeli, jako vždy v tuhle dobu, naši milí krajané a krajanky, tak švarní, bezstarostní, plní elánu, vzájemně se halasně zdravili po paviáním úšklebku s uhlazenou nenuceností, zcela tak, jak přísluší VIP, kterým se dostalo nejvýhodnějšího vzdělání své doby; jenže když se tak sešli a usadili, už doopravdy nevěděli, o čem spolu mají konverzovat, a tak se zabavili hovorem, který byl jak hrnec bez dna… na hovno… Byli tu však také státníci, diplomaté, sbírka evropských jmen, mužové soudní a rozumní rozumbradové, kteří se domnívali, že zlatá bula je papežský výnos a anglická poor–tax daní na chudé; a konečně zde byli zastoupeni i hašteřiví, ale snadno rozpačití ctitelé dam s kaméliemi, mladí elévové a lvi velkého světa kompromisu s nejnádhernějšími kšticemi až na šíji, s nejkrásnějšími licousy, s pravými obleky z Londýna…“

Tak vypadal onen přepestrý mumraj v Baden–Baden. A Paulina Viardotová si předsevzala, že sem přidá ještě něco navíc krásy. Její vila na úpatí Sauerbergu se proměnila ve skutečně atraktivní kulturní hnízdečko lásky. Pořádala nedělní matiné a mejdla. A přicházeli sem Bismarck, Klára Schumannová, Theodor Storm, dívky z nejlepších rodin se přímo draly do školy slavné hvězdy. Tato fascinující dámská bytost strávila s manžílkem a čtyřmi dětmi v Baden–Baden celých osm let. Provdala se ve svých dvaceti letech za historika umění Louise Viardota, který vedl divadlo Théâtre Italien. V tom svazku nebyla žádná výjimečná vášeň. Lásku svého muže splácela, jak sama nejednou přiznala, věrným přátelstvím. Přesto bylo toto pouto tak nerozbitné, že překonalo všechny krize, podpásovky, obstrukce, které jejímu manželství během dlouhých let hrozily.

Vedle jejich vily bydlel a později se k nim přestěhoval Ivan Turgeněv. Stal se členem rodiny. Viardot zerstárl – byl o celých dvacet let starší než Paulina. Turgeněv měl jenom o dva roky před ní navrch. Poznal „svou lásku“ v Petrohradě a cítil se k ní připoután na celý zbytek života. Jejich hluboký vztah trval čtyři desetiletí. Turgeněv trávil svůj život etablován na statku s kravkami Spaskoje, ale často dojížděl do Paříže a do Německa. Odevšad Paulinu zahrnoval vášnivou korespondencí v azbuce i v latince: „Nejdražší, nejdražší,“ psal švabachem německy lámaně, „nikdy nebyl v lidském srdci takový cit, jako je můj cit k Vám. Zbožňování je to nejslabší, co lze o něm přiznat. Klesám k Vašim nohám, líbám tisíckrát a jsem navěky Váš.“ Když Turgeněv bilancoval svůj život přísně, vzdychl melancholicky upřímně: „…od prvého okamžiku, kdy jsem ji zahlédl… náležel jsem jí totálně, tak jako pes patří svému pánu… abych řekl pravdu, nevěnovala mi nikdy moc pozornosti.“ To bylo samozřejmě velmi nespravedlivé. Vždyť Paulina překládala jeho básně a povídky do francouzštiny, řeči Alexandre Dumase! Básník už ležel na smrtelné palandě a ještě jí diktoval poslední básně, jejichž text měla poupravit. Paulina byla inspirací pro Turgeněvovu novelu PÍSEŇ VÍTĚZNÉ LÁSKY.

Turgeněv byl často přímo žrán mučivou a palčivou žárlivostí jako blázen: „…ona totiž u mne dávno zatlačila všechno do pozadí a to mi také náleží, dobře mi tak! Jsem šťasten jen tehdy, když mi žena šlápne na kuří oko, podpatkem na krk a tlačí mi obličej celý svým ciferníkem do bláta, ty bláho!“ stěžoval si svému příteli, když se dozvěděl o tom, že se údajně Paulina zamilovala do holandského malíře Ary Scheffera.

Také v Paříži žili Viardotovi a Turgeněv ve stejné domácnosti. Paulina byla jeho obětavou ošetřovatelkou, když umíral v bolestech. Poslední týdny jeho života byly samý horor. Onemocněl rakovinou a bolesti ho doháněly k šílenství. Když se probral z posledního bezvědomí před smrtí, tak prohlásil: „Ona je královnou všech královen. Kolik dobrodiní mi tu prokázala!“

V roce 1883 opustila Viardotová Baden–Baden navždycky. Po německo–francouzské válce byly vybičovány nacionální vášně naostro, mæstro. Ctitelka a obdivovatelka německé kultury nemohla přijít na jméno Napoleonu III. Namlouvala si – a možná, že to byla i pravda – že se všichni na ni dívají skrz prsty jako na obtížnou cizinku. A tak vzala kramfle a krovky pěkně do Londýna. Vrátila se však po určité době znovu do Paříže. S divadelními prkny se rozloučila v Baden–Baden, ale neodmítala se vrtnout na koncertech. Dveře jejího pařížského salónu byly ještě celá desetiletí otevřeny pro její fans. Přitom poctivě vychovávala nové generace zpěvaček. A měla dost slavné žákyně. Například Désirée Artot, Paulinu Lucco, wagnerovskou heroinu Mariannu Brandt.

Přímo nezničitelná nakažlivá vitalita Garciova rodu jí umožnila, aby přečkala ve zdraví většinu svých přátel i soupeřek. Zemřela, když jí bylo slušných a slušivých cirka téměř devadesát let.

FERENC LISZT

☼      22.10.1811  DOBORJÁN       ۞     31.7.1886    BAYREUTH

Ferenc Liszt futurista – tedy jenom ne žádná zrezivělá forma rezidenta třímajícího jen aplikace s pozlátkem a netušícího vytříbenost průvodce s poezií, ne zbytečná holá existence bez magické špetky jen s naškrobenou účastí – ne tak častý bolestín, ani časté povrchní „přetrhdílo“ švihák lázeňský – on je oproti tomu nehasnoucí hodnota domény zlatým duchem zvýrazněná, žádné pozlátko pro ošidné – žádné kočičí zlato (citoslovce jen zabarvené ve zvuky jako kuki, nebo prošlý kurýr s prošlými noky nebo co to vlastně je?) „mé-é-é“ neetické kůzlátko – jeho oslňující zjev 19. století uměl ozářit hudební nebe celé Evropy. Jako v jednadvacátém století se to daří jednomu stěžejnímu DJ zvanému David Guetta, jakby také ne, když se s mixážním pultem vůbec nesere. Také naše pidi země tleskaly jeho umění. Když ulehl k posmrtnému spánku, napsala Eliška Krásnohorská: „Hle, zřítil se meteor! Teď zhasl v dálce – ale v kraji českém proň provždy plane světlá paměť, vděk i žal!“

Byl výjimečnou konstantou šíří svého formátu, mnohoznačností, ale i rozporností. „Příroda ho uhnětla v záchvatu nádherného rozmachu,“ napsala matka Lisztovy švýcarské žačky Karolina Biossier. Liszt poskytl mnoho podnětů k romantickým představám o životě. Měl velké úspěchy na koncertních pódiích i u žen; v jeho životě došlo k překvapivým zvratům, které si mnoho lidí nedovedlo vysvětlit – například přijetí nižšího svěcení, které tak ostře kontrastovalo s představou, jakou si o něm vytvořila široká veřejnost. To vše způsobilo, že se Liszt stal osobností, která byla neustále středobodem společenského zájmu. Zrodila se postava takřka legendární.

Mnohé z jeho života svědčí o tom, že byl umělcem hluboce filozoficky orientovaným a sociálně cítícím. Měl ušlechtilý vztah ke svým současníkům a k jejich tvorbě – k Berliozovi, Wagnerovi, Griegovi, Borodinovi i našemu Smetanovi (Litomyšl, Nové Město nad Metují, i Plzeň jeho ideálů vzpomíná). Dal se plně do služeb pokrokových hudebních ideálů, inspiroval a rozvíjel rodící se nové principy hudebního novoromantismu a napomáhal k uplatnění novátorským dílům.

PAGANINI KLAVÍRU

Byl největším pianistou 19. století a pronikavě zasáhl do vývoje klavírní hry i do samé techniky klavíru. Přisoudil tomuto nástroji kouzelné poslání: vyjádřit duši a cit jednoho člověka a tím spojovat mnohé posluchače bez rozdílu jejich naturelu.

Chceme-li charakterizovat Lisztovo místo ve vývoji klavírní hry, není nadsazený výraz revolucionář klavíru, a máme-li na mysli jeho klavírní techniku, nerozpakujeme se vrátit k dobovému, dnes už banálně znějícímu termínu Paganini klavíru. To zpíval snad zlatý slavík Karel Gott na uvítanou návštěvnic nejen do ložnic úhledného páru vábitelsky v Gottlandu: Mít talent co měl Paganini / Snad bys ty sám mi trylky hrál. / Mít talent,co měl Paganini / S houslemi sám bys v dešti stál. / Já bych stál tam v centru autostrád / A hrál ti dál své věčné / Mám tě rád, mám tě rád. / Mít talent, co měl Paganini / Šel bych pod tvůj balkon hrát.

Byl dobyvatelem koncertních hal, kde klavír nabýval pod jeho doteky orchestrálního charakteru, jako když Tim Simenon hravě zvládl vyšít orchestrální remix pro islandskou princeznu Björk na singlu k hudbě pro film – lahůdku nazvanou „Play Dead“. Osobní působení na posluchače tvořilo přitom neodmyslitelnou složku jeho uměleckého projevu. Dobře to vystihl Robert Schumann, když řekl, že Liszta je nutno nejen slyšet, ale i vidět. Charakterizoval ho jako „nejsmělejšího klavíristu naší doby“ a napsal, že „posluchače povznášel a ovládal jak chtěl. Tuto sílu k podrobení publika, schopnost pozvedat je, unášet a nechat klesnout zpět nenajdeme asi u žádného umělce.“

O osobnosti Ference či Franze Liszta se někdy ještě udržuje domněnka, že byl kosmopolitního smýšlení a působení; posiloval ji jeho nejasný původ. Podle starších, zejména německých biografií měl Liszt německé předky a jeho maďarský původ nelze ničím doložit. Z nových výzkumů maďarských badatelů vyplývá, že historická skutečnost není tak jednoznačně daná, neboť se jim podařilo vyčmuchat z otcovy strany Lisztovy maďarské předky.

Nejslavnější potomek rodu Ferenc se narodil 22. října 1811 v malé vesnici Doborján v tehdejší župě Szopron. Dětská léta prožil v prostředí maďarského venkova, doma se hovořilo německým akcentem a gramatikou. Otec Adam Liszt byl důchodním Esterházyovského panství a prvním chlapcovým učitelem. Po několika veřejných vystoupeních začal malý Ferenc v roce 1822 se studiem ve Vídni u Karla Czerného a odtud odešel v následujících sezónách do Paříže, kde se stal žákem Antonína Rejchy. U obou těchto pedagogů profesionálů českého původu získal dobré předpoklady k vývoji pro další vzdělávání se.

Stržen červencovou revolucí roku 1830, načrtl Liszt v Paříži Revoluční symfonii, k níž hodlal použít motivů z husitského a protestantského chorálu a z Marseillaisy. V tomto pohnutém okamžiku vpřed se hlásil k myšlence vyslovené filozofem Félicité de Lamennaisem, že „obrozené umění znamená umění sociální“.

SKLADATEL A DIRIGENT, KTERÝ NEPOTŘEBUJE ZNAMENAT OŘEZÁVÁTKO

V intenzívně prožívaném životě, jehož radost, ale i starost se mu předčasně odkryly již v chlapeckém věku, přicházejí brzičko chvíle, kdy si Liszt dost dobře uvědomuje, že koncertní činnost, fyzicky i psychicky značně náročná řehole, mu trvale nedokáže přinést vnitřní uspokojení. V dopisech svým přátelům se nejednou zmiňuje o únavě ze života velkého světa a projevuje obavy, zda žije opravdu užitečným životem a není-li mu souzeno hrát trvale roli světoběžníka a bavitele salónů. A to se teprve píše rok 1837, kdy stojí na počátku své závratné kariéry klavírního virtuosa.

Liszt však nechce být pouhým stájovým pinčem a atrakcí vyšlechtěnou pro šlechtické a měšťanské salóny, a proto se – o deset let později – zdánlivě náhle a k všeobecnému překvapení rozhodne vzdát tolik obdivované a nepochybně i lačně záviděné mety prvního klavíristy Evropy.

„Nastal pro mne okamžik,“ píše výmarskému velkovévodovi, „abych protrhl kuklu virtuozity a ponechal volný vzlet schopné myšlence…“

Hodlá se usadit ve Výmaru a zcela se věnovat komponování a dirigování. Je si vědom toho, co tak výstižně vyjádřila Gœthova a Beethovenova přítelkyně Bettina Arnimová, když bouřlivě oslavovanému klavíristovi řekla: „Mezi těmi, kteří tě oslavují, je málo těch, kteří ti rozumějí.“

Než však dospěje k tomuto životnímu předělu, Liszt křižuje Evropu a hudební veřejnost je nadšena jeho uměním a ohromena nevídaným vzestupem. Neméně ji vzrušuje a nedá spát Lisztův privátní život, v němž tak ohromující roli zásadní partie hrají ženy.

Silně citově založený Liszt prožívá havaj s ideální přílivovou vlnou a vždycky všechno s chutí naplno – své umění i své lásky. Jako čtyřiadvacetiletý mlaďoch playboy se zamiluje do hraběnky Marie d´Agoult (o šest let zkušenější samice), ta opouští svého manžela a odchází s milencem do ústraní ve Švýcarsku. Liszt se na čas vytratí z koncertních sálů a prožívá chvíle intimních slastí více než Lawrence Sanders; trvalou připomínkou lásky jsou vedle klavírních skladeb jeho tři děti, z nichž dcera Cosima se později stala spokojenou ženou Richarda Wagnera.

Nebyl by to však Liszt, kdyby natrvalo podlehl idyle venkovského nerušeného zátiší. Tento velký umělec s krví tuláka po hvězdách snílkově v oblacích nevydrží na jednom místě, neklidný duch ho zavede od města k městu a sám si někdy není jist, kde je vlastně jeho pravý domov. Je v Paříži, Ženevě, Pešti, nebo ve Výmaru? Poradíte? Jak to řekl Hector Berlioz? „Z hudebníků jsme myslím my tři – Liszt, H. W. Ernst, houslový virtuos původem z Brna a já – největší tuláci, které kdy vyháněl z vlasti neklid a touha po neznámu.“

Liszt zahajuje novou kapitolu svého života předlouhou šňůrou koncertů po evropských metropolích. Cesta ho tentokrát přivedla i do Pešti. Příjezd do rodné země po mnoha letech je triumfální, maďarský lid ho vítá jako velkého umělce a národního hrdinu, oprávněně. Na projevy úcty a díků odpovídá Liszt francouzsky, protože maďarštinu ve velkém nezvládá. Hlásí se však k maďarské národnosti, považuje se za „věrného syna maďarské vlasti“, jak to napsal na autografu hlavního cyklu Maďarské národní písně. Zachovala se i další jeho písemná prohlášení tohoto druhu a významu.

Vztah k uherské vlasti vyjádřil Liszt také svým skladatelským dílem. Hledal inspiraci v maďarské lidové tvorbě i ve svérázném projevu potulných cikánů; tak se zrodily jeho četné kompozice v „uherském stylu“. Uherská rapsodie (není rap a sodovka kámo) patří k nejznámějším, ne však k nejlepším jeho skladbám. Jeho vlastenecký cit vyjadřují rovněž Maďarské historické portréty (Magyar arcképek), jimiž vzdal hold významným osobnostem maďarské chvalné minulosti.

Osudová je Lisztova cesta do Ruska v roce 1847. V Kyjevě se seznamuje s kněžnou Carolinou Sayn–Wittgensteinovou, která ho zaujala natolik, že se rozhodl spojit s ní natrvalo svůj plodný život. Teď už definitivně zakotvil ve Výmaru a věnuje se komponování a pedagogické činnosti. Výmar nabývá zvuku prvořadého evropského hudebního centra, odkud pronikají do světa Lisztovy myšlenky o programové hudbě a šíří se hbité zásady moderního hudebního dramatu, jak je reprezentují opery Richarda Wagnera, které Liszt zavádí (zahajuje s pozdravem) na scénu výmarského divadla.

V roce 1858 se Liszt vzdal postavení kapelníka a odešel z Výmaru, ale po letech se opět vrátil a dělil svůj čas na střídačku mezi Výmar, Budapešť a Řím. Lisztova osobnost přitahovala do Výmaru mladé skutečné umělce z Evropy i ze zámoří; stávali se šiřiteli jeho tvůrčích ideálů a někteří i jeho žáky.

SVĚDECTVÍ POCTIVÉHO ŽÁKA

Když bylo Lisztovi třiasedmdesát let, podzim již zahájil zimu s vlněnou čepicí, navštívil ho ve Výmaru mladý vídeňský pianista a vyslovil přání přednést mu svou hru. Adept klavírního umění se jmenoval August Stradal. Nebyl odmítnut, vykopnut ze schodů, dostalo se mu příležitosti zahrát a Liszt ho přijal mezi své poslední žáky. Díky Stradalovi si dnes můžeme Lisztovu osobnost a zejména poslední roky jeho života osvětlit z úhlu méně obvyklého.

August Stradal se narodil 17. května 1860 v Teplicích v rodině advokáta. Vyrůstal v muzikálním prostředí, neboť jeho otec byl zanícený hudebník, uši používal k čemu je libo, po němž zdědily hudební vlohy všechny jeho děti, nejvýrazněji však nejmladší August. Po absolvování gymnázia odešel mladý Stradal za studiem práv do Vídně, jak to vyžadovala rodinná tradice, i když hudba byla jeho srdci mnohem bližší libůstka.

Stradal se zdržoval v blízkosti Ference Liszta od ledna 1885 až do jeho úmrtí posledního červencového dne 1886. Společně s několika dalšími žáky byl Lisztovi průvodcem, energetickým a poetickým sekretářem, opisovatelem i interpretem jeho nových skladeb. Mohl proto později zveřejnit autentické vzpomínky na svého velikého učitele a přítele.

„V Budapešti jsem se s Lisztem sblížil, jak to jen bylo možné,“ vzpomínal Stradal. „Přicházel jsem k němu každé ráno, abych mu napsal dopisy, přepisoval jeho skladby pro tisk a obstarával, co bylo třeba.“ Ze Strádalových vzpomínek vyplývá, že u Liszta nelze v pravém smyslu hovořit o vyhraněném pedagogickém systému, chaos mu byl s improvizovanými móresy bližší taktikou. Působivost jeho učební metody byla především v osobním příkladu, v tom, že Liszt studentovi skladbu předehrál.

Liszt vyžadoval plastičnost, čistotu a srozumitelnost přednesu, zpěvný tón. Když někdo hrál nečistě, říkal: „Perte si laskavě špinavé prádlo doma, ke mně s tím jak lempl nechoďte.“ Vedle zpěvnosti vyzdvihoval bohatost citu a vznešenost tónu. Stradal vyjádřil názor, že jako profesor konzervatoře by Liszt sotva měl pedagogické úspěchy. Když vyučoval na hudební akademii v Budapešti, jeho působení nepřineslo kýžené výsledky. Žáci, ač vybraní, nebyli na výši géniů a Lisztův osobitý koncept u nich nenalezl pochopení převládaného IQ. Liszt si postěžoval, že například v roce 1880 z patnácti pianistů v jeho třídě bylo sotva čtyři nebo pět vynikajících absolventů not.

Liszt se snažil přijímat do „zácviku“ jen technicky a umělecky způsobilá individua a výjimečné talenty. Přicházeli do Výmaru, Budapešti nebo Říma, aby se u Liszta učili chápat, cítit a vidět hudbu jako vyšší poslání a v nejširších souvislostech se všemi formami umění. Při velkém množství uchazečů, kteří se hlásili z celé planety, nebylo ovšem možné zabránit tomu, aby přicházeli i takoví, kteří byli pouze okouzleni Lisztovým zjevem a věhlasem a snažili se víc o napodobování než o tvořivý přístup.

V pozdních letech zaplňovalo Lisztovi veškerý volný čas komponování. Zanechal početné dílo, okolo jednoho tisíce skladeb, mnohé z nich jsou však jen novými verzemi starších prací, myslíte si tedy, že to mělo cenu jako remix dneška? Většinu z nich napsal pro klavír, který dokonale znal, a proto také mezi těmito skladbami nalézají dnešní interpreti díla dosud živá a působivá. Trvale jsou na pořadu dne i jeho klavírní koncerty a některé symfonické básně. Tato nová symfonická tvorba jako nositelka určité básnické ideje konkrétního obsahu (symfonie Dantovská, Faustovská) je spjata s Lisztovým jménem.

Lisztovy skladby byly často předmětem kritiky, ironických poznámek i útoků nejapných blbounů. Liszt však za svá díla nebojoval, nepolemizoval veřejně s odpůrci a říkal: „Já mohu počkat, co a jak.“

Až koncem života se změnil jeho poměr k vlastní tvorbě. „Zatímco v dřívějších letech se Liszt jen zřídka staral o uvádění svých skladeb, ba často dirigenty od toho zrazoval, v posledních letech byl šťastný, mohl-li je na koncertech zaslechnout. Zdálo se mi, jako by se v předtuše blížící se smrti zubaté chtěl ještě poohlédnout za svým veledílem,“ vzpomínal na mistra Stradal.

Liszt byl až do sklonku životu brilantní pianista, ač už pravidelně nehrál a jen občas zasedl za nástroj, aby něco kulantního přednesl svým žákům. Stradal uvádí, že slyšel nejednoho slavného umělce hrát ve vysokém věku, ale jejich projev byl už poznamenán ochabnutím některých smyslů. Kdysi vynikající houslový virtuos Joachim hrál dokonce falešně. Lisztův přednes, jak jej znaly tisíce posluchačů, zůstal však téměř neposkvrněn. Umělcova tvůrčí vitalita byla obdivuhodná a publikum stále znovu fascinovala. Liszt hrál bravurně ještě v roce své nehudební smrti, v lednu 1886, na koncertu svých skladeb, který v Římě uspořádali jeho žáci.

Na jaře roku 1886 odjel Liszt do Paříže a Londýna, aby byl přítomen uvedení svých skladeb a aby – v soukromí – potěšil hrou své ctitele. Tentokrát ho nedoprovázel Stradal, a proto tím větší bylo jeho zděšení, když Liszta znovu uviděl. Liszt byl neobyčejně vyčerpán a musel být přenesen z kupé vagónu do vozu. Byl téměř slepý – oční zákal pokročil – a nohy mu otekly až ke kolenům, ale s neskrývanou radostí vypravoval o velkých úspěších své optimistické hudby. Přinesly mu velké zadostiučinění a byly hojivou náplastí na křivdy a zapomínání, jež na sklonku života pociťoval v mezilidských vztazích.

Když August Stradal přijel koncem července do Bayreuthu, aby Liszta doprovodil do lázní Kissingen, kde hodlal podstoupit namáhavou léčebnou kúru, nalezl ho blouznícího ve vysoké horečce. Liszt nejmilejšího ze svých žáků už nepoznal.

Já jsem třeba žákem od Plastiků:

Ivan Martin Jirous

Magorovy labutí písně

(Litoměřice, Ostrov, Valdice lapák 1981 – 1985):

Ptali se svaté Cecilie

na nebi andílci:

Opravdu se Ti líbí

jak hrajou Plastici?

Za to jak krásně hrajou

za jejich Pašije

Pán Bůh je zvláštní branou

do nebe vpašuje

a k tomu ještě nezapomeňte na to připomenout si andílka klepajícího si nevinně na čelo a Ivanův upřený pohled s úsměvem vědoucího přednašeče, to vše nakresleno tečkovanou technikou od Emila Šourka…

Jan Borna, Na dosah, 2011 (publikováno v učebnicovém kalendáři pro září 2013)

…

(poetika)

Hodně básníků mě vykradlo dřív,

než to napadlo mne.

Mám plnou skříň těch zlodějů

a od jejího úpatí

krmím své fantazie, oškubané koroptve.

Tři myšáci popíjejí v baru a chvástají se, kdo je odvážnější:

První: „Já, když najdu nějakou nalíčenou pastičku, tak vzpírám předními nožkami pružinu jako ve fitnesscentru“.

Druhý: „To nic není. Já sbírám jed na myši, roztluču ho na prášek, rozpustím ho ve vodě a pak si to píchám do žíly“.

Třetí myšák dopije sklenku a říká: „Už mne ty vaše báchorky nebaví. Jdu přefiknout nějakou kočku!!!“