Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 13.12.
Lucie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Poezie
 > Poezie
 > Klasické verše
 > Básnické slovo
 > Všehochuť
 > Teorie poezie
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Pomsta manželovi
Autor: Filip Koleják (Občasný) - publikováno 26.3.2015 (11:44:57)

Pomsta manželovi

 

Malá divadelní hra. Co se stane, když se sejdou Filip básník a Filip prozaik? Když se smíchá romantika s dramatem, humor s hororem?

Já jsem se při psaní příjemně bavil. Těším se, až mi řeknete, jak se Vám tohle dílo líbilo.                                                 Příjemní čtení Vám přeje Filip

 

Část první – Viktor

     Třicetiletá žena sedí v obývacím pokoji rodinného domu a prohlíží si časopis, když se otevřou dveře a vejde její stejně starý manžel.

     „Ahoj Viktore,“ pozdraví žena svého manžela.

     „Simono, jsem unavený, takže na mě zbytečně nemluv.“

     „Jak chceš, nebudu na tebe zbytečně mluvit.“

     „Udělej mi můj drink.“

     „Dneska si ho udělej sám.“

     „Jsi moje žena. Budeš mě poslouchat.“

     „Zatím jsem tvoje žena. A poslouchat tě nebudu.“

     „Tak ty mi chceš dneska odmlouvat?“

     „Ano.“

     „Na to nemám náladu. V práci jsem toho měl dneska dost.“

     „Sedět celý den na zadku a hledět do počítače. To ses tedy nadřel.“

     „Co to s tebou dneska je?“ zeptal se Viktor udiveně.

     „Jsem jenom upřímná.“

     „Jakým právem?“

     „Jsem tvá žena:“

     „Už dávno jsi snad pochopila, že jsem tady pánem já. Takže budeš dělat to, co ti řeknu.“

     „Ne.“

     „Takže ty mě chceš rozčílit?“

     „Dneska ano.“

     „Máš štěstí, že jsem unavený. A že si chci užít večer v posteli. Jinak bych tě teď praštil.“

     „Tak na to si nech zajít chuť. Předevčírem jsem ti v tomhle směru vyhověla naposledy. A ani mě už nepraštíš.“

     „Tak ty se nechceš milovat?“

     „S tebou to není milování, ale dobývání.“

     „Simono, jsem tvůj manžel a chci, abys mi teď udělala drink, dala na stůl večeři a večer mně vyhověla v posteli.“

     „Viktore, ani jedno pro tebe neudělám.“

     „Dobře, máš jednu ze svých tvrdohlavých nálad. Ten drink si tedy udělám sám, abys věděla, že dovedu být dobrák. Doufám, že než ho vypiju, tak se uklidníš a připravíš mi na stůl večeři.“

     „Dneska jsem nevařila.“

     „Tím chceš říct, že mě necháš hlady?“

     „Ano.“

     „Mám toho právě dost, Simono. Právě mě přešla i chuť na tebe. Takže teď ti dám lekci, aby sis zapamatovala, jak se máš ke mně chovat,“ řekl Viktor rozčíleně.

    „Nic mi neuděláš, protože dneska na tebe nejsem sama.“

    „To ti jako pomůže duch tohoto domu?“ zeptal se Viktor žertem.

     „Kdyby tady v tom domě nějaký byl, tak by mi už dávno pomohl,“ odpověděla mu Simona.

     Přiblížil se k ní, ale v té chvíli se otevřely dveře z ložnice a vyšel z nich muž okolo padesátky.

 

Část druhá – Plán večera

     „Tak takhle to je. Vzala sis na pomoc holiče. Jsem zvědav, jak ti tenhle malý a tlustý chlap pomůže,“ řekl Viktor udiveně.

     „Tvá žena se mi během stříhání svěřila se svým trápením, u příštího jsem jí řekl, že vím, co s tím. Já jsem strůjcem tvého osudu, řekl jsem si, že to tajit nebudu,“ řekl holič.

     „A komupak jsi to vyzvonil, ty jedna drbno.“

     Z ložnice vyšel muž v bílém plášti. Tenhle byl drobný okolo šedesátky.

     „Pan doktor. Kdopak je tady nemocný? Nejspíš jste si spletl dům,“ řekl Viktor.

     „Vím o jejích zraněních, vztáhnout ruku na ženu je velký hřích,“ řekl jen pomalým a klidným hlasem doktor.

     „Tak s vámi dvěma jsem hotov dřív než…,“ začal Viktor.

     V tom však vyšli z ložnice tři chlapi. Všichni okolo čtyřiceti a chlapi jak hory. Kuchař, elektrikář a zahradník.

     Když se před Simonu postavili tihle tři obři, Viktor jen těžce polkl.

     „Za jak dlouho budeš hotový s těmihle pěti? Já být tebou bych si pohla, čas ti pěkně letí,“ řekla mu žena s úsměvem.

     „Já bych vás rád požádal, abyste opustili můj dům a nechali mě s moji ženou o samotě,“ vyzval muže Viktor.

     „Abys jí ublížil? Dále si takhle klidně žil. Jestli jsi to ještě nepochopil, jsme tady proto, abys za své chování ke své ženě platil,“ řekl doktor.

     „Co mi jako chcete udělat?“ zeptal se Viktor opatrně.

     „Simona dříve říci měla nám to. No co, doženeme to. Jsi člověk, co se ke své ženě chová, jako by měl na srdci ledy. Ráno vydechneš naposledy,“ odpověděl mu doktor.

     „Vy mě chcete zabít?“ zeptal se pomalu Viktor.

     „Co jiného si zasluhuješ, chlape. Tvůj mozek to ještě nechápe?“ zeptal se ho holič.

     Viktor jde pomalu ke dveřím.

     „Na útěk by ses chtěl dát? Mohu ti malou radu dát. Dveře a okna jsou zapojena po mém způsobu. Živ se odtud nedostaneš, jenom do hrobu,“ řekl elektrikář.

Přesto Viktor obešel okna v obývacím pokoji a vstupní dveře. Když zjistil, že jsou zajištěny stejným způsobem jako by se chtěl dostat dovnitř, přestal.

     „Simono, já ti slibuji…,“ začal Viktor.

     „Kolikrát jsi sliboval a pak sis se mnou jenom hrál?“ zeptala se svého muže.

     „Přísahám, že…,“ začal Viktor.

     „Přísahal jsi mnohokrát, proč bych teď to měla vážně brát? Jen proto, že tu nejsem sama. Že jsem pro tyhle muže v nesnázích dáma?“ zeptala se Simona.

     „Choval jsem se k tobě hrozně. Dej mi šanci poslední.“

     „Dostal jsi jich víc než dost, mám na tebe už jen zlost.“

     „Udělám pro tebe, co budeš chtít,“ sliboval Viktor.

     „Uděláš pro mě, co budu chtít? A já tě za to mám nechat žít?“ zeptala se Simona udiveně.

     „Ano, prosím, Simono.“

     „Zmlátíš mě, jakmile tihle muži odejdou za humna. Ne, nenechám tě žít, zůstanu rozumná.“

     Zůstal na ni koukat a neměl slov.

     „Můj manželi, jsi pěkně v prdeli. To se dnes může, zničit svého muže.“

     „Teď ti vysvětlíme, co s tebou zamýšlíme,“ řekl mu holič.

     Viktor se podíval na něho a pak na ostatní.

     „Ještě nevíme, jak přesně skonáš, ale během noci to poznáš,“ holič se odmlčel a podíval se ke dveřím na chodbu, ze kterých vyšel zahradník s elektrikářem, a něco zakrytého nesli. Položili to doprostřed obývacího pokoje. Holič strhl přehoz a řekl: „Jedna z možností je, že tě k tomu křeslu přivážeme a proud s elektrikářem k němu přivedeme. Jako první však poslouží svému původnímu poslaní, posadíš se do něj a já ti ostříhám hlavu k nepoznání. A pak se do holení dám. Už teď na to chuť mám. V hlavě jsi dutý jak poleno, na hlavě budeš jak koleno.“

     „Mé kadeře,“ řekl Viktor zděšeně.

     „Já mám kufřík plný sedativ, použiji je později či dřív. Podle toho jak se budeš chovat, třeba vůbec nebudu muset zasahovat. Když vyvádět budeš z vesela, dám ti něco do těla. Po tomhle budeš spát a my si s tebou budem hrát. Simona měla takový požadavek, až ti dám pár dávek,“ řekl doktor.

     „Jaký?“ zeptal se Viktor s obavou.

     „Říkala, že nad to není, když se muži zkrátí přirození,“ odpověděl mu doktor.

     „Simono, prosím, řekni mu, že jsi to myslela z legrace,“ naléhal Viktor na svou ženu.

     „Ještě si myslíš, že jsem se s tebou ráda milovala? To co jsi předváděl, bych ráda vynechala,“ řekla Viktorovi.

     „Promiň, já nechtěl jsem ti ublížit, já…,“ zarazil se Viktor.

     „Chtěl sis jenom užít, mě při tom vydřít. Něžnost pro tebe bylo slovo neznámé, tak ať se ti teď odměny dostane. Až probudíš se po zákroku, budeš lehčí u rozkroku,“ řekla Simona a usmála se na Viktora.

     „Prosím, ne.“

     „To je bez debat. Dříve ses měl následků bát,“ dodala jeho žena.

     „Víš, proč jsem tady? Nenechám tě umřít hlady. Já ti večeři připravím, od tvé ženy, co máš rád, vím,“ řekl mu kuchař.

     „A bude tam přidaný jed,“ řekl mu na to Viktor.

     „To na tobě záleží, jak ochutím večeři. Když se budeš k Simoně chovat vlídně, udělám ji jedlou klidně,“ vysvětlil mu kuchař.

     „Splnil jsem, co po mě Simona chtěla, aby z tohoto domu byla tvoje cela. A pak, jak už ti holič řek, zařídím, aby proud do křesla tek,“ řekl mu svůj úkol elektrikář.

     Viktor pohlédl na posledního muže.

     „Já jsem tady od toho, abych na tebe volal „do toho“. A dával ti užitečné rady, až přesuneme se do zahrady. Na jednom místě budeš dělat kopy kop, vykopeš si hrob,“ řekl mu zahradník.

     „Když se rozumně chovat budeš, budeš mít soud, který si nezasluhuješ. Já bych s tebou zatočil, aniž bych si ruce namočil. Ale musím zůstat objektivní, tak se má mysl trochu zklidní. Na konci nám Simona poděkuje, moje maličkost smrt konstatuje,“ řekl doktor.

     „Teď víš, jaké plány s tebou máme, tak do práce se dáme,“ řekl holič.

     Simona se svými ochránci se podívala na Viktora. Jeho samolibost byla minulostí.

 

Část třetí – Holič

     „Odcházím, připravit tvůj pokrm oblíbený, ať neumřeš rozladěný,“ řekl mu kuchař a odešel do kuchyně.

     „Já tu nebudu stát nečinný, jdu si zkontrolovat své lékařské náčiní,“ řekl doktor a šel stranou ke svému kufříku.

     Elektrikář se zahradníkem popadli Viktora, každý za jednu paži a dovlekli ho k holičskému křeslu. Posadili ho do něj a svázali mu ruce připravenými provazy.

     „Klidně seď a vpřed hleď. Buď hodný kluk co stříhání rád mívá, jinak ti doktor k provazům přidá sedativa,“ vysvětlil mu elektrikář.

     „Budeš potichu? Zvládneš to bez vpichu?“ zeptal se ho zahradník.

     Viktor přikývl a oba se postavili vedle něho, každý z jedné strany.

     „Tak paninko, chce chlapec zkrátit hodně, či malinko?“ zeptal se holič Simony.

     „Jezděte mu po té jeho hlavičce pěkně dokola, až bude dohola,“ odpověděla mu Simona.

     „Rád vám splním vaše přání, už se dávám do stříhání,“ řekl holič a pustil se do práce.

     Simona si sedla na židli naproti Viktorovi a sledovala, jak přichází o svůj účes.     

     „Miláčku, když vidím, jak ti padají kadeře na zem, trochu nejistá jsem. Zvolila jsem pro tebe správný střih, není zbavit tě tvého účesu hřích?“ zeptala se Viktora.

     Ten na to vůbec nemá slov. Nechá ho ostříhat a ještě ho popichuje. Když ji řekne pravdu, tak kdoví, co mu kdo udělá. A tak se snažil zůstat klidný.

     „Vybrala jsi dobře,“ odpoví sklesle Viktor.

     „Jsem ráda, že si dneska rozumíme a problém v tom žádný nevidíme,“ řekla Simona.

     „Já jsem dokončil tohle dílo, řekněte mi, zda se vám zalíbilo,“ řekl holič.

     „Vypadá to děsně, ale pro něho je to přesně. Skončil s chlubením svých vlasů čas, když nemá na hlavě ani jeden vlas,“ okomentovala Simona stav Viktorovy hlavy a začala se smát.

      Viktor se cítil ponížený.

      Simona mu donesla přenosné zrcadlo a natočila ho tak, aby se v něm viděl.

     „Ne, to ne. To je hrozné,“ zaúpěl.

     „Ano, takhle ano. Takhle je to teď dáno. Hezky bez vlasů. Žádnou příkrasu. Odhal své skutečné já, ať tě každý zná,“ řekla Simona a začala se znovu smát.

     „Tvá žena se umí smát. Do teď jsem ji viděl, jen nervózní tiky v obličeji hrát,“ řekl Viktorovi zahradník.

     „Mám takové obavy, že si s tebou neužila moc zábavy,“ navázal elektrikář.

     „Ne, neužila,“ přiznal Viktor.

 

Část čtvrtá - Kuchař

     „Večeře pro muže, co se na lepší chování k ženě nezmůže. Večeře pro manžela, který svou ženu šťastnou nedělá,“ volal z kuchyně kuchař.

     „Drahý choti, pročpak se ti dlaně potí?“ zeptala se jeho žena.

     „Já mám strach,“ řekl Viktor.

     „A čeho ty se bojíš, dlouhá léta pevně na nohou stojíš. Nikdy ti nic v cestě nestálo, tak co tě náhle dostalo?“ zeptala se ho.

     „Že to jídlo bude otrávené,“ odpověděl Viktor.

     „Můj muži, má maličkost ti něco dluží. Něco jiného, co tě změní, ale otrávené jídlo to není.“

     „To ti mám věřit?“

     „Chci, abys k ránu ještě žil. Takže vše bude jedlé, co bys během večera a noci jedl a pil. Myslím, že ti radost udělám, když si s tebou večeři dám.“

     Viktor jen přikývl.

     „Ale stačí mě trochu vytočit a kuchař ví, pro co má jít. Dá ti do jídla místo medu trochu jedu,“ vysvětlila mu Simona.

     „Můžeme mu oddělat provazy, ať ke stolu po svých dorazí?“ zeptal se zahradník.

     „Viktore, myslím, že v tobě teď zloby není nebo bys chtěl něco na zklidnění?“ zeptala se Simona.

     „Mám tu prášků na oblbnutí, stačí si vybrat podle chuti,“ ozval se doktor.

     „Jsem klidný,“ řekl Viktor.

     „Simona kývla na zahradníka s elektrikářem. Viktora odpoutali od křesla.

     Simona s Viktorem přešli ke stolu v rohu obývacího pokoje. Posadili se. Elektrikář zasunul židli Simoně a zůstal za ní stát. Zahradník zasunul židli Viktorovi a zůstal za ním stát. Kuchař začal nosit na stůl.

     „Vychutnejte si mou pečeni, ať vám chutná vážení,“ popřál jim kuchař.

     „Děkuji vám, už teď hroznou chuť mám,“ poděkovala Simona.

     „Děkuji,“ řekl Viktor tiše.

     „A poprosím, kuchaři milý, doneste nám víno, na kterém jsme se domluvili,“ řekla kuchaři Simona.

     „Už jsem pro něho chtěl jít, vždyť bez vína se nedá žít,“ odpověděl kuchař.    

     „A otevřete ho, prosím, před námi, ať manžel vidí, že je celé a není promícháno drogami.“

     „Ano madam, hned vám ho na stůl dodám,“ odpověděl ji kuchař. 

     Když se vrátil s vínem, otevřel ho, nalil do skleniček a odešel do kuchyně.

     „Chutná? Neseď tu jak putna,“ řekla Simona.

     „Ano, chutná,“ odpověděl ji Viktor. Opravdu mu chutnalo, ale při představě, že neví, co ho v nejbližších hodinách čeká, si jídlo nemohl vychutnat.

     „Taky jsi mi mohl někdy takhle uvařit. Hned by se mi mohlo lépe žít. Ale ty jsi myslel jen na sebe. Tak teď půjdeš do nebe. Vlastně já to popletla. Nelida padá do pekla.“

     „Ty jsi nelida, když si na mě pozveš chlapy a mučíš mě.“

     „To ty jsi mě dlouho mučil svým chováním, o téhle pomstě už dlouho sním.“

     „Jak bych se ti mohl omluvit?“ zeptal se Viktor pomalu.

     „Omluva od tebe by mě tedy hřála. U tebe jsem ji nikdy nepoznala. Po tolika letech ústrků, nejsem schopna ji přijmout ze zvyku.“

     „Prosím,“ řekl a podíval se jí do očí.

     „Zatím dojez večeři a snad ti někdo z nás uvěří.“

     „Dojím, když ti to radost udělá.“

     Večeři dojedli mlčky.

 

Část pátá - Zahradník

     „Ať se po večeři provětráš, teď se do kopání svého hrobu dáš,“ oznámila Simona Viktorovi, když kuchař sklidil ze stolu.  

     Zahradník, který stál za Viktorem, ho odvedl ke dveřím. Elektrikář odjistil dveře.

     „Jestli chceš dát nohy na ramena, bude ti rychlá smrt zajištěna,“ řekla mu jeho žena.

     „Pochopil jsem, že by to nemělo smysl,“ řekl Viktor rezignovaně.

     Elektrikář otevřel dveře a Viktor se zahradníkem vyšli do zahrady. V místě kde se mělo kopat, bylo už připraveno náčiní.

     „Tvá žena má pro tebe odplatu, tak popadni tu lopatu,“ řekl mu zahradník a sám vzal do ruky rýč.

     „Já nechci,“ řekl mu na to Viktor.

     „Musíš. Jinak mě k násilí nutíš.“

     Viktor se na něho podíval a pomalu lopatu zvedl.

     „Tady se dáme do práce. Neboj, bude to legrace,“ řekl s úsměvem Viktorovi zahradník.

     „Nemám ten stejný pocit.“ 

     „Tvá žena nám popisovala, jaký jsi chlap, jak máš ke všemu fůru řečí. Ale já si teď myslím, že jsi jak malý kluk, co mi tu málem brečí.“

     Viktor se na něho jen smutně podíval.

     „Já ti budu rýčem hlínu připravovat, ty ji budeš lopatou na hromadu odhazovat. A za nějakou tu chvilinku, bude připraveno místečko tvého posledního odpočinku,“ vysvětlil zahradník Viktorovi.

     „Já tady nechci skončit.“

     „To rozhodne tvá žena. Ona byla tvým chováním podvedena. Možná se nad tebou slituje, jestli tě ještě miluje. V tom však já pochybnost mám, muže jako ty já znám. Musíš ji přesvědčit, aby tě nechala žít. Jó to se budeš muset pěkně snažit, aby tě nenechala v pekle smažit.“

     „Teď bych nejraději utekl a křičel,“ řekl s povzdechem Viktor.

     „Utíkej si pryč, a klidně si křič. Ale já po tobě hodím tenhle rýč a ty se svalíš k zemi jak hloupá tyč.“

     „Vidím, že nemám na vybranou,“ konstatoval Viktor.

     „Konečně jsi to pochopil, tak co kdyby ses té lopaty uchopil. A když si nebudeš hrát na loudu, dočkáš se svého soudu,“ řekl zahradník Viktorovi.      

     Pustili se do práce.

     Když po nějaké době dostalo dílo tvar záhonu dva na jeden metr s hloubkou třicet centimetrů, zahradník se opřel o rýč.

     „Zatím to stačí, čas nás teď tlačí. Dám ti teď malé rady. Uvnitř se umyj a dej trochu dohromady. Ale neloudej se, chlapče, tvůj soud za chvíli začne,“ vysvětlil zahradník.

 

Část šestá – Soud

     O pár minut později seděl Viktor opět v holičském křesle. Tentokrát nesvázaný. Po stranách stáli zahradník s elektrikářem. Ostatní kromě doktora seděli u jídelního stolu.

     „Neseď v tom křesle tak sklesle. Trochu úsměvu na tváři, to lepší dojem vytváří. Sedíš tu jak pobuda, to ti k lepšímu hodnocení nepřidá. Až soud vynese ortel k tvému neprospěchu, pak se tvař zničeně a žádej o útěchu,“ řekl mu zahradník.

     Ve dveřích ložnice se objevil doktor.

     Kuchař se zvedl a zvolal: „Soudce teď přichází, ať se každý na nohou nachází.“ Všichni se postavili. I Viktor se pomalu zvedl z holičského křesla.

     Když si doktor v roli soudce sedl ke stolu, ostatní se taky posadili.

     Na stole před ním ležela složka s papíry. Otevřel ji a jeden vzal do ruky.

     „Simonou jsme byli požádáni, ať u jejího muže dojde k potrestání. Přečtu vám seznam prohřešků, kterými se činil až ke dnešku. Domů nespěchal ke své ženě, když dorazil, tvářil se unaveně. V ložnici byl pánem situace, nikdy se nezeptal, jak to jeho žena chce. Jak malé dítě binec všude nechá, když není po jeho tak se jen vzteká. Domácí práce mu nic neříkají, jen jak se nohy na stole natřásají. Už dlouho ji neobjal a neřekl, že ji má rád, z jeho strany je cítit jen chlad. Nákupy, vaření k tomu se znát nechce, řekl své ženě jednou lehce. Jednou se mu svěřila, že by po dítěti toužila. Nechtějte vědět, co jí tenhle člověk řek, kdybych vám to řekl, měli byste na něho veliký vztek. Mohl bych ještě pokračovat, jak se muž dokáže k ženě chovat. Viktor je obžalován z manželské zrady. Je na vás zda zaslouží trest, či jen nějaké rady,“ skončil řeč soudce.

     „Ať ho klidně pustí k vodě. Uvidíme, jak si povede na svobodě. Za pár dnů si uvědomí, že se o sebe postarat neumí. Jak ho jeho žena hýčkala, když se o něho starala,“ řekl holič.

     „Já bych mu ještě šanci dal a tady ho nechal. U jídla se mi zdálo, že pochopil, co všechno si natropil,“ řekl kuchař.

     „Ať v tom křesle zůstane, pěkných pár voltů dostane. Důkazy jsou k mání, jaképak s ním slitování. Slyšeli jste dneska dobře, jak ji trápil, když se domů z práce vrátil,“ řekl elektrikář.

     „Já bych volil podmínečný trest, bude na něm, jakou zvolí z cest. Když se zase začne chovat jako nadřazenec, vrátím se tu, majznu ho lopatou a bude s ním konec,“ řekl zahradník.

     „Já bych nejradši vrátila čas, do doby, kdy měl v očích jas. Měl vlastnosti, pro které jsem si ho brala, po jeho boku jsem stála. Tohle je pro mě člověk cizí, změnil se, tak ať mi z očí zmizí,“ řekla Simona.

     Všichni se teď podívali na Viktora.

     „Já lituji toho, čím jsem se provinil. Rád bych to odčinil. Byl jako před léty, kdy naše láska o problémech neměla ponětí. Ale jestli mi má žena nevěří, odejdu ze dveří. A jestli se mě bojí, skončete to se mnou soudci moji. Začalo to na mě všechno doléhat, už jsem taky začal veršovat,“ řekl Viktor a sklopil hlavu.   

    

Část sedmá – Elektrikář

     „Nemá cenu to natahovat, já jdu kabely připravovat. Slyšeli jste, pro Simonu je to cizí muž, skončeme to s ním už. Konečně uvidím, jak z někoho jiskry lítají, přitom se mi určitě dech zatají,“ řekl elektrikář.

     „Kam pořád spěcháš s těmi kabely, třeba soudce rozhodne, že může jít žít někde za hory,“ řekl mu zahradník.

     „Prosím klid u tohoto stolu, teď už to nebudeme probírat spolu,“ řekl soudce.

     Podíval se na Viktora.

     „Jaký trest bys sám sobě dal, když ses do svoji duše podíval?“ zeptal se soudce Viktora.

     „Hlavně nechci přijít o své přirození… Přijmu smrt, která rychlá bude… Naperte do mě ten proud,“ řekl pomalu Viktor.

     „Já bych se netrápil tvým přirozením. Strachy je pomalu menší, než před narozením. Vybral sis trest pro sebe, pustíme teď proud do tebe,“ řekl soudce.

     „Jsem rád, že poprvé v životě, pošlu někoho navždy na kutě,“ řekl elektrikář a začal si připravovat náčiní. Ostatní zůstali sedět na svém místě.

     „Já mu pustím proud do těla, až to z něho škvarek udělá. Já ho popravím, já ho usmažím,“ prozpěvuje si elektrikář. „Já mám kabelů dosti, ať se spálí i kosti. Proud poteče kabelem a pak jediným úderem…,“

     „Přepni na jinou píseň, tahle mi působí tíseň,“ řekl zahradník.

     „Která zahrádkáři, tvé srdce obdaří?“ zeptal se ho elektrikář.

     „Na zahradě, na zahradě budu sázet kopřivy, kopřivy. Do nich budu házet, budu házet lidi protivný, protivný,“ zazpíval zahradník.

     „Přestane se zpívat. Elektrikáři dělej svoji práci, ostatní se budou dívat,“ řekl soudce.

     „Já se na to dívat nemůžu. Tohle je moc, na to se nezmůžu. Chtěla jsem kvůli jeho chování něco konat. Ale nechci ho vidět takhle skonat,“ řekla smutně Simona.

     „Uznal se vinným sám. Co teď dělat mám?“ zeptal se soudce.

     „Dát mu ten trest podmíněný. Já to s ním zkusím, jestli se změní,“ odpověděla Simona.

     „Jeho maličkost to chtěla. A má velikost to jen potvrdila. Elektrikáři, připrav co je potřebné, říkám znova. Z vás bude, Simono, vdova,“ řekl soudce.   

     A tak elektrikář dělá z holičského křesla elektrické. Chvílemi se usmívá, chvílemi si píská. Náhle se však zarazí.

     „Tak to jde pěkně do háje, touhle cestou nepůjde do ráje. Anebo k rohatým, já si nevím rady, co teď s tím,“ řekl elektrikář.

     „Jak připojit k domu alarm, to on ví. Ale elektrické křeslo pohnojí,“ dobíral si elektrikáře zahradník.

     „Být elektrikářem je umění, o tom ty kopáči hlíny nemáš tušení,“ řekl elektrikář.

     „Přestaňte mě vy dva štvát. Co se stalo, bych věděl rád,“ řekl soudce. 

     „Bez jednoho dílu, který jsem zapomněl, nemohu sestavit elektrické křeslo, tak jak bych chtěl,“ vysvětlil elektrikář.

     Zahradník, kuchař a holič se začali smát.

    

Část osmá – Doktor

     „Teď přestávám být soudcem. Už zase doktorem jsem. Protože jsem jediný, kdo zastaví Viktorovy životní hodiny. Jedině já to svedu. Mám lékařskou tašku plnou jedů. Jeden vyberu a ten do něho naperu,“ řekl doktor a přešel k Viktorovi.

     „Snad polknu jen nějakou tabletku,“ podotkl Viktor.

     „Polknout prášek by chtěl. Jak se podává jed, snad nikdy neviděl,“ řekl mu na to nevěřícně doktor.

     „Tak snad lžící?“ zeptal se Viktor.

     „Jed není sirup na kašel, aby se do úst lžíci donášel,“ odpověděl mu doktor.

     „Tak jak tedy?“ zeptal se s obavou Viktor.

     „Do žíly, můj milý. Není nad to, když se jehla na stříkačce leskne a pak k oběti klesne. A pak vpich. Chlapec chvíli křičí a pak ztich,“ vysvětlil doktor.

     „Ne, to ne, ani náhodou. Je to jedna z mála věcí, z které mám strach,“ řekl Viktor.

     „Koho to teď zajímá, už tě stejně pomalu smrt objímá,“ řekl doktor.

     Viktor se začal zvedat a vztekat se.

     „Pánové, svažte ho pořádně těmi provazy, ať sebou vůbec nehází. Při podání jedu, chci jen trefit žílu, a ne mu udělat do ruky díru,“ řekl doktor.

     Elektrikář se zahradníkem svázali Viktora. Také nohy, protože kopal. A postavili se vedle něho, každý z jedné strany.

     „Prosím, pane doktore, ukončeme to už. Přesto co mi všechno udělal, je to můj muž. A já věřím, že po téhle noci, bude dělat vše co je v jeho moci, aby mi byl oporou. Nechci, aby se stal mrtvolou,“ řekla zoufale Simona.

     „Muž nejde napravit za jeden den či noc. My přišli jsme vám na pomoc. A jediná možnost, jak se od něj zachráníte, je že ho navždy umlčíte,“ řekl doktor. 

     „Prosím, mám teď jedno přání. Chci podat odvolání. S rozsudkem já nesouhlasím, ke snížení trestu já se hlásím,“ řekla Simona.

     „Měnit se nic nebude, trest se teď odbude. Běžte k němu blíž a udělejte mu na čele kříž. Rozlučte se spolu, já si zatím sednu ke stolu,“ řekl doktor.

     Simona se naklonila ke svému muži.

     „Přesto, že ses choval neotřele, bylo moje srdce tvoje celé,“ řekla Simona.

     „I já tě měl hrozně rád,“ řekl Viktor.

     „Vím, že si mě měl rád, škoda, že to nebylo víc znát. Nemohu tě vidět v tomto stavu. Museli by mě pak odvést do ústavu. Já si teď nevím rady, utíkám do zahrady,“ řekla Simona a utekla z obývacího pokoje.

     „Miluji tě. Miluji tě. Miluji tě,“ volal za ní Viktor.

     Opět k němu přistoupil doktor.

     „Nechala tě na pospas osudu. Čekat už na nic nebudu,“ řekl doktor.

     Přešel ke stolu. Vybral jed. Natáhl ho do stříkačky. Pomalu šel k Viktorovi.

     „Rád pomstím ženu tvoji, proto tady doktor stojí. Doufám, že lepší bude tvůj život příští. Tenhle se ti už tříští,“ řekl doktor a píchnul mu jed.   

      Viktorovi padla hlava k rameni a přestal se hýbat.

     „Odvažte ho z toho křesla. Vidíte, že mu hlava klesla. A odneste ho do zahrady. Pomalu ho položte do jeho hrobu, žádné pády,“ upozornil doktor elektrikáře se zahradníkem.

     Vynesli Viktora na místo jeho posledního odpočinku. Ostatní vyšli taky ven. Elektrikář se zahradníkem se vrátili pro holičské křeslo.

     „Simono, za hodinku slunce vyjde. Doufám, že pro vás lepší čas přijde,“ řekl ji doktor.

     „Myslíte, že jsem dobře udělala, když jsem vás zavolala?“ zeptala se Simona.

     „Určitě to bylo lepší, než si nechat nervy cvičit a od něho se nechat ničit,“ řekl jí doktor.

     „Děkuji vám hrozně moc, při téhle pomstě za pomoc,“ řekla Simona a podala mu ruku.

     „Rádi pomáháme ženám v nesnázích, ať nejsou smutné, jsou jen smích,“ řekl doktor.

     Otevřela branku na ulici a dívala se jak doktor, holič, kuchař, elektrikář a zahradník nastupují do dodávky. Všichni jí zamávali a odjeli.

 

Část devátá – Simona

     Simona se postavila nad Viktorův hrob a dívala se, jak tam leží. Přemýšlela o tom, co bylo. Jak se k ní choval. O dnešním večeru a noci. A o tom co bude dál.

 Jak musel Viktor trpět, když nevěděl, co se děje.

     Hodina uplynula velmi rychle a náhle začalo svítat. Viktor otevřel oči a podíval se na Simonu.

     „Simono, já žiju?“ zeptal se pomalu Viktor.

     „Ano, žiješ. Přece sis nemyslel, že bych tě nechala zemřít,“ řekla mu Simona.

     „Vždyť mi píchl jed,“ řekl Viktor udiveně.

     „Jen sedativum.“

     „Už nemluvíš ve verších?“ zeptal se Viktor.

     „Ne, to byla součást představení.“

     „Představení? Já to vůbec nechápu.“

     „Jestli budeš chtít, všechno ti vysvětlím. Ale mám teď jednu otázku.“

     „Jakou?“

     „Viktore, máš mě rád a budeš mi lepším mužem?“

     „Simono, já tě miluji a budu ti teď možná ne tím nejlepším mužem, ale budu se snažit. Velice se stydím, že jsi mi takhle musela otevírat oči.“

     „Tak vstaň, tady máš mou dlaň,“ vyzvala ho Simona.

     „Už zase veršuješ?“

     „A není poezie hezká?“

     „Je. Udělalo by ti radost, kdybych ti občas zaveršoval?“

     „Ano.“

     „Tak když mě něco napadne tak ti to řeknu,“

     „Tak pojď, zvedej se, ať se neprochladíš,“

     Viktor si pomalu sedl a pak se nechal vytáhnout na nohy.

     „Jsem trochu unavený. To asi po těch sedativech. Co s tou dírou tady?“ zeptal se Viktor.

     „To byl v plánu dárek pro dámu. Můj muži, vykopal jsi mi záhon, kde bude plno růží,“ odpověděla mu Simona.

     „Jsem rád, že to není můj hrob.“

     „Já taky doufám, že nebudu litovat, když se budeš umět ke mně dobře zachovat,“ řekla mu Simona a podívala se na něho. „Tak pojď dovnitř,“ vyzvala ho.

     Odešli společně do obývacího pokoje.

     „Ženo moje. Slovo je tvoje. Já nemám vůbec tušení, o jaké šlo představení,“ řekl Viktor.   

     „Šla jsem před nějakou dobou k holiči do jiného města. A ten si se mnou povídal, až došlo na tebe. Ptal se co manžel, jestli jsem spokojená. A já, že by se mohl lépe chovat. A on mi nechal číslo, že kdybych tě už měla dost, tak ať klidně zavolám, že se s kamarády celkem úspěšně mstí manželům zničených manželek. Ale já jsem si od něho před pár dny nechala upravit účes a řekla mu, že bych chtěla pomoci, protože jsi mě předchozí večer opět naštval. A on mi vysvětlil jejich postup. A tak jsem se s nimi domluvila na tuhle noc,“ vysvětlila mu Simona.

     „Kolik taková šou stojí?“ zeptal se Viktor.

     Simona vstala a donesla mu papír.

     „Tohle je šek. Doufám, že nedostaneš vztek.“

     „Suma je to pěkná. Zaplatit ji mi problém nedělá, jsem rád, že vyléčen jsem docela.“

     „Lituješ, že jsi o své vlasy přišel?“

     „Teď už ne. Doufám, že mi dovolíš si je nechat dorůst.“

     „Uvidíme podle tvého chování. Jsi nevyspaný a do práce za chvíli jdeš,“ řekla Simona.

     „Zůstanu s tebou doma, jestli chceš,“ řekl jí na to Viktor.

     „Já si teď vedle tebe lehnu.“

     „A já se od tebe ani nehnu,“ dodal Viktor.

     „Už teď ti v očích vidím větší jas. Pojď na spaní je čas,“ řekla Simona.

     „Jsem rád, že jsem napraven a ne popraven.“

     „I já moje lásko.“

     „Ty má krásko,“ řekl Viktor.

     „Tak dost pro dnešek veršování.“ Zívla. „Jde na nás už spaní,“ řekla Simona.

     Chytila Viktora za ruku a šla s ním pomalu do ložnice. 

 



Poznámky k tomuto příspěvku
P.V.Ctihodný (Stálý) - 27.3.2015 > No, to tu ještě nebylo ! Nepřečetl jsem to celé - jsem v knihovně - ale jeví se mi to celkem roztomilé a občas i vtipné ( "Můj milý manželi, jsi pěkně v prdeli" apod.)
Body: 4
<reagovat 
Mima (Stálý) - 30.3.2015 > ... scénář prozaický ve verších psaný, "poeticky"..., zajímavá forma... Nechtěla jsem to číst, moc dlouhé na zdejší poměry. Ale ten nápad nakonec přeci nejen dost pobavil..., varianta nespoléhat na mašinérii soudních sporů zdlouhavou a neúčinnou, jen použít pomoc dobrých přátel... Ale pokud je viník magorem, nepomůže nic..., i kdyby se omlouval každý další den... Nejbezpečnější je utéct, nejdříve k holiči, navykládá toho mnoho o doktorovi, elektrikáři, kuchaři, zahradníkovi...., a pak si vzít raději přespolního úspěšného podnikatele, toho romantického gentlemana v nejlepších letech, co nemá závazků mnoho, jeho slovo chlapa platí, hodně si čte, v ložnici nezklame, a když se plány hatí, tak si zamyšleně zahradničí ve volném čase, a flexibilně hned přijde na další originální nápad s komoditou neběžnou. A k holiči zásadně nechodí, je totiž takovej přírodní týpek skromnej....

Body: 5
<reagovat 
Marthas (Občasný) - 30.3.2015 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Zeanddrich E. (Stálý) - 14.1. > "


.. :).


."
Doporučil 
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je jedna + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter