Rozevřela svoje hebký křídla
Dávala jíst sama nenasytná
Dávala klid přišla jednou z rána
Zvuky krůčků, neodbytná
Probudil jsem se tlukotem vlastního srdce, jak když vás hodí do ledové vody, měsíčník svítil skrz tabulky skla v okně, jak jehla pod nehet pod víčka zaryl se, strach až panický, ze všeho, z ničeho, zpocený ležím a klepu se, zima střídá vedro, tělo v křeči, ticho léčí, tělo kytary jako socha u postele jen civí, ticho prý léčí a samota, v noci se mi zdálo, ze jsem byl zavřen v těle zvonu, obří litinové vězení a když srdce narazilo do stěny, celá má bytost plaše vibrovala, utíkal jsem ke skalám kde jsou temná jezírka, plná řas chaluh a černých lesklých jiker, zatímco had bojoval s okřídleným drakem já jsem v těch jezerech lovil ryby a pak s nimi běžel po schodech staré křížové cesty do letovického kostela sv.Prokopa, za kostelem na hřbitově je pohřbený děda, skly v okenicích vítr lomcuje, hrom štěká jak nemocný pes, v potu vyplašený jak malé ztracené dítě, kdy to skončí, kdy to začalo, nikdo neví, zemřít znamená vrátit se a narodit se vystoupit, v noci chladný cizý byt, nepohostí, mraky jsou těžký a do těch hromů bije zvon, srdcem z kovu, já jsem on, znovu prásk! A bim a prásk! Zle je mi zle z jámy kterou jsem sám sobě vykopal a pak do ní spad, s uchem od džbánu se kterým jsem pro pivo chodil než se utrhlo, ozvalo se z lesa jak se volalo a pozdě je pozdě bycha honit, zvony v kostelíčku začali zvonit vyšehradskou melodii, nepokradu, nezabiji.
Spasitelko rána, v košíku ležím
Možná jsem Sinuhet a možná jen Plaváček
Prokřehlým dechem zahřej mé ruce
Vylov mě z noci jak rybu na háček
Probudil jsem se tlukotem vlastního srdce, pelášivá noc vypitá až do dna, schovala se za závěsy, pod postel mi prchly běsy, Dostojevský taky málo spal, fázovitý spánek je privilegovaným prokletím, před sebou jeden neuteče, natož dva, já v srdci zvonu a ve mně zvon v mém srdci, rámusí, hartusí, protože musí, dýchavičné noci vystřídalo střízlivé ráno, poškrábat tak záda k husí kůži se prodřít, jako bděním ke snům, jako když jsem jednou plul na plachetnici proti proudu řeky, na břehu opuštěné domy mávaly záclonami z otevřených oken, liduprázdno děsilo víc než ticho, plynutí, proti proudu jde li to, až ke kamenné zdi na které lozí malé dítě, ale ne, zeď je daleko a dítě je dospělý muž, naše loď je skořápka a ne škuner, za zdí jsou domy taky opuštěné a temné vchody dýchají chladem, z nich se pomalu trousí ven lidi, strojovými pohyby, jak spáči v cizí moci, dav mě mačká jak citron, bez emocí, jak lis, až se ocitnu v přeplněném vlaku, tentokrát jsem ho stihl a neujel jako v jiných snech, dav mě dusí, svírá, děsí. Probudil jsem se tlukotem vlastního srdce, sen jsem snědl ještě před snídaní, kdesi pod postelí zapraskalo a Dostojevský vypadl z knihovny otevřený na straně 66.
V ránu noc je rozpuštěná,
Ptáci padaj střemhlav dolů
Bez příčiny beze jména
Bez sebe když jsme spolu
Zestárneme sdílením se.
|