Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 22.11.
Cecílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
pro Annu Missy MIST plus zase plus: sirotek Luděk Marold kdysi do věku 33 aktivka
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 14.4.2015 (12:40:19)

ANIČKA: Osmý div světa, sedmý den, šestý smysl, pět Pé i pětin květin, čtyři ROČNÍ období, tři grácie, dva poločasy, jeden Eden

 

JIRKA: jeden Jelen, dvě polokoule mozku, tři grácie, čtvero roční překvapení půlnoční obdoby, pět Pé i pětin rostlin, šestý nevýmysl, sedmý zkoušený sen, osmý div světa

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=srPSqaZaqPs

 

WestBam – „Miami Bass“

 

https://www.youtube.com/watch?v=iWxEKB5M5kM

 

WestBam – Berlin West, Germany (1989)

 

 

Μαγιάτικο – Sadahzinia

 

Φέρνω, πλούσια δώρα σου φέρνω - σειρά μου - παίρνω
ανάσα του Μαγιού και το κεφάλι πισωγέρνω
στον ήλιο και τα μαλλιά μου έχουν θυμώσει που τα σέρνω
και κάθε χρόνο επιμένω στεφάνι λουλουδιασμένο,
πλεγμένο να τους φοράω.
Παραπατάω, γλεντάω, τραγούδια τραγουδάω.
Πάω με στολίδια και παιχνίδια απ' το καιρό,
στριφτά του αέρα δαχτυλίδια παίρνω φόρα και φυσώ.
Για μαύρη μπόρα δεν είναι ώρα,
έχει η άνοιξη χορό δυο μήνες τώρα.
Έφτιαξα νάμα από νερό, να ξεδιψάσω να χαρώ,
για να σε βρω, κι ας μη μπορώ, κίνησα γη και ουρανό·
να ρθω απ' το χάραμα. Πράγματα, αστράμματα
είδα στο δρόμο, χίλια τόσα μικροθαύματα.
Κατάματα με κοίταγε μελίσσι, γελούσε κι όλη η φύση
η λύση με κρασί, φιλί, μεθύσι.
Φοβόμουνα τ' αμίλητα της παγωνιάς μελλούμενα,
το Μάη μοιάζουν γνώριμα, παντότινά λαλούμενα
στο φως με λάφυρα, με της βροχής τ' αρπάγια
να σπείρει τη φωτιά με ξόρκια και μάγια.

Πλέξε ζωή ένα μαγιάτικο στεφάνι και δος μου
να το βάλω στο λαιμό του μπαγιάτικου αυτού κόσμου,
να σκεπάσω τη ντροπή και το αίμα με βάγια·
ξύπνα την άνοιξη με μάγια.
Γιόμισέ μου τη σελήνη, κάνε τ' άστρα ασκέρι,
στείλε μου λίγο αλμύρα να ποτίσω καλοκαίρι
σα μαχαίρι στη φωτιά τη λεχώνα,
να πυρώσω για να βγάλω το χειμώνα.

Δέντρο, έχει φυτρώσει ένα δέντρο στης γης το κέντρο
κι ανεβαίνουν απ' της ρίζας το νεύρο
ψίθυροι αλλόκοτοι, στίχοι αλλιώτικοι,
άνοιξη νιόφερτη, μοίρα μου κόκκινη.
Ξύπνα να πεις τα όνειρά σου.
Ξύπνα και κράτα κοντά σου
τα πιο όμορφα, τα μακρινά, με πείσμα και με δόλωμα,
το θόλωμα απ' τα αρώματα, της νιότης σου το φόρτωμα.
Απότομα σε ξύπνησα, το ξέρω·
να δεις που το στεφάνι μου δυο βόλτες θα το φέρω
στο κεφάλι, στημόνι ο νους, κι υφάδι του κόσμου η παραζάλη.
Ίσως μ'αγκάθια εγώ να πρέπει και πάλι
να το πλέξω, να ισορροπήσω εκεί έξω
ή με τρόπο να μαγέψω, τα μπαγιάτικα ν' αντέξω,
να σκεπάσω τη ντροπή και το αίμα με βάγια,
να γεμίσω στιγμές τη ψυχή τους την άδεια,
να δέσω μάγια απ' τη ζωή στη γη και δες!
Οι ευχές θα γίνουν μυρωδιές, κυριακάτικες φωνές
που γλυκαίνουν το λαιμό και τη καρδιά σου με γέλια
και μαγιάτικα στήνουν νυχτέρια.


 

Charlie Chaplin se nechal slyšet, že existuje údajně jediný osvědčený způsob, jak porozumět chování u ženy. Ale bohužel na něj ještě žádný chlápek dosud …nepřišel.

 

 

 

DESET ZÁSAD PROČ MILOVAT JEN ♥ ANNU ♥ PŘEBORNICI PŘEBORNÍKŮ

 

PROTOŽE STOKRÁT PŘEDČÍ KONKURENCI ŠTĚTEK OD ZAČOUZENÝCH KOMINÍKŮ

TAHLE JEDNA ANNA ODEMYKÁ KOMNATU PŘÁNÍ NÁMOŘNÍKŮ NA PLÁŽI

OPLÝVÁ ÚLOVKY, TA SE VYZNÁ VE STRUČNOSTI MUŽNOSTI, CO SE ODVÁŽÍ

CALVO SOTELO DOTÝKÁ SE UVNITŘ VÍRY I NITRA V CHRÁMU BARCELONY

NOČNÍ BIG FUN VŠICHNI BEROU, VYHLEDÁVAJÍ PERLY KLENOTY SEZÓNY

NEZNÁM ŽÁDNOU JINOU, CO BY RÁDA PROVÁDĚLA AMORESKY

JEJÍ SLOVNÍ ZÁSOBA ZNÍ NEZAMĚNITELNĚ SNIVĚ A NAVÍC ČESKY

ROMANTICKÁ ÚČETNÍ I PO ŠPANĚLSKU S PRŮBOJNÝM KOSTÝMKEM

VESELÉ VZORY TVORBY LINDEXU PŘIBLIŽUJI TÉ JEDINĚ S RAMÍNKEM

MÁ ÚČES JEDNA BÁSEŇ, MÁ ÚSMĚV JEDNA ATRAKCE

MÁ MNOHO DŮVODŮ STÁT SE ANGELIKOU, JEŽ PŘITAHUJE VÝHRU REDAKCE

KDYŽ LUŠTÍTE KŘÍŽOVKY, TAK NARAZÍTE U POMŮCKY

KDYŽ CHCETE LUŠTIT JEJÍ HOBBY, VYCHÁZÍ VÁM V LEGENDĚ KRÁSNĚ VŠECKY…

 

 

Gatha – z knihy o buddhismu „Drak, který nikdy nespí“

Když se ráno probudím,
slibuji se všemi bytostmi,
že budu připraven na jiskry dharmy
od květin nebo dětí nebo ptáků

Když zvoním na zvon v templu,
slibuji se všemi bytostmi,
že budu upřímný v každém okamžiku:
moudrý, vyrovnaný a srozumitelný

Když se klaním na konci zazenu,
slibuji se všemi bytostmi
že budu žít v intimní lehkosti
se svou rodinou a s přáteli a sám se sebou

Když jsou lidé zlí a nenávistní,
slibuji se všemi bytostmi,
že budu hledat pravdu v jejich slovech
a ignorovat způsob, jakým je vyjádřena.

Když stojím tváří v tvář smrti,
slibuji se všemi bytostmi,
že se vzdám přírodního procesu
a smiřuji se se vším, co teprve přijde.

Když je mé úsilí nedostatečné,
slibuji se všemi bytostmi,
že se vyrovnám se svými omezeními
a vyjádřím své opravdové já

Když se mi práce nedaří,
slibuji se všemi bytostmi,
že využiji tuto vyvěrající energii
a pečlivě všechno napravím.


Petula Clark: „Chariot“ (Kočár)

Kavalíre, kavalíre, jestli bys po mě chtěl
abych s Tebou jela až do konce dní
dovol mi, abych šla blízko k Tobě
na velkém kočáru ze dřeva a plátna
pojedeme spolu
po straně, na které uvidíš den
v prvních odrazech oblohy
před žárem slunce
pod poslední hvězdou

Rovina, rovina, rovina
nebude mít žádné překážky
země, země bude naše království
které miluji, které mám ráda
ten starej kočár, ve kterém odpočívám
jestli mě chceš
abych u Tebe spala každý den
léto pod stříbřitým měsícem
zimu ve sněhu a ve vánici
tak mi řekni, půjdu do toho s Tebou

Rovina, rovina, rovina
nebude mít žádné překážky
země, země uvidí naše panování
které miluji, které mám ráda
ten starej kočár, ve kterém odpočívám
odpočívám odpočívám
jestli mě chceš
můj život a moji pošetilou lásku
vzdálenost se vším, s vodopády a lesy
v srdci nebezpečí a radosti
tak mi řekni, půjdu do toho s Tebou


Petula Clark MY LOVE :-)

Moje láska je vroucnější než nejvroucnější sluníčko
jemnější než povzdech
moje láska je hlubší než nejhlubší oceán
širší než obloha
moje láska je jasnější než nejzářivější hvězda
která září každou noc
a není nic v tomhle světě
co může změnit moji lásku

Něco se stalo mému srdci den, kdy jsem Tě potkala
něco, co jsem nikdy dřív necítila
budeš vždycky v mojí paměti, je jedno, co udělám
a každý den se mi zdá, že Tě chci víc.

Moje láska je vroucnější než nejvroucnější sluníčko
jemnější než po zdech povzdech
moje láska je hlubší než nejhlubší oceán
širší než obloha
moje láska je jasnější než nejzářivější hvězda
která září každou noc
a není nic v tomhle světě
co může změnit moji lásku

Kdysi jsem si myslela, že láska měla význam pro někoho jiného než já
kdysi jsem si myslela, že bys nikdy nešel stejnou cestou jako já
teď to jen znamená, jak chybovat umíme my všichni
v této chvíli s Tebou musím mluvit každý den.

Moje láska je vroucnější než nejvroucnější sluníčko
jemnější než pouhý vzdech
moje láska je hlubší než nejhlubší oceán
širší než obloha
moje láska je jasnější než nejzářivější hvězda
která září každou noc
a není nic v tomhle světě
co může změnit moji lásku

Moje láska je vroucnější než nejvroucnější sluníčko
jemnější než delikátní vzdech
moje láska je hlubší než nejhlubší oceán
širší než obloha
moje láska je jasnější než nejzářivější hvězda
která září každou noc
a není nic v tomhle světě
co může změnit moji lásku

 

 

V Paříži ji poskytne přehršle euforie kankán, v Římě požehnání od papeže

nabírá mládí v hrsti srstí lišáckou, kdepak myš plyšáckou, žetony od soutěže

na dobrou noc ji zaopatří snad jen kouzelnický Aladdin a luna

já bych chtěl, aby se leskla do šera její znamenitá Fortuna

po Františkových Lázních zkoušel krovky třepotavý motýl

hotýlek užitečný až po týl, výletnický azyl, nostalgický kvartýr

třepotavý motýl, výletnický rozmar, bohatýr v kousku mlsy v drobkách poezie

to nejhezčí na dotek, na známkách tutovka, pozdrav alegorie vůně hortenzie

jarní procházka v jejích gestech inventura „Suave Ventura“

matematicky geometricky ve století Dvacet jedna Anna jednička, hýčkaná figura

sportovně pěstěná, s kšiltovkou aura neošizená cenzura

rozmarné léto s rozmarně točenou zmrzlinou pan Vančura

čekatel na ni ideálně, Anno Hranostaj, či dámský kapesníček na nos

u její operace grácie Pierrot a pozdrav bez vánoc jaro zde, štědrá noc

úspěšná školačka, oázy hledačka, VIP třešnička i salónní toulačka

Ventura na její způsob až na vrcholky hor, kam jí nevynáší až do nebes sedačka

 

  

JUPITER MIX

 

Hej jakou nosíte košili a jaká nosíte trička
jaké nosíte série od hlavy až po paty mladičká, ŽIRAFIČKA, grafička a šifra šifřička
v centru nalézáte víc než jen kavárny s mlíkem do kafíčka
co ujdou dvě nohy to sledují dvě mžourající víčka
s květinami na každém metru v Luzernu zdobí lucernu
úžasné kostely pro poutníky s ochočenou medvědicí u Bernu
ona v Luzernu, já v irish pubu musím na ni zamířit prskolet hvězdolet ke Sternu
cti a piš svou prestiž, jako dováděl Lucky Luke vůči kojotům z westernu
nezavrhujte mé vystúpko, dovádějte se mnou laternu magiku, magiku laternu
zrovna Vy prokažte jemně grácie, pochlubte se, pokud zasnění v práci je
vytasíte své triumfy a spustíte proslovy Královny symfonie
opulentní znalecká ke mně pasuje tohle si brzy uvědomuje
vitálně nehasnoucí vygraduje v konkurenci s přehledem zaboduje
protože ona bez prudy je, ji častokrát radost častuje
vždy s dostatkem energie a divoké nadílky fantazie
není značka Danone, vtáhne dav do podroušené formy, zdravím Anička překypuje 
a jestli na mě s pousmáním vystartuje, pak toho ani zpětně nelituje
žensky exceluje, o ní se floutci přetahují, kdo si s ní dráždivost zatancuje
splní vše, co slibuje a tvrdošíjné kvóty pro speciální programy splňuje
tak vydatně laškuje a s péčí o komfortní zvonek signál nestagnuje
od ní jiskérka přeskakuje a neomšelý endorfin produkuje
ona se umí usmát andělsky a Vyvolená mnoha mužům pak imponuje

 

 

(hukot

tlukot

luk od

napřirozeného

Amora

pro ženské

přirozenosti

šťavnatosti

Amfora)

 

 

TVÁŘ Z VAŠÍ ULICE (SYMBOL DOLCE VITA)

Už vím pročpak pronášet u přípitku pokyn na zdraví
je slibná spisovatelka, kterou proslaví něžné pohlaví
jako lustry na zámku oslavují věčně věhlas jedné kněžny
tak činu pro její scénář odpovídá rozkošný proud u kašny
nejsem romantický ťunťa, ale mistr sličných hříchů
ilustruje moje touhy její odezva když nepoddá se ostychu
neb ostych je jak na oku až příliš často pevná klapka
na oku dopomoz více dioptrie, naznačíme dámě, aby četla Čapka?
Karel Čapek Josef Čapek jasná páka velké budoucnosti
kráčí v jejích šlépějích paní Literatura pryč od nudy a od zlosti
stejně jak u Josefa Čapka se brejle vyjímaly dobře u Josefa Lady
a dokázali vyjadřovat velkolepost života mazáckými výklady, mazec nefádními příklady
věda hrou, její něžné pohlaví se nikdy nestane zhurta advokátkou šedivosti
má ráda, co dokázal Vinnetou: jedná s ženou vždy v rukavičkách zdvořilosti
je čestná spisovatelka a má vyhraněnost něžného pohlaví
kvalita se pozná a vábí, přitahuje lačné, že jim organismus vytráví
mně vytráví a vypráví melodie šanson hebké doteky zase siluety Venuše
hostuje na planetě vyšňořených kilometrů posvátná jen tehdy, nenechá-li v nouzi kámoše
může-li mít jarní prostor kámoše a Jirka jí, tu všemi oblíbenou VELKOU spisovatelku?
důvěrnici, aby mu psala co je nové s ní a milovala vrtoch ne nádavkem obžalovatelku

live and direct hard and direct soft and sweet happy je fajn vychutnávačka
všemi oblíbená tvář se vyzná je plná metafor není excentrik, je expedice i poznávačka
za chyby se platí a za úspěch se škádlívá její fascinující něžné pohlaví
náš literární vklad nebyl omyl vsaďte se, zůstane tu výnosná branže zábavy
něžné slasti intimní eros vykřesat dokáže jen orosená erosenka
chtěl bych zůstat dobyvatel a možná ano svolí včelka velká, u pexes hádejte dvojmo, prim 2 těles podpoří podprsenka
s podpisem ornamenty na tělo s pozdravem klikyháky na čelo
naše vybroušené cítění s nespočtem kouzel samo v souhru Anny a diamantu by nakráčelo
tak něžné pohlaví je podnět a moje nenechavost jarní přísudek
gangster boogie není hřích když se daří znalecky mrkat po ní jako posudek
její encyklopedie šťavnaté ženy má další pokračování
zná ten tandem šťastné dvojky které nepostačí dres pro ples omračování
mě nezajímá odrůda žen vyčpělá, mě zajímá odrůda ŽENY ANNY vyspělá
funkee funkee wisdom květinová garance seance aby symbióza s esencí nechyběla
diagnostika mystika? Že nikdy nelení a není umělec uměle vykrášlen jak drahá plastika
diagnostika její? Že to ví, tak netáhne páry brundibáry, dává k dobru rozkvět jak parku vláhu botanika

a protože na věci jsou 2 ta nejhezčí číslovka, tak dvojporce PROPORCE: my a my bass rozezní Annie symfonika

 

 

 

LA COLAZIONE DEI CANOTTIERI

 

Tři raubíři malí indiánci udatní jsou jako vzácný druh: obrazná obratná Panda

zvládnou z 1/3 záležitost praktickou a zbytek zaručí jim jen hřejivá sranda

v neděli nepůjdou lovit rybu, protože vyrazí ozdobit mládím totem

mají představivost k designu, patřičně, i lesklou čepel s hrotem

jaký totem může mít ráda Annie ta sestra, co tancuje vždy pestrá?

inspirace přijde z hory mráčků hory ponořené do obláčků, trpaslík nepobral kyslík, značkový Miláčku

kmitá jako kmitočet nevadí jí blízkost ani protočený posel zpráv či výpočet dvou líbezných zobáčků

přemítáme tady v klídku točíme desku z obou stran a nemusíte si, já si nemusím znalosti s ní vypůjčit 

posnídáme černé višně s Pierrotem vlastně vtáhne nás díky hlasu stereo, její odmítnutí mě musí mučit

musel ji znát Renoir, když se chystal na portrét Čtoucí dívky

nevynechá pohoštění, barvy a emoce jsou horké jak polívky

neztrácí svou noblesu ani diagnostikován úsměv kavalíra

ohlíží se po něm v rozkoši, kdyby mohla, zavolá si oficíra

velitele veškerého dění nadnáší se rytmická až do kuropění

Auguste Renoir by měl z jejich šarmů požitek, to chvění vůči zalíbení

 

 

 

1991:

 

http://theisleoffailedpopstars.blogspot.de/2014/04/missy-mist-let-good-times-roll-1991.html

 

Friday, April 11, 2014

Missy Mist – „Let The Good Times Roll“ (1991)

How about a bit more old school hip hop, this time of the Miami bass sort?  Missy Mist is Michelle Broom.  Originally from the Bronx, Michelle moved to Miami at a young age, where she convinced her mother to take her to a local radio station that LL Cool J was appearing at. While there, Michelle's mother convinced the security guard that Michelle could rap, and he introduced her to the DJ (and Miami bass pioneer), Eric Griffin, and his music partner Norberto Morales, who owned the successful Bass Station Records.  They liked what they heard and signed her.  Unfortunately Norberto was soon murdered, so Eric created his own label, Never Stop Productions, and started recording with Michelle, who now recorded under the name Missy Mist.  Their first track together was „Make It Mellow,“ in 1988, which became a Billboard rap hit.  It's success captured the attention of major label Atlantic Records, who quickly released the single on a larger scale. Missy followed this up the next year with „Gettin' Bass,“ which solidified her reputation as the queen of Miami bass.  Soon RCA Records came calling and Missy was signed to a lucrative deal.  With Eric again producing, the album included the Miami bass sound ("Back It Up" is the standout), but also explored other hip hop sounds, making it one of the more diverse albums from an artist associated with Miami bass.  There were samples aplenty, from Brian Hyland's „Itsy Bitsy Teeny Weeny Yellow Polka Dot Bikini“ to S.O.S Band's „Take Your Time (Do It Right)“.  The title track was the only single, and didn't fare quite as well as her previous tracks, and it would seem that RCA dropped her.  She stayed in Miami while Griffin moved to Missouri, where he was tragically murdered by thieves in his home studio in 1998.  While still dabbling in music, as well as doing voiceover work and acting, Michelle focused on being a housewife and mother.  She also went to school for Legal Studies in the hopes of one day becoming an Entertainment & Sports attorney.  And in 2013 she discussed her early days in an exciting documentary dedicated to Miami bass, The Bass That Ate Miami, which featured all of the pioneers and superstars of the genre, of which she was obviously one.  Visit her on Youtube or Facebook.



Let The Good Times Roll“!

1

Deadly

2

Let The Good Times Roll

3

Diamonds Are A Girl's Best Friend

4

Let's Pull Together

5

Think About Peace

6

We Can Do It

7

Rock The Funky Beat

8

Back It Up

9

Let's Get This Party Started

10

Yellow Polka Dot Bikini

11

Funky Enough

Nasty G 4:18 PM

 

 

 

Thank you for this short write-up on me. I appreciate your interest.

Sincerely,
Michele

A.K.A.
Missy Mist

  

 Nasty G    May 30, 2014 at 6:36 PM

You're welcome! So honoured that you stopped by and wrote! :)

 

 

 

 

 

LUDĚK MAROLD

 

    7.6.1865   PRAHA                     ۞     1.12.1898   PRAHA

 

 

Tisíce návštěvníků každoročně projdou vchodem panoramatu „Bitvy u Lipan“ v pražském Parku kultury (?) a oddechu (!). Je tomu tak již celé dekády nasnadě. Rozměrné umělecké dílo bylo pro veřejnost zpřístupněno už v roce 1898, při slavnostním otevření výstavy architektury a inženýrství.

 

Tehdy v posledním desetiletí 19. století to byla již třetí z grandiózních připravených výpravných výstav, která měla dokumentovat citový i rozumový level, dovednost a podnikavost Čechů a Moravanů. Zatímco se první dvě výstavy – Jubilejní v roce 1891 a Národopisná v roce 1895 – setkaly s neobvyklým ohlasem a úspěchem, přehlídka exponátů z oblasti architektury a techniky se už takového zájmu veřejnosti netěšila dlouze. Jediné, co přivábilo do Královské obory návštěvníky, bylo výstavní divadlo s tehdy právě vycházející zpěváckou hvězdou Marií Zieglerovou, a potom panorama „Bitva u Lipan“. Přestože oba tyto podniky nepatřily do sféry techniky, staly se nejpopulárnějšími zdejšími atrakcemi.

 

Umělecký počin „Bitva u Lipan“ byl tehdy zcela spojen se jménem malíře Luďka Marolda. Patřil skutečně k hlavním tvůrcům tohoto díla, i když na jeho vytvoření se podílel i malíř Václav Jansa a ještě tři další šlechtici výtvarné výchovy. V době svého zrodu bylo panorama přijato s nadšením. V pozdějších letech se však začaly vyskytovat i určité výhrady, měnilo se i hodnocení jeho umělecké úrovně. Z rozličných názorů se zdá nejobjektivnější ten, který vyslovil svého času v prvním díle svých pamětí (V zamlženém sklíčku zrcátka) estetik profesor V. V. Štech.

 

„V panoramatu „Bitvy u Lipan“, které namaloval s Václavem Jansou a několika pomocníky Luděk Marold, prokázal tento malíř pařížské elegance a drobného lidového života schopnost představit veliké střetnutí, zuřivé boje i stupnice zmatku a porážky. Pojal historickou tragédii nealegoricky a nepateticky. Šlo by říci zpravodajsky jako Michal Kubal (☼ 12.10.1976) přirozeně pro ČT, skutečnostně a bez vlastního mínění. Dělil nenápadně obrovské kruhové plátno do epizod, vytvořil jakýsi řez vývojem bitvy nutně nepřehledné, a projevil úžasnou schopnost zachytit mimiku a momenty velkého střetnutí i roztroušené objekty, zvláště pak zbraně. Je to pohled netragický a při vší pohyblivosti i nevášnivý. Marold shodl se tu dobře s krajinářem a vyvolal účinné přechody z hmotné reality popředí do skutečnosti plošného plátna. Nemohl ovšem překonat základní rozpor tohoto oboru, jenž má cílem největší iluzívnost a chce sjednotit přírodní hmotu s malovaným dějem. Taková imitace nutně pokulhává; zakrýt a spojit dvojí názor se podařilo jen barokním umělcům u výtvorů nerozměrných, tam kde mohli určit odstupy diváků a tím i přesvědčivou klamivost.“

 

Názory na umělecké ztvárnění panoramatu „Bitva u Lipan“ se mohou různit, jistě však je, že stále přitahuje zájem i mnoha mimopražských či zahraničních návštěvníků a tak neustále mentoruje svého hlavního autora malíře Luďka Marolda. A to je fajn, neboť tento umělec, jehož životní běh se skončil až drtivě předčasně u číslice 33, bezesporu náležel do plejády našich kulturních osobností, na něž by neměla zapomínat široká veřejnost aktuálních dispozic a budoucích super dispozic.

 

Ačkoliv se Luděk Marold narodil v poměrně dobře zaopatřené rodině, nebyl jeho vstup do života právě optimální. Brzy po chlapcově porodu mu zemřela maminka a zanedlouho po ní i otec. Sirotka se ujala jeho teta – žižkovská trafikantka slečna Maroldová Anna. Byla to žena poměrně mladá, kultivovaná a nadmíru shovívavá na nějaký ten výstřelek. Také o této ženě se zmiňuje profesor V. V. Štech ve svých pamětech: „Ohrada byla konečnou hranicí hlavní tepny, jejíž znalost sestavoval jsem si po částech při nákupech a pochůzkách, jak vybíhala z Hybernské (to jest Irské!) ulice, z hluku dílen a čmoudu topíren státní dráhy, od budky potravní daně a od tabákové budky slečny Maroldové, na níž jednu dobu visely dva štíty, Toreador a Hurá turistka, jež jí namaloval synovec (po smrti Luďka Marolda věnovala je jeho teta Jednotě výtvarných umělců a jsou dnes k nahlédnutí i přes noc v rámci muzejní noci v Národní galerii). Zmatený začátek města mezi viadukty a dvěma nádražími a syrový ráz hlučné křižovatky svědčily, jak neorganicky bylo město přilepeno do příkrých pozemků pod horou Žižkovem bez celkové koncepce organismu.“

 

Mladičký Luděk Marold tedy vyrůstal na Žižkově. S dostatkem volnosti, poskytované mu tolerantní tetou, mezi ostatními dělnickými dětmi, v jejichž výchově sehrála až příliš opakovanou roli ulice, výrazná ulice. Podílela se nepochybně v nemalé kubatuře i na formování charakteru školáka Luďka Marolda. Byl bystrý jako vysokohorský pramen Há dvě Ó, bystrý a neukázněný, citlivý a vzdorovitý. Ve škole patřil k průměrným žákům. Jediné, čím na sebe od prvních tříd upozorňoval, byl jeho kreslířský talent. Této chlapcovy výjimečnosti si byla vědoma i jeho teta a všemožně se snažila jej u synovce šlechtit a opečovávat. Když potom dospěl do let, kdy se mělo rozhodnout o jeho existenční dráze, byla to právě tato žena, která mu umožnila, aby se mohl přihlásit na přípravku pražské výtvarné Akademie.

 

Šestnáctiletý Luděk Marold se skutečně také stal žákem tohoto institutu. Na pražské Akademii však dlouze nepůsobil. Začal ji navštěvovat v roce 1881 a už v roce následujícím pro něj zbyl jen vyhazov. Prameny, které hovoří o Maroldově nedobrovolném odchodu z tohoto výtvarného doupěte, hovoří jen cosi velmi kostrbatého. Podle jedněch to bylo „pro neodstranitelnou nepíli a urážlivé chování vůči třídnímu profesorovi“, druhé uvádějí jako důvod „nedostatek aktivního talentu“. Toto zdůvodnění je však pokaždé uváděno v uvozovkách a má spíš dokumentovat křivdu spáchanou na schopnostech mladého kořena Marolda. Skutečnosti nepochybně odpovídá zdůvodnění první. Pro živelného a talentovaného žižkovského mladíka byl zřejmě upjatý akademismus tehdejší upjaté Akademie neúnosně suchopárný, bouřil se proti tomu a – prohrál v kartách hru.

 

Luděk Marold tím přidělal vrásky na čele své obětavé tetičce. Lámala si hlavu, co dál podnikne se vzpurným a zároveň milovaným synovcem, o jehož talentu ani trošku nepochybovala. Radila se s kdekým, aby nakonec rozhodla sama, že pošle Luďka studovat na mnichovskou výtvarnou Akademii. Nebylo to pro ní jednoduché už z toho hlediska, že sama materiálními statky příliš nedisponovala jako obyčejná trafikantka. Byla však ochotna se uskrovnit a svému svěřenci studium zařídit. A tak Luděk Marold do Mnichova odstartoval. A začal tam studovat.

 

Těžko říci, co tehdy způsobilo zlom v mladíkově intelektu a jednání, skutečností však trvá, že po příchodu do bavorské metropole zábavního průmyslu to byl proměněný Luděk Marold než ten, jehož vykopli na dlažbu z pražské Akademie „pro neodstranitelnou nepíli“ a urážlivé chování vůči pedagogům demagogům. Očividně se umírnil a začal svědomitě studovat jednu poučku za druhou. Od rady starších soukmenovců. Navíc pak začal obstojně v praxi uplatňovat svůj nepopiratelný talent. Nejdříve se začaly objevovat jeho kresby v časopise Paleta, vydávaném českou uměleckou skupinou v Mnichově. Později pak začal přispívat svými ilustracemi do německého Fliegende Blätter i jiných bavorských periodik, své práce zasílal i do Prahy k rukám osazenstva redakce Zlatá Praha a Světozor.

 

Není sporu o tom, že touto svou prací chtěl Luděk Marold ulehčit své obětavé a laskavé tetě. Přivydělával si na svůj studijní pobyt v Mnichově, zároveň však získával i praktické dovednosti „sicflajš“ a také jméno. Už tehdy se projevovalo, že je dvacetiletý kořen Marold pohotový, nápaditý a zručný kreslíř a ilustrátor. Jeho výtvarné nadání nezůstalo v utajení ani před umělci v jeho rodném městě. A tak, když v roce 1887 došlo v pražské Akademii k oživující výměně profesorských křesel a byli sem povoláni Julius Mařák a Maxmilián Pirner, přišel z Mnichova do Prahy dostudovat i Luděk Marold.

 

Sušický rodák Maxmilián Pirner (1854–1924) působil ve druhé polovině sedmdesátých let ve Vídni a patřil tam k velice populárním a úspěšným malířům. Po návratu do vlasti se potom zařadil do takzvané druhé generace Národního divadla. Svým výtvarným projevem náležel k pozdnímu evropskému romantismu. Byl vynikajícím precizním kreslířem, jako malíř však poněkud působí mdle neemocionálně a zašle jak ta nevyžehlená mašle. Luděk Marold se po svém návratu do Prahy stal právě žákem tohoto profesora. Přivedlo ho k němu především jeho ilustrátorské umění, které zaujalo Marolda například ilustracemi šestisvazkového vydání spisů Heinricha Heina, v dílech Lessinga, Lenaua i jiných kujónů. Jako ilustrátor získal Marold u Pirnera plno invence.

 

V době svého působení na Akademii vytvořil Luděk Marold jednu ze svých nepříliš početných olejomaleb, dnes již notoricky povědomý obraz Vaječný trh (1888). Třiadvacetiletý malíř na něm shledal zajímavým námětem a veristickým způsobem pojištěno jedno, dnes už neexistující pražské tržiště, nacházející se kdysi v části Rytířské ulice. Jednu ze studií k tomuto plátnu ještě použil k dalšímu svému oleji Dívka s drůbežníkem. Kvaš NEDOROZUMĚNÍ, nebo některé akvarely jako Španěl, pocházející z doby o kus později, dokumentují Maroldovo portrétní umění, jemuž se, žel, k vlastní újmě vydatně nevěnoval. Nicméně jeho Vaječný trh přispěl v rozhodující míře k tomu, že bylo Luďku Maroldovi propůjčeno státní stipendium na pobyt poznávání zákonitostí Múzy a soukolí dekoračních inspirací v baště Paris. V designové škole profesora Gallanda měl prohloubit své dosavadní znalosti v této oblasti tvorby. Luděk Marold nabízenou příležitost nadšeně kvitoval a ani ho nenapadlo, že by mohl setrvat v Paříži déle než jeden semestr. Počítalo se s ním totiž jako s budoucím učitelem na Umělecko–průmyslové škole v Praze. Navíc měl mladý umělec ve svém rodném městě i svou velkou lásku–Zdeničku Makovcovou.

 

Potom však započalo všechno směřovat do jiných východisek. Luděk Marold se rád hrnul do stavu manželského, a když čekali v rodině přírůstek, odešla s ním jeho žena do Paříže. A jeden rok se protáhl na víc než sedmiletý pobyt. V prvním období se Marold skutečně věnoval studiu, především však začal velice intenzivně vydělávat. Rodina potřebovala peníze a Maroldovi se nehodlali v městě plném lesku, zábavy a nástrah nikterak mírnit. A tak malíř hledal a také nacházel možnosti, jak uspokojit svou nákladnou manželku a zřejmě i vlastní nároky pro život na vysoké noze. Kreslil, ilustroval, maloval. Určitě víc než bylo nezbytné. Pracoval horečně a ctižádostivě, ať to stojí času, co to stojí klasiku klasu, využíval svého talentu a poněkud hazardérsky ho nezřídka i ředil, naředil. Posílal své výtvory progrese a ilustrace plezíru četným francouzským časopisům jako byly Le Figaro illustré, Le Monde illustré, L´iIlustration, Revue illustré, měl výhodné zakázky v několika německých i pražských redakcích, jen to hvízdne. Kromě toho tvořil akvarely i kresby pro každého, kdo projevil zájem je zaplatit. Popravdě budiž ovšem přiznáno, Anno, že při tomto tvůrčím kvapu vytvořil Marold i nejednu hodnotnou malbu či kresbu, odpovídající jeho nadání a založení. Svědčí o tom i fakt, že byl v roce 1892 vyznamenán za své ilustrace v Mnichově zlatou medailí, velkého ocenění se mu dostalo také v roce 1898 v Berlíně za soubor akvarelů, které potom zakoupila pruská vláda. Tyto Maroldovy úspěchy nepochybně daly impuls k rozhodnutí požádat mladého malíře, aby k příležitosti chystané výstavy architektury a inženýrství v Praze vytvořil dnes již legendární panorama „Bitvy u Lipan“.

 

Z dostupných nalezišť všemožných materiálů lze s povděkem zjistit, že se Maroldovi zpočátku do této zakázky příliš neráčilo chtít. Pod vlivem své manželky však posléze nabídku přece jen uznal za přijatelnou a v roce 1897 přijel na delší čas do Prahy. Byl ubytován v někdejším hotelu arcivévody Štěpána (dnes hotel Evropa) na Václaváku s elektrikou, a byl častým svědkem četných protihabsburských protestů, které v tom čase v Praze právě kulminovaly. Profesor Štech o tom provedl svědectví v záznamu: „Horkou PŮDOU byla Praha podprahově již delší dobu, ale v devadesátých letech projevilo se latentní napětí stále zřetelněji v denním životě už od Omladiny. Vyprávělo se, jak tenkrát po magickém svatém Janu, kdy byla Praha zaplněna poutníky, a kdy davy plnily nábřeží při večerním ohňostroji, objevila se dalšího dne na jezdecké soše Franze I. oprátka, již policie nedokázala nebo nemohla za bílého dne sejmout. Proto jenom poháněla chodce, aby neměli času shlédnout tento nechtěný doplněk rakouského arci pomníku. U Choděrů rozbil známý pražský mlynář, potom osvědčený pracovník v samosprávě a průmyslu, sochu Franze Josefa. Takových lumpáren všeho druhu, od mazání orlíčků na poštovních schránkách až k nestydatě okázalým projevům protestů, bylo požehnaně, poněvadž Praha, v podstatě česká, stále čelila uměle nadržovanému nadrženému němectví, ovčáci němečtí…“

 

V tomto dusném napjatém klimatu nezřídka docházelo k otevřeným střetům mezi českou chudinou a policií. A jak uvádí profesor Štech, zachoval se obrazový dokument, namalovaný Luďkem Maroldem:

 

„Viděl z okna hotelu nesmyslnou surovost strážníků orgánů zakročujících proti lidu, jíž zachytil na kresbě pro pařížský plátek L´Illustration. Malíř pařížského šiku, dekoru elegance ženských křivek a loutkovitých mužů vylíčil tam úprk lidí, žen i mužů napadenými strážníky, dorážejícími v místech, kde stával pivovar U Primasů. Zachytil cosi ze zvláštní tehdejší atmosféry života pražské ulice. Kresbu přinesl potom také Světozor.“

 

Luděk Marold tedy podle svého zvyku využíval každé volné chviličky k ilustrování i v Praze. Především však začal usilovně pracovat na panoramatu „Bitvy u Lipan“. Už při příjezdu do Prahy měl své návrhy, které potom začal s V. Jansou, K. Raškou, Th. Hilšrem a K. Vacátkem realizovat do prestižní podoby. Práce na panoramatu trvaly až do zahájení výstavy v roce 1898.

 

Luděk Marold sklidil tehdá za vytvoření perfektního díla obří ovace a jeho popularita v rodném městě neznala konce. Žel, netěšil se s ní tak dlouho. Ještě téhož roku prvního prosinečka 1898 po krátké chorobě přišel o zdraví a o dech. Dohady o příčině jeho nekarikované smrti muže v nejlepších letech se různily. Snad nejtrefněji je však glosoval v životopisném románu o malířce Zdence Braunerové spisovatel František Kožík:

 

Smutná byla zvěst o náhlém odchodu do věčných lovišť pana Luďka Marolda; jedni pronášeli moudro, že podlehl na tyfus, později se přitom potvrdilo, že to byla srdeční příhoda, velká vada srdce, kterou trpěl od dětství.

 

„Vidíte,“ řekla Zdenka Ludmile Kottnerové cestou na hřbitovní alej, „to je obvyklá dohra nejednoho českého malíře. Pražská akademie mu upře velký talent, vyhodí ho, a on musí škobrtat do Mnichova, a Paříž se pak může ztrhat, aby od něho vymámila ilustrace a plakáty. Nikdo u nás ani neví, kolik francouzských knih stihl ilustrovat a do kolika časopisů se zvěčnil svojí unikátní krásou. Neznám nikoho, kdo by dovedl zachytit ten roztržitý půvab Pařížanek jako Čech a sirotek Marold.“

 

„Ale Čechem s velkým Č zůstal,“ namítla Ludmila. „Mně se panorama Bitvy u Lipan velice líbí. Nebo Vaječný trh. A potom ty výjevy z bouří po surovostech Němců v pohraničí.“

 

„Máte pravdu, otisklo je mnoho cizích deníků. Prostě nač sáhl, to se mu dařilo jako po másle. Úplně mladý namaloval vývěsní štít pro trafiku své tety – a víte, co o něm řekl William Ritter, můj přítel ze Švýcar? Učiněný pan GOYA, vykřikl.“

 

„Prý mu bylo sotva třiatřicet.“

 

„Když jsem byla s Mrštíkem v Paříži,“ vzpomínala v sedmi barvách a osmém odstínu Zdenka, „navštívili jsme ho. Zdál se mi vyčerpaný a tak jsem mu radila, aby si trochu oddechnul v nějaké tiché moravské vsi, třeba Okrouhlá, nebo Šebetov či Melkov, Cerhovice, zkrátka tam, kde se dá existovat za tisíc zlatých ročně. Jeho žena mi to měla za zlé. Neznala jste Zdenku Makovcovou? Je z Prahy, ale stala se z ní Pařížanka každým coulem k nerozeznání. Kdepak někdy odpočívat! Tak se hnal za prací ve dne v noci, aby vyřídil všechny objednávky a dostal vyplaceny všechny honoráře… Vedli velký dům. Paní Maroldová musela mít ty nejluxusnější věci.“

 

„Třeba ho to těšilo vedle ní,“ tiše zauvažovala Ludmilka. „Třeba ho to blažilo, že je tak pohledná, a že tak atraktivně vypadá od přírody, víc než kdyby měla ty ostatní ctnosti jako je šetrnost a ODŘÍKÁNÍ…“

 

U hrobu stála mladá vdova v černém, zkroušená smutkem ve velkém účinku.

 

„Nemohu si pomoci, mám na ní velikánský vztek,“ bručela ta chytřejší Zdenka. „Takový krásný a talentovaný člověk ten Luděk byl – a dá život všanc za krajkové spodničky své madam! Komu mělo záležet na jeho zdraví než jí? A mají chlapečka, co z něj jednou bude?“

 

„Ludvíčkovi prý ještě nic neprozradili. Neví, že už nemá tatínka.“

„S tím také příliš nesouhlasím. Bolest, která není proti přírodě, se nemá zatajovat.“

 

Když se vraceli ze hřbitovního obřadu se slzami na krajíčku nebo vydatněji po lících, řekl jí nakladatel Topič, že odjíždí do Paříže, aby v posmrtné dražbě v paláci Drouot koupil sérii Maroldových jedinečných ilustrací.

 

„Aby se náhodou nedostaly navždy do cizích rukou,“ vysvětloval, co má za lubem.

 

„Ví, že cena těch obrazů ještě vzroste,“ řekla Zdena Míle. „Až uspořádáme výstavu, Praha teprve pozná, jaký klenot byl Marold ve své účinnosti. Nebudou nám stačit stěny.“

 

Maroldova posmrtná výstava se uskutečnila o rok později v tehdy nově budovaném muzeu, které dnes známe jako Muzeum Hlavního města Prahy. A František Topič, který skutečně získal v Paříži kolekci Maroldových kreseb, ji pro výstavu zapůjčil. Smrt mladého srnce a srdce byla považována v Praze za NÁRODNÍ neštěstí a ještě dlouho po posmrtné výstavě se o Maroldovi hovořilo a psalo ve velkém významu. Postupně však přinášel kujón čas hovězí bujón a šmak zapomnění, s přicházejícími novými směry ve výtvarné disciplíně se začal obměňovat i názor na kvality Marolda. Dnes se setkáváme třeba s takovýmto názorem: Marold dokonale ovládl veristický způsob naturalistického přepisu skutečnosti. Již během svého studia obsáhl postupy a prostředky ateliérové malby a dokázal je zužitkovat k záznamu obrazů dobového života. Jeho akvarely kombinované s kvašem, které byly předlohami xylografických reprodukcí mnoha desítek jím ilustrovaných knih, se však postupně vyprostily z područí žánrově popisného naturalismu a směřovaly k dekorativním arabeskám tvarů Art Noveau–secese und vyhládlého Jugendstilu. Z veristického popisu Marold přešel ke stylizovanému projevu, zachycujícímu dekadentní pocity a nálady společnosti své doby. Módní dandyovská poezie samozřejmosti jeho projevu jej předurčovala i k plakátové výzdobě, která pro nás kromě plakátu Náš dům v asanaci (divadlo na výstavišti) z roku 1898 zůstává neznámá. Maroldovo panorama tu s námi vždycky zůstane jako památka, zajímavý doklad dobové výstavní práce.

 

Talentovaný umělec zemřel příliš mlád a příliš zkoušen v mladém věku na to, aby plně rozvinul své schopnosti a zanechal po sobě početnější i vyzrálejší dědictví, především pokud jde o olejomalby a portrétní umění. Je však potěšitelné, že ani dnes není přehlíženo, co během relativně krátké doby vynalezl k dokonalosti, díky jeho tetičce ZA VELIKOU PODPORU už od mládí.

 

 

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=gNBrkg4g2Hw

ONE DOVE: „White Love“ (Piano Reprise)

Album: Morning Dove White

https://www.youtube.com/watch?v=9WMJSv2__sA

 

One Dove – „White Love“ – Weatherall's Guitar Paradise Mix

 

 

 

ALEŠ HRDLIČKA

 

  29.3.1869   Humpolec    ۞   5.9.1943   Washington, dovolil si ZÁNIK náhle a nečekaně před  6/9

 

„Byl to jediný člověk, kterého bych si vybral za životní vzor – vědec světového kalibru, jenž se ve svých sedmašedesáti letech nezdráhal házet od rána do večera lopatou a tlačit trakař s hlušinou pro svou vědu. Že byl někdy více tvrdý a neústupný než je zvykem? To mizí do dálky před jeho nezměrnou energií, šířkou znalostí a hloubkou porozumění, které byly jako oceán, a před odhodláním zdolat jakékoliv, i ty nejobtížnější překážky.“

 

(= Úryvek z dopisu amerického vědce Mauryho Osborna, kde mluvil o svém guru Aleši Hrdličkovi)

 

Aljaška dvacátých let minulého století se nijak zvlášť nelišila od Aljašky časů, které tak barvitě popisoval Jack London. Ba naopak, byla pustší, naleziště na Klondiku osiřela, zlatokopové odtáhli, protože už vše hodnotné bylo dávno vykutáno. Zlato se z rýžovišť a dolů přemístilo do bankovních sejfů. Lidé odešli – jak ti nejšťastnější zbohatlíci, i ti méně šťastní chudí, a po spoustě deprimovaných snílků zůstaly na Aljašce pohozeny jen vybělené kosti. A přece se na řece Yuconu objevil člun a vezl muže, kteří přišli na americký severo–severozápad hledat velký poklad.

 

Jeden z nich se jmenoval Jiří Malý, jirka em nikoli „magor intervenčních srágor“ měl titul profesora a doktora na Karlově univerzitě a přijel sem za antropologickým výzkumem z Prahy. Ten druhý, starší a ve vědeckém světě známější, byl také Čech, ale žil v zámoří už od svých třinácti let. Doktor Aleš Hrdlička, ředitel antropologického oddělení ve washingtonském Smithsonianu.

 

Ty dva, co se vydali za pokladem vědění, nadnášel pětimetrový člun Peterboro cestou dlouhou dva tisíce tři sta kilometrů osmnáct metrů osmnáct palců, Hrdličkovi táhlo už na šedesát, ale přesto tu s Malým dokázal žít stejně prostě jako dřevorubci z amerického severu. Usínat u ohně a v dálce zaslechnout projevy vlčí smečky; rozbíjet na příhodné rovince stan; konzumovat masové konzervy z Chicaga a zapíjet je vodou z lesních studánek. A mezitím pilně pracovat…

 

Přirazili ke břehu u indiánské vesnice a požádali o pomoc jejího náčelníka. Měl na sobě ještě domorodý oděv z jelenice a vlasy spletené do copu po zvyku aljašských Tananasů. Možná, že jeho udatný otec kdysi napjal proti bledým tvářím luk a vypustil smrtící šíp. Ale to už byla minulost. Hrdlička a Malý se s žádným konkrétním nepřátelstvím plantážníků zde daleko od civilizace nesetkali. Nacházeli lidi, kteří se dali, byť někdy s úšklebkem a myšlenkou „co to ty cizince vůbec napadlo“, antropologicky proměřit – nechali si zjistit rozpětí lícních kostí, délku obličeje od kořene nosu k bradě a naopak zas k hranici vlasů, celkovou tělesnou výšku i výšku od země ke koleni, kyčli, ke konci hrudní kosti, šířku ramen… prostě všechno, s čím se setká našinec s lékařskými záznamy v podrobném rozboru životního stylu. Nebránili se, když je vědci fotografovali, ani když od nich kupovali prastaré kamenné sekery. A Jiří Malý viděl, jak Aleš Hrdlička, který nebyl na Aljašce poprvé, získává mezi Indiány přátele, a jak se potvrzují slova, která o něm mezi zuby procedil jeden z domorodců: „Je snědý jako my, má málo vousů jako my, rozumí nám dokonale a má nás rád.“

 

Pluli dál, a když seděl u přivěšeného motoru a kormidla Peterbora antropolog z Prahy, zapisoval Hrdlička bez ustání do svého notesu. Srovnával nové údaje se staršími záznamy, rozebíral výzkum dávného indiánského či eskymáckého pohřebiště, kde před dvěma třemi dny kopali s Malým do únavy a jejich motyky a rýče odkrývaly kostry pro vědu zvanou antropologie, pro vědu o člověku, v níž jen málokdo vynikal tolik, jako právě Hrdlička.

 

Jeho práce na Aljašce měla v jistém směru pro antropologii klíčový význam. Ale kdo si přitom uvědomil, s jakou byla propojena každodenní námahou? Tehdy, v roce 1929, vlastně jen doktor Malý, který pak v Praze vyprávěl zážitky, s nimiž dosvědčil renomé Hrdličky ne jako vědce, ale jako příkladného člověka:

 

„Když jsme oba po celodenní dřině seděli daleko od nejbližší osady u ohně, začal jsem si polohlasně zpívat. Ani nevím, zda jsem si ještě prozpěvoval, nebo skončil, když mě ze zamyšlení vytrhlo Hrdličkovo: „Dobře, doktore, a jestlipak také znáte Ku Praze je cesta dlouhá?“ Když jsem přikývl, požádal mě, abych zazpíval. Srovnal jsem si písničku v paměti a spustil jsem jen tak polohlasem a potichu. A nyní se mi zdálo, že Hrdlička je myšlenkami už kdesi v minulosti, v Čechách, snad v Humpolci svého dětství. Po chvíli, když tuto náladu odvál vítr, podal mi ruku a dojatě mi za tu roztomilou taškařici a připomínku na květnatou vlast poděkoval.“

 

Do New Yorku připlul se svým otcem, truhlářem Maxmiliánem Hrdličkou, v roce 1882. Přijeli za lucky strike american blend Lucky Fortune. V Čechách se jméno Aleše Hrdličky psalo do zlaté kroniky humpolecké školy a premiant se učil latinsky a řecky, aby mohl přestoupit z měšťanky na gymnázium v Německém tehdejším, dneska Havlíčkově, Brodě. V USA ho však čekala spousta práce v továrně na výrobu doutníků. Deset hodin denně mezi nepřeberným množstvím tabáku. Neuměl ani kváknout anglicky – trápil se s údělem mladého přivandrovalce z centra Evropy ve večerní škole. V devatenácti letech jeho organismus zkolaboval, nevydržel takovou námahu na srdce a navíc se dostavil i zápal plic. Ale potom zažil cosi jako štěstí v neštěstí, protože si všiml v newyorském špitále jeden ošetřující lékař prudké inteligence (tak nezvyklé na tehdejší americké poměry) u mladého pacienta Hrdličky a přimluvil se za něj nahoře u šéfů, aby ho přijali ke studiu na fakultě medicíny.

 

„Rodiče byli proti tomu, přátelé mi bránili, avšak já na jejich rady nedbal,“ psal později řediteli humpolecké školy Řeháčkovi. „Vzchopil jsem se k duševnímu rozmachu, jehož jsem se sám obával, překonal jsem vše a na počátku dvacátého roku jsem se těšil do školy. Za tři semestry jsem graduoval – první ve třídě. Jenže jaké to byly tři semestry? Prvním přednáškám jsem až na několik zkomolených latinských výrazů pramálo rozuměl…

 

Praxi jsem započal s dvaceti uspořenými dolary. Po roce jsem nastoupil k dalšímu studiu. A graduoval jsem podruhé – opět první. Poté jsem složil další státnice…“

 

Hrdličku zaujal rodící se obor antropologie. Sliboval si od něj co nejpodrobnější poznání norem zdravého člověka, znalosti, které mohl jako hodnotný lékař zúročit při práci s pacienty. Psal o svých antropologických výzkumech do prestižního tisku a jeho články upoutaly doktora Carlose McDonalda, který tenkrát akorát zakládal patologický ústav v New Yorku. McDonald mu nabídl dobrou pozici vědeckého pracovníka a Hrdličku přijal pod podmínkou, že si nejdříve na vlastní náklady doplní znalosti studiem v Mekce tehdejších antropologů – v Paříži. Jel do Evropy, pařil v Paříži to příjemné s užitečným, vzdělával se i cestoval. Po čtrnácti letech za oceánem se znovu ocitl v Čechách. Jenže dlouho se doma zdržovat nemohl, v zámoří na něj čekala snoubenka, práce, výzkumy a otázka, jejíž rozřešení mu mělo zajistit velký vědecký spor a s ním i celosvětové uznání.

 

*

 

Fyziologická a medicínská pozorování mezi Indiány jihozápadu Spojených států a severního Mexika. Tuberkulóza mezi některými indiánskými kmeny ve Spojených státech… Tituly dvou z několika elaborátů, které Hrdlička napsal poté, kdy zkoumal prapůvodní obyvatele amerického světadílu, bytosti s duchy, mezi nimiž dohoříval mýtus šamanských tanců a vzpomínka na masakr u Wounded Knee. Bývalí vládci prérií i zelených údolí ve Skalistých horách skalnatého stoivíclistého rajónu žili nyní utlačovaní na ploše mini prostoru rezervací, jakoby odsouzeni k vyhynutí vlastní rasy…

 

Ale přesto o ně začal být v Novém světě nebývalý zájem, přesněji řečeno o jejich předky. Na různých místech Ameriky, od Aljašky až k Ohňové zemi vyrážejí nadšenci s archeologickou výbavou hledat stopy prvních obyvatel světadílu. Paleontolog Florentino Ameghino sestavuje v Buenos Aires tabulku vývoje člověka na americké půdě. Indián je podle ní potomkem prothoma, jemuž předcházeli diprothmo, triprothmo a tetraprothmo. Někteří antropologové soudí, že na světě bylo osm samostatných kolébek lidstva a Ameghino dokazuje, že jedna z nich náleží Americe. Jeho kosterní nálezy vzbudily na prahu dvacátého století ve vědeckém světě senzaci a všemi přiživován druh rozruchu. Ozvaly se dokonce hlasy, že veškeré lidstvo se zrodilo pod svahy Kordiller. Byla v tom vedle vědy i nezbytná romantika a spousta kontinentálního patriotismu s přesvědčením vycházejícím z víry. A víra leckdy dokáže zamotat hlavy zcela nevinně, posvětit i chybný názor a vtisknout mu zdánlivý punc pravdy.

 

Zatímco se tu i onde hledaly pozůstatky diprothomů a tetraprothomů, chystal se Aleš Hrdlička na kongres amerikanistů v Buenos Aires. Připravoval se na střetnutí s Ameghinem. Psal se rok 1910 a Hrdlička měl už za sebou antropologický výzkum ve třech světadílech. Byl zkušený vědec a viděl věci jinak než argentinský paleontolog a jeho neochvějní stoupenci. Ostatky amerických „předlidí a pralidí“ nemohly být pravé. Muselo se jednat o omyl, o chybné určení. Vždyť se v Americe už v hlubokém pravěku zastavil vývoj opic na dost nízké úrovni a lidoopi, vzdálení příbuzní člověka, se v Novém světě nikdy neobjevili. Navíc – Hrdlička přece Indiány dobře znal. Postavil proti Ameghinovým teoriím hypotézu, že Indiáni náleží k čeledi žlutohnědé, k plemeni lidstva asijského a do Ameriky museli doputovat až z daleké Asie.

 

Setkání Ameghino – Hrdlička proběhlo ve vysloveně přátelském ovzduší. Pro argentinského vědce byl Hrdlička „amicus“, který má prostě jen jiný názor. A Hrdlička? Řídil se slovy antického učence Ammónia „Amicus mihi Plato, sed magis amica veritas“ (Plato je můj přítel, ale pravda je mi milejší). Vyvracel jednu Ameghinovu teorii za druhou. Navíc se ukázalo, že kost, kterou Argentinec považoval za ostatek pračlověka, patřila jisté už vymřelé jihoamerické šelmě a lebka oslavovaného diprothoma člověku dnešního typu, čímž se důkazy o americké kolébce lidstva rozplynuly.

 

Vědecký svět dal za pravdu Hrdličkovi. Ke zdlouhavé cestě vedoucí k člověku čeledi Homo sapiens nemohlo dojít na americké půdě. A jak Hrdlička správně dokazoval, nemohlo nic podobného proběhnout ani v Austrálii, kde vývoj savců ustrnul na úrovni primitivních vačnatců.

 

Doktor Aleš Hrdlička spor s Ameghinem vyhrál a tento úspěch se stal jedním z pilířů jeho světovosti.

 

Od roku 1903, kdy se stal výpomocným (od roku 1910 stálým) direktorem antropologického oddělení Národního muzea ve Washingtonu, byla jeho pracovna ve třetím poschodí paláce Smithsonianu na Constitution Avenue. Návštěvník v ní mohl zabloudit, anebo taky najít člověka střední postavy s hlubokým, melodickým hlasem. V jeho laboratoři ležely na stolech lebky a kosti domorodců z amerického jihozápadu, Indiánů z Ohia, ale i lebky ze všech kontinentů planety. Ostatky, které českému vědci posloužily k odpovědím na otázky, jak dlouho se vyskytuje na Zemi člověk, jakými způsoby osídloval planetu, co mají různá plemena lidstva společného a čím se naopak od sebe liší. Najít takové odpovědi znamenalo systematicky bádat, srovnávat, katalogizovat, zpracovávat naměřené hodnoty. A také podnikat velké výpravy do terénu.

 

Jen na Aljašku a ostrovy v Beringově moři a na severu Tichého oceánu se Hrdlička v rozmezí let 1926–1938 vypravil desetkrát. Chtěl získat co nejvíc důkazů pro svůj názor o asijské kolébce Indiánů. Kvůli své hypotéze se vydal i na Sibiř, do tajemného Tibetu, do Mongolska a Mandžuska a nacházel tam u osídlenců značnou podobnost s původními obyvateli Ameriky.

 

Bádal v Indii a na Cejlonu, v Austrálii i na Jávě, zkoumal dopodrobna lebky předkolumbovských Indiánů v Peru. V Evropě navštívil všechna naleziště předvěkého člověka; odjel antropologicky probádat i samotný jih Afriky. Mezitím dovedl poutavě psát knihy, učit na univerzitách. V Americe, ale i v Evropě. U nás měl roku 1922 v Praze, Brně a Bratislavě cyklus přednášek o vývoji člověka s natřískanou účastí široké veřejnosti. Spolu s pražským kolegou světové úrovně Jindřichem Matiegkou založil tehdy časopis Anthropologie. Pražská Karlova univerzita ho vyznamenala čestným doktorátem a stejný titul mu udělila i univerzita v Brně. Královský britský antropologický ústav ho v listopadu 1927 poctil zlatou plackou Huxley, tou nejvyšší medailí za antropologický výzkum, jaká v Anglii existuje.

 

Svět studoval jeho spisy Fyzická antropologie – její účel a cíle, Antropometrie, Staroameričané, Kosterní pozůstatky pračlověka, Antropologický průzkum Aljašky… Věda se nadobro odklonila od ameghinovských pouček a přijala jeho teorii o pravěké cestě lidstva z Asie do Ameriky za vlastní, jednalo se přitom o teorii, kterou Hrdličkův výzkum na obou stranách Beringovy úžiny podepřel spoustou důkazů. Velké uznání získala i jeho úvaha o jednotném původu všeho lidstva bez ohledu na barvu pleti a zvláštnosti lidských typů v plemenech živočišného druhu Homo sapiens.

 

*

 

Chtěl se navždy vrátit do Čech, vyměnit sídlo ve Smithsonianu za pracovnu na Karlově univerzitě v Praze. Poslal do Československa částku v hodnotě miliónu korun na stavbu budovy antropologického muzea a připojil k ní podrobný návod, jak by mělo toto vědecké pracoviště v budoucnu vypadat. Jeho návratu zamezilo dusno před tornádem zkázy, ono dusno doléhající z druhé světové války. Mnichov, okupace, nacistický útok proti světu. A s ním i scestné názory o lidech, jejich plemenech a typech, výmysly o nadřazenosti Árijců a především Němců.

 

Věda zvaná antropologie to chápe jako primitivní urážku. Doktor Aleš Hrdlička, jeden z největších kapacit v oboru antropologie všech dob, proklamuje své provolání The German Race (Německá rasa). Dokazuje, že směšovat pojmy plemeno a národ je nesmysl. Ostatně, ve střední Evropě je pestrá škála antropologických typů a modrookých blondýnů – nordiků, podle nacistů lidí s vynikajícími duševními předpoklady, žije například ve Skandinávii víc než v samotném Německu. Potom v rozhovoru pro americké noviny „Times Herald“ podotýká Hrdlička o Hitlerovi a Mussolinim… „Diktátoři? Sami sebe zlikvidují už jen tím, že vybočují z určité normy a představují hrozící úchylku. Ničí základní lidské hodnoty, jsou jako chamtiví monopolisté nebo prosťáček, který prodává munici možným nepřátelům svého národa a všichni ti, kdo věří, že těch pár halířů do vlastní kapsy má větší cenu než samotná existence člověka. A když dojde na vůdce, nejsem já sám ten, kdo tu v revíru neakceptuje ani jediného škůdce.“

 

*

 

Konce války se už nedočkal. Zemřel roku 1943 v přípravách antropologické expedice do Guatemaly.

 

 

Další skvělé vyprávění přichystal pro sobotní vydání 7. září 2013 jako pozornost k výročí kulatin odchodu velikána jistý etnolog a funkcionář z Ministerstva zahraničních věcí ČR, docent Ivan Dubovický pro principy vyššího vědomí, otisknutého Lidovými novinami.

 

 

ALEŠ HRDLIČKA, OSOBNOST ČESKÉ AMERIKY

 

Většinu svého času strávil za hranicemi vlasti, přesto zůstal s oblibou krajanem jako nikdo další. Aleš Hrdlička, největší českoamerický badatel předválečného období, zemřel teprve před 70 lety.

 

*

 

Pátého září 1943 probíhal v Chicagu druhý jednací den III. zasedání Českého národního sdružení v Americe, tehdy nejvýznamnější krajanské organizace v USA. Delegáti jednotlivých odboček informovali o sbírkách na podporu odbojové akce, když jejich vystoupení náhle přerušil čestný host – Ján Papánek, ředitel Československé informační kanceláře v New Yorku a zástupce Eduarda Beneše v USA. Přítomným delegátům oznámil čerstvě obdrženou smutnou noticku, že v ranních hodinách podlehl na zástavu srdce dr. Aleš Hrdlička, světově proslulý antropolog, ředitel Smithsonian Institute ve Washingtonu, D. C. a jedna z největších kapacit české Ameriky.

 

„Sotva že ohromující tato novinka byla vyslechnuta,“ popisuje událost chicagský Denní hlasatel, „jako na povel vystřelili ze židlí všichni přítomní a setrváním v pohnutém, bolestném mlčení vzdali čest památce muže, který, jak později dr. Papánek glosoval, vykonal více pro československou věc, než kdykoliv bude veřejnosti dostatečně známo.“

 

Rokování chytrých hlav pak přijalo dvě rezoluce týkající se Aleše Hrdličky – jednu, která byla zaslána Smithsonian Institute, druhou, určenou jeho pozůstalé choti Vilhelmíně, v níž krajané sdělovali, že „s pýchou pokládali pana doktora Aleše Hrdličku za jednoho ze svých největších reprezentantů“. Oprávněná hrdost na svého krajana měla přinejmenším dva pádné důvody: žádný z Čechů do té doby nedosáhl tak úžasného vědeckého věhlasu ve světě jako právě Hrdlička. Druhým důvodem bylo jeho příkladné ryzí vlastenectví.

 

 

LIDSKÉ RASY JSOU SI ROVNÉ A HOTOVO

 

Aleš Ferdinand Hrdlička se narodil v Humpolci na Taťánu 29. března 1869. Aby jeho otec představený uživil početnou rodinu (Aleš byl nejstarší frajer ze sedmi dětí), odjel v roce 1882 se synem Alešem do USA, kde jako mnozí z přítomných Čechů našli v New Yorku příležitost k obživě v doutníkářské dílně na 3 směny. Po práci Aleš na sobě zamakal a postupem času s většími znalostmi anglického jazyka studoval střední školu a doufal, že uspěje na výbornou, avšak jeho mladý organismus natolik vražedné tempo nemohl zvládat dlouho. V roce 1888 se rozstonal tyfoidní horečkou a felčar rodičům doporučil jedině nemocniční zařízení a také, aby talentovaného mladíka přihlásili na studium medicíny. K prospěchu světové antropologie si však Hrdlička nakonec nezvolil dráhu dalšího ambulantního lékaře, nýbrž se stále víc a víc věnoval antropometrii a tehdy novému vědátorskému nálezu – fyzické antropologii.

 

Svá studia prohloubil v Paříži a po návratu do USA vybudoval antropologickou laboratoř, kde se zaměřil na výzkum fyzických znaků Američanů. Jeho terénní antropologická činnost se poprvé naplno rozvinula v roce 1898, kdy se stal členem mexické expedice norského antropologa Carla Lumholtze. Jako malý Ferda zazářil na Berušky rodné hroudy Humpolce a pak doprovázel v akci význačného Lumholtze, není pouť jako pouť, protože tahle pouť poskytuje vedle zábavy i skvělou školu života. Následující rok přijal bezplatnou pozici terénního antropologa v Přírodovědeckém muzeu ve Washingtonu a opět joyfully absolvoval několik expedic na americký jihozápad a přes hranice Mexika. Na tyto výzkumy pak navazovala řada dalších odborných expedic nejen na území obou Amerik, ale považte, i do Asie, Afriky a Austrálie. Veškeré kontinenty začínají na písmenko A, jen ten náš a jeho rodný kontinent na písmenko E jako Earth.

 

Systematickým zkoumáním původních obyvatel těchto kontinentů dospěl k názoru, že za to stojí hledat odpovědi na otázku vývoje lidstva jako larvy v nějaký vyšší patvar nebo tvar atomů a molekul a také sledování procesu jeho rasové odlišností. Ve své studii o neandrtálské fázi (1927) dokazoval, že lidské rasy mají jednotný původ, a tudíž jsou si výhradně rovné jako formule jedna na okruhu kolem jakékoliv vesničky. Jako první přesvědčivými důkazy a nezapomenutelnými argumenty taktéž doložil i tezi – dodnes přijímanou –, že k zalidnění Ameriky původním obyvatelstvem došlo přes Beringovu úžinu. Během svých výzkumných cest provedl kvanta přesných antropometrických měření a sběru kosterních pozůstatků.

 

Tyto výzkumy mu usnadnila skutečnost, že od roku 1903 získal pevné místo v oddělení fyzické antropologie při Národním muzeu ve Washingtonu, v takzvaném Smithsonian Institute, a v roce 1910 se stal hlavním kurátorem tohoto oddělení. V této funkci statečně setrval až do důchodu v roce 1941. Vybudoval zde špičkové antropologické pracoviště a vytvořil zde i největší kosterní sbírku světa. Stal se určující osobností tehdejší fyzické antropologie. V roce 1918 založil a editoval nejprestižnější magazín fyzické antropologie s obrázky American Journal of Physical Anthropology, o deset let později vzešla z jeho iniciativy Americká asociace fyzických antropologů. Zanechal po sobě přes 350 odborných studií a publikací a ještě šťastné vzpomínky.

 

 

ČECHŮ A SLOVÁKŮ SE NEOBÁVEJTE

 

Aleš Hrdlička po celý život zůstal oddaným členem České rodiny ve světě a k podpoře politických aspirací svého oblíbeného národa využíval jak svého renomé a postavení, tak řady odborných článků, v nichž v době amerikanizačních a protipřistěhovaleckých provokací během první světové války a po ní dokazoval loajalitu Čechů vůči Spojeným státům a jejich kulturní rozměr pro Ameriku. V projevech a studiích usiloval o zdravý rozum naměřený proti negativním stereotypům pomluv roztroušených v USA o Češích a Slovácích, kteří byli házeni do jednoho pytle s kulturně méně vyspělými skupinkami přistěhovalců, hanlivě označovaných zkratkou PIGS (anglicky čuňata – Poles, Italians, Greeks and Slavs), která byla stavěna do opozice vůči zvýhodňovaným „bílým anglosaským protestantům“ (WASP).

 

V práci Old Americans (1925) dokazoval hravě jako Josef Lada s dobrou náladou, že díky prostředí si už druhá generace přistěhovalců z Evropy vytváří tělesné znaky, které je přibližují Američanům, a že tudíž není nejmenší důvod se obávat vlně přistěhovalectví ze střední, jižní a východní Evropy. Americké veřejnosti polopaticky vysvětloval, kdo jsou Evropané a zvláště Češi a Slováci. Už v roce 1915 otiskl v The National Geographic Magazine článek o Slovácích Illustrated. V únoru 1917 pak v tomtéž periodiku zveřejnil obsáhlý článek Bohemia and the Czechs, kde mimo jiné zdůraznil i požadavek samostatnosti Čechů a Slováků.

 

Díky svému postavení měl širokánské kontakty nejenom s nejvýznamnějšími esy z řady amerických Čechů a Slováků, ale především s americkou vědeckou a politickou elitou – s Theodorem Rooseveltem, s tehdejším ministrem zahraničí Robertem Lansingem, s vysokými papaláši vojenských kruhů i s prezidentem Franklinem Delano Rooseveltem a dalšími. To mu umožnilo otevírat cestu do vysokých politických kruhů představitelům našeho odboje, ať už to byl astrolog Milan Rastislav Štefánik v roce 1917, nebo vlídná povaha Tomáš Garrigue Masaryk o rok později. S ním se Hrdlička poprvé setkal v květnu 1918 ve Washingtonu a od té doby se mezi nimi klubalo hrdinské přátelství, plné vzájemné úcty a obdivu. Hrdlička propagoval Masarykovy myšlenkové pochody, americkým přátelům jej představoval jako velikého státníka a humanistu.

 

Pracoval nejen ve prospěch samostatnosti Československa, nemalý byl i jeho podíl na formování hranic nového státu. Když speciální skupina expertů prezidenta Woodrowa Wilsona, zvaná The Inquiry, připravovala podklady pro mírové jednání americké delegace, právě Hrdlička jí doplnil etnografická data, která získal od svého přítele, českého slavisty a archeologa Lubora Niederleho. Přitom Niederle byl členem československé mírové delegace, takže touto shodou okolností byly podklady k etnické podobě střední Evropy, o které se ve Versailles opírala americká delegace, téměř identické s návrhy delegace československé.

 

Po válce, kdy Spojené státy začaly ovládat silné protiimigrační nálady, nepřestal šířit optimismus a vysvětlovat široké nevzdělané veřejnosti, v čem by mohl být přínos Čechů pro svobodnou Ameriku. Na toto téma publikoval například dva obsáhlé články v prestižním The National Geographic Magazine a v roce 1933 otiskl ve sborníku vydaném u příležitosti světové výstavy v Chicagu anglickou studii s názvem Jací jsou Čechoslováci doopravdy. Jeho výčet kladných rysů a vlastností musel u Američanů nutně budit dojem, že Amerika si jen stěží mohla představit nějaké lepší přistěhovalce! Jeho další přínos staré vlasti spočíval v obrovských finančních darech na budování oboru antropologie, na výchovu mladých vědců a na vybudování antropologického muzea – jeho dar jeden milion korun na takzvané muzeum kvalitního člověka je patrně největší soukromý dar, jaký Československo kdy obdrželo.

 

 

ČESKOSLOVENSKO V OHROŽENÍ

 

Hrdlička byl i jeden z prvních, kdo americkou veřejnost varoval před blížícím se nebezpečím nacistické zrůdnosti. Devátého dubna 1938 rozhlasová stanice Columbia Broadcasting System odvysílala jeho přednášku, kde upozornil na ohrožení Československa, poslední to výspy demokracie a přítele Spojených států. Text projevu pak poslal prezidentu F. D. Rooseveltovi a nelze vyloučit, že Hrdličkova výzva přispěla k tomu, že Roosevelt 26. září 1938 oslovil Hitlera a Beneše se žádostí o smírné řešení sudetského problému. Později prostřednictvím svých přátel i veřejných vystoupení Hrdlička žádal americké představitele a veřejnost o pomoc pro okupované Československo, dokonce naléhal na prezidenta Roosevelta, aby schválil vojenský vpád Ameriky. V dubnu 1941 ve spolupráci s Československo–americkým klubem ve Washingtonu přispěl k vybavení arzenálu dvou sanitek, které pak byly bez prodlení úřadů odeslány našim statečným vojákům na území Anglie.

 

28. září 1941 přednesl další významný rozhlasový projev, který začínal poutavými slovy: „Velká část tohoto světa je nemocná, hrozně nemocná… Ideály, jejichž dosažení či vybudování trvalo věky, jsou otřeseny a spoutány jako otroci moci.“ Člověk se nerodí dokonalým či civilizovaným, civilizaci si musí teprve důkladně osvojit, ale k tomu je zapotřebí výchovy a vzdělávání. Až bude znovu nastolen mír, musí vzniknout nejenom politická Společnost národů, ale taková, která bude dohlížet na humanistickou výchovu dětí. „V tom spočívá cesta k opravdové a trvající svobodě.“

 

O mimořádném významu, jaký svému rodákovi přikládali američtí krajané, svědčí mimo jiné i skutečnost, že na jejich návrh jedno z amerických nákladních plavidel budovaných v průběhu druhé světové války k převozu válečného vercajku do Velké Británie a Sovětského svazu, takzvaná Liberty Ships, bylo pojmenováno jeho příkladným jménem.

 

Aleš Hrdlička nezanechal potomky. Jeho první žena Marie Strickler Dieudonnée, s níž se oženil plný vášně v roce 1896, zemřela v roce 1918. Druhou věrnou životní družkou se mu stala Češka Vilhelmína Mansfeldová pocházející ze Mšece, se kterou se oženil plný naděje v roce 1920. Ale snad právě proto mohl svou lásku nechat proudit celému svému národu na pomoc a mimořádně se zasloužit štědrými dary o rozvoj české antropologie.

 

Nuff respect, mister Hrdlička.

 

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + pět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter