RŮŽE – OSUDOVÁ & IKONICKÁ

Osudová květina šperkařů i parfémářů na sebe bere stále nové podoby, proměňuje se ve třpytivý šperk nebo omamný parfém.

Je slunné červnové odpoledne roku 1799 a po cestičce v zámeckém parku Châteaux de Malmaison asi patnáct kilometrů od Paris energicky kráčí mladá pohledná žena. „Tady vysadíme růžové keře,“ ukazuje na trávníky podél cesty, „támhle bude stát skleník.“ Zahradník, který ji stíhá v patách, aniž by se z nepozornosti natáh, si v rychlosti poznamenává každou její myšlenku. „A tady všude…,“ žena se zastaví a s přivřenýma očima zhluboka vydechne, „…budou vonět růže.“

Ta dáma, Josefína de Beauharnais, v té době čerstvá manželka budoucího císaře Napoleona, byla jednou z největších sběratelek a pěstitelek růží všech dob. Park na zámku Malmaison proměnila ve fantastickou růžovou zahradu, kde ve své době kvetlo na 250 rozmanitých odrůd. Ze svého rodného Martinique nechávala dovážet cizokrajnou květenu, kterou křížila tak, aby se přizpůsobovala bez obtíží místnímu klimatu, v jejím parku volně pobíhaly gazely, lamy a pštrosi, na jezírku pluly černé labutě… a bílé mušky svatojánské.

Josefína a její láska k růžím se staly inspirací pro nejnovější kolekci high jewellery šperkařského domu Piaget. Kolekce s názvem Rose Passion čítá 75 unikátních šperků a 25 hodinek, které vás oslní safíry a smaragdy v barvě růžových květů a listů. Ale nechybějí tomu ani žluté a bílé diamanty, chrysoprasy a chalcedony, dotvářející vášnivou tropickou atmosféru kolekce, která odkazuje i na Josefíniny exotické kořeny v Karibiku.

Pro Piaget to ale rozhodně neznamená první milostnou aférku tolerovanou takhle na veřejnosti s květy růží. Spíš by se dalo mluvit o šťastném, už půl století trvajícím kvetoucím manželství. Yves Piaget, dědic původně hodinářské značky a nadšený zahradník, si už od 60. let pohrával s motivy růžových okvětních plátků vykládaných diamanty. V roce 1979 pak vytvořil hlavní cenu – zlatou růži – pro mezinárodní soutěž nových růžových odrůd nedaleko od anglické zahrady v Ženevě. A vítěz této soutěže, pěstitelská firma Meilland, mu v roce 1982 věnovala nově vyšlechtěnou růži, kterou nazvala jeho jménem.

Hybridní čajová růže Yves Piaget s velkým květem připomínajícím pivoňku a osmdesáti okvětními plátky v nepřehlédnutelném odstínu pink se okamžitě stala senzací v zahradnickém světě (navzdory tomu, že působí jako přecitlivělá luxusní panička, je odolná jako větrem ošlehaná venkovanka) a ikonou ve světě šperkařství. Se svou omamnou vůní navíc vyhrála cenu Coupe du parfum. Značka Piaget jí za třicet let složila hold hned v několika šperkových kolekcích.

RŮŽE JMÉNEM SVÍTÁNÍ… PRO PŘIPOMÍNKU JEJÍ VŮNĚ VŮKOL JEN JEDNOU?

Toho roku se Michelle Meillandová neprobudila. Klečela jsem na nízkém dubnovém trávníku a zblízka prohlížela její větvičky. Ani známky po růžových pupíncích. Suše a křehce šelestily v jarním vánku a nejevily známky života.

Ostatní růže i celá zahrada se už chvěly dychtivým životem a s velkou silou se daly do pučení a rozvíjení prvních nachových lístků, které pod teplými závany jara postupně zelenaly. Skláněla jsem se k Michelle, třeba vyrazí od kořene, růže to někdy dělávají. Doufala jsem, ale byla to zřejmě marná naděje. „Děvenko,“ prosila jsem ji, „žij a probuď se!“ Teď jsem měla pocit, že ji mám ze všech nejraději a že mi budou bolestně chybět její útlá stydlivá poupata, barvou připomínající dívčí pleť.

Michelle Meillandovou jsem neměla ve sbírce dlouho, tahle starobylá odrůda se neshání zrovna snadno. Zasadila jsem ji loni na jaře a zřejmě na špatné místo. Byla asi choulostivější než ostatní nebo keřík nebyl v pořádku už na jaře, třeba nějaká skrytá choroba… ale pravděpodobně to byly divoké větry a třicetistupňové mrazy letošní zimy, které ji zahubily až do kořenů a nenechaly v ní jiskřičku života.

Letošní jaro nebyla moje radost ze zahrady tak čistá a nezkalená jako jiné roky. Časně ráno, kdy je svět ještě tichý, jsem naslouchala milostným rozhovorům stromů, odbývajícím se vysoko v korunách i pod zemí v spleti kořenů, šepotu trávy, melodii života chtivě se vzpínajících šlahounů. A přece se zahradou, která se celá radovala pod doteky slunce, táhl závan smutku, kdykoli jsem zavadila očima o místo, kde měla kvést Michelle Meillandová.

Pohled na mezeru mezi ostatními keři vždycky zabolel.

Zavolala jsem panu Dudeškovi.

„Pane Dudešek, neměl byste jednu Michelle Meillandovou? Na výměnu třeba. Loni jsem dostala navíc z botanické zahrady Sultanu, tu ještě nemůžete mít!“

„Já vím, ta letošní zima byla hrozná, jsme na tom asi všichni stejně,“ utěšoval mě Petr Dudešek, předseda Rosa klubu. „Takovou zimu nepamatuju. Aspoň kdyby bylo dost sněhu!“ „Člověk by nad tou zahradou brečel.“

„To víte, rád bych, ale asi vám nepomůžu, Meillandku nemám.“

„A nevíte o někom, kdo by ji měl?“

„Kdybych věděl, šel bych tam sám… Ale počkejte, vím o někom, kdo by mohl přežít zimu bez úhony. Ale jestli má Meillandku? To vám nepovím. Má ale atriovou zahrádku, tam mohly být růže chráněny alespoň před větrem.“

Nadiktoval mi adresu a telefon.

Byl to domek na Starém Městě, starý nejméně tři sta let, s úzkým ozdobným průčelím a skládanými a vyřezávanými dveřmi. Po zahradě ani památky. Pravděpodobně byla za domem. Klepala jsem a zvonila, ale dveře zůstaly zavřené. Nikdo nebyl doma. Zkusila jsem tedy telefon. Volala jsem k večeru. Ozval se mi křehký ženský hlas, a když jsem se odvolala na Dudeška a Rosa klub, jakoby roztál a slíbil, že si mohu hned po prvním odkvětu přijít pro pár větviček. Zakořeněné sazenice nemá.

I to by stačilo, z odkvetlé větvičky si vypěstuju Michelle hravě! Začátkem července jsem zavolala paní Urbínovou z domečku na Starém Městě znovu. Hřejivě mě ujistila, že mohu kdykoli přijít, a že mi poskytne všechny druhy, které si vyberu. Požádala mě jen, abych přišla večer po deváté hodině, protože má tento týden odpolední směnu.

Žluté světlo plynových lamp mě doprovodilo až ke dveřím domku. Paní Urbínová mě už čekala a otevřela mi téměř ve chvíli, kdy jsem se dotkla zvonku. Byla to příjemná, nevysoká žena s kulatým obličejem a prošedivělými vlasy, staženými dozadu. Prošly jsme úzkou chodbou, ze které vedly několikery dveře. Vyšly jsme protějšími dveřmi a z osvětlené chodby jsme se najednou octly v úplné tmě. Byla to temnota, na kterou se dalo skoro sáhnout. Neviděla jsem ani ruku před očima, ale paní Urbínová se tu pohybovala jistě jako ve dne. Připadala jsem si, že jsem v krabici. Mimoděk jsem zvedla oči nahoru, kde klidně svítily hvězdy. Jejich záře temnoty dvorku neubírala.

Paní Urbínová mě vzala za ruku, abych nezakopla, a omluvila se, že nevzala baterku. „To víte, já ji nepotřebuju, znám to tady zpaměti. Teprve teď mne napadlo, že vy nic neuvidíte…“

„Ale to nic, to nevadí“ řekla jsem šeptem, nechtělo se mi mluvit nahlas, jaksi to nešlo. Ale mrzelo mě, že nic neuvidím. Byla jsem moc zvědavá na zahradu, tajuplně schovanou mezi zdmi starých domků. Nikdy jsem nic podobného neviděla.

Paní Urbínová mě vedla v závěsu několik kroků po cestičce, až jsme se zastavily u prvního keře. Už jsem se začínala trochu rozkoukávat, ale viděla jsem pouze matné stíny na temnějším pozadí. Sehnula jsem se a přivoněla. „To je Kronnenburg – taková vášnivá, urputná a pyšná vůně, že?“ řekla paní Urbínová. Měla pravdu. Nic jsem sice neviděla, ale Kronnenburg mám doma. Je to růže heraldicky rudá, majestátní, vznešená. Jenže jsem si vůbec nevšimla, jak voní.

„Tady mám Sultanu, jen přivoňte – je bujná, svůdná a sladká. Voní silně právě v noci!“ Paní Urbínová mě vodila od keře ke keři a vyprávěla mi o jejich vůních. Chodila jsem za ní, ruku v ruce, zmatená a udivená, už dávno jsem nevěděla, na které straně jsou dveře ke světlu. Voněla jsem k růžím udivena různorodostí vůní, které jsem si zásluhou paní Urbínové všimla dnes poprvé. U růží jsem vždycky obdivovala tvar, barvu, délku poupěte, olistění. Voněly, samozřejmě, ale do dneška jsem se domnívala, že v podstatě všechny stejně. „Tohle je Virgo – líbezná, chladná, cudná, její vůně se vznáší vzhůru.“

Měla jsem divný pocit, že venku, za zdí, plyne čas svým pomalým, důstojným a neměnným tempem jako široká řeka, ale mezi zdmi dvorku je slepé rameno jeho toku. V zahradě paní Urbínové se jen líně přeléval ode zdi ke zdi v drobných, hravých vlnkách, čeřil se, odrazil se, zatřpytil. Sem tam, sem tam… Tma i bezvětří tiché noci způsobilo, že se dvorek plný vůně bez šelestu odpoutal od země a zlehka stoupal vzhůru.

Nechala jsem se zřejmě úplně zhypnotizovat podivnou paní Urbínovou a její zahradou. Poslouchala jsem ji, ale také sama vyprávěla o svých růžích. O ránech, kdy procházím zahradou a sytím si oči zelení a krásou květů na celý den, který pak strávím v kamenném domě s výhledem na protější šedou zeď. Už jsem měla plnou náruč odkvetlých květů na dlouhých šlahounech větví, ze kterých vypěstuji nové živé keře.

Odhadla jsem, že sice chodíme už nejméně dvě hodiny, ale zahrada nemůže být delší než deset metrů a širší určitě ještě méně. Najednou se paní Urbínová zastavila u jednoho keře.

„Teď vám ukážu svoje tajemství,“ skoro šeptala. Sklonila jsem se nad keřem. Zlehka jsem po něm přejela rukou. Keř byl ještě malý, jen několik větví nepříliš bujného vzrůstu. Měl jediný květ, ještě ne zcela rozvitý.

„Křížím ji už několik let,“ řekla paní Urbínová, „a letos myslím, že jsem u cíle. Ještě nemá jméno…“ Voněla jinak než ty ostatní.

Paní Urbínová přiklekla ke keříku, až se dotkla tváří poupěte. „Řekněte – jak vypadá…?“ poprosila mě. V krku se mi zadrhlo a myslela jsem, že nedokážu promluvit.

„Je to nejkrásnější růže, jakou jsem kdy viděla… U kořene lístků je téměř indigově modrá a ke konci lístky růžovějí, jako když svítá. Měla by se jmenovat Svítání…“ lhala jsem (nebo nelhala?) do zahrady zalehlé tmou, která nedovolila zazářit žádné barvě, která pohltila všechno. „Je útlá, ale má velké bohatství okvětních plátků, jenže se budou asi rozvíjet poznenáhlu a zdráhavě…“

„Přesně tak jsem si ji představovala…,“ řekla paní Urbínová, a protože jsem byla úplně blízko, viděla jsem na bledém stínu jejího obličeje cosi se zatřpytit.

Nikdy na svoje růže neviděla.

POJEDNÁNÍ BOHUMILA HRABALA NAD SMYSLEM ČERNOBÍLÉ FOTOGRAFIE CVAKY CVAK, ÚSMĚV, PROSÍM!

Československý spisovatel předkládá své veřejnosti proti násilí knihu více než padesáti snímků, podobenek svých autorů. Myslím, že autor těchto portrétů zná fotografie Karla Ludwiga, ale i Václava Chocholy. Tak soubor portrétů může doplnit rukopisy spisovatelů, protože fotogenická výpověď může nejet plnit účel nadtextem i podtextem samotných textů, ale současně i obžalovacím spisem, ale i polehčující okolností, i prosbou o slitování. Tak dobrá fotogenická fotografie může se jevit jako jeden z klíčů a odhalit záhadu autorova stylu, protože dobré oko fotografa je i očitým svědkem mezní situace a je schopno se dobrat i samé podstaty lidského objektu… dvě oči, dvě ruce, dvě uši, jedna tlama nenažraná… protože bystré oko fotografovo dovede vybrat s bohatého celku fotografií jenom tu jednu správnou, tu osvědčenou, tu fotografii, ve které se fotografova etika kříží s jeho estetikou šlechtěnou už léta. Tak fotograf má tu moc najít tu nultou situaci, ve které jeho jedinečný portrét je neúprosný soudce, tak jako věštba tarokových karet, tak jako hádání osudu z otevřené dlaně hrdiny činu či přečinu. Myslím si, že taková fotografie je schopna odhalit i tajemství autorova literárního stylu, tak jak to nazývá Roland Barthes – „Tak pod jménem stylu se tvoří autarkní řeč, mluva, která se noří jen do osobní a tajné mytologie autorovy… kde se vytváří první spojení slov a věcí, kde se jednou pro vždy ustavují celá nezbytná verbální témata jeho existence…“ Myslím si, že i podobenka autorova je schopna zaujmout a doplnit veskrze jeho rukopis, protože se pak stává šifrou, ve které se znamenitě lidská postava zvedá z hlubin času, že taková fotografie je letmým kuk v zrcadle, kterého se bojí nejen každý soudný člověk, ale i dobrý spisovatel namnoze populární.

Baudelairovy Květy zla jsem zvolna a s ohromením četl a studoval a pořád jsem ještě neviděl to, jak Charles teda vypadá. Až jsem jednou zadara obdržel knihu francouzského zakladatele fotografického portrétu, knihu pana Nadara, a tam, mezi ostatními portréty slavných francouzských básníků a malířů a spisovatelů jsem si povšiml šesti fotek Charlese Baudelaira. Celé měsíce jsem se díval do té uhrančivé básníkovy tváře, ze které jsem rozpoznal nejen jeho osud, ale i to, že fotografie mi napověděla mnohem víc než olejový portrét Charlese Baudelaira od básníkova kámoše s temperou a štětci pana Maneta…

*

Prozaik nadaný darem básnické imaginace, není to střevo, ale střela, po Jaroslavu Haškovi pokračovatel v tradici prózy zaznamenávající „hovory lidí“, vypravěč příběhů plných „surovinek i něhy“, objevitel svérázného pábitelského lidského dobrodruha u žen.

*

Narodil se 28. března 1914 (= stejný ročník jako můj děda sprosťák Karel) v Brně–Židenicích, obecnou školu navštěvoval v Nymburce, kde také odmaturoval na reálce (1934). V druhé polovině 30. let studoval na právnické fakultě v Praze asi paragraf opřený o práva (doktorát složen 1946). Za války vystřídal několik profesí – byl úředníčkem na nymburském notářství, skladníkem, dělníkem, výpravčím ČSD v Kostomlatech. Po válce pracoval rok jako pojišťovací agent, 1947–1949 byl obchodním cestujícím se zaručeně výhodným sortimentem pro celou domácnost. V roce 1949 nastoupil jako brigádník v kladenských ocelárnách, kde fungoval až do těžké havárie v roce 1952; 1954–1959 byl baličem papíru a kolemjdoucích žen na podpatcích ve Sběrných surovinách v Praze, pak tři roky kulisákem a statistou v libeňském divadélku Standy Kostky Neumanna. Od roku 1962 se zabývá dobrodružnou literaturou.

Poprvé se představil na veřejnosti bibliofilským vydáním dvou povídek, nazvaných Hovory lidí (1956); za jeho skutečnou prvotinu je však považována teprve knížka povídek Perlička na dně (1963), v níž Hrabal prvně otiskl šlépěje svých hutných a intenzivním slovníkem nadívaných příběhů, jež zachycují hovornou řečí s bohatou příměsí humorného slangu osudy lidí okouzlených plností a mnohotvárností života ochuzeného a utlačovaného uvnitř železné opony. Hrabal vynesl své hrdiny na světlo „zdola“, oprostil jejich zobrazení od PVC vyumělkovanosti a rehabilitoval spontánní aktivitu mluvního projevu i jednání obyčejného utahaného člověka od všelijakých povinností dne, jeho smysl pro krásu i kouzlo paradoxu, objevil mrštnou poezii v nejhlubší všednosti. V druhé své povídkové pobídkové show – což je sbírka Pábitelé (1964) – definoval zdárně a ještě přesněji činnost „pábení“ jakožto záležitost umělecké inspirace, způsob výkladu světa neochuzen o nirvánu, při němž je reálně záměrně smíšené zboží s vymyšleným, ve kterém fantazie vypravěče nabývá zcela vrchu nad popisnou interpretací skutečnosti. Prostě se ani chvilku nenudíte a poznáváte hloubku mudrcova sdělení. Pábitelé „mají charakter ehm lidských originálů, neodvratitelně kráčejících za svými sklony a zájmy, jsou nezkrotní i neregulovatelní, činitelé nezprofanovaní dobrým ideálům i reflexím sebe sama, tak či onak nestřízliví a posedlí svým viděním svého odlesku i odlesku skutečnosti vůbec“ (B. Svozil). Na Hrabalovy surrealistické začátky a obdiv k meziválečnému poetismu upozorňují Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964), bezsyžetové pásmo sestávající z jedné veledlouhé nilské věty vlnité, monolog odhalující složitost i ve zdánlivě nejprimitivnější lidské povaze i všudypřítomnost poezie v člověku jadrném. Novela Ostře sledované vlaky (1965, zfilmováno na Oscara), s výstavbou naopak tradiční, je situována na bezvýznamnou železniční stanici v době války, kde mladý elév prožívá první zkušenosti s láskou čilou a nestraší ani fakt, že umírá při zdařilém pokusu zničit nacistický vagón se zbraněmi.

V druhé polovině 60. let Hrabal kladl důraz na ty tóny své tvorby, jež směřovaly k absurdnímu a černému chacháčovitému i kýčovitému humoru, naturalistickým obrazům absurdity lidské existence – vznikly knížky Inzerát na dům, ve kterém už nehodlám dál bydlet (1965), Toto město je ve společné péči obyvatel (1967) a Morytáty a legendy (1968). Opět zde pracoval s metodou kontrastu a montáže, střídání protichůdných procesů s emocemi. V 70. letech přinesl Hrabal trojici próz spjatých jak volbou prostředí, tak zachovávaným vzpomínkovým retrostylem – vylíčil zde osudy své famílie v předválečném Nymburce, a především uvedl do literatury pábitelskou postavu strýčka Pepina, který řval vždy velitelské ohlušující volume jako když zkouší nejbrutálnější bobr halekat svůj nejnabroušenější RAPPIN´ na drums. Trojice novel Postřižiny (1976), Krasosmutnění (1979) a Harlekýnovy milióny (1981) vyšla později souborně pod názvem Městečko u vody.

Slavnosti sněženek (1978) přinášejí nové portréty pábitelů, tentokrát přímo z Kerska, kde Hrabal žil spokojen v ústraní a v blízkosti lesního léčivého pramene Há2ó, zatímco Kluby poezie (1981) jsou baladickou oslavou života libeňské periferie padesátých let a současně poctou autorovu přítelovi, výtvarníku–explozionalistovi Vladimíru Boudníkovi. Domácí úkoly z pilnosti (1982) přínášejí Hrabalovy postřehy o životě s požitky požitkářů a spisovatelské tvorbě, k esejistice směřují texty zařazené do sbírky Život bez smokingu (1986).

Kromě Ostře sledovaných vlaků byly zfilmovány ještě Postřižiny, Slavnosti sněženek i Obsluhoval jsem anglického krále, některé prózy byly zdramatizovány. Hrabalovy knihy patří k nejžádanějšímu tovaru v zahraničí, neboť vyvolávají slušný rozruch.

MILOŠ MACOUREK: KNÍŽKY, MOJE KNÍŽKY

Přiznám se vám, že píšu takové řádky poněkud zjihle. „Neboť nakladatel první knihy, to je zkušenost skoro tak nezapomenutelná jako první láska,“ napsal Karel Čapek o stařičkém Františku Borovém.

Jenže! První láska nepadá z nebe, předchází jí snění a touha. V tomhle případě mají obě tyto kategorie společného jmenovatele – je jím kniha.

Jaký to „záhadný corpus touhy“, řečeno s Buñuelem. Desky, hřbet a potištěný papír. Nic víc u toho nehledejte. A přece je to zázrak zázraků. Computery a vesmírné delikty raket stvořil člověk, ale kniha stvořila veškeré tvůrce. Je to vynález schopný vyvolávat zvídavost, nadšení, odhodlání, lásku, trýzeň, smích i žízeň, dokáže rozbít člověka a postavit ho znovu, dát jeho životu obsah i smysl. Ano, na začátku bylo slovo. A je nádherné, že nepocházelo od boha. Po pravdě řečeno, neznám nic, co by v mém životě sehrálo větší roličku. Knihy jsem četl, knihy jsem si půjčoval, kupoval, kradl, vyměňoval, opisoval pointy, prodával draze, expedoval flexibilitou dravce, balil, knihám jsem dělal promotion, redigoval je a nakonec i psal. Říkám nakonec, protože psaní nepřišlo hned, nejdřív jsem vyplácal kvanta olejových barev, pak přišly na řadu herecké šminky zděděné po strýci, a teprve v závěru psací mašina. Ale stejně: hlavní úlohu v tom všem sehrály holky knihovaté.

Začalo to tatínkovou knihovnou. Předplácel si Volné směry a Štencovo Umění, odebíral Knihovnu Lidových novin, byl členem Družstevní práce, kde vycházel legálně Rabelais, Swift a Cervantes, jakož i Melville a ctihodný Rimbaud. Byl i členem Mánesa, kde vyšel Exupéryho Noční let a Kafkův Zámek notorika. Otcův noční stolek byl zahrnutý novinkami a jeho nedělní dopoledne byla v zimě v létě značně totožná; seděl v křesle u rádia, před sebou skleničku vína, poslouchal varhanní vychytávky v pestře laděných koncertech a četl.

Knihovna byla zamčená a matka žila v domnění, že o klíči nic nevím. Jenže já o něm věděl. A otec věděl, že o něm vím, ale nikdy ho neschoval jinam. Gentleman´s agreement. Bylo mi pihovatých třináct let a bral jsem si, co jsem potřeboval, Wellsovy Dějiny světa, stejně jako Neumannovy Dějiny lásky. Začala válka a otec věděl, že mi život co nevidět strčí frňák do daleko surovějších věcí, než jsou potištěné stránky. Měl pravdu jako vždycky.

Měl jsem tatínka, jakých je na světě málo. Matka nepeprná lamentovala, že si místo učení dovoluji číst, ale on byl klidný bohém. Když jsem v tercii propadl, nedal mi ani pohlavek. Z fyziky nebo chemie jsem neznal vůbec nic, zato jsem věděl, že se v antikvariátu pana Bílka objevil celý E. A. Poe v pěti svazečcích. Otec přikývl a vytáhl peněženku. Byl prostě skvělý potěšitel.

V rodině se traduje verze, že to bylo všechno jinak, že otec měl slabé srdíčko a že se se mnou nechtěl rozčilovat, aby ho neranila mrtvice. Na tento výklad jsem ovšem nikdy nepřistoupil.

Jestliže naše knihovna byla v mém životě událostí number one, knihkupectví a antikvariát byly druhé v pořadí. Dnes se to zdá takřka neuvěřitelné, ale je pravda pravdoucí, že bylo možné přijít, zeptat se, máte Nezvalův Skleněný havelok, chvíli počkat, než pan Bílek knížku najde, a pak si ji odnést, lesknoucí se novotou, s Teigem na obálce. A také s tlukotem srdce, neboť to srdce tlouklo surrealisticky surově.

Ale to není nic proti vzpomínkám na zadní část toho krámku, kde se daly vyštrachat takové skvosty jako Vrchlického překlad Stébel trávy, Čapkova Francouzská poezie nebo celé štosy Šaldova zápisníku. To už jsem byl víceméně ztracený člobrda, na školu jsem neměl v žádném případě vyhraněn čas, knížky byly má obsese, dopouštěl jsem se vědomky trestných činů, z frýdecké knihovny jsem vytahal všecko, co za něco stálo, Baudelaira, Blakea, Novalise, Rilka, Marinettiho, načež jsem po čase s tragickým výrazem oznámil panu Gawreckému, že jsem to všechno ztratil. Otec to zacáloval.

Proč jsem to dělal? Byl jsem v pubertě pobertou a číst znamenalo pro mě pobývat v dospěláckém světě, kde řachal o sto šest sex jak bouchací kulky, znamenalo to setkávat se s lidmi urozenými až k závrati, z kterých jsem si bral odvahu vidět svět po svém, autenticky odvahu provokovat a dělat si, co chci. Neuznával jsem žádnou autoritu – kromě svých knížek. Jak také jinak? V poměru k takovým gigantům, jako byl pro mě Rimbaud nebo Klíma, jevili se mi profesoři (až na dvě výjimky) jako katedra složená z pitomců, a každá jejich nedostatečná mě naplňovala hrdostí jako cena Francouzské akademie. To se ví, že jsem byl pro ně nepřijatelný. Ale cítil jsem, že na mé straně je něco, co mi drží palce. Moje knížky.

Mea Culpa, bylo mi patnáct, když se nečekaně objevil jejich další zdroj. Byl jím syn franštináře Papiže, což byla přezdívka. Synovi se říkalo mladý Papiž, byl o čtyři roky starší než já a objevil se v naší partě, protože jsme vymýšleli džez a on hudlal na basu. Jednou jsem mu vracel desku s Ellingtonem, uviděl jsem knihovnu jeho otce a vytřeštil kukadla napilno; byla větší než naše. Od té doby se mezi námi rozvinul čilý obchod. On kradl tatínkovi knihy a já je kupoval. Tak jsem získal nedostupné poklady, Nervala, Mallarméa, Jarryho, Lautréamonta, zkrátka všechny svazky edice Prokletých básníků, ale i Bretonovu Nadju a já nevím co ještě.

Bylo to dobrodružství, které se dá stěží vylíčit, dobrodružství v pravém slova smyslu, protože v té době nacisti zavřeli náš ústav chorobný a starý Papiž k nám začal docházet na doučování francouzštiny. Před jeho první návštěvou jsem uložil jeho bývalý majetek do stolu, u něhož měl sedět. Měl své knihy pár centimetrů od sebe, stačilo otevřít zásuvku. Pro všechny případy byla zamčená.

Tyhle kondice byly dost kuriózní. Pokud šlo o gramatiku, nedal jsem starému páprdovi šanci. Zato jsem ho nutil, abychom spolu překládali. Tu přinesl na hodinu Maxe Jacoba, tu zase Cocteaua a pak jsme brali verš za veršem. Jednou přinesl antologii světové poezie, vydanou u Gallimarda. Byla plná básníků pro mne docela neznámých. Překládali jsme Masterse, Lorcu, Eliota, Pounda, Chlebnikova, Morgensterna. Na otázku, jak mi jde franština, dostal otec odpověď, že nic moc, ale že jevím značný zájem. Tatínkovi to stačilo. Když Papiž odešel, snažil jsem se dostat ty přeložené řádky do rýmů a rytmicky učesat.

Konečně přišel den, kdy válka skončila a my znovu mohli usednout do lavic. Tehdy se ve škole objevilo první číslo Středoškoláka. Dal jsem pár těch „překladů“ do obálky a poslal je do Prahy. Tak se objevila moje první tištěná práce, překlad Apollinairových Ocúnů.

Mohlo by se zdát, že profesoři byli celí vyjukaní z toho, když se mezi autory Středoškoláka objevil právě žák jejich ústavu. Jenže oni spíš zuřili. Byl jsem černá ovce, známá firma, repetent a zrovna ten tiskl ve studentském časopise. Jednou mi dokonce otiskli studii o Verlainovi i s překlady, za což jsem inkasoval prémii 250 Kčs. Když jsem byl vyvolán z lumírovců a měl odpovědět na otázku, co napsal Vrchlický, řekl jsem drze, že Tarzana. V té době jsme totiž soutěžili s kámošem Vartou o horší prospěch. Vyhrál jsem zcela přesvědčivě, v pololetí mě vylili. Maminka se kácela k zemi, otec zůstal klidný a svým vlivem prosadil, že mi bylo dovoleno studovat reálné gymnázium soukromě. Mám dojem, že jsem byl jediný svého druhu v republice.

Řeknete, že mi nastaly zlaté časy, že jsem si mohl malovat a číst, jak jsem chtěl a kdy jsem chtěl. Horší bylo, že jsem nemohl číst, co jsem chtěl. Protože to, co jsem chtěl, nebylo v Místku, ale v Praze. Vzpomínám, jak se mi náhodou dostala do rukou první čísla melantrišských Listů. Henry Miller, Desnos, Saroyan, reprodukce Hudečka, řeči o Skupině 42. V Praze se děly úžasné věci! A pak naprostá bomba – Prévertova básnička v Kroupově překladu! Nespal jsem. Jestli psát poezii, pak jedině takhle! Ten překladatel přece musí mít těch věcí víc! Nedalo se dělat nic jiného než sbalit kufry a sbohem! Matka plakala, otec byl jako vždy báječný, dal mi na cestu a zvážil obnos, který mi bude zasílán.

Slíbil jsem, že budu v Praze studovat Vysokou sociální a politickou, kde nevyžadovali maturitu. Přihlásil jsem se, dostal razítko na potravinové lístky a víc mě tam už neviděli. Neměl jsem prostě čas. Praha, to byl život v trvalém transu. Už jenom těch antikvariátů! U Bačkovského jsem jednou objevil Joyce, podruhé kompletního Prousta, potřetí mi nějaký zákazník vyfoukl drze před nosem Babela. Vrcholem byl ovšem Topičův salón, dnes knihkupectví Československého spisovatele. Na zdech grafiky Tichého, ale i Daumiera, na pultech L´Oeil, Deuxième siècle, novinky z celého světa. V tlusté revui Le cahier d´art jsem našel dlouhou Prévertovu báseň, v potu tváře ji přeložil a odnesl Adolfu Kroupovi. Zařadil ji do výboru, který připravoval. Byl jsem ne v sedmém nebi, ale v desátém.

V Kroupově miniaturním bytečku, k prasknutí napěchovaném knihami, jsem poprvé držel v ruce surrealistickou revui Minotaur. Byl jsem u něho pečený vařený a seznamoval se s těmi, kdo k němu chodili, také s Hrubínem a Závadou. S Kroupou jsem poprvé navštívil Halase a Holana, s ním jsem poprvé přišel do Makarské vinárny, kde se scházeli Hudeček, Gross, Smetana, Kotalík, Chaloupecký a všichni ostatní ze Skupiny 42, s Kroupou jsem jezdíval do Brna za Kainarem, Blatným a Matalem. Teprve teď jsem měl pocit, že doopravdy žiji. S Hančem a Lhotákem jsme začali psát scénář pro Barrandov. Ale hlavně jsem psával básničky a tiskl je v Mladých arších, Bloku, Programu D 47. Každý den byl událostí, každá nová kniha byla senzací, Tzara, Éluard, Hans Arp, Sartre, Camus, Vaněčkovi Američtí vojáci. Takový karneval novinek jsem už později nikdy nezažil, později bylo třeba čekat celá léta, než mě tu a tam zaujal něčím Ionesco, Kerouac, Vonnegut, Márquez nebo Ajtmatov.

Dnes vím, že to byla nejkrásnější léta mého probenděného života. Také proto, že jsem se poprvé doopravdy zamiloval. Samosebou šíleně nezvladatelně. Jí bylo patnáct, mně devatenáct, chtěl jsem se okamžitě ženit, jenže podle tehdejší normy mi do plnoletosti chyběly dva roky. Otec, zvyklý už doslova na všecko, podepsal příslušné lejstro, ale dívenka odmítla vzít si jen tak kluka, kterého živí tatínek. Ženil jsem se tedy jako kulisák divadla D 47 a bral jsem si dobrovolně žačku prvního ročníku konzervatoře. Žádné další manželky už nebyly, zato zaměstnání byla ještě fůra, než jsem definitivně zakotvil jako balič v expedici nakladatelského družstva Máj, kde už před válkou vycházela slavná Standard Liberty, řízená Štorchem–Marienem. Tehdy jsem netušil, že právě tento podnik se za rok stane… čím? Nakladatelstvím Československý spisovatel. A že se v něm jednou stanu dokonce prozaicky laureátem nakladatelské ceny.

Z expedice jsem přešel do účtárny, byl jsem saldokontistou, odpoledne jsme se ženou prodávali po domácnostech májovské knížky a po nocích psali adresy na účtárenské obálky, kus stál desetník. Jednou zvedl starostlivý František Halas telefon, ze mne se stal reklamní textař a později redaktor. Řekl bych, že jeden z nejhroznějších. Vzpomínám si, že mi byl přidělen jistý venkovský učitel, který překládal Evžena Oněgina. Vážil jsem si Horova překladu natolik, že kdykoli se dotyčný objevil na pavlači starého baráku, kde sídlil Máj, vzal jsem do zaječích. Byla to užitečná doba, v Máji jsem poznal Vercorse, Andrzejewského, Aragona (pardon, toho jsem poznal v Makarské), ale zažil jsem tam i věci zlé. Připravili jsme v Máji s Kroupou Préverta, leč jistý důležitý činitel prohlásil básníka za nebezpečné individuum pro socialismus a všechno muselo do stoupy. Pár výtisků jsme samozřejmě zachránili, ale vždycky mě nad tou knížkou zabolí u srdce; lidská pitomost je věčná. Uběhlo mnoho let, než jsme s Kroupou vydali Préverta znovu v dnešním Odeonu.

Koncem roku 1947 mi Jan Grossmann poradil, abych své básničky poslal do Theerovy soutěže Umělecké besedy. Vyhrál jsem, družstvo Dílo se nabídlo, že knížku vydá, ale nechtěl jsem, zdála se mi v kvalitě dost slabá.

Trvalo ještě celých deset let, než jsem vydal první knížku. Jmenovala se Člověk by nevěřil svým očím a vyšla… no kdepak asi? Samozřejmě v Československém spisovateli. Bylo mi trochu líto, že si jí nemohu sám sobě redigovat, vyúčtovat, balit, expedovat a propagovat, že je snad taky povedeným bestsellerem na spadnutí.

*

Básník, autor moderních pohádek, prozaik, filmový a televizní humorista, scénárista, v jehož tvorbě dochází k propletencům fantastična s reálným základem.

*

Narodil se v Kroměříži 2. prosince 1926. Studia na reálném gymplu v Místku nedokončil, po uzavření školy nacisty pracoval do konce války jako dělňas. Po osvobození republiky vystřídal řadu zaměstnání, pracoval v tiskárně, byl skladníkem, kulisákem, úředníkem, nakladatelským redaktorem, v 50. letech byl zaměstnán v Ústřední škole ROH, 1960–1980 pracoval jako dramaturg a scénárista ve Filmovém studiu Barrandov s bratry v triku. Zasloužilý umělec.

Už brzy po válce Macourek tiskl své verše a překlady v novinách a časopisech. Básnickou prvotinu Člověk by nevěřil svým očím vydal roku 1958 a přihlásil se jí ke směru poezie všedního dne, k věcnosti a prostotě výrazu. Podobně jako generační druhové Holub, Šotola nebo Skácel usiluje Macourek, veden příkladem Prévertovým, nacházet kouzlo a krásu ve všedním okamžiku, v obnovené smyslové bezprostřednosti autorského vidění, zbavené užvaněného balastu. V knihách Živočichopis (1962), Jakub a dvě stě dědečků (1963) a Žirafa nebo tulipán? (1964) přinesl Macourek prózy na pomezí moderní pohádky a bajky, pracující s postupy absurdní literatury a rozvíjející žánr a poetiku samotného nonsensu. Dále je prohloubil v pohádkových knížkách O hodném chlapečkovi, který se stal kredencí pro kretény (1965) a Mravenečník v početnici (1966). Po sbírce povídek a básní pro děti Světe, div se! (1974) a jihoamerickém cestopise Do říše Inků (1976) si získala značný čtenářský ohlas kniha fantastických příhod Mach a Šebestová (1982), známá ze stejnojmenného seriálů krátkých filmů. Sbírka básní Rodinné album (1986), určená pokročilejším čtenářům věkově, obsahuje rovněž hravé a humorné verše, avšak v části zvané Popis garden party uspořádané prezidentem na počest jeho bývalých kolegů ze stříbrného plátna, nabídl Macourek aktuální politickou poezii, prostou vší (vší!) rétoriky a vší (vší!) okázalosti. „Zase jednou vznikla politická báseň, jež se neskládá ze silných slov a souvětí, ale naopak zaujme vynalézavou obrazotvorností“ (M. Pohorský). Jiná část knihy přináší rozmarné verše o smyšlené planetce, na níž díky nerozumu a bezhlavosti obyvatel vyhyne všechen život. „Knížka je osobitá právě tou nepoetičností, nebo, přesněji řečeno, jinou poetikou, než jaká dnes v poezii získává na váze; poetikou zakládající se na obrazotvornosti, která dokáže plynule spojovat střízlivá pojmenování s hyperaktivní hyperbolizující fantazií… Jako by Macourek pokračoval v té cestě naší poezie, která je sice po Kainarově odchodu hlasitě obdivovaná, ale málo jen rozvíjená – totiž v rozjívené linii založené na neozdobné a spíše nahodilé výpovědi, která v sobě zahrnuje ovšem četné komické a ironické podtexty a nápovědi a jejíž lyrismus vyplývá z vtipného řazení rychlostí faktů“ (M. Pohorský).

Na divadle Macourek debutoval hrou pro děti Jedničky má papoušek (1959), následovaly Smutné vánoce (1960, společně s P. Koptou a I. Vyskočilem), Nejlepší rocky paní Hermanové (1962), Hra na Zuzanku (1967) a další. Z realizovaných filmových námětů nebo scénářů je třeba jmenovat alespoň minimum jako Kdo chce zabít Jessii? (1966), Zabil jsem Einsteina, pánové (1969), Čtyři vraždy stačí, drahoušku (1970), Pane, vy jste vdova (1971), Dívka na koštěti (1972), Šest medvědů s Cibulkou (1972), Jak utopit doktora Mráčka (1974), Bouřlivé víno (1975), Zítra ráno vstanu a opařím se čajem (1976), Zralé víno (1981) a další. Macourek byl rovněž autorem námětů a scénáristou televizních seriálů Arabela, Bambinot, Létající Čestmír a Křeček v noční košili, mimoto je spolutvůrcem řady kreslených filmů.

JAKOU BARVU MÁ LÁSKA… IRIS… NAPŘÍKLAD JAKO VLÁSKY PLAVOVLÁSKY ANNA T–8  JAKO MODERNA…

Když prý se někdy v noci

vesmír náhle rozsvítí,

jakoby podpálen tajemným plamenem

– to prý se potkávají hvězdy.

Zní to jako zázrak.

Ale i tady na zemi je možno viděti

krásná, uhrančivá znamení…

když tomu osud chce,

aby se potkali dva osamělí jedinci.

Co na tom,

že je to možná uprostřed houfů

na největších náměstíčkách světa?

Co na tom,

že k tomu možná hraje

ta nejobyčejnější,

nejsmutnější muzika Bryana Adamse?

Co na tom,

že ona je jenom

prodavačka v květinářství

– a on si u ní kupuje

kytici chryzantém

pro někoho docela jiného?

Mluvívá se o náhodě.

Mluvívá se o štěstí.

Ale potkají-li se dva lidské životy,

každý jiný, a jednomu se

– možná na dlouho

– zalíbí v druhém…

jakápak je to asi náhoda?

To snad spíš divotvorný zákon.

Ten prostý okamžik nezachytila

skoro nikdy žádná kamera.

Na tom obyčejném místě

není jediné památky

na tenhle obyčejný zázrak.

Ale ta potkání

– ať chcem či nechceme –

jsou vlastně věčná jako všechny

tajné události na nebi…

neb bylo v jejich moci

rozsvítit radostí zemi.

*

Sněžilo modře –

a už nesněží.

Zbyl kousek příběhu.

Zbyl kousek nábřeží.

Té letmé vánice,

té hudby

věčná škoda.

V saních dva koníčci

stojí jak zakleti.

Hledám tě po patrech

sněžného století…

a voda…

samá voda.

Sněžilo modře –

a už nesněží.

Zbyl mi vzkaz na sněhu.

Zbyl mi zvon na věži.

Těm dvěma koníčkům

se smutně

cuchá hříva.

Hledám tě v ulicích.

Prchají do lesa.

Hledám tě v zrcadlech

tichého espressa…

ach, přiho –,

přihořívá!

Sněžilo modře –

a už nesněží.

Zbylo pár temných stop.

Zbylo pár otěží.

Bělostně oslepen,

hledám tě

v Černém moři.

Kdosi v tvém kožíšku

v zrcadle kývá mi.

Vlasy mu plakají tisíci jedna slzami…

ach, přihořívá,

hoří!

*

Přijde?

Nepřijde?

Umřu žalem –

anebo přijdu do nebe?

Hra stará jak Metuzalém.

Hra na mě

a na tebe.

Přijde?

Nepřijde?

Hlava třeští –

a lže si větu po větě.

Nejlíp se hraje

v hustém dešti.

Kdy slzí kdeco na světě.

Přijde?

Nepřijde?

Bude bílo –

nebo se setmí na sto let?

Kéž by se srdce poučilo

kéž by se srdce naučilo

říct: je to hra…

a nebolet!

*

Zapomněla tu rukavičku v posluchárně schvalně mimoděk.

Protože byla smutná.

Protože ji štval.

Kdekdo z kluků už ji na schůzku zval,

kdekdo jí podstrčil něco jak psaníčko,

kdekdo jí stiskl ruku, když se nikdo nedíval.

A on ne.

Jen se tak díval zpovzdálí,

jen se tak sem tam usmál, když ji kluci obléhali

jako hrad v Karpatské Rusi…

jako by mu jí bylo pámbuvíproč líto.

Zapomněla tu rukavičku na lavici schvalně.

A pak se dívala přivřenými dveřmi na chodbu –

strašlivě zděšená, že ji tu takhle někdo

z kamarádů najde.

Zastavil se u lavice – a dlouho se jen díval.

Pak zvedl rukavici,

rozhlédl se po třídě –

a v jedné vteřině kratičce políbil

všech těch pět prázdných prstů.

Rozutíkala se po chodbě.

Zmatená,

zlekaná…

neboť se vlastně prvně v životě

potkala s vyznáním lásky. 

TROCHU SNÍLEK,

TROCHU POZEMŠŤAN,

TROCHU DOBRODRUH,

mladší, než cítí se,

starší, než na kolik vypadá let,

někdy rád – někdy nerad sám,

někdy veselý – někdy smutný,

někdy dříč – někdy větroplach,

někdy pokora – někdy fanfarón,

kterému je zadobře s hudbou

a s větrem o závod a s lesy černými jak noc,

zapřísáhlý přítel veškeré pravosti,

zázraků na počkání zadarmo

a tichých legrácek

a zapřísáhlý nepřítel cest podle pravítka

a sladkých cukrlátek

a módy na míru…

hledá jednu krásnou bytost,

o níž se mu párkrát zdálo,

bůhví, jestli plavá nebo černá,

bůhví, jestli bláhová či věrná,

to by se vidělo, kdyby se vidělo,

zda opravdu chodí po zemi jak ve snu,

zda se umí dělit o všecko a o nic,

zda si taky přeje, když je nejvíc sama,

potkat trochu snílka,

trochu pozemšťana,

trochu dobrodruha…

ZNAČKA:

„Štístko být dva

– a mít jen jedno srdce.“

ANNA PAVLOVNA MATVEJEVNA PAVLOVA

☼     31.1.1881    PETĚRBURG          ۞      23.1.1931   HAAG

Stihnete-li svou přítomností okrášlit výstavní prostory na Staroměstském náměstí 13 u Týnské uličky v Domě U Kamenného zvonu v Praze 1 (řeč je o galerii hl. m. Prahy léta Páně 2014) za účelem studie komplikovaných pouček pro kosti a kůže od génia kostitřasů v okrasné ochranné skříňce, od přijatelného a enormně neokoukaného autora báječné lehkosti bytí v barvě Josefa Váchala, pak si snadno spojíte jeho útvary „Magie hledání“ (1884–1969) právě s účinky tanečních kursů úsměvně nemorbidních: Josef Váchal byl český metafyzický chasník dobře si vědom čardášů v extázi a naopak a v neposlední řadě současník paničky Aničky Pavlovy. Prozaicky víkendově šetrné, poeticky všedně houževnaté, v modrotisku šmouhou nepokojné, indiánsky svěží když sněží nadílka půvabu NšoČi pro oči neobávané.

Vše je nachystáno, hosté se sešli v hojném doprovodu, ale zábava jako by svůj puls nechtěla vyslat na oběžnou dráhu. Co to? Zábava ti vázne, nestrhující je tak blázne, zatím totiž na plac nedorazil dnešní oslavenec; Anna Pavlova si dovolí nejdříve absenci.

Hudebníci v rohu sálu tichounce dolaďují instrumenty, hostitel, finanční koordinátor Rockefeller, ještě kontroluje parket; dnes večer je na pořadu symbol plamene i veselí společenského tance. Těch, kdo by se ráčili odvázat spolu s nejslavnější balerínou světa, je plný sál.

Včera večer ji obdivovali na jevišti. Její umírající labuť, to by se to kreslilo dokonale hbitými tahy synonymů doktora všech mystiků a limonádovému hlasateli bez skrytých záhad nebo parodického významu ódy výkřiku všemožné módy: přemožiteli plytké skutečnosti reality hravému Jožinu Váchalovi! Vždyť byla celičká tak neuvěřitelně přitažlivá. S hlavou sklopenou, ztrácela se vzadu zpoza rohu jeviště… To nebyl člověk, to teskný pták zlehýnka rozčeřil vodní hladinu. A ruce–křídla, křídla bez kostí. Při jejích skocích neplatí zákony gravitace, zde vládne beztíže; skok–let elá hop, o němž už tolikrát slyšeli své; a přece je zas dovedl překvapit. Pak ptáku, plujícími světly, došly síly. S posledními takty klesl k zemi a skryl hlavu do peří, jako umělecký umrlec do svátečních peřin. Umírali s ní…

ŇUROČKA

Narodila se o pár týdnů předčasně a bylo jasné, že nepřežije. Myslela si to porodní bába, strašily s tím užvaněné sousedky. Pospíchalo se s křtem. Matka, ač porodem notně poznamenaná fyzicky jako po pochodu 20 kilometrů po hřebenovce bez značek a bez map s orientačním smyslem, bděla u holčičky dlouhé dny a noci. Celé měsíce se tak střídala s babičkou, než nadešla jistota na 100%, že děvčátko je z nejhoršího venku. Začalo sílit, ale baculaté novorozeně se z něj nikdy nestalo dle ruského vzorce.

Svou nejstarší vzpomínku popsala Anna Pavlova v kratičké autobiografii: „Má první vzpomínka – maličké obydlí v Petrohradě, kde jsme se protloukaly společně s matkou… Byly jsme bez peněz, velmi nápadné chuděrky s oděvními a jinými oděrky.“

Otce zploditele a báječného baviče, řadového pěšáka Preobraženského pluku, Ňuročka tato okatá kráska, jak jí titulovala v náladě máma, nikdy žel bohu nepoznala. Žil kdesi na vsi a zemřel v době, kdy jí byly dva roky.

Maminka se živila jako pradlenka, a – jak opět poznamenala její dcerunka – přes nuzné podmínky k životu se snažila svému dítěti zpříjemnit alespoň všechny významné dny a svátky v kalendáři. V den, kdy bylo Ňuročce osm let, dostala snad ten nejdojemnější dárek – lístek na balet do Mariinského divadla.

Rozhrnutí opony a příběh Spící Krasavice odkryl děvčátku nový horizont. Už cestou domů začala žadonit: chce se učit tak oku atraktivně tancovat. Nakonec si prosadila svou: na podzim ji matka přivedla do divadelního učiliště. Teprve osmiletou, navíc malou a vycválanou holku tintítko odmítali přijmout mezi své rekrutky. „Přijďte sem až tak za dva roky,“ zněla jejich strohá odpověď.

Dlouhé čekání krátily Ňuročce letní měsíce. Jezdívala se podívat za babi do dálav do dědiny zvané Ligovov. Tady se netrpělivě čekatelka baletního umění učila od staré školy teatrálně číst, psát, plést a šít z rozumu, přesněji z kalkulu o holé přežití. Nepatřila k nevychovaným nevycválaným dětem holomků. Spíše zádumčivá povaha, vyhledávala samotu v lesích kolem a u řeky. Pokoušela se „baletit“ sama pro sebe a trénovala krůčky na špičkách, ve skutečnosti na ohnutých palcích bez speciální módní obuvi.

Přišel kýžený den zkoušek i důkladná lékařská prohlídka. Z šedesáti uchazeček bylo přijato jedenáct – Ňuročka mezi nimi. Příští rok nastoupila do internátu.

Tím končilo její krátké dětství.

AŇA (…KTERÉ BY MOHLA GEISLEROVÁ ZÁVIDĚT SECESNĚ LADĚNÝ SERVIS, SVÁTEČNÍ STYL)

Život na intru připomínal klášter all inclusive; ranní buzerace díky buzení bezcitným rámusícím zvoncem jak na pastvě ne duše pro krávy, mytí ve společné šatně v jediném lavoru, k snídani cosi jako žemle bez chuti a slabounký čaj. Jednotlivé dny oddělovaly jen piruety a cvičení světské motoriky u tyče.

Aňa se od ostatních nápadně odlišovala, že se nelíčila. Světské radovánky jí neříkaly paničko, nelákali ji playboyové po ruském vzorci na pirožky s vodkou, nesvěřovala se kamarádkám s tím, co se kde šustne. Ostatně – neměla se s čím prozaicky poetickým svěřovat a komu. Jejím přísně tajným číslem na programu se stal balet a jedinou důvěrnicí vrbka matka.

Prvním učitelem byl bývalý tanečník Alexander Oblakov. Daleko stěžejní význam pro Anin baletní rozlet měla však Jekatěrina Vazemová, kdysi prima Balerína Mariinského divadla. Upoutala ji úporná dívčina píle i nesporný sportovní talent a od počátku jí věnovala chvályhodnou péči.

Ne tak ostatní. V každoroční školní besídce, která proběhla za účasti vypečené carské rodiny, nedostala dívka vůbec uplatnění k exhibici. Car si šel promluvit s krasavicí Bělinskou. Aně říkaly nepřejícné spolužačky „Koště“.

Přes fanatickou snahu a píli hrozilo Aně vyloučení. Jevgenije Sokolovová, jinak vynikající lektorka, o něm uvažovala stran nedostatečného vykroucení nebo vytočení dívčiných půvabných křivek. Ale oduševnělý zjev, vyhraněná individualita a citlivé reakce na každou tvůrčí myšlenku, činily z Pavlové téměř ideální krasavici teenagerskou tanečnici; potkávaly se v ní křehkost a železná vůle pěkně naráz.

Od každého ze svých učitelů přebírala crème de la crème, porci toho nejlepšího. Nejvíce si cenila Maria Petitpase, se kterým později, v prvních letech svého působení v Mariinském divadle, úzce trénovala a označovala ho za svého „prvního velkého pana učitele“.

Poněkud nespravedlivé prohlášení; byl jím totiž Pavel Gerdt, její hlavní učitel ve vyšších ročnících, kdo ji poprvé upozornil na možnost nového pojetí baletu. S obavami sledoval subtilní dívenku, jak náročnými kompozicemi cviků lidské i nadlidské obratnosti ohrožuje své chatrné zdraví. Poradil jí, jak učinit z fyzické křehkosti a tělesných nedostatků jedné houžvičky markantní výhodu: místo potlačování odlišnosti naopak zvelebovat. Upozornil ji na éru romantického baletu z dob slavné tanečnice Taglioni, upadající pomalu a jistě v nevědomost novější veřejnosti. Odtud zbýval už jen krůček k tomu, co pozdější slavnou balerínu učinilo nesmrtelnou: odpoutání pozornosti od formy či pouze formy k obsahu, od dokonalé techniky (nesporného a nutného základu) k citovému prožitku a neverbálnímu sdělení komunikace těla.

Roku 1899 roštěnka nebo rošťanda Aňa absolvovala. V závěrečném školním představení excelovala jako suverénní královna večera a v tehdy nejrozšířenějším ruském mediálním revue Niva dlouze oslavovali její výkon. A tak se Aňe povedlo to, o čem ostatní nepřejícné žačky jenom ustavičně snily: ihned po škole se stala členkou souboru Mariinského divadla.

ANNA PAVLOVNA

Doba, v níž Anna Pavlovna přichází do Mariinského divadla, je dobou celovečerních pompézních tahů na branku platících přátel baletních představení. Fotografie z tehdejšího pravěku připomínají spíš davové scény z kostymérských dramat, co vybrat, než balet, jak jej známe dneska. Baleríny jsou ověnčeny šperky, rozdávají sladké úsměvy a jejich Sněhurčina koketérie vyvolává kabaretní asociace estrády. Krása pohybu esa v účinku zaniká na přecpaném pozadí sta statistů.

„Balet uhýbá na cestičku, která táhne do cirkusu a feérii,“ charakterizuje situaci francouzsko–ruský kritik poměrů, malíř a divadelní výtvarník té doby evidentní „Šmakoun“ Benois, autor baletních scénářů. Požaduje „postavit balet na základech výrazného tance, obnovit macho balet, skoncovat jednou provždy a zatočit s uniformitou baletních kostýmů…“ Výkřik po „vysvobození od tlaku ministerstev a dvora“ má v umění nadčasovou dobu spotřeby.

V Mariinském divadle je vůdčí osobností tohoto období Marius Petitpas. Annu zpočátku obsazoval jen do menších roliček, přesto dokázala jako koťátko na vzestupu upoutat, a tak její velkou premiéru v titulní úloze Bajadéry na hudbu Leona Minkuse očekávala všemožná periodika psaná azbukou s nelíčeným zvýšeným zájmem. Měli už pro umělkyni svou šikovnou šifru – „maličká Pavlova“. Roli vyfasovala Aňa brzy poté, co se v roce 1902 stala druhou sólistkou divadla. Že si toto ocenění zasloužila, dokladovala její bajadéra navýsost okatě. Tragický příběh dokonale vyhovoval citem prodchnutému naturelu Pavlové a z představení se záhy stala senzace, o níž vyprávěl celý Petrohrad. Následujícího roku se z druhé sólistky stala jednoznačně sólistkou numer adín (Eden je jen jeden) a gáže jí byla přiklepnuta na 1800 rublů po zdanění.

Na řadu přišla jedna z životních rolí – Giselle. Hlubokým prožitkem a do té doby neobvyklým důrazem na lidskou psýché postavy (= stejně jak v případě Josefa Váchala) otevřela Giselle dveře zcela inovativnímu způsobu baletní interpretace, při níž by zavzdychala i Blanka Matragi. Začal zrod velké tragické umělkyně, první dramatické baletní herečky Anny Pavlovy.

NA VRCHOLKU SIL I DŮMYSLNÉHO PŘÍLEŽITOSTNÉHO KALKULU

Těžko přiznat barvu, která léta své baletní barevné škály kariéry by označila za vrchol úspěchu sama Pavlova; pravděpodobně první a druhou dekádu dvacátého století, období grandiózních představ z celosvětových vyprodaných úspěchů. Z pohledu vědoucích potomků a pokračovatelů tradice velké tanečnice se tak ale jeví spíš poslední roky jejího ruského působení, zvláště pak spolupráce s Michailem Fokinem.

„Po Mariovi Petitpasovi byl mým učitelem – už na divadle – Fokin,“ vzpomínala o dvacku let později sama bez mejkapu vrásčitější Pavlova. S Fokinem se znala ještě za dob studií, měli společné učitele. Geniální choreograf byl tělem i duší inovátor, chtěl bourat konvenci jako barikádu tradic klasického ruského baletu. Pro Pavlovou tyto tradice představovaly estetické konvence, vykrystalizované v průběhu dvou staletí baletního rozletu do krajiny. Chtěla je respektovat. Ze zdánlivě protikladného spojení obou uměleckých cítění chtěla vykřesat novou genetickou mutaci ve vývojové lince ruského baletu, předznamenanou již zmiňovaným Benoisem.

Tomu však předcházelo „pouze“ dlouze taneční partnerství obou velikánů. Obecenstvo si začínalo Anny Pavlovny všímat, a ta, ve snaze je nezklamat, přemýšlela nad efektními, líbivými prvky, odhalovala svoje nitro i svoji deluxxe technikku. O tom, že hudba, tanec, kostým ani oučes nebo rozruch rozcuch neodpovídají epoše a charakterům postav, na počátku své slávy ještě nepřemýšlela. Průlom do předsudků stran baletní tradice (i vlastních) nejdříve podnikla v otázce kostýmu. Snad jí coby dámě byla tato oblast nejbližší (potom, co ji babi naučila krasoelementárně galantérií vyšívat textil); jisté je, že jako skutečná exploze u umělkyně nemohla přehlížet, že klasické krátké a prkenné sukénky se škrobeně korzetovými vršky zcela odporují tak často užívanému řeckému stylu, vyžadujícímu volnost a hladkost na kost.

Jinak tomu bylo u Fokina. Stále častěji zabředával do choreografie a neutěšená situace v ruském baletním umění zaměstnávala veškerou jeho ryzí mysl. Výsledkem dlouhých úvah bylo nezrezivělé poznání, že klasický balet nevyjadřuje postavy konkrétních charakterů v konkrétním prostředí; tanečníci a tanečnice vždy zůstávají vně i uvnitř osobami mimo prostor a čas. Mnohem dříve než Pavlova si uvědomil pointu, že cesta k opravdu podstatnému zvratu v choreografii vede přes kulantnější prostor a vzájemně se doplňující částice A i B i C, tedy jednotu pohybu v hudbě, v kostýmu a v záchvěvu dekorace.

Příležitost „napáchat bezva představení“ pro opravdové gamety dostal Fokin díky divadelním kolegům–tanečníkům a tanečnicím Mariinského divadla. Byla mu zadána choreografie představení ve prospěch Greblovské školy. Podporován dokonalým pochopením tanečníků mladý nezapšklý choreograf nadchl svou prací i staršího otevřenějšího kolegu Petitpase, jehož lístek s několika pochvalnými větami opatroval celý svůj život.

I nejslavnější koncertní číslo Pavlové „Umírající labuť“ z roku 1907 na Saint Säensovu hudbu je plodem této epochální krasojízdy. Fokin se tu pokusil vyjádřit boj života se smrtí a při použití techniky klasického tance kladl důraz na výraz paží a celého těla. V Pavlové objevil mimořádně senzitivní interpretku, která společně s tanečníkem Obuchovem oslnila v další Fokinově choreografii – Chopinianě.

O rok později se osobnost Pavlova stala inspirací ke druhé verzi Chopiniany na motivy Chopinových skladeb, chopíme se našeho mládí s poezií všedního dne. Původní duet zatoužil Fokin rozvést do celého obrazu a vykřesat balet o mládí okouzleném krásou, hrou a sněním. Tehdejší kostýmy – romantické nadýchané sukně, živůtky s křidélky vyhovující délky a věnečky na hlavách přetrvaly v provedeních Sylfid (jak byl balet později pojmenován Ďagilevem) do současnosti.

HONOSNÝ SVĚT JE VŽDY CAUSOU (VE PROSPĚCH NÁKLADNÉ NEODBYTNÉ HONORACE…)

Rusko začínalo Annu Pavlovu těsně tlačit. Na svůj první zahraniční zájezd odjela společně s dvacítkou kolegů roku 1908. S Giselle, Paquitou, Odpočinkem kavalerie a Labutím jezerem navštívili Kodaň a Malou mořskou vílu z kamene na břehu, Helsinki, Stockholm, Berlín i Prahu. Zájezd hnedka další rok reprízovali a ještě v téže sezóně stihla Pavlova tančit v rámci Ruského baletu Sergeje Ďagileva v Paris. „Je to období baletních miniatur v nádherných dekoracích a kostýmech, jež vydumali ruští výtvarníci pro petrohradské Mariinské divadlo a Velké divadlo v Moskvě dávno před malým nekulturním Putinem. Vysoká kultura spojená s decentním vkusem umožnila vzkřísit na scéně obrazy starodávné Rusi, kouzlo ruských bajek o pointu, která z nich bude chytřejší zítra ráno, kořennou exotiku koření, romantický obraz krajiny, sváteční komediantské mafiánské boudy, starý Petěrburg, pohanské obřady na přání…“ charakterizují toto období později autoři sborníku Balet made in CCCP.

S Ďagilevem, ruským šlechticem, jenž se měl stát plnohodnotným právníkem všech paragrafů pánem, ale vystudoval na konzervatoři u Rimského–Korsakova scénickou hudbu, se Pavlova rozešla už v roce 1910, 2. ledna v 8 ráno (prý nazdar moje nová dekádo). Reklama se příliš soustředila na kolegu z Ruského baletu – geniálního Nižinského – a Pavlova se cítila moc odstrčená v koutě. Vytvořila s tanečníkem Mordkinem, prvním představitelem svébytného mužského baletu a několika ruskými a polskými tanečníky vlastní neumělohmotnou skupinu svéráz, s níž slavila nesmírné úspěchy ve vesmírné Americe i královském Londýně.

Návrat do Ruska (1911) do Mariinského divadla byl jen na přechodnou dobu. Pavlova odtud stále častěji unikala do zahraničí, až v roce 1913 po roztržce s divadelním ředitelstvím, definitivně řekla Rusku své medové Sbohem.

Usadila se v Londýně, kde si už dříve najala reprezentativní dům na úrovni a kde také roku 1912 uzavřela sňatek s Viktorem Emmanuilovičem lovičem a bavičem Dandre. I její soukromí, o němž se krom pár nezbytných anekdot a tradovaných historek zachovalo jen pár útržků kusých zpráv, bylo zcela podřízeno baletu. Pavlova byla známá svým vřelým vztahem k dětem a nejednou se jí proto dotazovali, proč s manželem nezamakali na vlastních spermiích, prémiích, bonusech a capartech. Odpověď nalézáme v jejím přesvědčivém umění, kterému chtěla nadělit a doslova nadělila ze sebe všechno. I Dandre plnil veskrze jen úlohu oddaného a předvídavého manažera a impresária pro úspěšný baletní kabaret vynikající nálady.

S baletním mistrem Chljustinem založila v Anglii novou skupinu. Válku prožila v Americe, po jejím utišení se znovu usadila v Evropě, odkud vyrážela na věhlasná světová turné. Její vlastní umělecká osobnost se už do šířky záběru nekošatila. Pavlova těžila spíše z minulosti. Vytržena z domácích kořenů, drolila svůj talent v nekončících omíláních obehrané písně bezbřehým opakováním baletních miniatur a koncertních výstupů kreatur na pozadí matky moudrosti. Část čísel pocházela ještě z dob Fokinových (Sedm dcer krále džinů), na něčem se podepsal Chljustin (Bál, Dionýsos) a Lavrentij Novikov (Ruská balalajka s bajkou a naopak), několik věcí vytvořila sama Pavlova (Podzimní listí, Tři venkovské panenky). Často tančila i v ukázkách z repertoáru Mariinského divadla – v adaptacích spotů z Labutího jezera, Giselly, Paquity, Dona Quijota, Raimondy a Coppélie. Pouze Spící krasavice – sen jejího dětství, byla uvedena jako celek, bohužel v Chljustinově choreografii, nedosahující šmrncu a úrovně „originálu“.

V roce 1926 natáčela exkluzivně v Hollywoodu roli Fenelly v Němé z Portici. Charlie Chaplin, dobrák od kosti, se kterým se za pobytu v USA velmi blízce přátelila a veselila, o ní hovoří ve svých pamětech: „Nikdy jsem se na ni nemohl vynadívat bez hlubokého pohnutí. Její umění prosvětlovalo pod vší brilancí jakési bledé vnitřní světélko, bylo delikátní jako okvětní plátek bílé růže. Když roztančila tajemnou poezii křepčení v pohybu, stával se každý její krok středem zemské gravitace. V okamžiku, kdy vstoupila na scénu, ať byla sebevysmátější, seberoztomilejší, chtělo se mi vždycky plakat, protože ztělesňovala tragédii dokonalosti… Je tragické, že rychlost tehdejšího natáčení nebyla s to zachytit lyrismus jejího nepolapitelného tance, takže umění její je pro svět ztraceno.“

Měla mimořádný dar vzbuzovat a živit v ostatních lásku k baletu a pomáhala vzplanutí baletního kumštu i za hranicemi Ruska. V Indii probudila k novému životu historií zapomenutý národní tanec (píseň půvabu zvonivá afrodiziacká porce poezie kama sútry), v Japonsku vyvolala zájem o evropský balet, jako první propojila aztécké folklórní prvky v Mexiku s formami klasického tance.

Baletky, které přišly na přetřes po ní, už nemohly tančit tak, jako dříve; role i ve starých textech se psychologicky zašmodrchaly, zkomplikovaly, znepřehlednily, získaly na napjatém špagátku dramatismu. Pavlova naznačila nové výrazové možnosti jak excelovat na parketu.

Přes všechny úspěchy se po umělecké stránce nemohla cítit nasycena, uspokojena. Už názvy výstupů leccos napovídají („Román mumie“, tož nestyďte se, pane Váchale, vyzdobte jí ho tam do její Hvězdné chlupaté brány). Zastesklo se jí po velkém ctihodném představení, kde se jednotlivé postupy odehrávají v extázi na souvislostech jednotícího děje. Stýskalo se jí vysloveně i po vlasti, jejíž nechtěné a přece chtěné socialismem zkomplikované poměry nechápala a byly jí dost odporné. Přesto na otázku, kde by chtěla trvale žít, odpovídala vždy jednotně: „Někde v Rusku.“ Byla přítelkyní nejslavnějších kulturních zjevů doby, význační politikové si pokládali za čest potřást její pohublou pravicí. Přesto nedokázala uskutečnit své toužebné přání o životě v prachbídném socialismu domova. Smrt ji zastihla nepřipravenou sotva tři týdny před padesátkou v cizině. Podlehla náporu zápalu plic dne 23. ledna 1931 v pět odpoledne v Haagu. Její poslední slova si laskavě zapamatujte: „Připravte mi můj kostým labutě.“

*

…Konečně je zde přítomná Pavlova. Nedočkavý hostitel fofruje bezdechu ví aj pí AP vstříc ke schodišti. Těší se ze své úlohy a ví, že úvodní tanec tu bude náležet jemu. První cukruje ruku maličkaté dámě. Tohle že má být ona?

Droboulinká svrasklá paní, co už toho dost pamatuje, se usmívá velkými ústy staré ženy a odhaluje tak mezírky mezi zuby; (včera převáželo v MHD jedno koťátko Zuzanka v kleci dvě koťata: jedno se jménem Zoubek, druhé bylo Kobliha) myší očka pod ospalými víčky ve vybledlé nebo zažloutlé tváři, vyloženě až nezdobný nos… Jen v pohybu ruky zahlédl zákmit labutího křidélka.

Je na rozpacích, nebo dokonale zmaten z této Rusky. Nemůže si srovnat včerejší ladnou křehkou krásku s malou zimomřivou husou, co si hraje na labuť. Rozpačitě si uhlazuje prošedivělé kadeře. Ale vždyť je starší než já, je jí téměř padesát let Pozemského ráje.

Začínají hrát. Uklání se a přednáší v ruštině pracně nadrcenou výzvu k tanci. Koka kola? Da da. Glasnosť? Da da. Perestrojka? Da da. Vy chačítě tancovááťť? Da da. Tancúj glasnosť. Tancújem perestróóójka. Da da. Ale se slavnou paní tohle nepohne. Nakřáplým hlasem cosi odvětí ve větru éteru ve své mateřštině. A čert aby se v tom vyznal, on jí nerozumí, neví, vo co gou. Vysvobodil ho muž z ruské delegace: „Uvedl jste dámu do značných rozpaků. Říká vám zdvořile, že prostě neumí tančit podle (prudce?) amerického střihu.“