EDWARD HERBERT THOMPSON

„Chcete-li už spáchat takhle pojednou jeden sebevražedný sklon, proč ne tedy příjemnějším zakončením sebe sama?“

Otázka kladena položertem, polovážně zvědavě, přesně vystihovala smýšlení většiny lidí, se kterými tenkrát dotyčný případ nešťastníka hovořil. I když to ne každý vyslovil tak na plné volume z úst a stejnými slovy.

Muž, kterému byla určena, obchází již dlouho své přátele, známé, významné postavy vědy i kultury. Hledá mecenáše. A na co? Chce se jít mrknout na dno Studny smrti v Chichen Itzá, Studny panen a potvrdit tak pravdivost tvrzení muže, který zemřel víc než před třemi sty třiceti šesti lety (!) Tvrzení, nad kterým je kdekdo jen krátký kolík na věšení bulíků na design polopravd na heslech vytisknutých na hrudi nosiček i nosičů textilu. Dotyčnému, kterému nikdo nevěřil, jak svět světem stojí o pořádnou senzaci. A kteréžto bylo přesto striktně real.

VŠÍMAVÝ FRANTIŠKÁN

Všechno započalo v jedné madridské knihovně. Tam, stejně jako například v pařížském Louvre, byly shromážděny památky a dokumenty pocházející z Ameriky předkolumbovské éry. Ležely tu a nikdo si jich příliš nepovšiml, ach to povrchní tolik moderní ignorantství vůči prastarým předkům. Nebyli lidé, kteří by se o ně zaujatě zajímali a nebyli dokonce ani ti, kteří by jim porozuměli jejich knowledge entertainment. Na všechno si tu sedal víceletý brach prach. A pak se ukázal jako z ničeho nic Charles Etienne Brasseur de Bourbourg. Abbé s vyhraněným zájmem o staré rukopisy, cestovatel po povrchu tajuplné Ameriky, duchovní, který zastával církevní úřad v Kanadě, v Bostonu i v indiánské kolonii Rabinal v Guatemale. Naučil se zdejší hantýrku kičé, cestoval, psal pod pseudonymem pop historické romány, aby si na cesty vydělal potřebný zlaťák a hlavně, schraňoval a třídil veškeré dostupné materiály o kultuře indiánských kmenů Latinské Ameriky.

Byl znalec a také měl mnoho štěstí. Podařilo se mu objevit takzvaný Popol Vuh, dílo sepsané v polovině 16. století neznámým autorem a ctitelem kičejských tradic, lépe řečeno jeho opis z roku 1701–1703, který poskytl budoucí vědě mnoho zajímavých poznatků ve zkratce o mayských náboženských praktikách stejně tak dobře jako o mayském textilu.

Při svém neúnavném pátrání jak po všech mayských představách, tak po všech dostupných písemných záznamech o životním stylu Indiánů se pochopitelně dostal i do bašty ukořistěných pokladů Madridu. A tady našel zprávu františkána Diega de Landa (1524–1579), biskupa v yucatánské metropoli Méridě. Tento fanatický maniak – nepřítel všeho indiánského dal například spálit mayskou knihovnu, protože v těchto pramenech nebylo podle jeho mínění údajně „nic než pověry a ďábelské blamáže“ a zlikvidoval tak nenávratně celou historiografii pozoruhodné civilizace. Z tisíců exemplářů kodexů namalovaných na vydělané hovězině zbyly jen tři poničené relikvie něčeho božského před nimi. A právě on se na sklonku svého života „polepšil“ – podílel se na uchování zbylých úlomků dokumentů a zabýval se studiem mravů a zvyklostí Mayů. Jeho „Relácion da las cosas de Yucatán“ vydal Brasseur v roce 1864, zřejmě tak hodlal přeonačit svým zásahem prastaré dějiny k pomíjivému obrazu svému.

Jenže publikovaným údajům nikdo nechtěl uvěřit. Nikdo. Až na… mladého Američana Edwarda Herberta Thompsona, který si je za několik let prostuduje. Přečte a uvěří scénáři. A začne se houževnatě zajímat o život národa, kterému dodnes říkáme Mayové.

V devatenácti publikoval první esej v pop magazínu a hájil v ní tehdy módní teorii o tom, že Mayové jsou původem obyvateli vyspělejší Atlantidy. A pak se na čas věnoval něčemu docela jinému. Od svého debutu na kolbišti archeologické vědy si odskočil na chvíli do politiky, stal se konzulem USA a jako takový orgán se obloukem k Mayům navracel již natrvalo.

Ve společnosti domorodého průvodce navštívil posvátný Chichén Itzá, jedno z center mayské kultury, sídlo výstavné a zajímavé, o jehož velikosti a nádheře si dnes mohou zájemci díky nepřeberné aktivitě archeologů udělat zjevně přesnou představu na míru. Namáhavá expedice byla vykoupena setkáním s impozantními zbytky dávno zaniklé metropole. Odjížděl s rozhodnutím, že se sem zase v brzké době podívá. Vždyť tu zůstává tolik neprozkoumaných tajemství. A jedno navíc, které jej obzvlášť zajímá. Tajemství Svaté studny.

Diego de Landa zaznamenal na základě starších zpráv pro budoucí čtenáře scénáře popis náboženských astro vlivo 8 cosmo obřadů souřadnic, ve kterých hrála studna neobyčejnou mystickou kvalitní roli.

V dobách sucha, a o ty nebylo na Yucatánu nikdy nouze, kráčelo po široké cestě od centrální pyramidy města ke studni procesí lidiček. V hluboké a asi šedesát metrů široké nádrži, vzniklé propadnutím vápencové klenby podzemního rezervoáru vody, sídlil pan bůh, který jediný mohl vrátit polím i lesům postrádanou vláhu. Mohl, když mu byla nabízena oběť. A tu mu přivádějí za účelem vláhy spiritu i přírody, mikrokosmu i kosmu. Již brzy se hladiny vody tam dole v hlubině dotkne slavnostně oděná a napolo opojená mladá kost dívka, half cut for confidence. Její výkřik se odrazí od stěn nádrže a tam nahoře shromáždění tajtrlíci kněží a hodnostáři mohou společně odejít. Bůh svou oběť přijal. Brzy začne pršet… Omráčená krasavice se ke svým už nikdy nevrátí. Její tělo se ponoří do kalné vody a za chvíli spočine na dně, vedle smutných koster sester, svých dávných kamarádek.

JESTLIŽE TATO ZEMĚ MĚLA ZLATO, PAK MUSÍ JEHO NEJVĚTŠÍ KUBATURA LEŽET VE STUDNI, LOGICKY VZATO!

Diego de Landa starým bájím uvěřil a jeho horlivý čtenář Edward Herbert Thompson věřil s ním.

Po návratu do USA začal trpělivě shánět finance, které by mu umožnily zatáhnout nemalé výdaje. Znovu a znovu vysvětloval, že jeho záměr není vůbec tak bláznivý, jak se mnozí domnívají. Mexické zlato, a bylo ho tu kdysi požehnaně, se z velké části přesunulo v uplynulých staletích do Evropy. Bílí lační dobyvatelé shrabovali šperky, čelenky, všechny nádherné ozdoby ze žlutého lesklého kovu a se zaslepeností inteligence na úrovni primitivů je měnili na úhledné zlaté cihly nebo pruty. Ty pak putovaly přes oceán do pokladen jejich panovníků. Zmizelo tak obrovské množství pokladů nedozírné hodnoty, dokladů o vyspělosti Indiánských řemeslníků a především evidentně umělců.

Ale ve studni v Chichén Itzá všechny poklady, kterými byly obětované holky s chutí alkoholky okrášleny, zůstaly pod nánosy letitého bahna a pod správou stojaté vody. Nikdo se k nim netroufal přiblížit, nikdo se jich ani nedotkl – nemohl. Určitě tam budou na svém původním místě. Thompson věří dochovanému rukopisu františkánského duchovního na slovo.

Jeho nadšení bylo asi jistě sugestivní. I když si nikdo nedělal iluze, že by mohl být úspěšný, přece jen se mu podařilo získat potřebný obnos, našel i lidi, kteří mu podali pomocnou ruku. Ale než se vypraví na vlastní pěst do pralesa, musí zvládnout ještě jednu nezbytnou profesi. „Mým dalším krokem byla cesta do Bostonu, abych se vyučil (bezpečné technice) potápění. Mým učitelem byl kapitán Ephraim Nickerson z Long Eharfu, který byl už dvacet let na penzi. Pod jeho odborným a trpělivým vedením jsem se stal zanedlouho poměrně dobrým, nikoli však dokonalým potápěčem, jak jsem se za nějaký čas měl přesvědčit sám. Pak jsem si opatřil věci, které jsme potřebovali pro práci. Vhodný bagr s ocelovým lanem a hřídelí, kladkostroj a páku s třiceti stop dlouhým ramenem. Všechen tento materiál byl zabalen do beden a připraven k expedici, jakmile pošlu dopis nebo telegram.“

A telegram se objevil co nevidět. Thompson však nejdříve musel vykoupit od původních majitelů haciendu, na jejíchž pozemcích tehdy byla sledovaná studna. V okolních vesničkách najmout nosiče, brigádníky, kteří museli dopravit všechny náklady na místo určení. Když byl konečně přivezen koupený bagr, museli jej po částech dopravovat na kárách do obce Dzitas, vzdálené 27 kilometrů od Chichén Itzá. Odtud už žádné schůdné trasy nevedly. Celé zařízení přenesli tedy místní domorodci ke studni na zádech a v nosítkách.

Transport byl vyčerpávající galejí, ale Thompson nechtěl zbytečně ztratit ani den. Pomocí olovnice změřili hloubku, a zjistili, že dno je ukryté pod dvaceti pěti metry kalné téměř neprůhledné vody. Sestavili bagr, spustili na hladinu ponton. Konečně mohli začít.

MAYSKÉ POKLADY NEDOZÍRNÉ HODNOTY

První ponoření čelistí tohoto nevídaného pomocníka přístroje nemohlo přinést žádné zásadní překvapení. Ani to nikdo nečekal. Na okraj prohlubně se sesypala s mokrým pleskáním hrouda bahna, shnilých dřevin i listí tlejícího. A rostla a nabývala na rozměrech.

„Jednou vyzdvihl ve svých chapadlech kmen stromu, který se zdál tak zachovalý, jako by teprve včera byl svržen bouří do jámy. To bylo v sobotu. V pondělí se kmen rozpadl na kousky a na hromadě kamení, kam jej bagr složil, zůstalo jen trochu dřevoviny a temná skvrna jako po dřevném octě. Jindy vylovil bagr kosti jaguára a srnky – němé svědectví tragédie, která se odehrála v lese.“

Den po dni vynášel bagr nad hladinu, zbarvenou rozvířeným blátem do červena, hromady špíny, které se na okrajích kupily do nepravidelných valů. Ale slibované poklady, slibované kostry sester obětovaných či bojovníků lumpů nikde. Thompson byl stále neklidnější a rozmrzelejší povahy. Koš za košem se zvedá na povrch, a koš za košem je to jen samé bláto a odpad – tedy bláto.

„Je možné – ptal jsem se sám sebe – že jsem své přátele svedl ke všem těm výdajům a sám sebe vystavil k výsměchu jedině proto, abych dokázal, s čím se mnozí spokojili, to jest, že tyto zprávy jsou jen oldies but goldies staré báje, pohádky bez jakéhokoli věcného racio podkladu?“

Vzdají svůj bláznivý podnik? Byl snad Diego de Landa příliš důvěřivý či do svého rukopisu přidával i to, co si sám přimyslel? Má vůbec význam v práci dál pokračovat?

A pak při podrobném ohledávání najdou mezi smetím dvě nažloutlé hromádky pryskyřičné hmoty. Byly tak odlišné od všeho, co zatím drželi v ruce, že Thompson vyhověl náhlému nápadu inspirace. Přidržel kousek v ohni a hmota začala vydávat omamnou vůni. Bylo to kadidlo užívané při obětování – všem známý kopál. A pak jako by se jim otevřela přibouchnutá vrátka. Koš bagru vynášel mezi smetím nástroje a ozdobné předměty, vázy, špičky kopí, nože z obsidiánu a číše z jadeitu. Diego de Landa měl tedy pravdu. Studna byla skutečně tím, za co ji chytří považovali. A pak jednou kápli na první kostru, kdysi ne malomocnou sestru...

Všichni pochopili, že se blíží vyvrcholení jejich podnikavosti. Dno už bude z velké části vyčištěné. Nyní přijdou ke slovu konečně potápěči.

„Nicolas, řecký potápěč, s nímž jsem měl už vše dopředu dohodnuto, přijel z Baham, kde sbíral mořské houby – přivedl si asistenta, rovněž Řeka a provedli jsme potřebná opatření pro bádání pod vodou.

Do člunu, který už nebyl pouhou pramicí, ale solidním pontonem, jsme nejdříve donesli pumpy na čerpání vzduchu a pak se stali z obou Řeků učitelé a předváděli vybraným jedincům, jak zacházet s pumpami, na nichž nyní závisel náš společný život; naučili je také, jak mají rozumět signálům, které budou přicházet zdola a jak na ně mají reagovat. Když byli přesvědčeni, že mužové jsou dokonale vycvičeni, připravili jsme se k sestupu pod vodou. Spustili jsme koš bagru z pontonu do vody, oblékli si potápěčské dresy, obleky z látky, která nepropustila ani trochu vody, na hlavu jsme si nasadili velké měděné kukly se skleněnýma očima a vzdušnými ventily poblíž uší a na krk si připevnili olověné řetězy, které vážily bezmála polovinu toho, co kukly. Pak přišly na řadu nepromokavé boty z lodního plachtoví se silnými odolnými podrážkami z kujného železa. S dorozumívací trubicí, dýchacím aparátem a pečlivě připraveným záchranným lanem jsem s asistentovou pomocí dovrávoral ke krátkému širokému žebříku, který vedl z paluby do vody. Když jsem stál na jeho první příčce, přišli ke mně muži od pumpy, všichni moji domorodí věrní hoši od bobříka odvahy, hezky za sebou v řadě a každý z nich mi s vážnou grimasou potřásl pravicí; pak se vrátili a čekali na signál. Dávali mi poslední sbohem a nedoufali, že mě ještě uvidí...“

JSEM JEDINOU ŽIVOU BYTOSTÍ, KTERÁ SE SEM KDY DOSTALA SE ZÁMĚREM ZAŽIVA ODTUD OPĚT VYCESTOVAT K DOMOVU

Thompson a jeho kamarád v akci Nicolas pročesávali v prakticky neprůhledné vodě dno nádrže kousek po kousku, prsty zabloudili do každé „záživné“ štěrbiny, převraceli uvolněné kameny a tlející kmeny chaoticky popadaných stromů. A za svou námahu byli štědře odměněni. Vzhůru stoupaly malé i velké objevy, včetně litého kovového zvonu. Malé figurky žab, štírů, želv a jiných živočichů vodních, sošky vyřezávané z jadeitu, zlaté a měděné šperky, kovové destičky a zvonečky, cingrlátka, hrudky kadidla a zbraně. Oštěpy a kopí s hroty z pazourku a obsidiánu. Dnes je většina nalezených trofejí ve sbírkách Harvardské univerzity v USA. Řada nálezů byla poničena nešetrným zacházením, snad sami kněží při oběti předměty rozlámali a tak ukončili jejich „život“.

„Hodnota zlata těchto předmětů, které byly s takovou pečlivostí a s tak velkými výdaji vytaženy ze svaté studny, je vskutku nepatrná. Ale hodnota všech předmětů je relativní. Historik sestupuje do hlubin dávnověku z téhož důvodu, jako vniká inženýr do hlubin matičky země; aby zabezpečil budoucnost. Lze předpokládat, že některé z těchto předmětů skýtají pod svým povrchem, pod maskou symbolů myšlenky a přesvědčení, jež časem prokáží, kde byla první vlast tohoto zdecimovaného národa. Příspěvek k tomuto důkazu stojí za celoživotní produktivní činnost jednoho jedince.“

Stálo mu to za to. Mohl si to opakovat znovu a znovu. Vedle pokladů, které jeho zásluhou po letech mohly opět uzřít slunce lesk, nalezli ve Studni panen řadu dívčích koster, ale také tělesné pozůstatky mužů a dětí. Mayové, či i jejich předchůdci tu nepřiváděli svému nespokojenému božstvu jenom dívky, jak se předpokládalo.

Stálo to za celoživotní námahu jednoho zvědavce v praxi. Vzkřísil dávnou minulost, potvrdil legendy a navíc obohatil poznání kultur středoamerických Indiánů doklady o jejich velké řemeslné zručnosti a malebném vkusu.

Nezabýval se však jenom studní. Zkoumal chrámy a paláce v opuštěných indiánských lokalitách. Ochotně se nechával unášet nejkrkolomnějšími teoriemi, které jiní vědci rezolutně odmítali uznat. Mýlil se, dokonce často. Ale je možné být průkopníkem bez nadšení, objevitelem reálna bez bujné fantazie? Je možné mu vyčítat, že věřil teorii o atlantickém původu Mayů, a že se k ní vlastně po celý život vracel?

Nalezl pěknou řádku hrobů, jeden z nich byl vytesán ve skále pod pyramidou. Když jej otevřel, shledal tím pádem, že je hluboce přesvědčen o zjištění, že se zde jedná o místo posledního spočinutí samotného Kukulkána, prvního zákonodárce a učitele starých Mayů. Opeřeného hada.

Byl snílek a tak trochu fantasta made in USA. Nebál se těžké práce a už vůbec nebyl kabinetním obrýleným badatelem. V průvodu domorodých vůdců procházel pralesem, se svými indiánskými pomocníky sdílel přístřeší i vydatné kalorie do žaludku. Otrava mu ochromila končetinu, jeho pokusy s potápěním ve studni smrti mu poškodily bubínky a do smrti nedoslýchal. A přece se považoval za šťastného muže. Dělal celý život to, co ho bavilo na světě. Záhady, významy, luštění a pátrání po otaznících na stopě.

Jeho přínos vědě měl však i stinné stránky. Čtyřiadvacet let byl americkým atašé v Yucatánu. Byla to funkce spíše formální, vždyť je evidentní snaha o štěstěnu nezahrabat se do papírů, protože daleko víc než příšeří byrokratických lejster jej vzrušovaly vykopávky v terénu. Ale za tuto možnost nerušené práce musel po čase platit krutou daň. V okamžiku, kdy na něco takového nebyl vůbec připraven.

Mexická vláda jej obvinila z loupeže národního bohatství, požadovala vysoké odškodné a odstavila jeho majetek, který na Yucatánu spravoval nekomplikovanou koupí. Thompson se vyděsil takového score. Vždy tolik podléhal emocím a nervům. Nehodlal čekat na další dost nevybíravý sled událostí, najal si polododělaný škuner a okamžitě hopla s ním vyrazil na širé moře. Na palubě bylo vedle něj aktuálně více než dvacet dalších spolupracovníků. Prchali střelhbitě a tak si nikdo pořádně nevšiml, že mají zásobu pokrmů sotva jen pro jedenáct vyvolených šťastlivců. Ani toho, že chybí jakékoliv nautické zlepšováky, pomůcky, vybavení. Třináct dní rozčarovaně kroužili a brázdili mořem, než se jim podařilo zakotvit u zátoky Sviní na Kubě. Od té doby Thompson do Mexika již nikdy nevkročil pravou zdravou nohou.

Vykopávky na Yucatánu však nadále pokračovaly v nastaveném tempu a vlastně dodnes mají zelenou. Nebylo v možnostech jediného člověka, aby rozumem pochopil život statných starých školáků Mayů. Leccos, co platilo o mayské kultuře ještě před padesáti, čtyřiceti čtyřmi lety, již novodobí badatelé vyvrátili, mnohé líbivé teorie zasunuli do archívu vývoje lidského poznávání světa.

Ruiny Chichén Itzá jsou přístupné turistům a žádný z návštěvníků Mexika si tuto podívanou nehodlá nechat ujít. Spatří na místě stěnu lebek Tzompantli, velké 166 m dlouhé a 69 m širokánské hřiště, kde si mayská zlatá mládež mohla užívat oblíbenou míčovou hru podobnou basketu. Nejvyšší pyramidu města zvanou Castillo. Přes devět vysokých teras se tu táhnou schody na vrchol, kde se pyšní do dálek chrám Kukulkanův.

Od ní jako DPH vede 274 metry dlouhá a 10 metrů široká cesta. Je pokryta vápencovou drtí a nedá se přehlédnout. Lemují ji eukalypty a trnitá křoviska. Na jejím konci je Svatá studna. Turisté si šeptají poznatky z modroteskně barvou podložených naučných bedekrů a jen mimoděk prohodí někdo jméno muže, který zde před tolika dávnými lety učinil průkopnický počin. Ponořil se pod hladinu, aby se pak zase živý vrátil až do USA. Vrátil se a dokázal, že indiánské pověsti nelžou. Je to málo?

…Není to pro zvědavce jako poválečné dítě Štěstěny: VLADIMÍR MERTLÍK v 21. století zrovna málo výzva, jelikož pikantně nemálo pokračuje v naučném cestopise přes půl Evropy a 1/5 Ameriky… svoji výživnou i nešetrnou pro výdaje pouť.

http://www.novakuchyne.cz/2011/10/13/zapisnik-hladoveho-muze/

Vladimír Mertlík, producent, manažer, režisér, scénárista, textař, publicista, moderátor a herec, se narodil 2. března 1945. Po vyučení a maturitě pracoval nejprve jako brusič kovů v ČKD. Svou uměleckou kariéru odstartoval v roce 1971. Po krátkém působení v Armádním uměleckém souboru se začal se živit na „volné noze“ – nejprve jako konferenciér a moderátor, posléze jako producent a manažer. Organizoval koncerty a vystoupení řady populárních hudebníků a skupin.

POPOCATEPETL, ITZACCIUHATL A TI DRUZÍ VE HŘE

Věděli jsme, že přes měsíc trvající severoamerickou odyseu a snahu vidět během ní co nejvíce zážitků naráz, může být naše cestovatelská radost jen parafrází na citovaný americký film: JESTLIŽE JE ÚTEREK, MUSÍME BÝT V BELGII. Ve snaze vidět co nejvíce jsme tedy obětovali válení se na pláži, protože kvůli vypečeným špekům není třeba létat tak daleko. A mimo plánované výlety z Mexico City, pod dramaturgickou kuratelou v Mexiku již několik let žijícího kamaráda Jirky a jeho ženy Hanky, jsme se rozhodli věnovat exkurzím i pobyt na poloostrově Yucatán.

Nejdelším výletem, na hraně snesitelnosti využití naší motorové konzervičky, vyráběné podle značky buď v mexické licenci, nebo u nás v Kolíně nad KH, Kutnou Horou, byl celodenní výjezd z Playa del Carmen do téměř 200 kilásků vzdáleného, odlehlého největšího mayského sídliště a archeologického naleziště Chichén Itzá. Projíždíme kolem chatrčí a barabizen u silnice, kličkujeme v uličkách vesniček i městeček a dojem z velké, opravdu velké chudobky sedmikrásek v zemi, která se pyšní nebo zbrkle holedbá jedenáctou pozicí v produkci há dé pé na světě, je skličující. Desítky potulných psisek pobíhajících tam a zpátky ve snaze něco schrastit k sežrání nebo apaticky ležících na okraji či uprostřed vozovky, aniž projevili snahu uhnout, rockovej nářez road movie. Městečka jsou stále ještě zchátralejší podobou obdobných sídel v nejjižnějších rajónech Evropy a lidé, které zbystříme, jeví o okolní svět a dění stejný zájem jako jejich čtyřnozí kamarádi. Zlepšení nastává v momentu, kdy se blížíme k cíli naší dnešní spanilé jízdy, nejzajímavějšímu a největšímu archeologickému nalezišti Chichén Itzá. Před vstupem do velkého areálu nás vítá billboard, zvoucí za tři měsíce na koncert brnkače na nervy popu Sira Eltona Johna přímo mezi pyramidami a od vstupu do areálu po celou trasu k pyramidám i několika desítkám budov a paláců jdeme ve špalíru prodejních pultů přecpaných tričky pro okrasu, stříbrnými šperky, keramikou a dalšími artikly s tisíci a jednou tretkou ve hře o zisky.

Nejstarší zdejší stavby pocházejí z doby kolem 400 let po Kristu, kdy sem dorazili první obyvatelé z řad Mayů. Když sem o čtyři století později vstoupili lidé kmene Itzá, bylo původní mayské město již liduprázdné a zničené. Noví kolonisté, pocházející z tehdejšího dalekého státu Tabasco byli považováni za nepřátele, o čemž svědčí i jejich pojmenování, které v mayském nářečí znamená – ti, kteří špatně vykládají slovní obrat naším jazykem. Zdejší osídlení náleželo mezi velice významná sídliště, jak ukazuje dnešní velikost naleziště, která se odhaduje na více než 100 km², z toho odkrytých je prozatím pouze zanedbatelných 9 km² ve třech lokalitách. V 11. století bylo město velice významným náboženským i obchodním střediskem, ve kterém žilo víc jak 30 000 obyvatel z masa a kostí a z rozumu nebo z hoře rozumu, ale z neznámých příčin již koncem 13. století bylo celé město opět liduprázdné stran maskotů funky mayských výšin píčin…!

Nádherný prostor s geometrickým uspořádáním půdorysu postrádá potřebný klid a meditativní lukrativní atmosféru, která by umožnila místo lépe vnímat. Přesto ona dokonalá symetričnost staveb i mohutnost použitého stavebního materiálu vzbuzuje odbiv a skutečně nelíčená velká rozlehlost vlastního centrálního prostoru naředila počty návštěvníků do snesitelně vnímaného objemu. Unikátem zdejšího naleziště je pyramida, na vrcholu zasvěcená bohu s poetickým jménem Opeřený had. Čtyři schodiště, každé o 365 schodech, jako dnů v povedeném roce s Annou, vedou ke svatyni tohoto půvabného boha, kterého Mayové nazývali Kukulkán, zatímco pro jiné národy poloostrova byl Queltzalcóatlem. Unikátnost stavby vyniká nejvíce v den jarní a podzimní rovnodennosti, kdy sluníčko ozařuje stavbu jako svatozář způsobem, který vytváří na schodištích stín hada, plazícího se po pyramidě dolů na zem. V těchto dnech je Chichen Itzá cílem tisíců zvědavých poutníků, kteří bez dechu sledují optický úkaz na stavbě, jejíž vytvoření se nemohlo obejít bez udivujících znalostí architektury, astronomie a logické matematiky podtrženo, sečteno.

Bloudíme prostorem města, jehož nejstarší stavby včetně kamenné observatoře vznikaly již od roku 250 po Kristu a svůj vrchol prožívalo v letech 900 až 1200 po Kristu. Zbytky paláců, sloupoví jejich promenád a chodeb ve vzdálenějším partu areálu, kam tolik nedoléhá hluk a pokřikování nedospělých sajrajtů turistického ruchu, spolu s kombinací světel a stínů dává větší prostor k popuštění otěží vlastní nenarušené fantazie. Pod jedním z mohutných stromů, vytvářejících v dnešním úmorném parnu příjemný chládek, stojí právě zde, zcela vzadu, stranou zástupů turistů, a tedy mimo komerční zónu, ti z prodejců, kteří nepatří do žádného z klanů, evidentně spravujících celý ostatní prodej přebytečných tretek. Potkáváme madam neurčitého věku, beze slov svírající v rukou jeden z obvyklých prodejních suvenýrů, svazek malých kapesníčků, vyšívaných po okrajích barevnými ornamenty. Teprve metr od ní zaslechnu, jak šeptem nabízí své zboží tato dojemná citlivá kráska. Je tak sexy atraktivní svou pokorou, že od ní kupujeme všechny kapesníky, co třímá v dlaních, i zbývající záložní balík, uložený v šátku na boku.

Fascinuje nás legenda k ploše zvíci fotbalového hřiště pražských klokánků Bohemians, s hrací plochou umístěnou níže, než jsou krajní valy. Celý prostor je obehnán vysokými stěnami, na jejichž dlouhých stranách, zhruba uprostřed jejich délky, jsou ve výšce nějakých pěti metrů vytesány kolmo ke stěně kamenné kruhy. Prohození balónu tímto kruhem znamenalo totéž, co dnes vstřelení gólu při fotbalovém utkání s Bayern München ve formě. Jen prémie byly poněkud jiné. Vítězný mančaft si zajistil věčný a šťastný život, zatímco členové poraženého mužstva byli brutálně vyhlazeni z povrchu zemského při rituálním obětování. Zábava to byla mezi Mayi natolik populární k popukání, že vladaři dokonce pořádali fingované drobné války, které ovšem sloužily jen k tomu, aby obě strany, na oko válčící, získaly dostatek zajatců pro tuto kratochvíli a další nesmyslné rituály valčíky smrti.

Velmi radostný a podivuhodný obraz skýtá jediné větší město na naší zpáteční trase, Vallaloid, město, jehož budovy, náměstí i kostel jsou jak vystřižené z mexického filmu. Na náměstí vedle místní katedrály nacházíme skvěle vybavenou a zřejmě i dobře prosperující kavárničku, spojenou s kulturním centrem a prodejnou místních artefaktů. Neodolám koupi Yucatánské kuchařky a vzápětí se ukáže, že podmíněný reflex, objevený I. P. Pavlovem bez metro station u psů, funguje i u lidí. Od koupě kuchařky není už daleko k pocitu hladu a z kulturního centra zase není daleko přes náměstí do docela vhodně vyhlížející krčmy. Vítají nás s otevřenou náručí a úsměvy dva malinkatí číšníci, na kterých je cosi zvláštního. Když o chvíli později zjistíme, že je to jejich pohyb, respektive chůze, která je poněkud prkenná, padne náš zrak dolů a máme co dělat, abychom se udrželi smíchy. Oba, jak starší, tak mladší, totiž šlapou na tak vysokých podpatcích, že jejich pohyb po lokále má jasnou choreografii chůze na chůdách. Je to naštěstí jediná věc, která je tu americky ridiculous, vše ostatní je příjemné a jídelníček přináší nové objevy při zatraceně nové extázi v poznávání posvátné yucatanské kuchyně. Prokousáváme se přepestrou nabídkou, která však není pro slabochy bez plechového hltanu, neboť jejím základem je většinou limetka a curry pasta různého zbarvení podle použitých papriček. Její síla nás vede k domněnce, že by se dala použít klidně i na odrezování starých nátěrů.

Uf.

Pomněnko Anno, nejste JIZVA, jen zaručená moje VÝZVA, intuice lásky víc než Sfinga ordinérní šikézní lvice

prostě Promněnko, Vy labužnice znáte Vy proporce hojivého propolis a medu, dodejte nám šance akvizice