Miloš Kopecký v návalu jemné hudby 1960: Jazz…

https://www.youtube.com/watch?v=-s9gU4qs_Fw

NA KAŽDOU ROLI

SE STUDUJE CELÝ KRÁTKÝ ŽIVOT (1979)

Jaký to zvláštní úděl! Mít pověst

výborného charakterního herce, pak jako takový

být na mnoho let zapomenut, a posléze opět objeven

v šestapadesáti letech, a nikoli zásluhou divadla

či filmu, nýbrž televizního seriálu v péči Jaroslava Dietla…

Postavou doktora Štrosmajera v jakési sterilně fakultní

„Nemocnici na kraji města“ s postraními úmysly i bacily

si Miloš Kopecký získal sympatie a uznání

široké divácké obce s takovou přesvědčivostí

a samozřejmostí, až překvapení,

které kolem toho zavládlo, mohlo působit

snad až urážlivě. Nebyl jsem sám,

kdo s ním chtěl udělat

v té náhlé konjunktuře rozhovor,

a kdyby mne byl odmítl,

nebylo by se čemu divit. On neodmítl – ze slušnosti.

Ale to samo o sobě ještě nic neznamenalo,

protože patří k lidem, se kterými s klidem není svízel

žádný uzel bez pletich pro rozhovor nenavázat,

nýbrž v něm bez zašmodrchaných zápletek setrvat.

NENÍ TO ZDVOŘILÝ ZAČÁTEK, ALE MUSÍM SE ZEPTAT: VŠIML JSTE SI ÚŽASU LIDÍ, KTEŘÍ O VÁS MĚLI URČITOU PŘEDSTAVU, A NAJEDNOU JSOU PŘEKVAPENI TÍM, JAK HRAJETE DOKTORA ŠTROSMAJERA. KDE SE TO VE VÁS ZJEVILO TAK ZČISTAJASNA?

Ptáte se jako divák nebo jako kritik?

JAKO DIVÁK. TLUMOČÍM JEJICH PŘEKVAPENÍ.

Pak je to v pořádku. Divák má právo položit tuto zvědavost. Kritik nikoli, neboť jeho povinností je vědět, že dávno předtím než mi byl dán cejch komika, a to velmi jednostranného komika, hrál jsem charakterní role a takzvaně vážné divadlo – u Honzla, Emila Buriana, v Realistickém i v Národním. A přesto – když jsme před časem nastudovali se Štěpničkovou jako zájezdové představení Poležajevovo Neklidné stáří vpřed – mnozí experti psali kladné posudky plné údivu, že Kopecký hraje vážnou roli a v divadle se nepíská na protest. Dovedete si představit inženýra, který dnes v kuchyni zpozoruje, jak pára zvedá pokličku, a začne konstruovat parní stroj? Nedávno vyšel nový výbor z kritik a statí Zdeňka Nejedlého „O umění a politice“, kde je to formulováno velmi krásně jako náš neduh „krátké kulturní paměti“. Pro něco se nadchneme, a vzápětí to zapomeneme ve jménu nové sympatie, která bude mít stejně jepičí život.

VÁS NETĚŠÍ POPULARITA, KTEROU JSTE ZÍSKAL JAKO ŠTROSMAJER?

Těší. Ale zároveň mám vztek. Protože vím, jaká je to náhoda. Co kdyby tu postavu Dietl nebyl napsal? Nebo ji režisér obsadil jiným hercem? Zůstal bych až do penze intrikánem, kabaretiérem, zloduchem, případně stárnoucím proutníkem, který je trpěn, protože už patří k památkám Prahy? Obávám se, že spíše ano, než ne.

JAK JSTE PŘIŠEL K TOMUTO ÚDĚLU?

Zřejmě si nevěděli rady s mým obličejem. Typologie některých našich režisérů je obludná svou vulgárností. Zaklínají se neustále realismem, dovolávají se pravdivého zobrazení skutečnosti, a přitom nedokážou pochopit, že všechno v přírodě je zakuklené, maskované, že ochranné zbarvení není výmyslem králíků nebo koroptví. Že velký, silný chlap, který řídí tisíce lidí, třeba přijde domů a je takhle mrňavý a bezmocný před svojí úřední ženou. A naopak. A tisíckrát a miliónkrát jinak. Pokaždé jinak. Podívejte se, jak obvykle vypadá hrdina v našich barevných filmech. Je urostlý, má pěsti, vysunutou bradu a odhodlaný pohled… Já ale viděl za protektorátu malé, tlusté a plešaté lidi, kteří byli s mým podivem největšími hrdiny.

NEPOMOHLA TOMU CEJCHU TAKÉ VAŠE POVĚST ČLOVĚKA, KTERÝ ŽIL „SVÉRÁZNÝ“ SOUKROMÝ ŽIVOT?

To jsem rád, že se na to ptáte. Věřte mi nebo ne, ale já se nepovažuji ani za bouřliváka, ani za zhýralce. Myslím, že jsem nejnormálnější z normálních mužů, spíše až trapně normální Miloš Kopecký. Líbí se mi krásné ženy, nepopírám. Vám ne? Znáte něco inspirativnějšího v životě i v umění, než je ženská krása? Je přece prvotním zdrojem našeho estetického cítění a všechny naše soudy a soudky o kráse se přímo nebo oklikou, vědomě nebo bezděčně od ní odvozují. Bez silného pudu, na nějž je ženská krása nastražena, bychom se neuměli radovat ani ze zpěvu ptáků v parku, sotva bychom hleděli se zalíbením na krásnou vázu nebo elegantní architekturu s nezapomenutelnými proporcemi nápadů. Ženy jsou tím důležitějším spolutvůrcem toho, čemu se říká kultura srdce. Ony nás nutí uchovat si mužství, čímž nemyslím označení pohlaví, nýbrž kvalitu charakteru… Tohle si myslím a jsem přesvědčen, že se tím nijak neodlišuji od normálních lidí. Jenom se chovám tak, jak sám uznám za vhodné, a nenechám si do toho remcat. Ale ani to není výraz nějakého hrdinství nebo ušlechtilosti, já prostě jinak nemohu. Pokud jsem lezl do pastí, které nám příroda v podobě krásek v nesnázích nachystala, lezl jsem tam vždycky s plným vědomím, že je to past, a nikdy jsem se necítil podveden. A lezl jsem do pastí, do kterých by lezla drtivá většina smyslných mužů, protože se mi líbily smyslné ženy, které se líbily drtivé většině fantazie mužů.

JE ROZUMNÉ HLÁSAT TO VEŘEJNĚ?

Je pošetilé to tajit. Proč si máme už tak krátký život zkracovat předsudky, pokrytectvím, malichernostmi a falešnou morálkou?

CO NAZÝVÁTE FALEŠNOU MORÁLKOU?

Rozhořčení pána, který vás každý den okrádá na mase, nad tím, že máte milenku. Pobouření paní, která lže na schůzi, nad sousedkou, která si vzala mladšího muže. Musím pokračovat?

STAČÍ. VĚŘÍTE ALE V POTŘEBU MORÁLKY?

Věřím v potřebu mravnosti, a to je daleko víc. Mravnost znamená brát v životě věci doopravdy a vědět, že se za ně platí. Žít tak naplno, jak jsem toho schopen, a přijmout, že ze všeho, co udělám, něco vyplývá a že za to musím nést plnou odpovědnost. Mravnost není čistota panny, stejně jako není ctností, když nekouří člověk typu Horníčka, kterému to nechutná. Mravnost v nejširším smyslu není nouze ani samozřejmost, ale volba. Je to násilí, které na sobě musíme spáchat.

DODRŽUJETE JISTÉ ZÁSADY…

A to ne. Budu vypadat jako hlupák, který má na všechno kulantní odpověď, ale kdysi jsme s přítelem dokonce sepisovali manifest bezzásadovosti. Zásady jsou berle. Když si je vytyčíte, stavíte se do zástupu, ba přímo do zákrytu, tisíce věcí a situací, které jsou každá jiná, a vy, namísto abyste je zvažoval a vyrovnával se s nimi případ od případu jako homo sapiens sapiens, vyřešíte je pomocí zásady jako robotický stroj.

VY MÁTE DCERU?

Ano.

KOLIK JE JÍ ROKŮ?

Deset.

PODLE ČEHO JI VYCHOVÁVÁTE?

Už jsem o tom jednou mluvil a budu se opakovat. Když se narodila, řekl jsem si: milión věnem jí nedám, protože ho nebudu nikdy mít. Ale dám jí několik rad a budu se snažit, aby pochopila, že jsou správné. Za prvé: Že nemá mít žádné náboženství, to jest slepou víru fanaticky v něco, o čem by nepřemýšlela hlavou. Za druhé: Že má své rodiče ctít a poslouchat, ale jednoho dne se musí postavit na vlastní nohy a jednat podle svého. Aby vítězství i prohry v životě byly jejími vítězstvími či prohrami, nikoli rodičů. Za třetí: Aby od nikoho a od ničeho nevyžadovala slib věrnosti; že se však nevylučuje, že jí tato věrnost bude zachována. Aby sama neslibovala věrnost; že se však nevylučuje, že tuto věrnost ještě ráda zachová. A za čtvrté: Aby neměla žádné předsudky a nedělala apriorní soudy, nýbrž aby se snažila o všem sama přesvědčit a udělat si vlastní nezakalený názor.

CO Z TOHO PŘIJALA?

To se teď ještě nepozná. Věk, kdy by to měla pochopit, teprve nadchází. Zatím jsem špatný otec, který věčně spěchá, a v té hodině, kdy je doma, se marně snaží být zároveň laskavý i přísný, spravedlivý… Ale utěšuji se tím, že jako tátu mě teprve začíná potřebovat. A to nepromeškám.

CO VÁS NAPADLO, KDYŽ V ROLI DOKTORA ŠTROSMAJERA JSTE BEZMOCNĚ PŘIHLÍŽEL, JAK VAŠE DCERA NALETĚLA GRÁZLOVI? NEBOJÍTE SE, ŽE VÁS TO TAKÉ JEDNOU MŮŽE POTKAT?

Nebojím. Může naletět jednou, ale ne ustavičně pořád dokolečka. Pak už to není jen chyba její. Štrosmajerova dcera je přece strašně hloupá. Tak beznadějně hloupá, že není možné, aby on na tom neměl vinu.

JAKOU VINU?

Neměl na ni zřejmě čas v době, kdy to nejvíc potřebovala. Nemyslím tím počet hodin, které s ní strávil nebo nestrávil, ale jak je strávil. Myslím tím pozornost, kterou jí v té určité době nevěnoval, myslím tím debaty, které odbyl, pokud k nim vůbec došlo. Jinak by to nemohlo mít tuhle beznadějnou podobu. A on to ví – aspoň já jsem se ho snažil hrát jako otce, který to ví. Ani necekne, když ho ona obere o všechny úspory, nevynadá jí, nevyhodí, protože ví, že teď už je pozdě, a když nebylo pozdě, on neměl čas. Cítí spoluvinu a mlčí. Právem – kdyby ji teď trestal, bylo by to svinstvo.

MYSLEL JSTE NA NĚKOHO KONKRÉTNÍHO, KDYŽ JSTE DOSTAL ROLI ŠTROSMAJERA A PRVNĚ JI ČETL?

Řekl jsem si: to je ohromná postava, protože má efektní slupku, pod kterou se tají neradostné věci. On je přece sám, je to osamělý jedinec. Jeho soukromý život ztroskotal a nemocnice se mu stala domovem. Když může, tak tam i spí jako uvázaný pes a host v boudě psí. Všichni někam odcházejí, on ne. Měl by být ještě trochu víc šmudla, který se moc neholí ani nemyje. Je to doktor, a proto to nejde, ale psychologicky by to k němu jaksi náleželo.

VY JSTE O NĚM NEPŘEMÝŠLEL JAKO O LÉKAŘI?

Tak nikdy nemůžete přemýšlet. To základní je vždycky lidské. Zaměstnání zanechá jen určité stopy po nemoci z povolání. On je osamělý, a proto pořád halasí, on je smutný, a proto pořád žertuje.

KDYBYSTE TUTO ROLI DOSTAL PŘED DESETI LETY, ZAHRÁL BYSTE JI ČERNOBÍLE STEJNĚ JAKO V BARVĚ?

Na každou roli se studuje celý život, ne od chvíle, kdy dostanete scénář. Naučit se text je to poslední. Kdybych ho hrál dřív, mnohé by tomu chybělo. Asi bych ho opravdu jen hrál.

TOMU NEROZUMÍM.

To se špatně vysvětluje. Jsou herci – aspoň z mého hlediska – a jsou to výborní herci, dokonale mluví, mají skvělou techniku, nevyjde z nich falešný tón, a přece tomu něco nesedí, něco schází. Já nevím co. Vlastně vím – snad se nikdy neprali, nikdy neumazali, do ničeho nenamočili, nikdy neopili, nerozzuřili… A jsou jiní herci, kteří přijdou na jeviště, sugestivní, uhrančiví, a když spletou text, ani to nestihnete zaregistrovat, protože vás mají ve své moci, za každým slovem, gestem, pohybem cítíte zázemí prožitků, jsou jako kra, o níž se jen dohadujete, jak je hluboká.

VY VĚŘÍTE, ŽE DOBRÝ HEREC HRAJE STÁLE JEN O SOBĚ?

Samozřejmě. Ať hraje Čechova nebo Shakespeara, ať hraje kohokoliv, vždy vám tu postavu překládá jen jako jinou variantu člověka, který je v něm, který je částí jeho životní dispozice. Je přece evidentní, že herec může pravdivě odehrát všechno jen od sebe dolů, nikoli od sebe nahoru. Představte si, že se bude hrát hra o životě Karla Marxe. Kdo ho bude hrát? Jak mohu hrát někoho chytřejšího, než jsem sám? Mohu hrát hloupějšího nebo snad jinak chytrého, ale nemohu hrát někoho, jehož osobnosti dominuje inteligence v míře, kterou nemám a o které proto nemohu rovnocenně přemýšlet. Kdybych tedy hrál Karla Marxe, nebude to hra o Marxovi, nýbrž o tom, kam Kopecký sahá Marxovi, to jest někam pod kolena.

ODMÍTNUL JSTE Z PODOBNÉHO DŮVODU NĚJAKOU ROLI?

Několikrát, ale většinou marně, protože na mě vždycky vytáhli tu nestoudnou polopravdu, že dobrý herec musí umět zahrát všechno. Nechtěl jsem hrát kdysi starého Hrubého v Psohlavcích. To je monumentální postava, venkovský člověk v tom pradávném, dřevním smyslu, monolit z jednoho kusu, bez pukliny – jak ho mohl zahrát neurotický člověk jako já, který mu v mentálním ohledu vůbec nestačí? Šel jsem za režisérem a řekl jsem: To je urážka moje i starého Hrubého. Ale on si postavil hlavu a já to musel hrát. To byla taková šikana s hrůzou, já měl vždycky už od rána blbou náladu pod psa i psohlavce, a nakonec jsem to nevydržel. Při jednom představení ve scéně, kdy se Psohlavci hájí u apelačního soudu, jsem zničehonic poklekl před soudce a řekl: „Vašnosti, odpusťte nám, už to nikdy neuděláme. To mladej blázen (jako Kozina) neví, co dělá.“ Hollar mě chytnul za límec a vytáhnul z jeviště, byl z toho malér, ale Emil Burian neřekl kupodivu nic. Za čtrnáct dní onemocněl Vnouček a já hrál za něj Lomikara.

MOHU SE VÁS ZEPTAT NA DĚTSTVÍ? JAKÉ BYLO?

Můžete se ptát na cokoliv. Měl jsem dětství, na které vzpomínám jako devadesát procent všech lidí – jako na nejnádhernější údobí života, ať už takovým ve skutečnosti bylo, nebo se takovým dnes pouze jeví. Navenek nemohlo moje dětství vypadat vůbec šťastně, aspoň lidé ze sousedství to dodnes tvrdí. Protože otec byl tyran, a to velmi šetrný finanční tyran Spořínek, a mně neudělal nic dobrého. Když přišla okupace, s maminkou se rozvedl, protože ona byla židovka a on měl strach. A protože se s ní rozvedl, nepřežila maminka válku; putovala rovnou do transportu a do plynové komory… Dodnes mě pronásledují strašlivé sny o tom, že jsem někoho zavraždil, mívám nutkavý pocit, že jsem vrah. Dlouho mi trvalo, než jsem se v tom rozebral a pochopil, že je to výčitka, kterou si dělám za to, že jsem otci nezabránil matku opustit, že jsem neudělal cokoliv – a děti jsou v tomto směru někdy velmi mocné nástroje od Boha – aby se to nestalo. Rozumově je to nesmysl, bylo mi šestnáct a chápal jsem to nedospěle, to jest nezodpovědně. Ale někde ve mně ten vztek a bezmoc a lítost a hlavně stesk je uložen, stejně jako obraz maminky, které jsem jednoho dne donesl batoh k Veletržnímu paláci na stanici, kde nastoupila do tramvaje, a už se nikdy víc nevrátila.

MYSLÍTE, ŽE BYSTE BYL JINÝM HERCEM, KDYBYSTE TOHLE NEPROŽIL?

Patrně horším. Podívejte, já jsem tu mluvil o tom, že člověk má slupku a jádro. Je to banální věta. Pro mě ne. Jedna z matčiných sester, teta Evženie, měla za manžela člověka, který byl celým příbuzenstvem považován za černou ovci. Představoval se jako inženýr, i když nebyl, věčně hrál karty a dělal dluhy. Můj otec jím z výšin své spořádanosti pohrdal a hovořil o něm jako o podvodníkovi a šaškovi. Když přišli nacisti, tento podvodník a šašek se však nebál rizika, které představovalo smíšené manželství, nerozvedl se, a teta válku přežila. Otec měl mnoho morálních zásad, strýc měl zakódovánu pouze mravnost.

ŘEKL JSTE, ŽE SE MOHU PTÁT NA COKOLIV. SLYŠEL JSEM, ŽE JSTE BYL TĚŽCE NEMOCEN.

Ani ne tak těžce jako nepříjemně. Trpím nemocí, které se říká cyklofrenie. Říkává se tomu také maniodepresivní psychóza, ale lékaři tento název neradi používají, protože lidi si pod tím představují něco jako světobol nebo splín. Každý opilec nebo zhrzená milenka trpí depresemi, ale to s tím nemá nic společného. Tohle je porucha určitých biochemických reakcí mozku, která zničehonic nastane, trvá a pomine. Projevuje se pocitem nekonečného smutku, hrůzou nad tím, že neovládáte svůj duševní majetek, duševní stav mysli, neschopností se usmát, ztíženým vnímáním a zpomaleným myšlením. Když to přijde, nedá se s tím nic dělat a já o tom nemluvím, protože lidé mají tendenci vás povzbudit a rozveselit, radí mi, abych se vzmužil, a to je stejné, jako kdyby člověku, kterému právě uřízli nohu, řekli – no, neblbni, proběhni se a ono to přejde.

VY S TÍM HRAJETE?

Ano.

JE TO ÚLEVA?

Je to utrpení. A strašná dřina, protože všechno je desetkrát těžší. Ale pořád je to lepší než sedět doma, koukat do zdi a čekat až to přestane.

KOLIK JE VÁM ROKŮ?

Šestapadesát.

PŘIPADÁTE SI STARÝ?

Čím je to důležité? Jsem snad kůň, který má šanci vyhrát dostih jen mezi druhým a pátým rokem? Věk je hloupost, je to výmluva. Pokud zrovna nemám ten zatracený záchvat, cítím se dobře. Spousta věcí mě baví. Těším se, až půjdu s dcerou do tanečních, až s ní půjdu na první flám, těším se, jak nedodržím vlastní rady, až ji prvně spatřím s nějakým nemehlem. Škoda, že mi není čtyřicet – ne dvacet, to jsou nejjalovější roky – ale čtyřicítka je nádherný mužský věk. Jen by měla trvat pořád.

(1979 – pokec s Jiřím Janouškem)

Nádavkem ještě jeho nespořivé pousmání nad krutostmi světa Aničko:

PLACHÝ PROUTNÍK, ZRANITELNÝ SUVERÉN

Marta Švagrová, která není švagrovou od Jany Švagrové, napsala v týdnu medailónek pro čtenáře Lidových novin:

Ohnutá záda, šarmantní krok, černý klobouk se širokou střechou, krásně prohlý nos, jednostranně povytažené obočí, tázavý pohled, knírek – tak si vybavuje MILOŠE KOPECKÉHO psychiatr Cyril Höschl. A nejen on, takto si nezaměnitelného herce pamatují i diváci. Ti však dlouhá léta ani netušili, s čím se spolu s lékaři musel těžce vypořádávat.

Miloš Kopecký trpěl řadou závažných chorob, které překonával s nesmrtelností kocoura (9 životů a jeden herecký navrch),“ vzpomíná psychiatr Höschl. „Jedna však mezi nimi dominovala a tu sám považoval za kalamitu ze všech nejhorší, za torturu, proti níž zlomená končetina nebo resekce žaludku jsou jen drobné nepříjemnosti: maniodepresivita. Je to onemocnění, které se řadí mezi poruchy nálady.“ Lékař, jemuž privilegovaný pacient před smrtí dovolil, aby o jeho nemoci psal, připomíná, že se známý herec mezi trpícími ocitl vinou své genetické výbavy a několika osudových ran.

Kdo by v tom vtipném, sarkastickém, vše s nadhledem glosujícím štramákovi hledal člověka souženého obrovskými propady psychiky, ochromující pasivitou, neschopností jakékoli sebemenší akce? Kolegové v šatně poznali, že je Miloši Kopeckému ouvej, divák však nikdy. Oč těžší muselo být překonávat příznaky choroby, když kdesi před oponou čekalo plné hlediště lidí dychtivých užít si svého skvělého pana herce v té nejlepší kondici!

Ví se, že pocházel z dobře situované famílie. Otec – kožešník – vlastnil salon nedaleko Václaváku. Matka, bývalá top modelka se později uplatnila jako kloboučnice. Ví se také, protože se tím nikdy netajil, že Miloš nenáviděl školu a že gymnázium musel opustit už v primě. Nezastíral, ba spíše se tím chlubil, že se neuměl rvát a že nerad sportoval, spíš se ostýchavě oddával nic nedělání. A že už od útlého mládí poznával „bahno velkoměsta, samej spruz“. Jenže přišla okupace, maminku Židovku deportovali do Osvětimi a synovi jako polovičnímu Židovi hrozil pracovně–trestní–závažně–tristní tábor. To všudypřítomné nebezpečí odháněl bohémským životem, toulal se po Praze, až ve skupině Tvar přičichl k hereckému životu. Nakonec však, naštěstí až v roce 1944, jej předvolání do pracovního tábora neminulo a poslední rok války budoval železnici v Bystřici na Benešovsku.

ZAČÍNAL JAKO OPONÁŘ

Nevěděl, čím by chtěl být, jedno však mu bylo jasné odmalinka: nebude kožešníkem. Tíhl k divadlu, večernímu šumu a ruchu, vzrušující společnosti. Po válce začal působit v divadle Větrník, obsluhoval gramofon jako znalec a oponu jako velký znalec efektů. Herectví mu však bylo souzeno nejvíce, takže se k němu logicky, byť postupně, dopracoval.

První roličku dostal v roce 1947 ve hře Smrt Tarelkinova, kde hlavní úlohy vytvořili Gustav Heverle a Vlastík Brodský. A hned se uchytil dobře i na Barrandově – v prvním českém barevném filmu Jan Roháč z Dubé se vyskytl v malé patetické roli studenta. A bylo jasno: zrodil se herec, jehož kvality nebyly nikdy zpochybněny a jemuž popularita vydržela celý život. A pokračuje i po smrti. „U Miloše Kopeckého bylo s podivem to, že psychiatři jej považovali za krajně nespolehlivého kamaráda na příjmu, který si svévolně vynechává léky jak se mu zachce, přestává brát lithium (které by mu jinak mohlo velmi pomoci udržet se jakž takž ve stavu mezi fázemi onemocnění, tedy akorát při bohémském vědomí), nedochází na kontroly tak, jak je zván, odmítá hospitalizaci i tam, kde je k zavedení léčby nutná, a nedbá pokynů. Kdežto on sám sebe považoval za nadmíru ukázněného pacienta, hahaha, pro kterého je svaté všechno, co lékař řekne, který poctivě užírá nebo užívá všechny možné i nemožné medikamenty přesně podle pokynů a úzkostně hlídá každou další návštěvu v ambulanci,“ vzpomíná Kopeckého lékař – psychiatr Höschl.

Formuluje asi základní rozpor Kopeckého nátury: jak se viděl on sám a jak se jevil ve světle svých činů a chování druhým, kteří s ním poznali blízký život.

Byl proutník, ženy totiž miloval nade vše, avšak ženy, když vzpomínají, mají pro něj spíše laskavé omluvenky. Ostatně, jeho zálety si nechaly samy líbit. Jevil se jako vzdělaný filozof diplomat, ale možná si jen coby velmi inteligentní macho osvojil některá klišé a bonmoty, na která Zeman nemá, ani kdyby se na hlavu stavěl, názory, jimiž stejně ohromoval jako okouzloval něžné pohlaví, a díky vrozenému šarmu nedal nikomu zapochybovat, že jsou podložené vzděláním a dlouholetou praxí. Svým suverénním nadhledem možná jen zastíral nejistotu pramenící ze stále číhající zákeřné nemoci ducha.

Tři možnosti má člověk, když se narodí:

Být podprůměr – strašné, všichni mu to dají sežrat.

Geniální – dlouho obtížné, nepříjemné, než se na to přijde a většinu o tom přesvědčí.

Průměr, jen pouhopouhý průměr – prostřednost, zevtipnělá a zpoetizovaná je nejlepší, nejsilnější a neporazitelná taktika.

(Z hercova zápisníku)

Publikum ho ctilo, vyhledávalo a považovalo za záruku kvality, i když ne každá – zejména filmová nebo televizní – role byla jeho talentu ušita na míru. Jediné zaváhání, které mu veřejnost asi neodpustila, bylo jeho angažmá v totalitní agitce proti emigrantům. Tehdy se Miloš Kopecký nechal zlomit k účinkování ve dvoudílném dokumentu Krok do neznáma. Byl komentátorem garnitury, který spojoval jednotlivé epizody navrátivších se emigrantů, a byť v podstatě hovořil zdrženlivě a měl na mysli emigraci ekonomickou (= tu zbytečnější), jíž si nemusel nikterak vážit, televize jej zneužila, vystřihla jeho rozumné věty a zařídila vyznění a dojem silně prorežimní.

Tehdy poprvé Kopecký zažil opovržení a velmi těžce je snášel. Bylo mu jasné, že svým jménem a popularitou tendenční pořad zaštítil a posloužil tak všiváckému plánu, pod jaký by se dobrovolně nepodepsal. Bylo jasné, že podlehl politickému nátlaku. Když se ho přátelé ptali, proč k tomu svolil, řekl, že dostal strach. Byl nemocný, snadno zranitelný, sužovaný těžkými stavy deprese. „Lid veřejný“ ovšem o jeho stavu netušil nic, proto jej jednoduše odsoudil za zbabělost. A Kopecký, ten navenek suverén a bonviván, zažil nejnešťastnější etapy zkroušeného života.

Svůj veřejný hřích však odčinil jako lev král a lev ozdoba všech salónů: v roce 1987 požádal na Sjezdu československých dramatických umělců o slovo. Pořadatelé netušili, co má za lubem, a s klidem poskytli mikrofon jeho oblíbené postavě dr. Štrosmajera z populárního seriálu v TV (kterou tehdy báječně ocenili i diváci v západním Německu). A nevěřili svým uším. Jeho projev hned nazítří putoval v magnetofonových nahrávkách a desítkách opisů po celé republice. Hovořil o umění odejít včas a vybízel zprofanované funkcionáře k okamžitému odchodu.

„Odejdete-li včas, to jest hned, může vám být ještě poděkováno. Neučiníte-li tak sami z vlastní jasnozřivosti, odejdete sice o něco později, ale stejnak odejdete, o tom nepochybujte; jenže ne už důstojně, ale jako komické figurky…“

Svou očistnou lázeň si pak užil v nadšeném přijetí nejen kolegů a lidí z uměleckých kruhů, ale zejména diváků. Potvrdil si postavení miláčka mezi herci, jímž se stal po smrti Jana Wericha. Tehdy byl pasován na jeho nástupce – i on chrlil moudra jen tak mezi řečí a každá jeho postava nesla pečeť charismatického výkonu. Popularita jej provázela až do smrti.

TAKY BYCH RÁD NĚCO PODOTKL

V listopadu 1989 byl bohužel hodně mimo provoz, nemohl se aktivně zúčastnit srdečných akcí na náměstích. V jednom z prvních převratových dní v kulturní rubrice Svobodného slova, jednom z hlavních center pokrokových událostí, zadrnčel telefon. „Tady Miloš Kopecký,“ ozvalo se ze sluchátka, „ležím ve špitále, ale rád bych taky něco podotkl…“

„I v těch nejtěžších fázích deprese, posedlý touhou nežít a jít to radši brzy zabalit, trpící ochrnutou vůlí a neschopností slova či pohybu, hrál divadlo,“ připomíná nám na vědomí Cyril Höschl. „Co to muselo být za trýzeň, když zánět slinivky břišní, vývod střeva po operaci sigmoidea zrovna tak jako resekci žaludku pro zhoubný lymfosarkom považoval za prkotiny, které oproti depresi nestojí za zmínku.“ Že hrál, bylo však jeho velké osvobození. Do svého zápisníku si poznamenal:

Ta klika, to štístko, co já dostával!

Ničeho, ba praničeho neuměje, prožil jsem, tedy „stal se hercem“, té nejhorší doby socialismu!

Co bych byl proboha JINAK? KDE? A co dělal?

ERNST CURTIUS

☼         2.9.1814    LÜBECK                ۞       11.7.1896    BERLIN

Vždyť za to, co budou stát tyto vykopávky, by se dala postavit kasárna pro celý pluk granátníků!

*

Někteří členové říšského sněmu byli s dnes projednávaným projektem od A–Zet krajně nespokojeni. Jejich nechuť k celé věci ještě zvyšoval pocit nejistoty, zda probíraný plán Německu vůbec něco přinese. Vždyť se tu dnes rokuje o archeologii! A navíc, navrhovaná smlouva s Řeckým královstvím je pro ně příliš liberální. Vždyť, jak se tu dozvídali „…Řecku náleží vlastnické právo na všechny výtvory starého umění a na všechny předměty, jež vykopávky vynesou na světlo. Závisí výhradně na jeho vlastním uvážení, zda na paměť společně vykonaných zásluh a na ocenění obětí přinesených německou stranou při tomto podniku poskytne Německu duplikáty nebo repliky uměleckých předmětů, jež budou při vykopávkách nalezeny… Německá říše přejímá všechny náklady podniku, zejména co se týče platů úředníků a mezd dělníků, výstavby sídlišť a přístřešků… dále se zavazuje zaplatit odškodné za všechny budovy a zemědělské kultury na tamějších pozemcích.“

Vleklé diskuze a obecnou nechuť však rázně utnul svým souhlasem sám císařpán a tak byla smlouva říšským sněmem 5. prosince 1874 jednomyslně ratifikována. Neznamenalo to však, že by odpůrci podivné dohody volili ticho po pěšině. Zvláště, když nejdůležitější aktér a iniciátor celého podniku, vzpomínaný Ernst Curtius, odpovídal na otázku, kladenou z mnoha stran, pro mnohé uši velice neuspokojivě: Co že může Německo podle něj získat v Olympii (neboť o to zde šlo zejména)?

„Nic tady nelze získat do osobního vlastnictví, leda tak slávu.“

MÚZY JSOU TĚŽCE PŘÍSTUPNÉ DÁMY

Ernst Curtius se narodil ve vážené patricijské rodině v Lübecku, kde se po večerech četli a ctili antičtí básníci, a kde se mohly ratolesti nachomýtnout ke svým vlastním zájmům a kulturním láskám. Ernsta přitahuje klasická literatura především, zajímá se o historii, a také archeologii. V patnácti letech už svou budoucnost vidí docela zřetelně, bude se věnovat staré literatuře a jejímu studiu. Nedělá si žádné předběžné iluze, že to bude jednoduché menu. V dopise bratru Theodorovi, který studoval tehdy na univerzitě v Göttingenu, píše: „Múzy jsou však těžce přístupné dámy. Své poklady a půvaby odhalí jen tomu, kdo se tvrdou prací dostane tam, kde vydrží jejich oslňující pohled z očí do očí.“

Studuje tedy klasickou dorozumívací techniku filologie, historii a literaturu na univerzitách v Bonnu a Berlíně a vedle toho, i tady se odráží rodinná výchova, hledá kontakty a styčné body. A tak se hned po ukončení školy objevil v Řecku, které se stane na několik let jeho druhým svatostánkem duchovního zrání. Nepřivedla jej sem utkvělá představa, která poháněla H. Schliemanna, netušil, že se svým jménem jednou zapíše do historie archeologických bádání. Věděl už tehdy o starém Řecku leccos, ale na nesmrtelnost to nepostačovalo.

Objevil se v Aténách v roce 1836 se skupinou německých vědců a filozofů, které sem prostřednictvím filozofa Schellinga pozval řecký král Oton. Řeckým králem byl v té době již čtyři roky princ Otto von Wittelsbach, syn bavorského krále Ludvíka I. Na zdejší trůn jej protěžovaly mocnosti – Francie, Anglie a Rusko poté, co přinutily probuzené Řecko, aby se vzdalo demokratického systému vládnutí.

Nová životní situace postavila Curtiuse na důležitou křižovatku. Mohl se ucházet o práci ve státní službě a určitě by ji i získal. Jenže on se rozhodl pro jinou cestu k úspěchu. Ve svých třiadvaceti letech se stane vychovatelem synů Ch. A. Brandise, nově jmenovaného kabinetního rady na aténském dvoře. V rodině tohoto profesora dějin filozofie z Bonnu zakotví na pěkných pár dalších let.

Věnuje se důkladně svým svěřencům, ale má dostatek času i na své zájmy, na literaturu, cestování. A tak se dostane i do Olympie. První návštěva ještě nic neznamená, při druhé v roce 1840 mu hlavou bleskne záchvěv fantastického nápadu. Olympia byla kdysi pomyslným středobodem řeckého terénu, místem přímo posvátným. Po staletí se v ní shromažďovaly umělecké poklady nedozírné vzácnosti. A pak zanikla. Změnila se k nepoznání. Dokázal by jí někdo vrátit onen zašlý lesk?

Okouzlení mrtvými ruinami pomalu vyprchalo. Ale nezapomněl na ně. Když se po letech práce v Řecku vrátil v roce 1841 do Německa, nenašel si uplatnění na univerzitě, pokračoval dál ve své kariéře vychovatele. Ale povýšil. Stal se domácím lektorem pruského korunního prince Bedřicha Viléma.

Stal se zdánlivě mocnou autoritou. Jistě se změnilo i jeho postavení ve společnosti, mezi přáteli a tak vůbec… Ale podle dochovaného svědectví jeho pamětníků (i když nemusí být nutně objektivní, však i nudně pesimistické) své funkce nikdy nevyužíval, nehledal osobní prospěch. I jeho jmenování na univerzitu v Göttingenu přišlo až v roce 1856.

A přece. V té době se již jeho zájem soustředil na polozapomenuté údolí, pláň mezi Alfierem a Kladeem na Peloponésu. Na Olympii. Pro ni by chtěl využít i veškerého dostupného vlivu, který snad na císařskou rodinu on měl.

CO VĚDĚL TEHDEJŠÍ SVĚT VŮBEC O ŘECKÉ OLYMPII?

O jednom z nejposvátnějších míst na půdě Hellady? O místě, které se stalo ostrovem porozumění a místem ušlechtilého zápolení nejlepších s nejlepšími pro větší slávu vlasti?

Kdysi se tu každé čtyři roky konaly progresivní sportovní hry, na které se scházeli progresivní účastníci z celého Řecka. Dnes umíme pojmenovat osm set vítězů a víme, že udávané datum počátku her, rok 776 před Kristem, jež si vzali Řekové za počátek svého kalendáře, bylo jen datem první nám známé olympiády.

Jejich konání doprovázelo vyhlášení svatého míru – ekecheriá. Nic nemohlo být důležitějšího, než čestné zápolení nejlepších SVOBODNÝCH MUŽŮ Řecka. Sešli se tu již šedesát dní před závody, které se konaly na přelomu srpna a září a společně cvičili.

Olympie byla posvátným místem, kterému se po staletí vyhnuly válečné konflikty s úspěchem, centrem velice intenzivního společenského života a žoviálně výnosného obchodu, znáte i tu dnešní aktuální řeckou mentalitu v kursu. Za roky její existence se tu nahromadilo významné kulturní dědictví, bohatství. V Olympii stál i jeden ze sedmi divů světa, Feidiův Zeus. O velikosti a kráse této sochy se vyprávěly celé noci legendy, které pak zastínily i další umělecká díla zdobící Olympii.

Každý, kdo byl jen trochu obeznámen s řeckými dějinami, kdo zaslechl byť málo o umění v této zaslíbené kolébce uhrančivé kultury, musel vědět, že archeologické vykopávky na tomto kousku pevniny musí přinést nebývale užitečnou žeň. I přes to, že Olympii po zákazu her v roce 395 po Kristu a uloupení celé série památek zhýralými Římany poničili Gótové a pak se do jejích staveb nabourali křesťanští agresivní horlivci. Že tu dílo zkázy dovršila dvě zemětřesení a nakonec turečtí agové. To co zbylo, zanesly povodně a prudké lijáky. Na kdysi rušném a vzkvétajícím pahorku se usadili protivní moskyti. Olympie dál už nebyla. Ztratila se z map, zmizely cesty k ní – buďto zarostly nebo se naplnily prosakující stojatou vodou.

A přesto se na starověkou Olympii tak zcela nezapomnělo. V knihovnách klášterů a ojedinělých vzdělanců zůstaly opisy děl antických autorů… Knihy ležely a čekaly na lepší časy, jako Jirkova báseň na požehnání od samotné Aničky, tedy ne té bábrlinky bez jediné kudrlinky, která mi aspoň darovala čarovný vesmírný hrneček s raketoplány a družicemi a transem: TRANSMEDIA® – keep in contact.

Jako první si na ni údajně vzpomenul Benátčan Battista Palnese v roce 1516, když ji zanesl do své mapy. A pak se na Peloponésu objevil Bernard de Montfaucon, autor prvního novověkého seznamu divů světa, který v roce 1723 vyslovil domněnku, že se tu někde pod zemí ukrývají nevyčíslitelné vzácné poklady starého umění. Ale stále to bylo ještě příliš brzy, ještě nepřišla doba, která by našla Olympii jako zastrčený zapomenutý čtyřlístek v dávno přelouskané knize o Lásce boha Dia. Plus láskyplný diagram.

Nejprve se muselo vyloupnout ze zapomnění Herculaneum a Pompeje, nejprve se musí německý vědec a estét J. J. Winckelmann rozhořčit nad tím, jak jsou pustošeny hodnoty, které by mohly přinést dobrodiní celému lidskému pokolení daleko víc, než žárlivým panovníkům pro dekoraci jejich moci. I proto vypracuje schéma plánu, jak zachránit před podobným osudem starověkou Olympii.

Winckelmann svůj projekt neuskutečnil, zahynul v roce 1768 rukou vraha. Ale mračna nad zaniklou Olympií začaly ustupovat zábleskům poznání. Již v létě 1765 hledal Olympii Richard Chandler z britských ostrovů, a po marných dotazech u místních obyvatel objevil jednoho dne obrovskou dórskou hlavici, kterou obnažil nedávný déšť. Podle svých znalostí Pausánia snadno identifikoval Kronův pahorek. Teď věděl, že je skutečně v Olympii.

Britové tu později vyčmuchali i zbytečky černé mramorové podlahy Diova chrámu, kterou popisoval Pausániás. Do Olympie se chystají další hledači pokladů. V roce 1829 přijede i expedice francouzská. Archeologům jde práce pořádně od ruky a přece je čekají netušené nezdary. Nemají povolení řecké vlády. Nepožádali o ně. A prezident Kapodistrias je pošle domů. Nezabrání jim však v odvozu vykopaných artefaktů a tak je pro zjednodušení situace raději Louvru daruje. V Paříži pak vyšlo dvousvazkové dílo Vědecká expedice na Moreji a to prolomilo hanebný led nezájmu a zapomenutí definitivně úspěšně.

Pak se situace v Řecku radikálně změní, na jeho trůn dosedne za pomoci spojeneckých velmocí Oton. A pozve německé vědce. S Olympií se seznámí i Ernst Curtius.

KRÁLOVÉ PŘICHÁZEJÍ A ODCHÁZEJÍ

Od tohoto prvního dotyku uplynula již řada let. Zatím plyne jeho život dál ve vyježděných kolejích. Hodiny výuky, vlastní vzdělávání se, četba, polemiky s přáteli. Rok za rokem to samé. Kdo tušil, že čeká na vhodný okamžik, aby mohl nahlas přednést svůj plán?

A pak se konečně rozhodl. Začal tradičně. Na 10. ledna 1852 ohlásil přednášku v akademii. A zajistil si, aby se dostavili náležití posluchači. Přišel Curtiusův vznešený žák i Bedřich Vilém IV. Přišel také Alexander Humboldt a mnozí další. Každý kdo ve vědě a ve státě něco víc znamenal. Všichni si mohli poněkud nechápavě, jak cvikr skřipec zavelí módě 19. století rytinu Diova chrámu v Olympii, tak jak jej rekonstruoval podle Curtiusova návrhu profesor akademie výtvarných umění J. H. Strack. Královský preceptor pak postupně seznámil své posluchače s dějinami Olympie, s výčtem památek, které by se tam daly nalézt a připojil i seznam olympijských her.

Nezapomněl ani na Winckelmanna, zahrál na vlasteneckou strunu tak báječně, že i král byl jeho plánem budoucích vykopávek na řeckém území citelně zasáhnut, stržen.

Jenže nadšení, jak známo, samo o sobě nikdy nestačí. Bylo potřeba získat peníze, hodně peněz. Výzva ke všem přátelům antiky přinesla jen skromný příspěveček, antika v té době ještě mnoho přátel nenacházela, scházela jim k tomu Anna se znalostí obstojné řečtiny a hebrejštiny. A i kdyby, koho zajímaly rozpadlé a zasypané ruiny v dalekém Řecku natolik, aby byl ochoten sáhnout hlouběji do kapsy. Udává se, že sbírka vynesla 262 tolarů. Curtius při tom odhadoval, že na měsíc práce v Olympii bude jeho skupina potřebovat kolem 1200 tolarů!

Dva roky uplynuly, než se finanční otázky přece jen pohnuly z bodu nula. A právě když byl skutečně zpracován i král, který Curtiusovi přislíbil válečný parník pro dopravu vědců na Peloponés, stalo se něco, co udělalo přes všechny archeologické plány tlustou čáru. Vypukla krymská válka. V oblasti bez Putinů Černého moře i na dalších územích operovaly jednotky ruských, tureckých, britských, německých a francouzských vojsk. Hledání mírového ostrůvku světa zabránila válka.

Když se nakonec přece jen přestalo pálit ostrými nábojnicemi, vzbouřila se armáda proti nepopulárnímu Otonovi a svrhla jej. Náhle nebylo s kým jednat. Nejprve se tedy musel posadit na vyprázdněný trůn nový král, synovec dánského krále, Jiří I. Ale ani pak ještě nebyl problémům šmytec. V Německu zahynul Bedřich Vilém IV. a jeho nástupcem se nestal Curtiusův žák, ale regent Vilém. Nad Evropou se přehnaly krátce po sobě prusko–dánská a prusko–rakouská válka. Leckdo jiný by se vzdal. Co dělal Ernst Curtius v tomto nejistém mezičase? Sháněl dál nutná povolení, nové příznivce, posiloval naději s nutnou dávkou štěstí…

VEŠKERÁ NEŠTĚSTÍ JEVÍ NÁKLONNOST SE HOUFOVAT

Zdálo se, že si konečně bude moci oddechnout. Vlastně se už vidí v Řecku. A tehdy vypukla další válka. S Francií. Opět zdržení, opět nepříjemnosti na denním programu. A pak neuvěřitelný obrat. Válka servala z kůže mnoho nadějí, ale Curtiusův plán popostrčila o hodný kus vpřed.

Jinak řečeno, z pěti miliard zlatých franků, které musela Francie za porážku Napoleona III. Německu zaplatit, zbylo dost i na výzkum Olympie.

Ale ani toto štědré rozhodnutí nespadlo z čistého nebe. Uspíšila jej žádost H. Schliemanna, kterou adresoval řecké vládě. Za povolení vykopávek v Olympii nabízel všechny své budoucí nálezy, nálezy z Tróje a vedle toho i 200 000 franků na výstavbu příslušného muzea v Aténách. Byla to senzační nabídka, jenže Schliemanna považovali takzvaní experti za primitivního amatéra. A tak měl najednou větší šanci Ernst Curtius. V roce 1874 bylo konečně rozhodnuto v jeho prospěch. Smlouva byla podepsána na den narozenin jisté Aničky.

A nebyla to ledajaká smlouva. Poprvé je zde zakotveno dnes obecně uznávané právo, že nalezené památky patří státu, na jehož území se našly. Ne, že by němečtí vyjednávači neměli o odvezení nálezů zájem, ale Curtius se rozhodl respektovat řecký zákon o památkové ochraně z roku 1834. Moderní archeologie nesmí vést k okrádání. Kolik nenahraditelných děl si vůbec „přisvojili“ různí badatelé v různých světových lokalitách bez mrknutí oka nebo oka zákona a mateřská půda do toho nemohla vůbec co mluvit.

KONEČNĚ OLYMPIE

Vykopávky v Olympii byly zahájeny v říjnu 1875. Curtius tu však nebyl. Žil dál v Berlíně, učil na univerzitě a staral se o zajištění akce doma. Pětatřicet let uplynulo od doby, kdy jej poprvé napadlo, že by se mohl podívat pod vrstvy písku a jílu, které pohřbívaly Olympii. Ztratil mnoho času kabinetními spory, bojem o finance. Nyní se jeho sen rýsuje v činu. Ale on je již starý kořen, příliš opotřebovaný na to, aby jeho realizaci řídil na místě.

Olympii budou tedy odkrývat příslušníci mladší badatelské generace. Bude to od nich chtít hodně sebezapření. Vládne tam jaksi dusná a jaksi víc nezdravá nerozumná atmosféra. Práce se však rychle rozbíhají, za pouhé dva týdny jsou vykoupeny pozemky od rolníků, postaveny nezbytné přístřešky. Archeologové si najali padesát dělníků. Mohli se pustit do práce.

Již pátého prosince byla objevena horní část sochy klečícího muže a pak již na sebe další nálezy nedaly dlouho čekat. Zpod třímetrové vrstvy hlíny a písku vynášeli další a další legendární trofeje. K nejdůležitějším nálezům první sezóny patřily zbytky třímetrové sochy, ve které podle svědectví starých autorů mazáků určili Paiónovu okřídlenou Niké. Byly objeveny i sloupy z Diova chrámu.

První sezóna tedy dopadla víc než slibně… jenže oba Curtiusovi zmocněnci Hirschfeld i Bœtticher dostali malárii. Bylo to nepříjemné zjištění a pro osud vykopávek velmi nebezpečné. A tak se do Olympie vypravil následující sezónu sám Curtius.

Němečtí badatelé měli v práci systém, štěstí a byli dokonce první, kteří se tu snažili pracovat zodpovědně podle přesného plánu. Objevili zbytky Héřina chrámu a pak, v květnu, došlo k jednomu z nejvýznačnějších objevů vůbec. Nalezli tu Práxitelova Herma s malým Dionýskem. Ležel tam, kde jej viděl stát kdysi Pausániás.

Curtius mohl být spokojený. Nalezl již dost, aby přesvědčil nepřátele, dostal dokonce vyšší dotaci. Umožnilo mu to najmout větší houf snaživců dělníků. Jako asistent se na místo vykopávek dostavil Wilhelm Dörpfeld. Ernst Curtius se vrátil do Německa.

Vykopávky byly původně naplánovány na deset let. Když bude všechno pokračovat stejným tempem, čeká je ještě mnoho zajímavých objevů. Vždyť čtvrtou sezónu se seznam nálezů rozšířil o zachovalou Hlavu Héry, a množství terakotových úlomků, které budou po mnohaletém doplňování spojeny v původní působivou sochu Dia unášejícího Ganymeda. Archeologové tu také objevili pětiúhelníkovou ohradu kolem vyvýšeniny, kterou dávné legendy označovaly za hrob krále Pelopa. Podle jedné verze mýtů se právě jemu připisuje role zakladatele olympijských her.

A pak přišla událost, která dala všemu skotačení nový spád. Král Jiří I. navštívil vykopávky, ocenil jejich kvalitu a rozhodl, že nálezy mají zůstat tam, kde byly vypátrány. V Olympii. A když se tu pak v následujícím roce objevil podruhé Curtius, bylo již všechno jasné. V březnu 1881 budou vykopávky oficiálně ukončeny.

Pro všechny zúčastněné to bylo velké zklamání, největší hořkost cítil samotný Curtius. Doufal, že se mu podaří vykonat víc. Připravovali přece odkrytí stadiónu, chtěli pokračovat ve výzkumu gymnázia, chtěli vztyčit sloupy Diova chrámu. S tím vším je utrum. Otevřená dlaň se totiž zavřela.

Vykopávky přišly Německo na 100 000 marek za jednu sezónu. A co za tyto investice dostalo? Několik sádrových odlitků. Jak lépe by se vložené investice zúročovaly třeba v Africe. Vidina bohatých německých kolonií byla pro mnohé velice atraktivní. A tak začal do archeologických výzkumů v Olympii krafat sám Bismarck. A zabavil Curtiusovi přiznané finance.

„Zdá se, že er spinnt, docela mu v mozku přeskočilo,“ píše akční Curtius bráchovi na srozuměnou, „naše smlouva je prý nevýhodná. Odvahu s ním o tom mluvit nemá v této důležité chvíli nikdo.“

Musel zasáhnout samotný císař Vilém (ne závada), ale jeho skromná dotace již byla skutečně poslední nevýraznou kapkou. Když se rozneslo, že vykopávky v Olympii končí, dostal archeolog ještě závěrečný štědrovečerní dárek, 20 000 marek od soukromého dárce.

Uzavřela se předlouhá etapa, chýlil se ke konci kvalitně odpracovaný život. O objevech v Olympii vydal Curtius spolu s Adlerem rozsáhlé dílo s názvem Olympia, výsledky vykopávek podniknutých Německou říší. Posledního, pátého svazku, se již nedočkal. Zemřel v roce první novodobé olympiády, jejíž tradice vzkřísil svým vytrvalým úsilím francouzský baron Pierre de Coubertin.

https://www.youtube.com/watch?v=fFSbqTSCdcg

PIERRE DE COUBERTIN

☼    1.1.1863    PARIS            ۞     2.9.1937    LOUSANNE, CH

Po dlouhá staletí prožívala starořecká Olympie každé čtyři roky nebývalý slavnostní ruch. Ze širokého okolí sem směřovaly zástupy diváků, z celého Řecka aktivní účastníci her i proher. Celý rok pilně trénovali a teď se nejméně měsíc budou ještě připravovat přímo na místě. Jen málo z nich zvítězí. Jen hrstka z nich bude mít právo nosit titul olympionik.

Olympijské hry na západním pobřeží Peloponésu nebyly ve starověkém Řecku jediné, ale ze všech pořádaných her byly největší a nejstarší. Jejich tradice se udržela 1169 let, ale pravděpodobně byla ještě delší. Nejméně 295x tu plně obsazený stadión jásal a holdoval výkonům vítězů. Stovky z nich si tu zajistily doživotní slávu, demonstrovanou olivovou ratolestí.

Nic nemohlo Řeky odradit, aby se vzdali pořádání svých Olympijských her, ani války, ani živelné pohromy. Až císař Theodosius je zakázal jako pohanskou slavnost. Bylo to roku 393 našeho letopočtu a svatý Jiří se toho nedožil, zemřel jako mučedník krutou smrtí roku 303. Zrušil tak celořecký sportovní i kulturní svátek, jaký neměl nikde obdoby. S ním zmizel i obdivuhodný zvyk odkládat války a hledat mírová řešení sporů. A Olympia, která se tak dlouho vyhýbala všem pustošivým válkám, jim nakonec přece jen neunikla.

Zmizela z mapy světa. Zaneslo ji bahno. Nad kdysi živými a hojně navštěvovanými sportovišti a chrámy poletovala jen hejna komárů. Tisíc pět set let byla mrtvá. Ale ne docela. Spala, jako Růženka na růžovém prokletí šípků. Zámek jí nahradil třímetrový nános usazenin a lidské zapomnění. Ale stejně jako spící princeznička se i ona dočkala vysvobození. O její návrat do map a turistických tras se postaral Němec Curtius, ten co se narodil na druhého září, o vzkříšení jejích humanistických ideálů a sportovní tradice pedagog a pacifista Francouz Coubertin, ten co ulehl do smrti se zvrásnělým čelíčkem na druhého září.

BLÁZNIVÝ VRTOCH JEDNOHO FRANCOUZSKÉHO BARONA

Pierre de Coubertin, celým jménem Pierre Frédi baron de Coubertin, pocházel po otci ze staré italské šlechty, která se usadila ve Francii již ve čtrnáctém století. Otec, v tehdejší době známý malíř, si pro svého synka, narozeného na Nový rok 1863 představoval velkolepou budoucnost. Nelíbí se mu jeho zájem o knihovnu v rodinném zámečku Mirville v Normandii, jsou mu k smíchu jeho horování o tom, že napíše dějiny světa (také to udělá, v roce 1919). Podle jeho přesvědčení by se syn měl daleko více věnovat jízdě na koni, lovu, také tenis je důstojnou zábavou pro budoucího barona. Však se mu to může hodit. Nepřitahuje-li jej duchovní brána, je tu ještě vojenská kariéra.

Ale Pierre de Coubertin si svou budoucnost představuje jinak. Jinak? Jak? Sám zatím netuší jak. A tak začíná na Sorbonně studovat filozofii, pak se uvidí. Ale studium kultury, dějin lidského myšlení a historie jej stále více přitahuje k pedagogice. A musí konstatovat, že současný výchovný systém, tak jak se uplatňuje ve Francii a nejen v ní, zůstává mládeži leccos dlužen. Svět se přece rychle mění, je jiný než před dvěma sty lety, stem nebo i třiceti lety, ale způsob výuky zůstává po dlouhá desetiletí tentýž.

Nová generace vstupuje do života připravená možná duševně, rozhodně ne prakticky fyzicky. Oč lépe dbali o přípravu nového pokolení svých nejlepších mužů starověcí Řekové! Milost nachází v jeho očích jen vzdělávací systém v Anglii, prosazovaný školským reformátorem Thomasem Arnoldem.

O univerzitních prázdninách v roce 1883 odjíždí za kanál, aby se na vlastní oči přesvědčil, jak to vypadá na anglických školách ve skutečnosti. A žasne. Výchova, zaměřená na striktní měření sil, fyzickou zdatnost a šikovnost, to je něco docela jiného, než s čím se setkal doma. Rugby, Eton, Harrow, Oxford, Cambridge, Edinburgh. Všude se pečlivé vzdělání kombinuje se sportem. Mladí muži tu svůj čas dělí mezi posluchárnami a hřištěm.

Po návratu z cesty píše o svých zkušenostech knihu. Doma však sportovní činnost na hřišti nikoho příliš neláká. Sport se tu trpí spíše jako neškodná zábava několika podivínů.

Ale mladý muž s výbojným knírkem se nedá odradit. Konečně našel sám sebe. Sport, sport je tou pravou cestou, kterou by se mělo lidstvo ubírat k lepší budoucnosti. Harmonické budoucnosti plné uspokojených lidí s kapsulí s kapsličkou štěstí. Sport je budoucnost bez válek, při něm si lidé celého světa mohou podat ruce.

Seznamuje se se situací ve Skandinávii, USA, v Rusku, Německu i Rakousko–Uhersku. Je překvapen rozdílnou úrovní chápání funkce tohoto nového odvětví lidské činnosti. Setkává se s nezájmem, ale i s Tyršovými ideály, které se tolik podobají těm jeho.

Z Pierra de Coubertin se stává nadšený propagátor rozvoje sportu. Nechápou jeho klady a příklady nulových záporů, ale to přece neva. Využije současného zájmu o antiku, německá expedice zvolna vykopává ze zapomnění starodávnou Olympii. Může-li Německo vynést na světlo boží její trosky, proč by Francie nemohla vzkřísit její starou slávu? Kalokagathia, ideál řecké výchovy, usilovala o dosažení harmonie tělesných i duchovních hodnot člověka. A může být člověk budoucího dvacátého věku harmonickou osobností, nejen tedy hormonální sloučeninou, když bude potlačovat jednu z těchto důležitých stránek? A cesta k harmonii není náhodou pod nánosem prachu? Olympijské hry.

Pokusy o oprášení olympijských her se konaly v minulosti již několikrát, ale vždy šlo jen o planý poplach. Coubertin si obnovené hry představoval docela jinak. Jeho olympiáda bude mezinárodním svátkem pracujících rekordů, nespoutají ji hranice, čas ani jednotlivé sporty. Hrdinům, kteří si tu dobudou vavříny, bude odměnou jen sláva. Nic víc. Tak o nich sní, tak by měly vypadat bez diktátu peněz. Ale i bez motivace penězi. A tak je také skutečně uvidí.

ČESTNÁ JEDNÁNÍ A ZÁLUDNÉ KLIČKY

Slavnostně vyšňořená přednášková hala Sorbonny je svědkem okázalé slavnosti. Píše se 25. listopadu 1892 a Unie francouzských družstev atletických sportů tu slaví páté výročí svého vzniku. A právě tuto oslavu si Pierre de Coubertin zvolil po dohodě se svým přítelem vikomtem de Janzé, jejím předsedou, jako odrazový můstek svého útoku. Měl tu nejvlivnější posluchače, je přítomen i prezident republiky. Návrh na obnovení olympijských her přijalo shromáždění s nadšením, ale řečník je hluboce zklamán. „Shromáždění tleskalo, přálo mi plný úspěch a přitom nikdo nepochopil moji myšlenku. Překypovali dobrou vůlí, ale nešlo jim o to pochopit moji pointu, vybavit si v mysli to, co bylo již dávno zapomenuté – olympionismus a zbavit jeho ducha, podstatu a princip obalu antických forem, které již patnáct století odpočívají v Pánu.“

Nepochopili jej tedy. Ale nevadí. První krok byl učiněn a Coubertin se chystá okamžitě ke druhému. Unie jej zvolila svým generálním sekretářem. A jako takový tedy svolá mezinárodní konferenci. Oficiálně se bude týkat problémů amatérismu a i na pozvánkách, rozeslaných s více jak ročním předstihem sportovním družstvům, univerzitám i vlivným jedincům, se vlastně nehovoří o ničem neznámém. A z jediného bodu programu, který by měl být věnován otázce možnosti obnovení olympijských her by nikdo neuhodl, co má vlastně za lubem.

„Pan de Coubertin chce odvádět lidi od náboženství, od práce, od rodiny. Tělesná cvičení, nebo jak se jim teď moderně přezdívá sport, atletika, jsou jen málo významným výdobytkem života. A úplně naivní je baronova představa, že jakési olympijské hrátky by mohly sbližovat znesvářené národy. Sport tedy náplastí na spor? Nezbývá nic jiného, než naše ctěné čtenáře před řečičkami barona Coubertina důrazně a ihned varovat.“ Hlas hudrujícího vlivného tisku byl adresovaným míněním mnoha zmýlených Francouzů. Ale Coubertin se jen tak nevzdával.

Když se 16. června 1894 začali do obnovené haly pařížské Sorbonny hrnout první z dvou tisíc účastníků mezinárodního kongresu, na který se sem sjeli ze třinácti vyspělých států, mnozí s překvapením kvitovali, že snad údajně přijeli někam jinam, než kam měli původně namířeno. Čas i místo souhlasilo, ale kongres o amatérismu se jako zázrakem přejmenoval na Mezinárodní kongres pro obnovení olympijských her. Pierre de Coubertin nezahálel ani vteřinu. Jako James Bond 007 měl licenci zabíjet bezduchost velkou sportovní nadílkou. Včas zaonačil název sleziny, včas doplnil i dva další slibné body programu. Nepřišli vniveč ani ti, kteří chtěli jednat o amatérském sportu, ale hlavní jednání se točilo již jen kolem olympiády.

Coubertin přestal být bláznivým snílkem. Kongres mu dal zcela za pravdu a prakticky ve všech bodech smělých plánů a představ. Rozhodl, že „v zájmu přátelských styků mezi národy se každé čtyři roky uspořádají megavelké hry, na které budou pozvány všechny kulturní národy“.

V Paříži vznikl i první Mezinárodní olympijský výbor, MOV. Coubertin si původně představoval, že novodobé olympijské hry symbolicky otevřou vstup do dvacátého století, že se budou konat v roce secese Jugendstil 1900. Ale nakonec ustoupil logickým závěrům svých přátel. V zájmu celého hnutí a pohnutí je třeba, aby se první olympiáda uskutečnila už co nejdříve. A nejlépe na klasické půdě, v Řecku.

VZKŘÍŠENÍ HER, ŽE BY SE I FÉNIX ZAPOJIL S CHUTÍ

První novodobá Olympiáda hitparáda připravených se tedy uskuteční v roce 1896. Počáteční nadšení zvolna ustoupilo nečekaným problémům. Řecký panovník Jiří I. přijal návrh s uspokojením. Ale když Coubertin přicestoval do Atén, dějiště první olympiády, čekala na něj na přivítanou studená sprcha. Řecký předseda vlády měl docela jiné představy o potřebnosti nebo nepotřebnosti her pro svou malou ostrovní zemi. Pokladna státu je vybraná. A co může Řecko pořádáním her získat mimo dluhy a starosti? Pan Trikupis krčí rameny. Sláva, uznání kulturního světa? Historické tradice? Blíží se dvacáté století po Kristu, pane Coubertine, Řecko sužují jiné starosti.

Pierre de Coubertin kdysi pohrdl diplomatickou kariérou. Připadala mu nudná, lenošivá a nevzrušivá jako unylá nemocniční chodba, chápete? Nyní musí postupovat vpřed zcela krajně opatrně, s veškerým šarmem a opatrností na místě. Úsměvy, stisky rukou a nekonečná řada dveří, které je potřeba otevřít i pokořit s dobrým úmyslem pro každého, tedy pro obě jednající strany. Termín se hrozivě blíží.

Získává na svou stranu krále, korunního prince, předáka řecké opozice. Vlivné finanční řecké kruhy. Přece se nevzdá těsně před cílem! Ani nemusí. Politická situace se mění, předseda vlády musí opustit svůj úřad, usedá do něj na střídačku hrám a vůbec takové brilantní ušlechtilosti nakloněný předák opozice. Princ vyhlašuje celonárodní sbírku ve prospěch obnovení staré tradice. Alexandrijský bankéř Jorg Averof, nejbohatší žijící šek a Řek světa, se zavazuje promptně obnovit starý panathénský stadion ve vlastní režii. Pierre de Coubertin si může zase spokojeně nakrucovat svůj výbojný knírek pod nosem. Příprava se rozbíhá na plné pecky. Řekové ji považují za věc své cti.

Obnova stadionu zbudovaného v roce 330 před Kristem stála sice skoro milión drachem, ale na novodobé olympijské hry tak čekalo potřebné spojení s minulostí. Do Atén se sjíždějí první hosté. A ti, kteří nemohou, posílají alespoň pozdravné telegramy. Posílá je i dr. Jiří Guth–Jarkovský, profesor klatovského gymplu a Coubertinův dobrý přítel. Zakladatel Českého olympijského výboru.

Je 6. apríla 1896. Odpoledne po patnácté hodině pronáší řecký král slavnostní electrohippy otevírající formuli jedna. Nad starověkým stadiónem zakroužily stovky holubiček. Osmdesát tisíc lidí naslouchá Olympijské kantátě, kterou složil hravý řecký skladatel Spyros Amaro. A o několik dní později, 15. apríla, jsou všichni vítězové ověnčeni olivovými ratolestmi spletenými do věnců. Dostávají i medaile. Vítězové stříbrné, ti, kteří se umístili na druhém místě, bronzové.

Olympiáda se stala mezinárodní skutečností.

PYRRHOVO VÍTĚZSTVÍ?

Olympijské hry v Řecku byly pro Coubertina velkým zadostiučiněním. Jeho myšlenka nemohla mít krásnější a optimističtější start. I Řecko bylo spokojeno. Proč by na dobrý začátek nemohla navazovat i další pokračování ve formě zlaté pointy a nitě? Coubertin diplomaticky, ale rozhodně odmítá. Dějiště her se musí v budoucnu střídat, aby si to užilo co nejvíce měst. Jinak se poruší jejich hlavní princip, mezinárodnost celého hnutí. Hry se musí dostat do všech koutů planety, získávat nové příznivce, přispívat k porozumění mezi všemi účastníky. I za cenu počátečních ústupků.

A ústupky bylo skutečně nutné dělat. Zatímco Olympiáda v Řecku byla jednoznačným úspěchem, další pořadatelské země, Francie a USA se svého závazku zhostily velice ledabyle. Olympijské hry v Paříži v roce 1900 byly zatlačeny na vedlejší kolej zájmu, staly se jen doplňkem Pařížské veletržní technické výstavy. Hry tu nedostaly ani své jméno, jako Mezinárodní sportovní a tělocvičné soutěže se staly jen jakýmsi přívěskem výstavy a pořadatelé je protahovali po několik měsíců, jen aby se na výstavišti stále něco dělo. Přijeli sem sice i mnozí zahraniční delegáti, poprvé se jich účastní i Český výbor pro hry olympijské, který je obeslal čtyřmi sportovci, ale na autoritě jim to nepřidalo. Na vítěze tu nečekaly ani medaile, ani vavříny. Rozdávaly se obyčejné galantérní tretky, za své druhé místo dostal Janda–Suk stolní kalendář s teploměrem. Merci.

Ani třetí pokračování nebylo o moc lepší. Pořadatelem bylo St. Louis, kde se v té době konala Světová výstava a stejně jako v Paříži zatlačila sportovní svátek na vedlejší kolej. Pro velkou vzdálenost se na místa soutěží dostavilo minimum sportovců z Evropy, nepřijel ani Coubertin a většina ostatních členů MOV. Měl tento nepříznivý vývoj přinést zánik Olympijské myšlenky? Ještě jedno takové fiasko a krásné ideály by se rozplynuly mezi pouťovými atrakcemi a jarmarečními boudami v nenávratnu.

Najednou však vstoupil do hry radikální činitel, se kterým se vůbec nepočítalo. K desátému výročí prvních olympijských her v Aténách tu Řecký olympijský výbor uspořádal jejich reprízu, mimořádné repete. Mezinárodní olympijský výbor byl zaskočen, nesouhlasil sice s narušením čtyřletého cyklu her, a nesouhlasil ani s tím, aby si Řecko přisuzovalo na Olympiády vyšší pravomoc než mají jiné země, ale nikomu v účasti nebránil. Cenzura není vůbec dobrá vlastnost. A právě tato olympijská mezihra jako mezipatro s definitivní platností rozhodla, že olympijská myšlenka přežije, že ji již lidé přijali za svou vyhledávanou hračku. Byl to krok správným směrem ve správnou 007 chvíli.

SPLNĚNÝ SEN

Olympijské hnutí sílilo, až posílilo své řady. V mnoha zemích vznikly olympijské výbory, které obesílaly tento nejvyšší sportovní svátek stále větším počtem svých zástupců – účastníků mrštné kvality. Vedle sportovních soutěží se tu na čas objevily, stejně jako ve starověkém Řecku, i kulturní disciplíny, soutěžilo se v architektuře, malířství, sochařství, hudbě a literatuře. Předseda Mezinárodního olympijského výboru je neustále v centru dění. Neustále přichází a udivuje s novými nápady, anonymně obesílá literární soutěže, jeho dílem je i olympijská vlajka, která nad stadiony zavlaje poprvé na olympiádě v Antverpách v roce 1920.

Své myšlence věnuje všechny možné síly i finanční zdroje. Sám vyřizuje veškerou agendu, nikdy ji nesvěřil žádné sekretářce nebo tajemníkovi. Sám řeší všechny rozepře a spory. A že jich není málo. Na pořad dne se stále častěji dostávají otázky starého známého amatérismu, i problémy sportovní etiky. Organizátoři starověkých her měli pro tyto problémy zaveden systém tvrdých pokut. V Olympii stálo šestnáct takzvaných pokutových soch, zaplacených provinilými sportovci. Jak bude postupovat novodobý olympijský výbor?

Coubertin však musel diplomaticky řešit i další zápletky, které mohly sportu uškodit renomé. Čechy a také Finsko, které bylo součástí Ruska, vystupovaly na prvních olympiádách jako samostatné delegace, jednotky sólo národů. Přes protesty, že na to jako součásti jiných státních útvarů nemají svatosvaté právo. Ale Coubertin, věrný přesvědčení, že na vystoupení mají právo všechny národy, povolil samostatnou účast obou národů i za cenu kompromisu. Vídeň požaduje odstranění názvu Bohéme a české vlajky, čili přičlenění neposlušných sportovců k rakouské výpravě. Název české výpravy se tedy veřejně demonstrovat nebude. Ale v seznamu účastníků dál stojí Commité Olympique Tchéque.

Olympiáda má však ještě jednoho úhlavního nepřítele. Silnějšího než všechny spory a sportovní šizení. Válku! Ve starověku se kvůli ní války odkládaly na neurčito, v novověku je naopak určitá první a druhá světová nákaza boje o území. Dvě války přerušily a blbě přehlušily plynulý cyklus her. A v obou případech MOV hrozící nebezpečí tolik podcenil.

Poslední olympijské hry, kterých se Coubertin zúčastnil, se konaly v Paříži. Třicet let již uplynulo od chvíle, kdy pod řeckým nebem zakroužily první olympijské holubice. O rok později se vzdal svého předsednictví MOV na kongresu v Praze. Nepřestává ale ani pak projevovat o své olympijské dítě zájem, vrací se však k pedagogice.

Pierre de Coubertin věnoval logice olympijských her beze zbytku všechno, co mohl. Síly, majetek, zdraví. Ke konci života žije s rodinou v Lausanne téměř v bídě, v porovnání se švýcarskými sousedy nalevo i napravo.

Mezinárodní olympijský výbor pořádá v jeho prospěch sbírku. Dozvídá se, že je navržen na Nobelovu cenu míru za rok 1935. Zakladateli olympijských her, mírového hnutí za sblížení všech národů a odstranění diskriminace všeho druhu s čachrováním výsledků v područí, nikdo neoznámil, že se tu jeho jména zneužívá ve prospěch nejnehumánnějšího státního zřízení, jaké svět poznal nebezpečně na svou kůži. Protikandidátem mu byl pokrokový německý publicista, C. von Ossietzky, kterého Hitler vězní ve svém žaláři o chlebu a vodě a holém brutálním předpojatém zlořádu. A Ossietzky mu de facto tuto cenu s výhodami vyfoukl, takže volky nevolky moudřejší baron ustoupí německému pokrokáři.

S jeho slavným jménem se Německý olympijský výbor pokouší manipulovat i ve prospěch olympiády v Berlíně v roce 1936. Coubertin se vymluvil na srdeční nevolnost a na hry nejel, ani kdyby mu nabízeli finanční motivaci.

Umírá v Lausanne 2.9.1937, kde je i důstojně pochován. Jeho srdce však pohřbili v řecké Olympii. Ostatním jako příklad dobrého srdce v dobré hře života.

STUDOVANÁ ANNA VÍC NEŽ MOZARTOVA KOUZELNÁ FLÉTNA

Óda na radost krásně v kombinaci s ódou cest

Vy chcete krále komiků jen studovat, ne svést?

…jako Galileo Galilei měl hlavu plnou hvězd

mám hlavu plnou Vás uprostřed vesniček a měst

nekonečný příběh Cílů – olympijských disciplín rovnováhy

co jste měla v úmyslu, vyplynulo nenápadně záhy

bohatost epizod přízně s kaleidoskopickým průběhem štěstěny

že se budeme často setkávat, bylo v kouli bez boulí v koloběhu věštěný

symbióza zážitků, snah vystříhat se nástrah velkoměsta a slepých uliček čarování

že se dějí samovolně, neplatí na ně pranostiky z babských neslučitelných varování

Vaše vlny nadnášejí moje Velikonoční i celoroční jaksi divočejší kraslice

nejen vaječné tak báječné, uvěřím krasavici statečné chemicky mrštné částice

nejsem Hrabal, nejsem Pazourek, já jsem orientační bod flamendr kocourek

nespoutaný jako průzkumník a milovník nepopudlivých příčin historek

architekt a design bez zábran, co nachází vliv Afrodité u Vašeho ženství

tak připravíme nudu o účast a nenáročný ostych o prvenství

náš učitel dospělosti Casanova kasánek, to není osel ani pocukrovaný beránek

pohoštění dál nabízejme k pokušení: okoštuj jaro, chutná jak vydařený kaštánek

vejde moje elegance s Amorovým šípem do Vašeho šálku s čajem, protože voníte jak zralý šípek

všechno účinkuje kladně, když si dodáváte kuráže u oltáře i u mízy z lípek

s vůněmi při pěstování, s tůněmi se nekrabatí kouzla havajských kvítek

a s průpravou si pohrává snad každý trošku mazanější skřítek

máte dary předurčeny a talenty oslovit ne z Playboye záznam ženy vystřižený

jste idylická kráska a lyra pro Ira jako harfa v Irsku na Guinnessu reklamní trik nesnížený, neztížený

ano Vaše nezničitelná Múza Anno jak filmová Siræl, je sugestivní víc než pokušitelka Nataša Gollová

a je to tropící vášeň, kterou v hattricku 4x zajistí v běhu s rozhodčím hvězda fotbalová

spanilé není v Múze nahnilé, po zprávách hlásí dojmy o počasí spektakulární rosnička

jako z krajek něžně může zapůsobit její výskyt: „Slibná flétnička moderní písnička“

jako z krásy vychází spásy gotické, jako manýrismus z vypravěčky Dany Medřické

jedna + jeden doktorát ze zoologické nelogické představy sféry tančící kankán účasti diplomatické

FRAGMENTY Z PAMĚTI A Z MĚKKÉ DLANĚ

Vy nejste nikdy Můra, sen lady Ann, takže rád se přidám k Vám jako zevnějšek do nížin i do vejšek

jste zkrátka adekvátní přítel oáz u nás v Čechách prostorný, ba vydařený protějšek

pošilhávám po Vás, počíhávám, vyhlížím Vás nenápadně jak ropný vrt dobroděj šejk

najel by k Vašim úsměvům alegorickej vozejček, rekord dne s překvapením na dráze na zejtřek

nesejčkujte, neráčkujte, vždyť ani jeden z nás nechce být jin-jangovej sejček

jste symfonická krutost a já důmyslně nezabejčen, akčně jarně odhodlanej bejček

pokušení pokus s elegancí Amorových zásad jak samostříl na kuš

letní zimní podzimní i jarní dýmku po ní nekuř, nebafej to na už, na už neodvolatelnou protřelou retuš

s Vámi je Evropa snů a skutečností každodenní uchystané Eldorádo

Vaše fantazie v ukázkové spanilosti mění ve zlato vodu, ač třeba zahřmí tornádo

jste jako jiskra ohňostroje na obloze orkán letící ke hvězdě jak dobře sondující raketa

pružná kombinace vlohy třepetá, družice expertů z expedice V.I.P. soneta, jíž vládne i omládne koketa

když vyje samotář vlk, tak si ho poslechne ležérní i uličnická Luneta

vyčtěte mi z dlaně, jakou důležitost dostane moje exhibiční parketa

nebo zkoušejte mou posádku s klady, s parukou od Ruuda Gullita s přilnavou vlasaticí kometa

Vy nebudete nikdy tuctová, ani dekorace kulis podezřelého alchymisty

emancipovaná a nečeřená jste jak sněhobílá vločka ozdobička futuristy

jako kdysi u Einsteina na praxi, jako u Dürera, kterému jde o definici v kompozici

nejste ani trochu ošklivá, jen nezapomeňte Elixírem mládí oživovat Vyšší kurs pod čepicí

sledujte dvě strany na ohmatané minci – a na rentabilní měně Shodu mezi jedinci

příroda do střehu volá, přírodní zákon od stejně exaktního apoštola

základem je celá mozaika bezpečné kondice a konjunkce hrát si s Vámi na doktora

a kdo vyléčí mou těžce zkoušenou duši? Medikament nebo víc pikantní zážitek?

když tu nevýřečné nevýtečné existence posílají oduševnělé snahy řízně do kytek

SOLÓN

☼      asi 640  před Kristem                        ۞      asi 560  před Kristem

„Ó Solóne, vy Řekové rekové jste stále děti a není starobylého Řecka. Mladí jste svými dušemi i návnadami k moudrosti, neboť nemáte v nich žádné staré báje a myšlenky získané dávným podáním, ani žádné vědomosti časem omšelé a nepoužitelné.“ Tak začíná vyprávění egyptského kněze o zkáze Atlantidy. Nesmrtelný i nehumorný příběh, který byl pak v jednom z předních aténských rodů předáván z generace na generaci, až ho po dvou stoletích zapsal Platón ve slavném dialogu Timaios.

Kdo však byl skutečně ten Solón, který pověst o Atlantidě Řekům zprostředkoval? Historie nezná mnoho případů, kdy se filozof chopil správy státu správně a příkladně, státu nacházejícího se mimo další v rozkladu i rozkradu a odvrátil od vlasti vlastizrádce s hrozbou občanské války. Jedním z nich byl mimo jiné Solón.

Ať si již Platón vyprávění o Solónově setkání s moudrým knězem ve městě Sais vycucal z prstu (jak tvrdil Aristotelés), nebo je skutečně zaslechl z úst svého bratránka Kritia, jsou v něm obsáhnuty překvapivé, v té době totálně ještě neznámé informace o dějinách Řeků, které potvrdila až moderní archeologie. Když tehdy Solón vyprávěl knězi starobylé řecké báje, ten je označil za dětské pohádky s uspávající vlastností a opáčil Solónovi, že „u vás, sotva jest veřejný život opatřen písmem a všemi obecně prospěšnými zlepšováky, pokaždé znovu na vás přichází v pravidelných intervalech jako mor prudký nebeský příval a zanechá z vás jen živáčky neznalé písma a umění, takže se zase od píky pachtíte a jaksi omlazujete a ani zbla nevíte ani o naší, ani o své vlastní minulosti“. V těchto slovech slyšíme upřímně míněnou nejasnou vzpomínku na dosud zcela nevysvětlitelné přírodní katastrofy a nájezdy neznámých kverulantů, jež v druhém tisíciletí před Kristem nejprve smetly vyspělou krétskou civilizaci a posléze i první evropskou kulturu znalou písma, kterou vydumali Mykénští Řekové.

Zhruba od roku 1150 do roku 800 před Kristem pak následovala takzvaně „temná staletí“, během kterých zbylí příslušníci řeckých kmenů, které se mezitím nově rozmísťovaly se strategickými plány na ostrovech a březích Egejského moře, znovu s obtížemi kladli základy civilizace, kdy reminiscence na slavnou minulost nacházely vzdálený odlesk v bájích a homérských eposech.

Teprve v osmém století Řekové překonali důsledky zániku mykénské říše a kolem roku 750 před Kristem si znovu osvojili znalost písma. Společnost této takzvaně archaické doby, nazývané též obdobím velké kolonizace (8. až 6. Století před Kristem), měla zpočátku ještě výrazně aristokratický ráz, což se dobře odráží v Homérově dědictví: v čele stál král, soustřeďující nemalou moc a mající rozhodující slovo v radě, složené ze stařešinů jednotlivých rodin, dědičných držitelů pozemků. Lidové shromáždění se příležitostně scházelo, mělo však jen pasivní úlohu. Postupně však funkce krále přejímali předáci (Prytanové) nebo vůdci (Archóntové), vybíraní volbou či losem z řad aristokracie. S rozvojem zámořského obchodu a řemesel vzniká městský stát, polis, a v něm se hlásí o slovo prostí občané, vedení „vůdci lidu“, takzvanými demagogy. Ve vyhrocených vnitřních konfliktech se v řadě těchto států dostávají k moci schopní a ctižádostiví jedinci zvaní tyrani, kteří i když sami často měli původ v aristokratických rodech, svrhli nadvládu šlechty a snažili se o odstranění společenských a hospodářských zábran dalšího rozvoje – nezapomínajíc na vlastní zištné cíle a likvidaci osobních protivníků.

Podobné rozbroje zmítaly ke konci sedmého století před Kristem i Aténami. Zde se i v „temných staletích“ zachovala jistá kontinuita se zaniklou mykénskou kulturou – nájezdníci z konce 2. tisíciletí – zdá se – neměli o úrodnou, sluncem a slanými povětrnostními vlivy dosti vysušenou Attiku valný zájem, takže se zde udržely zbytky místního obyvatelstva, příslušníků kulturně vyspělého kmene Iónů. V archaické době se však Atény zdaleka nemohly měřit s ostatními řeckými městy, která prosperovala z rozvětveného zámořského obchodu a kolonizovala vzdálené břehy Středozemního i Černého moře. Atény neměly ani vyhovující přístav, protože pobřeží Attiky ovládalo loďstvo znepřátelého dórského města Megary, které se zmocnilo strategicky výhodné ostrova Salamis, ležícího na dohled od Atén. Atéňané to ovšem pociťovali jako osobní urážku. Vypukla válka o ostrov a pokračovala vlekle a pro Atéňany dost neslavně na bojištích i před spartským soudem, kde oba soci zdůvodňovali své nároky, mimo to i s pomocí Homérových veršů.

V tomto poněkud provinciálním a vnitřními potyčkami i vojenskými neúspěchy zmítaném městě prožíval svá mladá léta Solón. Otec jménem Exékestidés i matka pocházeli z vážených aristokratických rodin (jejich příslušníky byli i pozdější aténský tyran Peisistratos a filozof Platón). Otec však zdědený majetek záhy použil na jakési dobročinné účely, takže mladý Solón byl nucen jít se živit námořním obchodem. I když v té době ještě práce a zejména obchod nebyly pro svobodného občana a aristokrata do té míry zahanbující, jak to dokládají prameny z pozdějšího klasického období vývoje řecké civilizace, bylo Solónovo počínání, motivované jistě i mimořádnou touhou po poznání cizích zemí, značně neobvyklé. Umožnilo mu však seznámit se s prvními řeckými filozofy tehdy vznikající mílétské školy i s pokročilejšími společenskými poměry v bohatých řeckých obcích při pobřeží Malé Asie a snad i v lidnatých fénických přístavech východního Středomoří.

Po letech strávených na moři se Solón vrátil do Atén jako poměrně zámožný muž, který však na rozdíl od svých spoluobčanů pohlížel na výsady rodové šlechty v rodném městě jako na cosi nutně pomíjivého a odporujícího myšlence společenské spravedlnosti. V Aténách, stejně jako i v dalších městských státech raného Řecka, byli lidé všeobecně děleni na „dobré“, to jest urozené, a „špatné“, tedy prostého půvabu i původu. Výrazem toho byl též ideál kalokagathie: aristokrat měl být „krásný a dobrý“. Za tím účelem se od dětství věnoval výhradně cvikům, výcviku ve zbrani, lovu, výuce a filozofickým debatám, aby tak byl připraven na účast ve veřejném životě a válečných taženích. Mezi „ctnosti“ aristokratů patřila i pederastie, to nechtějte ani vědět, co obnáší.

Solón, třebaže se ve svých básních přiznává ke všem světským radovánkám urozených, rozlišuje již občany zcela demokraticky: „dobří“ se vyznačují čestným, poctivým přístupem, „špatní“ sobeckou touhou po majetku. Ještě v dětství zažil v Aténách pokus někdejšího olympijského vítěze v běhu, zchudlého aristokrata Kylóna, obsadit Akropoli s cílem stát se tyranem. Atéňané tehdy spiklence obklíčili u oltáře Athény. Kylónovi se podařilo zmizet, jeho nohsledové však byli lstí vylákáni z místa azylu a pobiti do mrtě. Tento krvavý zločin dosud ležel mezi znepřátelenými skupinami občanů jako balvan. Solónovi se podařilo pachatele, příslušníky starobylého rodu Alkméonovců přesvědčit, aby se zastavili u soudu, který je pak uznal vinnými a poslal do vyhnanství.

O rostoucí Solónově osobní prestiži svědčí známá historka o dobytí ostrova Salaminy. Protože vládnoucí vrstva pozemkových vlastníků neměla zájem na obchodní expanzi, zakázala pod trestem smrti navrhovat v lidovém shromáždění obnovení války o ostrov. Tehdy Solón, aby unikl přísnému zákonu, sám roznítil pověst o své šílenosti. Pak vystoupil na tržišti s elegií, vyzývající lid k novému válečnému běsnění:

„Vzhůru teď na Salaminu a do boje za tento ostrůvek toužebný, blažený,

odhoďme tak potupné pohany tíž do pekel.“

Solónova báseň strhla posluchače na jeho stranu. Byl postaven do čela nové výpravy, která konečně dobyla prvenství.

Úctu mezi Řeky si získal i jako iniciátor takzvané „svaté války“ proti městu Kirrha, které bránilo přístupu do Delfské věštírny a odcizilo obětní dary z Apollónova chrámu.

Postupně se však stěžejní Solónovo úsilí zaměřovalo na ukončení neustálých rozbrojů v obci. Začal promýšlet základní principy nové ústavy, která by nahradila příslovečně kruté zákony Drakontovy. Tyto zákony z roku 621 před Kristem byly, jak se vyjádřil řečník Démadés, „napsány krví, nikoli inkoustem“. Drakón (česky drak) na otázku, proč trestá smrtí stejně vraždu jako nicotnou krádež či zahálčivost, prý odpověděl, že tyto si smrt zaslouží a přísnějšího trestu není. Přesto jeho zákony klid v obci nepřinesly, protože usilovaly o obnovení starého „řádu“, jak mu rozuměla pouze úzká vrstva těch nahoře ve vládě. Neřešily hlavní problémy: zadluženost většiny obyvatel a prodávání celých rodin občanů do otroctví pro dluhy. Naproti tomu Solón nechápal spravedlnost ve smyslu Homérově, jako starý řád zděděný po předcích, ale jako právo ochraňující slabé před zvůlí pitomých mocných. Ve své básni nám zanechal svědectví o této neprozaické době:

„Taková po obci zkáza se šíří. Chudí pak lidé

v celých zástupech proudí v cizí a dalekou zem,

spoutáni vazbou potupných pout a prodáni z vlasti.“

Tehdy lid nabídl Solónovi tyranidu. Měl vykoupit zadlužené existence a zcela proměnit státní správu za lepší možnou budoucnost. Dokonce prý delfská věštírna vydala věštbu: „Sedni si doprostřed lodi a hlavního ujmi se vesla, bude Ti aténský v práci pomáhat národ“. Solón však rozhodně odmítl s tím, že „samovláda je krásná, ale nemá pražádného východiska. Násilnými skutky se trvalý řád nedá nastolit, avšak člověk zneuctí svoji křehkou pověst.“ Svoji zákonodárnou aktivitu nechtěl opírat o moc, ale o dobrou vůli a důvěru mezi znepřátelenými družinami občanů, k nimž se nadále obracel svými elegiemi a jamby, vyznávajícími víru v zákonný řád, který „rovná zkřivená záda a mírní jednání ošklivě zpupné“. Prosadil však zjednodušení bohoslužebních a pohřebních obřadů, a zákaz některých surových a barbarských neřestí. Město se postupně stávalo přijatelnější ve jménu myšlenky spravedlnosti a svornosti.

V roce 594 před Kristem Solón přijal úřad Archónta a současně byl pověřen zvláštním úkolem „prostředníka“ mezi občany, rozdělenými do tří politických stran. Jeho prvním opatřením byl zákon promíjející dosavadní dluhy a zakazující napříště půjčovat peníze do zástavy za osobní svobodu. Solónově pověsti uškodilo, že jeho důvěrní přátelé si před vyhlášením zákona stačili vypůjčit značné sumy a skoupit pozemky, peníze se ovšem později zdráhali poctivě vrátit. Solón však jakýmkoli podezřením předešel tím, že sám jako první prominul svým dlužníkům vysoký obnos pěti talentů. Přesto se Solón nezalíbil žádné straně: bohaté urazil umazáním dluhů a chudé tím, že neprovedl rozdělení pozemků a nezavedl po vzoru Sparty úplnou majetkovou rovnost. Jak sám napsal v jakési básni: „…a proto jsem se musel bránit proti všem a ohánět jako vlk, když padne mezi psy“.

Občané však brzy uznali prospěšnost jeho zákonů a pověřili ho vypracováním nové ústavy. Solón především odstranil přežité privilégie rodové aristokracie a zavedl takzvaně timokratické zřízení: všechny občany rozdělil podle výnosů z půdy do čtyř majetkových tříd a podle nich stupňoval i občanská práva a vojenské povinnosti. Nová ústava byla směsí prvků demokratických a oligarchických. I nejchudším občanům umožňovala účast na lidovém sněmu, jehož význam značně posílil. Z něj byli losováni členové porotního soudu, kterými se mohli stát i příslušníci nejnižší společenské třídy, takzvaní nádeníci, kteří se tak podíleli na správě státu. Do nejvyšších úřadů mohli však být voleni jen občané dvou nejvyšších tříd, statkáři a jezdci, do nižších pak i rolníci, kteří současně tvořili jakožto těžkooděnci jádro armády. Všechny záležitosti, které měl schvalovat lidový sněm, byly předem předkládány takzvané radě čtyř set, do níž byli jmenováni zástupci (žádní tupci) na základě rodové příslušnosti. Dozor nad zákony pak svěřil radě, složené z bývalých Archóntů, nazvané podle Areova pahorku, na němž se scházela, areopag. Tato aristokratická rada, působící později jako soud nad hrdelními zločiny a proslulá svou přísností, se kupodivu hladce snášela s ostatními v zásadě ohledně demokratických institucí.

Solón prosadil řadu dalších pozoruhodných zákonů, upravující všechny stránky života společnosti. Chtěl, aby se občané cítili jako údy jednoho organismu. Proto ustanovil, že je-li některému ukřivděno, kdokoli může viníka obžalovat a popohnat před soud. Rozpaky vyvolával již ve starověku jiný Solónův zákon, který nařizoval, aby byl občanských práv zbaven ten uličník, který se v době rozbrojů v obci nepřikloní k žádné straně – chtěl tím zabránit lhostejnosti k veřejným záležitostem a chytráckému vychcanému vyčkávání. Vydal i zákony proti přepychu, určil horní hranici pozemkového vlastnictví, uzákonil povinnost otce nechat vyučit syna nějaké užitečné profesi, vysokými pokutami stíhal mravnostní delikty, ale zavedl do Atén kupodivu i veřejné domy, jak alespoň vykládali pozdější autoři komedií. Na otroky byl ovšem přísný ras: zakázal jim natírat se čistým olejem a milovat… Jinak byly jeho zákony i ve srovnání s dnešními překvapivě umírněné. Uvědomoval si ostatně, že nejsou ideální pro každou existenci. Když se ho kdosi zeptal, zda dal Atéňanům nejlepší možné zákony, odpověděl „nejlepší z těch, jež by byli přijali za své“. Vycházeje ze své zásady, že lidské vášně nelze potlačit, ale jen usměrnit tak, aby nerozkládaly občanské společenství, řídil se ve své zákonodárné kariéře neomylným citem pro rovnováhu mezi svobodou a odpovědností občana, založenou na vzájemné úctě příslušníků rozdílných vrstev. Jeho ústava přežila sto let a stala se základem pozdější ústavy Kleisthenovy i demokratického zřízení Perikleových Atén. Není proto divu, že podobnou timokratickou ústavu navrhoval v polovině 19. století například František Palacký.

V době jejího vzniku se však Solón musel obhajovat proti osočování radikálů obou znepřátelených stran:

„Lidu jsem tolik dal moci a významu, kolik mu stačí,

neubrav jemu cti, nadto však nepřidav též;

ty pak, kdož mívali moc a jmění vážnosti došli,

také jsem na péči měl, chráně je potup a křivd.“

Zákony byly vepsány na otáčivé dřevěné hranoly a Atéňané přísahali, že se jimi budou řídit, aniž by po deset let navrhovali jejich úpravy nebo celé předělávky. To mohl způsobit jen sám Solón. Aby se vyhnul neustálým prosbám o podání vysvětlivek vlastním zákonům (údajně je záměrně zformuloval poněkud nesrozumitelné běžnému výrazivu, aby posílil význam porotního soudu, který měl na starosti jejich interpretaci v konkrétních případech) rozhodl se Solón raději znovu na oněch 10 let opustit domov. Několik roků vegetil v Egyptě, kde studoval filozofii v tehdejším hlavním městě Sais u kněží Psenofia a Sonchia. Zde zaslechl také již zmíněnou pověst o Atlantidě, kterou podle Platóna zamýšlel zveršovat a předat Řekům. Pak odcestoval na Kypr, kde prý inspiroval místního vladaře k založení nového hlavního města, nazvaného pak na jeho počest Soloi.

Další cesta ho zavedla do Malé Asie. Populární pověra vypráví o jeho návštěvě v Sardech, u dvora nesmírně bohatého lýdského panovníka Kroisa. Ten mu ukazoval své poklady a tázal se ho, koho pokládá za nejšťastnější ze všech lidských bytostí. Solón odpověděl, že nikdo nemůže být nazýván blaženým, pokud je naživu, protože až do posledních dnů jsme podřízeni vrtkavému osudu. Kroisos se tehdy se Solónem rozešel ve zlém. Vzpomněl si na jeho varování teprve, když seděl na pohřební hranici a očekával smrt z rukou perského krále Kýra, na jehož říši tak nerozvážně zaútočil poté, co si špatně vyložil delfskou věštbu „překročíš-li řeku Halys, zničíš velkou říši klidu“…

Po Solónově odjezdu z Atén byl ve městě po čtyři roky relativní klídek, pak ovšem nastala období pakárny pokřiků nespokojenosti mezi jednotlivými vrstvami obyvatel nanovo. Vůdcem nejchudších občanů se stal Peisistratos, Solónův mladší příbuzný a kamarád, o kterém často říkal, že by nebylo lepšího občana, kdyby se zbavil touhy po samovládě. Tehdy se Solón vrátil a znovu veřejně nabádal občany, aby neupouštěli od nabyté svobody. Nezabránil však Peisistratovi, aby se pomocí lsti nestal tyranem. Solón odmítl opustit město a na otázky přátel, nač spoléhá, odpovídal pouze „na stáří“. Na znamení, že učinil pro vlast, co mohl, a nyní hodlá žít v ústraní nerušen malichernostmi, pověsil své zbraně na dveře domu. Zemřel dříve, než mohl být svědkem dalšího proklatého Peisistratova kousku: když byl z města vyhnán, vrátil se za nějaký čas a na svém vozítku vezl jakousi pohlednou a urostlou venkovanku, převlečenou za bohyni Athénu, nadšeně vítán pobožnými Atéňany.

Tradovalo se, že v souladu s jeho poslední vůlí byl Solónův popel rozmetán po ostrově Salamis. Tak se zvláštním způsobem uzavřel jeho kruh, o jehož smyslu žití kdysi poznamenal:

„To černá země, z věčných bohů největší,

mi nejlíp dosvědčí, až bude soudit čas.

Já jsem z ní odklidil kdys dlužní kameny,

jež tkvěly v mnoha částech těla jejího,

a dříve otročila, dnes je svobodna.“

Solón je považován za jednoho ze zakladatelů řecké lyrické poezie, i když se nadáním nemohl měřit se svými současníky Alkaiem a první básnířkou Sapfó. Předčil je však myšlenkou závažností svých elegií a jambů. Podobně byl například Platónem pokládán za nejvýznamnějšího z legendárních „sedmi mudrců“, zakladatelů řecké filozofie, a to přesto, že nevytvořil vlastní filozofický systém, jako například Thalés z Milétu. Jak napsal jeden pozdně antický autor: „Byl tak označován proto, že stanovil zákony a učil, co se má a nemá dělat, oč usilovat a před čím se vystříhat, že lidský život je jako ten včelí a úrodný hlavně pospolitý, a proto nutno pečovat o vlast, zákony a ústavní zřízení. A to neváhal nejen učit, ale též sám vykonávat, uctívat, uvádět v přehlednou & příkladnou praxi.“

FEIDIÁS

☼    V ROZMEZÍ 500 AŽ 495 PŘED KRISTEM   (ATÉŇAN)

۞    420 PŘED KRISTEM, BUĎ OLYMPIE NEBO TÉŽ ATÉNY (?)

A proto budí tyto skvosty tak veliký obdiv, že vznikly v nepatrném čase jako názornost alfy pro dlouhé věky. Pokud jde o krásu, vyvolávaly již tenkrát dojem vznešené masivní starobylosti, a přece jsou svou svěžestí myšlenky podnes živé a nové.   (Tak pravil Plútarchos)

Čtyři nejlepší sochaři Řecka, Feidiás, Polykleitos, Krésilás a Fradmón, se prý někdy kolem roku 460 před Kristem utkali v soutěži na sochu Amazonky pro Artemidin chrám v Efesu. Když byly bronzové postavy odlity, stali se čtyři mistři i sami sobě porotou, která měla rozhodnout, komu bude přiznáno prvenství. Ukázalo se však, že každý z umělců postavil na první místo výsledek snažení a piplačky výhradně toho svého benjamínka. Ale protože na dalším se třikrát objevilo jméno Polykleitovo, stal se vítězem soutěže nakonec on.

Tuto historickou anekdotu zaznamenal Plinius ve svém díle O přírodě. Nemusí, ale může být pravdivá. Jen pomocí takových nepatrných úlomků dávno zaniklé přítomnosti můžeme nahlédnout přes neuvěřitelně dlouhý časový úsek dvou a půl tisíce let do duší velkých makáčů tak, jako by byli našimi sousedy dnes.

Dva a půl tisíce let. Jen stromy se mohou dožít tak krásného věku. A díla pilných lidských rukou a mozku bez pilin. Když jim přeje výjimečné štěstí… Ale co jména jejich tvůrců? Jaký to musí být člověk, aby se přes velkou propast času uchovalo jeho jméno? Aby lidem stálo za to znovu a znovu je opakovat? Vždyť kolik se již narodilo moudrých, nadaných, talentovaných a zase zmizelo v bezedných útrobách propasti času. Byli snad málo moudří, nebo šikovní? Třeba se jen narodili v nesprávnou chvíli na nesprávném místě? Jejich dlouhý krok kupředu pak čas změřil krátkým metrem… jen několik šťastlivců smí zanechat v dějinách kultury a pokroku vědy stopy své konkrétní existence kostlivce na této planetě navždy. Jen několik vybraných!

JEDEN Z NICH

K napsání jeho jména nám stačí bájných sedm písmenek: FEIDIÁS. Kdo to byl? Atéňan, který rozhodoval o budoucí tváři svého města. Stavitel, sochař, ideový spolutvůrce architektonické koncepce aténské Akropole. Muž, který vytvořil jeden ze sedmi divů světa, jediný v tehdejším Řecku. Miláček štěstěny a přítel mocných… Dařilo se mu. Mohl celý život dělat to, po čem toužil a co uměl. Ale i on dostal ochutnat z vrchovatě přetékajícího poháru nepřízně osudu a zloby, i když – snad – nebyl naplněn bolehlavem. Závist je nejstrašnější ze všech zel, která se nevzdává sama od sebe do půl hodiny…

Feidiás se narodil s nejvyšší pravděpodobností někdy mezi roky 500–495 před Kristem, možná o rok nebo dva dříve či později. Pocházel z umělecké rodiny, jeho otec byl sochař, bratr a synovec malíři. Také Feidiás se chtěl nejprve věnovat malířství, obdivoval díla malíře Polygnóta, ale náhle se rozhodne pro změnu branže. Přestoupil do dílny bronzíře Agelada z Argosu a tam, pod jeho vedením, se postupně seznamuje se všemi dovednostmi a znalostmi, bez kterých se učený sochař neobejde. Naučil se opracovávat mramor, odlévat bronz, ale i mnohem náročnější chrysoelefantině a akrolythu, čili konstruování tehdy velice obdivovaných plastik ze zlata, slonové kosti a bronzu, ze dřeva a kamene.

Mladý talentovaný umělec si brzy, ještě v Argosu, mohl zkusit, co všechno se u svého mistra naučil. Jak však jeho první výsledky vypadaly, to už dnes nikdo netuší. Chrysoelefantinová socha Athény pro Peleon v argonském kraji, ani další práce z tohoto prvního období, na kterých pracoval sám nebo s dalšími umělci, se nezachovaly. Beze stopy zmizela i skupina votivních soch, které darovali Atéňané Delfám na oslavu vítězství v bitvě u Marathónu. Patnáct pravděpodobně bronzových soch znázorňujících vítěze Milthiada uprostřed Athény, Apollona a deseti hrdinů.

Feidiás si tedy na nedostatek zakázek stěžovat nemohl. Přes Attiku se několikrát přehnala vlna pustošivých válek s Peršany, mnohé staré chrámy vzaly za své a bylo potřeba je obnovit v krátkém čase.

SOCHAŘ A VLADAŘ

Také Atény utržily v přestálém období nejeden zhoubný šrám, ale moc města začala zase rapidně narůstat. Již dávno tu nevládnou legendární králové, ba ani první tyrani, kteří vyrvali moc šlechtě. Ve vedení se střídají politikové, podporovaní mocnou skupinkou přívrženců. A proti nim neméně mocná strana odpůrců. Bývalá rodová šlechta proti agrární straně. Agrární strana proti demokratům. Demokraté proti… Střídají se lídři, kdo nakonec vydrží a bude vítěz? Themistoklés je vypovězen, Kimón odchází do exilu, a pak vlna vynese do čela Atén vůdce demokratické partaje Perikla.

Perikles je vzdělaný, inteligentní a uměnímilovný. A navíc umění i slušně rozumí. Má silnou podporu, ale i dost nepřátel. Musí být stůj co stůj opatrný. Chce svému městu zabezpečit vedoucí pozici ve společenství řeckých obcí. Ne zbraněmi a nátlakem. Těch se sice také neodříká, svědčí o tom urputná třenice se Spartou, ale na světě jsou i jiná měřítka hodnot než počet podrobených měst a zajatých nepřátel. Pod jeho vedením se Atény stanou kulturní výspou celého Řecka, jejich jméno se bude vyslovovat s obdivem ke kráse, která v nich má stálou adresu.

Jenže všechny projekty, i ty sebelepší a sebe-vznešenější se z něčeho musí zaplatit. I k provozování umění je pro mastery potřeba peněz. A ne málo. Perikles je však nemá. Tedy nemá… Existuje přeci kasa Attického spolku, spojenců Atén, kde jsou uloženy rezervy pro případ dalších perských válek. Má někdo právo na tak bezbožný čin, aby vztáhl na tento poklad ruku? Dá se něco takového okecat a ještě omluvit?

Perikles má všechno promyšleno. Pomohl si sofismatem a prohlásil, že se Atény oplátkou za peníze, které utratily, zavazují samy zajistit bezpečnost spojenců, a proto nejsou povinny skládat nikomu účty. Trochu krkolomné i na tehdejší dobu, však také Periklovi přibylo nepřátel a ubylo spojenců, ale on mohl začít uskutečňovat svůj sen. Odhodlaně sáhl do neprávem nabytého zlata… Do Atén se na jeho pozvání začali sjíždět nejlepší umělci z celého Řecka, pro všechny tu teď bude dost práce.

Na Akropoli, nad městem, stával posvátný okrsek, sídlo ochranných bohů. Perské války z něj udělaly ruiny. Periklovi předchůdci se marně snažili letitý chrám obnovit, neměli k tomu za jedno ani dost času, a pak ani dost prostředků. Nyní se všechno zlepší. Díky Periklovi. A díky Feidiovi.

Proč se právě Feidiás stal čímsi jako ministrem umění, hlavním ředitelem stavebních prací nejen na Akropoli, ale při stavbě všech veřejných budov v Aténách? Co hovořilo v jeho prospěch?

Bylo mu v té době kolem čtyřiceti, a i když se jeho díla nezachovala a nemůžeme tedy posoudit, co jej v Attice proslavilo, jistě to byly výtvory mimořádné kvality. Před zahájením hlavní stavby Akropole – Panthenonu – dokončil slavnou Athénu Promachos „bojující v prvních řadách“. Vysoká, pravděpodobně bronzová socha, vytvořená ještě z Kimónova pověření, stála na mohutném podstavci pod otevřeným nebem. Údaje o její velikosti se v různých pramenech různí, měřila snad 7, snad 8 metrů, ale možná spíše 12 nebo dokonce 16,5 m. Špička jejího pozlaceného kopí a chochol přilby zářily v paprscích aténského slunce daleko do krajiny. Vítala zdaleka lodě připlouvající do aténského přístavu Pireus. Byla to snad právě tato Athéna, která donutila Perikla k závažnému rozhodnutí? Anebo to celé bylo jinak? Ale ať už měl Perikles důvody jakékoliv, nemohl si vybrat lépe.

Feidiás dozíral na celou stavbu, sjednocoval uměleckou činnost všech na stavbě pracujících sochařů a malířů, rozděloval práci tisícům dělníků, řemeslníků. I když měl jistě řadu pomocníků, musel mít neobyčejný organizační talent a pravděpodobně i dar jednat s lidmi, zejména s náladovými umělci. Vždyť úvodní příhoda napovídá, že s nimi nebylo lehké pořízení.

Stavba bez prodlevy pokračovala a na skalním ostrohu se začaly tyčit sloupy Panthenonu, Propylájí, do kopce se šplhaly další a další řady povozů, které sem přivážely stavební materiál hej rup a zpola dokončené části umělecké výzdoby. Celý kopec již nezáří jen Athéniným kopím, ale i jasnou červení.

Řecké chrámy totiž byly barevné. Dokončenou mramorovou stavbu omítli, aby nebyly vidět spáry mezi kamennými bloky a už ji zástupy malířů krášlily od střechy až k podlaze. Hlavice sloupů zdobily červené prstence, pozadí štítů se natíralo na červeno nebo černě, aby vynikla sochařská výzdoba. Římsy byly modré, žlábkování černé… Dodnes se na některých částech řeckých chrámů zbytky této polychromie uchovaly. Svět antiky byl zkrátka daleko pestřejší než si dokážeme představit dnes, soudě dle jeho paběrek ohlodaných časem v muzeích, a než by se nám, zvyklým na jeho střízlivou vytříbenou krásu, asi líbilo.

Feidiás byl po celý průběh stavby v těsném kontaktu bez telefonních vymožeností s Periklem. Radí se s ním. A kvaltuje, jak může. Však mu již také není čtyřicet, ale nedávno oslavil padesátku. V hlavě se mu zrodil nádherně kvalitní plán.

Aténské chrámy jsou příbytkem božstva. Obyčejní smrtelníci, na rozdíl od pozdějších křesťanských chrámů, do nich nikdy nevstupovali. Všechny obřady se odehrávají venku u oltáře. A přece své spoluobčany Feidiás přivede dovnitř. Ne živé. Z kamene. Inspiroval se slavností Velkých panathénají, hlavního svátku města, konaného jednou za čtyři roky. Nejdůležitějším bodem této slavnosti je průvod na Akropolis, kde se Athéně, tedy její dřevěné soše, předával nový peplos – kostým, utkaný dívkami z nejpřednějších rodin.

A právě takový slavnostní průvod zakleli kameníci a sochaři pod Feidiovým vedením do 159 metrů dlouhého a metr širokého vlysu, který jako obrovská stuha lemuje celou vnitřní cellu a od jihozápadního rohu míří dvěma směry k průčelí. Zástup více než tří set postav, dívek, žen, mužů, mladíků na koních, hudebníků s lyrami a diauly, starců s olivovými snítkami a dokonce i cizinců s obětními medovými koláči na podnosech, míří k východní části, kde je zobrazeno shromáždění bohů. Sestoupili z Olympu, aby přihlíželi slavnosti.

Mohutný průvod nekráčí strnule, každá postava má vlastní postoj, osobitý, nezapomenutelný, který se u jiné neopakuje. Shromáždění je oživeno drobounkými detaily, které udržují pozornost při prohlížení tohoto podivuhodného divadélka. Toto vyjádření posvátné úcty k bohům není jen vrcholem klasického řeckého umění, ale neocenitelným pramenem informací o životě a zvycích aténské společnosti, bohatou přehlídkou dobové módy.

Považovali prostí kameníci či významní sochaři, kteří vdechovali Feidiovým návrhům život tento novátorský čin za bezbožné rouhání? Jak dlouho trvalo, než byl celý vlys dokončen… A jak přijala tento dvojnásobný hold ta, které byl určen? Milostivě? A to ji čekala ještě větší pocta!

Z Periklova rozhodnutí měla starou dřevěnou sochu nahradit v novém chrámě socha zánovní. Její ztvárnění si vynahradil Feidiás pro sebe. Chrysoelefantinová Athéna Parthenos stála podle Pausánia na dvoumetrovém podstavci a měřila sama o sobě deset metrů. V pravici třímala okřídlenou Niké, levou přidržovala štít. Pokožku jejího těla tvořily narůžovělé plátky slonové kosti a zřasený šat byl vyroben z 1 150 kg zlatého plechu.

Když ji umístili do chrámu, kolem se ještě pravděpodobně prováděly poslední úpravy. Ale Perikles mohl být spokojen. Již nelituje úskoku, kterým se zmocnil prostředků k financování této nádhery, která proslaví Atény po celém známém světě… Jenže každá legrace něco stojí. Dříve nebo později nadejde zúčtování. Periklovi nepřátelé čekají již dlouho. A kdo číhá na vhodný okamžik… I úspěch se někdy může hodit jako záminka učinit mu plivanec příliš jedovaté sliny (inu, to dovedou samé tlučhuby, cuchty, buchty, bačkory…). Ne, nezasáhne Perikla. Zničí jeho přátele. Ti doplácejí na spolek s největším Atéňanem.

Také Feidiás zaplatí za právo podílet se na největší stavbě své doby. Nepřátelé jeho přítele se stali i jeho nepřáteli. A jejich pomsta bude špinavá. Přízemní. Obviní jej z hanebné krádeže.

V dílně se prý ztratila část zlata určeného pro sochu. Jak byli kdysi sochař a politik prozíraví! Bohyně má svůj těžký oděv upevněný tak, aby se dal kdykoliv sejmout a převážit. Očistí toto opatření Feidia z nařčení? Kdepak. Tady jde přece o něco docela jiného. Však také nepřátelé tahají další údajný triumf.

Feidiás neodolal mocnému pokušení a na Athénině štítě údajně spodobnil sám sebe, jako téměř holohlavého muže, shýbajícího se pro kámen. A co víc, zobrazil tu i samotného Perikla, v boji s Amazonkou. Copak se taková troufalost dala přehlédnout? Umělec byl obviněn z prachsprosté bezbožnosti.

Takový útok se nedá odrazit pomocí vah a závaží a 2 stran na 1 minci. Proti takovému útoku není vlastně vůbec v úvahu žádná obrana funkční.

VYHNANEC

Feidiův životopis napsaný antickým autorem bohužel neexistuje. Zprávy o jeho životě jsou v dílech jeho pamětníků i následovníků docela často kusé, sporadicky nečekaně roztroušeny. Vždy o něm hovořilo spíše jeho dílo. A proto se také můžeme jen dohadovat, jak se po této těžké životní křižovatce dál utvářely jeho osudy.

Máme na výběr hned několik variant. Která je však ta pravá?

První vypráví, že po vzneseném obvinění byl sochař, někdy kolem roku 437, nebo spíše 432 před Kristem odsouzen a uvržen do žaláře. Plútarchos a Diodoros shodně tvrdí, že ve vězení také dokonal.

Jiná verze přiznává, že byl sice odsouzen, ale že se v rozhodném okamžiku objevili na scéně poslové z Élidy, kteří žádají o uvolnění talentovaného autora, aby mohl vytvořit v Olympii sochu k poctě Dia. Atéňané chtějí vysokou kauci a Éliďané ji ochotně vysolí. Feidiás jim z vděčnosti udělá sochu, která se stane divem světa. Éliďané jsou ohromeni, a ze strachu, aby někde jinde nevytvořil ještě krásnější dílo, se jej sami zbaví, sprovodí jeho mistrný život ze světa. Jak povědomá historka, vždyť sami takovou máme o tvůrci Staroměstského orloje!

Zlomek Aténské kroniky, uchovávaný v Janově, vypravuje skoro totéž. Podle ní je Feidiás odsouzen v Aténách, pak propuštěn do Élidy za 40 talentů (jeden talent je 26,2 kg…) zlata.

A pak je tu ještě jedna verze. Po dokončení sochy Dia se Feidiás vrátil do Atén. Doufal, že získaná sláva mu v očích spoluobčanů zajistí další úctu. Mýlil se však. Čekalo jej tu nové obvinění, zinscenované jeho pomocníkem Menónem. Feidiás nakonec přece jen zhyne v aténském vězení, možná je i otráven. Menón je odměněn za věrné služby městu…

Ale ať to bylo jakkoli, Feidiás nejspíš na sklonku života skutečně opustil Atény, kterým věnoval nejlepší roky svého života a svůj talent. Mnoho let mu už do zániku sil nezbývalo, ale přece měl ještě vytvořit v Olympii dílo, které mu tím zajistilo trvalou nesmrtelnost. Jeho pobyt v Olympii na sklonku života dokazuje i nedávno objevená dílna, ve které uváděl vše potřebné v život.

Chrysoelefantinovou sochu Dia známe jen z popisků. Nezachovala se, jako ostatně většina řeckých sochařských děl. Její stopy končí v Konstantinopoli, kam byla z Olympie odvlečena. Pravděpodobně tu uhořela při požáru paláce císaře Theodosia někdy v pátém století našeho letopočtu. Přečkala tedy jedno tisíciletí.

Obrovská socha Dia, kterou Feidiás Olympii věnoval, vzbuzovala u všech, kteří ji mohli spatřit, oprávněný respekt a nekončící obdiv. Sedící postava se dotýkala hlavou stropu svatyně! Obnaženou polovinu těla pokrývala slonovina, přes rameno měl Zeus přehozený plášť ze starého plechu. V ruce držel okřídlenou Niké, bohyni vítězství. Druhou se opíral o žezlo. Vysoké černé křeslo zdobily postavy oblíbených Diových bohyň ze slonoviny a zlata.

Div světa, šlo od úst k ústům. Také Feidiás věděl, že již nic lepšího nevytvoří pod sluncem. Traduje se, že když jednou osaměl sám se svým velkolepým dílem ve svatyni, osmělil se a zeptal se Hromovládce: „Jsi spokojený, Die?“

Sedící postava vystupující z pološera majestátně hleděla před sebe, na maličkého pozemského tvůrce božské Jupí Jupiternosti. Najednou sjel z čisté oblohy blesk. Posel bohů. Zahřmělo a černá mramorová podlaha pod Feidiovými opánky se pokryla sítí prasklin. Zeus byl nadmíru spokojen!

♪2 milovaná labuť Jupiterská: Anna? Díky Aničko moje milovaná.

https://www.youtube.com/watch?v=xReB64pETa0

The sun setting behind Cerro Paranal in the Chilean Atacama desert and images of night skies set to a remix of the Laurie Mayer/William orbit track Surfin'

https://www.youtube.com/watch?v=biakgwM_hHY

Tato jeho kamerová Slunečnice slušně a jen slušně náleží jen Vám, milá ThyLaNe!

https://www.youtube.com/watch?v=TSFE6oemsiU

Strange Cargo 5, 2014

tyto koncepce raw výživných tónin byly využity už v jeho soft Los Angeles Show 1/1996:

https://www.youtube.com/watch?v=ptdDbLKDHwo

Song 'Little Indian' by Nils Petter Molvaer.

https://www.youtube.com/watch?v=BcABpmtaCcw

Jazz od Nora: v remixu od Brita…

From the Nils Petter Molvaer album; "Khmer; Remixes" comes this track remixed by The Herbaliser. If you're into jazzy trip hop, check out the Norwegian artist Nils Petter Molvaer for more good stuff. Enjoy.

Nils Petter Molvær – „The Platonic Years“ (Dj Fjord Mix By The Herbaliser)

https://www.youtube.com/watch?v=W7a24hUHSrU

The OTHER brilliant Bassomatic song!

https://www.youtube.com/watch?v=z9tDzoBlU6Y

Jazz Liberatorz- Blue Avenue (Extended Edit)

https://www.youtube.com/watch?v=-g0U3tiOet0

From Big Tyme (1989)

https://www.youtube.com/watch?v=Itf16Yb7xN4

https://www.youtube.com/watch?v=MLFI-JFvayE

https://www.youtube.com/watch?v=DirR5lBmZEc

https://www.youtube.com/watch?v=sbnD4qCGE6I

https://www.youtube.com/watch?v=H-fDdsnAnBE

https://www.youtube.com/watch?v=1L6gqMV3hiI

Music video by Heavy D & The Boyz performing Don't You Know. (C) 1988 Universal Records Inc.

https://www.youtube.com/watch?v=smLWSj4Dy44

https://www.youtube.com/watch?v=8gJ652mfChM

https://www.youtube.com/watch?v=XVpNlymza6M