♥
Miluji Vás, Aničko, ale ne jak Jan Přeučil nebo snad kardinál Rochelieu
já jsem se bušit do klávesnic naučil asi od Dámy prstoklad něžné jarní kamélie
já a den bez Vás moje srdce jen na prázdno bez radosti do jitra dál vykročí
já a den vedle Vás a moje srdce se vzpamatuje a jiskra až nad Vás ráda sama povyskočí
Michel de Nostredame s Annie Ponsarde vychovali svých šest potomků na pozemku
jak být šťastně užiteční i v šestnáctém století: tři synové, tři dcery s věštěním písmenku
PAUL HENRY DE KRUIF
☼ 2.3.1890 ZEELAND – MICHIGAN ۞ 28.2.1971 WAKE ROBIN u městečka Holland,
Nechce se mi umírat. Je ještě spousta opeřenců vzletných po světě širém, které jsem si neposlechl v jejich přednesu ptačích vokálů, volání, a budu potřebovat dost času, než je identifikuji.
A přece nemohu vlastně očekávat, že budu ještě žít déle než nějakých dvacet let. Dnes, kdy začínám psát tuhle knihu o bojovnících s likvidující smrtí, je mi třicet devět let, a tu zdvihají statistici a pojišťovací makléři a výhodní matematici zrak od svých logaritmických pravítek a počítacích strojků a sdělují mi, že životní průměr amerického chlapa rovná se padesát devět let, možná i nějaký bonus k tomu, možná že naopak míň.
Snad ale existuje naděje, že moji bojovníci se smrtí nalezli prostředky, kterými bych mohl obelstít – budu-li se přesně řídit jejich poučením – nelítostné propočty o životním průměru?
Nenávidím zhusta pomyšlení na smrt, na zánik svojí identity. Jaká rozkoš je zápasit s vlnami temně modrého Michiganského jezera v divočině! Musím porazit ještě tisíce mladých stromků pro své hráze z pytlů písku a kmenů, jimiž bráním Michiganskému jezeru, když se mu zachce smést můj malý příbytek na konci HUNGRY STREET. A přece pro mne zanedlouho přijde smrt, táž smrt, která rve hnědé lupení javorů a žluté listoví buků, poletujících kolem mých oken toho chladivého říjnového dne…
*
Když v roce 1929 řádkoval Paul de Kruif tyto úvodní věty předmluvy k dnes již hot classico výtisku Bojovníci se smrtí, nemohl tušit, že má před sebou ještě víc než čtyřicet roků plodného života. Nezemřel v devětapadesáti letech plus nějaký ten bezvýznamný bonus, jak mu tehdy hlásaly hlody ošidných statistik, ale dožil se požehnaného údaje jedenaosmdesáti nepromarněných roků. Během své pozemské pouti vykonal mnohé, co ho zařadilo mezi pozoruhodné persóny vědy i literatury. Nahlížet do stránek, vybarvujících jeho životní pohnutky, je stejně zajímavé jako poučné. Byl ctižádostivý i houževnatý syn Ameriky, nechyběl mu talent ani pracovitost. Měl však i své lidské slabiny, které se nesnažil před veřejností maskovat, a jejichž přiznání neubralo nic na jeho velikosti kusu masa, mozku a kosti.
Paul de Kruif vstoupil na úzký most života, jak kdysi naťukal na psacím stroji, v nevelké obci ležící v severovýchodní částici USA. Ve výběžku, jenž je ohraničen obrovskými jezery Michiganským, Huronským a Erietským, kde Spojené státy potkávají svoji sousedící Kanadu v žertu.
V žilách manželů Kruifových pulsovala nadmíru kyprá holandská krev a myšlení ovládala kalvínská víra. Ono reformátorské vyznání, které v rámci katolictví odmítá vysokou církevní hierarchii, honosnost kultu, mnišství, uctívání svatých relikvií, odpustky, ba i papeže a jeho vyfintěnou stolici a hlásá skromnost až asketismus. V takovém duchu také vychovávali své dvě děti – chlapce a děvče. Podle samotného Paula nebyli jeho rodiče příliš sourodá dvojice v domácnosti. Ve své poslední autobiografické knížce CO VÍTR ODVÁL: o nich vyzradil kromě jiného i tato slova…
„Matka… Od nejranějšího dětství se na ni pamatuji jako na vášnivou čtenářku. Znovu a znovu mi nahlas předčítala Dickensův Příběh dvou měst a jeho Dějiny Anglie očima prcka. Byla svým speciálním michiganským způsobem jakousi autoritou ve znalosti tvorby Georga Eliota a Marka Twaina. Pamatuji se, s jakým hlubokým zaujetím četla Annu Kareninu – což byla podle jejího názoru kniha pro mne trochu příliš silná káva (drastického dopadu na čtenáře) – jak ji poutal pohnutý svět Anny a Vronského. Čtení o nedovolené lásce jí tehdy mohlo způsobit nepříjemnosti u starších kalvínské církve v naší vesnici Zeeland v Michiganu, kdyby se o tom z nějakého pramene domákli. Byla však s vášní Anny Kareniny v bezpečí, neboť nejen v naší vesnici, ale ani v nejbližším okrsku si lidé tuto knihu nečetĺi. Vždy večer sedávala zabraná do čtení, zatímco můj otec, který prodával farmářům hospodářské stroje a komponenty – a jenž za svůj celý život nepřečetl ani jedinou knihu – podřimoval nad stránkami LITERARY DIGEST a REVIEW OF REVIEWS…
Za mého dětství náš otec po celé dny mlčel jako ryba bez oddané rybí společnice, byl zasmušilý, zamyšlený a ústa otevřel jen tehdy, když četl nevyhnutelnou kapitolu z Bible při každém jídle na stole. Byl houževnatý, vypracoval se docela sám, jeho vzdělání skončilo ve druhém stupni škol. Měl vrozené nadání pro matematiku a pohotově mi pomáhal řešit problémy vyšší matematiky, ačkoli nikdy ani neslyšel o kvadratické rovnici. Velmi rychle řešil také problémy zisku a ztráty ve svém obtížném obchodě s hospodářským vybavením. Pro hospodářskou tupost svých farmářských zákazníků měl jenom opovržení a bez skrupulí nechával propadnout jejich zástavy.
Na venkovské poměry vydělával můj otec na začátku 19. století dost slušné peníze, ale potom vložil část svých zisků do odvážných investic, jako byla až do dneška neúspěšná fabrika na papírové kartony na mléko a společnost pro výrobu portlandského cementu. Z těchto pohrom však neobviňoval sebe, nýbrž vyléval si zlost na matce, takže ji doháněl až k slzám. Mimo domov byl znám jako veselý společník; jeho kulatý obličej byl usměvavý a kulaté bříško se otřásalo srdečným smíchem. Byl věrný mé matce, která se ho bála, a přitom ho tak milovala…
Byl rozhodnut dostat mě z našeho malého městečka, chtěl, abych se stal inženýrem nebo lékařem, či „užvaněným právním zástupcem“, ačkoli mi nikdy nevysvětlil, proč by měl být právní zástupce zrovna užvaněný. Do té doby ve mne neskládal velké naděje, považoval mě za zbabělce, protože jsem neuměl, jak říkával, „zatknout zuby“ – křičel jsem totiž, když mě třískal hlava nehlava. Rys zbabělosti ve mně zůstal částečně pod vlivem permanentního strachu ze vzteklouna otce. Nemám mu to za zlé, protože teď už vím, že byl po mnoho let nemocný, ačkoli se zdál být navenek tak robustní. Jeho popudlivost vyplývala z cukrovky, již lékaři dlouho nezjistili. V posledních letech svého života, vyhladovělý takřka k smrti diabetickou dietou o sporých kaloriích, byl ke mně shovívavější…“
Takový tedy vyzněl subjektivní pohled Paula de Kruifa na vlastní rodiče i na dětské a jinošské peripetie vedle nich, jak je zaznamenával na sklonku svého života.
Otec mu skutečně umožnil vystudovat střední školu a také vstoupit na půdu Michiganské univerzity, kde začal studovat taje a záchranné manévry akutní medicíny na sále. Lékařský diplom však neobhájil. Někdy uprostřed studia se totiž nechal zlákat nabídkou známého amerického biologa českého původu Fredericka Nového, aby přešel jako laborant do michiganské univerzitní laboratoře a tam se věnoval bakteriologii. Svou roli přitom nepochybně sehrála i možnost získat stipendium Rockefellerovy nadace, určené pro mladé výzkumníky. Dvacetiletý Paul de Kruif této příležitosti využil nejen z toho důvodu, že ulehčil nepříliš aktivnímu rodinnému rozpočtu, hlavně však proto, že ho v té době začala víc než medicína bavit a poučovat filozofie. V tomto oboru posléze získal i doktorský titul. Přitom však stále působil jako laborant a úspěšný výzkumník v oblasti bakteriologie. Výzkumy, na nichž pracoval s Frederickem Novým, přinášely netušené poznatky, oceňované i nejvyššími vědeckými autoritami Spojených států. Dosahovali jich, přestože podmínky v bakteriologickém oddělení lékařské fakulty v Ann Arbor byly pro výzkumnou bázi podstatně svízelnější, než na jiných tehdejších amerických vědeckých pracovištích. Také na to později Paul de Kruif ve svých pamětech vzpomínal…
„V Ann Arbor si člověk pálil prsty, sám vyfukoval skleněné baňky pro složité přístroje, sám si vyplachoval zkumavky čistou vodou a sám si připravoval živné půdy, aby mohl krmit své mikroby. Věda se v Ann Arbor řídila heslem: „DO IT YOURSELF, co si sám nezařídíš, to jisté mít fakt nebudeš!“
Taková pracovní dopoledne v Ann Arbor jsem střídal s odpoledními přednáškami (o bakteriologii) pro studenty medicíny, pak jsem chodil celou míli k řece Huron, kde jsem se osvěžil půlhodinkou plavání, a pak zase do ústavu, kde jsme společně s Frederickem Novým dlouho do noci sami dumali v laboratoři. Vyrobili jsme nejkoncentrovanější jedovatý anafylatoxin, jaký byl dosud vyvinut. Inkubací poměrně neškodného krysího séra při tělesné teplotě a přidáním několika tabletek polotuhého agar–agar jsme sérum během 15 minut učinili do té míry toxickým, že vpíchnutím čtvrtiny kubického centimetru do žíly se mohlo ve 3 minutách usmrtit dvěstěpadesátigramové morče. „Jako když mečem mávne mušketýr,“ bručel Nový poeticky. Když jsme se v těchto nocích roku 1914 vracívali společně domů – pro mne to byl projev velkého profesorova přátelství – mysleli jsme, že nám bylo dopřáno odhalit tajemství anafylaktické smrti, a možná všech forem alergie. Byly to úžasné dny…“
Paul de Kruif během tohoto bezmála sedmiletého vědeckého výzkumu publikoval o některých z dosažených objevů i vědecké studie. A už tehdy myslel na to, že by bylo fajn a zároveň i užitečné seznamovat se získanými poznatky nejen vědce, nýbrž i běžnou veřejnost. To ovšem předpokládalo opustit jazyk vědy, jímž byly studie poučovány a tlumočit nové objevy čtenářům populární formou. A právě tehdy si začal Paul de Kruif pohrávat s myšlenkou, že by se mohl stát spisovatelem. Uběhlo však ještě několik dalších let, než se ke změně své dosavadní životní dráhy rozhodl.
Ještě předtím – to bylo v posledních dvou letech první světové války – se dobrovolně přihlásil do Amerického expedičního sboru, který operoval na území Francie. Paul de Kruif do něho vstoupil, neboť věřil, že i v krutých válečných poměrech může jako bakteriolog nejen pomáhat, nýbrž i bádat. A tak střídal zákopové bitvy s pobyty v pařížském Pasteurově ústavu.
Po návratu z Evropy opět zamířil do univerzitní laboratoře v Ann Arbor. Pokračoval v lovech mikrobů, avšak myšlenka zaměnit své výzkumnické povolání za spisovatelské, už u něho kulminovala. Nemalou roli přitom sehrálo i jeho milostné vzplanutí ke kolegyni z laboratoře Rhee Barbarinové. Tehdy však už byl devětadvacetiletý Kruif ženatý a otcem dvou chlapců. Přesto neváhal opustit rodinu, neboť se hodlal s Rhey Barbarinovou oženit. A nejen to, odešel i univerzitní laboratoře v Ann Arbor, neboť se mu naskytla příležitost pracovat v mnohem modernějším Rockefellerově ústavu v New Yorku. Tento institut sice neměl v amerických vědeckých kruzích zdaleka tak dobrý zvuk jako Nového stařičká univerzitní laboratoř, byl však dokonale vybaven a nabídl výzkumníkovi i podstatně kulatější plat. A Kruif tehdy peníze moc potřeboval.
Z pohledu tehdejších Kruifových kolegů byla tato dvě rozhodnutí nepochybně hodnocena jako čiré sobectví. Snad až později pochopili, proč to Paul de Kruif podstoupil rád. Rhey se stala jeho osudovou láskou pro celý další společný život. Tehdy ji chtěl i materiálně zabezpečit, což mu umožňoval právě přechod na jiné pracoviště. A co víc, od newyorského působení si Kruif sliboval i možnost navázat kontakty s některými americkými literáty. Bylo to tehdy asi opravdu selfish, avšak také zcela cílevědomé.
Během poměrně krátké doby se začaly Kruifovy plány měnit v realitu splněných nemalých snů. Sblížil se s několika newyorskými publicisty, vydavateli a literáty a začal psát. Jeho první větší literární prací byla kapitola v knize, na níž se podílelo několik známých amerických autorů. Jejím hlavním záměrem bylo odhalit satirickou formou některé negativní stránky, které přináší Spojeným státům takzvaná civilizace dvacátého století. Kruifovi byla v knize svěřena kapitola o americké medicíně. Později o tom napsal:
„Byl jsem pro to vhodnou osobou asi jen z důvodu, že jsem pracoval v Rockefellerově ústavu a předtím na lékařské fakultě Michiganské univerzity. Nebyl jsem doktor medicíny. Co jsem věděl o lékařském umění a vědě? Jen to, že Amerika má plno vynikajících lékařů, kteří používají spousty léků, s jejichž pomocí vyléčí jen málo lidi, zanedbatelné procento pacientů. Někteří lékaři byli kněží, jiní kouzelníci nebo zaklínači. Jiní byli představiteli vybraných lékařských návyků – takové bylo mé mínění o tomto vznešeném povolání…
Ano, pokusím se napsat tu kapitolu, ale musím ji uveřejnit anonymně. „Proč anonymně?“ divil se Stearns, který chtěl právě využít prestiže Rockefellerova ústavu. „Když otisknete mé jméno v této souvislosti, vyletím z ústavu,“ odpověděl jsem. Sedl jsem a začal psát o tom, co jsem bezpečně věděl…
Zanedlouho jsem mohl Rhee sdělit dobré zprávy. Joel Spingarn – profesor Kolumbijské univerzity a člověk velmi učený – prohlásil o mé studii, že je žurnalisticky působivější než kterákoli jiná v celé knize. Po New Yorku se rozneslo, že se v lékařské vědě objevil nový, zajímavý a vtipný novinář.
Můj honorář činil 150 babek – první peníze, které jsem vydělal psaním…“
Napsaná esej zároveň vyšla i časopisecky. Tak se stalo, že přes Kruifovu snahu zůstat v tomto případě v anonymním krunýři, nepodařilo se jeho autorství tutlat. V Rockefellerově ústavu to přiznal a odešel z něho. Od té doby začal pracovat jako publicista. Zpočátku doplnil svou prvotinu o negativních jevech v americké medicíně a vydal ji knižně pod titulem Our Medicine Men (Naši lékařští panovníci). Už v samotném názvu knihy bylo cosi okatě ironizujícího, čímž chtěl Kruif přirovnat současné superlékaře k někdejším kněžím s jejich pověstně kouzelným ranhojičstvím.
Také v dalších měsících se Kruif věnoval námětům z lékařského prostředí. Pro časopis International Magazine psal seriál o podvodech, které páchali výrobci rozličných léků nejen na nemocných, nýbrž i na samotných lékařích tím, že jim prodávali neúčinné nebo i pro zdraví rizikové jedy medikamenty. Ze seriálu měla později vzniknout kniha Lékaři a obchodníci s léky. Nevznikla, neboť do Kruifova životního koloběhu se tehdy naplno promítla náhoda, mající podobu spisovatele Sinclaira Lewise.
Paul de Kruif se s Lewisem střetl tváří v tvář u jednoho svého vydavatele a rázem se báječně začali doplňovat a rozumět si. Natolik, že tehdejší hvězda literární Ameriky nabídla začínajícímu autorovi plnohodnotnou spolupráci.
„Napíšeme spolu progresivně laděný román o lékařích,“ prohlásil přesvědčený Lewis nadšeným tónem v hlase, když vyslechl Kruifovo vyprávění o jeho dřívějším působení v univerzitní laboratoři, o Frederickovi Novém, o čerstvých poznatcích s lékaři a neúčinnými medikamenty.
Lewisovou nabídkou byl zrovna tak nadšený i Paul de Kruif a bez váhání spolupráci na chystaném románu opětoval. Měla později svá četná úskalí, nicméně jejím výsledkem byl Lewisův román Arrowsmith. Kruifovo účinné spoluautorství se při vydání knihy jaksi rozmělnilo na prášek, nicméně pětadvacet procent z honoráře mu Lewis neupřel. Právě tak jako úměrnou část odměny za Pulitzerovu cenu, udělenou za nejlepší americký román bestseller za rok 1925 právě knize Arrowsmith. Kruif se této části odměny zřekl, nicméně spoluautorský honorář mu umožnil, že se konečně mohl oženit s Rhey a měl i určitý finanční základ pro další samostatnou literární dráhu. Co však bylo mnohem důležitější, Paul de Kruif se při své spolupráci s Lewisem mnohému z literární tvorby přiučil. Tím, že svému společníkovi vyprávěl životní etudy svého učitele profesora Fredericka Nového (stal se prototypem pro hlavní postavu Arrowsmitha), že napsal jeho portrét a portréty dalších vědců, které společně s Lewisem navštívili, že se osobně mohl sbližovat s mnoha badateli a lékaři ve Spojených státech i v Evropě. Tohle se mu potom náramně hodilo, když začal už samostatně pracovat na knize o lovcích mikrobů.
Práci na knize Lovci mikrobů začal Paul de Kruif v roce 1924, ještě předtím než se Arrowsmith objevil na knižním trhu. Využil svých dřívějších zkušeností výzkumníka – bakteriologa i čerstvých poznatků ze spisovatelské práce a představil zvědavé čtenářské veřejnosti velké kapacity světové vědy. A lidé skutečně s napětím pročítali dramatické osudy hrdinů, jakými byli první lovci mikrobů Leeuwenhœk, Spallanzani, Pasteur, Koch, Roux, Behring, Mečnikov, Bruce a ještě pěkných pár dalších jmen.
„Jen co kniha vyšla,“ vzpomínal později Kruif, „šla vyloženě na dračku.“ „Jedna z nejušlechtilejších kapitol v historii lidstva“, psal dojatý Henry Mencken. „Kniha pro ty, kdo milují velká dobrodružství, kdo mají rádi čisté, odvážné psaní“, prohlašoval William Allen White. „Pokud jde o fakta, naprosto přesná“, prohlásil dobrý šedivý patolog dr. Ludwig Hektœn…
V létě roku 1926 se kniha Lovci mikrobů ocitla na seznamu nerománových bestsellerů. A zůstala jednou z vůbec nejčtenějších beletrií i v následujících letech a dotiscích. Pro Paula de Kruifa to byl poněkud neočekávaný, nicméně plně zasloužený úspěch.
Nehodlal však zůstat pouze u jediného úspěšného titulu. A tak v následujících letech tvoří další knihy: Vítězové nad hladem, Sedm železných dobyvatelů, Lid má právo žít a potom další ze svých bestsellerů – Bojovníci se smrtí. Také v této posledně vzpomínané knize postavil autor trvalý pomník řadě statečných lékařů a vědců. Za všechny si připomeňme alespoň Semmelweise, Bantinga, Spencera, Evansovou, Minota a Schaudinna.
Kruifova kniha Bojovníci se smrtí oslavila stejný úspěch jako Lovci mikrobů. Spisovatel se stal svými díly stejně populární jako jeho literární guru Sinclair Lewis. A nejen v USA, nýbrž celosvětově. Jeho knihy začaly vycházet v desetitisícových nákladech ve všech světadílech. A Kruif psal další práce o zákeřné obrně, o pohlavních chorobách trápících lidstvo i o dalších nemocech. Dostalo se mu za to mnoha uznání, byl pozván na debatu k samotnému prezidentovi Spojených států Theodoru Rooseveltovi, stal se tajemníkem hlavního vědeckého poradního sboru v americké Národní nadaci dětské obrny a čestným členem mnoha vědeckých i spisovatelských institucí.
Když v roce 1957 zemřela jeho věrná životní družka Rhey, usedl Paul de Kruif a začal dohromady rozvíjet poslední ze svých knih (celkem jich napsal čtrnáct) Co vítr odvál. V této práci jsou uloženy jako v sejfu mnohé oldies but goldies ze zážitků jeho barvitého života výzkumníka i spisovatele v pointě proškoleného. Kruif napsal tuto knihu stejně atraktivně jako své práce o velkých světových badatelích a lékařích. Rovněž tato kniha se setkala s neobyčejným čtenářským ohlasem, neboť i v ní jsou uloženy životní moudrosti, které mají čtenářům co poskytnout v každou roční dobu.
Poslední léta svého života prožíval spisovatel v domě na břehu svého milovaného Michiganského jezera, kde se také jeho bohatý a plodný život naplnil do poslední fáze. Veliké finále se dostavilo před příchodem března 1971. Svět byl touto zprávou zarmoucen, avšak nezapomněl. Kruifovo dílo zůstalo multifunkčním. Jeho knihy jsou stále vydávány a hlavně: vyhledávány.
https://www.youtube.com/watch?v=Ba9_kvJrqVI
https://www.youtube.com/watch?v=qc6Tn1ZegH8
Volume (84/2) Jan 1990
Mix by Bizzie Bee
Raw Like Sushi still sounds fresh.
Angus Taylor 2009
These days Neneh Cherry seems as happy to be known for her cooking as for her music. But back in 1989 she took the world by storm when she served up Raw Like Sushi, an intercontinental melting pot of rap, soul and pop influences that yielded hit singles Buffalo Stance, Manchild and Kisses On The Wind.
Born in Sweden to a highly bohemian family (musician father and stepfather, artist mother) and gaining an impressive pre-fame musical pedigree (rubbing shoulders with such reggae royalty as Bim Sherman in Adrian Sherwood's New Age Steppers) Neneh's feisty femininity breathed life into late 80s chart scene. Though other successes would follow – most notably international smash 7 Seconds with Youssou N'dour – she would never recreate the impact of her debut.
Much of that impact can be attributed to starting the album with the biggest tunes. Buffalo Stance, with its undulating synths, ''You go girl!'' sentiments and killer hooks is every bit the floor-filler it was ten years ago. The offbeat, ambient ballad Manchild (co-written with Massive Attack's 3D) showcases Cherry's maternal side, while the Cuban-tinged Kisses On The Wind's autobiographical words give an intriguing insight into a young girl who wanted to be remembered for more than just her incredible looks.
The quality does dip a little once we get past the hits, with lots of sub-Prince keyboard funk and mocked up party FX. The straight rap tunes have dated the most, but Neneh's lyrics are a hoot – slamming together pop culture and pop psychology with endearing results. Compared to the raunch of today's charts, her attitudes are unusually tame ('My body is clean but my mind is bad'', ''he wasn’t impressed cause I wouldn't get undressed'') valuing love, monogamy and genuineness above all else. Other plusses include a nice nod to her reggae past on duet My Bitch – when Gilly G breaks into the first verse of Leroy Smart's Happiness Is My Desire – and some stripped down remixes of the singles which give the album a closing lift. Frontloaded it may be, yet most of Raw Like Sushi still sounds fresh.
ANTON LEEUWENHOEK
☼ 24.10.1632 štírská odnož na území Delft ۞ 27.8.1723 Delft
Roku 1632 se vylíhnul v dobrém až nudně počestném starém městě Delftu ve vážené měšťanské rodince Leeuwenhoekově syn, jemuž určeno jméno Anton špelec ostrostřelec. Jeho obzor byl stanoven tenkou, mlžnou čarou; jeho okolí, toť úzká dvou až třípatrová cihelná stavení s bíle rámovanými okny; cihelné silnice na hrázích, po nichž jdou vleklým krokem těžcí tažní koně, provázení kočím v dřevácích a plášti z plachtoviny; kanály a grachty; vrby na lukách a větrné mlýny v široké rovince. Pasoucí se skot a lodě, které spřežení táhnou kanály od města k městu a spletí přístavů k moři. Jeho rodina se nezabývala ani bankovní sférou ani diplomacií. Nevlastnila rejdařství a její ambice neležely na vzdálených koloniích, jež se toho času vylupovaly z daleka prostoru jako vábící a omamná jadérka z neodolatelného ořechu. Mnohem přízemnější, a proto sousedům delftským pochopitelnější, byla práce těchto zazobanců Leeuwenhoeků: byli sládky. A nadání várečným právem už znamenalo samo o sobě v Holandsku čest a klíč ke zbohatnutí. Druhá větev rodiny se živila košíkářstvím. V zemi, kde je vrba tím nejrozšířenějším stromem. V zemi, která se drží proti moři – a to i v našich podmínkách – na účet sypaných hrází, které objímají vazby vrbového proutí, je i košíkářství řemeslo, které otevírá cestu k bohatství a úctě, jež jde dohromady se zámožností v Holandsku jedna báseň. I dalo se předpokládat, že život Antonův bude probíhat dělně. Prostě, bude to život pořádný, spořádaný, a co hlavně: nikterak zásadní a výjimečný. Leč věci měly dostat jinej spád. Otec Leeuwenhoek záhy opouští v agónii smrti tento svět. A matka vdova posílá Antona do školy s aktovkou na zádech. Podle jejích představ se má stát úřednickým správcem dobrého města Delftu. Nevíme vlastně ani proč, ale skutečností zůstává, že školní komory a komůrky opouští, když je mu šestnáct, a jeho cesta vede ze zamlklého Delftu do bouřlivěji pulsujícího Amsterdamu, kde se stává učedníkem v obchodě s látkami. Toť podivuhodná univerzita zakladatele mikroskopie a mikrobiologie. Trvá šest let a sedm dní k tomu. A na jejím konci – jako podivná, ale lidskému naturelu zcela pochopitelná promoce – svatba s fešandou amsterdamských zákoutí.
Pak následuje období otazníků. Záhad. Symbolů. Domněnek. Jen řídce protrhnou hradbu nevědění sporé záznamy v městských kronikách rozličného určení. Víme, že v době od svých dvaceti do čtyřiceti let byl Anton Leeuwenhoek dvakrát ženatý a staral se o několik capartů. Přesný počet neznáme, ale víme, že ani jediné se nedožilo dospěláckého věku. Patrně někdy v tomto období nejtěžších chmur Leeuwenhoekova života nastává zásadní předěl. Z důvodů, které dobře neznáme, začal brousit optické čočky a divil se, oč zřetelněji a jasněji vidíme povrch věcí, podíváme-li se mu na zoubek skrze broušenou čočku z čistého skla. Asi ho jen oslovil jiný brusič čoček někde u piva a Antona to zajímalo, tak si šel vyzkoušet takovou profesi. Ba ne, záliba, podle tehdejších měřítek, minimálně nevídaná. Ne-li rovnou podivínská. A co by kdo čekal od ztroskotance? Jen ať si v klidu brousí své čočky. Jen ať vysedává jako vrátný na delftské radnici, kde měl původně plány znamenat prospěšného výkonného úředníka, nadaného mocí rozhodovat o osudech svých bližních ve městě. Toto „temné dvacetiletí“ je obdobím Leeuwenhoekova společenského pádu. Nevíme, co se přihodilo s kapitálem těch někdejších majetných pivovarníků a košíkářů, za to je však jisté – tak vypovídají souvislosti – že se úspory rozkutálely. Prostě se rozfofrovaly a byly fuč. Aniž by Antonovi poskytly aspoň sebemenší prospěch. Ale – jak už to tak někdy chodí – období poklesu prestiže v očích takzvané „spořádané společnosti“ bývá startem nevídaného tvůrčího vzrůstu a kulminace všeho krásného jako eso své doby. Zde, kdesi v hlubinách pádu a ponížení, se v Antonu Leeuwenhoekovi probouzí a hlásí o slovo pozorný vědec. Může odhodit veškeré konvence na stranu. Stačí, plní-li si své povinnosti stráže delftských radničních vrat. A to Leeuwenhoek dokáže. Spořádanost je mu víc než vlastní. Přesnost – či spíše: smysl pro preciznost – vrozena. A jinak? Patrně obchází sklepení dumajících alchymistů, dílny soběstačných optiků. Chce se dozvědět know how, podle kterého by mohl vytavit dokonale čiré sklo. Jak ho vybrousit, aby co nejmenší plocha poskytla co nejjasnější, nejostřejší zvětšeninu povrchu pozorovaného předmětu. Z malých věcí se totiž rázem stávají velké senzace, z malých chutí velké laskominy, z malých nápadů velké výsledky.
Ve svém propáleném chalátu, s prsty posypanými puchýři od popálenin, s jizvami po popáleninách na hřbetě ruky, zabrán do svých podezřelých představ, je jen pro smích svým spoluobčanům, kteří kvapně zapomněli, jak hrbili hřbety před jeho otcem, který již dávno nemůže žít a připomenout jim sám jejich nevhodnou malost.
Konstatovali jsme, že se z Antona Leeuwenhoeka vyklubal vědec. Není to přehnaný popis? Co umí? Odlévat a brousit čočky. Podle jeho názoru s největší pravděpodobností ještě nedostatečně, protože jinak by nepokračoval v pokusech s naléhavostí ztroskotance. Měřit a stříhat hedvábí, véby, aksamity. Číst. Psát. Počítat. A tím to hasne. Z tehdejšího hodnocení je delftský vrátný zaručený nevzdělanec, protože věda 17. století klade nároky na vědu psanou, přednášenou a doplňovanou na učených přeních a dialozích jen latinsky. A tento jazyk Leeuwenhoek neovládá. Je mu přístupná pouze Bible, kterou jeho protestantští rodáci neopomněli přeložit do jazyka lodivodů a námořnických vlků; překupníků a skladníků; kopáčů a briskních tvůrců grachtů a kanálů. Jinak vše, po co dosáhne věhlas 17. století, je Leeuwenhoekovi nepřístupno. Taková izolace někdy bývá zhoubná, jindy naopak prospěšná. Ničivá tenkráte, když hrozí, že bude vědec objevovat dávno objevené. Prospěšná, jde-li o novou cestu a nedává se mást zakořeněnými představami, které protěžují více přání než samotné skutečnosti. Leeuwenhoek je první. Tedy jediný. A proto je mu, alespoň v počátku jeho vědecké činnosti, pouze ku prospěchu, že mu přes rameno nenahlížejí kapacity, které se spíše než skutečnému vědeckému výzkumu věnují opakování starých a vyčpělých nepravd. V tomto zárodku své činnosti dosáhne Leeuwenhoek pozoruhodného výsledku: vybrousí čirou čočku o průměru pouhých tří milimetrů. A když s její pomocí prozkoumá první materiál, který se dostal pod zárodek drobnohledu, biologický matroš, jehož bylo v té době všude dostatek, totiž veš šatní, zjišťuje, jak dokonalé ústrojí je sosák či noha tohoto nežádoucího hmyzu.
Přesvědčí se o tom, že soustava čoček zvětšuje více než jediná, sebe-čistější a sebe-lépe vybroušená čočka. Pořizuje stovky preparátů: zkoumá muší hlavu v podélném i příčném přísném řezu. Nejrůznější druhy dřeva v příčných řezech.
Vrátný z delftské radnice disponuje základními vlastnostmi velkého vědátora. Vytrvalostí. Vynalézavostí. Onou zálibností v záhadách, o které se zmiňuje Albert Einstein, a konečně i netušenou a naprosto nesmiřitelnou kritičností. V tom je nejen velký hrdina vědec, ale i typický výplod své doby a svého lidu. Vše pětkrát obrátí, než vyřkne úsudek vždy tiše a tak skromně. V tom je také dítětem svého století, které zahajuje rozhodný rozchod s pověrami, s předem nastolenými závěry a směřuje ke kritickému poznávání. Je to paradoxní, ale nejvelkolepější společenství velkých vědců, anglická „Neviditelná akademie“, žije v době – kdy vrátný z Delftu provádí své pozoruhodné pokusy zcela veřejně, provázen pouze skřípějícími, ale neškodnými posměchy svých spoluobčanů,– doslova v anglické ilegalitě. Volnomyšlenkářství, popírání pověr by přivedlo lidi jako byli Isaac Newton nebo zakladatel chemie Robert Boyle v nelítostné Anglii za vlády Olivera Cromwella s jistotou na hranici určenou kacířům. Teprve restaurace královského režimu a nástup Karla II. na anglický trůn – opět: jaký protimluv! – umožní, aby se tito velikáni vynořili ze stínu, kde žili ze strachu před cromwellovskými špicly a represemi, a proměnili se rázem v nejdůstojnější společnost tehdejšího přírodovědného světa, v Královskou anglickou společnost. A tu si má pohrát náhoda, o níž jistý Marx pregnantně podotkl, že bez ní by se historie proměnila v pouhou mystiku. V Delftu žije jediný člověk, který Leeuwenhoekovu práci bere s vážností, jíž si zasluhuje plným právem. Tento anatom Regnier de Graaf píše do Anglie zajímavé studie o vaječníku, jehož anatomií, fyziologií a patologií se zabývá jako přesně načrtnutý graf. A Královská anglická společnost 17. století není zdaleka tak uzavřená cizincům, jako britské vědecké společnosti 19. a 20. století. Velkomožní lordové jmenovali de Graafa dopisujícím členem Královské anglické společnosti a byl to právě tento de Graaf, který poprvé upozornil na Leeuwenhoeka. Poradil anglickým učencům, aby vyzvali vrátného z delftské radnice, ať sesmolí zprávu o svých přinejmenším podivuhodných pokusech a pozorováních, k čemu v závěru při nich došel? Z Londýna putovala obratem do Delftu jejich žádost. A tu se ukázalo, že je dobré, nevyzná-li se Anton Leeuwenhoek v jemnostech akademických debat prudce učených. Věda si patrně ušetřila nemálo oklik, protože tento vědoucí prosťáček sepsal vše, co znal, co spatřil, co ověřil a jaké závěry ze svých pozorování učinil. Je téměř jisté, že jemní a vzdělaní pánové v Londýně se velmi pěkně bavili, když obdrželi z Delftu mnohastránkový fascikl, nazvaný: „Ukázka několika pozorování, které jsem vykonal s drobnohledem sestrojeným od pana Leeuwenhoeka samotného a která se týkají plesniviny na kůži, mase, atd., včelího žihadla, atd.“ Sotva se stačili zasmát, úsměv jim ztuhl na tváři. Vzdor veškeré naivitě, se kterou Leeuwenhoek formuluje zápisky o svých pozorováních, je z každé věty poznat, že se tu dozvídáme něco, co jsme o přírodě dosud nevěděli. A to už nutí muže jako Newton nebo Boyle k hlubokému a uctivému zamyšlení. Ale tito gents také vyčmuchají, že tu lidstvo dostává k poznání přírody nástroj, jaký dosud nemělo.
A zatím v Delftu Anton Leeuwenhoek dál a dál odlévá a vybrušuje své čočky; pořádá je do sestav, vroubených zlatem, na které sehnal kdovíjak prostředky. Vyhublý, potrhaný, popálený, neohlíží se na nic nalevo ani napravo. Chce vidět věci ještě menší a ještě nepatrnější. Jestliže zvýraznil na maximum muší nebo včelí nohu, chce proniknout jednou i do jejich struktur. A právě v takovém stavu a na takovém místě svého duchovního vývoje si Anton Leeuwenhoek klade dotaz, který v jeho době zní dosti nesmyslně: „Co se asi skrývá v čisté kapce vody?“
V Holandsku se na déšť nikdy dlouho nečeká. Toto požehnání mají v oné krásné zemi jako na dlani každým okamžikem. A tak když se spustil první liják, zachytil Anton Leeuwenhoek na skleněnou tyčku kapku, a položil ji pod mikroskop. A užasl, neboť ta čistá kapka vody byla jen zdánlivě čistá. Hemžila se totiž podivnými živočichy, kteří se zmítali, vrtěli, pluli, vzápětí znehybněli v pohybu. Znovu a znovu nanečisto nabírá Anton Leeuwenhoek vodu: z grachtů i kanálů. Z louží i okapových rour. Z bečky, v níž zachycují dešťovou vodu na praní. Ti drobní živůtkové, které co do velikosti určí slovy: „Jsou tisíckrát menší než oko vši,“ jsou prostě všude.
Jsou pozemského původu. Teď už to mohl vědět s jistotou. Padesátiletý řízek prožívá největší chvíle svého života. Prožívá je svérázně. Samotářsky se ze své maličkosti raduje. A radost opět mizí v návalu nedůvěry, kterou může potlačit a potřít jedině úspěšný pokus. Pro lidstvo jsou tohle velké okamžiky. Napoleonovi nemuselo vyjít slavkovské slunce. A nic moc by se nestalo. Dějiny by se obešly bez mrtvolek na bitevním poli. Každou uvolněnou energii je možno využít rozumnějším způsobem, než humpoláckým pustošením. Ale bez takových dnů, které prožíval na sklonku padesátého výročí svého narození delftský vrátný Anton Leeuwenhoek, se nedá zapomenout, to by civilizace ustrnula. Člověk by přestal být člověkem a zůstal by „podivnou kreaturou“, která je odkázána na opičí rozmary svého opičího okolí. Leeuwenhoek neumí domyslet – a v tom je totožný i osud mnoha jiných objevitelských kolegů – všechny důsledky svého objevu. Netuší, že ona zdánlivě pošetilá otázka: „Co se ukrývá v čiré kapce vody?“ zachrání v budoucnu milióny životů, poskytne neuvěřitelné možnosti při výrobě potravin a živin; dá návody, jak léčit nakažlivé choroby, otevře cestu biotechnologiím. Leeuwenhoek pouze ví to, co ví. Co si zpětně dříve ověřil. Nakonec překoná obavy, strach, sedne a svým květnatě kostrbatým slohem napíše do Anglie o svých posledních objevech. Učení pánové se mu nevysmějí. Žádají o detailnější popis a hlavně o návod, jak vlastně sestrojit drobnohled. V tomto ohledu není Leewenhoek žádným troškařem. Napíše vše, co potřebují vědět v Anglii jeho vzácní přátelé, jež nikdy na vlastní oči neuvidí. Přiblíží jim způsob, jakým počítá velikost mikrobů, které objevil; a jeho postup se neliší moc od metody, která se používala ještě ve třicátých letech našeho století, my, co jsme se narodili ve 20. století, plném samé techniky a překotných objevů na lidstvu.
Nicméně: Leeuwenhoek dospěl do fáze, kdy už každý tvůrce potřebuje, řečeno slovy Františka Halase, „být čten a pochválen“. Leeuwenhoek se nadále prostě nemůže obejít bez posluchačů. Jsou jimi nahodile kramáři a sládci, radní i žebráci, kopáči i tkalci; výrobci delftské fajáns a delftských dýmek i sýraři a sedláci z okolních vesniček. Mikrobiologie v tomto svém počátečním, zcela zárodečném stádiu prodělává, co prodělala mnohá věda věd: stává se tak trochu pouťovou atrakcí. To ji nezlehčuje bytí a poslání. O tři století později budou považováni první příznivci aerodynamiky a šlechtici létající perutě aviatici za něco mezi blázny a kejklíře, něco nemyslitelné a přitom humorné. A zatím, co se dobří rodáci delftští baví pohledem na svět za hranicemi lidského chápání, 15. listopadu 1677 učení pánové v Anglii prohlašují: „Vrátný z Delftu měl pravdu, je to kabrňák!“ Podle Leeuwenhoekových návodů našli onu drobotinku živou, o níž zatím nikdo neví, co si má myslet, kam ji má zařadit podle určení, jak ji popisovat, všude, kam jen dohlédli svými drobnohledy. Jmenují Leeuwenhoeka členem Společnosti a on jim na to odepíše: „Budu vám věrně sloužit až nadosmrti!“ Jenže ona přislíbená věrnost má své meze a citelné hranice. Když do Holandska přijíždí doktor Molyneux, představitel Královské anglické společnosti, aby Leeuwenhoekovi poděkoval a předal mu štědrý peněžitý dar, ukáže se Leeuwenhoek taky po své nehodnotné stránce člověka. Molyneux prosí o drobnohled nebo návod, jak brousit čočky, protože Leeuwenhoekovy čočky jsou dokonalejší než anglické. Mezinárodní výměna informací se v té době potýká ještě se zbytky středověkého cechovnictví. A tak Anton Leeuwenhoek svému dobrodinci, učenému doktorovi Molyneuxovi, zásadně odmítá vyhovět, že nedostane ani čočky, ani návod, jak je odlévat a brousit. Toto tajemství nezná ani moje vlastní příbuzenstvo, tohle mu praví Leeuwenhoek, že prý to musí být jen jeho osobní tajemství.
Protrhl bariéru. Objevil svět, o němž nikdo neměl páru. Měl tedy nárok na svá výstřednictví, která jsou nicotná ve srovnání s nesmírnou velikostí intelektuálních zásluh. Umírá spokojen v roce 1723 a poslední dopis, jejž smolí na smrtelné posteli prostřednictvím svého jediného kamaráda Hoogvlieta, je určen těm, kteří mu první věnovali pozornost a podporu, členům Královské anglické společnosti.
ISAAC NEWTON
☼ 25.12.1642 Woolsthorpe po Vánoční nadílce ۞ 20.3.1727 Kensington
„Musím podtrhnout, že Newton byl obeznámen s nedostatky svého systému lépe než následující pokolení vědců. Tato okolnost ve mně vždy vyvolávala pocit uctivého obdivu…“
Albert Einstein
Sedlák? Či správněji – majitel nepříliš prosperujícího statku? Rodinná tradice kázala: ano. Sama podstata jeho osobnosti, ona jednoznačně nedefinovatelná průměrnost ničím nevynikajícího žáka, odpovídala striktnímu: ne. Trvalo dost dlouho, než byla tato tichá, spíše nesmělá odpověď nového tónu vzata za bernou minci… À propos: ocitl se někdy dumání výraz humánního Isaaca Newtona na nějaké nově vyražené minci v oběhu? Rád bych takovou dostal do rukou a prohlédl si ji zevrubně.
Statek ve Woolsthorpe vlastnil Newtonův děd od počátku 17. století. Narodil se do něj Newtonův otec a stal se velkostatkářem. Narodil se v něm – v budově zvané Manor House – v posledních momentech roku 1642 také Isaac a nikdo nepochyboval o tom, že jednou převezme žezlo. Nikdo z těch, kteří ve Woolsthorpe zbyli. Děd zemřel krátce předtím, v říjnu pak i otec.
Byl prý neduživý, slabý. Často marodil. V prvních dnech po (zřejmě asi předčasném) porodu rodina nevěděla, jestli bude žít.
Statek nebyl zlatý důl. Nebyl dokonce ani tím, co se obvykle nazývá zdroj dobré obživy. Když se Isaacova máti po dvou letech provdala za kněze Barnabase Smitha z nedaleké vesnice, věděla (aniž bychom pochybovali i o jiné motivaci), co dělá. Krom pravidelného platu pobíral Smith i nezávislý příjem z majetku, který desetkrát přebil výnosy statku.
Malý Isaac, jediné dítě z prvního manželství, zůstal ve Woolsthorpe u babičky na výchovu dle jejího vzoru.
Ve vesnické škole se naučil číst a psát, získal patrně i obstojné základy tehdejší aritmetiky. Byl v prospěchu anglický průměr, tenhle hoch.
V městečku Grantham, kam ho poslali coby dvanáctiletého synáčka, pilně navštěvoval King´s School. Byl jen průměrný.
Nikoho příliš nemrzelo, když se po čtyřech letech musel vrátit na ranč. Snad jen jeho, kdo ví… Matka znovu ovdověla a na statku potřebovala kurážnou pomoc.
Jako šestnáctiletého známe Newtona málo. Jen jedno lze – zdá se – považovat za nezvratné: matčiny podnikatelské plány neztroskotávaly na jeho neschopnosti, nýbrž na jeho nezájmu. Řemeslná zručnost, kterou zdárně využíval k výrobě nejrůznějších modelů, slunečních i vodních hodin a mechanických zlepšováků (hraček), dost dobře nemohla ovlivnit zemědělské výnosy…
Příčiny? Vraťme se ještě na okamžik do Granthamu. Dům lékárníka Clarka (student Newton v něm přebývá) by mohl být jednou z nich. Clark – jako každý lékárník v té době – je tak trochu i chemikem, jeho bratr pak vyučuje matematiku. Zdejší knihovna tomu plně odpovídá a odpovídá zjevně i fantazii mladého nájemníka. Isaacův deníček se plní překvapivě systematickými a obsáhlými informacemi.
Také později: není-li „mladý pán“ k nalezení na statku, zcela jistě o něm vědí v Granthamu…
Než matka pochopí, že otázkami hospodaření svého syna neuhrane, než se rozhodne umožnit mu další studium, uplynou opět dva roky. Dva roky ukrajující díl v mnoha etapách pozoruhodného sedmnáctého století.
*
Neboť přinesla-li renesance nové myšlení, obrátila-li se čelem k reálnému světu a usilovala o jeho pragmatické uchopení, obrátila-li pozornost člověka k přírodě, jež ho všude obklopuje, k praktickým činnostem, které mu přinášejí profit, a k umění, jež ho povznáší, moderní vědu nevytvořila. I ti největší myslitelé šestnáctého století – aniž by byli snižovány jejich zásluhy – jen pokládali základy.
Základy obdivuhodné a nevídané stavby, která vyrůstá ze století sedmnáctého. Přes všechnu tu chaotičnost, různorodost, protikladnost. Ano, léta šestnáctistá přinášejí experiment. Francis Bacon volá po induktivním pochodu proti tvrzení autorit, po zkoumání přírody, nikoliv slov. A další nacházejí na této cestě vydatné cíle.
Harvey popisuje krevní oběh, Boyle a Hooke osvětlují stěžejní teoretický trouble, totiž hoření. Torricelli, Pascal, Guericke i Boyle s úspěchem studují magnetismus, elektřinu, barometrický tlak, vakuum a mechaniku plynů. Od výhradně geometrického pojetí optiky směřují k fyzikální optice Dominis, Marci, Grimaldi.
Ale je tu především mechanika, razící cestu všem matematicko–fyzikálním vědám. Celá plejáda moudrých už nejen popisuje, ale i vysvětluje pohyby na Zemi i ve vesmíru. Vznikají nové filozofické systémy… nový tón hesel a přehledů.
Věda se stává v tom nejširším slova smyslu užitečnou, vědci jsou podporováni nastupující buržoazií. Vznikají akademie, vědecké společnosti, vycházejí odborné magazíny. Mění se obsah, metody i smysl vědy. Probíhá vědecká převratná revoluce 17. století.
Jméno, které právě v té době získává uznání a slávu, zní Isaac Newton.
*
Ať už byly příčiny jakékoli, důsledek je jednoznačný a zdaleka ne jen pro mladého Isaaca osudný. Na podzim roku 1660 je znovu ve škole a chystá se – prý velice pečlivě – k přijetí na cambridžskou univerzitu. Jeho novým domovem se od jara (a jak uvidíme – na dlouhé semestry) stává Trinity College.
Jsou dva životy tvořící osud člověka; jakkoli nedělitelné, přesto relativně samostatné. Ten první – vnější – je v Newtonově případě nedramatický. Jako chudý žák se stává „sizarem“; svůj pobyt na koleji si odpracovává službami při jídle, drobnými pracemi pro starší členy. Navštěvuje přednášky. Čte rozbory. Studuje. Pokud se liší od ostatních, pak jen (v mnoha více či méně pravděpodobných historkách tradovaných) mírním výstřednictvím.
Život druhý, vnitřní, však nabývá na kubatuře. První stránky cambridžského deníku plní Isaac stále intenzivnějšími poznámkami z matematiky, mechaniky a optiky. Nachází nekonečné prostory pro svou nenasytnou fantazii v knihách „klasiků“ i současných autorů, kteří (později uvidíme proč) zatím na Cambridge pronikají poskrovnu.
Nevíme, kdo je v prvních třech letech studia jeho „tutorem“ (učitelem trenérem, jenž ho osobně sleduje a vede ve směru), víme však, že kupy moudrých knih zvládá víceméně vstřebávat jako samouk. Kromě matematiky a fyziky samozřejmě – a především – teologie, biblická historie, staré a mrtvé jazyky…
Takové je zaměření univerzity. Ona zmíněná už „moderní věda“ se do Cambridge dostane v podstatnější míře až roku 1663. Tehdy přichází Isaac Barrow jako první držitel nové katedry vzniklé až na základě odkazů Henry Lucase a …
*
Stop! A střih: Anglie na začátku 17. století. Hegemonie na moři zakládá budoucí koloniální panství. Revoluce a občanská válka, porážka královských vojsk a roku 1649 poprava Karla I. Nastolení Cromwellovy krutovlády, mocenská podpora obchodních a průmyslových zájmů. Progresivní praxe žádá též progresivní vědu.
Avšak Cromwellova smrt, roku 1660 naděje v restauraci Stuartovců a zklamání v osobě Jakuba II., směřujícího k nastolení katolicismu. Logická odpověď mocenských vrstev – „slavná revoluce“ roku 1688. Jakub svržen bez boje, dosazen na trůn Vilém Oranžský. Roste moc parlamentu, politické spory ztrácejí původní náboženský nádech (roucho bílé ovce).
To vše dokáže zajistit rozvoj průmyslu. Ten je odpovědný za rozvoj věd. A ten šíří mnohé…
Univerzity jsou – a pár let ještě zůstanou – veskrze konzervativními institucemi. Jsou tu však instituce nové – ty přebírají iniciativu. Londýnská Gresham College, vzniklá z nadace bohatého obchodníka Greshama, drží prim. Na rozdíl od univerzit se tu přednáší anglicky, zdarma a především – moderně. S ohledem na praktické potřeby, na úrovni lepších kontinentálních škol.
Vzniká jedna z nejstarších vědeckých společností – Royal Society – a začíná vydávat časopis. Vzniká a sílí tlak na „klasické“ univerzity, jemuž podléhá nejprve Oxford a pak i – Cambridge.
Zhruba v době, kdy na ni z Gresham College přichází Isaac Barrow. Zhruba v době, kdy na ní jeho budoucí žák a přítel Isaac Newton studuje třetí semestr a rozšiřuje své působiště o objemné poznání.
*
Je to především matematika a fyzika, na které se Newton pod novým – zajisté podnětnějším – vedením vrhá v letech 1663–1664, jsou to ony, které pak na rok opouští. První období pasivity a melancholie (následek přemíry studia) trvá jen krátce a je oním pověstným „tichem před bouří“. Blíží se dva Newtonovy nejaktivnější, vědecky nejúspěšnější ročníky…
Víceméně pasívní studium literatury z nejrůznějších oborů, astronomická pozorování, fyzikální a chemické pokusy, „výlety“ do teologie, to vše se spolu s chladnými zdmi Trinity College stává (přechodně) minulostí. Roku 1665 se valí Anglií vlna moru a neunikne zkáze ani Cambridge. Kdo má kam, prchá se schovat.
Na jaře vítá Isaaca rodný dům ve Woolsthorpe. Dva roky „prázdnin“ v klidu venkovských situací, bez přísunu literatury, bez vnějších impulsů, přinesou kvašení. Třídění uložených vědomostí. A první výsledky, jež předznamenávají cestu k vědecké, tedy hlavně nezištné slávě.
Matematika. Jestliže v 16. století pojednávala téměř výhradně o konstantních veličinách, století následující přináší pohyb, změnu zažitých představ. Matematika se přibližuje fyzikální i kinematické problematice.
Je to především Descartova Geometrie, jsou to práce Huddeho, Gregoryho, Slusiovy, Wallisovy, které naznačují směr, je to Newton, kdo jím s úspěchem vykročí. A nemine cíl. Výsledkem jsou později publikované a ještě později slavné rukopisy De analysi per aequationes numero terminorum infinitas…
Mechanika. I v ní jako by „morová léta“ předurčila směr Newtonova postupování. Kritický rozbor stávajících koncepcí, vytvoření vlastních principů a v konečném důsledku rozpor s Descartovým systémem. Základ pozdějších – snad nejslavnějších – Principií.
A – optika. Právě na ni vybrušuje umění experimentu i základy vědecké metody. Jestliže první jednoznačné uznání přinese Isaacovi roku 1668 nová konstrukce dalekohledu (tehdy velmi populárního přístroje), soustavná práce na ní spadá opět do woolsthorpského pobytu.
Jestliže je na základě tohoto úspěchu přijat v lednu 1672 do Royal Society, v jejím časopisu hned v únoru publikuje objevnou „Novou teorii světla a barev“, pak východisko této práce sám situuje už do roku 1666…
Na Cambridge se tedy vrací s nesmírným bohatstvím převratných idejí, Beastie Boys: The Sound of Science. Od zárodků velkých objevů až po objevy samotné. A stojí opět na životní křižovatce, kam se má vrtnout dál?
Dokončit studium a dostát slovu danému roku 1661 slečně Storeyové, velké to a pravděpodobně jediné své lásce? Tedy: vrátit se, oženit a „farmařit“? Anebo…
V Newtonově životě přichází v úvahu jen druhá možnost: oddat se běhu věcí. A věci běží takto: V roce 1665 se stal bakalářem, o tři roky později mistrem. Je zvolen členem Trinity College, roku 1669 je jmenován profesorem a přejímá lucasovskou katedru.
Namísto předpokládaných sedmi má Isaac Newton v Cambridgi prožít přes čtyřicet let.
Hledat ho v následujících dvaceti letech jinde, než v jeho kabinetu či laboratoři, je snažení s pramalou pravděpodobností úspěchu. Onen „vnější“ život setrvává v neměnnosti dní, zatímco „vnitřní“ přináší plody. Jakkoli poměrně málo publikuje, jeho věhlas se díky rozsáhlé korespondenci rozmáhá i po kontinentu.
Pomalu, z bohatého podhoubí znalostí, se rodí (a vinou „konkurenčních“ sporů s Hookem teprve roku 1704 vychází) převratná, všeobecně kladně přijatá „Optika“. (Optics: or a Treatise of the Reflections, Refractions, Inflections and Colours of Light.) v osmnáctém století má vyjít alespoň jedenáctkrát.
V té době vzniká řada dalších, neméně uznávaných prací.
Rodí se především jedno z největších, ne-li skutečně největší dílo v celých dějinách věd – Principie.
Tak tedy (kdo by neznal tu povedenou historku) procházel se prý někdy v oněch „morových letech“ po zahradě rodného domu, uviděl spadnout ze stromu jablko, zamyslel se, proč nepadá šikmo, nýbrž kolmo k zemi, a vymyslel teorii všeobecné gravitace.
Stalo se to? Ne? Dotyčný strom prý místní hýčkali a na požádání předváděli ještě v roce 1820… Nikdo pravdivost legendy o definování nejdůležitějšího principu Principií nepotvrdil, nikdo ji nevyvrátil. Problém zřejmě právě dozrál – jako to jablko.
Narůstat totiž začal již dříve. Aristotelská představa o přirozeném místě každého předmětu ve vesmíru se stala praxi poněkud „těsnou“, mnozí hledají nové vysvětlení. Astronomové studují zákonitosti pohybů vesmírných těles, fyzikové rozvíjejí pozemskou mechaniku. Bulliald, Borelli, Hook… A Newtonovi je čtyřiadvacet.
Skutečně mohl už tehdy učinit tak výjimečný objev? A jestliže ano, proč jej nepublikoval hned, proč se celým problémem nadlouho přestal zabývat a vrátil se k němu až roku 1679 na popud „znepřáteleného“ Roberta Hooka, nově jmenovaného sekretáře Royal Society?
Úvahy ponechme stranou, zde jsou fakta: V uvedeném roce píše Hook Newtonovi; ubezpečuje jej o své loajalitě, vyzývá ke spolupráci. Newton briskně odpoví. A naopak. Čilá korespondence, návštěva Halleyho v Cambridge a další podněty přinesou plody. Někdy koncem roku 1684 vzniká cyklus přednášek „O pohybu těles“ – kostra první knihy Principií; přednášky sestavené od roku 1687 pak položí základy dalším dvěma knihám.
Téměř se nestravuje, spí maximálně čtyři hoďky denně. Pracuje. Přesto trvá tři roky, než pod názvem Philosophiæ naturalis principia mathematica (Matematické principy přírodní filozofie) vyjde celé dílo v Londýně.
Roku 1687 spatří tedy světlo světa Newtonovy pohybové zákony, výchozí principy celé klasické fyziky.
*
Odezva vědeckého světa: rozpaky i otevřené nepřátelství. Nové myšlenky pronikají těžce, leč vítězně.
A Newton? To hlavní v oblasti matematicko-fyzikálních věd už vyslovil. Teď, v pětačtyřiceti letech, je čas na dávno už chystané (viz dům rodiny Clarků) výboje do hájemství chemie, dobudování celé architektonické stavby mechaniky… Také však nesnáze teologické i historické, a z nich vyvěrající účast na společenském dění.
Je autorem memoranda obracejícího se proti pokusům Jakuba II. vybudovat roku 1687 v Cambridgi katolickou kolej. Roku 1689, po nástupu Viléma Oranžského, zasedá v nově svolaném parlamentu. Je v blízkém vztahu se svým bývalým žákem a nyní úspěšným politikem Charlesem Montaguem.
Po roce je parlament rozpuštěn, Newton se vrací do Cambridge. A přichází druhé období vyčerpání, sklíčenosti, duševního propadu do úmorného stavu. Připadá si nedoceněný, stěžuje si na přátele, kteří jakkoli by mu mohli pomoci, sledují jen své cíle.
Přesto je to právě přítel – Montague, kdo mu helfne ke kýženému postavení. 19. března 1696 je jmenován správcem nové mincovny s platem 500 až 600 liber. Pětkrát víc, než činí univerzitní plat. Newton přijímá a stěhuje se do Londýna.
Konec vědeckým ambicím? Omyl. Dopracovává a připravuje k tisku dosud neznámé fyzikální rukopisy, uvolňuje své výsledky ve zkoumání infinitezimálního počtu, připravuje druhé, rozšířené vydání Principií.
A sklízí pocty. Roku 1699 se stává jedním ze sedmi zahraničních členů pařížské Akademie, v témže roce také ředitelem mincovny. Roku 1703 je zvolen předsedou Royal Society. Politická aktivita přináší roku 1706 jeho pasování na rytíře. Je prvním vědcem, který je v Anglii – a snad i v Evropě – takto oficiálně oceněn.
Z cambridžského „výstředníka“ se podle líčení současníků stává „důstojný klidný stařec, jemuž bílá paruka dodává majestátnosti.“
Ani v novém postavení však nemlčí k dění ve vědeckém světě. Účastní se stanovení náplně nové katedry astronomie v Cambridgi, zasedá v námořní komisi, pomáhá mladým talentům, aby nezakrněly a předčily známé poznatky.
Také jeho dříve „liknavý“ přístup k publikování výsledků se mění. Celá řada matematických pojednání (přesto mnohé vyjdou až po jeho smrti) se nechají studovat bez přehnané újmy na zdraví jedince. A znovu – mechanika (1713 konečně vychází druhé vydání Principií.) A optika. A historie. A teologie.
Práce neubývá, sil ano. Ze zdravotních důvodů se stěhuje do blízkého Kensingtonu, do Londýna dojíždí. Přijede i 28. února 1728, aby 2. března předsedal schůzi Royal Society. Domů se vrací nemocen, ztrácí vědomí.
Umírá po přechodném návratu fyzických i psychických sil krátce nato – 20. března 1728. S největšími poctami je pohřben ve Westminsterském opatství.
Člověk, o němž jako mnozí jiní mohl říci Léon Bloch toto: „Newtonův vliv se projevil v tak mnoha disciplínách, že se musíme vzdát snahy dotknout se jich všech…“
BEASTIE BOYS: “Sounds of Science”
Now here we go dropping science dropping it all over Like bumping around the town like when you're driving a Range Rover Expanding the horizons and expanding the parameters Expanding the rhymes of sucker M.C. amateurs Naugels, Isaac Newton Scientific E.Z. Ben Franklin with the kite getting over with the key Rock shocking the mic as many times times the times tables Rock well to tell dispel all of the old fables I've been dropping the new science and kicking the new knowledge An M.C. to a degree that you can't get in college The dregs of the earth and the eggs that I eat I've got pegs through my hands and one through my feet Shea Stadium the Radium E M D squared Got kicked out of the Palladium you think that I cared It's the sound of science
Time and money for girls covered with honey You lie and aspire to be as cunning Reeling and rockin' and rollin' B size D cup Order the quarter deluxe why don't you wake up My mind is kinda flowin like an oil projector Had to get up to get the Jimmy protector Went berserk and worked and exploded She woke up in the morning and her face was coated Buddy you study the man on the mic D. do what you like Drunk a skunk am I from the celebration To peep that freak unique penetration I figured out who makes the crack It's the suckers with the badges and the blue jackets A professor of science cause I keep droppin' it I smell weak cause you keep poppin' it People always asking what's the phenomenon Yo what's up know what's going on No one really knows what I'm talking about Yeah that's right my name's Yauch
Ponce De Leon constantly on The fountain of youth not Robotron Peace is a word I've heard before So move and move and move upon the dance floor I'm gonna die gonna die one day Cause I'm goin and goin and goin this way Not like a roach or a piece of toast I'm going out first class not going out coach Rock my Adidas never rock Fila I do not sniff the coke I only smoke sinsemilla With my nose I knows and with my scopes I scope What I live I write and that is strictly rope I've got science for any occasion Postulating theorems formulating equations Cheech wizard in a snow blizzard Eating chicken gizzards with a girl named Lizzy Dropping science like when Galileo dropped the orange
J
http://www.youtube.com/watch?v=rx64RmaM2_4
Nevydaný remix, bohužel dochovaný už jen na kazetě, ale ze stejné doby jako originál, tedy září 1993. Po pár úpravách na eqvalizéru hraje i po těch téměř dvaceti letech slušně, na vydání pro cd však nepoužitelné. Jana Feriová – Karya zpívá výtečně, jen je škoda, že po druhém albu Mastroianni to vše nějak záhadně skončilo. Tak záhadně, jako je obal prvního CD.
CHARLES DICKENS
☼ 7.2.1812 LANDPORT U PORTSMOUTH ۞ 8.6.1870 GADSHILL PLACE
Dva týdny po dvanáctých narozeninách Charlese Dickense byl jeho otec zatčen pro dluhy a odveden do lapáku v londýnském Marshalsea. Doma začalo ubývat potravin; matka, která zůstala na svobodě sama s pěti dětmi, postupně zastavovala zařízení domácnosti, až byly nábytkem vybaveny jen dvě místnosti. Charles musel do zastavárny odevzdat jednu po druhé i své oblíbené knihy. Rodina rozhodla, že musí jít vydělávat. Dětská práce byla v tehdejší Anglii zcela samozřejmá, takže Dickensovi rodiče – kteří se nevyznačovali ani jinak zvláštní citlivostí – neměli žádné výčitky svědomí, když jejich senzitivní, chytré dítě denně odcházelo do dílny na výrobu leštidla na boty. Byla to stará barabizna a v něm haraburdí na břehu Temže, zamořená krysami a plná kraválu, a chlapec tam od rána do noci lepil štítky na sklenice s leštidlem – za šest šilinků týdně.
Do vězení pro dlužníky se za otcem odstěhovala celá famílie. Charles, který bydlel na blízku, přicházel každý večer a ráno tam s rodinou něco málo posnídal. Tolik se styděl za tyto nuzné rodinné poměry, že kamarádovi z dílny, jenž ho doprovázel, předstíral, že vchází do jiných než vězeňských vrat; začínaly se mu vracet také nervové záchvaty, jimiž trpěl nemálo v dětství.
To se přihodilo v únoru. V květnu zasáhla šťastná náhoda: otec zdědil dost, aby zaplatil dluhy a vyšel z vězení. Avšak Charles musel dál docházet do staré skladištní budovy za výdělkem. Teprve když se otec pohádal s bratránkem, jemuž dílna náležela, vzal hocha domů. Matce, která se pokusila spor vyžehlit tím, že zařídila, aby o Charlese z dílny znovu požádali, syn tuto trapnou snahu o přivýdělek nikdy jen tak neodpustil.
V dílně strávil sice „jen“ šest měsíců, odnesl si však z této neblahé zkušenosti mindráky, kterých se celý život nedokázal zbavit. Dítě, jemuž náhle odebrali lásku i svobodu, si nedovedlo představit, že by přišla pomoc nebo vysvobození z útrap. „Nelze slovy vyjádřit,“ napsal o hodně později jedinému celoživotnímu příteli a prvnímu životopisci Forsterovi, „tajnou agónii mé mučené duše, když jsem klesal do tohoto společenství; srovnával tyto denní druhy s druhy svého nejšťastnějšího dětství; a cítil, jak jsou v mých prsou drceny bez milosti dřívější naděje, že vyrostu ve vzdělaného a vynikajícího pána. Nelze popsat hlubokou vzpomínku na pocit, který jsem choval, že o mne nikdo nedbá a že jsem bez naděje; na hanbu, kterou jsem ve svém postavení pociťoval; na zoufalství, jímž bylo pro moje mladistvé srdce přesvědčení, že den za dnem ode mne prchá vše, co jsem se naučil, o čem jsem přemýšlel, z čeho jsem se těšil, co povzbuzovalo mou fantazii a co mě povznášelo, aby se to ke mně už nikdy nevrátilo. Celá moje bytost byla tak napadena smutkem a ponížením z těchto úvah, že dokonce i teď, slavný a hýčkaný a šťastný, často ve svých snech zapomínám, že mám drahou ženu a děti, dokonce i to, že jsem zralý pán, a sklesle se zatoulávám zpět do oné šedivé doby svého jediného života k dispozici tady a teď.“
Trpkost těchto zkušeností bezpochyby živila i skutečnost, že se Dickens narodil v přímořské části Portsmouthu v jižní Anglii a své dětství prožil v zeleni, vůních a pastorální scenérii venkovské Anglie až do doby, kdy musel odjet za rodiči do pachu, vřavy a zvlhlých stínů londýnské periférie.
Po otřesné zkušenosti lepiče štítků se malý Charles zotavoval také tím, že chodil ještě dva ročníky do školy. Ale už v patnácti se stal poslíčkem v advokátní kanceláři, naučil se ve volných chvílích těsnopis a snil o dráze parlamentního zpravodaje. I poznatky z prostředí právnického centra Gray´s Inn se budou nevyhnutelně často odrážet v mnoha jeho románech.
V tomto „velmi bezobsažném, šťastném, naivně romantickém období“, jak je nazývá zmíněný životopisec, se Dickensův život dočasně naplnil novou zkušeností: zamiloval se jako bejk do červené barvy. Hezká, vzdělaná a koketní štramanda Maria Beadnallová byla dcerou movitého bankéře. Dickens byl zábavný, dobrý recitátor, zpěvák – ovšem i žurnalista bez groše. Mariina rodina jej nebrala vážně. Po dvou letech vztahu (mladí lidé se patrně tajně zasnoubili) odjela Maria do Paříže, aby si dokončila vzdělání. U Dickense nešlo o přechodnou zamilovanost a rozchod mu zlomil srdíčko. V pozdějším životě na něho hluboce zapůsobila už jen jediná žena. S Marií se mohl vyrovnat aspoň literárně – byla předobrazem několika jeho postav, chladných, bezcitných nebo hráblých, mentálně retardovaných, rozhozených žen.
Zčásti bylo fiasko, které mu rozchod přiřkl, zmírněno úspěchem, když se splnil jeho sen; stal se parlamentním zpravodajem v právě založeném deníku True Sun. Po celé následující čtyři sezóny tvrdě dřel, až do roku 1836, nešetřil síly a překonával všechny překážky, jichž se tehdy mladým žurnalistům chystalo do cesty bezpočet. „Psal jsem na dlani, ve světle lucerny, v dostavníku se čtyřspřežím, jež pádilo divokou krajinou a hlubokou nocí do dáli.“
Takto nabývané poctivé know how bylo pro Dickensova jiskřivého ducha, dychtícího po poznání, neobyčejně důležité. Nejenže viděl v akci politiky, poznal i skutečnost těch zákulisních afér kolem nich a kolem sebe, skutečnost, jež vyžadovala pronikavou změnu k lepšímu. Z vlastního prožitku poznal už bídu s nouzí i její vlastní obydlí, hrozné školství pro chudáky z ulice, vězení pro dlužníky a zastavárny. Začal tato ponaučení aplikovat na společenské problémy tím spíš, že Anglii mohl procestovat křížem krážem a viděl tedy nespravedlnost a útlak, kterých byla plná, všechnu tu hrůzu donucovacích prostředků v pracovnách, kterými se zabýval chudinský zákon, o jehož projednávání psal do svých novin. Dickens docházel k vlastním závěrům.
Nestačil mu úspěch výhradně jen novinářský („Na galerii parlamentu neseděl nikdy nadějnější zpravodaj,“ řekl o něm kolega). Pod pseudonymem Boz (byla to přezdívka jeho mladšího bratra, znamenající boss) uspořádal a vydal knižně ve dvou svazcích v roce 1836 črty, kterými přispíval donedávna do literárních magazínů. Třebaže úspěch neměl hned finanční efekt, přinesl mladému autorovi proslulost postačující k tomu, aby mu nové nakladatelství nabídlo doprovázet textem skici ze sportovního života, jež kreslil malíř Seymour. Ačkoliv sport nepatřil zrovna k Dickensovým vyladěným šlágrům, nabídku přijal a 31. března 1836 začaly vycházet šilinkové sešity Posmrtných papírů Pickwickova clubu.
Co mělo být dost přízemním sledem současných sportovních nálad a žertů, stalo se překypující, neodolatelnou komickou kronikou, jaká se v anglické literatuře nevyskytla nikdy předtím ani potom. Přinejmenším dvě její postavy – Samuel Pickwick a Sam Weller – se staly opravdu nesmrtelné a nesmírně bodré fenomény po celém světě. V některém ohledu nebyli Pickwickovci překonáni ani v románech zralého pána Dickense.
Dva dny po uveřejnění románu se Dickens oženil. Vzal si za manželku nejstarší ze tří dcer kolegy novináře, Catherine Hogarthovou, příjemnou mladou dívku s kvetoucí tvářičkou a zahálčivými havajskými způsoby. Když se jim o rok později narodil syn, přestěhovala se s nimi do nového bejváku i švagrová Mary, aby pomáhala ve vedení domácnosti. „Nikdy nežilo tak dokonalé stvoření. Byla naprosto bez chyb,“ charakterizoval ji Dickens. Avšak jednoho dne, zcela náhle, bez jakékoliv předchozí nemoci, Mary přišla o život. Dickensův zármutek nemohl být v tu ránu větší. Smrt hodně hodné členky rodiny Mary se mu tak vryla do paměti, že nejen nosil až do smrti její prsten, nýbrž že se k ní znovu a znovu vracel ve svých knihách: ve smrti malé Nell ve Starožitníkově krámku, v téměř osudné nemoci Rose Maylieové v Oliveru Twistovi, ve smrti Dory Spenlowové v Davidu Copperfieldovi. Jsou-li v Dickensově životě hádanky, pak jen ve vztahu k ženám a vztah k Mary je jedna z nich.
Ještě než dokončil Pickwicky, začal Dickens pracovat na prvním velkém románu, Oliveru Twistovi (1837–1838). Je to výkřik hněvu z plna hrdla proti systému donucovací práce, proti krutostem, nespravedlnosti a mrzačení, jichž se tehdejší anglická společnost dopouštěla na bezbranných dětech. Práce na románu však měla na Dickense vliv i v jiném aspektu. Forster to vyjádřil takto: „Tím, že jej poučila, v čem je jeho síla, kniha způsobila, že si lépe uvědomil, co lze od jejího působení očekávat, a toto vědomí jej už nikdy neopustilo.“
Dickens byl „mistr širokých pláten“, rozený epik, jenž k rozvoji svých fabulačních schopností potřeboval prostor několikasetstránkových románů (byť nám zanechal i črty a povídky). Jejich mohutné řečiště řečí unáší čtenáře tak, že se intimně potkává s jejich postavami. Sleduje jejich osudy jako osudy sobě blízkých a románoví hrdinové se stávají modlami čtenářova niterného života.
Dickens byl – v nejlepším slova smyslu – autor tendenční. Svá díla psal s úmyslem napomáhat ke zlepšení poměrů – jsou zamýšlena jako nástroje neukrutné nenásilné reformy. Co román, to vážná obžaloba. Humor vystupuje jen jako podtržítko tragiky: je-li Oliver Twist protestem proti bezcitnosti společnosti vůči bezprizorním dětem, je Nicholas Nickleby (1839) útokem na nesmyslný školní systém, Martin Chuzzlewit (1844) je počastován deziluzí z americké bílé demokracie a černého otroctví, David Copperfield (1850), jeho nejromantičtější a nejautobiografičtější dílo, zesměšňuje v proslulých pasážích anglickou justici té doby, Zlé časy (1854) jsou jedním z prvních románů o boji továrního dělnictva, Malá Dorritka (1857) je děsivým obrazem dlužnického vězení a degenerace člověka, který v něm utápí nejlepší léta života, Příběh dvou měst (1859) rozebírá až na součástky příčiny pohnutek francouzské revoluce.
Dickens ovšem nebyl zdaleka jediný – byť z nejlepších a nejvlivnějších – literát, který to natřel všem okolo ve prospěch sociální spravedlnosti. V jeho citlivé mysli a originální tvůrčí fantazii, podpořené fotografickou pamětí, dostávaly i všední věci poetické grády. A tak pravá velikost Charlese Dickense spočívá ve schopnosti přetavovat politické myšlenky do uměleckého tvaru, do obrazů, charakterů, postav, děje, výher a objevů.
Navíc byl Dickens nesmírně houževnatý Angličan. Romány mu vycházely v letech 1836–1866 v týdenních sešitech za jediný šilink, obvykle ve 20 sešitech o 32 stránkách, čísla 19 a 20 jako double vydání o 48 stranách. Teprve po skončení sešitového vydání vycházely knižní formou. Tak začala v roce 1841 vycházet i řada příběhů – dnes bychom to nazvali seriál – nazvaná podle ústřední postavy invalidního starce Hodiny páně Humphreyovy. Kromě drobnějších povídek obsáhla ve svých 88 sešitech i dva romány, Starožitníkův krámek a Barnaby Rudge. Zvláště první, panoramatický příběh nezapomenutelných charakterů, zanechá v paměti každého čtenáře postavu hlavní hrdinky knihy malé Nell, „jakoby Mary zemřela teprve včera, když pomyslím na tento sakra smutný příběh,“ jak uvedl autor, když Nell nechal umřít. Čtenáři na obou stranách Atlantiku slzeli i s ním.
Američtí čtenáři obdivovali Dickense ještě více než angličtí. Když na náklady svého nakladatele odjel v roce 1841 do Spojených států na „pracovní dovolenou“, byl tam oslavován a hýčkán. Americká demokratičnost se Dickensovi hodila do krámu, mnoho věcí se mu však příčilo a ty patřičně sarkasticky okomentoval jak v Amerických poznámkách, tak v románu Martin Chuzzlewit.
Tento román, stejně jako následující, Dombey a syn (1848), plně prokazují autorovu uměleckou vyzrálost. Dickens v nich osvědčuje svůj humor, OSTROU SATIRU, dramatickou vynalézavost. Je to rok, v němž se mu nejen narodilo osmé miminko (druhý syn), nýbrž v něm začal psát i Davida Copperfielda. V románu se setkáváme se smutným hochem z výrobny leštidel, je v něm i Dickensův otec v postavě neschopného Micawbera, hezká, ale prázdná Marie, nesoucí jméno Dora, a mladý muž, který začíná jako novinář a stane se slavným spisovatelem. David, jenž si stěžuje, že se mu v životě „čehosi nedostává“, je právě i v tomto pocitu autorovou ozvěnou mysterious art a das omen.
Zčásti došel Dickens tohoto životního naplnění teprve v roce 1857. Založil mezitím vlastní časopis, vydal pozoruhodné romány Ponurý dům (1853), Těžké časy (1854) a Malá Dorritka (1857) a stal se ještě známějším a oblíbenějším lordem na párty, protože veřejně přednášel a četl ze svých děl. Jeho talent byl v tomto ohledu vždy rozpoznatelný, teď se projevil s plnou parádou. Když se v Manchesteru podílel na inscenaci divadelní hry přítele Wilkie Collinse a seznámil se s osmnáctiletou slečnou herečkou Ellen Ternanovou, změnila takováto symbióza podstatně jeho život. Životopisci ji dodnes zcela neobjasnili; je však jisté, že byla shledána hlavním důvodem Dickensova rozchodu s manželkou, která jeho niterné pocity jen málo chápala (i když třeba říci, že ani on se nesnažil porozumět starostem jedné ženy a deseti dětí k tomu).
V literárním díle se změna Dickensova soukromí odrazila jen málo. Snad některé ženské charaktery nesou rysy poslední oslnivé lásky. Rozhodně se nezpomalil rozmach spisovatelovy produkce. Je to období svrchované zralosti, vyjádřené zejména Velkými nadějemi (1861). Příběh, vyprávěný opět v první osobě, je však spíše alegorií, kterou skrývají jednotlivé postavy procházející životem hlavního hrdiny.
I v těchto letech pokračoval Dickens v cestách po Anglii s předčítáním ze svých děl. V roce 1867 je také přednesl podruhé do amerického publika. Nadšení Američanů znovu neznalo mezí. Ale i když spisovatelova energie byla nadlidská, tělo ponenáhlu chřadlo. Už před odjezdem nebyl okay, v Americe chytl nákazu; ani návrat a klidnější život jej nevyléčil. Ztrácel memory lane, dostavovaly se první příznaky mrtvice, to vše jako výsledek urputné přepracovanosti, přílišného spěchu a nátlaku na výsledky. Lékaři varovali – čtrnáct měsíců před smrtí. Dickens však pokračoval v recitacích, staly se pro něj jakousi nutností. 15. března 1870 recitoval naposled, soustředil se pak na knihu, kterou už nestihl dokončit: Tajemství Edwina Drooda. Podle částí, jež vyšly, lze usuzovat na jeden z jeho nejlepších románů. Avšak 8. června přemohla Charlese Dickense na šachovnici života zubatá mrcha smrt.
Sama královna telegrafovala hluboký zármutek, a přestože si spisovatel přál, aby byl pochován klasicky na tichém venkovském hřbitově, leží v „koutku básníků“ ve Westminsterském opatství. Přežívá v postavách, které vytvořil; hrdiny jeho románů nepřestali být lidé žijící z práce – většinou tvrdé práce – svých rukou a vybaveného nezkrotného mozku.
DENIS DIDEROT
☼ 5.10.1713 LENGRES ۞ 31.7.1784 PARIS
24. července 1749 byl zatčen. Bastila je plná podezřelých nebo odsouzených. Vězeň je převezen do Vincennes. Tady na okraji Paříže, vegetují „zmizelí“, ti, kdož jsou tu pohřbeni jako pohrobky kruté vlády zaživa. Tady stráví jednu stovku dnů v samotce, v nejistotě, jak se to s ním vyvrbí.
Protokol jeho výslechu uvádí:
„Dotazován na svá jména, přezdívky, věk, hodnost, bydliště, profesi a náboženství, odpověděl, že se jmenuje Denis Diderot, žije v Paříži, kde byl zatčen, v rue Vieille Estrapade, farnost Saint-Etienne-du-Mont, náboženství katolického, apoštolského, římského.
Dotazován, nepsal-li spis nazvaný Listy o slepcích pro ty, kteří vidí; odpověděl, že jmenovaný spis nedal vytisknout.
Dotazován, neprodal-li či nedal-li někomu rukopis; odpověděl, že neví nic.
Dotazován, zná-li jméno autora řečeného spisu; odpověděl, že neví nic.
Dotazován, nedal-li nebo neposlal-li různým osobám exemplář řečeného spisu; odpověděl, že jej nedal ani nikomu neposlal.“
Toto PONÍŽENÍ nikdy nezapomněl. Jeho stín za ním zůstával neblaze hrozit ještě dávno potom, kdy už v oblíbeném starém županu seděl v křesle v rue Taranne v Paříži. Také odpověď na často kladenou otázku, proč během svého života neuveřejnil žádná z těch děl, která tvoří jeho posmrtnou slávu – Synovce Rameauova, Jeptišku, D´Alembertův sen, Jakuba fatalistu – je aspoň zčásti v oněch zkušenostech roku 1749, jež ho dohnaly na pokraj šílenství a málem přiměly, aby zradil vážené přátele a vážené (ne: vražedné) kolegy.
Do Paříže přišel v patnácti letech. Už s tonzurou – otec, zámožný nožíř, z něj chtěl vykřesat kněze. Budoucí abbé však odbíhal od teologie ke krásným uměním. Na otcovo naléhání přešel na práva, avšak po skončení studií na dlouho v kancelářské praxi u advokáta de Rise neuspěl. To už otec dávno neposílal peníze, a tak mladý Diderot zkoušel své štěstí jako domácí učitel, příležitostný spisovatel, překladatel.
Se ženou, s níž proti vůli svých i jejích rodičů uzavřel tajný sňatek, nebyl nikdy šťastný. Rozdíl mezi nimi, jak se ukázalo, byl na duchovní úrovni – nedal se snadno překlenout. Z několika dětí přežila rodiče jen Diderotem rozmazlovaná dcerka Angelika. Bylo mu třiatřicet, neměl postavení ani zaručený příjem, když vydal svou filozofickou prvotinu. Filozofické myšlenky, vyznání racionálního náboženství promísené úvahami o evoluci. Kniha byla ihned zakázána a veřejně demonstrativně pálena. Stejný osud potkal Listy o slepcích pro ty, kteří vidí (nebo slídí?). V tajných policejních hlášeních byl označován jako „velmi nebezpečný výlupek a recidivista“. V této situaci mu nakladatel Le Breton nabídl, aby přeložil, případně i uspořádal do snazší podoby naučný slovník Angličana Ephraima Chamberse Encyklopedia or a Universal Dictionary of Arts and Sciences. Diderot netušil, že se toto pověření, příležitostné a dočasné, jak se mu v té chvíli zdálo, promění v životní posedlost.
Do čeho se dal, to si uvědomil, až když začal s prací. Nedokázal se spokojit s pouhým překladem nebo povrchní změnou v uspořádání hesel. Pochopil, že se mu dostává příležitosti vytvořit něco zcela nového – novou encyklopedii – nástroj, kterým lze vládnoucí třídě vyrvat spolu s věděním také moc. Avšak ještě než vyšel první svazek, zažil Diderot na vlastní kůži, že bez protekce nejvyšších míst by bylo jeho podnikání odsouzeno k nezdaru. Byl zatčen – s důsledky, které jsme vám už načrtli.
Když však s oddychem opustil Vincennes a ocitl se opět na svobodě, tvářil se navenek, jako by se nic nestalo. Neustával pracovat na svém velkolepém projektu. (Jeden z jeho životopisců, Richard Friedenthal, charakterizuje rozpětí projektu přirovnáním, že dnes by vyžadoval budovu se 200 zapálenými a zapojenými zaměstnanci.) Diderotovi se podařilo získat ke spolupráci jednoho z nejznámějších mužů své doby, matematika Jeana d´Alemberta, který po boku „ředitele“ stál – byť zdráhavě – dvanáct let, a dalších téměř 170 externistů, mezi nimi osobnosti tak vynikající, jako byl matematik a ekonom markýz de Condorcet, Jean Jacques Rousseau (se kterým se patnáct let přátelil, než se ve zlé potyčce rezolutně rozešli), filozof Etienne Condillac a Voltaire, ale i neznámí provinciální odborní konzultanti.
UNIVERZÁLNÍ DUCH
První svazek Encyklopedie čili Výkladového slovníku věd, umění a řemesel vyšel 1. července 1751 – tím bylo zahájeno i dvacetiletí boje o tento největší literární podnik doby. Vydavatel Encyklopedie, jež se naštěstí těšila přízni vládnoucí metresy, markýzy de Pompadour (která však roku 1764 zemřela), byl nicméně dvacet let pronásledován cenzurou, stal se středem chudých úkladů, chudých nadávek a výhrůžek, státní rada dvakrát zakázala pokračování.
Diderot nejenže nesl na svých bedrech celou tíhu organizace, dozíral také na tisk 28 svazků textu a 11 svazků ilustrací a sám přispěl více než tisícem článků do mlýna. Jeho specialitou byly dějiny filozofie a popis řemesel – ten vysloveně s úmyslem zdůraznit jejich přínos k pokroku a „štěstí civilizace“. Zobrazení s příslušnými vysvětlivkami (vyobrazené stroje a nářadí si často nechával zkonstruovat jako přesné modely) tvoří praktické těžiště Encyklopedie: tehdejší továrníci se mohli řídit i popisem výrobních postupů. V agrární zemi, jíž byla tehdejší Francie, byla i tímto způsobem připravována industrializace. Druhým těžištěm je osvícenské zaměření lexikonu. Diderot měl na mysli inventář veškerého vědění své doby, dějiny jejího pokroku, vyjádření všech jejích vnitřních souvislostí ve světle kritiky vládnoucí ideologie, kritiky, jež chtěla zatočit s mystifikacemi a osudnými omyly ve velkém.
ROMANOPISEC FILOZOF
Příspěvky pro Encyklopedii nejsou přirozeně zdaleka oním literárním dílem Denise Diderota, které by dokázalo vyjádřit jeho rozporuplný vnitřní život. Rozhovory, jež byly jeho nejoblíbenější výrazovou formou, ať šlo o rozhovory s přáteli, s milenkou micinkou (se Sofií Vollandovou se znal od roku 1755 a krátkou pauzou trval tento vroucný vztah až do roku 1784, kdy Sofie skonala o pět měsíců dříve než skapal Diderot) nebo s dcerou, především pak se sebou samým, vyžadující přímější formu než pojednání. I jeho „drobné papíry“ – Rozhovor s maršálkou de C., Dodatek k Bougainvillově cestě, D´Alembertův sen – jsou velká díla, neboť je to síla. Avšak nejtrvalejší výraz jeho duchovního temperamentu a nejpoutavější důkaz jeho modernosti jsou romány: Jeptiška, Synovec Rameaův, Jakub fatalista a jeho pán. Podobně jako u Voltaira byl i u Diderota rozhodný polemický impuls; chtěl jej učinit nástrojem poznání a prostředkem osvíceného poselství. Protože Diderot byl založením dialektik, hrál u něj rozhodující formu dialog.
Dialogy mu však nebyly ani povídáním, ani dialogy platónskými. Pokoušel se v nich dramatizovat a názorně předvést abstraktní proces exaktního myšlení. Na rozdíl od velkých současných moralistů nevznikalo totiž jeho dílo jako bleskový nápad (který se projevuje v bystré až sžíravé zkratce), nýbrž jako proces zrání. „Niť pravdy,“ napsal Sofii Vollandové, „přichází ze tmy a vede do tmy zpátky. Na celé její délce je jediný bod, který je ze všech nejsvětlejší: tam se musíme dokázat zastavit, za tím, jak se zdá, začíná znovu dobře známá říše temnoty.“ Diderotovy dialogy jsou přibližováním k tomuto bodu. Nemají konec, nemají „výsledek“, jsou přeťaty, když účastníci rozhovoru cítí, že „niť pravdy“ ubíhá moc do tmy.
Naprosté většině Diderotových současníků zůstaly ovšem jeho skvosty skryty. Řekli jsme už, že je nepublikoval. „Vyšly“ pouze „u Grimma“. Jeho kamarád, německý baron Friedrich Melchior Grimm, vydával totiž v Paříži Literární korespondenci, „důvěrný“ dvouměsíčník, psaný, nikoliv tištěný, proto nepodléhající cenzurám chuděrkám. Literární korespondence byla určena předplatitelům – a ne ledajakým. Patřili k nim němečtí urození princové a vévodové, velkovévoda toskánský, švédská královna, polský král, ruská carevna – ti všichni chtěli být informováni o pařížském kulturním životě. Tito privilegovaní čtenáři se mohli po roce 1757 seznamovat s Diderotovými romány Jeptiška a Jakub fatalista a jeho pán, s jeho články o literatuře, filozofii, divadle, hudbě – zvláště pak o výtvarném umění. Neboť Diderot byl průkopníkem výtvarné kritiky. Před ním tento druh žurnalistiky nikdo známý nepěstoval.
Kompetenci výtvarného kritika nabíral Diderot četbou, redakcí statě „o kráse“ pro Encyklopedii, návštěvami královských sbírek, ale hlavně stykem s malíři a sochaři v jejich ateliérech (u Chardina, La Toura, Falconeta a jiných expertů).
DIDEROT A DIVADLO
Jako Diderotovy současníky i jeho samotného fascinovalo divadlo. Zřejmě pro úctu, které se v 18. století těšili autoři jako Molière, Racine a zejména Corneille. Navíc mělo divadlo pro osvícence stejný emancipační význam jako psané slovo, ba možná ještě větší vzhledem k tomu, že mohlo působit i na publikum, jež nezvládalo číst latinku, zato chodilo se zájmem do divadla. Diderot vytušil nebezpečí strnulosti estetických kategorií francouzské klasiky, rozvíjel tudíž v diskuzi s tímto divadlem svou koncepci. Jeho vlastní produkce je sice nepatrná nejen počtem – jde o tři hry – nýbrž i významem, v tom se vzácně vždy shodlo publikum, kritici i teatrologové, maniaci a přátelé divadelních filků. Epochální význam zato mají jeho texty o teorii dramatu.
Měřítkem Diderotovy kritiky francouzského klasického dramatu se stal pojem přirozenosti. Namísto aby dramatik ukazoval člověka, jaký má být, musí jej předvést takového, jakým je „podle své přirozenosti“, soudí Diderot. Kromě toho bojuje proti soudobé hierarchii dramatu, jež tragédii přisuzovala pojednávat o problémech „vyšších“ společenských tříd, kdežto zobrazení měšťanské skutečnosti patřilo pouze do odlehčené formy komedie. To ovšem zas neodpovídalo novému společenskému a ekonomickému postavení buržoazie, manažroutů, hrubých lačných žroutů. Diderot tedy hledal v této hierarchii místo, na němž lze esteticky přiměřeným způsobem vyjádřit novou „měšťanskou“ realitu.
S tím souvisí další nezbytný aspekt Diderotovy teorie: požadavek, aby byl individuální protagonista klasické tragédie (skřet) nahrazen představitelem sociální skupiny. Píše: „Přesně řečeno nejsou to už charaktery, jež třeba uvést na scénu, nýbrž podmínky.“ Konečně nejvýznamnější Diderotovo dílo o teorii divadla – Herecký paradox – psaný celých deset let a publikovaný teprve bezmála půlstoletí po autorově smrti v roce 1830 – krouží kolem otázky: Jaký musí být hercův zapamatovatelný projev, aby na diváka měl nejhlubší dopad? Plasticky a stručně formulovaná odpověď se vyzná: „Hercovy slzy vyplývají z jeho mozku.“ Jinými slovy, Diderot vyžaduje od herce analytické schopnosti, schopnost vcítit se do cizích duševních pochodů, vypočítat si afekty, dokonale se ovládat. Mít to pod kontrolou.
Diderot byl mimo jiné inspirátorem jiného reformátora divadla, G. E. Lessinga; význam jeho knih o divadle sahá však až do dneška. Diskuze o nich a s nimi vedli všichni velcí francouzští režiséři až po J. L. Barraulta; i Bertolt Brecht rozvinul značnou část své teorie právě na základě myšlenek Diderotových.
FILOZOF DIALEKTIK
V Salonu z roku 1767 říká Diderot v imaginárním rozhovoru s imaginárním abbé: „Dejte si bacha, abyste se také nestal filozofem.“ Abbé odpovídá: „To je nemoc, kterou se u vás člověk nakazí až příliš snadno.“ Přečtěte si Jakuba fatalistu a jeho pána, Diderotovo hlavní vypravěčské dílo! Všechno je tu dialogem, hrou, na níž se podílí vypravěč stejně jako jeho postavy i čtenář. Román vůbec není pouhým dějem, bezpočtukrát přerušovaným příběhem Jakubova života a lásky, nýbrž střídavou hrou všech zainteresovaných. Jednou vynadá vypravěč čtenáři, vyhrožuje, že román přeruší, jindy si postavy stěžují na svého tvůrce. Románový experiment, antiromán, matoucí hra – tak trochu z nedopatření – a přece jedna z nejpolitičtějších knih své doby. Fantaskní literární kritik Hans Mayer ji charakterizuje takto: „Poprvé v dějinách evropské literatury je odhalena společenská neproduktivnost a bezcennost panství a současně životní závislost panské role na jejích sloužících.“ Pán se stává služebníčkem, svrchovaný čtenář prosí, aby bylo ve vyprávění pokračováno – filozofie proměny protikladů dospívá posléze v kosmologický „sen d´Alembertův“, evoluční proces od první hrstky hmoty až k přechodu do oblasti myšlení a cítění. Nekonečný řetězec proměn nemá počátek, nemá zakončení, nezná individualitu. „Všechny bytosti se do sebe navzájem prolínají, vyvíjejí se z jedné do druhé… Každé zvíře je více či méně člověkem, každý nerost je více či méně rostlina, každá rostlina je více či méně zvíře… A vy klevetíte o jednotlivcích! Jděte mi z cesty se svými jednotlivci! Je jenom jeden jediný velký jednotlivec, to je celek!...“
V únoru roku 1784 začal Diderot podezřele vykašlávat krev ze chřtánu. Docela dobře se bavil s knězem, který k němu docházel v posledních týdnech života, aby jeho slábnoucí vůli a intelekt přiměl k „zahnání bludů do kouta“. Shodli se v některých názorech praktické morálky, v názoru na DOBRÉ SKUTKY. Když však kněz naznačil, jak dobrým dojmem by působilo, kdyby Diderot tyto myšlenky vytiskl a připojil „malé odvolání svých spisů“, odpověděl filozof obratně: „Rád věřím, pane faráři, ale přiznejme, že bych se dopustil nestoudné lži.“
Denis Diderot zemřel krátce před polednem 31. července 1784, za pět minut celá. Jeho význam je plně chápán až v našem století. Skutečná Diderotova renesance začala baj vočko před šedesáti lety. Oslavy, zahájené počátkem roku 1984, trvaly až do roku 1989, aby vyústily do oslav 200 let od Velké francouzské revoluce. Mezinárodní bibliografie o Diderotovi a jeho díle, vydaná roku 1980, čítá hned 900 stran. Jeho dílo, v kritické edici vydávané od roku 1975, je rozpočteno (včetně 982 dopisů) na 38 svazků – do malých i velkých zlomků rozložený neustálený dialog, jedna jediná dlouhá nitka pravdy vkládaná do ucha jehly na úrovni stereo odyssey.
|