Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 25.11.
Kateřina
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Barbora Eliášová, statečná jako v Plzni cyklista Jaroslav Král, světoběžník na zkoušeném kole v terénu
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 24.5.2015 (18:09:16)

BARBORA MARKÉTA ELIÁŠOVÁ

 

    2.11.1884   JIŘÍKOVICE U BRNA        ۞   6.4.1957   PRAHA

 

 

Počet žen, které u nás lze charakterizovat za cestovatelky s putovním charisma, je možné spočítat na prstech jedné ruky a tedy i snadno vyjmenovat: Dvě Růženy – Holubová a Baumová – Eva Elstnerová a Barbora Markéta Eliášová. Přitom však pouze posledně jmenovaná žena byla cestovatelkou v tom pravém slova smyslu, zatímco zbylé tři vlastně jen doprovázely své chotě na cestách, dělaly jim zázemí s veškerým komfortem poezie v pohybu. Považte, byly pro ně užitečnými pomocnicemi jako preparátorky nebo sběratelky přírodnin, národopisných předmětů obdivu a podobně. Růžena Baumová dokonce po smrti svého manžela napsala několik cestopisných knih. Barbora Markéta Eliášová ovšem putovala světem singl a o svých zážitcích také pilně informovala a přednášela. Nespočet jejích pozoruhodných zážitků, především ze země vycházejícího slunce, ji řadí jako zcela rovnocennou partii po bok mužů–cestovatelů. Rovněž ona prožívala při svých pobytech v cizině dramatické a vzrušující události a dokázala je umělecky zhodnotit a přiblížit široké čtenářské veřejnosti.

 

Dětství a mládí Barbory Eliášové rozhodně není možné označit oněmi tak často používanými termíny – šťastné a radostné. Pravdou byl spíš kontrast. Nezůstalo tajemstvím, že sama jen velice nerada vzpomínala nejen na tuto svou životní epochu, nýbrž i dokonce utajovala jméno své rodné vesnice. Dnes víme, že to byla obec Zlatovlásek: Jiříkovice u Brna a mladá Barbora tam existovala kdovíjak obyčejně jako sirotek u svých nezámožných pěstounů. A vůbec u nich neměla na růžích ustláno. Jediným světlým bodem jejího dětství byl prý učitel, který jí půjčoval s úsměvem šibala knihy a probouzel v ní touhu po vědění a vzdělávání se k lepšímu cíli. Rozsévaná semínka padla na úrodnou hroudu. Barbora objevovala v četbě i učení slušnou pěšinu, kudy mohla zdrhat ze svého smutného sirotčího údělu. Bylo především jejím vlastním přičiněním, že vystudovala střední školu, na níž jí zajímala zvlášť výuka humanitních oborů a cizích jazyků. Po ukončení studia pak odešla do Prahy, kde si začala usilovně prohlubovat znalost cizích dialektů. Nejdříve složila státní zkoušku z angličtiny, o něco později doktorát univerzitní němčiny. Tehdy se také stala učitelkou těchto dvou cizích jazyků na pražských dívčích školách. Kromě toho poskytovala soukromé kondice a sama se učila dalším řečem, pro něž měla neobyčejný talent, spektakulární cit od Boha.

 

Už v tomto období vyrašily u mladé Barbory Eliášové charakterové přednosti, které byly v jejím nitru utlučeny a utlumeny nepřívětivými poměry, v nichž vyrůstala do krásy. Stává se smělejší, je energická a vyrovnaná, citlivá i propastně skromná. Mnohem víc než předtím ji začal přitahovat zájem o život lidí v blízkých i vzdálených krajinách. A protože k jejím vlastnostem patřila i cílevědomost, rozhodla se, že ve školním roce 1912–1913 požádá o neplacenou dovolenou a vypraví se za hranice všedních událostí provincie Rakouska–Uherska.

 

Ačkoliv se její úspory nepočítaly na desetitisíce, její plán na chystanou expedici byl grandiózně pojat. Chtěla projet Ruskem a přeplavit se z Vladivostoku do Japonska. V zemi vycházejícího Slunce pak měla v úmyslu najít si podle možností nějaké solidní příležitostné brigádky a vydělat si tak na další putování světem. Svůj plán tehdy Barbora Eliášová také uskutečnila.

 

V Japonsku se při této své první cestě zdržela celý rok. Působila v tokijské poštovní škole jako lektorka evropských jazyků. Žila život ordinérních Japonců, učila a vyjížděla na kratší úseky po ostrovní říši. Už tehdy také začala o svých poznatcích a zážitcích psát články a reportáže, které posílala do pražských novin a časopisů. Dnes jsou dokladem toho, jak bedlivou a vnímavou šikulkou na cestách dovedla zůstat Barbora Eliášová až do pokročilého stádia stáří a také jejího literárního talentu. Její postřehy ze života prostých Japonců, popis obyčejů a zvyklostí, kultury a vlastností lidu vzdálené země, měly už tehdy u čtenářů fascinující ohlas. A podobně tomu bylo i s přednáškami, které začala B. Eliášová praktikovat hned po svém návratu do vlasti. Uskutečnily se nejen v Praze, nýbrž i v nejednom větším českém a moravském městě. Úspěšná byla i první cestovatelčina kniha „Rok života mezi Japonci a kolem zeměkoule“, která u nás poprvé vyšla v roce 1915, před 100 lety a 1 dnem navrch.

 

V souvislosti s titulem tohoto cestopisu je nezbytné jedním dechem dodat, že se B. M. Eliášová po svém ročním angažmá v japonském střihu vydala ještě přes Havajské souostroví sopek do Severní Ameriky a potom přes státy západní Evropy do Prahy. Nebyla to tedy cesta kolem světa, jak některé poutače knihu zvelebovaly, rozhodně se však jednalo o netypicky exotický a čtivý cestopis.

 

Další cesty, s nimiž Barbora Eilášová počítala ve druhé polovině druhé dekády, jí potom znemožnila první světová válka. Tehdy se vrátila na čas ke svému učitelskému povolání, učila, šetřila a čekala na vhodný okamžik. Svůj plán pro další cestu začala uskutečňovat až v nově vzniklé samostatné republice. To bylo v roce 1920, kdy se na Pražském hradě snažil architektonicky otisknout pečeť génia v interiéru Josif Plečnik.

 

I tato cesta směřovala především do Japonska a B. Eliášová se také v tomto ohledu uvolnila kurážně ze svých školních povinností. Bylo to vlastně už její definitivní rozloučení s pedagogickou praxí. Hlavní důvod už nespočíval jen v tom, že jí československé úřady nabídly místo na našem velvyslanectví v Tokyu. Už před odjezdem byla rozhodnuta, že se v dalších letech svého statečného života bude zcela věnovat cestování a psaní.

 

Tehdy na počátku dvacátých let zůstala Barbora Eliášová v Japonsku bezmála půldruhého roku. Chtěla ještě důkladněji pronikat do života obyvatel země, kterou si tolik upřímně zamilovala. Během svého pobytu vykonávala svůj úřad na zastupitelství, kromě toho však pořádala po celém Japonsku četné přednášky o Československu, seznamovala s jeho kulturou a tradicemi japonskou veřejnost i prostřednictvím svých článků ve znakovém písmu zakódovaných v novinách a časopisech.

 

Také po svém druhém pobytu v Japonsku využila B. M. Eliášová příležitosti cestovat po dalších zaoceánských a evropských lokalitách. To se potom po návratu do Prahy projevilo jednak v její nové cestopisné knížce nazvané „Z vlasti samurajů“, také však v četných črtách a reportážích, které publikovala časopisecky a líčila v nich své zážitky ze Spojených států, kolébky demokracie, z plavby po neklidných a zrádných oceánech, přibližovala v nich i poznatky o pobytech v některých městech západní Evropy. Mnohé z reportáží doplňovala formálně i vlastními fotografiemi, černá a bílá a přece pro našince tak exotická.

 

Ve druhé polovině roku 1922 se potom začala pozvolna chystat k třetí výpravě do světa. A začátkem následujícího roku se na ni skutečně vydala. Tentokrát se odvážila vyrazit přes Rakousko na apeninský poloostrov. Procestovala ho s Čapkovou důkladností znalce od severu až po jih, aby se posléze nalodila v Brindisi na loď Trieste a putovala za dalšími plodnými poznáními v panoramatech velké objevitelky. Nejdříve se vylodila v Port Saidu a než pokračovala Rudým mořem dál na jihovýchod, zamířila k egyptským pyramidám u Káhiry. Její další zastávkou pak bylo přístavní město Massawa v někdejší italské državě Eritrea. Odtud pak plula Barbora Eliášová do Adenu (tehdy britská námořní základna). A následovaly některé jiné asijské státy a města: Cejlon, Singapur, Hongkong, Šanghaj a další. Koncem srpna se pak přihrnula B. Eliášová do japonského přístavu Nagasaki. A začala se její nová pouť po japonských městech.

 

Na samém počátku měsíce září 1923 se naše cestovatelka nacházela ve městě, které mělo ten den prožít nejtragičtější chvíle své seizmické existence. Během šestnácti vteřin se Yokohama proměnila v hromadu sutin a popela vedle trosek, v nichž přišlo o možnost dál vynikat pod sluncem 150 000 nešťastníků. Katastrofální otřes půdy pak způsobil další neštěstí v podobě požárů a epidemií, ohnisek nákaz, přičemž další ztroskotanci umírali ve vysokém počtu. Barbora Eliášová byla očitým svědkem přírodní katastrofy v přímém přenosu a dokázala ji podobně nepříjemně zvěčnit v jedné z knih, které později o této své třetí návštěvě u Japonců napsala formou raw jako sushi v ústech. Protože je právě tento cestopis z literárního pohledu charakteristickým i pro jiné práce B. M. Eliášové, uveďme si alespoň některé fragmenty z kapitoly o katastrofě yokohamského zemětřesení.

 

„…Psal se konec srpna. Napsala jsem, že přijedu 1. září, použila jsem laskavé nabídky krajana pana Procházky a uložila všechny svoje předměty v jeho příbytku na nábřeží, kde měl autokarovou garáž.

 

V tomto domě byla jsem ráno 1. září 1923, připravujíc se na cestu, vyřizujíc poslední dopisy. Byla jsem sama v domě; pan Procházka někam odešel za obchodem, jeho rodina byla na venkově.

 

Blížilo se poledne. Po deštivém ránu se vyjasnilo, obloha byla jasně modrá. Hladina mořská, na níž jsem pak hleděla otevřeným oknem, leskla se v záři slunečních paprsků a vypadala tak mile a klidně, jako by nikdy nikomu nechtěla ublížiti.

 

Seděla jsem u své „Corony“ a odklepávala si dopisy úvoz za úvozem. Nebylo nikde nic zneklidňujícího, ani na zemi ani v povětří.

 

A pojednou, zcela náhle a bez výstrahy, přišlo to nevylíčitelně hrozné: prudký vichr zaburácel kolem otevřeného okna, pod zemí se ozvalo strašlivé dunění, země se začala prudce otřásat… Židle se pode mnou převrhla, sjela jsem z ní na zem… A než jsem se mohla vzpamatovat z překvapení nebo vstát, zakolísala celá budova, ozval se strašný rachot a praskot… Vidím už jen jako v mrákotách, jak celá budova s rachotem padá na mne, prach a plyny derou se mi do krku a dusí mne… Uvědomila jsem si ještě v tom zoufalém okamžiku, že je konec… konec dobrých časů…

 

Nevím dobře, co se dělo dále. Snad jsem se rvala se smrtí v tom hrobě trosek; snad se po konečném a úplném sesutí uvolnil nade mnou jakýsi otvor ke svobodě. Snad mne to přivedlo k vědomí a posílilo k zápasu o záchranu života…

 

Vzepřela jsem se oběma rukama a cosi povolilo… Chvějíc se smrtelnou úzkostí a dusíc se plyny protahuji se malým otvůrkem a po hromadě trosek spouštím se na ulici. Ležím tam chvíli v rozvalinách, nevidím ničeho, neboť vzduch je prosycen prachem a dýmem. Slyším jen rachot burácejících se budov, dunění pod zemí, křik, houkání, volání… Je konec… konec všemu, zdá se mi, snad konec modré planety…

 

Konečně se země uklidnila, ustalo to rachocení, prach padl k zemi. Vstávám namáhavě na nohy, chvěji se jako osika, nemohu vydechnout; mám v průduškách plno prachu a plynů…

 

A hrozná spoušť všude kolem. Krásné a výstavné nábřeží je zbořeno, z rozvalin se ozývá rámus a úpění, volání o pomoc. Po roztrhané zemi, kolem rozvalin i přes ně pobíhají zděšené hloučky lidí. Nikdo se nestará o ty, kteří volají o pomoc…“

 

V další pasáži této kapitoly potom spisovatelka líčí, jak s ostatními obyvateli Yokohamy zoufale pobíhala znetvořeným divadlem a hledali při dalších otřesech půdy záchranu na jednom z návrší. Tam se vytvořilo jakési přechodné tábořiště těch, kteří zdejší katastrofu přežili.

 

„…Byla jsem tam jediná cizinka mezi domorodci. Chodili se na mne dívat, vyptávali se mne, odkud jsem přišla.

 

„A ničeho nemáte?“

„Nemám.“

„Co budete dělat?“

„Nevím.“

„Kawaisóni – chudák,“ říkali někteří.

 

A co bych dělala, kdybych měla něco, jako máte vy, myslela jsem si. Ze všech stran se množí požáry, z jedné strany je moře. Jak bych utíkala se svými kufry?

 

Ano, ty kufry zatím všechny shořely tam dole v Yokohamě… celá Yokohama shořela na popel…“

 

A potom, když pominulo nejhorší nebezpečí dalších otřesů, vraceli se z návrší opět do rozpolceného města. Barbora Eliášová to vylíčila těmito větami:

 

„Nikdy nezapomenu té cesty zbořenou, shořelou Yokohamou. Byla dohořelá, ale hromady trosek ještě doutnaly, na okrajích spálené mrtvoly, někde jen části jejich organismu…

 

Hned za tunelem bylo třeba přejít pobořený most přes mořské rameno; chybný krok, sklouznutí, nový otřes půdy v té chvíli, když se jeden snažil po čtyřech dostat se na druhou stranu – to znamenalo pád dolů mezi plovoucí tam mrtvoly.

 

Za mostem hluboké trhliny v zemi: na jednom fleku v trhlině mrtvé děcko, nedaleko mladá žena ve světlém letním kimonu…

 

Telegrafní sloupy poraženy, skoro u každého mrtvola toho, kdo ve chvíli děsivého prvotního otřesu šel kolem, či snad dokonce se přidržoval sloupu, aby nepadl. Telefonní a telegrafní dráty visí v divoké spleti dolů k zemi nebo leží na zemi, pod nimi mrtvo… a nespočet mrtvol!

 

Tramvajové vozy spáleny. Zastavila jsem se u jednoho u Sukuragičó; byl spálen úplně až na železnou kostru. A na této připálené lidské kostry… Počítám: bylo jich pět… Dívám se na příšerně připálené lebky: kdo to asi před nedávnem byl? Znala jsem ty lidi – někoho z nich? Jak děsné bylo jejich umírání! – Což kdybych já bývala jela v tramvaji? – Ne, nesmím se radovat, že jsem tam nestála… Což mám víc práva na život, než měli tito lidé? Kdo ví, jaké měli plány, jaké tužby do budoucna…“

 

Úryvek z cestopisu B. M. Eliášové dokumentuje nejen její literární obratnost, nýbrž i skutečnost, že i ona, podobně jako její mužští kolegové–cestovatelé, prožívala různé dramatické, pekelné, vzrušující a nebezpečné etapy. Yokohamské katastrofální zemětřesení, o němž potom referovala na četných přednáškách ve Spojených státech i u nás, však nebylo jedinou dramatickou situací, kterou Barbora Eliášová prožila na vlastní kůži. Při návratu z Japonska – opět přes území Severní Ameriky – cestovala z Chicaga do New Yorku v rychlíku, který se na vysokém náspu srazil s nákladním vlakem. Ani tato katastrofa se neobešla bez ztráty na životech. B. Eliášová však naštěstí vyvázla jen s lehčím zraněním. Podobně tomu bylo i později, když parník, na němž se plavila do Austrálie, byl bouří tak znehodnocen, že jen se štěstím doplul do nejbližšího přístavu. To však už bylo při čtvrté cestě B. Eliášové, při níž procestovala některé země Indonésie, doplula až do Austrálie, kde se dostala až na tamější venkov a přes jižní Afriku, kde se na čas zastavila a pokračovala přes Kanárské ostrovy zpět do Evropy.

 

Ještě však předtím než absolvovala tuto solitérní výpravu, pobývala v Praze a usilovně se činila. Psala, vystupovala v rozhlase, přednášela, publikovala v novinách a časopisecky. V roce 1924 vydala knihu o japonských ženách „Dcery Nipponu“, o rok později dílo, z něhož je citovaná pasáž „V Japonsku v dobách dobrých i zlých“. Ze čtvrté cesty, o jejíž trase již padla zmínka, pak vytěžila cestopis, který nazvala „Rok na jižní polokouli“. Vyšel v roce 1929.

 

V témže roce pak podniká Bára Eliášová svou poslední velkou expedici, v pořadí pátou. Při ní opět pobývá nějakou dobu v Japonsku, aby potom navštívila Koreu, Mandžusko a Rusko, odkud se vrátila do Prahy. Ze své poslední cesty však už nestihla napsat žádné cestopisné dílo. Namísto toho se raději věnovala románové tvorbě a psaní knížek pro mládež. Z jejích beletristických prací je pozoruhodný především román „Hanako“, v němž líčí osudy jedné mladé moderní japonské dívky, její citové i existenční otázky.

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=c4JHU9UxdgE

MONIE LOVE & TRUE IMAGE – A SIDE – „IT'S A SHAME (MY SISTER)“ – B SIDE – „IT'S A SHAME (MY SISTER COOL AS MIX)“ COOLTEMPO – SEP – 1990 – CHART POSTION – 12

 

https://www.youtube.com/watch?v=6_sPZKcG158

 

https://www.youtube.com/watch?v=_b8Z1gnmbMI

Dis-moi bébé (Mersey Mix)

 

https://www.youtube.com/watch?v=hlSXYBs_IAs

Sur la version Lunatic mix de DJ DADDY K de 1991

 

https://www.youtube.com/watch?v=_eJYIhcAJNE

 

https://www.youtube.com/watch?v=4ZAEvEtJ4bg

 

https://www.youtube.com/watch?v=T3t97e_u9m4

mixamix (benny b megamix) 1990

https://www.youtube.com/watch?v=VJmLpuxniFI

mixamix (mc sar „it 's on you“) nagramix 1990

https://www.youtube.com/watch?v=cS1kUHld1bk

Benny B – „Mais Vous Etes Fou!!“ (Maxxi-Mix Maxximum)

 

https://www.youtube.com/watch?v=kAOVAIOxLuE

 

https://www.youtube.com/watch?v=gzJbnk_olEU

 

https://www.youtube.com/watch?v=TOBV0bkmXqI

 

 

CESTOVATEL PAR EXCELLENCE? JEDEN KRÁL Z PLZNĚ AŽ NA KRAJ TAJUPLNÉHO SVĚTA…

 

Všechno to začalo v jeho 15 letech. Jaroslav Král byl po úspěšné operaci srdeční chlopně, která mu nedovolovala se příliš pohybovat. Pořídil si cyklistické kolo a s kamarády začal vyrážet na krátké výlety. Odtud také pochází jeho přezdívka – Šnek. V té době ještě netušil, na jak velkou cestu jednou pojede! Po několika cyklovýletech s kamarády začíná cestovat sám a solo cyklistika ho nadchla.

 

Jak dlouho jsi cestu kolem světa plánoval?

Snil jsem o cestě více jak 10 let. Samotná příprava začala asi 1 rok před mým odjezdem z Plzně.

 

Jak dlouho už jsi na cestě a co vše jsi projel?

V Indii je to rok, co jsem odjel! Projel jsem pořádný kus světa, a mám najeto přes 12 000 km a navštívil jsem zatím 10 států, a to Slovensko, Ukrajinu, Moldávii, Rumunsko, Bulharsko, Turecko, Írán, Spojené arabské emiráty, Srí Lanku a právě Indii.

 

Uvažoval jsi někde, že ukončíš cestu a vrátíš se domů?

Těch chvil bylo několik, třeba v Íránu kde přišla velká zima a já jsem měl v plánu být víc na jihu, ale zdržel jsem se v Turecku (Ankaře) přes měsíc vyřizováním víza do Íránu.

 

Dosavadní cesty Jaroslava Krále:

1994 - Plzeň - Vídeň 
1995 - Plzeň - Innsbruck 
1998 - přejezd České Republiky 
2000 - Plzeň - Koločava, Ukrajina - 32 dnů – 2 300 km
2002 - Plzeň - Benátky, Itálie - 29 dnů – 2 900 km 
2004 - Plzeň -Istanbul, Turecko - 90 dnů – 8 000 km 
2005 - Plzeň - Split, Chorvatsko - 35 dnů – 3 000 km 
2007 - Plzeň - Casablanca, Maroko - 100dnů – 10 500 km 
2008 - Plzeň - Gdaňsk, Polsko - 75dnů – 4 000 km
2010 - Plzeň - Anglie- Irsko - 85dnů – 7 200 km
2011 - Plzeň - Švýcarsko, Rakousko, Innská cyklostezka

11. května 2013 odjel na svou největší cestu......Cestu kolem světa.

 

Který ze států, co jsi projel, na tebe udělal největší dojem?

Írán na mne dost zapůsobil, hlavně lidi svým přátelským přístupem. Při každém setkání mě zvali na čaj, na jídlo a nabízeli mi ubytování. Dále Srí Lanka, která je známá pěstováním čaje. Tam se mi líbila hlavně příroda! V jednu chvíli jsem byl u moře a za několik kilometrů v horách s obrovskými čajovými plantážemi. Největší šok však pro mne byla Indie!

 

Proč? Čím?

Dnes musím dát za pravdu kamarádům, kteří mi o Indii vyprávěli a popisovali ji! Indie posune duševně člověka někam jinam. Naučí se zde vnímat všemi smysly, ať již sluchem, neustálý hluk a troubení, nebo čichem, obrovský smrad téměř všude. Indové jsou ukrutně zvědaví až vlezlí, neustále postávají okolo a na něco se vyptávají, ohmatávají kolo a příslušenství aniž by se zeptali.

 

Je možné někde vidět fotografie nebo přečíst aktuální zprávy z tvé cesty?

Ano, určitě. Na Facebooku uveřejňuji krátké zprávy s několika fotografiemi, pokud to jde, nebo čtenáři mohou sledovat můj cestovní deník, který aktualizuji asi tak jednou za 3 týdny na svém webu www.zemejekulata.cz.

 

Kam máš v plánu pokračovat?

Z Indie budu pokračovat do Nepálu. Po asi 800 km cyklistiky v podhůří himálajských velikánů se z Káthmandu letecky přesunu do Thajska, odkud pojedu na jih – směr Austrálie. V Malajsii podle finanční situace se budu muset začít rozhodovat, jestli pokračovat či cesta domů.

 

Je možné tě nějak podpořit?

Samozřejmě, každá finanční podpora pomůže a rozhodne o budoucím pokračování a délce mé cesty. Pro ty, co mě chtějí na cestě kolem světa podpořit, jsem před odjezdem zřídil transparentní účet u Fio banky: 2500409856/2010, kam může každý přispět a vidět můj aktuální finanční stav.

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + osm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter