The
Kids / Holčička.
Čas. Nedá se zastavit, koupit ... ale dá se asi kvalitně prožít a tak
nějak měřit.
A ty prožitky - dny radostí i bolestí, vzestupy i pády - up and
down ... asi v každé etapě života je to jinak.
Narození, mládě, dospělý ... možno tak, jak je to v Delfských
maximách.
“ Tohle ti
stačí vědět na začátku v tomhle kolotoči zvaném vesmír definovaném
R.A.Heinleinem i jeho Cizincem …, ale
nad tím zatím ještě nemusíš moc grokovat ...“.
Léta nazpět v retrospektivě vzpomínek ... “To snad není možné, že jsi tak
vyrostla a teď sumarizuji“.
Tehdy dávno horké slunce, ale takové - co neublíží, když na
břehu ochlazují poryvy větru, písečná pláž a teplé moře někde
v oblasti Costa Brava. Ještě v tichém soukromí stanu, počítajíc
možnou denní útratu a nepočítajíc příjemné noci. Pláž byla daleko, stan malý a kuchař drzý :-) ... ale 2 týdny Paradise. A domů jsme se vezli z velké části taxíkem a bylo nám to vcelku jedno.
Nostalgicky následně krásných 9 měsíců ... čas, když se věci začínají
měnit, svět i myšlenky hrají světlem, úžasné pocity - všechno je jinak. Krátký
čas „opět ten čas“...
k uvědomění si změny. A dlouhý k čekání.
To nádherné období, kdy si člověk užívá, že v tomhle světe
přibude další človíček.
"Vždy byl sen nejdřív o holčičce, vlastně tehdy jsem o
jiné variantě asi ani nepřemýšlel ... věděl jsem, že to tak bude. Jo a měla jsi být Karolínka ... :-)".
Když nadešel čas, naplánoval jsem si cestu, abych byl v dosahu.
Cesty měly tehdy ještě nějaký řád, vedly odněkud někam.
Ještě jsem věřil, že mají nějaký směr a na konci cesty je třeba vysněný cíl. Je škoda, že to tak vždy není ... a někdy ta cesta končí křižovatkou. A že na těch křižovatkách se
člověk musí rozhodnout stejně sám.
Bohužel některé souvislosti a pravdy člověk pochopí až ve věku rozumu
... a vidí, jak si naší potomci stejně razí i přes varování vlastní
cestu zkušeností ... ¨ Ano, moudří se řídí rozumem a instinktem, průměrní
zkušeností, hloupí potřebami a zlí svými pudy ...
“Nebyli jsme kdysi asi
jiní ... jen si to přiznat a nevytěsňovat vzpomínky“.
Vyměnil jsem tehdy auta, abych tam byl rychleji. Večerní přejezd přes ofiko
uzavřený most byl trošku adrenalin, ale hlídač to dal. Pak vůni benzinu, když
jsem se drhnul ve sprše, vystřídala nemocniční dezinfekce. Natáhli na
mně sálové hadry s rouškou a čepicí, a se slovy : „Snad s Vámi
nebudeme mít víc problémů než s rodičkou “ - mě vpustili dovnitř.
A potom zas to horko, ale takové to na čele a všude, teskné, lepkavé a
vlezlé jako před bouří. Následně to již šlo najednou všechno rychle ...“chtěl jsem, aby to šlo rychle“.
“Táto, vezměte si ty nůžky“ ... - zvuk stříhaní pupeční šňůry a obraz
odložené placenty si pamatuji dodnes.
Holčička byla drobná a tichá, dokud mi jí zabalenou v plíně nepodali
do náruče. Koukla a veliký křik …
“Je
moje“... - usmíval jsem se. "Jaké bude jméno ?"
A tehdy mě máma překvapila. Až tam na sále jsem se dozvěděl, že budeš mít moje jméno :-), akorát ženský ekvivalent. Tvoje máma vždy uměla překvapit ...
A pak jako v pohádce jsem sledoval, jak rosteš. Bylas silná, dravá a
šikovná ... a já byl na tebe pyšný …“ jako na něco v životě, co se opravdu povedlo ...“.
První kilometry jsme nachodili spolu po nocích v obýváku, když jsem
tě v náručí chránil vůči zlým snům. Večer jsem tě uložil do postýlky a
držel za ruku ... a ráno tě našel tulící se u sebe.
Na tyhle věci se asi nedá zapomenout, jsou čisté a bezprostřední - jako
láska a pravdy malých dětí. Pak ty listy nepopsaného papíru popíšeme móresy,
poučky ... jak by to dle nás mělo asi být.
Nikdo ale nedostal návod na život a zrovna tak na výchovu dětí, většinou (-
pokud se ten vzor povede) - přenášíme vzory generací před
námi. Generace před námi a jejich rozdíly ..., nedají se samozřejmě plně
implementovat. Některé názory se dají respektovat, ovšem doba je jiná.
Další kilometry jsme už měli za sebou venku - kočárek a sedačka ... a pak
jsme již jezdili autem.
V paměti moment situace, když jsi jako tříletá seděla na klíně a učili
jsme se řídit ... Policajt, co nás spatřil a spadlá sanice, když jsi mu
ukazovala prostředníček …“Vždy ses
učila rychle ...“.
Pak zase tvoje držení volantu v rychlosti, když jsme jeli odněkud
někam a já jenom korigoval plyn dle cesty ... oboustranná důvěra, pouto,
které pojí.
Škola a respekt. Jak to v tomhle věku bývá, tak tví spolužáci projevovali přízeň po svém. Nemusel jsem extra zasahovat,
ale občas jsem do školy musel přijít a pak to tam všechno lítalo.
Spolu jsme se učili, zvládali dovednosti. Bavily tě de facto stejné
věci a měla jsi tak nějak stejné slabé místa.
Pak jsem musel odejít. Být na jedné z pracovních cest a vrátil
jsem se k tobě později.
Tuhle cestu jsi mi nikdy neodpustila a já tě tehdy možno
pochopil.
Bez ohledu na to, kde je pravda - ale ta tě nikdy tak nějak holčičkovsky
navenek nezajímala.
Anebo jí víš, nechceš si jí připustit a chceš si jí již
poohýbanou připustit po svém - proč jsem se vrátil z té cesty později.
Protože nebylo tak úplně kam.
Protože naše máma již dávno nám chtěla být cizí.
Ztratila se mi v jedné z těch nocí, když jsem byl pracovně pryč a již nikdy
nenašla v pravý čas - tu odvahu k cestě zpět.
Našla jí aspoň v tobě.
Říkala, že mi odpustila mé rozhodnutí a mnohem později taky, že jsem byl největší láska jejího života. Největší láska jejího života ...
A jak nikdy nikomu nepsala, tak mi tehdy napsala list. Hezký, slovíčka úhledným písmem naskládané do krásných myšlenek. A jak nikdy nikoho nechválila, tak ...
Ale to již bylo na všechno pozdě, tak jak doručení toho listu.
Já tu cestu k ní a odpuštění bohužel nenašel, protože navíc tohle pouto bylo požehnáno
bohem. Zažili jsme to, co jsme zažili, abychom se dostali tam, kde jsme teď.
A kde je ta pravda ... ? Asi někde uprostřed. Já vždy vyžadoval jen to, co jsem
sám mohl dát.
Maximum asi málokdo dokáže opětovat.
Tak když ne max., tak to zkoušíme dál - dokud to jde, hranice je u
každého jiná.
Lidský faktor, divné století,
Lidi se většinou spokojí - s nějakými procenty.
Ale ty jsi vždy byla milované dítě zrozené z velké lásky.
Máma pak 6 let na mateřské, někdo to musel platit.
Moje útěky z reality přes další práce o víkendech, že to tak snad
všechno není.
A její útěky taky někam. Taky mimo realitu.
Mně ta cesta tehdy posunula dál, byla nevyhnutná. Sám tam daleko
jsem na ostrovech plnil náš sen. Někdy strhávání azbestu ... bouraní ..., mizerná práce s mizerným počasím, kde se tvořily pravidla. Pak nějaký postup, ale taky ne v poho. Graham říkal, abych zůstal ... nedal jsem si říct. On nechápal, jak odtud někdo může odejít ... vše pro her Majesty. A ta měla právem respekt.
Každý den byl vykoupení a radost, že se člověk dostal do domu.
Opravdu těžká práce, kde si člověk sáhl až na dno s nejtvrdšími lidmi, jaké jsem kdy potkal.
"Let me tell u about hard work ...".
Čekalas mě pak na letišti a šla rozbít výlohu, jak jsi radostí skákala - když jsi mě viděla přicházet ... A naše poslední společné Vánoce. Poslední večeře.
Nicméně tehdy vzor přestal být vzorem a nastoupil tvůj protest, tyhle věci
každý mladý člověk zvládá po svém.
Naštěstí pak taky pocit zodpovědnosti, ale pro mě i tvůj podivný
výběr ... který občas v nějakých cyklech opakuješ.
“Tak toto je můj miláček ...“ - představila jsi ho a já se tehdy
se zvednutým obočím díval na týpka s retkem v puse.
Nevěděl jsem, jestli ho vzít pravačkou hned, nebo ...
V jádru jsem nikdy nebyl konzerva a byl jsem rád, že děti nejsou zatížené totáčem
jako kdysi, ale tohle ...
Když jsme s Vaškem kdysi dělali revoluci, tak se říkalo, že to všechno
vyčistí až 2 další generace ...
Někdy mám ale lehký dojem, že už stávající mladší generace jsou
občas "vyčištěné" až moc ...
Byť asi vždy je to lepší jak ostrovní špína některých velkoměst.
Ten časový posun přebíraní určitých světových módních vln, to co je
"in" někdy není na škodu.
Na druhé straně jsem hrdý na všechny ty úspěchy dětí a dveře, které
mají všude otevřené, když chtějí ... i na jejich možnosti.
"Respektu, který si děti
vyžadují se možná i sami dočkají, když ho budou dávat ostatním ... ".
"Tolik bych tě chtěl holčičko ještě naučit ... knihy a filmy, kterými je třeba se "překousat", pravdy, které bys měla pochopit a převzít. A tolik bych ti toho chtěl taky vysvětlit ... a ty občas nasloucháš. Nejvíc, když je již všechno špatně ... a to už je zas pozdě. Zdůverňuješ se mi, překvapuješ slovem - když to nečekám ... No něco musí být taky i po mámě :-). Snad to stihneme."
" A
nerada čteš a tak nevím, jak se dá opravdu
posunout dál. V čem ti rozumím, že některé ty sci-fi shity
od pseudoautorů - zplozené v rychlokvašeném bahně komerce tě dál neposunou, ale
akorát vrátí zpět - stejně jako rapové nápěvy a psp3 ... ale i přes tenhle
level se prostě musíš dostat“.
“Na
začátku cest bys měla poznat Kerouaca, Saroyana ... a taky všechny ty krásné věci ... byť
základní pravdy jsou neměnné. Tak jako J. Nicholson, nebo D. Gale - jsou
jedineční ... “, stejně tak neexistuje pouze základní černá a bílá
barva.
Černo-bílý svět je naivní telecí svět hodnocení mládí ...
když zatím nejsou i jiné barvy.
“Později
se dá najít to nádherné spektrum universa – a možno dospěješ
k poznání kompromisů, bez kterých to opravdu nejde. Na kompromisech můžeš
stavět věčnost a zkrátit si cestu poznání. Neboť - když si řekneš, že je to dobré - tak to opravdu
dobré bude ... a když ne, tak zase naopak. Úsudek nesmí být zamlžený,
nesmí se svět soudit, jak to kdysi dělalo 12 Rozhněvaných mužů ...“
A "Carpe
diem".
" Značky ... - to, že je někdo v neznačkových hadrech, neznamená, že
je horší člověk. Je doba konzumu, kdo je a kdo není - "in".
Pofiderní doba sortování lidí dle oblečení a věcí, takové to mělké a
bezvýznamné hodnocení. Člověk je sám o sobě jedinečná značka, na
které může pracovat, chválit se ní, anebo naopak - kterou může
znehodnotit. Kvalita jak člověka i života je o progresu - někam se posunout
dál. Může být Mercedes AMG s nejlepší výbavou nebo Velorex. Ano, je to i o úhlu
pohledu, oboje svoje kouzlo má. S tím souvisí i chování k ostatním ... karmické
zákonitosti příčiny a následku v koloběhu života. Neubližovat, aby nebylo
ublíženo - to by měl být asi primární zákon všeho, nehnat se za matérií.
Lidi, kteří povyšují formu nad obsah, matérii nad duchovno jsou ve skutečnosti
velmi politováníhodní. Čím víc se za něčím ženou, tím míň mají. The
same to help each other. A taky nesypat písek do soukolí, které už beztak
nefunguje dost dobře ... ".
Vždy má člověk dobrý pocit, když se to povede. Rodiče na krev svojí
krve ... na mládě, které vyrostlo z hnízda, možná dostatečně silné,
aby jednou pokořilo tenhle malý svět. Jenom mu dát prostor.
“La vida
feliz señorita " - a opět ten milý jazyk
s myšlenkou na usměvavé děti slunce v ulicích Barcelony.
Tak by to mělo být ...
S pokorou
vůči tomu,
Co život
nám přináší
Jsme jak noční dravci,
Vždy hrdí
a soběstační
Máme volnost
noci
A sílu dne
Nespoutaní
Co
nedají se uštknout
Hady
" Všechno
nejlepší cariña k věku dospělosti ! "
//
Added ... :
... dorazím k tobě kolem půlnoci a ty mi jdeš vstříc a hodíš se mi kolem krku. Je to hezký pocit někde na okraji velkého města již beze Zdi, opět nějaká 3-ka zóna. Sedíme na balkoně dlouho - ty povídáš, já naslouchám a bolestně si uvědomuji, že jsi vyrostla a vidím v gestech občas tvojí mámu. Holčička zůstala pouze tam - někde uvnitř. Dole na dvorku mají party, rambajs a divnou muziku a já přemýšlím, jestli tam jít. V těchhle zónách auta s majákem moc nejezdí, a kdyby slyšeli tu muziku, tak by to stejně asi otočily. Dva veliké bloky kolem se raději taky ponoří do ponurého mlčivého šera. Naštěstí skončí dřív jak my.
Tady je to jinak - záclony se hýbají, lidi moc nevychází a je znát, kdo je odkud. Člověk zapíná instinkty, každé město má jinou tvář.
... a taky mi říkáš, že jsi moje jediná holčička a nikoho jiného již nepotřebuji. Nechceš, aby nám již někdo zlomil srdce. Ne, tobě ne, je tu daddy. A ten můj vláček se snad taky jednou pohne ze slepé koleje.
© 2015 Sartre2
|