|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
"Vážení rodiče." Když e-mail od třídní učitelky začínal takto, vždy z toho měl Sváťa smíšené pocity. Na jednu stranu byl rád, že jejich Majda zase něco neprovedla, protože to většinou učitelka oslovovala "Vážený pane" nebo rovnou volala. Na druhou stranu všechny plánované akce byly na internetových stránkách školy a tím pádem nebylo potřeba zaplňovat rodičovské schránky. Když už tam tedy něco přistálo, bylo to závažné a v drtivé většině případu nepříjemné.
"Máňo, nalej mi panáka," požádal manželku o první pomoc pro případ opravdu závažného sdělení, provedl pár dechových cviků a e-mail otevřel. Žena přinesla sklenku požadovaného nápoje a koukla mu přes rameno.
"Jenom vši?" oddechl si až příliš slyšitelně a obrátil alkohol do svého nepříjemným očekáváním staženého hrdla. Jeho manželka však se zaúpěním odběhla a začala se přehrabovat v lékárničce.
"Co blázníš? Učitelka psala, že jsou ve škole. To ještě neznamená, že je má i Majda." Neposlouchala, jen se dál přehrabovala mezi různobarevnými tabletami, spreji a náplastmi. Chvíli ji pozoroval a pak jen mávnul rukou. Znal svou ženu už dost dlouho na to, aby věděl, že nemá smysl jí něco říkat dvakrát.
"Majdó!" rozlehl se bytem výkřik, který signalizoval nalezení antivšího přípravku a zahájení nejprve průzkumné a následně potenciálně i vraždící procedury.
Teď se jí bude hrabat ve vlasech tak dlouho, dokud nenajde něco alespoň trochu připomínající veš, pomyslel si. A jakmile to najde, tak jí prosype hlavu tím sajrajtem tak důkladně, ze z ní bude alespoň měsíc platinová blondýna.
"Ona je opravdu má," vytrhl ho z myšlenek výkřik, který čekal přibližně o pět až deset minut později.
"Ano, samozřejmě," odpověděl automaticky, ale pak ho napadlo, že by s tím drobným hmyzem mohla být docela zábava. Vyndal si ze zásuvky pinzetu a přišoural se k židli, na které se zničeným výrazem seděla jejich dcera. Bylo to (samozřejmě mylně) vyloženo jako zájem o zdraví jejich dítěte, o pár vteřin později ale již jedna z breberek byla lapena a odnášena pryč. Žena zůstala koukat s otevřenými ústy, dcerka však ožila. Vystartovala za otcem do jeho pracovny, kde už na stůl stavěl mikroskop.
"Sice to není žádný dělo," utrousil. "Na tuhle příšerku to ale stačit bude." Položil vešku na sklíčko, nastavil zvětšení a zadíval se do okuláru.
"Pusť mě, tati," zvědavě se natahovala k přístroji, ale otec se nedal, dokud nenastavil optiku do uspokojivého stavu. Pak udělal krok zpátky a dívka se dychtivě sklonila k okuláru. "Fůůůj," zašklebila se, ale fascinovaně se dívala dál. "Jé - vono se to hejbe!" vypískla najednou a odskočila od stolu. Tam už ale čekala matka, která ji nekompromisně chytila za ruku, odvlekla do koupelny a tam nad vanou aplikovala bílý prášek proti vším. Majda prskala, nadávala, nebylo jí to však nic platné. Pak ještě šampón, to už ale jen tiše trpěla. Byl na ní tak smutný pohled, že jí maminka odpustila i večerní čištění zubů.
Když vyběhla ven na hřiště, nikdo z dětí neřešil její světlejší vlasy. Zapojila se do her jako obvykle a rychle zapomněla na příkoří, která jí prováděli rodiče. Když však při líném tenise její protihráč odpinknul míček do výšky a ona se podívala vzhůru, všimla si ohromného oka, které viselo na obloze a pozorovalo je. Otáčelo zorničkou doleva i doprava, nahoru, dolů a když se zastavilo na dětech, některé nevydržely a s křikem se rozprchly. Majdina zvědavost byla větší než strach a tak byla jedna z mála dětí, které na hřišti vydržely. Chvíli se nic nedělo, pak oko několikrát mrklo, zmizelo a o chviličku později se začal na hřiště sypat bílý prášek.
"Pomóc!" Zbylé děti nevěděly, Majda si však rychle vzpomněla na odvšivovací proceduru a dala se na útěk. Prášek ji padal na vlasy, na ramena i na ruce, horečně ho smetávala, ale nepomáhalo to. Další padal a padal, až spadla z postele.
"Uf, byl to jen sen," oddechla si a podívala se z okna. V ten moment jí ale úsměv zamrzl na rtech. Za oknem padal bílý prášek a sedal na okno i stromy. Majda už dál nečekala. Vyskočila z postele a uháněla do ložnice rodičů.
"Mamí! Tatí!" Otec se probudil a přemýšlel, jestli je na světě něco úžasnějšího než probuzení řvoucím dítětem. Matka vyskočila a hned zjišťovala, co se děje. "Někdo moc moc velkej si myslí, že jsme vši a sype na nás prášek proti vším. Já nechci umřít jako ty vši." Majda se rozplakala a nebyla k utišení.
Existuje něco úžasnějšího, pomyslel si otec. Řvoucí dítě, které se nedaří utišit. Vstal a podíval se z okna. Pak ho otevřel a nabral si plnou hrst. Když to hodil po Majdě, dostala hysterický záchvat.
"Co řveš, to je jen sníh," utrousil na půl úst, zavřel okno a zase si lehnul do postele. "A teď běž spát, je půl pátý ráno." Majda ztichla a po chvíli šokovaného ticha se šla do koupelny usušit. V ložnici se rozhostilo ticho.
"Nemusel jsi na ní být tak drsný," zašeptala žena. "Mohl jsi jí to vysvětlil nějak normálně." V jejím hlase zněla trochu výčitka. Otci to však bylo jedno, protože už zase spal jako špalek.
|
|
|
