JONATHAN CHAPMAN (JENÍK JADÉRKO)

☼   26.9.1774 v BOSTON City Center       ۞    11.3.1845,  Ráj  zvaný  rajón  MICHIGAN

www.jappleseed.com/

Psal se rok 1890, když farmář Anderson Mullins v okrese Clay, ve státě West Virginia přeškrtl na neumělém plánku svých pozemků velký obdélník. Potom povolal šetrné dělníky a nabádal je, aby starý mizerný neplodný sad, plný pokřivených větví vyklučili a půdu připravili k obdělávání. Mladičká Mullinsova neteř chytrá jak orlice, ne sova, příkaz zaslechla a prosila strejdu, aby alespoň jeden strom ponechal, ten až úplně na konci sadu u dobytčí stezky, který plodí tak dobrá, sladká, šťavnatá žlutá jablka. Mullins rázně odmítavě zakroutil mozkem. Bylo nakročeno k podzimu, ale čas sklizně zimních odrůd ještě nenastal. Mullinsova neteř však byla super bystrá ňafyna k pohádkovým pohledáním. Vylezla na strom jedna dvě a utrhla pár červivých jablek, která, jak známo, dříve zrají. Vykrájela zdravou dužinu a nabídla pamlsek tester strýci. Ten ochutnal, mávl rukou a neteř si to jeho vzdávání se vysvětlila hned jako souhlas. A tak u dobytčí stezky zůstal zachován strom, který plodil zlatá jablka. Netísněn sousedy, vytvořil pěknou rozložitou korunu. Jeho jablka vyhledávali ovocní fajnšmekři z celé kolonie, osady u farmy.

O čtyřiadvacet let později přišel za Andersonem Mullinsem Edward Lee, jeden z jeho dělníků, známý tím, že hodně četl a každý týden zajížděl na poštu pro noviny. „Pane Mullinsi, četl jsem, že v Louisianě je jedna firma, která se zabývá množením ovocných stromů. Nedávno někomu zaplatila pěknou hromádku dolarů za novou jabloň. Vsadím všechny své knihy proti prvnímu oblázku, který zvednete, že ten váš strom se zlatými jablky má neméně dobré, ne-li lepší plody. Pošlete pár jablek tomu bláznovi, který sbírá nové odrůdy a dobře je platí. Tady je adresa, zlatonosná žíla, jen tak mezi námi.“

Mullins neměl nic proti dolarům, které měly mít namířeno do jeho kapsy. Zabalil několik plodů a dovezl balíček na poštu. Úředník mu oznámil dosti vysokou částku za poštovné a Mullins na okamžik váhal. Pak se zadíval do mapy, a když zjistil, že zásilka bude putovat tisíckrát delší cestu než z jeho farmy na poštu, zaplatil požadovaný tarif.

Školkař Stark měl tehdy na práci jiné věci, než se zabývat plody, které mu teď kdekdo neposílal. Tak ležela Mullinsova jablka nějakou chvíli nepovšimnuta. Od doby, kdy je farmář podal na poště, utekly 3 měsíce a plodům to na kráse nijak nepřidalo. Nakonec někdo z rozvětvené famílie Starků přeci jen balíček otevřel a z jednoho plodu ukousl kus. Potom dostaly události rychlý a nečekaný spád. Sám šéfík se vypravil na dalekou cestu, nejprve vlakem, potom iks mil na hřbetu koně. Mullins ho dovedl ke stromu u dobytčí stezky, na němž se zelenalo plno mladých plodů. Bylo to v červnu kolem Medarda, ale Mullins ještě vybral ve sklepení košík zlatých, byť už trochu svrasklých tvarů u plodů. Starkovo srdce prudčeji zabušilo. Na místě nabízel za strom tisíc dolarů cash, což tehdy byly solidní příjmy. Mullins to bral jako žert unaveného poutníka a pozval hosta zatím na štědrou a vydatnou véču. U stolu rozpáral Stark podšívku kabátu a položil na stůl jemináčku hned dva tisíce dolarů jako zálohu. Mullins jen stěží zakrýval své překvapení. Kdyby tušil, jak slavnou, na světě dodnes nejrozšířenější odrůdu Starkovi nabídl, určitě by snadno nějaký ten tisíc dolarů ještě usmlouval, protože zkušený ovocnář a školkař dobře věděl, jaké štěstí ho právě potkalo a usmálo se na něj s ovocnou láskou.

Brzy poté přišli Starkovi lidé, dopravili na farmu dlouhá železa, nýty, šrouby, vykopali kolem koruny stromu základy a vybudovali velkou ocelovou konstrukci. Malá, pevná vrátka opatřil sám Stark důkladnými petlicemi na zámek. Aby už nikdo nemohl čmajznout ze stromu rouby. Po čase, když už měl Stark dostatek množitelského materiálu, dal klec zbourat a strom porazit. Škoda, mohlo to být přitom tak slavné pradávné poutní symbolické zastavení pro ovocnáře celého světa spojte se, super plácek pro místo odpočinku, kde vznikla ta nejslavnější světová odrůda jabloně zvané jednoduše Golden Delicious.

Naskýtá se samozřejmě hlodající otázka, kde se tam ve starém a zanedbávaném sadu vzala odrůda, která dodnes nechybí v žádné výsadbě s příhodnými podmínkami a stále tvoří až 40 procent světové sklizně jablek. Pohlédneme-li na mapu všech USA, zjistíme, že West Virginia sousedí se státem Ohio, a že okres Clay není tolik vzdálen od Pittsburghu. Sotva může být pochyb o tom, že Mullinsův sad se zlatým jablkem vznikl jinak než z jader stromů, které rostly podél cest a ve výsadbách založených Jonathanem Chapmanem. Hovoří pro to skutečnost, že koncem třicátých let 18. století, kdy Mullinsův sad založili, nepůsobil v této oblasti žádný jiný ovocnář. Také další slavná jablečná odrůda – Jonathan, zřejmě pochází z Chapmanových výsevů. Nalezli ji roku 1800 na farmě R. Ricka v Kingstonu ve státě New York, tedy v oblasti, kam se Chapman už ve svých osmnácti letech vydával od pobřeží s vakem plným jabloňových jadérek. A není vyloučeno, že také třetí nejslavnější světová odrůda – Red Delicious, vznikla Chapmanovým novým přičiněním.

Byly to velké dary, které tento zanícený, nesmírně pracovitý, tolik oblíbený člověk dal proudu poutníků mířících do panenských oblastí Severní Ameriky a vlastně celému světu. Všude na svých cestách, a byly to za celý jeho život desetitisíce mil, vyséval jadérka jabloní s představou vnadných sadů, k nimž dorazí unavení a udivení poutníci a osvěží se neméně lákavými plody. Stálo to mnoho odříkání, prošel mnoha nebezpečími, nejednou visel jeho život na vlásku, než se jeho sen mohl uskutečnit a Chapman se dočkal uznání: „Tak tohle se Jendovi povedlo!“ Jonathan Chapman totiž nebyl příliš znám pod svým pravým jménem, ale pod přezdívkou Johnny Aplessed – „Jeník Jadérko“.

V roce 1783 se pravděpodobně v Bostonu přidal do jedné party mužů mířících na západ do panenského a také dost nebezpečného území, na horním toku řeky Ohio, zčásti ještě ovládaného Indiány, nenápadný, nemluvný mladík. Kromě běžných potřeb a nářadí, jaké nesli všichni muži, měl s sebou ještě kožený vak s jádry jabloní. Při postupu skupiny se mladík často opožďoval. Vyčistil kousek země od trávy a plevelů, vyhloubil jamku a vložil do ní jabloňové jádro. Potom donesl z potoka vodu podstatně čistější, než dneska to jde zařídit, a semínko zalil. Ostatní kroutili hlavou nad jeho počínáním a často si ho dobírali: „K čemu je to dobré, sázet tu semínka, když všude kolem roste tolik stromů a keřů!“ a Jonathan Chapman trpělivě vysvětloval: „Aby ti, kteří jednou tady půjdou za námi, si mohli ze stromu natrhat čerstvé ovoce a posílit se na další dlouhou štreku.“

Nakonec se o něho přestali starat. Tehdy zřejmě někdo poprvé vyslovil přezdívku, která mu už zůstala a pod níž ho později znali noví osadníci a Indiáni na velmi rozlehlém rajónu několika dnešních států. Bylo to asi tak nějak: „Nechte ho na pokoji, přece se tu nebudeme stále kvůli tomu Appleseedovi zdržovat do cíle.“

V jednom zvlášť pěkném, chráněném místě se Jadérko snažil usadit na delší dobu. Vysadil stovky semen, trpělivě je zaléval a rozhodl se, že počká, až vyklíčí. Z větví si spletl mezi stromy jednoduchý přístřešek. V krajině plné zvěře, s vodami, ve kterých nebylo náročné ulovit rybu, se snadno uživil. Jednoho dne zrovna nese vodu svým jadérkům, a tu ho prostoupil neklid, dotěrný pocit, že ho někdo sleduje. Zahlédl sem tam nějaké pohyby, stíny, ale nenechal se rušit. Po několika hodinách práce si sedl před chýší, rozdmýchal oheň pod kotlíkem, aby si uvařil čaj. Když se ohlédl od ohniště, uviděl kolem sebe několik Indiánů. Byli zjevně zpruzení a posunky mu přikázali, aby je následoval do tmy. Dovedli ho k první řadě zalitých jamek a cosi pokřikovali a vzrušeně ukazovali. Pochopil, že ho považují za vetřelce, který podezřele zasahuje do jejich území. Trvalo dlouho, než jim posunky, kresbami v písku a několika indiánskými slovy, jež ovládal, vysvětlil, jaký užitek jeho počínání přinese. Pochopili nakonec, že jim nepřišel škodit, vyhánět je z pradávných útvarů tradic a stal se jejich kamarádem i do deště. Když semena vyklíčila a objevily se první pravé lístky, vydal se Jadérko na další cestu. Ještě mnohokrát se sešel s Indiány, někdy za dosti dramatických a pro něho drastických okolností.

Po dlouhé cestě dorazil do Pittsburghu. V roce 1785 to bylo několik desítek roubených i všelijak sbitých stavení, na březích řeky Ohio. Proud osadníků z východu však neustále sílil a osada se rychle rozrůstala.

O pozemky tehdy nebyla nouze a Jeník Jadérko si mohl vybrat místo, jaké mu nejvíce vyhovovalo. Vyklučil křoviska a připravil půdu pro svá jadérka. Chvatně postavil chýši a hned se pustil do ekologické i logické práce.

V roce 1799 měl už Pittsburgh pět tisíc stálých obyvatel a stal se důležitou stanicí pro zástupy kolonistů mířících dál na západ do státu Ohio. Všichni měli na spěch, pobízeni vidinou panenské přírody, kterou obdělají, lesů, jež jim zajistí dostatek dřeva. Rychle zakoupili nejnutnější zásoby a hnali se střemhlav dál. Na jednom místě v Pittsburghu se však přece jen zastavovali a obdivovali krásný sad.

Když přišel Jan Jadérko do Pittsburghu, neměl nic, jen své pracovité ruce, hrst jabloňových semen – jader a zvláštní dar – rozuměl už od dětství ovocnému stromu, který se stal hlavní náplní a smyslem jeho života. Nesmíme však zapomenout ani na skutečnost, že byl opravdovým přítelem Indiánů, kteří si ho velmi vážili a obětavým pomocníkem a rádcem lidí, kteří mířili na západ a neměli dostatek zkušeností s životem v drsných přírodních podmínkách.

Teď vlastnil rozlehlý sad, komoru a zemní krechty plné jablek. Mohl za ně utržit spoustu dolarů, ale Jadérko je většinou rozdal a odměnou mu byl údiv dospělých a šťastné tváře dětí. Ve vyprávěních z generace na generaci se tradovalo, že jablka z Jadérkova sadu byla mimořádně osvěžující, krásně zbarvená, velká. Svou roli jistě sehrála i skutečnost, že poutníci, kteří se vydali zjara na cestu, žádné ovoce dlouho neviděli a nejedli. Dnešní ovocnář se pozastaví nad tím, jak je možné, že semenáče vyrostlé z jader, byť třeba dost kvalitních typů kulturních jabloní, nesly tak krásné ovoce. Dobře totiž ví, jak vlivem štěpení dědičných vlastností vznikají v převážné míře horší, často ochuzené, zbídačelé typy jako je tomu u nečestných podmračených lidí. Jadérkův sad však tou dobou představoval vrchol jeho dosavadního snažení. Mnohé stromky jistě neplodily dobré ovoce a sadař je porazil. Uměl roubovat a ve velkém množství jeho semenáčů se určitě našly typy, které dávaly znamenité plody, a Jadérko je vegetativní cestou množil. V neposlední řadě sehrála roli i známá skutečnost, že v nových podmínkách často vznikají lepší variety a mutace. Není proto žádný důvod nevěřit, že Jadérko vlastnil sad, rodící mimořádně pěkná jablka.

Mnozí osadníci ho žádali, aby jim dal s sebou mladé stromky z jeho školky a byli ochotni zaplatit i dost značnou sumu. Ale neuspěli. Jadérko jim trpělivě odpovídal, že v nové domovině budou mít zvlášť zpočátku úplně jiné starosti, než připravovat příhodné podmínky pro zdárný růst stromů. Že se však za nimi po čase vydá a sady jim klidně na přání založí.

Jan Jadérko mohl v klidu žít v Pittsburghu jako vážený občan a stále by měl mnoho práce s rozmnožováním stromků a se zakládáním nových sadů v širém okolí. Ale neklid a touha vydat se na další velké cesty, podle nichž jednou zakvetou a zarodí jeho jabloně, byla stále silnější. Začal shromažďovat semena nejlepších stromů. Na půdě je pečlivě sušil a ukládal do koženého vaku. Jednoho rána vzal lopatu, motyku, batoh s nejnutnějšími potřebami, vak s jadérky a nepozorován vyšel na cestu. Věděl, že o jeho sad bude dobře postaráno, měl v Pittsburghu mnoho pozorných žáků.

Prošel ohromná území dnešních několika států – Ohio, Indiana, Michigan, Illinois, Wisconsin, West Virginia, Iowa. Vysel statisíce jadérek. Zůstávaly za ním stromořadí, sady, školky, naučil bezpočet osadníků a farmářů pěstovat ovocné stromy. Stal se nejznámějším pojmem člověka na nově osídleném území. Všude, kde se ukázal, byl srdečně vítán a zván k pohoštění. Mohl si kdekoli najít a vybudovat domov, ale nutkání vydat se dál, do nových, ovocnářsky ještě nedotčených, ani nepokažených krajin, bylo silnější.

V roce 1825 se stal Detroit, kdysi pevnost na jezeře Erie, průchodní branou do nově vzniknuvšího státu Michigan. Byli tu spekulanti a kšeftaři s kožešinami, přicházející z okolních lesů na městské tržiště, francouzští trapeři s křiklavě pestrými pokrývkami a přehozy utkanými indiánskými ženami, misionáři křtící děti a oddávající mladé lidi, vznešení rudoši a jejich náčelníci v bobřích kožichách, státní úředníci s rodinami, plantážníci z jižních krajin, pionýři z Ohia, Angličané, Francouzi, Němci, Holanďané, Irové, Švédové – malý tavící kotlík národů.

V přecpaných obchodech, kde bylo možno dostat téměř vše od tomahawku až po piáno, si Jan Jadérko koupil jelenicové kalhoty, nepromokavé boty z kravské kůže promaštěné rybím tukem, balík soli a něco potravin. Poslední peníz vydal za silného, statného pony pomocníka.

Když nakládal věci na zvíře na náměstí Velkého cirkusu, které bylo shromáždištěm poutníků odcházejících rovnou za nosem na západ, pocítil na rameni něčí ruku.

„U všeho všudy, koho to zde vidím! Procházíte Detroitem a nezastavíte se u starého přítele?“ zazněl jasný, srdečný hlas. Jan se otočil jako na zavolanou. Silný, obtloustlý muž ve vládní uniformě, s bobří čepicí na hlavě a s širokým úsměvem ve tváři, který ho oslovil, nebyl nikdo jiný než Lewis Cass, guvernér státu Michigan.

Jan se usmál a stiskl mu ruku.

„Nepotřebujete mě, guvernére. Máte svůj dobrý sad.“

„Ano, já mám sad. Ale mám taky pohostinný dům a v něm pracovnu, kde bych rád viděl statečného a dobrotivého muže, jakým jste vy. Detroit dostal své sady z Kanady už z dob Francouzů. Ale země kolem je stejně divoká jako v chování jedinců divná, jako Ohio bývalo v dobách, kdy jsme poprvé přišli na Krásnou řeku. Mnoho se od těch dob změnilo, Jendo Jadérko, leč vy jste furt sám sebou. Nezdá se ani, že by vám přibylo let. Ale přibyly houfy lidí, kteří vám vděčí za své životy a vzpomínají na vás s úctou a láskou.“

Jan pohlédl na guvernéra, který tu stál s úředním odznakem jako nejvyšší představitel moci nové země, pozdravován kolemjdoucími občany. Slova uznání a chvály myslel Cass rovnou od srdce, ale Jan mu připomenul: „Jsme stále na počátku a udělali jsme málo pro zhodnocení jablečné éry. Vyhodnotí nás tudíž až příští generace.“

Guvernér souhlasně pokynul hlavou: „Ano, jsme stále na počátku. Ohio, Michigan, Indiana, to všechno jsou jen odrazové můstky Dalekého západu. Nechal jsem zřídit několik nových cest k Michiganským lakům. Doufám, že jich s úspěchem využijete. Mohl by vám napomáhat můj doporučující dopis?“

Jan chviličku uvažoval a pak mu jasně dal na srozuměnou: „Děkuji vám za tohle, guvernére. K lidským srdcím není třeba nutně doporučující dopis.“

♥

Jadérkův příklad později povzbudil mnohé další uctivé ovocnáře. Jedním z nich byl i Henderson Lűling. Sedm let po Jadérkově smrti naložil veškerý svůj majetek na dva vozy tažené voly. Majetek se skládal z několika dek, pár kusů nádobí a ze dvou velkých beden naplněných zemí, rašelinou a rozemletým dřevěným uhlím. Do této směsi uložil Lűling na 700 malých ovocných stromků. Některé z nich bezpochyby pocházely ze semen a roubů z Jadérkových výsadeb. V pusté prérii, trpící dlouhotrvajícím suchem, strádala rodina a tažná zvířata nelidskou ukrutnou pekelnou žízní. Většinu zásob vody totiž Lűling šetřil pro stromky. Po šesti měsících dorazili k řece Columbia. Nakonec se usadili v Portlandu a Lűling založil ze svých stromečků první ovocnou školku na Západě. Tak se některé Jadérkovy typy, nebo můžeme už přiznat odrůdy, dostaly až do prosluněné Cali.

Kolem roku 1870 přinesl v sadu Jesse Hiatha v Madison County, stát Iowa, úrodu stromek, který sadař několikrát podřízl, protože mu překážel v uličce. Byla to jablka, jaká nerodila žádná tehdy známá odrůda. Hiath založil svůj sad v místě, kde už stálo několik statných stromů. Stromek, o němž je řeč, vyrostl ze starého pařezu. Nebudeme daleko od pravdy, když se zmíníme v tom smyslu, že stará výsadba pocházela od makáče number One Jendy Jadérka. Po dramatické cestě skončila nakonec odrůda u povolaných rukou – ve školkařské firmě Stark, která za ni Hiathovi vyplatila deset tisíc dolarů. Ve srovnání s tím, jaké zisky odrůda, původně nazvaná Hawkey, ale Starkem přejmenovaná na Red Delicious přinesla, to byl pouhý pakatel. Také odrůda Red Delicious se stala základním kamenem světového sortimentu. Vznikl z ní nespočet vynikajících kříženců a mutací.

V roce 1840 se Jonathan Chapman, známý všude jako Jan Jadérko, z jedné své dlouhé a vyčerpávající cesty už nevrátil. Bezpochyby to musel vzdát poblíž svých krásných jabloní.

https://www.youtube.com/watch?v=3_OO4-XUlA8

This song, sung by Dennis Day, was part of the short 1948 Disney classic, „Johnny Appleseed“; A retelling of the story of John Chapman, who spent his life roaming America and planting apple trees, thus earning his nickname. Then entire movie can be found on Youtube under „Johnny Appleseed Song“.

Johnny Appleseed Song

The Lord is good to me
and so I thank the Lord,
for givin' me the things I need,
the sun and rain and an appleseed,
Yes, He's been good to me.

I owe the Lord so much,
for everything I see,
I'm certain if it weren't for Him
there'd be no apples on this limb.
He's been good to me.

Oh, here am I 'neath the blue, blue sky,
A-doin' as I please!
Singin' with my feathered friends,
Hummin' with the bees.

I wake up every day,
As happy as can be
Because I know that with His care
My apple trees, they will still be there.
Oh the Lord is been good to me.

(Another verse I found online, but not in the Disney movie)

Every seed I sow will grow into a tree
and soon there'll be apples there
for everyone in the world to share.
The Lord is good to me.

SONJA HENIE

☼     8.4.1912      OSLO          ۞     12.10.1969   KOMPLIKACE V OBLACÍCH UŽ BEZ PŘISTÁNÍ (VZDUŠNOU ČAROU ZE ŠVÝCARSKA) 

„The Absolute Best!“ – Sonja Henie, 1945!

http://www.youtube.com/watch?v=7sjnfkEOpsE

By the way, Ms. „H“ paved the way for all the future skating stars of today.

Od prvního do posledního momentu ne licoměrný zážitek, co to je? Život ne na zámku, život ne na klíči. Pa a mějte se životně důležitě v prostorách přírody u zámku Ctěnice – život je kluziště už tak dost na tenkém ledě. Pro život ve dvou, jako krasobruslařské duo při výkonu a zážitcích podívané na bruslích. Kdysi obývala teta Marta Grulichová bytovku ve Ctěnické ul. na Proseku v Praze 9, náramná podívaná je však na fešandu Klárku ze zámku Ctěnice!

Ve dvacátých letech 20. století bylo Chamonix jen malou horskou obcí, do níž jediný frmol přinášeli horolezci, pro něž se stala výborným výchozím střediskem k výstupům na nedaleký vrcholek Bílé Hory.

A přece bylo tomuto krásnému mondénnímu francouzskému městečku souzeno vstoupit do historie světového sportu. Kongres Mezinárodního olympijského výboru v Lausanne se totiž v červnu 1922 skoro i jednomyslně usnesl, že se právě tam budou odehrávat první zimní olympijské hry. Termín byl stanoven na 25. ledna – 4. února 1924. Tedy již za necelé dva roky. Za tu dobu museli pořadatelé vybudovat zcela nové kluziště, rychlobruslařskou dráhu, lyžařské tratě i stadión pro 6 000 diváků, flákat se? Absolutně vyloučeno!!! Zdánlivě nesplnitelné cíle se musely hravě plnit jako sen ve skutečnost k potěšení natěšené veřejnosti.

Když se však onoho 25. ledna shromažďovalo před městskou radnicí osmnáct výprav zúčastněných zemí k zahajovacímu ceremoniálu, bylo všechno bezpečně nachystáno.

V krasobruslařské části „bílé“ olympiády se soutěžilo v kategorii mužů, žen a sportovních dvojic. Taneční páry se na scéně objevily až později.

Dívek a žen se sešlo na startovní čáře osm. Mezi nimi i dvanáctiletá drobounká holčička z norského Oslo smělá jako Jánošice: Sonja Henie. Její účast vyvolávala u pořadatelů shovívavé úsměvy, objevily se však i projevy nesouhlasu, to když si jedna nána – budoucí olympijská vítězka Herma Szabó–Plancková z Rakouska – postavila proti tomu hlavu, a prohlásila, že proti takovým „dětem“ nehodlá přijít na start. Nakonec se však blonďatá dívenka ze země fjordů a trollích zákonů přece jen mohla soutěže zúčastnit. Byl to vůbec její první mezinárodní start a absolvovala ho s dětskou bezprostředností, bez jakéhokoliv náznaku racionální dospělácké nervozity či trémy. Co na tom, že při volné jízdě slítla z rytmu, z tempa, z algoritmu – Algoritmus je přesný návod či postup, kterým lze vyřešit daný typ úlohy. Pojem algoritmu se nejčastěji objevuje při programování, kdy se jím myslí teoretický princip řešení problému (oproti přesnému zápisu v konkrétním programovacím jazyce). Obecně se ale algoritmus může objevit v jakémkoli jiném vědeckém odvětví. Jako jistý druh algoritmu se může chápat i např. kuchařský recept, tak proč ne sportovní recept na výhru. Ani tato nepříjemná skutečnost ji neodradila, aby zase nepokračovala. Vesele vykřikla „hopla“, vyskočila a pokračovala dál v jízdě malé královny, jakoby se nic tak hrozného nestalo. Okamžitě si tím získala sympatie publika. Vyneslo jí to přezdívku „děvčátko rozkošného hopla“. A vůbec jí nevadilo, že skončila mezi osmi účastnicemi na tom posledním místě. Diváci i rozhodčí si Sonju Henieovou zapamatovali jako veselou bytost bytostně sportovně naladěnou pro radost z pohybu.

Narodila se 8. dubna 1912 v Oslo. O těchto končinách se praví, že se v nich děti rodí snad už s bruslemi na nohou. A když ne s bruslemi, tedy určitě s lyžemi. U Henieových v ulici Haftysgade se bruslilo přímo na zahrádce rodinného domku. Tam také malá Sonja začínala udivovat kolemjdoucí. Později chodila bruslit na Frognerův stadión, což bylo velké kluziště pod širým nebem. Kromě toho měli Henieovi v Geilu, malé malebné horské vesničce, přímo ideálním místě k provozování zimních radovánek, svůj lovecký zámeček (trochu lepší, než jsme zažili se školou v přírodě na zámečku v Hojsovo Stráži jako malé děti, školou povinné). A v Geilu snad nikdo nechodil pěšky. Všichni jezdili na lyžích. Sonja si lyžováním vypěstovala cit pro rovnováhu, pohyb i rytmus. A to byl výborný základ pro její budoucí dráhu krasobruslařky. Velkou, a možná klíčovou roli sehrál i Sonjin přirozený talent a nadšení pro tanec a hudbu, hudbu, ne slabý řemeslný odvar tónin. Měla však také štěstí, že od prvních okamžiků jí rodina poskytovala všestrannou péči. Otec Henie, bohatý kožešník z Oslo, stál u zrodu velké kariéry této slavné norské krasobruslařky. Byl to on, kdo se stal přísným kritikem jejích prvních bruslařských krůčků. A v roce 1923 se mohl radovat z prvního titulu své dcery – titulu mistryně Norska. To chce potlesk pro ni i po letech, přátelé.

Tři roky po premiéře Sonji Henieové v Chamonix se světový šampionát krasobruslařek konal v jejím rodném městě Oslo. Bez velkých technických problémů obhájila krátce předtím titul domácí velmistryně. Z bezelstné dívky se pomalu stávala slečna k nakousnutí. Celé Norsko tehdy v roce 1927 drželo své patnáctileté reprezentance pěsti, dámy palce. A ona je nezklamala. Byla vůbec nejmladší dívkou, která kdy získala světové prvenství. Poprvé ve svém životě byla po závodě představena králi a královně. A to znamenalo velkou poctu pro ještě školou povinnou dušičku.

Vítězství na mistrovství světa v domácím prostředí otevřelo Sonje Henieové definitivně cestu do velkého krasobruslařského světa. Hey young world, the World is Yours. Automaticky si tím zajistila účast na ZOH 1928 ve Svatém Mořici. Ve zbývajícím čase intenzívně a pečlivě trénovala každý z předepsaných povinných cviků, nic nechtěla ponechat náhodě. Vyplývalo to i z faktu, že již měla určitou závodnickou zkušenost. Co nejčastěji vystupovala na veřejnosti při nejrůznějších závodech a exhibicích. A při sestavování náročného přípravného období opět nechyběl podnikavý otec Henie. Součástí přípravy na olympiádu bylo i vystoupení Sonji v Londýně. Během pobytu v krasoměstě nad Temží se setkala s velkou ruskou tanečnicí Annou Pavlovovou. Ta napříště výrazným způsobem oživila ovlnila a od ráže dráždila její celkový projev na ledě. Volná jízda Henieové pak představovala do té doby vzácný soulad tance s krasobruslařskými prvky.

Do švýcarského Svatého Mořice přijela již zcela jiná Sonja Henieová, než se představila před čtyřmi roky v Chamonix. Už to nebylo „děvčátko rozkošného hopla“. Téměř šestnáctiletá krasobruslařka oslnila svět mistrovskou technikou v povinných cvicích, ale i půvabem a celkovým uměleckým projevem. Bylo to příjemné překvapení už z toho důvodu, že do té doby ženy spíše napodobovaly své mužné protějšky, což bylo víc na škodu než ku prospěchu nezapomenutelných show. Vedle krasobruslařského umění obdivovali diváci ve Svatém Mořici u Sonji Henieové i novou, na tehdejší dobu dosti odvážnou róbu se sukénkou sahající až nad kolena.

Jméno nové olympijské vítězky se rozletělo do celého světa jako symbol ženského krasobruslařského projevu, že i Erós – latinsky Amor nebo Cupido, řecky Ἔρως – nelenil s erotickou kantilénou a na její počest složil jedno slovo: Děkuji. Erós je bůh lásky a sama šťavnatá láska; syn boha války Area a bohyně lásky a krásy Afrodíty, uctívaný též jako božstvo úrody. Ztělesňuje princip lásky v jakékoli podobě (levá – pravá, chudá – bohatá). Jeho římským ekvivalentem byl Amor. Jako Dionýsos, byl i on někdy zmiňován jako Eleutherios, „osvoboditel“. Podle starších mýtů je Erós zosobnění mocné a vše oživující síly, která se zrodila po počátečním Chaosu. V tisku ji začali nazývat jednoduše „královnou ledních ploch“, „božskou Sonjou“ i „ledovou princeznou“. Už v roce 1927 se o norskou krasobruslařku začali zajímat filmaři. V tomtéž roce Sonja natočila svůj první chytlavý film. Jak je známo, nezůstalo pouze u jednoho dobře zvládnutého řemesla v atraktivní branži. Dveře teď měla otevřené do nejvyšších společenských kruhů algoritmů alfatalentů. Politici i státníci z nejrůznějších končin přijímali ve svých rezidencích slavnou krasobruslařskou hvězdu a ekvivalent kvalit pocházející z Norska. Šnůra exhibičních vystoupení i narychlo sjednaných nebrala konce, vůbec ne blbá Sonja doplňovala svou energii, jak se meditativně & radostně dalo. Od října 1928 až do dubna následujícího roku s nimi Sonja Henieová projela půlku Evropy. Po náročném výkonu na ledové ploše přišly zpravidla neméně vyčerpávající večírky, recepce a bankety. Obvyklá daň slávě.

V roce 1930 zavítala Sonja Henieová poprvé na území Spojených států. Tato země se stala brzy pro blonďatou Seveřanku druhým domovem. Seznámení s americkým publikem ji čekalo v newyorské hale Madison Square Garden. Zaplněné hlediště přijalo mistryni světa za svou, podobně jako obecenstvo na „starém“ kontinentu. Už premiéra přinesla velký úspěch. Turné pak pokračovalo na americký středozápad a do Kanady. Po celé trase ji provázely nebývalé ovace. Vůbec největšího ohlasu dosáhlo vystoupení Sonjičky Henieové v revue s názvem „Země půlnočního Slunce“, sestavené v typicky americkém střihu.

O sedm let později dostala Sonja Henieová americký pas a státní občanství. Již během svého prvního turné v roce 1930 obdržela nabídky k profesionálnímu angažmá. Tehdy však ještě zůstala věrná amatérskému ledu.

V roce 1931 se Sonja Henieová v tom neustálém kolotoči závodů a exhibicí znovu zastavila v Londýně. Po již vzpomínaném setkání s tanečnicí Annou Pavlovovou ji tentokrát čekala v britské metropoli jiná zajímavá osobnost – v té době již mezinárodně uznávaný krasobruslařský trenér Howard Nicholson. Jeho tréninkové metody podporovaly technický růst závodníků a napomáhaly ke zlepšení pohybového projevu. A přesně tyto vlastnosti potřebovala Sonja Henieová ještě víc poladit.

Na olympijských hrách 1932 v Lake Placid byla obhájkyně olympijského zlata samozřejmě středem zájmu a byla – jak jinak – favoritkou soutěže žen. O zvýšení její popularity se zasloužila i malá konverzace s norským krasobruslařským svazem těsně před odjezdem do zámoří. Dvacetiletá Sonjička žádala doprovod obou rodičů. Svaz však byl ochoten zaplatit cestu jen jednomu z nich. Ledová hvězda je prý již plnoletá umělkyně a není třeba doprovodu obou rodičů, znělo byrokraticky nejapné zdůvodnění z kompetentních míst. Otce Henieho se to natolik dotklo, že si nejen zaplatil cestu sám, ale ještě se postaral o bombasticky účinnou reklamu pro svou dceru.

V Severní Americe byla tehdy Sonja Henieová opravdu bez konkurence. Po povinných cvicích vedla překvapivě Rakušanka Burgerová, ale perfektní volnou jízdou se Sonja vrátila na trůn, na který právem patřila v uplynulých letech.

Po návratu do rodného Norska se dočkala dvojnásobná olympijská vítězka velké pocty ze strany norské vlády. Ta jí udělila vyznamenání (jako první ženě vůbec) za „všestrannost a vynikající výkony ve sportu“. Sonja Henieová nebyla jen skvělou krasobruslařkou. Stejně dobře zahrála tenis, stejně dobře plavala ve vodě i v ledových krách, lyžovala a skotačila na koni. O několik let později se pak Sonja Henieová dočkala ještě jednoho cenného ocenění. Obdržela totiž Rytířský řád svatého Olafa. Tím se zařadila po bok velikánů tohoto severského národa, jakými byli například Grieg, Amundsen, Nansen nebo Ibsen (poetický Nor, dramatický tvor, který tvrdí: opláchní svou čistotu o kus obyčejného norského mýdla a norský horský pramen, nechceš-li být o blud lichotivých oblud omámen, maucta, amen).

Ani po druhém vítězství na olympiádě nehodlala Sonjička Henieová pověsit brusle na hřebík. Pro novou sezónu připravila pro svá exhibiční vystoupení po celé Evropě zbrusu nový program. Nesl název „Umírající labuť“ a byl zjevně inspirován již zmíněnou ruskou tanečnicí. A jak naznačila premiéra a potvrdily následující měsíce v roce, zájem o norskou lahodnou pohodářku plnou invencí neutichal, ba právě naopak. Na dalších evropských a světových šampionátech v letech 1933–1935 převálcovala s bravurou co se převálcovat kratochvilně dalo.

Bruslařská sezóna 1935–1936 byla však pro Sonju Henieovou poslední v pořadí z devíti, v nichž byla ozdobou všech amatérských soutěží. Rok 1936 pro ni znamenal ještě velkou motivaci. V případě obhájení titulu mistryně světa, by to byl již Jubilejní Desátý. A bavorský Garmisch–Partenkirchen nabízel proměnit šanci ke třetímu olympijskému vítězství, yeah. To se doposud nepodařilo žádné úřadující nebojácné krasobruslařce. Prvním vrcholem sezóny byl evropský šampionát v Berlíně, tedy až na ty fašouny s Adolfem IQ Hitlerjugend, hrůza hrůz. V předvečer jeho zahájení prohlásila Sonja Henieová ke zvídavým pracovníkům od novin, že po skončení této sezóny definitivně s krasobruslením přestane koketovat. Pod tímto zorným úhlem se také veřejnost dívala na poslední Sonjina vystoupení. Evropský titul obhájila v berlínském Sport–Palastu bez balastu a velkých obtíží před svou velkou soupeřkou Cecilií Colledgeovou z Velké Británie.

Co do významu však tento šampionát překonaly zimní olympijské hry v Ga–Pa. V malém alpském městečku také načichlém sudeťáky, hákenkrajci a ohavnostmi na denním nepořádku, měla vedle Colledgeové ještě další vážnou soupeřku v Američance Vinsonové. V povinné jízdě získala Sonja jen nepatrný náskok. Dobrodružství pro soupeřící duše. Volná jízda byla pořadateli záměrně zařazena až na samotný závěr všeho a Henieová jela jako vůbec poslední závodnice v programu (a bylo platné tehdejší rčení To Nejlepší Na Konec??). Své tehdejší nasazení v těžkém boji ozdravného sportu líčila později slovy:

„Z kraje kluziště jsem naslouchala hudbě, která měla doprovázet i můj poslední výstup. Kolem bylo přes dvě stě tisíc diváků, ale ty jsem sotva viděla, neboť mě oslňovala světla reflektorů. Zapomněla jsem na všechno, kromě tří věcí – že mám bodový náskok, že je špatný led, a že musím být opatrná holka. Odněkud z dálky zazněly akordy v crescendu. Vjela jsem na led…

O čtyři minuty později kolem mne propukl jásot. Pak přicházely ovace všech Skandinávců. Potom výsledky. Stala jsem se olympijskou favoritkou a mistryní potřetí a naposledy.“

Mistrovství světa v Paříži už byla jen formalita její dobré formy a Sonja Henieová svým desátým titulem mistryně světa dovršila skvělou závodnickou dráhu jako amatérka. Vůbec ne devatero řemesel a desátá bída, tohle byla desátá chlouba poctivého amatérského nasazení do talentu od Boha.

Deset titulů mistryně světa a tři olympijská prvenství byly samozřejmě velkou reklamou a tím nejlepším doporučením pro profesionální dráhu a později také pro filmové ateliéry. Jen necelý měsíc po návratu z mistrovství světa podepsala Sonja Henieová profesionální smlouvu na sérii exhibičních vystoupení po dobrých adresách ve Spojených státech. Kolem jejího přestupu se objevilo mnoho dohadů. Ona sama se k tomuto kroku brzy vyjádřila:

„Stát se profesionálkou se mi tehdy zdálo nejpřirozenější věcí na světě, ačkoliv jsem ještě krátce předtím odmítala pověsti, které se o mém přestupu šířily éterem. Chtěla jsem se nejdříve podívat do Hollywoodu a zjistit, zda by se krasobruslení nedalo propagovat prostřednictvím filmu mezi nejširšími lidovými vrstvami přátel. Také jsem si chtěla vydělat podle možností nějaké prostředky, abych tak mohla tatínkovi splatit i jinak než láskou všechny ty tisíce, které do mne jako do amatérky po celá léta vynakládal.“

Sonja Henieová si na nezájem ze strany revuálních manažerů a agentů filmových společností rozhodně nemohla stěžovat. Většinou šlo však jen o krátké rozhovory a instruktážní snímky. To neodpovídalo původnímu záměru Sonji Henieové propagovat i jako profesionálka krasobruslení mezi nejširšími vrstvami obyvatelstva. Smlouva s Arthurem Wirtzem ji zavazovala během tří týdnů k sedmnácti představením v devíti městech Unie. Úspěch prvního profesionálního turné byl nesporný. Nicméně definitivní přelom znamenalo teprve její závěrečné galapředstavení v Polárním ledovém paláci v Hollywoodu. Stadión byl po oba večery natřískán až do posledního místečka. Mezi diváky nechyběla ani řada známých filmových herců, Mary Pickfordová, Douglas Fairbanks, Spencer Tracy, Clarke Gable i Ginger Rogersová, vzpomínáte si? Sonja Henieová zařadila do programu šest náročných tanečních čísel od Apačského tance přes tango až po mazurku. Obecenstvo se nechalo unášet sportovním tahounem spontánnosti jen u 153 cm vysoké protagonistky. Odměnilo ji bouřlivým a dlouhotrvajícím potleskem.

Hollywoodská „show“ byla triumfálním zakončením jejího amerického turné. Velké filmové společnosti se najednou začaly samy hlásit o slovo s návrhy ke spolupráci. Universal, Paramount i Metro–Goldwyn–Mayer nabízely okamžitý podpis smlouvy a astronomické výdělky. Hollywood jako by se po představení norské lední hvězdy dočista zbláznil do krasobruslení, kouzlení s proporcemi poezie v pohybu na (tenkém a přesto bezpečném) ledě. A Sonja si z nabídek mohla vybírat tu na tělo. Nakonec po delším rozvažování podepsala smlouvu na pět let se společností Twentieth Century Fox. Její první film v Americe se jmenoval příznačně „Královna ledu“. Na plátně se přesně podle hollywoodského scénáře objevovaly střídavě bruslařské, dějové a milenecké scény. Sonja Henieová se z krasobruslařské stala filmovou hvězdou emocí v pohybu. O pár let později se v lekci knižních pamětí s názvem „Tančící brusle“ svěřila svým čtenářům s filmovými začátky v této Mekce kinematografie, nebo jen nákladných triků a ekvivalentu algoritmu snů:

„Můj pracovní den v Hollywoodu začínal ráno v pět. V osm hodin jsem byla ve studiu. Ty tři hodiny mezitím jsem strávila šampónováním a úpravou vlasů, líčením a oblékáním pro scénu. V tom spěchu zbylo i trochu času na lehkou snídani. V okamžiku, kdy jsem vstoupila do studia, jsem byla stržena do víru dění, který trval až do noci. Ráno i odpoledne jsme se soustředili na jednu a tutéž scénu. Nejvíce času sežraly právě bruslařské scény. Některé se musely až třicetkrát do zblbnutí opakovat. Nikdo ve studiu nekončí práci dřív jak v sedm osm hodin večer. Desetihodinový pracovní den je zcela běžný příklad obětavosti pro výsledek. Po takovém náporu máte pomyšlení jenom na spaní.“

Tehdejší krasobruslařský „boom“ v Hollywoodu pomohl k úspěchu filmu a tím i k dalšímu profesionálnímu turné Sonji Henieové po Spojených státech. Čekat na sebe nenechaly ani další filmy: „Švarná na pohled“, „Na tenkém ledě“, „Zimní serenáda“, „Melodie na bruslích“ a další chuťovky. Její první film „Královna ledu“ mezitím zdomácněl a zpohodlněl ve Skandinávii. Za čtyři roky profesionalismu zářila – zažila – nezklamala – Sonja Henieová nejen slávu, nýbrž i existenční boj s tvrdou konkurencí. Její obrovskou zásluhou bylo, že podchytila zájem o krasojízdu mezi širokými vrstvami lidí. Jen Klub Sonji Henieové čítal brzy po svém založení na 40 000 hrdých členů.

V pohnutých letech druhé světové dost ledové sprchy války daleko od rodného Norska v Chicagu uzavřela sňatek s Danem Toppingem. V roce 1945 vyšly v New Yorku již citované pamětihodnosti knižně – lekce „Tančící brusle“. V nich líčila dramatické boje o prvenství i svou dráhu profesionálky. Ještě v roce 1956 se objevila v jednom dobrém americkém televizním filmu. Ale v šedesátých letech se stále častěji vracela do rodného Norska. Byla úspěšná i jako milovnice výtvarného umění. V roce 1962 dokonce uspořádala výstavu své soukromé malířské galerie, kde nechyběli ani velikáni jako chuligán Renoir, Cézanne a Picasso.

Sonja Henieová se už za svého života stala právoplatnou legendou. Jako revuální hvězda měla závratné příjmy, sláva jí však nikdy přes hlavu ani o centimetr nepřerostla. Vstoupila do historie krasojízd jako osobnost, která na led vnesla zcela nové typicky ženské prvky plné 69 půvabů a 69 triků tance.

V říjnu 1969 to tedy schytala, když se vracela letadlem ze Švýcarska z pravidelného léčení zpět do Oslo. I přes snažení lékařských zvučných kapacit svou rodnou zemi již nikdy víc nespatřila. Záludná nemoc jí přeprala, jak byla silnější protivnice cestou hojivým životem.

http://www.youtube.com/watch?v=Zjg-fD4Yqw0

Mantronix – Music Madness [Full Album]

1986 Sleeping Bag Records.

01. Who Is It ?
02. We Control The Dice
03. Listen To The Bass Of Get Stupid Fresh, Pt. 2
04. Ladies (UK Remix) zejména samá chvála k té jediné, co je princezna Klára fanfára... 
05. Music Madness
06. Big Band B-Boy
07. Electronic Energy Of...
08. Scream
09. Mega-Mix ('86)

není vůbec od věci, že kámoš Rune Leknes z Bergenu provozuje MANTRONIX fan page. WWW.CheebaDesign.com