|
nestíhám sama sebe – a už vůbec ne tebe, dešti
ty ukrutné hodiny samoty, které zažívám při čtyřminutové jízdě autobusem
to ty mi přijdou za pár dnů tak vtipné, tak ztraceně daleké
bojím se dotknout horké plotny, protože reflex by byl sice rychlý, ale možná ne dost
celé dny slyšíš šumění, říkáš
včera to byly sestřičky větve s větrem v zádech
předevčírem jsi slyšel varnou konvici – dělala jsem čaj..
minulý týden to byl rozpouštějící se sýr – v toustovači..
před čtvrt rokem ti hučelo v uších, ptám se
máš rád riskování?
co když chci spálit ulnární smyčky a chci, abys věděl, že to dělám kvůli tobě?
nemáš rád nepravdy, ty nikdo nezbožňuje
někdo jich rád používá, aby ti zatajil, co už jsi stejně dávno věděl
zklamou tě pak – chceš se mstít, ale neumíš to
dnes chci večeřet s tvými bratry a sestrami, protože mne naučí dotýkat se příliš horké pravdy
a pak jí můžeme vzdorovat společně, protože ty ji svými kapkami zmrazíš
ale co řekneš těm, kteří tě svou bytostí oklamali..?
oni přece jen umění slyšet varnou konvici ve správný okamžik neznají.. | 
