JEDEN Z VELKÝCH NADĚJÍ VE VELIKÉ RODINĚ: KAREL KOŽELUH  (☼   1895   –    ۞   1950)

MISTR SVĚTA PROFESIONÁLNÍCH HRÁČŮ (1925 až 1930, 1932)

„Tak se budeme stěhovat jinam,“ prozradil jednou táta Koželuh, když se ráno vrátil po šichtě z pekárny.

„A ty už nebudeš péct housky a křupavé rohlíky, tati?“

Koželuh senior se podíval na malého Káju, pohladil ho a konstatuje: „Ale budu, to je jasné, jenže je nám už v tomhle krcálku dost těsno.“

„A kde budeme bydlet, tati?“

„Na Letné.“

„Tam, co hrají ta slavná mužstva?“

„Právě tam.“

Koželuhovi se přestěhovali z Vršovic na Letnou a jedenáct potomků, sedm chlapců a čtyři děvčata budoucí divy, začalo trávit všechen volný čas na hřištích a tenisových kurtech.

„Táto, mohu prosím pěkně taky chodit sbírat míčky?“ zaškemral po čase pětiletý hrdina. Táta souhlasně přikývl. Dobře odtušil, že si v sezóně tahle děcka na dvorcích vydělají lepší výdělky než on po celonoční námaze v pekárně.

Když byly dvorce liduprázdné, zkoušeli Koželuhovi také hrát. Nejdřív s dřevěnou pálkou, později jim občas někdo zapůjčil pravou raketu. Franta, Pepík, Karel a Tonda byli na dvorci prakticky denně. Pak se k nim ještě přidala i sestra Marie. Zpočátku vedl mezi nejlepšími Pepík, ale pak všechny častěji rozdrtil Karel. Měl mimořádný pozorovací talent, když sbíral míčky, mohl si oči vykoukat. Poznal brzy, kdo kde dělá chyby, a najednou se mu zdálo, že by už mohl druhým v tenise radit.

„Budu dělat trenéra v Břežánkách, slyšíte mně? Budu tam jezdit trénovat!“ křičel a všichni doma pouleli uši a vytřeštili naň oči.

„Vždyť je ti teprve dvanáct.“

„Chtějí mě a to je stěžejní faktor,“ odpověděl zatvrzele.

Ještě mu nebylo čtrnáct, uzavřel smlouvu s mnichovským tenisovým klubem Iphitos. Osmdesát marek měsíčně, byt a stravu. Trénoval napilno, naplno každý den, předváděl wirklich údery a vylepšoval pochybení. Sám získával jistotu a věděl, že už tenis dovede k dokonalosti. Chtělo se mu ale také domů a stýskalo se mu i po velkých slabostech – fočus (focus) a hokej na ledě.

Vrátil se tedy a zaklepal na Spartě. Tehdy ještě vlivné Spartě. Přijali ho, brzy začal kopat na pravém křídle v prvním mužstvu. I hokej začal hrát, také za A mužstvo, trenéři brzy poznali, že v Koželuhovi třímá neporazitelný sportovní talent. Pak přišla vojna, Karel Koželuh hrál kopanou za FC Teplice, to byl před válkou velký klub, hráli v něm samí dobří hráči. Jezdili se na ně dychtivě dívat lidé z velké dálky, a už v Teplicích tudíž častokrát padala na tribuně hláška: „Pánové, tady nám vyrůstá útočník pro národní manšaft.“ Ne, nechtěl tomu věřit, nedbal na časté poklepávání po zádech, ale v roce 1923 to už byla pravda jako Depeche Mode pro sezónu 1990.

„Karel Koželuh povede náš útok proti Dánům,“ hulákali jako na lesy kameloti večerního vydání na Václaváku pod koněm, a když za čas přijeli na Letnou Italové, jásali snad ještě víc. Italští beci tehdy patřili k nejlepším v Evropě, Letná praskala ve švech a Koželuh se zase vytáhl, jakým způsobem zvládl vést útok.ČSR–Itálie v památné nakládačce 5:1, Koželuh v čele s Káďou–Peškem byli nejslušnějšími bojovníky na hřišti.

V roce 1925 nastoupil i do hokejové reprezentace na tři třetiny. Na Štrbském plese se mělo konat mistrovství Evropy, kvůli mizernému klimatu se pak hrálo ve Starém Smokovci, československé družstvo neinkasovalo ani gól do vlastní brány a porazilo rakouské 3:0, belgické 6:0 a švýcarské 1:0. V jedné z hlavních rolí znovu Karel Koželuh.

„Musíš hrát hokej, tomu přiznávej všechen svůj potenciál,“ lákali ho hokejoví funkcionáři (gangsteři), zatímco ti fotbaloví mu kladli na srdce opak. Ale Kájíka lákala tenisová raketa. Vždyť i s tou už dobyl první velká vítězství. To bylo na vojenské olympiádě v Paris v roce 1920 – třebaže zpočátku nebyl ani nominovaným hráčem turnaje.

„Nepojedu do Paříže, když nepojede ani Karel,“ řekl tehdy Josef. „S kým bych hrál čtyřhru?“ Dodatečně tedy Karla napsali do sestavy. Kapitánem výpravy se stal Žemla, vedle Koželuhů startovali ještě O´Kay Buriánek a non lokaj Zeman. Karel Koželuh se pak ve dvouhře dostal do třetího kola, v něm utržil porážku s mistrem Francie Gobertem ve třech setech, ve čtyřhře Koželuhové sehráli vynikající zápas s esy Wimbledonu O´Harou Woodem a Lycettem. V pěti setech sice přišli o čest, ale svět už začal jejich tenisové umění akceptovat. V soutěži družstev Československo rozdrtilo Jugoslávii rovných 5:0, Belgii 4:1 (v tom zápase si vychutnával Karel známého Lamese 6:1, 6:0, 6:0), zastavili je teprve Američané.

Co hrát? Bylo to pro Koželuha skutečně těžké rozhodování. Ve třech sportech reprezentoval, všude ho přemlouvali, jak jim chudák psychologická taktika a dikce stačila na mozkový vynález, aby se právě v tom jejich sportu hodlal svým srdcem co nejobšírněji angažovat. Ale tenis hrál prim, co se týkalo jeho srdečních záležitostí. Třebaže sázel góly, které dělaly radost statisícům, třebaže unikal podél hrazení a ujížděl hokejovým obráncům, antuka mu učarovala nejevidentněji. A Vídeň ho pak utvrdila v rozhodnutí. Právě tam se totiž hrála veliká exhibice, k níž jako soupeře francouzských „mušketýrů“ vedených Jeanem Borotrou pozvali i Karla Koželuha. Porazil jako po másle Francouze Fereta a seděl v klubovně, když k němu přiskočil slavný Borotra. Už zdaleka volal: „Bravo, bravo, něco takového musí na vlastní oči vidět Paříž, musíte k nám a říkám vám, musíte startovat na turnaji profesionálů v Deauvillu. Všude tam zajisté uděláte bezva díru do světa.“

„Vy tomu věříte?“ řekl tehdy nesmělý Koželuh tiše.

„Jsem o tom přesvědčen. Věřte mi, tenisu rozumím, určitě musíte k nám.“

„Přijedu, když chcete, tak já tam dorazím.“

Ve Vídni se Koželuh také poznal se Suzanne Lenglenovou, mnoha experty považovanou za absolutní vrchol ženského tenisu všech dob. Nikdo tak jasně nepřevyšoval zažité výsledky současníků jako právě ona v akci. V letech 1919–1926 prohrála ve dvouhře jen jednou, když se v prvním kole Forest Hills 1921 vzdala pro nemoc Američance Mallorové! Pětkrát vyhrála Wimbledon stylem, který byl nejméně o generaci rafinovaných talentů vepředu. Ve Vídni Lenglenová hrála smíšenou čtyřhru (s hrabětem Salmem)… Po Koželuhově úspěšné dvouhře pořadatelé chtěli, aby hrál ještě jeden zápas. Nabídli mu Němku Neppachovou, a tak se ve Vídni zrodila světová senzace, když Lenglenová se Salmem prohráli 4:6, 1:6.

„Monsieur Koželuh, tak Deauville platí, bude se tam hrát o mistra světa profesionálů,“ opakoval Koželuhovi znovu Borotra. Koželuh definitivně kývl, a to ještě netušil, co přinesou druhý den noviny.

„Nejlepší tenistka všech dob Suzanne Lenglenová se zasnoubila s vycházející tenisovou hvězdou Karlem Koželuhem,“ halekali kameloti, když ve svých reklamních představeních došli až ke společenským rubrikám. Koželuh se jen usmíval, dobře věděl, že ta novinářská spekulativní senzace vznikla jen proto, že mu Lenglenová slíbila nejen exhibici v Praze na Letné, ale i další zápasy na Moravě. Když pak po čase reportér Hawkins navštívil Lenglenovou a ptal se jí na Koželuha, usmála se a pravila spokojeným hlasem: „Mělo by se mu nejspíš titulovat stroj obranné hry. Hrála jsem s ním ve Vídni, byla jsem s ním v jeho krásné vlasti, později v Anglii a ve Skotsku. Vždycky zadumaný, uzavřený, ale když nastoupil na dvorec, ožil, u všech prokrvených žil. Předváděl celé vodopády tenisových kreací. Kdybych nebyla Francouzkou, pak vězte, že bych chtěla žít v jeho zemi a být členkou tak obdivuhodné rodiny, jako je rodina Koželuhových. Vždycky mi připadal jako starší bratr, budu na něj s obdivem vždycky vzpomínat.“

V červenci roku 1925 tedy mastil pan Koželuh bojovat o titul mistra světa profesionálů do Deauvillu.

„Tak jste splnil slib, monsieur Koželuh,“ vítal hosta Borotra. „Tamhle je Burke, ten letos titul obhajuje.“ Koželuh si prohlédl vytáhlého Ira a šel si obhlídnout, kdo ke komu padne, na vylosování turnaje.

Postoupil do finálové skupiny, ale to už nebylo žádné překvapení. Hrálo se systémem každý s každým, šanci mělo šest tenistů. Pak přišel zápas s Burkem. Šlo o titul mistra světa, Irovi ve čtvrtém setu scházely dva míče. Tribuny už téměř začínaly provolávat burácivé pochvaly na počest staronového šampióna, leč náš vzpomínaný Čech se nevzdal. A pátý rozhodující set, to už byla ukázková exhibice – Koželuh zvítězil statečně 6:0! V Praze ho pak na Wilsonově nádraží vítalo přes deset tisíc tenisových fans, skandovali jeho jméno a šíleně dlouho trvalo, než mohl bez újmy nastoupit do autokaru.

Plno bylo i na zářijové exhibici v Praze (zrovna je tomu 90 let), kde hráli proti sobě čtyři bráškové Koželuhové – Antonín, Josef, Jenda a Karel. Ne, taková exhibice neměla do té doby ve světě obdoby. Zlatým hřebem bylo utkání Jendy s Karlem, Jan dlouho mistru světa nic nedaroval zadarmo, ale Karel nakonec vyhrál ve čtyřech setech.

Za rok jel do Cannes, hrál se tam Bristol Cup (toho roku oficiálně povýšený na mistrovství světa profesionálů). Koželuh svůj titul z Deauvillu obhájil, a pak ten velký úspěch dokázal zvládat ještě pětkrát za sebou na jedničku! Když strýc anglického krále odevzdával Koželuhovi vítěznou trofej pošesté, jen hlesl: „Jsem zvědav, zda se ještě dočkám doby, kdy budu Bristol Cup předávat také hráči jiné národnosti.“

A pak už Karla Koželuha očekávala natěšená Anglie. Zpočátku tomu ani nemohl věřit, že by země takové tradice pozvala jako trenéra svého týmu Davis Cupu cizince. Ale bylo to tak, Karel Koželuh se stal trenérem All England Clubu ve Wimbledonu i trenérem anglické tenisové asociace. A museli s ním angličtí tenisoví funkcionáři být nadmíru spokojeni, když pak v nejlepším zlatnictví objednali cigaretové pouzdro s věnováním, které mu osobně předal předseda asociace lord D´Abernon.

V roce 1931 vstoupil do profesionálního tenisu William Tatem Tilden, řečený velký Bill. Chtěl se uvést soubojem s mazákem Karlem Koželuhem. Noviny o něm psaly pak jako o utkání dvacátého století a 18. února 1931 bylo v newyorské hale Madison Square Garden totálně vyprodáno. Ačkoli podle velké tipovací soutěže, kterou u nás zavedl magazín Star, si každý přál, aby Koželuh Tildena jednoduše převálcoval, výsledek nikdo neuhodl. Už před zápasem bylo také dohodnuto, že oba tenisté spolu uspořádají půlroční soustředění – turné napříč Amerikou a pak se přemístí do Austrálie na turné. Zde je na místě zmínit, že až do doby, kdy svou vynikající hráčskou kariéru začal Karel Koželuh, byli profesionální tenisté považováni pouze za učitele tenisových pravidel v praxi a nikdo nechtěl brát v úvahu jejich vlastní tenisový dar od Boha. Ten, kdo se musel věnovat druhým, neměl přece čas na turnaje. Karel Koželuh tento názor svými výkony překazil, a zbořil tak zažité konvence. Utkání s Tildenem vzal jako příležitost dokázat, že i učitelé tenisu to na dvorcích rozbalí v plné parádě. Do Ameriky ale neletěl zrovna ideálně naladěný. „Zápas mi dělá velké starosti. Nechci předem omlouvat případnou porážku, ale Tilden je proti mně v úžasné výhodě. Trénuje už několik měsíců na tvrdých dvorcích, zatímco já hrál doposud jen na antuce. Odjíždím přímo do New Yorku, jdu z letadla rovnou na kurt, a to taky není dobré. Ne, nevymlouvám se a vím, že musím spoléhat jen a jen na sebe.“

Tilden vyhrál dramaticky 6:4, 6:2, 6:4, útočil jako zapocený tajfun, a byl na rychlé palubové podlaze haly ve výhodě.

Po utkání v New Yorku pak nastala jejich společná bojovnická cesta Amerikou, až jednou večer sdělil Koželuh Tildenovi: „Jsi Američan, cestuju s tebou po tvé zemi a …“ Ani to nestačil doříct, už na něj Tilden kývl: „Okay, je mi to jasné, pojedu já k vám zaúřadovat.“

Koželuh chtěl Tildenovi a všem dokázat, že je stejně dobrý pinkač jako on, a tak bylo utkání dohodnuto na příští rok. Náklady byly enormní, celý zápas vzal na svá brda známý promotér Kolman, který se rychle rozhodl upravit na stadiónu Sparty nový tenisový dvorec pro patnáct tisíc diváků. Bylo zcela vyprodáno, Tilden mohl dostat avízovanou odměnu devadesát tisíc korun k dobru! Koželuh se připravil jako nikdy předtím. Velice toužil před domácím publikem excelovat, ale nesoustředil se, byl rozklepaný, nervózní na postarší kolena. Tilden vyhrál s přehledem 4:6, 6:2, 6:2, 6:3, druhý den noviny vytýkaly Koželuhovi i to, že se hodně nasíral.

„Dal bych veškeré úspory za to, abych doma už konečně toho Tildena snadno zesměšnil. Nedovedete si představit, jak bych chtěl udělat svým fanouškům radostnou chvíli,“ prohlašoval na svou obhajobu Koželuh a rychle chystal nový odvetný zápas. „Budeme spolu hrát na Štvanici, na regulérním hracím poli.“ Tilden mezitím odjel do Budapešti, kde mu to natřel místní přeborník Kehrling, navíc se zranil na chodidle, a tudíž se všeobecně mělo za to, že tentokrát to musí Koželuhovi klapnout. Ale opět to nevyšlo. Tilden zas a znovu skóroval 10:8, 6:3, 6:1. „Vím, jak mu je,“ řekl po zápase. „Znám ten pocit velmi dobře. Hráli jsme spolu v Hollywoodu, tolik jsem si přál před hvězdami amerického filmu zabodovat, jenže Koželuh mě totálně porazil.“

V roce 1937 vyhrál Karel Koželuh potřetí a naposledy mistrovství USA–profesionálů, trénoval Donalda Budge, prvního vítěze Grand Slamu. Konec hráčské kariéry se už ale nezadržitelně blížil, Koželuhovi se začaly krátit šlachy a kroutit prsty, musel se podrobit lékařskému zákroku na obou rukách. Ta operace ho na dlouhou dobu vyšachovala z provozu. Po válce požádal o reamaterizaci, ale dočkal se jí až ke květnu 1948. Pak byl navržen do akčního výboru tenisové odnože Sokola a jmenován kapitánem československého týmu Davis Cupu. Už toho ale před sebou neměl tolik. Jednoho dne padesátého roku si mohli lidé povšimnout v novinách takhle u kávy krátké noticky: Při automobilové srážce v Klánovicích u Prahy svým zraněním na místě podlehl Karel Koželuh, vynikající reprezentant ČSR v tenise, kopané a hokeji.

Naším prvním tenistou, který zaujal čestnou pozici ve světové desítce, byl v roce 1927 nejmladší ze slavné rodiny Koželuhů – Jan. Umístění v žebříčku populárních výkonů bylo sice desáté, ovšem na tehdejší naše možnosti bravurní. Jan Koželuh byl také nejnadanějším z celé rodiny, o jeho způsobu hry hovořili v superlativech i nejschopnější tenisoví znalci. Například Cochet: „To, co dnes hraje Koželuh, je hra budoucnosti. Jeho pojetí předběhlo dobu o dobrých dvacet let.“ Když mohl zahrát normální úder, zahrál ho halfvolejem, když mohl zahrát halfvolej, nutil se do volejů. Nedokázal však dodržovat správnou životosprávu a pomalu svůj talent likvidoval. Doma byl čtyři roky suverénní jedničkou, v letech 1926 a 1927 se probojoval až do čtvrtfinále Wimbledonu. Později přešel k profesionálům a zemřel na komplikace ústrojí v USA.

Už jen 20 dní a méně nocí je tu u černé věže v cavárně k vidění a zastižení legendární imaginární výtvarný počin LEN H. BöHMOVÉ... 1966 poprvé prozřela šerosvit... svými slovy: žiji a vegetím v Plzni. Studia jsem začala základkou, pak jsem pokračovala na gymplu nic moc a chtěla jsem být herečkou lepší než Janžurová moc... (naštěstí mi Zora v kostce tehdy Kostková tvrdila: „Leni, a co takhle raději spíš malování? To Ti půjde přece líp od ruky...“ A bylo vymalováno.

Pokračovala jsem ve vzdělávacích kursech na Pedagogické facooltě v Plzni oborem čeština -- výtvarka. A do toho, krucipísek přesýpací hodiny, jsem se přihlásila na Lidovou základní obsáhlou konzervatoř (obor loutkoherectví u Jana Dvořáka).

Od základky jsem tvořila šperky jako za časů Švýcara Gilberta Alberta: z moduritu, sklíček, kamení, hedvábí, pálené hliněné technologie... a tou jsem i ukončila studia na vejšce diplomkou z keramiky. Víte co, zabořit dlaně do hlíny a vymodelovat výsledný hrnek, ze kterého se můžete napít i před nejpřísnějším radarem nejpřísnější návštěvou, nebo misku pro Missku, konvičku pro obyčejný Pigi čaj, krabku na šperky... opravdu nerušeně báječný pocit být pábitelkou ve střední Evropě...

A obrázky? Ty mne provázejí stejně dlouze. A skoro všechny vždycky byly vytvářeny pro někoho jako dárek pro slavnostní chvíle nebo jen tak, pro nic za nic, pro RADOST. A tak to pokračuje dál.

Tato výstava v cavárně u Černé věže (první svého druhu v České lesklé republice) je vlastně vzpomínáním na všechny známé a přátele, kteří můj obrázek už pěkný čas uchovávají...

Děkuji a těším se, pokud Vás tohle zajímá, zaujme na místě do 19.9.2015 od 22.7.2015... vítejte... email: Vida99@seznam.cz

KAREL PEŠEK ZVANÝ „KÁĎA“

☼     20.9.1895   OLOMOUC              ۞    30.9.1970   PRAHA

V roce 1908 získalo hadrákové mužstvo na Šifneráku znamenité posily do týmu – bratry Ladislava a Káju Peškovy. Zvláště menší Kája brzy získal věhlas na všech tehdejších fotbalových pláccích Královských Vinohrad: Cikánce, Vendelínce, Budilce Kanálce, U Maršnerky, u Riegráku. Při jednom urputném zápase klukovské (extra!) ligy postával u hřiště starší znalec kopané a se zjevným zalíbením přihlížel hře tohoto nápaditého blonďáka. Po utkání ho zastavil a nabídl mu, aby si přišel brzy zahrát za Meteor Vinohrady. V prvním utkání za druhé mužstvo Meteoru nastoupil Karel Pešek na křídle a dal béčku ČAFC dva góly. Po půl roce už nebyl spokojen se svým účinkováním ve druhém mužstvu a s náležitým sebevědomím požádal samého šéfíka klubu, aby ho přidal do prvního mužstva teď hned bez otálení. Se zlou se potázal – byl příkře odmítnut a vykázán jako voráchlý to zoban ze dveří kanceláře. Jiný zoban by možná zahořkl, ale třináctiletý fušér Karel Pešek zatnul zuby, snažil se hrát ještě lépe a snil o tom, že jednoho dne zase přijde nějaký pán s nabídkou lepší možnosti. Hrál opravdu dobře, a proto se jeho sen zákonitě splnil v osobě velkého příznivce ČAFC Vinohrady, restauratéra Charváta, který Peškovi nabídl stálé místo v prvním mužstvu tehdy velmi silné a populární „Čafky“. Svou nabídku podpořil mísou švestkových knedlíků a slibem každodenních neodbitých obědů. Karel Pešek by s radostí souhlasil s přestupem i bez této odměny. Ale tak jednoduché, jako to pan Charvát lajnoval, všechno taky nebývalo. Když přivedl svůj objev před nedělním utkání na ČAFC, hráči mručeli a ostře remcali, že s takovým drobečkem z mateřské školy (jako by z oka vypadl Dvojčeti Dannymu DeVito) nehodlají za střízlivost hrát a vyhrát. Ale vypomohla náhoda. Do začátku utkání zbývala nějaká ta minuta, rozhodčí i soupeř už byli rozestoupeni na hřišti, ale trenér ČAFC Šifner marně čekal na jedenáctého hráče. Nakonec byl rád, že mohl kývnout na Káju Peška, aby se převlékl. Ani ve snu ho nemohlo napadnout, že vlastně dal startovací povel k téměř pětadvacetileté kariéře fotbalisty, čutálisty humoristy jako v případě Tondy „Čutála“ Panenky od proroka humoru pana Josefa Lady z Hr Hr Hr Hrusic, fotbalisty, který se vypracoval v nejlepšího středního záložníka své doby v Evropě. Patnáctiletý Pešek v prvním utkání neoslnil, ale také neudělal ostudu a hráči ho klidně stoicky přijali mezi sebe.

To bylo v roce 1910, v době, kdy ještě platil na gymnáziích pro studenty přísný režim formou zákazů kopané. Dokud hrál Pešek v Meteoru, tak se mnoho nedělo, ale v ČAFC už byl na očích veřejnosti i slídících novinářů po nové senzaci. Však se také jeho jméno hned po úvodním startu skloňovalo v sedmi pádech a sedmi vzestupech v periodickém prameni informace, tzv. raní hraní tiskovin. Nezbylo, než přistoupit ke konspiraci. O přestávce se kvintáni gymnázia v Žitné ulici radili, jak na věc, a někdo navrhl, aby si Pešek říkal prostě Káďa jako kádr, bez Dr. Nadšený souhlas rozhodl o přezdívce, pod níž Peška později znal celý fotbalový svět. Nicméně porušení příkazu školního režimu se stejně provalilo a Pešek dvojce z mravů neutekl.

V červnu roku 1913 pořádal pražský německý Sportbrüder turnaj, jehož se zúčastnila mužstva Slavie, Sparty, Viktorky Žižkov nad hlavou a nad Hlavákem a v neposlední chvíli ČAFC Vinohrady. Turnaj nepřinesl nic mimořádného, diváky i žurnalisty však upoutal svým vynikajícím výkonem prcek jako záložník ČAFC zvaný Káďa, který s přehledem udržel věhlasné útočníky Sparty Váňu se Šroubkem a lépe nepořídila ani neméně famózní slavistická útočná dvojka Medek a Bělka. Okamžitě začal zákulisní boj funkcionářů o Káďu. O tehdejším amatérském pojetí kopané svědčí způsoby, jakými na věc lanaři z Letné a Žižkova naklusali. Slavisté se vetřeli do přízně paní Peškové a přesvědčovali ji, že rodina, která žila tehdy nuzně jako v TV The Simpsons, protože otec Pešek nemohl najít zaměstnání, si přestupem Kajínka do Slavie hodně polepší domácí rozpočet. Paní Pešková potom vydala slávistům Karlovy kopajdy, jako zástavu na přestup. Viktorka Žižkov se zase ochomejtala kolem otce Peška, ale nějaký závazný příslib se jí nepovedlo dojednat. Věhlasný mezinárodní sekretář Sparty Ferda Scheinost šel na věc osvědčeným způsobem. Sjednal utkání Sparty s ČAFC na Vinohradech a při této pro Spartu zajisté výnosné příležitosti, která vinohradským vynesla nějaký profit, hodlal přestup dohodnout. Všichni zainteresovaní věděli, o co kráčí a byli při utkání v patřičné pohotovosti. Ve druhém poločase se přihnala průtrž ošklivých mračen, a protože na hřišti ČAFC nebyly kabinky ani přístřešek, utíkali všichni do restaurantu pana Charváta na náměstí Jiřího z Poděbrad. Pan Scheinost přiběhl tak na nit utrmácen a podmáčen, že se musel v kuchyni svléknout do spodního prádla, a to nebylo právě ideální ošacení k nějakému jednání o přestupu. V lokále zatím vzali hráči Sparty záležitost do svých rukou a vyzvali Káďu, aby si sedl k nim, že s těmi lazary z Vinohrad už beztak hrát nebude. Začala přetahovaná, kdo koho víc nakrkne, padla nějaká ta facka a nebýt pohotového zákroku a jednání Kajinkova bráchy Ladislava, kdoví, zda by pan Charvát nemusel opatřit nový nábytek, hlavně židle. Ladislav vzal celou záležitost do svých rukou a upozornil pana Scheinosta, že Peškovi mají k předsedovi ČAFC závazky, protože jejich famílii postižené krutou nezaměstnaností a nemocí otce pomáhal a tudíž, že Kája ho nemůže požádat o přestupní lístek. Scheinosta upřímnost chlapců zřejmě dojala a vyřídil přestup s panem Dykem sám. Jaké bylo jeho překvapení, když večer přišel do kavárny Orient a stal se terčem výsměchu, protože večerník přinesl zvěst o tom, že Peška získala Slavie a nováček bude následující den trénovat na Letné. Na Slavii se hrnulo několik stovek fandů, aby se podívali na novou posilu, a ke Spartě mířilo jen pár lidí, mezi nimi bratři Peškové a pan Scheinost. Trenér Malý si neodpustil legrácku o Scheinostově neúspěchu, a ten vše lakonicky odbyl: „Když není Káďa, přivedl jsem jiného mládence, vyzkoušejte ho v rezervě.“ Za chvíli se ovšem rozkřiklo, že Káďa trénuje na Spartě a Scheinost se spokojeně culil pod plnovous. Novic se trenéru Malému klíďo zamlouval, a tak se po úvodním tréninku objevil na dveřích kabiny obvyklý papír s upozorněním na nedělní zápas a sestava. Káďa si zpočátku papíru příliš nevšímal, nenapadlo ho, že by ho trenér tak brzy povolal k utkání prvního mužstva, a když to zjistil, rozbušilo se mu srdíčko. První utkání za Spartu v Kralupech se Káďovi vydařilo, dobře si vedl i proti Kolínu a udržel si působiště a hlavně svůj elán v sestavě. Novináři opatrně zatím chválou šetřili, už měli své zkušenosti, že předčasné ovace mnohdy předznamenávají ústup výkonnostních parametrů. V říjnu došlo k derby Slavie–Sparta a kolem hřiště se tísnilo rekordních čtrnáct tisíc diváků. Káďa ovládl velký prostor, doslova vymazal dvojici útočníků Slavie Medek–Bělka z trávníku a dočkal se ovací nejen od diváků, ale přiměl svým výkonem i novináře, aby jeho hru vyzdvihli na veřejnosti. Začala se skvět pětadvacetiletá slušná kariéra Peška alias Káďi a také to nejslavnější období v historii Sparty, která v té době získala pro svou úpornost, razanci, nezdolnost přídomek „železná“.

Než se pustíme do popisu největších sportovních utkání a chvil Peška–Káďi, zamysleme se nenáročně nad legendami o slavných fotbalových hvězdách dnes už dávné minulosti. Někdy se totiž zdá, že to byli jen rytíři sportu, lidé veskrze ušlechtilí, čestní, praví lordi jak na hřišti, tak v soukromí. Stejně tak vyznívají informace o Káďovi, vyzdvihující jeho vitalitu, obětavost, čistý způsob boje a další příkladné kladné vlastnosti. Víme však dobře, že žádný z vynikajících sportovců nebyl jen vínkem ušlechtilých vlastností, že měli své svérázně nepřijatelné názory, svou hlavu, dokázali mnohé kousky, které byly v rozporu s pravidly ať už sportovními nebo společenskými. Byl tedy Káďa čestnou výjimkou?

Dobrat se zcela objektivního pohledu na osobnost a hru doktora přírodních věd a magistra farmacie Karla Peška–Káďi není triviální úkol. Nejmladším žijícím pamětníkům Káďova fotbalového mistrovství již dávno odbylo sto let a většina z nich by měla beztak sklony idealizovat dobu a události, kdy byli vyjukaní junáci. Podrobné informace Vítězslava Houšky v knize Železná Sparta jsou přece jen trochu jednostranné, psané z pohledu velkého přívržence Letenských starých rezavých želez. Někteří autoři pozdějších publikací z nich zjevně čerpali. Kniha Svět devadesáti minut I. díl 1901–1945 příliš často odvádí čtenáře z fotbalových trávníků k okolnostem a úvahám, jejichž místo je jinde a na zasvěcené rozbory pak nezbývá prostor.

Nahlédneme-li do archivů našeho ledního hokeje, zjistíme zajímavý postřeh. V roce 1914 se mužstvo Čech stalo v Berlíně mistrem Evropy. V sestavě najdeme i Peška–Káďu, který patřil k udatným neporazitelným oporám. S Káďou se setkáváme při vrcholných hokejových kláních v Evropě ještě vícekrát. Další tituly mistrů Evropy pomáhal získat v roce 1922 ve Svatém Mořici a v roce 1925 ve Vysokých Tatrách. Sehrál 15 reprezentačních utkání v ledním hokeji, vstřelil v nich 10 branek. Káďa se dokázal postavit jako chlap ke každému sportu. Například Karel Koželuh ho velmi ctil za rychlé pokroky v tenisu, ne jako s tím odstrašujícím chlapíkem anti profesorem Václavem hňupem Klausem! Vraťme se však plnou parou vpřed k naší exkluzivní kopané.

V srpnu 1920 se konaly v Antverpách Hry 7. (VII.) Olympiády. Naše mužstvo v sestavě Klapka, Hojer, Pospíšil, Kolenatý, Káďa, Perner, Sedláček, Janda, Pilát, Vaník, Mazal sehrálo během šesti dnů čtyři zápasy. Porazilo s převahou Jugošku 7:0, Norsko 4:0, Francii 4:1 a probojovalo se proti domácí Belgii do finále. Káďa hrál v té době skvělou kopanou. Vzdor menší figuře svalstva a kostí byl nepřekonatelný favorit ve hře hlavou, neúnavně se pouštěl do soubojů s útočníky soupeře, bylo ho plné hřiště. Neudivoval sice nějakými mimořádnými technickými kousky ani překvapivými přihrávkami na delší vzdálenosti, mnohdy byl i dosti nenápadný kanonýr, ale jen útočníci, kteří na něho hráli, dobře věděli, jak velmi mazaný a tedy těžko překonatelný je to soupeř. A přece na svém krásně rozepsaném listu kroniky z OH 1920 udělal Káďa ošemetnou kaňku. Když se vedení naší výpravy dozvědělo, že finále bude řídit stařičký sudí Lewis z Anglie, tak ihned protestovalo proti jeho nominaci. Po marném protestu vládla skepse a šířilo se vědomí, že pan Lewis je proti nám dosti zaujatý a že nás bude, jako už jednou předtím v utkání Čechy–Anglie, výrazně šidit. Na hřiště šli hráči s předsevzetím, že si nebudou jeho verdiktů všímat, věnují se jen hře, ale všechno bylo jinak. Už v sedmé minutě chytil náš brankář Klapka míč, útočník Belgie mu jej nedovoleně vyrazil a jeho petardu chytil obránce Steiner rukou. K překvapení všech, snad i Belgičanů, ukázal Lewis na značku pokutového kopu – 0:1. Hra se trochu přitvrdila a na hřišti několik borců kulhalo vypětím / střetnutím svých sil. Za stavu 0:2 vyloučil Lewis za běžný zákrok Steinera. Je skutečností, že se od kopaček pěkně jiskřilo a Lewis měl už předtím možnost někoho vyloučit. Tohle brali naši hráči jako další křivdu a situaci neunesli. Káďa, jako kapitán mužstva, místo aby hráče klidnil, ještě přiléval kapky oleje do ohně. Přitom nebylo nic ztraceno, naši měli více ze hry, byla to jen otázka času, kdy některou z mnoha svištících šancí promění a pokusí se i vyrovnat. V napjaté atmosféře vzal najednou Káďa mičudu do ruky a odpochodoval s ní do šaten a za ním celé mužstvo. Byl to neslavný konec a kritika evropských zásobářů novinek, novinářů, se obracela proti nám…

V roce 1921 se ještě nehrála žádná pravidelná klubová evropská soutěž, a tak si prvenství na evropském kontinentu občas přisvojovalo některé mužstvo na základě příznivých výsledků přátelských utkání. Stejně smýšlel i FC Nürnberg. Rovněž Spartu stavěl jeden úspěch na mezinárodním fóru za druhým mezi uchazeče o neoficiální evropský primát. S Norimbergem se Sparta utkala v srpnu 1921 u nich v Norimbergu. Noviny přinášely palcové titulky: BOJ O MISTRA EVROPY a podobné vábničky. Norimberg měl velice silný mančaft, který si zpočátku vynucoval převahu, ale šancí si vypracoval jen poskrovnu. Největší zásluhu na tom měl všudybýlek náš Káďa, který se nezalekl ani dvou obrovitých hráčů v mužstvu soupeře. Utkání skončilo bez branek a rozhodnutí měla přinést odveta v Praze. Německé a španělské hlásné trouby v tisku tehdy psaly: Jen při vítězství nad Norimbergem a Barcelonou si může Sparta činit nárok na titul borce kontinentu. Sparta rozdrtila Norimberg 5:2. Diváci vydrželi v naplněném hledišti i přes průtrž nechutných mračen. Zážitek, kdy Káďa odsoudí celý útok soupeře k roli statistů a kdy Sparťané pálí a šijou jednu pěknou branku za druhou, si žádný z nich nechce nechat ujít.

Od začátku prosince se v Barceloně nemluví o ničem jiném než o blížícím se zápasu domácího FC se Spartou. Do nedostavěného přírodního amfiteátru pod horou Mont Juich se den po Štědrém večeru tísní až 60 000 natěšených diváků, plně si vědomých evidentně ujednání mezi soupeři, že ten kdo vítězí, se stává mistrem kontinentu, proti čemuž by sotva mohl někdo další vznést svůj protest. Nemalou motivací je i úmluva, že na barcelonské radnici bude tři dny vlát vlajka země, jejíž klub to natře ostatním. Už beztak temperamentní obecenstvo je nadmíru vyhecováno, a když idoly tehdejší španělské kopané Alcantara a Zamora vjedou v kočáře na hrací plochu, nezná velké nadšení sebemenších mezí. Všichni očekávají mohutný nápor domácích, ale opak je skutečností, Sparťané zaskočí Barcelonu útočnou hrou rafinovaně ŠKOLA HROU. Z náhlých protiútoků se však domácí dvakrát dostávají do velkých šancí a v hledišti propuká značné zemětřesení. V desáté minutě odchytí balón náš Peyr Graciovi jeho penaltu, neřekne ani pumpička ani gracias a vejrá naň jako Vejr, penaltu odpískanou za nastřelenou ruku. V téže minutě se po útoku na jeden dotek dostává k mičudě inteligentní ostrostřelec všech důvtipů Prokop a Zamora je proti jeho petardě fakt bezmocná figurka tohoto nerovného utkání. Sparta ovládne hrací pole, vole. Káďa uvolňuje Prokopa, ten vypálí do tyče, odražený dárek míč posílá Janda znovu na tyč jako jasnou zprávu o vedení. Velký nápor však přece jen přináší další úspěch z kopačky Prokopa, že má z toho španělské osazenstvo arcihlavu v pejru. Káďa neustále své spoluhráče motivuje k výsledkům, žene je hlava nehlava do dalších útoků. Hlídá si zejména nebezpečného frajírka Alcantaru a vyzývá i další, aby z něho nespouštěly do konce utkání oči. Domácí rozhodčí píská další penaltu, tu už holt jejich Palans proměnil. Později přijde ke slovu i Alcantar a je to 2:2. Pět minut před koncem takhle náhle zastaví Káďa soupeřův útočný pozdrav, prohodí na křídlo Mazalovi a z jeho jemného centru pálí Meduna (kterému to na správném místě ve správné chvíli indiánsky mazaně pálí) nádherně rozhodující branku. Olá. Na barcelonské radnici zavlála mohutně československá vlajka, prý aby si nás pamatovali jako ostrostřelce.

Na VIII. Olympijské hry v Paříži vzpomínal Káďa velice nerad z donucení. V lize utrpěl zranění, nedoléčen se vypravil do Paříže, kde se mu zranění obnovilo. Navíc se našim nedařilo dojít k titulu.

14. srpna 1927 byl v italských Benátkách rozlosován první ročník Středoevropského poháru, soutěže, která si rychle získala velkou popularitu a plnila stadiony v několika zemích Evropy. Naše mužstva vstoupila do 1. Ročníku udatně po ®rrrrrrytířsku nebo s čokoládkou Ritter Sport. Sparta totiž mocně porazila cool Vídeňskou Admiru 5:1 viel Spaß und soupeř pak nutně potřeboval k oddechu Spa a Slavia si podala neméně nebezpečný kolektiv Ujpestu 4:0 v neprospěch Maďarů. Uj je konec, měli mít od Slavie bujarý a bujný konec. O postupujících bylo prakticky na místě rozhodnuto, odvety již nemohly mnoho zvrátit. V semifinále hrála Sparta s Hungarií v Budapesti 2:2 a Slávia v Praze s Rapidem Vídeň rovněž důstojně 2:2. K očekávanému finále ve stereo dynamické rychtě „někdo to rád extra pikantně“ Slávia–Sparta však nedošlo. Sparta v Praze jen remizovala 0:0 a postoupila díky diskvalifikaci soupeře za neoprávněný start jednoho rychlonožky hráče a Slavia ve Vídni prohrála své trenky.

První finále se hrálo na Spartě, kam se nahustilo 24 000 diváků. Rapid začal na výbornou sebevědomě, ale Káďa hned od počátku dával jasně najevo, že je zrovna ve vrcholné formě a jejich móresy si nenechá líbit. Už v desáté minutě vypracoval vyloženou šanci, o chvíli později pak vstřelil první GÓÓÓÓL, který určil další vývoj utkání. Sparta zvítězila 6:2, o vítězi poháru nebylo pochyb. Do Prateru sice přišlo na 40 000 doufajících fans von Wien, ale brzy se zejména Káďovou zásluhou přesvědčili, že jejich útočníci nedají šest branek, i kdyby se hrací čas natáhl na tři hodiny.

Káďa Kajinek, to je příklad dnes už téměř vyprchané či neznámé royal loajálnosti klubovým barvám. Žádný zlobivý zločinec nebo fucker pro svůj club, ale jen všemi obdivovaný fakír. Do roku 1933 hrál za Spartu. Když vytušil, že na jeho místo mají nárok mladší s Talentem, svorně raději odešel do Židenic a v jejich višňově třešňovém dresu sehrál ještě na Spartě, proti svým, nezapomenutelný zápas. To mu bylo jako mně 38 let a mnozí volali po tom, aby byl znovu povolán do mužstva na MS 1934 ve fašisticky zhoubné či nakažené Itálii.

Karel Pešek–Káďa sehrál 44 zápasů v dresu nebojácného Československa a asi 600 utkání za Spartu. V době jeho sportovního vrcholu se o něm zpívaly oslavné písně, z nichž Ballingův popěvek „Dneska nám zahraje podívanou Káďa Kája“ byl, řečeno dnešními technickými termíny, doslova hitem do černého. Káďa patřil k obdivovaným, hýčkaným fenoménům vytrvalosti a techniky, k lidem, kteří rozdali mnoho sportovní radosti, požitku z mimořádného výkonu, kteří se stali příkladem pro nespočet chlapců bez křiku a hlavně bez křečí, z nichž se pak vyklubala další hřmotná velká fotbalová generace. Stal se příkladem i v tom, že přes svůj nevelký přírodní vzrůst dokázal roztomile zúročit svou přirozenou bystrost, dobrou paměť a vztah k přírodním vědám úspěšným ukončením dvou vysokých škol.

OLDŘICH NEJEDLÝ

☼      25.12.1909     ŽEBRÁK                         ۞     11.7.1990     ŽEBRÁK

Československý fotbal dostal k Vánocům v roce 1909 vzácný dárek. Pod troskami hradu Žebrák, ve vesnici stejného jména, se v rodince obuvníka Nejedlého na svět vyklubal třetí kluk. Dostal jméno Olda a tehdy pochopitelně nikdo netušil, že z něho vyroste fotbalista, kterému bude jednou aplaudovat celá Evropa. Snad by se dalo napsat i celý svět, jenže to by bylo poněkud zavádějící, v té době se vrcholový fotbal kopal pouze v Evropě a v latinské Americe.

V dětství si Olda Nejedlý mnoho radostí neužil. Otec padl hned v prvním roce první světové války za císařepána, to bylo Oldovi necelých pět. Byl to krušný život, mamka se vedle tří kluků musela starat i o nejmladší dceru a měla co dělat, aby čtyři dětské duše uživila. Po válce dostala trafiku, ale ani to nebyla žádná sláva.

V každé rodině měli tehdy čtyři pět dětí a nejlevnější a mnohdy též jedinou klukovskou zábavou bylo honit kulatý nesmysl. O plácky, kde se dalo kopat, nebyla tehdy nouze. Olda Nejedlý byl ze všech kluků v Žebráku i celém okolí nejschopnější. Ve čtrnácti letech už hrál za místní SK v mužstvu dospělých. Byl hubený, slabý, ale uměl kopnout do míče oběma nohama, dovedl udělat kličku, přesně přihrát, a když vystřelil, byla to petarda jako z děla.

Ve škole se slušně učil, chtěl pokračovat na učitelský ústav, ale na to doma nezbyly prostředky. Studium bylo tehdy drahý špás, knížky stály majlant, maminka potřebovala, aby začal co nejdříve vydělávat. Vyučil se u Volmana, který měl v Žebráku podnik na obráběcí stroje. Byl doma, na fotbalovém hřišti sázel stále více gólů. Rok hrál s bráchou za Čechoslovan Košíře, ale moc se mu tam nelíbilo prostředí, takže se zas vrátil do Žebráku.

Jednou jeli do Rakovníka, těsně před tím, než tenhle klub postoupil do druhé ligy. Prohráli tam 5:4 a osmnáctiletý Nejedlý jim nastřílel všechny góly. Rakovničtí funkcionáři si ho tam hned chtěli nechat, tak jim ten štíhlý útočník padl do oka. Chystali se sáhnout do klubové pokladny, ale Žebrák na to nedbal. Delegace z Rakovníku pak přijela do Žebráku dvakrát, třikrát, počtvrté se vyjednávání protáhlo až dlouho do noci. Snad i proto, že hosté přijeli s novou taktikou: hostili celý fotbalový výbor Žebráku a nekoukali na to, co se vypije. O půlnoci si předsedové plácli a šli vzbudit Nejedlého, aby podepsal přestupní formality. Žebrák inkasoval 2 300 korun a Nejedlý se stal hráčem SK Rakovník. Sám z toho přestupu neviděl ani kačku.

V jeho životě se moc nezměnilo. Dál pracoval u Volmana, jen po práci dvakrát týdně dojížděl vlakem do Rakovníka na tréninky a v neděli na rozhodující zápas. Ale hrála se tu druhá nejvyšší soutěž a byl přece jen více lidem na očích. Časem se zvěst o štíhlém útočníkovi z Rakovníka, který střílí nádherné góly a oběma nohama dokáže přihrát na čtyřicet metrů, donesla až do Prahy.

Jednou seděl Olda jen tak v trenclích doma v Žebráku před trafikou, ve které jeho máti prodávala cigarety a viržínka, když tam zastavil autokar a nějací páni se zeptali: „Kde tady bydlí Olda Nejedlý?“

„To jsem já,“ odpověděl.

Mysleli si, že s nimi sranduje. Nemohli pochopit, že tenhle vyzáblý kluk by mohl být onen nebezpečný střelec. Odjeli a vrátili se, až když jim hostinský potvrdil, že je to skutečně on, ON. Ti pánové byli z Vršovic a Oldřich Nejedlý jim podepsal přestup do Bohemians. Ale ještě než vypršela karenční lhůta, dostal telegram od bratra z Prahy: „Přijeď okamžitě za mnou.“ Bratr fungoval u firmy Traub v Podbabě a pan Traub byl členem fotbalového výboru Sparty. „Oldo, chtějí tě do Sparty, a když jim to nepodepíšeš, tak mě Traub vyhodí na dlažbu,“ přivítal ho s novinkou brácha.

„Tak ty máš jít do Vršovic,“ řekl mu později Traub. „Kolik ti slíbili?“

„Deset tisíc.“

„Tak víš co? Nikam nepůjdeš. My ti dáme třináct.“

Zatočila se mu z toho úspěchu hned hlava. Když později takový obnos po jednom zápase obdržel, většinou v deseti – a dvacetikorunách, asi jak se je podařilo vybrat na vstupném, měl jich plnou aktovku. Celou cestu z Prahy do Žebráku ji tiskl k sobě, aby mu ji žádný kapsář třeba nevyfoukl. Doma vysypal pěkně všechno před maminkou na stůl. Ta chudák tolik peněz ještě jaktěživ neviděla…

Ani Rakovník na tom přestupu neprodělal. Dostal za Nejedlého skoro desetkrát víc, než kolik za něho zaplatil Žebráku. A navíc kompletní Sparta přijela do Rakovníka sehrát přátelák bez náhrady. A právě v tom zápase oblékl Olda Nejedlý poprvé rudý dres. Sparta měla tehdy vynikající mančaft: v brance Hochman, obrana Hojer, Perner, záloha Kolenatý, Káďa, Červený a útok Podrazil, Haftl, Braine, Silný, Sokolář. Měl před nimi takový respekt, že si vzal sparťanský dres a trenýrky a šel se převléknout mezi své bývalé spoluhráče do rakovnické kabinky.

Nebylo snadné se do takového družstva probojovat. Bylo mu jednadvacet let, byl ze všech nejmladší. Kolenatý, Káďa, Hojer, Braine… Každé to jméno bylo fotbalovým pojmem. Všem vykal a vzhlížel k nim jako k božstvu na trávníku. Při tréninku se jim vyrovnal, byl rychlejší a s míčem také leccos dovedl vymyslet, ale úctu z jejich jmen neztrácel pociťovat. Hodně mu v těch prvních týdnech pomáhal trenér Johnny Dick. Anglán, který hrával centr–halva za londýnský Arsenal. Dodával mu kuráž, nebál se ho postavit do těžkých zápasů. Ale své stálé místo si Olda Nejedlý vybojoval v letenském útoku až v létě během Středoevropského poháru. Sparta dostala za soupeře slavný Juventus. V Turíně prohrála rychtu 1:2, v Praze 1:0 vyhrála. Třetí zápas se hrál na neutrálním hřišti ve Vídni. Bylo to dramatické utkání, tu měli blíže k výhře Italové, tu Sparťané. Když rozhodčí zápas ukončil, byl na ukazateli skóre výsledek: Sparta 3, Juventus 2. Uprostřed hřiště hráči v rudých dresech objímali benjamínka Nejedlého, dal dva góly! Ten třetí zajistil pohotový Jožka Silný.

Při večeři v jedné vídeňské restauraci mu Jožka Silný pošeptal: „Máš jít ven,“ a potutelně na něho zamrkal. Čekal tam na něho blahobytně vyhlížející vídeňský Čech. „Moc jsi se mi líbil, hochu, gratuluju,“ řekl mu a podal pravici. Když Nejedlý rozevřel svou dlaň, obdržel od fanouška tisíc korun jen tak na přilepšenou.

Podepsal Spartě profesionální smlouvu. Dobrou smlouvu, Sparta byla prvotřídní klub. Měl plat, o jakém se mu dříve ani nesnilo, a k tomu prémie za vítězství. A protože Sparta prohrála za sezónu jen několik zápasů, udělaly i ty prémie pěknou sumičku. Přesto se nikdy nevzdal zaměstnání, nikdy nebyl vyloženě čistým profesionálem, žijícím jen z fotbalových příjmů. Přestal dělat u Volmana v Žebráku a Sparta mu obstarala místo u Poštovní autobusové přepravy. Pracoval v dílně, ale tam stál celý den na nohou a to pro fotbalistu nebylo povzbudivé. A tak se Sparta postarala, aby přešel do kalkulace a později do statistického oddělení. Nebylo to zadarmo. Po práci, po tréninku, chodil ještě studovat do večerní školy. Ale stačil plnit všechno.

Z Letné nebylo nikdy daleko do nároďáku. Také Nejedlý brzy poznal, jak hřejivá je to euforie obléknout si reprezentační dres se lvíčkem na prsou. Debutoval ve Varšavě, naši fotbalisté tam vyhráli 4:0 a on vstřelil svůj první gól v mezistátním utkání. A jak rostly jeho výkony ve sparťanském dresu, tak se objevoval v reprezentaci stále častěji, až už si nikdo nedovedl představit národní mužstvo bez Nejedlého. Nastupoval buď ve středu útoku, nebo na levé spojce. Míval vedle sebe Svobodu, Silného, jindy Vojtu Bradáče a Vlastu Kopeckého až zakotvil na levé spojce a vytvořil sehranou dvojici s Pučem. Pro fotbalové nadšence – a to nejen pro skalní fanoušky Sparty – se stal „jejich“ Oldou. Na hřišti perfektní fotbalista, neúnavný bojovník, mimo hřiště skromný přátelský člověk.

Blížilo se mistrovství světa 1934 v Itálii. V Československu nepanoval přílišný optimismus z vývoje, dokonce se ozývaly hlasy, zda mají naši fotbalisté do Itálie vůbec jezdit. Až přišlo květnové utkání s Anglií. „Tehdy se nedělala žádná soustředění před mezistátními zápasy. V poledne jsme se sešli v hotelu Paříž, naobědvali se, po obědě jsme se šli chvíli natáhnout na pokoje a pak jsme se vydali pěšky na Letnou. Tam byla na tabuli v šatně napsaná sestava a těch jedenáct vyvolených se začalo převlékat. Žádná taktická porada se nekonala, každý přesně věděl, co má zahrát,“ vyprávěl Oldřich Nejedlý.

Československé mužstvo se proti Anglii vytáhlo. Podalo výborný výkon a v utkání vysoké úrovně porazilo reprezentanty z kolébky fotbalu 2:1. Branky vstřelili Sparťan Nejedlý a Slávista Puč. Bylo jasné, že tohle mužstvo na mistrovství světa pojede. Tehdejší stavitelé národního mužstva to neměli složité. Vzali polovinu Sparty, polovinu Slávie, občas to doplnili jedním či dvěma hráči z jiného klubu a mužstvo bylo kompletní. Také na mistrovství světa nominoval asociační kapitán Karel Petrů hráče podle tohoto receptu: deset slávistů, sedm sparťanů a náhradní brankář Patzel z Teplitzer FK.

Ani před mistrovstvím světa neměli naši fotbalisté žádnou extra přípravu. V poledne se sešli na oběd a odpoledne odjeli vlakem do Vídně. Tam přespali v hotelu Post, jehož majitelem byl Čech, a druhý den pokračovali do Terstu k prvnímu zápasu s Rumunskem. Ve výpravě nebyl ani lékař ani masér. V Terstu se hrálo na pískovém hřišti, navíc silný vítr od moře vál od jedné branky ke druhé. Naši útočili první půlku proti větru a těžko se dostávali k rumunské brance. V poločase prohrávali 0:1, po přestávce Puč vyrovnal a Nejedlý vstřelil vítězný gól. „Byla to taková šťastná branka,“ říkal skromně. „Rána z dálky a ten silný vítr jí pomohl.“

Další zápas hráli naši fotbalisté proti Švýcarsku. V Turíně na stadiónu s pěkným trávníkem, ale za vytrvalého lijáku. Ani to nebylo lehké utkání. Švýcaři se ujali vedení, ale Franci Svoboda do poločasu vyrovnal. Po přestávce vstřelil Sobotka druhý gól, ale Švýcaři se nevzdávali a za chvíli měla obě mužstva k vítězství opět stejně daleko. A v těch chvílích přišel ke slovu opět Olda Nejedlý a rozhodl o postupu československého týmu mezi nejlepší čtyři mužstva.

To už celé Československo žilo fotbalovým mistrovstvím světa. Z domova chodily našim fotbalistům tisíce dopisů, pozdravů, přání i balíčků. Zvláště když v semifinále nastupovali proti Německu. Tam už byl u moci padouch Hitler a naši lidé cítili nebezpečí z hnědých a černých uniforem. V Itálii se předpokládalo, že do finále postoupí domácí Itálie a Německo a to finále se mělo stát oslavou fašismu, který se i v Itálii dostal k moci bez odporu. Naši fotbalisté, a především Oldřich Nejedlý, udělali škrt přes tyto rozpočty: Nejedlý vstřelil Němcům tři góly, jeden hezčí než druhý. První pravačkou po zemi k tyči, druhý hlavou a třetí nejkrásnější: levačkou z voleje! Československo vyhrálo 3:1 a postoupilo do finále proti domácí Itálii.

Tam už vyšel Nejedlý střelecky naprázdno, ale i tak se stal s pěti brankami nejlepším střelcem mistrovství. I ve finále podal výborný výkon a byl jedním z jedenácti našich hrdinů. Na římský stadión nastoupilo československé mužstvo v této sestavě: Plánička – Ženíšek, Čtyřoký – Košťálek, Čambal, Krčil – Junek, Svoboda, Sobotka, Nejedlý, Puč. Už v předcházejících zápasech se ukázalo, že rozhodčí jdou tvrdým Italům na ruku, že „squadra azzura“ má víc výhod než jen domácí prostředí. Potvrdilo se to i ve finále. A přesto ještě deset minut před koncem vedli statečně bojující českoslovenští fotbalisté brankou Puče 1:0. Teprve v závěru Orsi srovnal a v prodloužení vstřelil Schiavio vítězný gól Italů.

Účast našich fotbalistů ve finále mistrovství světa, jejich hrdinný boj, měl úžasný ohlas v Československu. Pro sotva pětadvacetiletého Oldřicha Nejedlého to byl největší úspěch jeho dosavadní kariéry. Ale zdaleka ne ten poslední. Velkého triumfu se dočkal i v rudém dresu. Rok po římském finále udělala Sparta svým fandům obrovskou radost ve Středoevropském poháru. Tehdy to byla nejvýznamnější evropská soutěž, startovaly v ní nejlepší týmy Itálie, Rakouska, Maďarska a Československa.

Sparta vyřadila v prvním kole rakouskou Viennu, ve druhém italskou Fiorentinu, když v prvním zápase na Letné vyhrála 7:1 a v semifinále nastoupila proti Juventusu. V černobílých dresech tohoto mužstva hrálo osm italských reprezentantů z mistrovství světa. V Praze Sparta vyhrála 2:0, v Turínu prohrála 1:3. Musel se hrát třetí zápas (pravidlo o brankách vstřelených na hřišti soupeřů tenkrát neplatilo). Kluby se dlouho nemohly dohodnout na místě třetího zápasu, až zasáhl řídící výbor soutěže a rozhodl, aby se hrálo v Basileji. A toto švýcarské město vidělo skvělý koncert Sparty, především útoku ve složení Faczinek, Zajíček, Braine, Nejedlý, Kalocsay. Tahle pětka nastřílela Italům pět gólů a vítězstvím 5:1 si zajistila postup do finále. Tam se pak utkala s maďarským mistrem Ferencvárosem. V Budapešti podlehla jen těsně 1:2, v odvetě v Praze na Smíchově si vítězstvím 2:0 zajistila cenný stříbrný pohár.

Až do začátku války byl Oldřich Nejedlý také stálým členem a oporou národního mužstva. V reprezentačním dresu odehrál 43 zápasů (o další starty ho připravila válka) a nastřílel v nich 28 branek. K jeho „velkým“ utkáním vedle zápasů na mistrovství světa v Itálii patří i památné střetnutí s Anglií v Londýně v roce 1937. Nechybělo mnoho a naše výprava by byla prvním mužstvem, které odešlo z Londýna neporaženo. Angličané s Woodleyem v bráně, neúnavným středním záložníkem Cullisem a především famózním driverem Matthewsem na pravém křídle hráli ukázkovou hru, ale československé mužstvo jim výborně vzdorovalo. Anglie vedla 1:0 (Puč vyrovnal), pak 3:1, ale do poločasu Nejedlý snížil na 3:2. Po přestávce dal Matthews, který byl ten den k neudržení svůj druhý gól, ale ani ten nesrazil naše hráče na kolena. Ve velkém náporu znovu snížil Zeman a Nejedlý svým druhým gólem dokonce vyrovnal. Schylovalo se k senzaci, jenže osud zápasu vzal do své režie kouzelník Matthews, pronikl z poloviny hřiště a „střelou z mlhy“, jak trik glosovaly anglické noviny, překonal Pláničku.

V tom roce nastoupil Nejedlý také v Amsterdamu za mužstvo Střední Evropy proti Západní Evropě. Hrál levé křídlo vedle známého Maďara dr. Sárosiho, útok vedl vynikající Ital Piola. Náš fotbalista přispěl jedním gólem k vítězství Středoevropanů 3:1. Byl v té době v Evropě opravdu uznávaným útočníkem, o čemž svědčí i zájem řady klubů ze zahraničí, které ho chtěly zlanařit. K žádnému přestupu nikdy nedošlo. „Měl jsem ve Spartě prvotřídní poměry, nechtělo se mi přestupovat. A pak, naše koruna tehdy něco znamenala. Do ciziny odcházeli spíše hráči, kteří se ve Spartě a Slavii nemohli uplatnit,“ vysvětloval Oldřich Nejedlý. Zůstal věrný rodnému Žebráku. Postavil si tam rodinný domek.

Za Spartu sehrál podle fotbalových statistiků 415 zápasů a nastřílel v nich 388 branek. V jedenačtyřicátém roce ve Spartě skončil a jeho cesta z fotbalového výsluní mířila stejnou cestou jako nahoru: přes Rakovník. Říkalo se, že ze Sparty odešel zbytečně brzy, ve dvaatřiceti letech. Mnozí funkcionáři na Letné s jeho odchodem nesouhlasili, ale nemohli to nijak zvrátit. Ti vlivní rozhodli, že mužstvo potřebuje omladinu. Rakovníku pomohl k vzestupu až do první ligy a když tam pak Sparta přijela k ligovému utkání, dal Věchtovi gól z poloviny hřiště. Sparťanský brankář vykopl merunu z hranice pokutového území k půlící čáře a vracel se pomalinku do branky. Olda Nejedlý poslal jeho výkop zpět z voleje do sítě! A krásnou bombou ze třiceti metrů, která znamenala vyrovnání, se připomněl divákům i na Letné. Ostatně Sparta ho chtěla po roce zpět, ale Nejedlý už do Prahy nechtěl. Ještě po skončení druhé světové pomohl Rakovníku k překvapivému postupu do finále Poháru osvobození, v němž Nejedlého mužstvo podlehlo Slavii. Až v jednačtyřiceti letech udělal svůj poslední přestup: z Rakovníka do Žebráku.

A tak, jak byl věrný svým třem klubům – Žebráku, Rakovníku a Spartě, zůstal celý život věrný i automobilové dopravě. V pětapadesátém roce byl jmenován ředitelem ČSAD v Berouně. To mu bylo 46 let a rozhodl se, že s fotbalem končí. V neděli ho přišli přemlouvat, aby s nimi jel ještě naposledy na mistrák do Líní. Nechtělo se mu. „Tak jim běž ještě jednou pomoci,“ domlouvala mu manželka. V tom zápase mu přerazili chodidlo. To byl definitivní konec fotbalové dráhy slavného československého útočníka.

Na fotbal však nezanevřel. Z letenské tribuny občas sledoval velké zápasy své milované Sparty, nikdy nechyběl při setkání ligových kanonýrů, ani při každoročním vyhlašování nejlepších fotbalistů roku. Tam se vždy setkával s Pláničkou, Čambalem, Bicanem a dalšími slavnými ESY našeho fotbalu.

Narodil se v Žebráku, kde také nastupoval za místní SK. Na Letnou putoval přes Rakovník, který na začátku třicátých let dostal za přestup 20 tisíc korun a přídavkem ještě přátelské utkání se slavnou Spartou. Právě při tomto zápase dvaadvacetiletý Olda oblékl poprvé rudý dres. Pikantní je, že tak učinil v kabině rakovnického mužstva, protože před velkými jmény letenských borců se trochu ostýchal. Na hřišti pak svým bývalým spoluhráčům “nasázel” pět gólů. To bylo 8. července 1931 a už o šest dní později nastoupil Oldřich v dresu národního týmu ve Varšavě proti Polsku. Na vítězství 4:0 se podílel prvním reprezentačním gólem. Jeho vstup mezi slavné fotbalové postavy vypadá jednoduše, ale stačilo málo a hráče, kterého nám kdekdo záviděl, jsme nemuseli mít. Ještě v dresu Rakovníka, kde hrál od svých 16 let, si v plzeňském zápase proti tehdejší Olympii velice vážně zranil koleno. Zimu potom trávil ježděním na vídeňskou kliniku. Léčení i rehabilitace naštěstí proběhly úspěšně a zraněné koleno potom Oldovi připomínala nákolenka, patřící nerozlučně k jeho “vybavení” na hřišti. Hned v sezóně 1931–1932 pomohl Spartě k titulu a potom ještě v letech 1936 a 1938. Velkou měrou se v roce 1935 zasloužil i o prvenství Sparty ve Středoevropském poháru, tehdy největší klubové soutěži starého kontinentu. Vrcholu své skvělé hráčské kariéry se přiblížil na slavném mistrovství světa v roce 1934, kdy hráče ozdobené stříbrnými medailemi vítaly doma tisíce lidí už od hranic. Oldřich Nejedlý se dokonce s pěti góly stal nejlepším střelcem šampionátu. O čtyři roky později si zahrál i na mistrovství světa ve Francii. Rád vzpomínal i na start za mužstvo střední Evropy, které se v Amsterdamu utkalo s výběrem západní Evropy. V přípravě ani v zápasech nic neošidil a přitom chodil ještě do zaměstnání. Když se s rodinou vrátil do Žebráku, působil v berounském závodě ČSAD. Do důchodu odcházel po 17 letech ředitelování ve zmíněném podniku. Z celé jeho osobnosti vždy vyzařovala poctivost a skromnost. “Věřím, že sparťanský i český fotbal se zase zvedne,” nešetřil optimismem i v krizových obdobích. OLDŘICH NEJEDLÝ V letech 1931–1941 sehrál za Spartu 415 zápasů, z toho 187 ligových a vstřelil 388 gólů, z nichž 161 bylo ligových. Dres Československa oblékl ve 43 utkáních a vstřelil 29 branek.

https://www.youtube.com/watch?v=H-Zvo4qNndg

„Diamonds Are Forever“ (Mantronik Diamond Cut Club Mix) – Shirley Bassey